Hypotéza modifikované valenční teorie

Petr Karlík

[Articles]

(pdf)

A modified valency theory hypothesis

0. Tato studie[1] se vědomě hlásí do okruhu prací, které vznikají od konce 80. let a jejichž motivace zřejmě souvisí s faktem, že v předcházejícím období teorie valence vstřebávala a v pojmech syntaktická valence, sémantická valence a pragmatická valence také reflektovala všechny tři dimenze sémiotického trojúhelníku; asi zákonitě se tedy dostavila potřeba bilancovat to, co valenční teorie umí popsat a co popsat neumí. Nacházíme proto dnes řadu i monografických prací, které se takovému bilancování věnují: na prvním místě musím jmenovat téměř tisíc stran textu Feuilleta (1998) a dále alespoň knihy Helbiga (1988, 1992), Storrerové (1992), Thielemanna – Welkeho (1994) a Eichingera – Eromse (1995), z českého prostředí třeba studie Sgalla (1998) a Panevové (1998) a „festschrift“ věnovaný Panevové (Hajičová – Hladká, 1998). V těchto pracích se na základě analýzy odhaluje, co valenční teorie nedokáže vysvětlit, avšak toto zjištění nevede k zpochybňování samých principů valenční teorie, nýbrž jen k více nebo méně konkrétním receptům majícím její nedostatky odstranit.[2]

Existuje však i nemalá skupina lingvistů, kteří ze zhodnocení vývoje teorie valence a ze zjištění jejích slabých míst odvozují závěry směřující když ne k přímému odmítání této teorie, tak k postulování natolik radikálních změn, že teorie valence – zdá se mi – už přestává být teorií valence a stává se něčím jiným. Jedním z nejvlivnějších reprezentantů tohoto proudu je známý německý lingvista Jacobs, který ve studii z roku 1986 (přepracované a vydané znovu v roce 1994) a ve studii z roku 1992 dochází k názoru, že se valenční teorie ocitla v hluboké krizi (v Jacobs (1986) mluví přímo o „Valenzmisere“). Když diagnostikuje příčiny této krize, soudí, že spočívají v tom, že většina teoretiků valence dospívala dříve či později k mylnému názoru, že lingvistika má v pojmu valence k dispozici teoreticky relativně dobře fundovaný instrument poznání a popisu a že problémy, které zbývá dořešit, jsou z hlediska této teorie už jen marginální. Jako příklad Jacobs uvádí, že dosavadní relevantní práce o valenci se koncentrovaly na problém obligatornosti a fakultativnosti valencí a nedělaly v podstatě nic jiného, než že hledaly operativní kritéria pro jejich rozlišování.[3] V tomto momentu má Jacobs nepochybně alespoň částečně pravdu. Základní problém celé valenční teorie totiž od samého začátku spočíval v tom, že sám termín valence, vymezený už Tesnièrem (1959) velmi vágně,[4] umožňoval různou interpretaci. [171]Na této situaci se příliš mnoho nezměnilo dodnes, takže termínem valence se i v současné lingvistice referuje k různým jazykovým jevům a různé interpretace obligatornosti a potenciálnosti/fakultativnosti, na něž tak důrazně upozorňuje Jacobs, jsou pak jen zákonitým důsledkem toho, jaký aspekt valence (syntaktický, sémantický nebo pragmatický) mají autoři, mluví-li o valenci, na mysli a jak ten který aspekt valence interpretují. Sám Jacobs jako důkaz pro své tvrzení uvádí, že badatelé ukolébaní domnělým uspokojivým vymezením valence koncentrovali pak už přirozeně svůj zájem na aplikace teorie valence, jednak v lexikografii (valenční slovníky), jednak na kontrastivní výzkum – a kdybych byl Jacobs, dodal bych, že i na výuku jazyka, mateřského, ale zvl. cizího (Helbig), a na oblast komputační lingvistiky (např. Somers, 1987). Heringer (1987) tento stav komentuje vtipnou otázkou: „Muß man da (…) nicht befürchten, daß das Dach vor dem Fundament gebaut wurde?“

Autoři myslící podobně jako Jacobs hledají východisko z krize valenční teorie v radikální změně úhlu pohledu, z něhož se na valenci díváme. Jedním z nich je sám Jacobs, ale bylo by možné jmenovat i řadu dalších, např. Ágela (1993, 1994). Charakteristickým rysem takových snah o radikální změnu pohledu na valenci je inspirace generativní gramatikou, zvl. pak Chomského teorií principů a parametrů, známou spíše pod názvem G & B – teorie, a jejích různých variant (např. Platzack, 1988).

 

0.1. Myslím si, že otázka, zda je třeba teorii valence radikálně změnit, je sama o sobě legitimní, ba co víc, je dnes aktuálně potřebná. Její potřeba je totiž dána zjevnými problémy, které teorie valence má, ať už je valence chápána jakkoli. Zodpovězení zmíněné otázky je ovšem do značné míry závislé na odpovědi na jinou otázku, totiž co od valenční teorie očekáváme, co je úkolem teorie valence. Přijmeme-li odpověď, že úkolem teorie valence je popsat příspěvek valence k strukturní organizaci věty, už tato odpověď implikuje mnoho vlastností, které by valenční teorie měla mít. Snad nejdůležitější je to, že teorie valence představuje jen jeden modul gramatiky a tato gramatika (jakožto lingvistická teorie popisu gramatiky ve smyslu mentální lidské schopnosti označované jako znalost jazyka), má-li být modelem oné gramatiky představující lidskou schopnost generovat gramaticky správné věty, musí mít k dispozici moduly další, které s modulem valenčním kooperují. Jinak řečeno, valenci nelze absolutizovat jako prostředek, od něhož bychom si mohli slibovat, že sám umožní vyložit, že za lineárním řazením slov se skrývá hierarchizovaná struktura, a současně tuto strukturu popsat. V úvodu jsem řekl, že tato studie se hlásí do kontextu prací o valenci, z nichž ty nejzávažnější jsem co do jejich základní orientace ve stručnosti charakterizoval. Vycházeje z toho, že teorie valence i přes zjevná slabá místa před[172]stavuje dobrý konstrukt lingvistické teorie, pokusím se nyní představit hypotézu modifikované valenční teorie (MVT) a formulovat základní principy budování této teorie. Předesílám, že zatím nenabídnu koncepci oněch dalších modulů, které gramatika jakožto teorie musí obsahovat, ba zatím ani nebudu postulovat jejich počet. Jsem si dobře vědom toho, že už tím statut předkládané koncepce degraduji z proklamované hypotézy na pouhou spekulaci.

 

1. Vyjdu z toho, že lexikální jednotka, která je nositelem valence, vyžaduje na základě svého významu určitý počet sémantických doplnění, tj. implikuje svým významem sémantické aktanty (A); testy k jejich zjišťování jsem popsal jinde (Karlík, v tisku). Jako příklad lze uvést dvě lexie jednoho hyperlexému, ke kterému referujeme infinitivem psát. Lexie psát₁ s významem (zjednodušeně formulováno) ‚způsobovat psaním, aby něco vzniklo’ implikuje na základě své sémantické struktury dva A, lexie psát₂ s významem ‚zaznamenávat písmem’ jeden A. Ve významu nositele valence je současně zakódováno, zda jde o A věcný, tj. odkazující k objektům a místům, nebo A propoziční, tj. odkazující k situacím. Srov. kontrast: Zahodil prázdnou krabičku od cigaret // to, co našel před dveřmi x Doporučil mi, abych si koupil televizor Sony // koupit si televizor Sony // koupi televizoru Sony // televizor Sony // Sony. Ve významu nositele valence je ovšem zakódována i sémantická role A v jazykově zpracované mikrosituaci, k níž se prototypicky referuje propozicí vyjadřovanou větou. Tuto vlastnost lexikálních jednotek můžeme nazývat sémantickou valencí (odpovídá v podstatě Fillmorovu pádovému rámci – case frame).

Lexikální jednotka, která je nositelem valence, otevírá současně syntaktické pozice, které jsou rezervovány pro vyjádření A. Zcela obecně lze říct, že syntaktické pozice musejí mít takové vlastnosti, které umožňují kódovat sémantické role A a spolu se syntakticky relevantními (kategoriálními) lexikálněsémantickými rysy nositele valence tak i kódovat jazykové zpracování mikrosituace. Tuto vlastnost lexikálních jednotek nazýváme syntaktickou valencí, samy syntaktické pozice selektované nositelem valence pak valenční syntaktické pozice (komplementy). Nositel valence tedy (a) selektuje počet komplementů a jejich gramatickou formu: rozlišuji komplementy s pádově fixovanou formou (Zabil mouchu – 0; Myslel na matku – 0; Přinutil ho (k tomu), aby se omluvil // omluvit se // k omluvě – 0) a komplementy s pádově nefixovanou formou (Váží hodně – metrák; Sedl si tam – na matku – vedle matky; Tvářil se naštvaně – jako by mu uletěly včely); (b) určuje obligatornost x potenciálnost/fakultativnost realizace komplementů (ve smyslu popsaném dále).

