Nad velkou Gramatikou německého jazyka

František Štícha

[Rozhledy]

(pdf)

On the grammar of German language

[1]1. Slovo úvodem

S vročením 1997, avšak teprve začátkem r. 1998 se v německých knihkupectvích objevila rozsáhlá třísvazková Gramatika německého jazyka. Jejími autory je deset lingvistů mannheimského Ústavu pro německý jazyk, z nichž vedoucí roli při tvorbě tohoto mezníkového díla (nejen) německého mluvnictví měli G. Zifonunová, L. Hoffmann a B. Strecker a vedoucím celého autorského kolektivu byla Gisela Zifonunová.

Vzhledem k velkému množství popisovaných jevů v dřívějších gramatikách jen letmo zmíněných či zcela opominutých, vzhledem k množství a rozmanitosti teoretických konstruktů, výkladů i stanovisek při tom uplatňovaných a vzhledem k s tím související závažnosti této gramatiky pro lingvistiku a „gramatikopisectví“ věnujeme zde tomuto dílu více místa, než bývá obvyklé. Jde nám přitom především o to, abychom co nejvíce z obsahu této gramatiky zprostředkovali českým lingvistům, gramatikům věty i textu.

Nejnovější velké dílo německého i světového gramatikopisectví je pozoru a úctyhodné nejen pokud jde o jeho rozsah: 2569 stran velkého formátu rozvržených do tří svazků. Především pro jeho obsah, jeho pojetí, rozvržení a zpracování jevů obecných i dílčích, centrálních i perifernějších, známých i méně známých, je toto dílo hodno pečlivého studia a tichého respektu.

Jakkoli jde o dílo pozoruhodné po mnoha stránkách, nejpozoruhodnější na něm snad je, s jakým cílevědomým úsilím bylo teoreticky koncipováno. Nejen velmi zásadní slovo úvodem a velmi rozsáhlý seznam literatury mluví o tom, že tato gramatika němčiny vyhovuje především ne odbornému vkusu jednotlivého badatele či několika autorských individualit nebo jedné lingvistické školy, nýbrž potřebám teoretické reflexe přirozeného jazyka vůbec; reflexe právě tak co možno nejhlubší, jako co možno nejobsáhlejší. Autorům a s nimi i čtenáři jejich díla je to tím více zřejmé, čím více teorií a poznaných faktů bylo tomuto dílu východiskem.

Třísvazková Gramatika německého jazyka není praktickou gramatikou obvyklého kompendiálně uživatelského typu. Kdo se kdykoli bude chtít rychle prakticky poučit o tom či onom konkrétním gramatickém jevu, například proto, aby v dopise kolegovi, v textu odborné stati, v překladu beletrie či kdekoli jinde tvořil gramaticky správné věty, nikoli věty plné nejrůznějších odchylek od existujících gramatických norem, bude mít s touto gramatikou nesnadnou práci, a ne vždy v ní najde to, co bude hledat.

[219]Avšak ten, kdo bude kdykoli hodlat koncipovat nějaké dílo podobné, může zde nalézat nejen hotové modely, konstrukty, pojmy a termíny, které bude lze přijmout za východisko popisu gramatického systému kteréhokoli jazyka, nýbrž i stále nové a nové zdroje inspirace pro možná nová řešení.

 

2. K úvodním tezím

Zatímco mnohé gramatiky jakýkoli úvod postrádají, tato láká jazykového badatele v úvodu hned několikerým způsobem: co je předmětem a kdo je adresátem díla; co lze od jakékoli gramatiky očekávat; dvojí perspektiva jako koncepční princip; co je tu nové; funkce a charakter příkladů a dokladů; výstavba gramatiky a jak ji číst.

Pokud jde o předmět popisu, může českého lingvistu poněkud překvapit, že za „současnou němčinu“ považují autoři i jazyk T. Fontana z konce minulého století; z toho však český lingvista může usoudit, že (alespoň literární) němčina se od dob Fontanových až do současnosti patrně nezměnila tak drasticky, jako se změnila literární čeština od doby Arbesovy k době Čapkově. Neboť sotva kdo z dnešních lingvistů by si patrně troufl pokládat literární češtinu J. Arbesa z konce 19. století za literární češtinu současnou.

Překvapení zcela jiného druhu připravují autoři čtenáři jejich díla tím, když říkají, že předmětem jejich gramatiky je současná němčina, jakou se hovoří od dob Fontanových, místo aby už na tomto místě popravdě konstatovali (jak to později činí na místech jiných), že spíše než o jazyk, jakým se hovoří, jde o jazyk, jakým se píše. Autoři však sami v dalších výkladech upozorňují na to, že podat podrobnější soustavný popis gramatiky mluveného jazyka v současné době není možné; nicméně na rozdíl od většiny moderních gramatik jiných je v této gramatice věnována poměrně značná pozornost i řeči mluvené. Pravdivé a ilustrativní je tvrzení autorů, že řada jevů v díle popisovaných je vázána na charakteristiky mluvenosti a typy řečových situací.

Vymezení jiného druhu se týká toho, zda předmětem popisu je celý komplex národního jazyka (o což v gramatikách obvykle nejde), anebo – jak tomu obvykle bývá – jeho složka centrální; ta bývá nazývána různě, nejčastěji však ‘jazyk spisovný’ či ‘jazyk standardní’. Autoři hovoří, myslím velmi vhodně, o „konstruktu standardního jazyka“, který jednoduše, jasně a výstižně definují jako nadregionálně platná pravidla vyznačující se vůči řeči hovorové (Umgangssprache) a substandardní neutrálním stylem. Stejné pojetí by bylo lze, soudím, uplatnit a aplikovat i pro gramatiku češtiny, jakkoli je tu věc komplikována, jak dobře známo, nespisovnou morfologií češtiny obecné.