Už tato výchozí pozice ukazuje, že východiskem pro mou koncepci je teorie valence vypracovaná F. Danešem a jeho skupinou (např. Daneš – Hlavsa a kol., 1987), jejímž základním postulátem je rovněž lišení mezi sémantickou valencí (u Daneše nazývanou intencí) a valencí syntaktickou (nazývanou tam valencí) ve smyslu „dvou stran jedné mince“. S Danešem (1988) bychom pak asi mohli najít shodu i v tom, že valence je konstrukt lingvistické teorie, který snad umožňuje reflektovat vlastnost jazyka strukturovat mimojazykové situace z takového hlediska, z jakého je to v komunikaci potřebné, přičemž jednak odfiltrovává okolnosti a účastníky mimojazykových [173]situací, které jsou z hlediska, o které jde, nepodstatné, jednak relevantní účastníky kóduje jako A s jistou rolí, nebo transponuje účastníky na cirkumstanty, resp. okolnosti kóduje jako cirkumstanty, nebo je transponuje na aktanty. Nositel valence a jeho valenční rámec představuje tedy prostředek perspektivizace scény (ve smyslu blízkém Fillmorovi, 1977).

 

1.1. V teorii valence je ovšem možné reflektovat skutečnost, že vztah mezi sémantickou valenční strukturou a syntaktickou valenční strukturou není, jak známo, vztahem typu 1:1. Proto se jeví potřebné rozlišovat dvojí syntaktickou valenční strukturu, jak to navrhují i někteří další autoři, nejnověji Ágel (1994), totiž makrovalenční, tj. jsou-li A realizované (v neutrálních větách) ve valenčních syntaktických pozicích (realizace makrostrukturální), a mikrovalenční, tj. jsou-li A realizované morfematicky (realizace mikrostrukturální).[5]

Ukazuje na to maď. věta Látlak (česky Vidím tě), v níž je A s rolí (dejme tomu) patiens realizován morfémem (nositel valence v daném případě implikuje přirozeně ještě jeden A (dejme tomu) s rolí agens, ale jeho realizace nás v tuto chvíli nemusí zajímat). Na první pohled se zdá, že v českém ekvivalentu této maď. věty, ve větě Vidím tě, je týž A realizován makrostrukturálně, tj. že A s rolí patiens je realizován výrazem tě v syntaktické valenční pozici s formou Ak. Soudím, že máme dost dobrých důvodů, abychom mohli tvrdit, že i v češtině je možná daný A realizován mikrostrukturálně. Předpokládá to přirozeně dokázat, že tzv. krátké/slabé tvary osobních zájmen mají vlastnosti, jaké mají afixy.

Je, jak známo, nepochybné, že krátké/slabé tvary osobních zájmen nereflexivních i reflexivních jsou klitika, ale rozdíl mezi krátkými/slabými a dlouhými/silnými tvary se netýká jen přízvučnosti a slovosledu, ale i morfosyntaxe, srov. např. Esvan (1989, 1997); o tom, že mají jakožto klitika vlastnosti, jaké mají morfémy povahy afixů, svědčí kontrast s příslušnými tvary dlouhými/silnými, které mají povahu NP, využívající známý test koordinace (*Holí se a Pavla, *Holí ho a Pavla x Holí sebe a Pavla, Holí jeho a Pavla) a nemožnost jejich samostatného užití: Kohos holil? – *Ho / *Se x Kohos holil? – Jeho / Sebe. Nelze proto k nim ani připojit vztažnou větu: *Fandil mu, kterého pokládal za nejlépe připraveného x Fandil jemu, kterého pokládal za nejlépe připraveného. Celou věc je však nutné interpretovat nikoli dichotomicky, nýbrž graduálně: krátké tvary reflexivních osobních [174]zájmen jsou více morfémy (afixy typu mobile) než krátké tvary zájmen nereflexivních. Dokazuje to známý Havránkův (1928, s. 140) test, byť navržený a použitý s trochu jiným cílem, využívající shody s kopredikátem: Petr se umyl celý (se je morfém s povahou afixu – tvoří se jím médium, proto shoda kopredikátu s NP v Nom) x Petr umyl sebe celého (sebe je NP v Ak, proto shoda kopredikátu s NP v Ak) – Petr ho umyl celého (morfémová povaha ho je slabší než se, proto shoda kopredikátu s Ak); srov. také Oliva (2000) a Karlík (1999).

Musím ještě dodat, že maď. věta, v níž jsou oba A, tj. agens i patiens, realizované ve valenčních syntaktických pozicích, Én látlak téged, je příznaková a odpovídá jí česká rovněž příznaková věta Já vidím tebe (tj. ne ty mě), v níž jsou rovněž oba A realizované v syntaktických pozicích. – Rozlišování mikrovalenční a makrovalenční realizace A ovšem současně umožňuje vysvětlit, proč je věta (1) Vidím tě nepříznaková a (2) Já vidím tebe naopak příznaková. Je tomu tak proto, že v (1) je agens i patiens realizován jen jednou, totiž právě mikrostrukturálně: agens morfémem 1. os. a patiens pronominálním morfémem tě. Naproti tomu v (2) je agens realizován dvakrát: mikrostrukturálně, tj. – jako v (1) – morfémem 1. os., a – ve srovnání s (1) navíc – i makrostrukturálně, tj. osobním zájmenem (indexem) já. Patiens je v (2) realizován – podobně jako v (1) – jednou, ale – na rozdíl od (1) – nikoli mikrostrukturálně, nýbrž makrostrukturálně. Z toho vyplývá, že (2) musí vyjadřovat nějaké další informace, které (1) nevyjadřuje (což zde pro jednoduchost označuji jako příznakovost). – Je přirozené, že mikrostrukturálně je možné realizovat pouze A věcné.

 

1.2. Předpokládám, že u syntaktické valence je vedle makrovalence a mikrovalence, reflektující způsob realizace sémantických valencí (tj. A), třeba zavést ještě jednu jinou podstatnou distinkci, totiž interní valenci a externí valenci. Tato distinkce by měla reflektovat to, jakou složkou nositele valence jsou syntaktické valenční pozice selektovány.

1.2.1. Interní valenční pozice jsou selektovány lexikálním významem jednotky, která je nositelem valence. Např. (a) lexie, ke které referujeme infinitivem kontrolovat, selektuje interní valenci s formou Ak, ať už je sloveso jakožto nositel valence v jakékoli aktivní morfologické formě (kontroluji, -eš, -e, bude kontrolovat, kontroloval jsem, kontrolovat, kontroluje, -íc …, kontrolující něco), (b) lexie s významem ‚způsobovat, aby někdo něco neměl’, ke které referujeme infinitivem připravit, selektuje zase dvě interní valence, jednu s formou Ak, druhou s formou o + Ak (připravím, -íš, -í, připravuje, připravit, připravil bych, připravující někoho o něco), (c) lexie s významem ‚přemístit se někam’, ke které referujeme infinitivem vplížit se, selektuje jednu interní valenci s pádově nefixovanou formou (vplížím se, vplížit se … někam). Interní valenční pozice mohou mít tedy různou pádově fixovanou formu (a – b), nebo pádově nefixovanou formu (c).

1.2.2. Externí valenční pozice je selektována tím, co bych z nedostatku vhodného termínu zatím nazval flexémem, kterým je lexikální jednotka jakožto nositel valence vybavena. Např. jazykové výrazy, jejichž základem jsou lexie (a) – (c) opatřené slovesným flexémem obsahujícím gramém kategorie osoby, selektují právě na základě valence tohoto flexému externí valenci s formou Nom (Já kontroluji něco / připravím někoho o něco / se vplížím někam; Ty kontroluješ něco / při[175]pravíš někoho o něco / se vplížíš někam; Petr kontroluje někoho / připraví někoho o něco / se vplíží někam. Externí valence má tedy – na rozdíl od valencí interních – jedinou pádovou formu, totiž Nom (viz 4.).

 

2. Tento princip se pokusím ukázat na nejjednodušším případě, kdy budeme sledovat pouze funkce slovesného flexému obsahujícího (kromě jiného) gramém osoby a gramém indikativu a všimneme si souvztažností mezi externí valencí a způsobem realizace A.

 

2.1. Gramém 1. os. vyjadřuje, že A, který je jím na rovině mikrovalence realizován, označuje účastníka komunikace s komunikační rolí mluvčího. Je-li lexie opatřena flexémem obsahujícím tento gramém, tato informace realizovaná na rovině mikrovalence (tj. právě morfémem 1. os.) je dostačující: Píši. Externí valence s formou Nom selektovaná flexémem (obsahujícím gramém osoby) je lexikálně zaplnitelná (v daném případě nikoli náhodou pouze výrazem já) na rovině makrovalenční jen v příznakových případech; jsou sdostatek známy, např.: Já píši (= ne někdo jiný), viz 1.1.[6] Absencí mikrostrukturální realizace v důsledku elipsy morfému jsem je pak vynucena realizace makrostrukturální, tj. lexikální specifikace daného A indexem já v externí valenční pozici s formou Nom (Já tam šel) a současně je daná forma poznamenána jako příznaková. Makrostrukturálně i mikrostrukturálně pak musí být daný A specifikován tehdy, jestliže k jeho specifikaci musí být užito relativa (viz příklad v poznámce 6).

 

2.2. Gramém 2. os. má stejné vlastnosti jako gramém 1. os.; liší se, jak známo, jen tím, že A, který je příslušným morfémem na rovině mikrovalence realizován, označuje účastníka komunikace s komunikační rolí adresáta. Zatím ovšem nevím, jak je možné vysvětlit kontrast Já tam šel x *Ty tam šel, nýbrž jen Ty jsi tam šel // Tys tam šel.