Co lze od gramatiky (rozumí se, že jakožto kompendia) očekávat, shrnují autoři do šesti tezí, velmi instruktivních, z nichž zde můžeme reprodukovat jen to, co pokládáme za nejzávažnější. Především: gramatiky nemají být normativní, nýbrž jejich předmětem má být realita jazyka (die Sprachwirklichkeit). Avšak ani vědecká gramatika nemůže, tvrdí autoři, uniknout existenci implicitní normotvornosti: každý gramatikou kodifikovaný úzus může být povýšen na normu, jakkoli autoři reklamují čistou deskripci. Dále: gramatiky mají být příručky k řešení problémů, tj. mají předkládat vý[220]sledky, nikoli způsoby řešení a teoretické diskuse. Autoři se dále domnívají, že z požadavků, které pro gramatikopisectví stanovují ve svých šesti tezích, nelze – alespoň v současnosti – splnit všechny zároveň. Mluví např. o tzv. „paradoxu úplnosti“: deskriptivní úplnost a teoretická fundovanost popisu se podle jejich mínění navzájem vylučují: úplnost popisu jde na vrub teoretické konsistence a naopak. Toto je ovšem názor velmi diskutabilní (a v dalším průběhu této recenze se ho budeme v různých souvislostech letmo – jak jinak – dotýkat). Provokativně zajímavé a svým způsobem i odvážné je vyslovení názoru, že větší míra preciznosti popisu vyvolává i větší míru nesrozumitelnosti: Kdo píše o jazyce, nemá vždy možnost psát o něm tak, aby jeho výklady byly srozumitelné všem, kteří tento jazyk ovládají. Jakkoli je toto stanovisko (analogicky uplatnitelné i na jiné obory, např. psychologii, teorii umění aj.) na jedné straně mnohými teoretiky mlčky sdíleno coby samozřejmá podmínka jejich teoretického úsilí, na druhé straně je stejně obecně rozšířený názor, že „v jednoduchosti je genialita“. Co tedy s tím? Půjde patrně někdy také o věc „gusta“ a recenzent se v této „při“ přiklání k autorům recenzovaného díla, i když jejich sklony ke komplikovanosti výkladů vždy zcela nesdílí (rozumí se: ne vždy zcela sdílí).

Co vše je třeba o určitém jevu říci, závisí na daném stavu vědeckého či jen individuálního poznání, odvažují se autoři otevřeně prohlásit, což je stanovisko pro dnešního gramatikopisce rovněž provokativní a pro běžného uživatele dosavadních gramatik patrně málo pochopitelné (neboť ten se nejspíš ve většině případů domnívá, že říci lze jen tolik, kolik je právě řečeno). Nakonec se k otázce předmětu gramatiky zmíníme už jen o jediném (opět netradičním a v pozitivním smyslu provokativním): Gramatiky se nečtou, nýbrž užívají podobně jako slovníky, k čemuž však na rozdíl od nich nejsou určeny. A nikdo bohužel přesně neví, k čemu jsou gramatiky od nelingvistů užívány.

 

3. K obsahu a struktuře obecně

Třísvazková Gramatika německého jazyka je zpracována po všech stránkách netradičně, je teoreticky koncipována z větší části jednotně a konsistentně a její výklady mají vysokou, v některých partiích snad nejvyšší možnou teoretickou úroveň, s jakou se lze setkat obvykle jen ve speciálních teoretických studiích, nikoli v kompendiích tohoto typu. Přitom jsou tyto teoretické výklady a konstrukty z velké části velmi přesné, konsistentní a lze v nich jen obtížně najít rozpor. Nicméně už v této souvislosti si recenzent nechce odpustit názor, že jeho zaměření a jeho vlastním požadavkům na kompendium tohoto typu ne všechny z těchto teoretických partií plně vyhovují a že patrně mnozí jiní empiričtí gramatici ne ve všech těchto navýsost teoretických partiích naleznou mnoho inspirace pro vlastní badatelskou práci. Autoři k tomu sami na jednom místě poznamenávají, že čtenář podle své orientace může číst buď jen tu, anebo jen onu část dané kapitoly.

Gramatika je rozvržena do osmi hlavních oddílů, označených písmeny A – H a nesoucích tyto názvy: Úvod, Základní pojmy, Ke gramatice textu a diskursu, Funkční analýza minimálních komunikativních jednotek a jejich částí, Kompoziční výstavba minimálních komunikativních jednotek, Verbální skupiny, Neverbální [221]skupiny, Subordinační a koordinační struktury. Jak vidět, toto základní rozvržení popisu gramatiky současné němčiny neřekne ani zkušenému gramatikovi mnoho o tom, co vše lze v tomto kompendiu hledat a nalézat. Podívejme se proto ještě, do jakých hlavních subkapitol je rozvrženo těchto osm kapitol hlavních.

Kapitola druhá (77 s.) má tři oddíly: Slovní druhy a interaktivní jednotky, Slovní skupiny: fráze a verbální skupiny, Minimální komunikativní jednotka a věta.

Kapitola třetí (500 s.) má šest hlavních oddílů: Jazyk a ilokuce, Diskurs a mluvenost (Mündlichkeit), Text a psanost, Diskursní a textová senzitivita forem, Výstavba diskursu: Organizace střídání mluvčích (Sprecherwechsel), Tematická organizace textu a diskursu.

Kapitola čtvrtá (360 s.) má rovněž šest oddílů: Gramatika z funkčního hlediska, Modus minimálních komunikativních jednotek, Predikát, Argumenty predikátu, Nadstavbové (rozšiřovací) operace, Vztah mluvčí-posluchač, subjektivní postoj (personale Bezugname) a utvářenost vztahu (Beziehungskonstitution).

Kapitola pátá (728 s.) má čtyři oddíly: Principy a roviny kompoziční výstavby: ke vzájemnému vztahu dílčích kapitol, Usouvztažňování primárních komponentů, Realizace primárních komponentů, Lineární struktura věty.