 

2.3. Gramém 3. os. vyjadřuje naproti tomu, že A, který je jím na rovině mikrovalence realizován, označuje neúčastníka komunikace. Je-li tedy lexie opatřena morfémem vyjadřujícím gramém 3. os., tato informace realizovaná na rovině mikrovalenční je negativní (Čte = nikoli mluvčí nebo adresát), a proto musí být v neutrálních větách tento A lexikálně specifikován v externí valenční pozici s formou Nom, selektované flexémem (obsahujícím i v tomto případě gramém osoby), na rovině makrovalenční: Petr čte. Fonetické/grafické nevyjádření A v externí valenční pozici, ať už nutné nebo možné, je vždy nějak podmíněno (obecně řečeno, odvoditelností z kontextu nebo ze situace, viz Zimová (1994) a velmi bohatá literatura o endoxoře/koreferenci/vázání (binding) apod.: Petr_i přijde domů a hned 0_i čte x *0_i přijde domů a Petr_i hned čte). – Na okraj dodám, že předkládaná teorie dovede nejen vynutit příznakovost formy Já přišel (viz výše), ale naopak i neutrálnost formy On přišel; ta je, jak známo, dána tím, že nositelem valence není výraz s elipsou, nýbrž s nulovou realizací morfému kategorie osoby: Já jsem přišel → Já 0 přišel x On Ø přišel.

 

[176]2.4. V takovém pojetí se věty typu Prší (pokládané ve všech teoriích za „prubířský kámen“ jejich konciznosti) dají vyložit takto: Lexie, k níž referujeme infinitivem pršet, implikuje v mém pojetí jeden A s rolí místo, pro který je na rovině makrovalenční rezervována interní valence s pádově nefixovanou formou (argumentace viz Grepl – Karlík, 1998). Protože daná lexie svým významem už žádný další A neimplikuje, nemůže ani slovesný flexém obsahovat gramém osoby, neboť ta, jak už víme, realizuje na rovině mikrovalence A. To ovšem znamená, že forma prší neobsahuje gramém osoby, nýbrž neosoby. Čeština jako neaglutinační jazyk ovšem, je-li potřeba flexémem vyjádřit např. gramém času (což je náš případ u prší), nutně současně flexémem vyjadřujícím gramém času vyjadřuje i jiné gramémy. Pro vyjádření gramému neosoby ovšem nemá (jako mnoho dalších jazyků) speciální morfém, a proto volí takový morfém, který vyjadřuje nepříznakové kategorie ostatních gramémů, tj. 3. os. (a jedn. číslo a neutrum jako výraz shody, viz 6.2.). V rámci mé hypotézy je ovšem teorií vynuceno, že jakýkoli slovesný flexém, tedy i flexém obsahující gramém neosoby, selektuje na rovině makrovalence externí valenci s formou Nom; ta ale není lexikálně zaplnitelná právě proto, že v sémantické struktuře lexie neexistuje A (což je signalizováno oním gramémem neosoby: # Prší, # Pršelo). V jazycích, v nichž je z nejrůznějších důvodů nutné užívat expletiva, má toto (nereferenční) expletivum podobu bezpříznakového zájmena (neutrum, 3. os.) a – a to je pro nás teď stejně důležité – nikoli náhodou právě formu Nom: Es regnet, It rains. – Pro úplnost se chci zmínit i o tom, že užitím lexie se sémantickou strukturou podobnou té, jakou má pršet, je možné nějaký další A aktivovat, a to tak, že danou lexii spojíme s flexémem obsahujícím gramém osoby. Tím totiž dáváme už na rovině mikrovalence informaci, že nějaký další A existuje (a startujeme tím i hledání reinterpretace sémantické struktury dané lexie, a tím i celé věty jí konstruované, tedy: # Sněží (sněžit₁ = ‚padat sníh’) x Třešeň sněží své plátky (Glazarová) (sněžit₂ = podle SSJČ expr. ‚hustě, lehce sypat’) x Ramena žen sněží (Sova) (sněžit₃ = podle SSJČ řidč. expr. ‚bělat se (jako sníh)’) x Sněžím (Kohout) (sněžit_{nikoli 1} = ???)). Autentické doklady současně potvrzují danou teorií vynucený fakt, totiž že věta vyjadřující propozici konstruovanou takovým nositelem valence nutně musí být nějak příznaková.

 

2.5. Je-li lexie opatřena flexémem, kterému říkáme reflexivní forma slovesná, tj. má-li formu ‚morfém 3. os. + se-mobile’, je morfémem se naopak deaktivován A, který je – je-li daná lexie opatřena gramémem osoby bez se – realizovatelný mikrostrukturálně morfémem vyjadřujícím gramém osoby, nebo i makrostrukturálně v externí valenční pozici s formou Nom: (Já) Tancuji – Tancuje se; Petr tancuje – Tancuje se. Deaktivací tohoto A se vlastně syntakticky tvoří neosoba, tj. tvary jako tancuje se mají stejný status jako syntakticky netvořená neosoba u sloves typu prší, otrnulo mu. Deaktivace A má přirozeně různé funkce, např: jeho zevšeobecnění (Na začátku věty se píše velké písmeno), nebo dekonkretizaci (Spalo se ve stanech, Dopis se už píše), neznamená to však jeho redukci (srov. možnost Úmyslně se tancovalo celou noc).

Poznámka: Od těchto funkcí reflexivní formy slovesné je třeba odlišovat funkci pasivizační, jakkoli i ta je založena na deaktivaci A (srov. „cover term“ deagentizace u M. Grepla, 1973). Podstata [177]pasivizace (v rámci této koncepce) spočívá v tom, že A, který je, je-li lexie opatřena flexémem s gramémem aktiva, realizován v prototypických případech makrostrukturálně (stranou tu nechávám krátké tvary osobních zájmen, jejichž statut jsem diskutoval v 1.1.) v interní valenční pozici s formou Ak, je – je-li tatáž lexie opatřena flexémem s gramémem pasiva – realizován mikrostrukturálně, tj. právě morfémem vyjadřujícím gramém osoby, nebo i makrostrukturálně, ale v externí valenční pozici s formou Nom, selektované, jak už jsem několikrát řekl, flexémem: Petr vezl Pavla v kočáře – Pavel se vezl v kočáře. Dodám ještě, že čeština má v pasivizaci prostředek, který umožňuje (nepříznakově) topikalizovat A s rolí patiens (na rozdíl od slovosledu, jehož využití vede k topikalizaci příznakové: Pavla vezl Petr v kočáře). – Ve vhodných kontextech (např. je-li vyjadřován kontrast, předpokládající nějakou paralelnost/shodu) je možné deaktivaci A právě z tohoto důvodu zrušit, takže daný A může být (podobně jako v případě opisného pasiva) vyjádřen v syntaktické pozici s formou Instr (teorií je, jak je zřejmé, vynuceno, že takové vyjádření je příznakové): Zatímco v České republice je prezident volen na společné schůzi obou komor parlamentu, v USA se prezident volí všemi občany (příklad mám od K. Olivy a je autentický).

 

2.6. Myslím, že je důležité vyložit i to, jak se v této koncepci interpretuje valence infinitivu. Flexém infinitivu neobsahuje, jak známo, gramém osoby, času ani modu. Je-li jím opatřena lexie, je jím tedy blokována na rovině mikrovalence realizace toho A, který je, pokud je lexie opatřena flexémem s gramémem osoby, realizován tímto gramémem: Petr kritizoval Pavla – kritizovat Pavla; Vplížím se tam – vplížit se tam. To přirozeně valenční teorie dobře ví. Flexém infinitivu, ačkoli neobsahuje gramém osoby, selektuje ovšem podle mě – jako každý slovesný flexém – na rovině makrovalence externí valenci s formou Nom, ta ale není v neutrálních případech lexikálně rovněž zaplnitelná, tentokrát proto, že lexie sice A implikuje, ale informace o něm je blokována už na rovině mikrovalence: ⌷ kritizovat někoho. O tom, že i flexém infinitivu selektuje externí valenci s formou Nom, svědčí pak to, že v příznakových případech musí být A vyjádřený v této pozici právě v Nom: Já odejít, nikdy; Mít Petr čas, určitě nás navštíví; Být tak Petr učitel! Takové řešení pak umožňuje vykládat i tzv. nekoherentní konstrukce typu 0_i Rozhodl se ⌷_i odejít; Petr_i mu_j poručil ⌷_j odejít na principu kontroly (jak to dělá u nás J. Panevová, 1996). Musí se ovšem do ní nějak včlenit i podmínka pevné časové perspektivy kontrolujícího slovesa (Daneš, 1975): Petr_i slíbil Marii_j, že on sám_i / 0_i pošle dopis z hlavní pošty // *poslal dopis z hlavní pošty → Petr_i slíbil Marii_j ⌷_i poslat dopis z hlavní pošty x Petr_i řekl Marii_j, že on sám_i / 0_i pošle dopis z hlavní pošty // poslal dopis z hlavní pošty → *Petr_i řekl Marii_j ⌷_i poslat dopis z hlavní pošty, ale i fakt, že modální slovesa v obsahové větě mohou měnit subjektovou kontrolu na objektovou (Petr_i slíbil Marii_j ⌷_i přijít včas x Petr_i slíbil Marii_j ⌷_j moci přijít včas), a naopak (Petr_i prosil Marii_j ⌷_j přijít včas x Petr_i prosil Marii_j ⌷_i moci přijít včas), apod. Existence externí valence typu ⌷_nom u infinitivu umožňuje mu vyjadřovat aktivní a pasivní diatezi (viz už Svoboda, 1962): ⌷_nom psát (dopis) (⌷_nom = agens) x ⌷_nom být psán (Petrem) (⌷_nom = patiens).