Kapitola šestá (340 s.) má pět oddílů: Tempus, Slovesný modus, Pasívum (a soustava konverzních struktur), Gramatika perspektivizace události, Význam modálních sloves.

Kapitola sedmá (310 s.) má tři oddíly: Nominální fráze, Předložky a předložkové fráze, Infinitivní a participiální konstrukce.

Kapitola osmá (215 s.) má dva oddíly: Subordinace: vedlejší věty, Koordinace.

Vidíme, že vedle pojmů zcela netradičních (interaktivní jednotky, textová senzitivita jazykových forem, perspektivizace události) stojí tu pojmy zcela tradiční (predikát, tempus, modus, pasívum, infinitivní konstrukce, koordinace). Takový „netradičně-tradiční“ a teoreticko-empirický je i popis a výklad jednotlivých částí celé této gramatiky.

Jakkoli veliké a významné je toto dílo světového gramatikopisectví 20. století, nelze v něm nevidět jisté závažné disproporce, a to nejméně dvojího druhu: na jedné straně se mnohé neústrojně opakuje, na druhé straně jsou některé centrální gramatické jevy jednak „odbyty“ neúměrně strohou zmínkou, jednak nejsou jako kategorie vůbec pojaty.

Pokud jde o disproporce prvního druhu: např. některé rozsáhlé oblasti kategorie modu (nikoli jen ty či ony její aspekty) se opakovaně popisují (samozřejmě že ne totožně) dokonce několikrát: některé druhy větných a výpovědních modů jako otázka, výzva, zvolání aj. se popisují nejprve v kapitole třetí a její první subkapitole o ilokuci; jednotlivé větné mody jako gramatické kategorie se pak soustavně popisují v kapitole čtvrté a její subkapitole Modus minimálních komunikativních jednotek; ze speciálního hlediska se o jistých jevech modality pojednává v subkapitole o nadstavbových operacích (vše 1. svazek); o modálních slovesech je pojednáno v subkapitole E3 1. (2. svazek), a konečně o slovesném modu jako o gramatické kategorii je podán soustavný výklad v subkapitole F2 (3. svazek). Takto mnohočetně opakovaný popis jedné, jakkoli v jejím velmi obecném pojetí neobyčejně rozsáhlé kategorie považujeme za koncepčně nevhodný, a to jak z hlediska konsistence popisu, o niž autoři programově usilují, tak z hlediska čtenářovy orientace.

Pokud jde o disproporce druhého druhu: poměrně „odbyta“ je vůbec celá kategorie času (35 obecně přehledových stránek), přestože ji psal specialista na toto téma [222]J. Ballweg; např. o futurálním významu německé prézentní formy časové, jevu tak zajímavém z hlediska nejen češtiny, ale i např. angličtiny či francouzštiny, se z této velké gramatiky nedozvídáme téměř nic (celkově výklad na půl stránky), natož abychom se dozvěděli, za jakých podmínek nelze futurálního prézentu užít, kdy je normou, kdy se mu dává přednost, kdy se naopak dává přednost futuru složenému atd. Uvážíme-li, že v němčině se zcela běžně a často dokonce závazně užívá futurálního prézentu i ve výpovědích jako Heute abend lese ich zuerst, dann schau(e) ich mir das Krimi an und danach höre ich noch kurz Musik x Dneska večer si budu nejdřív číst, pak se podívám (se budu dívat) na to krimi a nakonec si ještě poslechnu (pak budu ještě chvíli poslouchat) trochu hudby nebo Morgen regnet es – Zítra bude pršet, pak se český gramatik (a podobně i třeba francouzský) musí ptát, platí-li tu vůbec pro němčinu nějaké restrikce, normy či tendence. O tom však velká gramatika němčiny (stejně jako všechny před ní) zcela mlčí. Ze známých jevů chybí dále např. soustavný popis sloves reflexívních, z nověji zkoumaných jevů chybí soustavný popis anaforických prostředků a jejich vzájemné konkurence, jakkoli se o anafoře hovoří (oddíl nazvaný „Anapher, Katapher und Possessivum“ má spíše jen obecně přehledových a náznakových šest a oddíl nazvaný „Anadeixis“ devět stran), chybí soustavný popis konstrukcí rezultativních v rámci kategorie rezultativnosti (přestože v seznamu literutury je vynikající studie ruských lingvistů Litvinova – Nedjalkova Resultativkonstruktionen im Deutschen, Narr, Tübingen 1988), soustavně nejsou popsány ani typové jevy syntaktické elipsy, jakkoli se o elipse soustavně pojednává, převážně však tradičně jednak z širšího hlediska textového, jednak z hlediska koordinace.

Na druhé straně nalézáme v gramatice na různých místech velmi detailní teoretické úvahy, rozklady a zdůvodňování jevů známých a neproblematických (někdy až banálních), anebo se prezentují, leckdy ve složitých formulacích, zásadní teoretická zobecnění a definiční vymezení sice neobvykle pregnantní, avšak těžko v jazykové realitě ověřitelná.

 

4. K některým centrálním pojmům konkrétně

Již výše jsme naznačili, že autoři pracují s řadou konstruktů, teorií a pojmů, které patří k výsledkům gramatického výzkumu až několika málo posledních desetiletí a mnohé pojmy sami nově zavádějí. Ne vždy přitom definují daný pojem už tehdy, když s ním výkladově operují. Jedním z těchto pojmů, v recenzované gramatice pregnantně a efektivně zapojovaných do řady souvislostí, je pojem skopusu. Autoři s ním nicméně začínají pracovat mnohem dříve, než jej soustavně definují ve 2. svazku; není tedy pravda, že tento pojem je v kap. E2 1. teprve zaváděn, jak se říká na s. 958.

Velmi zajímavě, originálně a s přiměřenou dávkou teorie je zpracována klasifikace slovních druhů, jejíž výchozí devizou je, že „každá gramatická klasifikace slovní zásoby daného jazyka je závislá na dané teorii“ (s. 23). Autoři dále zajímavě (ale poněkud neprakticky) terminologicky rozlišují (s odvoláním na Eisenberga) mezi termíny ‘kategorie’ a ‘kategorizace’ (Kategorisierung), a to tak, že výraz ‘kategorie’ vztahují pouze na nejelementárnější gramatické kategorie, dosud obvykle pojímané jako prvky kategorie, jako nominativ, singulár, maskulinum, zatímco výraz [223]‘kategorizace’ vztahují na kategorie jako pád, numerus, rod apod. Proti pojmovému rozlišení takových v různé míře obecných druhů kategorií nelze jistě nic namítat, avšak problémy jak známo působívá terminologické vyjádření takového pojmového rozlišení (vzpomeňme např. na Dokulilovo rozlišení ‘slovotvorného typu’, ‘slovotvorné kategorie’ a ‘onomaziologické kategorie’). A dá se sotva předpokládat, že se většina lingvistů přiměje k tomu, napříště důsledně terminologicky rozlišovat mezi ‘kategorií’ a ‘kategorizací’. Zajímavé je dále upozornění, že klasifikace slovních druhů v této gramatice provedená má oporu jak v preliminárních teoretických úvahách (theoretische Vorentscheidungen), tak v konkrétních výsledcích v gramatice provedených analýz.

Je rozlišeno celkem 24 základních slovních druhů: substantivum, determinativum (Determinativ), anafora a reflexivum, personická deixe, posesívum, objektová deixe: O-deixe, objektová deixe: WO-deixe, relativum, indefinitivum (Indefinitum), kvantifikativum, prepozice, adjektivum, verbum, adverbium, adkopula, intenzifikační partikule (Intensitätspartikel), stupňovací partikule (Gradpartikel), negační partikule, modální partikule, odstiňovací partikule (Abtönungspartikel), konektivní partikule, subjunktor, konjunktor a adjunktor. Jak vidět, jde o velmi pestrý obraz a jen komentář k němu by vydal na celou recenzi. Tedy jen stručně: Samozřejmě je v první řadě problematické, zda je, či není vhodné postulovat např. pro dva různé druhy partikulí na jedné straně – klasifikačně – slovnědruhovou různost principiálně téhož řádu jako např. mezi substantivem a adjektivem, na druhé straně však – terminologicky – tu činit rozdíl (šest různých slovních druhů se jmenuje partikule). Podobně se třetí až desátý slovní druh terminologicky zahrnuje pod pojem ‘proterm’, zhruba odpovídající tradičnímu pojmu zájmeno. Za druhé je tu vážným problémem opět terminologie: patrně těžko se ujmou termíny deixe a anafora jako názvy slovních druhů. Autoři zčásti namísto již poměrně vžitého termínu anafora jakožto střechového termínu pokrývajícího veškeré textové a diskursívní odkazovací prostředky užívají obecně výrazu ‘deixe’ a speciálně výrazu ‘anadeixe’. Za třetí: z hlediska pojmoslovně-terminologického zcela rezignovat na samostatný slovní druh zájmeno (Pronomen) a číslovka je dosti radikální zásah do dosavadní tradice a jakkoli mají autoři pravdu v tom, že tzv. zájmena mnohdy (např. v pozici atributu) nemají zájmennou funkci, přece jen je velmi problematické jistou subtřídu výrazů tradičně označovanou jako zájmena pojmout jako „protermy“ a segmentovat ji do několika (relativně) samostatných „slovních druhů“.

Pod pojem slovního druhu ‘determinativu’ autoři zahrnují člen a (z tradičního hlediska) některé druhy zájmen: atributivní zájmena posesívní (mein, dein, sein), atributivní zájmena kvantifikační (tradičně ‘neurčitá’, zde nazývaná kvantifikační determinativ, např. manche), tzv. W-determinativ (welcher, wieviel aj.) a tzv. deiktický determinativ (např. derjenige). Pod termínem ‘anafora’ autoři rozumějí osobní zájmena er, sie a es, termínem ‘personická deixe’ zájmena ich a wir, termínem ‘posesívum’ se rozumějí pouze (řídce užívaná, o čemž se autoři nezmiňují) substantivně (tj. opravdu „zájmenně“) užitá zájmena posesívní (meiner, meine, meines), jako ‘O-objektová deixe’ se označují odkazovací výrazy der, dieser, er, ‘W-objektovou deixí’ se rozumějí zájmena tázací, ‘relativum’ jsou zájmena vztažná, ‘indefinitum’ jsou neurčitá zájmena jako jemand, etwas, ‘kvantifikativum’ jsou substantivně užitá zájmena kvantifi[224]kační (např. manche, einige), termín ‘adkopula’ se vztahuje jen na několik slov (kolik jich je, autoři zamlčují pod třemi tečkami) adjektivního charakteru (jako fit, schade, schuld), jejichž primární funkcí je funkce predikativní. Pokud jde o různé druhy partikulí, plodný se nám zdá zejména pojem ‘partikulí konektivních’ (např. allerdings, immerhin, gleichwohl). Tradiční interjekce spolu s odpověďovými partikulemi (ja, nein, doch, schon) neřadí autoři ke slovním druhům, nýbrž označují je jako ‘interaktivní jednotky’. Celou tuto značně komplikovanou a asymetrickou soustavu musíme bohužel nechat bez explicitního komentáře.

V následující subkapitole kapitoly druhé je načrtnuta klasifikace slovních skupin, poté, co byl teoreticky vymezen pojem ‘fráze’. Rozlišují se fráze: nominální, determinativní, protermická (Protermphrase), předložková, adjunktorní, adjektivní a adverbiální.