Poznámka: Z této teorie vyplývá, že lexie, které jsou na základě svého významu spojitelné pouze s flexémem obsahujícím gramém neosoby, by vlastně neměly mít infinitiv (třebaže k nim – jako ke každému slovesu – formou infinitivu referujeme (M. Komárek mluví o bezpříznakovém jmenovacím tvaru)), neboť flexémem infinitivu není možné blokovat na rovině mikrovalence realizaci A, neexistuje-li. Zní to na první pohled absurdně. Není ovšem nezajímavé, že totéž věděl K. Svoboda (1962) a tušil geniální teoretik syntaxe F. Kopečný. V soukromém dopise (který chovám jako oko [178]v hlavě), v němž se vyjadřoval k naší skladbě (Grepl – Karlík, 1986), nám napsal toto: „Pravý, tj. samostatný (v rukopise podtrženo, P.K.) infinitiv nutně implikuje činitele (pas. jako deagentizační zvratný tvar ho vylučuje). Neexistuje v tomto smyslu infinitiv pršet, svítat apod. Jsou možné jen jako součásti (v rukopise podtrženo, P.K.) složených přísudků (bude pršet, mohlo by zapršet, začíná svítat apod.). Já mám tuto myšlenku jasně řešenu ve 2. vyd. svých Základů.“ Z mého pohledu takové řešení umožňuje vynutit gramatickou nesprávnost konstrukcí jako *Uviděl pršet; *Bylo by nepříjemné pršet, a naopak gramatickou správnost konstrukce jako Bylo by nepříjemné rozbít okno. Jiná věc je pak to, že je-li pravda, že (1) Bylo by nepříjemné rozbít okno implikuje, že infinitivním flexémem je blokována realizace pouze živého agentu (tj. (1) je transformovatelné pouze z Bylo by nepříjemné, kdyby někdo rozbil okno, nikoli z Bylo by nepříjemné, kdyby něco rozbilo okno), pak je třeba funkci flexému infinitivu formulovat daleko restriktivněji, než jsem to udělal v 2.6. M. Komárek mě upozornil na to, že ani struktura Bylo by nepříjemné, kdyby někdo rozbil okno nepředstavuje východisko pro transformát (1); tím je totiž struktura „Bylo by nepříjemné, kdyby mluvčí nebo jiný živý účastník komunikace rozbil okno“.

 

3. Domnívám se, že modifikovaná teorie valence umožňuje vyložit i:

(a) složené tvary slovesné. Jejich složkou je lexie neopatřená gramémem osoby, a tato lexie tedy selektuje pouze interní valence (dané významem lexie). Protože je však třeba nějak realizovat (mikrostrukturálně nebo i makrostrukturálně) všechny A implikované danou lexií, externí valenci musí tedy selektovat nějaký flexém obsahující (kromě jiných gramémů) právě gramém osoby. Dobře jsou k tomu vybavena sémanticky prázdná slovesa, která se stávají gramatickými morfémy: (a) Přišel jsem, Přišel jsi, Přišel Ø …; Přišel bych, Petr by Ø přišel; (b) Budu číst, Petr bude číst aj. (K rozdílu mezi tvary typu (a) a (b) viz už Kopečný, 1962.)

(b) valenci adjektiv. Adjektivum nemá k dispozici flexém, který obsahuje gramém osoby, proto jakožto nositel valence selektuje lexie, které jsou vybaveny adjektivním flexémem, jen interní valence: mladý; věrný manželce; jistý vítězstvím. Je zajímavé, že tyto interní valence jsou opatřeny pouze ideosynkratickými pády (viz dále): není mi alespoň znám případ, kdy adjektivum selektuje strukturní pád, tj. Ak, na rozdíl od adjektivizovaných participií, která dědí interní valence fundujících sloves, tj. u derivátů ze syntakticky tranzitivních sloves právě Ak (číst román – čtoucí román). Pokud je to potřeba, externí valenci s formou Nom musí selektovat (údajně) sémanticky prázdné sloveso být (tzv. spona), disponující flexémem obsahujícím gramém osoby: (Já) jsem mladý, (Ty) jsi mladý, Petr // On je mladý …

(c) valenci deverbálních substantiv. Nejprve si všimnu substantiv typu kritizování. Jak známo, vznikají tzv. slovnědruhovou transpozicí, při níž je lexikální význam fundovaných slov shodný s lexikálním významem slov fundujících, takže slova fundovaná se liší od fundujících pouze příslušností k jinému slovnímu druhu a gramatickými vlastnostmi, které z toho vyplývají. V naší teorii to znamená, že např. sloveso kritizovat a substantivum kritizování obsahují stejnou lexii, a musejí tedy na základě sémantické struktury této lexie implikovat stejné A, liší se pak (zůstaneme-li pouze u vlastností, které nás zajímají) tím, že flexém slovesný selektuje jiné syntaktické valence než flexém jmenný: Petr kritizuje Janu – kritizování Jany Petrem; nadto flexém jmenný neobsahuje gramém osoby, takže A je nutné, je-li to potřeba, realizovat makrostrukturálně. Doplním, že motivem transpozice „sloveso → substantivum“ je mít v jazykovém systému k dispozici výrazy, které jsou co do lexikální sémantiky stejné se [179]slovesy, ale které – na rozdíl od sloves, jež jsou díky gramémům slovesného flexému po formální stránce (tvary VF) vybavena k tomu, aby mohla realizovat nejen akt „usouvztažňovací“, ale i „aktualizační“ (predikační) – disponují flexémy, jejichž gramémy umožňují dané lexii fungovat jako NP/PP: Petr neopodstatněně kritizuje Janu – Neopodstatněné kritizování Jany Petrem je trestuhodné; viz např. Karlík – Nübler, 1999. – Deverbální substantiva vzniklá jinak než transpozicí (např. jména činitelská, jména prostředků apod.) mají se substantivy vzniklými transpozicí společné to, že dědí sémantické valence fundujících sloves, což je pochopitelné, neboť jde o jednu lexii. U jmen činitelských je ovšem – v důsledku slovotvorného procesu – jeden A realizován mikrostrukturálně, a to tak, že morfémy jako -tel, -ec, -ič atd. je signalizována jen sémantická role A, tj. v prototypických případech role agentu (lovec ryb = kdo loví ryby). Na rovině makrovalence může být proto rezervována syntaktická pozice jen pro A zbývající: vynálezce lodního šroubu (= kdo vynalezl lodní šroub), obchodníci s cennými papíry, zájemce o stavební spoření. Podrobnější výklad jevu v rámci MVT viz Karlík, 2000.

 

4. Zdá se mi, že rozlišování interních a externích syntaktických valencí je důležitým krokem, který umožňuje vyložit řadu jevů, které se jinak vykládají jen obtížně.

(a) Rozlišuji pád strukturní a pád nestrukturní ve standardním významu obou termínů. Pád strukturní je tedy takový pád, jehož morfologická realizace je závislá na gramatickém okolí, tj. jehož realizace morfologickým pádem se v závislosti na gramatickém okolí mění. Strukturním pádem je Nom jakožto pád externí valence selektované slovesným flexémem jakožto složky nositele valence, protože jeho realizace touto morfologickou kategorií je závislá na tom, zda je nositel valence ve tvaru aktiva, nebo pasiva (kdy je realizován Instr): Učitel zkouší žáka – Žák je zkoušen učitelem. Strukturním pádem je i Ak jakožto pád interní valence, neboť jeho realizace morfologickým pádem je senzitivní opět vůči slovesnému rodu (v pasivu je realizován Nom): Učitel zkouší žáka – Žák je zkoušen učitelem. Pád nestrukturní je takový pád, jehož morfologická realizace je naopak vůči gramatickému okolí rezistentní, tj. nemění se: Učitel nadržuje rok děvčatům – Děvčatům je nadržováno rok učitelem. Nestrukturní pády jsou buď lexikální/ideosynkratické, tj. selektované významem lexie a s ní inherentně spjaté, a to na základě významu lexie a sémantické role příslušného A (v naší dvojici Dat u substantiva děvče) – jsou-li předložkové, je v nich vždy předložka původní a ta se v nich desémantizuje: Myslel na matku. Přednášel o syntaxi; protože jsou s lexií inherentně spjaté (a nemění se), mohou být spolu s lexií uvedeny ve slovníku. Nebo jsou nestrukturní pády ryze sémantické, tj. motivované významem výrazu (v naší dvojici Ak u substantiva rok, motivovaný tím, že výraz vyjadřuje časový údaj durativní) – jsou-li předložkové, může v nich být předložka nepůvodní, a morfologický pád je selektován významem předložky: Sedl si na stůl x Sedl si na stole: na „se pojí“ s Ak, má-li předložkový pád vyjadřovat místo na otázku kam?, s Lok, má-li vyjadřovat místo na otázku kde?

Poznámka: Jedno z nejlákavějších řešení tu nabízí spekulace, že nominální skupiny s prostými pády jinými než Nom jsou prototypicky valence objektové, tj. regentem, od něhož dostávají pád, je [180]sloveso/adjektivum (číst knihu, bát se psa, věřit matce …; věrný manželce), zatímco nominální skupiny s pády předložkovými jsou valence adverbiální, tj. regentem, od něhož dostávají pád, nemůže být sloveso/adjektivum (srov. sednout si tam), nýbrž právě předložka: sednout si na (předl. s významem kam? přiděluje jako regens Ak, tedy:) stůl x na (předl. s významem kde? přiděluje jako regens Lok, tedy:) stole. Přijetí tohoto principu si ovšem vynucuje to, že regentem pádu objektové valence nominální skupiny např. u myslet na matku je myslet na, a naopak, že regentem pádu adverbiální valence nominální skupiny např. u vážit metrák je předložka, která je na nějaké úrovni pod povrchovou strukturou eliminována. Srov.: spát dlouho // po (→ Ak), tedy: celou noc // 0 (→ Ak), tedy: celou noc x prospat (→ Ak), tedy: celou noc // *dlouho // *po celou noc.