Podobně, jak to známe z rozlišení věty a výpovědi, rozlišují i autoři této gramatiky mezi větou a minimální komunikativní jednotkou (kommunikative Minimaleinheit).

Z kapitoly o ilokuci se zmíníme jen o některých jednotlivostech. Otázky se v základní klasifikaci dělí na doplňovací, propoziční a rétorické; vhodné je při této základní klasifikaci otázek nahrazení termínu ‘Entscheidungsfragen’ (česky ještě méně vhodně ‘otázky zjišťovací’) termínem ‘otázky propoziční’ (Propositionalfragen).[2] Ty se pak dále dělí na otázky „rozhodovací“ (Entscheidungsfragen), alternativní, „potvrzovací“ (Bestätigungsfragen) a deliberativní. Autoři tu při popisu jednotlivých jevů někdy zacházejí do detailních, avšak komunikativně podstatných specifik. Např. když uvádějí jako jednu z možných variant „pravých“ otázek otázku Besuchst du uns? (Navštívíš nás?), tvrdí, že touto formou otázky „zachází mluvčí příliš daleko a adresáta silně omezuje, takže existuje možnost, že tázající se bude stroze odmítnut. Tato forma vyžaduje tedy stabilní sociální vztah nebo nadřazenost mluvčího“ (s. 144).

V kapitole o mluvenosti může někoho překvapit tvrzení, že vokalická délka není čistě segmentální vlastností; poukazuje-li se však na to, že někteří lingvisté pojímají dlouhé varianty vokálů jen jako varianty vázané na přízvuk, pak to svědčí jen o omylu plynoucím z neznalosti stavu v některých jazycích, jako je čeština. Závažné je (také pro praktickou výuku cizích jazyků[3]) tvrzení, že intonace není jen nějakou „dodatečnou nebo periferní vlastností jazyka“ a že za mluvčího daného jazyka může být pokládán jen ten, kdo ovládá jeho intonaci. Intonaci v němčině je přisouzeno celkem sedm funkcí; problematické je tvrzení, že nelze např. hovořit o „interogativní intonaci“, neboť intonace vždy interaguje s jinými jazykovými prostředky. Dále se o němčině tvrdí, že v dílčí oblasti interjekcí mají tóny lexikálně distinktivní funkci, a proto je němčinu třeba pokládat za parciálně tónický jazyk. Důležitý je také poukaz (známý ze speciálních foneticko-fonologických prací) na to, že neexistují přirozené korespondence mezi tím, co vyplývá z akustických měření, a tím, co vnímá posluchač.

[225]V subkapitole C6 o tematické organizaci textu a diskursu se nejprve definuje pojem tématu. Autoři upozorňují sami na to, že ‘tématem’ rozumějí něco poněkud jiného, než je obvyklé; tento pojem je u nich vázán na větší textové jednotky, než je věta, a věta vyvázaná z kontextu tedy nemůže mít téma. ‘Téma’ definují jako „komunikativně konstituovaný předmět, o němž se v diskursu nebo textu (textovém úseku) něco průběžně (prolož. F. Š.) vypovídá“ (s. 509). Autoři dále svérázně užívají pojmu-termínu ‘tematizace’, čímž rozumějí to, že se z nějakého předmětu komunikace činí v následujícím textu či diskursu téma, a dále v rámci tematizace rozlišují ‘novou tematizaci’ (Neuthematisierung), čímž rozumějí nově zaváděné téma, ‘iniciální tematizaci’ (= nové téma na začátku textu), a‘retematizaci’, čímž rozumějí v principu Danešovu tematickou posloupnost (aniž je ovšem tato Danešova práce citována a aniž je na Daneše odkázáno). Již v této partii gramatiky se ukazuje, že základní pojmy tématu, tematizace, rématu a rematizace navzdory veškeré obrovské literatuře na toto téma (anebo právě pro ni) nemají autoři ani v základních souvislostech vyjasněné; jinak by nemohli tvrdit (nejde-li o nedopatření), že ve větě Zwei Liter Milch hat er getrunken (s. 517) (s větným přízvukem na slově Milch) je zwei Liter Milch tématem této věty a přísudek jejím rématem. Podobné nesrovnalosti se naleznou i v subkapitole věnované slovosledu, v níž je však aktuálnímu členění věnováno poměrně málo pozornosti.

V oddílu 3.1 subkapitoly C6 o posloupnostech tématu (Themafortführung) se uvádějí různé posloupnosti anaforických koreferenčních výrazů a o tom „nejjednodušším“ způsobu, způsobu rekurence identickým pojmenováním substantivním se s poukazem na jeden literární doklad tvrdí, že „rekurence působí nicméně zvláštně (seltsam)“ a že jde o autorský „Kunstgriff“. To jistě leckdy platí, avšak rozhodně ne obecně. V oddílu 3.6 o posloupnostech a rozvíjení tématu nominálního se o koreferenci identickým substantivem ale už jen říká, že „častěji nalézáme anaforu (rozuměj zájmeno osobní, F. Š.) nebo nominální frázi (nominale Fortführung), která je vzhledem k předchozí nominální frázi méně specifiká, neboť poukazuje na méně vlastností (weniger Eigenschaften heranzieht)“ (s. 585).