Externí syntaktická valence, tj. valence na rovině makrovalence selektovaná slovesným flexémem, má tedy, jak už víme, pádovou formu Nom. Je tomu tak proto, že Nom je strukturní pád par excellence, tj. pád selektovaný nikoli na základě sémantické struktury lexie. Jakožto strukturní pád je předvídatelný a – kdybych používal argumentace generativistů – nemusíme se ho spolu s lexií učit. Z hlediska struktury věty je proto externí valence hierarchicky nejvyšší.

(b) Interní syntaktická valence, tj. valence na rovině makrovalence selektovaná významem lexie, má pádové formy různé. Existuje tu ovšem jistá hierarchie. Tzv. default-pádem je Ak. Je to pád mezi interními valencemi nejvíce strukturní, tj. nejsou-li nějaké sémantické důvody kódovat A nějakým jiným pádem, a tím ho označit jako aktant s jinou sémantickou rolí než patiens (v širokém smyslu), dá se předvídat, že A bude vyjádřen právě v pozici s formou Ak. Druhým nejvíce strukturním pádem je Dat. Ostatní pády jsou v různé míře lexikální/ideosynkratické. Ty se musíme učit spolu s lexií.

(c) A, které jsou lexikálně specifikovatelné v interních valencích, mohou být inkorporovány slovotvornými procesy jako složka nositele valence: dávat něco do sáčků – sáčkovat něco; boje schopný (pluk) – bojeschopný; viz např. Běličová, 1990.

 

5. Valence se strukturními pády, ať už jde o valenci externí nebo valence interní, se od valencí s pády lexikálními liší řadou vlastností. Upozorním aspoň na dvě:

(a) Valenční pozice se strukturním pádem jsou senzitivní vůči transformačním změnám pádových forem. Mění se např. v závislosti na flexému, jímž je opatřena lexie: např. Nom se v pasivní diatezi mění na Instr nebo předložkový pád, Ak se mění na Nom; Dat se při recipientní diatezi mění na Nom (Matka slíbila Pavlovi, že mu zaplatí dovolenou → Pavel má / dostal od matky slíbeno, že mu zaplatí dovolenou); lexikální pády zůstávají naproti tomu stejné. Podobně je tomu i u substantivizačních (deaktualizačních) transpozic: Nom se mění na Gen: Petr holí Pavla → Holení Petra; Pavel je holen Petrem → Holení Pavla Petrem.

(b) Podstatné je i to, že pouze valence s nejvíce strukturním pádem, tj. externí valence s formou Nom a interní valence s formou Ak, mohou být přepsatelné jinými pády, existují-li nějaké důvody (sémantické, pragmatické, historické), které jsou silnější než jejich ryze strukturální motivace; např. Gen počítaného předmětu jakožto rezultátem historického vývoje (Dva chlapci odešli x Pět / Několik chlapců odešlo), Gen partitivním, motivovaným sémanticky (V přehradě ubyla voda x V přehradě ubylo vody), Gen záporovým, ať už je motivován jakkoli (Nemám peníze x Nemám peněz), před[181]ložkovým pádem, motivovaným asi pragmaticky (Dokoupilovi zabíjeli x U Dokoupilů zabíjeli) apod.

 

6. Na tomto místě je nutné vyjádřit se alespoň několika poznámkami k tomu, jak lze traktovat další gramémy slovesného flexému. Stranou nechám gramém pasiva, protože jeho výklad je natolik složitý, že i pouhé postižení základních principů by si vyžádalo daleko víc prostoru, než mám k dispozici. Totéž platí i pro členy kategorie vidu.

 

6.1. Čas a modus jsou, jak známo, kategorie syntakticky nezávisle proměnné, někdy nazývané podle funkce, která je jim připisována, kategorie predikační (např. už Bauer – Grepl, 1972), nebo (častěji) aktualizační. To platí pro tzv. hlavní věty. Obsahuje-li slovesný flexém příslušné gramémy, predestinuje tak propozici konstruovanou lexií s takto vybaveným flexémem, tj. VF, k tomu, aby současně s tím, že se jejím vyjádřením větou – při užívání jazyka v interakci – vyjádří nějaká mikrosituace, mohlo být zaujímáno stanovisko k mimojazykové skutečnosti (k světu, ať už reálnému, nebo fiktivnímu): Prší, Pršelo, Bude pršet, Pršelo by … Je tedy evidentní, že výklad těchto gramémů není v kompetenci valenčního modulu gramatiky, který jsem představil (ale s největší pravděpodobností ani jiných valenčních teorií). Naproti tomu do kompetence teorie valence patří gramémy času a modu ve vedlejších větách specifikujících propoziční A. Tu jsou totiž kategoriemi sémanticky závisle proměnnými, totiž formální manifestací (a) pevné časové perspektivy a (b) volné časové perspektivy implikované v sémantické struktuře lexie, která je nositelem valence; viz např. Daneš, 1975. Srov. kontrast: (a) Petr slíbil, že nebude kouřit // *že nekouří // *že nekouřil x (b) Petr řekl, že nebude kouřit // že nekouří // že nekouřil (důsledky z toho vyplývající pro možnost infinitivní nominalizace jsou dobře známy).

 

6.2. Složitější už je dát odpověď na otázku, zda do valenčního modulu patří gramémy čísla a jmenného rodu, tj. kategorie u slovesa tradičně chápané jako syntakticky závisle proměnné, a tedy i výklad shody. V rámci hypotézy modifikované teorie valence je touto teorií vynuceno následující řešení: Shoda je syntaktickým prostředkem vyjádření sounáležitosti (viz Kopečný, 1962, nebo Šmilauer, 1969); nejde tedy o vyjádření jednosměrné závislosti (tak např. Bauer – Grepl, 1972), nýbrž o oboustranný vztah,[7] o výměnu příznaků: Slovesný flexém selektuje syntaktickou pozici s formou Nom, tedy s nominálním gramémem (totiž pádem), a od této pozice zase přejímá jiné nominální gramémy, totiž právě rodu a čísla. Poněvadž flexém selektující Nom je abstraktní jednotka stejně, jako je abstraktní jednotka syntaktická pozice, která je jím selektována, je strukturně základní shoda realizována nepříznakovými nominálními kategoriemi, tj. singulárem a neutrem. Je tomu tak tehdy, je-li součástí flexému gramém neosoby: # Prší, # Pršelo, # Pršelo byØ …. (viz 2.4.). Tyto default-hodnoty mohou být přepsány konkrétními příznaky NP, a to tehdy, je-li součástí flexému gramém 3. osoby, který nepodává dostatečnou informaci o A, který je [182]jím na rovině mikrovalence realizován, a musí být tedy realizován makrovalenčně (viz 2.3.): Petr přišelØ, Jana přišla, Chlapci přišli … Pokud je v externí valenční pozici SENT nebo INF, tj. výrazy, které nemají možnost svými tvary manifestovat pád (selektovaný slovesným flexémem), lze pád signalizovat externě, tj. tzv. pádovým ukazatelem to v Nom, což svědčí o tom, že slovesný flexém selektuje pozici s nominálním (přesněji řečeno: pronominálním) příznakem;[8] shoda je pak přirozeně signalizována opět bezpříznakovými kategoriemi: Bylo nutné (to), aby ses mu omluvil // omluvit se mu x Tvá omluva byla nutná. – Tento výklad zachycuje shodu prototypickou, a proto se nezabývá různými případy, kdy dochází k tomu, co se nazývá „složitější případy shody“.

Je-li A realizován už na rovině mikrovalenční (morfémem vyjadřujícím gramém 1. nebo 2. os.), je přirozené, že příznaky rodu a čísla nejsou prostředky sounáležitosti, tj. nejde o kategorie syntakticky závisle proměnné. Svědčí o tom i fakt, že je-li v externí valenční pozici bezrodý výraz já, ty, vynucovalo by to jako gramaticky správnou větu Já jsem přišlo, tj. s default-hodnotami. (Jazyková kompetence nám ale říká: *Já jsem přišlo.) Abychom vynutili větu Já jsem tam přišel, nebo Já jsem tam přišla, jejíž gramatická správnost je empiricky ověřitelná, musíme je proto považovat za kategorie buď sémanticky, nebo referenčně závisle proměnné: Vztah mezi přišelØ jsem a přišla jsem tedy lze postihnout takto: morfém jsem signalizuje v obou případech, že A, který je jím na rovině mikrovalence realizován, označuje účastníka komunikace s komunikační funkcí mluvčího, morf(ém) Ø to, že mluvčím je v prototypických případech osoba mužského pohlaví, morf(ém) a to, že mluvčím je v prototypických případech osoba ženského pohlaví (dítě proto – zpravidla – neřekne přišlo jsem, nýbrž přišelØ jsem, nebo přišla jsem). K preferování toho, že jde o referenčně závisle proměnné, mě vedou následující data: Když třeba budu mluvit s koťátkem (přirozeně aniž bych očekával, že ono bude mluvit se mnou), mohu se ptát Tak co, už ses nažralo? Má-li ono kotě jméno (dejme tomu Mourek) a já toto jméno znám, mohu se ptát buď Tak co, už ses nažralo?, nebo Tak co, už ses nažral? – Tato data současně ukazují, že shodu nebude možné vykládat jako součást valenčního modulu, nýbrž jako modul samostatný.