Značně podnětně je zpracována subkapitola D2 o modu z hlediska komunikativního. Jedním z teoretických východisek popisu je lišení ‘funkčního typu’ a ‘typu formálního’ (Formtyp). Právě vzhledem k němu se však v odpovídajícím konstruktu nalezne i řada zásadních rozporů a ne zcela vyjasněných stanovisek. Dosti konfuzní (jakkoli si lze domyslet, o co asi jde) je např. tato zásadní formulace: „V určitých případech je daný větný typ natolik transformován (überprägt) speciálním formálním příznakem, např. intonací, že výslednému formálnímu typu (Formtyp) odpovídá varianta funkčního typu některého z jiných centrálních modů“ (s. 610). A na s. 613: „Tyto formální příznaky kongruentní s větným typem (satztypkongruente Formmerkmale) větný typ nemění, nekonstituují vlastní formální typ. Pouze nejsou-li dané formální příznaky vyhraněně kongruentní s daným větným typem, tranformují (überprägen) základový (den zugrundeliegenden) větný typ a konstituují vlastní typ formální.“ Formulace tohoto charakteru jsou ostatně příznačné pro značnou část výkladů této gramatiky. K věcem konkrétním: na s. 640 se uvádí, že „společným příznakem obou [226]otázkových modů je intonační příznak ‘stoupavý tón’ (Grenztonmuster), který však není obligatorní“. Avšak na s. 609 se v přehledu formálních typů modů intonace vůbec neuvádí.

Partie o formálních a sémantických typech predikátu je zařazena do kapitoly o funkční analýze komunikativních jednotek po výkladech o komunikativních modech. Úvodem k tomuto oddílu se rozlišují ‘predikáty maximální’ a ‘predikáty minimální’ a dále se uvažuje o tom, co může být predikováno.

Vedle dělení predikátů na minimální a maximální je provedena klasifikace na predikáty jednoduché a komplexní. Jednoduché predikáty se dělí na ‘predikáty s lexikálně jednoduchým výrazem’ (např. Die Bibliothek schließt um 18 Uhr), ‘predikáty s idiomatickým výrazem’ (např. Die Regierung legt wieder mal die Hände in den Schoß) a ‘predikáty s komplexním výrazem’; ty se dále dělí na: verbální perifráze (tj. predikáty se složeným tvarem slovesným), sponové konstrukce, nominalizační slovesné konstrukce (např. einen Besuch machen namísto besuchen) a funkční slovesné konstrukce (Funktionsverbgefüge, tradiční pojem německé gramatiky, např. in Gang setzen). Komplexní predikáty se dělí na predikáty s lassen, predikáty modalizované a predikáty specifikované (např. Der Dieb drang lautlos in das Haus ein). Následně se podává přehled tzv. charakterizace predikátů jedno- až čtyřvalenčních (ein-, zwei-, drei-, vierstellig), tj. v podstatě přehled sémantických funkcí těchto základních formálních typů predikátů. V lingvistickohistorickém kontextu fillmorovských soustav sémantických „pádů“ a jejich všemožných teoretických „derivátů“ zde působí obzvlášť kuriózně poznámka o tom, že otázka, zda obsah nějakého predikátu je „činnost“ (Tätigkeit) nebo „proces“ (Vorgang), je sice filozoficky zajímavá, avšak gramatika může jen málo přispět k jejímu zodpovězení. Slavný Fillmorův The Case for Case je přitom v seznamu literatury citován, a mělo by tedy s ním být alespoň polemizováno.

Subkapitola D4 je věnována sémantické a komunikativní charakteristice argumentů predikátu. Rozlišuje se ‘referenční’ a ‘esenciální’ (tj. generické) užití argumentů a o generickém užití se zajímavě tvrdí, že jazykově není nijak vyjádřeno (je otázka, zda tomu tak, byť pouze v němčině, skutečně je), a proto je třeba orientovat se podle „podmínek a účelu použití“ (Verwendungsbedingungen und Verwendungszwecke) (s. 783). Je zde řada zajímavých postřehů, např. je poukázáno na dvojznačnost otázky Weiß man schon, wer der Täter ist? (Ví se už, kdo je pachatel?), kdy jeden její smysl odpovídá referenčnímu a druhý generickému užití argumentu pachatel. (Čeština se zde shoduje s němčinou.)

Subkapitola D5 se nazývá Nadstavbové (aufbauende) operace, čímž se rozumí různé způsoby a druhy „rozšiřování dikta“, přičemž základní rozlišení je na ty druhy rozšiřování dikta, které jsou „relevantní z hlediska jeho platnosti“ (Geltungsrelevante Diktumserweiterungen), a ty, které jsou „z hlediska jeho platnosti neutrální“. V prvním případě se rozlišuje rozšiřování ‘modifikační’ a ‘aditivní’; modifikační rozšiřování se dále dělí na specifikaci propozice, specifikaci platnosti, restrikci platnosti, negaci a modální funkci. Autoři v této poněkud spletité klasifikaci (v poměrně rozsáhlém popisu je celá situace výkladově ještě mnohem komplikovanější, než jsme zde některými z klasifikačních názvů naznačili) někdy bohužel ztrácejí orientaci: [227]např. na s. 810 tvrdí, že „specifikací platnosti zůstávají propoziční struktury (Satzverhaltentwürfe) nezměněny“, ačkoli by se „geltungsrelevante Diktumserweiterungen“ měly nějak dotýkat jistých podmínek platnosti dikta, jak ukazuje už jejich název. Konkrétně o jistém pojmově-terminologickém tápání svědčí i příkladové věty na s. 809; u většiny z těchto vět, jejichž predikáty jsou vždy nějak okolnostně specifikovány, lze říci, že jejich obsah má tutéž platnost jako jejich bázová propozice, u některých je tomu však jinak. Srovnejme např.:

Dieser Arbeiter hatte jahrelang die weiße, griesförmige T-Säure in Säcke abgefüllt. („durativní specifikace“)

Sie stehen im Schatten, während andere im Licht stehen. („kontrastivní specifikace“)

Auch größte Geister ringen oft vergeblich um Übersicht.

Sie kann ihre alte Mutter nur selten besuchen.

Zatímco v prvních dvou případech jde o známé neproblematické (zde časové a obecně okolnostní) „upřesňování“ základové propozice, ve třetím a čtvrtém příkladu je věc komplikovanější a nikoli nesporná: větu I největší duchové marně zápasí o orientaci pochopíme patrně spíše v jejím významu všeobecně generickém, tj. že „zápas o orientaci“ se týká všech lidí bez výjimky, včetně „duchů největších“; zapojením výrazu oft (často) pak celá výpověď dostává podstatně jiný smysl: „největší duchové“ o „orientaci“ zápasí sice často, ale ne vždy. Větu Může navštívit/navštěvovat svou starou matku užijeme patrně ve zcela jiném komunikativním smyslu než větu Může svou starou matku navštívit jen zřídkakdy. Specifikační výrazy druhých dvou z těchto čtyř příkladových vět se tedy dotýkají „platnosti dikta“ zcela jiným způsobem, než je tomu v prvních dvou z těchto vět. Podobných rozporů a neujasněností bychom ve výkladech a příkladech této partie našli více.

V oddílu E2 2. páté kapitoly (2. svazek) vynakládají autoři velké výkladové úsilí k tomu, aby teoreticky odlišili ‘komplement’ od ‘suplementu’ (tj. v tradiční terminologii české lingvistiky předmět od příslovečného (lépe: okolnostního) určení). Toto jejich teoretické úsilí je třeba ocenit jako značný přínos a zdroj inspirací pro teorie tohoto typu; k praktickým závěrům, které by vedly k hlubšímu pochopení a odborné reflexi syntaktických struktur němčiny, však tyto teoretické úvahy nesměřují.

Na rozdíl od běžných dosavadních přístupů, kdy se rozlišuje pouze jediná formální vlastnost odlišující „aktanty“ od „cirkumstantů“, zvaná rekce nebo (formální) valence, rozlišují autoři recenzované gramatiky terminologicky a pojmově čtyři formální vlastnosti: fixovanost, rekci, konstantnost a pádový transfer (s. 1031). Velmi podstatné je přitom jejich upozornění, že „jistí kandidáti na status komplementu jsou obzvlášť rezistentní“ vůči kontextovým podmínkám jejich vypustitelnosti, a jmenují několik sloves (např. belügen – obelhat/obelhávat), jejichž doplnění patří k těmto „kandidátům“. Např. negramatická je věta *Frauen belügen leichter als Männer s predikátem bez odpovídajícího komplementu. Pouze v těchto případech, tvrdí autoři (bohužel spíše jen jaksi na okraj výkladů), lze hovořit o gramatické obligatornosti komplementu v absolutním smyslu.

Komplementy se dělí nejprve na komplementy-termy (Termkomplemente), adverbiální komplementy, predikativní komplementy a ještě dva druhy periferních [228]tříd komplementů. Komplementy-termy se dělí na subjekt a komplementy akuzativní, dativní, genitivní a předložkové, adverbiální komplementy se dělí na situativní, direktivní a dilativní (k dilativním patří např. ohřát vodu na osmdesát stupňů).

Suplementy pojednané v E2 3. se dělí na větná adverbialia, adverbialia slovesné skupiny a odstiňovací partikule. Větná adverbialia se klasifikují na modální a kontextově specifikující. Modální větná adverbialia se dělí na asertivní, modálně oslabující (modal abschwächende) a negativní.

Jednou z nejlépe napsaných partií co do obecné srozumitelnosti, vyváženosti podílu teorie a empirie, novosti poznatků a praktické užitečnosti je subkapitola E4 nazvaná Lineární struktura věty a pojednávající o (převážně gramatikalizovaném, méně též aktuálním) slovosledu. K jejím obecným centrálním pojmům patří: „poziční jednotky“ (Stellungseinheiten), typy pozice slovesa, větný rámec (Satzklammer), „poziční pole“ a bezpříznaková vs. příznaková posloupnost. Popis a výklad slovosledných jevů se nazývá „topologie“ a je soustředěn na gramatikalizované slovosledné struktury z hlediska trojího „pole“ německé věty: „středové pole“ (Mittelfeld), „předpolí“ (Vorfeld) a „zápolí“ (Nachfeld); vedle těchto polí centrálních se ještě vymezuje ‘levé pole vnější’ (linkes Außenfeld) a ‘pravé pole vnější’ (rechtes Außenfeld). Hlavní oddíly se soustřeďují na topologii jednotlivých centrálních polí, především pochopitelně na topologii pole středového, ale hodně místa je věnováno i problematickému jevu různých způsobů obsazování předpolí, tj. otázce, co všechno může stát v německé oznamovací větě před verbem finitem.

Aktuální členění se zde nazývá (podobně jako v mnohých novějších teoriích) „informační struktura“ a je mu věnována celkem asi osmina rozsahu celé subkapitoly o slovosledu. Pojetí aktuálního členění výpovědi je zde značně odlišné, ba až přímo protikladné všem těm pojetím, která známe z české lingvistiky, ale i odjinud. Nepracuje se tu ani s pojmy tématu a rématu, ani s pojmem výpovědní dynamičnosti, ani se soustavně nesledují možné posuny a přesuny téhož tématu a rématu uvnitř téže výpovědi. V principu jedinými pojmy, na něž jsou svedena všechna pozorování a všechny výklady, jsou pojmy „informace pozadí“ (Hintergrundinformation) a „informace popředí“ (Vordergrundinformation), které zčásti odpovídají pojmům tématu a rématu, zčásti pojmům staré a nové informace. Jakkoli je takový přístup problematický, zejména proto, že řada jevů aktuálního členění zůstává stranou pozornosti, obsahuje i řadu cenných pozorování. Zajímavý a podnětný je v této souvislosti např. výklad o vyváženosti a nevyváženosti „rozvržení“ (Verteilung) informačního obsahu dané výpovědi na „pozadí“ a „popředí“. Je to ukázáno na čtyřech slovosledných variantách jedné vedlejší věty: zatímco v jedné z nich jde o „vyvážené členění“, při němž je informační obsah této věty relativně rovnoměrně rozvržen na pozadí a popředí, ve dvou z těchto variant jde o „extrémní rozvržení“, kdy je jednou téměř celá informace umístěna do popředí, podruhé naopak do pozadí.