 

7. Poslední, ale mimořádně důležitý krok, který v této studii mohu a také musím udělat, je ukázat, jak se v modifikované valenční teorii dá řešit otázka, na kterou jsem zatím nemohl dát odpověď, totiž jak se dá postihnout vztah mezi syntaktickou a sémantickou valencí. V prvním kroku se dá tato otázka zúžit na problém, zda se dá – v rámci modelu modifikované valenční teorie – nějak předpovědět, pro které ze sémantických A implikovaných významem lexie jsou rezervovány valenční pozice s prototypickými strukturními pády, tj. zvl. pozice s formou Nom, selektovaná slovesným flexémem, a pozice s formou Ak, selektovaná významem lexie. Její zodpovězení považuji za velmi potřebné, neboť – jak jsme viděli [183]– pozice s formou Nom jakožto pozice externí má mezi všemi syntaktickými valencemi prominentní postavení (což se uznává i v mnoha jiných teoretických modelech) a pozice s formou Ak je zase prominentní v hierarchii interních valencí. Srov. už klasický kontrast typu Napustil vodu do vany x Napustil vanu vodou a dobře známé sémantické důsledky toho, který z A je kódován ve formě Ak, tj. pádu s holistickým významem (srov. i Zašpinil Pavla x Zašpinil Pavlovi ruku). Mohu, ba z hlediska konciznosti teorie musím přitom vyjít z toho, co v této hypotéze předpokládám, totiž že externí valence je selektována flexémem, nikoli významem lexie. Z toho vyplývá, že Nom nemůže nic říkat o sémantické roli A kódovaného v této pádové formě na rovině makrovalence,[9] podobně (což je ještě frapantnější) jako o sémantické roli téhož A nic nemůže říkat ani morfém, jímž je realizován A na rovině mikrovalence. Naproti tomu je-li interní valence selektována významem lexie, vyplývá z toho, že valenční pozice s formou Ak nějak souvisí se sémantickou rolí A.

Lze, soudím, i tady vyjít z lexikálněsémantické struktury nositele valence. Východiskem mi budou dvě koncepce: sémantické tranzitivity, kterou vypracovali Hopper a Thompsonová (1980), a sémantické ergativity, navržená Levinovou a Rappaport-Hovavovou (1995).

 

7.1. Hopper a Thompsonová se pokusili zjistit sémantické příznaky vysoké tranzitivity (dva nebo více A, děj, zaměřenost k cíli, punktuálnost, záměrnost, agens velmi dobře schopen jednání, objekt totálně zasažený aj.) a sémantické příznaky nízké tranzitivity (jeden A, stav, nezaměřenost k cíli, nepunktuálnost, nezáměrnost, agens málo schopen jednání, objekt nezasažený). Tento přístup, mimochodem u nás naznačený už Kopečným (1962), umožňuje postihnout souvislosti mezi sémantickou tranzitivností slovesa a jeho gramatickými vlastnostmi, především syntaktickou tranzitivností (tj. selekcí valence s formou Ak). Tato souvislost se dá postihnout jako přímá úměra: Sloveso je sémanticky tím tranzitivnější, čím více má příznaků vysoké tranzitivity. Např. už zmiňované sloveso psát₁ s významem ‚způsobovat psaním, aby něco vzniklo’ je sémanticky vysoce tranzitivní (má maximum příznaků vysoké tranzitivity), což se manifestuje syntakticky tak, že psát₁ je syntakticky tranzitivní sloveso, morfologicky tak, že má prostě vidový protějšek (Petr psal dopis – Petr napsal dopis / *Petr napsal); sloveso psát₂ s významem ‚zaznamenávat písmem’ je sémanticky tranzitivní méně, proto je syntakticky intranzitivní (Petr píše pěkně) a nemá čistě vidový protějšek (*Petr napíše pěkně). Redukce valence s formou Ak (spolu s časovou neaktuálností) je proto projevem sémantické změny (lexikální význam ovšem může zůstat nezměněn) nositele valence, např. zestatičtění: Petr kouří (‚Petr je kuřák’), zestatičtění + modalizace: Janička už čte (‚Janička už umí číst’), zestatičtění + modalizace + zevšeobecnění A v této pozici vyjádřitelného: Zvířata koušou (‚Zvířata mohou kousnout kohokoli, kdo se dostane do jejich blízkosti’) aj.

[184]Tento koncept však umožňuje formulovat také souvztažnost mezi valencemi se strukturními pády a sémantickými A, což je pro nás v daných souvislostech ještě důležitější. Jde opět o přímou úměru: Čím více je sloveso sémanticky tranzitivní, tím pravděpodobnější je, že v externí valenční pozici s formou Nom bude prototypický agens (ať už je realizovaný morfematicky jen na rovině mikrovalence, nebo nějakou NP i na rovině makrovalence) a že jedna interní valenční pozice bude mít formu Ak rezervovanou pro prototypický patiens. S touto prognózou souvisí další pravidelnosti, ba jsou z ní přímo odvoditelné. Čím více je sloveso sémanticky tranzitivní, tím více je senzitivní vůči:

(a) pasivizaci formou být + trpné participium (Petr psal / napsal dopis → Dopis byl psán / napsán Petrem x např. nemožnost pasivizace u stavových sloves (neimplikujících agens, tj. jeden z relevantních příznaků vysoké sémantické tranzitivity), i když jsou syntakticky tranzitivní: Tepláky pouštějí barvu → *Barva je pouštěna tepláky x Chlapci pouštějí draky → Draci jsou pouštěni chlapci, a nemožnost pasivizace u stavových sloves syntakticky intranzitivních: Slon váží tunu → *Tuna je vážena slonem x Ošetřovatel váží slona → Slon je vážen ošetřovatelem). – Zdá se mi, že v rámci (a) platí rovněž tato přímá úměra: čím je sloveso více tranzitivní, tím je pravděpodobnější, že pasivní věta bude mít strukturu „Nom – sloveso v pas. – Instr“ a že pasivizace je prostředkem (bezpříznakové) topikalizace: Petr kritizuje Pavla → Pavel je kritizován Petrem (u některých struktur je topikalizační efekt blokován tím, že už v aktivní větě je (bezpříznakově) topikalizován personální patiens: Petra kousla zmije → Petr byl kousnut zmijí); čím méně je sloveso tranzitivní, tím je pravděpodobnější, že default-Instr bude přepsán nebo přepsatelný jiným pádem: hodně příznaků tranzitivity, tedy: Petr píše dopis → Dopis je psán Petrem // 0; méně příznaků tranzitivity, tedy: Antika zdůrazňovala jednotu těla a ducha → Antikou // V antice byla zdůrazňována jednota těla a ducha; ještě méně příznaků tranzitivity, tedy: Mléko obsahuje vodu → *Mlékem // V mléce je obsažena voda.

(b) vůči atributivnímu užití participia trpného: psaný/napsaný dopis x *pouštěná barva x pouštění draci.

 

7.2. Levinová a Rappaport-Hovavová vyšly z tzv. neakuzativní hypotézy (Perlmutter, 1978), předpokládající, že existuje skupina sloves, jejichž subjekt má podobné (sémantické a syntaktické) vlastnosti jako objekt tranzitivních sloves. Taková slovesa se nazývají ergativní a jejich syntaktickou strukturu generativní gramatika popisuje takto: [_VP V NP]. Part. trpná tvořená od tranzitivních sloves mají při atributivním užití vždy vztah k objektu (přednesená báseň = ‚někdo přednesl báseň’), a part. trpná od ergativních sloves mají proto vztah k subjektu (ochrnutý / ochrnulý chlapec = ‚chlapec ochrnul’, podařená finta = ‚finta se podařila’). Jako prototypické příklady ergativních sloves se uvádějí subjektová slovesa typu šedivět, přijít, prasknout …; většinou se za ergativní slovesa pokládají i objektová slovesa označující kognitivní a psychické pocity, a to syntakticky intranzitivní (typu podařit se, věřit, leknout se …) i tranzitivní (napadnout (někoho něco), potřebovat, milovat …). Slovesa, která tuto vlastnost nemají, se nazývají neergativní; jejich syntaktickou strukturu generativní [185]gramatika popisuje takto: NP [_VP V]. Prototypickým příkladem jsou subjektová slovesa typu pracovat, běžet, spát, kecat, plavat aj. Proto není možné u neergativních sloves při atributivním užití part. trpné se vztahem k subjektu: *pracovaný muž = ‚muž pracuje’, *celý den spané dítě = ‚dítě spí celý den’.

Levinová a Rappaport-Hovavová (1995) se pokusily na základě lexikálněsémantické analýzy stanovit, která slovesa jsou kódována jako ergativní, tj. (v naší terminologii) která slovesa v pozici s formou Nom mají nikoli agens, nýbrž patiens. Pracují přitom se dvěma sémantickým rysy: telicita x atelicita slovesa a externí x interní kauzátor děje. Podle nich jsou telická intranzitivní slovesa (šedivět/zešedivět, rozpadat se/rozpadnout se) a atelická intranzitivní slovesa označující externě kauzované děje, tj. děje nejsoucí pod kontrolou A v externí pozici (kutálet se, rotovat), syntakticky ergativní slovesa; atelická intranzitivní slovesa označující interně kauzované děje, tj. děje jsoucí pod kontrolou A v externí valenční pozici (běhat, pracovat), jsou neergativní slovesa, tj. v této pozici mají agens. Ukazuje se tedy, že čím více příznaků nízké tranzitivity nositel valence vykazuje, tím větší je pravděpodobnost, že bude v externí valenční pozici mít patiens. Ergativní slovesa se, jak jsem už naznačil, vyznačují zvláštním syntaktickým chováním; je specifické pro jednotlivé jazyky. Uvádí se kolem 20 syntaktických vlastností ergativních sloves (Grewendorf, 1989), z nichž nejdůležitější jsou patrně tyto: (1) imunita vůči (neosobnímu) opisnému pasivu (*Bylo vzniknuto, *Bylo blednuto, *Bylo mi podařeno fintou x Tady bylo chozeno, ?Bylo pracováno celý den); (2) nemožnost tvoření činitelských jmen (*šedivěč, *vznikač x chodec, pracovník); (3) často možnost tvoření externě kauzativních sloves (modrat – modřit, vznikat – vytvářet x pracovat – 0, chodit – 0); např. v němčině také (4) tvoření perfekta pomocí sein (Er ist angekommen x Er hat gearbeitet) a (5) možnost atributivního participia II. se vztahem k subjektu (der zu spät angekommene Zug x *das den ganzen Tag geschlafene Kind) – v češtině není test spolehlivý, protože možnost atributivního užití od ergativních sloves tvořeného participia trpného vztahujícího se k subjektu je limitována omezenou možností jejich tvoření (ochrnutý muž, oprýskaný lak, ztopořený úd, podařená finta …); u dokonavých ergativních sloves se většinou užívá part. na -lý (zkrachovaný/zkrachovalý podnikatel) nebo kniž. tzv. zpřídavnělých přechodníků na -(v)š(í) (vzniknuvší/vzniklý problém), nedok. ergativní slovesa se však od neergativních sloves neliší: užívá se činných part. na -c(í): krachující podnikatel, vznikající problém – spící dítě, pracující muž. Sémanticky se, zdá se mi, ergativním slovesům blíží reflexiva tantum. (Což by vysvětlovalo, proč jejich A není kódován v pozici s formou Ak možná lépe, než tradiční výklad, že Ak je blokován tím, že Ak už jeden ve větě je, totiž právě forma se (Karlík, 1999). U reflexiv tantum je ovšem toto se morfémem tvořícím součást lexie – podobně jako u mediálního mýt se, na rozdíl od mýt se ovšem u reflexiv tantum se ztratilo povahu vázané endofory: Petr_i se směje x Petr_i se_i myje. U reflexiv, a tedy i u mýt se jde, jak známo, o endoforu nepronominální: Petr_i se_i myje // *Petr_i Petra_i myje x Petr_i ho_j myje // Petr_i Petra_j myje.)

Poznámka: Předpoklad sublexikální (hloubkové) struktury (slovesných) lexikálních jednotek, který byl – aniž bych to byl explicitně formuloval – východiskem k pozorování o vztahu syntaktické [186]a sémantické valence (u nás viz Daneš, 1971, v zahraničí zvl. Jackendoff, 1990), umožňuje postihnout to, co se někdy nazývá kreativitou jazyka. Ta se dobře popisuje, pokud se manifestuje už na povrchové rovině slov segmentovatelnými prostředky: včela → včelař → včelařit → navčelařit se nebo uvčelařit se nebo provčelařit něco nebo vyvčelařit něco apod. Hůře se už popisuje tehdy, je-li dekompozice sémů/primitivů skryta pod povrchem. Např. u oženit se lze dekompozicí dospět k sémům A, B, C; ve standardním významu jsou aktivovány (dejme tomu) sémy A a B, což se projevuje v tom, že sloveso má valenci ‚s někým’ (Petr se oženil s Evou). Může ovšem být aktivována i kombinace sémů A, C (přičemž sém C je predikát typu MOVE), což se analogicky projevuje v tom, že sloveso oženit se má význam pohybový, a ten musí být kódován příslušnou valencí, tj. direktivním adv. (Petr se oženil do Mnichova // na statek x *Petr se oženil s Evou do Mnichova // na statek). Síla tohoto principu jde ovšem ještě dále: dá se totiž dedukovat, že pokud sloveso ve své sublexikální struktuře např. sém typu C (tj. MOVE) neobsahuje, není ho ani možné aktivovat, a dá se tedy prognostikovat, že event. doplnění takového slovesa výrazy s významem direktivního adv. nemůže vést ke generování nového významu dané lexikální jednotky, nýbrž nutně jen k reinterpretaci onoho primárně direktivního adverbiále, třeba na adverbiále durativní: Petr seděl do Mnichova (= nikoli kam?, nýbrž dokdy?) a k vinterpretování významu ‚subjektový aktant je přemísťován z místa x na místo označené‘, resp. k generování výrazu defektního: *Petr má do Mnichova.

 

8. Přijmeme-li modifikovanou valenční teorii, jejíž základní principy jsem se snažil vyložit, odpovíme, soudím, i na otázku, zda je – v rámci dané teorie – valence jev gramatiky, nebo slovníku: totiž tak, že obou. Takové řešení není přirozeně nové. Explicitně ho formuloval např. Sadziński (1989), když rozlišuje „valenci v klidu“, tj. to, co už citovaný Ágel vyjádřil metaforicky tak, že „valence je bomba deponovaná ve slovníku“, a „valenci v akci“, tj. to, co Ágel vyjádřil tak, že „tato bomba detonuje v gramatice“. Problém ovšem spočívá v tom, že mluvíme-li o valenci ve smyslu bomby deponované ve slovníku, znamená to, že nemluvíme o valenci z hlediska lexikografické praxe, ani o valenci, jejímž nositelem je aktivní tvar slovesného lexému (jako Sadziński), nýbrž mluvíme o valenci v klidu, tj. o sémantické valenci lexií a o syntaktických valencích s lexikálními pády. Termínem slovník tedy rozumíme slovník ve smyslu spíše generativistickém, představující hypermodul jazyka komplementární s hypermodulem gramatickým. Mluvíme-li naproti tomu o valenci ve smyslu bomby detonující v gramatice, znamená to, že mluvíme o valenci v akci, tj. o syntaktických manifestacích sémantické valence, které jsou, jak jsem se snažil ukázat, podmíněny tím, jakou pozici zaujímá nositel valence ve struktuře věty. Je tomu tak proto, že s tím, jakou pozici zaujímá nositel valence ve struktuře věty, přímo souvisí i to, jakými flexémy je lexie vybavena, a tedy i to, v jakých gramatických formách jsou sémantické A kódovány.

Tím jsem dospěl k závěru své studie. Je přirozené, že v rámci prostoru, který jsem měl k dispozici, jsem se musel soustředit pouze na centrální jevy a rezignovat na explicitní výklad. Byl bych přesto rád, kdyby se o představené hypotéze diskutovalo, neboť jen tak se mohou odstranit nebo potvrdit pochybnosti, které mě stále při formulování MVT provázejí. A úplně na závěr, ale nikoli jako alibi, dodávám, že ke svým úvahám jsem byl vyprovokován nejen jazykovými fakty a jejich reflexí v renomovaných valenčních teoriích, ale i slovy Fourquetovými, vydavatele Tesnièrovy strukturální syntaxe, který ji charakterizoval jako „une mine où il y a encore des découvertes à faire“ (cit. podle Bauma, 1976, s. 134).

 

[187]LITERATURA

 

ABRAHAM, W. (ed.): Valence, Semantic Case and Grammmatical Relations. John Benjamins, Amsterdam 1978.

ÁGEL, V.: Ist die Dependenzgrammatik wirklich am Ende? Valenzrealisierungen, Kongruenz, Subjekt und die Grenzen des syntaktischen Valenzmodells. Zeitschrift für germanistische Linguistik, 21, 1993, s. 20–70.

ÁGEL, V.: Valenzrealisierung, Grammatik und Valenz. Arbeitspapier 20 (Neue Folge). Institut für Sprachwissenschaft Universität zu Köln 1994.

ALLERTON, D. J.: Valency and the English Verb. Academic Press, London 1982.

BAUER, J. – GREPL, M.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1972.

BAUM, R.: Dependenzgrammatik. Tesnières Modell der Sprachbeschreibung in wissenschaftsgeschichtlicher und kritischer Sicht. Max Niemeyer Verlag, Tübingen 1976.

BĚLIČOVÁ, H.: Sémantická struktura versus valenční pole predikátu (K problému participantů implikovaných sémantikou predikátu). Slavia, 59, 1990, s. 113–121.

BRÄUER, R.: Die Valenztheorie. Ihre Geschichte, ihr aktueller Stand und ihre Möglichkeiten. Wissenschaftliche Zeitschrift der Humboldt-Universität zu Berlin. Geschichts- und sprachwissenschaftliche Reihe, 23, 1974, s. 267–280.

ČERMÁK, F.: Podstata valence z hlediska lexikografického. In: D. Rytel-Kuc (ed.), Walencja czasownika a problemy leksykografii dwujęzycznej. Wrocław 1991, s. 15–40.

ČERMÁK, F. – HOLUB, J.: Syntagmatika a paradigmatika českého slovesa I. Valence a kolokabilita. Univerzita Karlova, Praha 1991.

DANEŠ, F.: Pokus o strukturní analýzu slovesných významů. SaS, 32, 1971, s. 193–207.

DANEŠ, F.: Temporální perspektiva v sémantické struktuře slovesa a její syntaktické konsekvence. In: Charakterystyka temporałna wypowiedzenia. Materialy konferencji v Jadwisinie. Wrocław 1975, s. 71–75.

DANEŠ, F.: Věta a text. Academia, Praha 1985.

DANEŠ, F.: Satzmodellierung, Valenz, Szenen. In: G. Helbig (ed.), Valenz, semantische Kasus und/oder „Szenen“. Linguistische Studien, Reihe A, 180, Berlin 1988, s. 12–21.

DANEŠ, F.: Osobní zájmena v textu. JazAkt, zvl. číslo, 35, 1998, s. 37–39.

DANEŠ, F. – Hlavsa, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Academia, Praha 1981, 2. vyd. 1987.

EICHINGER, L. M. – EROMS, H.–W. (ed.): Dependenz und Valenz. Helmut Buske Verlag, Hamburg 1995.

ERHART, A.: Indoevropské jazyky. Academia, Praha 1982.

ESVAN, F.: Les positions relatives du verbe tchèque et des ses clitiques. Rivista di Linguistica, 1, 1989, s. 327–353.

ESVAN, F.: Několik poznámek o tzv. rytmickém činiteli. In: SPFFBU, A 45, 1997, s. 85–93.

FEUILLET, J.: Actance et valence dans les langues de l’Europe. Mouton de Gruyter, Berlin – New York 1998.

FILLMORE, Ch. J.: The case for case. In: E. Bach – R. T. Harms (ed.), Universals of Linguistic Theory. Holt, Rinehart – Winston, New York 1968, s. 1–88.

FILLMORE, Ch. J.: Scenes-and-frames semantics. In: A. Zampolli (ed.), Linguistic Structures Processing. North-Holland, Amsterdam – New York – Oxford 1977, s. 55–81.

GREPL, M.: Deagentnost a pasívum v slovanských jazycích. In: Čs. přednášky pro VII. mezinárodní sjezd slavistů ve Varšavě. Praha 1973, s. 141–149.

GREPL, M. – KARLÍK, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1986, 2. vyd. 1989.

GREPL, M. – KARLÍK, P.: Skladba češtiny. Votobia, Olomouc 1998.

GREWENDORF, G.: Ergativity in German. Foris, Dordrecht 1989.

HAJIČOVÁ, E. – HLADKÁ, B. (ed.): Issues of Valency and Meaning. Studies in Honour of Jarmila Panevová. Charles University Press, Prague 1998.

[188]HAVRÁNEK, B.: Genera verbi v slovanských jazycích. Praha 1928.

HELBIG, G. (ed.): Valenz, semantische Kasus und/oder „Szenen“. Linguistische Studien, Reihe A, 180, Berlin 1988.

HELBIG, G.: Probleme der Valenz- und Kasustheorie. Max Niemeyer Verlag, Tübingen 1992.

HERINGER, H. J.: Was lange währt. Gedanken zum Mannheimer Valenzwörterbuch. Zeitschrift für germanistische Linguistik, 15, 1987, s. 311–317.

HOEKSTRA, T.: Transitivity: Grammatical Relations in Government-Binding Theory. Foris, Dordrecht 1984.

HOPPER, P. J. – THOMPSON, S. A.: Transitivity in grammar and discource. Language, 56, 1980, s. 251–295.

HOPPER, P. J. – THOMPSON, S. A. (ed.): Studies in transitivity. In: Syntax and Semantics, 15. Academic Press, New York – London 1982.

JACKENDOFF, R.: Semantic Structures. MIT Press, Cambridge, Mass. 1990.

JACOBS, J.: Kontra Valenz. Typoscript. Universität München 1986.

JACOBS, J.: Syntax und Valenz. In: L. Hoffmann (ed.), Deutsche Syntax: Ansichten und Aussichten. W. de Gruyter, Berlin – New York 1992, s. 94–127.

JACOBS, J.: Kontra Valenz. Wissenschaftlicher Verlag, Trier 1994.

KARLÍK, P.: Reflexiva v češtině. In: E. Rusínová (ed.), Přednášky a besedy z XXXII. běhu LŠSS. FF MU, Brno 1999, s. 44–52.

KARLÍK, P.: Valence substantiv v modifikované valenční teorii. In: Z. Hladká – P. Karlík (ed.), Čeština – univerzália a specifika, 2. MU, Brno 2000, s. 181–192.

KARLÍK, P.: Od Tesnièra k …? SPFFBU, A 48 (v tisku).

KARLÍK, P. – NÜBLER, N.: Substantivische Nominalisierungen im Tschechischen. Zeitschrift für Slavistik, 44, 1999, s. 167–180.

KOMÁREK, M.: Zur Rolle des Substantivs und des Verbs in der Valenzstruktur des Satzes. In: E. Hajičová – B. Hladká (ed.), Issues of Valency and Meaning. Studies in Honour of Jarmila Panevová. Charles University Press, Prague 1998, s. 47–54.

KOPEČNÝ, F.: Základy české skladby. SPN, Praha 1962.

KOŘENSKÝ, J.: Konstrukce gramatiky ze sémantické báze. Academia, Praha 1984.

KŘÍŽKOVÁ, H.: Kategorie osoby a systém diateze v slovanských jazycích. Slavia, 45, 1976, s. 337–355.

LEVIN, B. – RAPPAPORT-HOVAV, M.: Unaccusativity: At the Syntax-Lexical Semantics Interface. MIT Press, Cambridge, Mass. 1995.

OLIVA, K.: Hovory k sobě/si/sebe/se. In: Z. Hladká – P. Karlík (ed.), Čeština – univerzália a specifika, 2. MU, Brno 2000, s. 167–172.

PANEVOVÁ, J.: More remarks on control. In: E. Hajičová – O. Leška – P. Sgall – Z. Skoumalová (ed.), Prague Linguistic Circle Papers, 2. John Benjamins Publishing Company, Amsterdam – Philadelphia 1996, s. 101–120.

PANEVOVÁ, J.: Ještě k teorii valence. SaS, 59, 1998, s. 1–14.

PANEVOVÁ, J.: Valence a její univerzální a specifické projevy. In: Z. Hladká – P. Karlík (ed.), Čeština – univerzália a specifika. MU, Brno 1999, s. 29–37.

PERLMUTTER, D. M.: Impersonal passives and the unaccusative hypothesis. In: Proceedings of the 4th Annual Meeting of the Berkeley Linguistic Society, 4, 1978, 157–189.

PLATZACK, CH.: Valency and GB Grammar. In: F. Sørensen (ed.), Valency. Three Studies on the Linking Power of Verbs. Nyt Nordisk Forlag Arnold Busck, Copenhagen 1988, s. 57–71.

SADZIŃSKI, R.: Statische und dynamische Valenz. Helmut Buske Verlag, Hamburg 1989.

SAWICKI, L.: Verb-Valency in Contemporary Polish. A Study of the Major Valency-Types. Gunter Narr Verlag, Tübingen 1988.

SGALL, P.: Teorie valence a její formální zpracování. SaS, 59, 1998, s. 15–29.

SKALIČKA, V.: Hyposyntax. SaS, 31, 1970, s. 1–6.

SOMERS, H. L.: Valency and Case in Computational Linguistics. Edinburgh University Press, Edinburgh 1987.

[189]STORRER, A.: Verbvalenz. Theoretische und methodische Grundlagen ihrer Beschreibung in Grammatikographie und Lexikographie. Max Niemeyer Verlag, Tübingen 1992.

SVOBODA, K.: Infinitiv v současné spisovné češtině. Nakl. Československé akademie věd, Praha 1962.

ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. SPN, Praha 1969.

TESNIÈRE, L.: Eléments de syntaxe structurale. Libraire C. Klincksieck, Paris 1959. (Něm. Grundzüge der strukturalen Syntax. Klett-Cotta, Stuttgart 1980 (ed. U. Engel).)

THIELEMANN, W. – WELKE, K. (ed.): Valenztheorie – Werden und Wirkung. Nodus Publikationen, Münster 1994.

ZIMOVÁ, L.: Způsoby vyjadřování větných členů v textu. Ústí nad Labem 1994.

 

R É S U M É

A modified valency theory hypothesis

The present author shares the opinion of some linguisticians that in the present linguistics the term valency refers to totally different phenomena without the term itself having been defined. What is not defined either are the relations among the phenomena denoted by terms syntactic valency, semantic valency, and pragmatic valency, and the relation of these phenomena to the cover term valency. The author presents a modified theory of valency, which is meant to contribute to the solution of the crisis which the present valency theory got into.

Making a distinction between the semantic valency and the syntactic valency, the author claims that the semantic valencies may be manifested microstructurally, i.e. morphematically, and macrostructurally, i.e. in the syntactic positions selected by the carrier of the valency. He also introduces the distinction external vs. internal valency, which should reflect the kind of constituent of the valency carrier which selects the syntactic valencies. He shows that the external valency (in the Nominative form) is selected by a (verbal) flexeme while the internal valency (in the fixed or non-fixed case form) is selected by the lexical meaning of the lexie which is the valency carrier. Making use of the conception of the semantic transitivity and the semantic ergativity, he tries to prove that the kind of semantic actants encoded by the external valency position in the nominative form and by the internal valency position in the accusative form (i.e., by cases that are most structural) can be derived from the lexicosemantic structure of the valency carrier. He also deals with basic preconditions leading to the fact that the above structural cases and only these can be paraphrased by other case forms.

Ústav českého jazyka FF MU
Arna Nováka 1, Brno

Slovo a slovesnost, volume 61 (2000), number 3, pp. 170-189

Previous Eva Hajičová: Teorie optimality a aktuální členění věty

Next Jitka Šonková: Mluvená čeština a korpusová lingvistika