Subkapitola F3 věnovaná pasívu a ostatním konverzním syntaktickým strukturám patří rovněž k těm partiím gramatiky, jejichž vysoká teoretická úroveň, konsistence a pregnantnost není na úkor empirických pozorování a dokladování jevů. Při úvahách o komunikativní funkčnosti a gramatičnosti pasíva je nicméně žádoucí rozlišovat [229]„utvořitelnost“ (Bildbarkeit, s. 1727) pasíva od jeho „použitelnosti“. V souvislosti s letmou zmínkou o rezultativních konstrukcích tvrdí autoři (autorem tohoto oddílu je G. Zifonunová), že význam výsledného stavu (die Zustandsleseart) je jenom kontextovou variantou časové formy a jako příklad se uvádí protiklad konstrukcí ist seit Stunden aufgeblüht – ist vor Stunden aufgeblüht, jež bychom mohli do češtiny přeložit jako je už několik hodin rozkvetlá – rozkvetla už před několika hodinami. My bychom spíše řekli, že zatímco tento zásadní sémantický protiklad se v češtině vyjadřuje prostředky syntakticko-morfologickými, v němčině se vyjadřuje prostředky syntakticko-kontextovými, resp. syntakticko-lexikálními; rozhodně však nejde jen o jev kontextově podmíněné inference.

V subkapitole G1 o nominálních frázích nás zaujalo upozornění, že u všech typů rozšíření nominální fráze je třeba rozlišovat mezi jeho restriktivní a apozitivní funkcí (s. 2007). Na úvod subkapitoly G2 se dozvídáme zajímavou informaci, že údaje o počtu předložek v němčině kolísají od 27 do 200.

Hlavní kategorie vět v rámci souvětí jsou „věta nadřazená“ (Obersatz), „věta podřazená“ (Untersatz), věta vedlejší a věta hlavní, přičemž věta nadřazená může být jak hlavní, tak vedlejší. Vedlejší věty se klasifikují nejprve na uvozené a neuvozené, uvozené se klasifikují na spojkové ‘subjunkční’) a nespojkové (Was/Der-věty), nespojkové na W-věty (uvozené zájmennými výrazy was, wer, wo atd.) a D-věty (uvozené vztažným der, die, das). Podle základních sémantických funkcí se vedlejší věty klasifikují na vedlejší věty ve funkci ‘termu’, věty adverbiální a věty atributivní (Nomenmodifikatorsätze). Adverbiální věty vedlejší se dělí na věty modifikující propozici, věty modifikující modus, věty komentující modus a věty rekurující k diktu s komentářem (diktumsaufgreifend und -kommentierend) (s. 2242–43). Vedlejší věty se mimoto klasifikují i z hlediska stupně subordinace, který je podmiňován několika aspekty, a to jak již samotnou formou vedlejší věty (Nebensatzgestalt), tak zejména mírou její integrace (ve formálním rámci souvětí), a to integrace kompoziční, topologické, intonační a modální.

O koordinaci se zajímavě tvrdí, že patří ke „kreativně použitelným“ (kreativ einsetzbaren) jazykovým prostředkům, a proto také to, co se tu zdá nepřijatelné, obvykle porušuje základní komunikativní principy informativnosti a relevance. Avšak je otázka, zda, a pokud ano, tak do jaké míry, i v oblasti koordinace existují (dokonce třeba i četné) víceméně pevné normy, které nemají univerzální platnost, a je je tudíž třeba pokládat za součást gramatiky daného jazyka (autoři tento předpoklad vlastně sami výrazem „obvykle“ implicitně sugerují). Českého gramatika může např. značně překvapovat, že v němčině je negramatické opakování záporky nicht: *Er kommt nicht und nicht a že českému Nejde a nejde odpovídá v němčině Er kommt und kommt nicht.

 

5. K hodnocení gramatických jevů

Malou ukázkou toho, jak je autorům gramatiky někdy málo vlastní odborná sebekontrola při hodnocení jazykových jevů, může být jimi konstruovaná věta Adam läßt Eva Monika Peter Paul ein Schwein schlachten lassen lassen lassen, která je vážně uvedena jako příklad konstrukcí, které „téměř (prolož. F. Š.) hraničí s naší jazy[230]kovou kompetencí“ (s. 725). Tato věta se prý „zdá být formálně korektní“, ale žádný z německých mluvčích by jí patrně ihned (auf Anhieb) neporozuměl. Podobné excesy (v celé gramatice je jich řada) škodí jinak vynikající teoretické úrovni celého díla.

V úvodu nicméně autoři tvrdí: „Bohatost autentických dat pokládáme za silnou stránku naší gramatiky. … Na druhé straně jsme však daleci toho, abychom akceptovali vše, co lze doložit“ (s. 13). A také: „Konečně existuje situace, že jisté formy použití (Verwendungsformen) jsou nám intuitivně známy, nelze je ale doložit, neboť jsou v realitě extrémně řídké (např. věty známé z „lingvistické prózy“)“ (s. 12). To je v podstatě vše, co je obecně teoreticky řečeno k existenci a hodnocení gramatických jevů. Zdá se, že tu jde o velmi signifikativní a markantní svědectví o tom, že gramatický výzkum dodnes ještě nepokročil natolik, aby při koncipování komplexního popisu gramatiky daného přirozeného jazyka bylo možno definovat kritéria, podle nichž se daný gramatický jev hodnotí jako „přijatelný“ nebo „nepřijatelný“, anebo jako jev, jehož gramatičnost je sporná, periferní apod. Pokud jde o termíny „gramatičnost vs. negramatičnost“ a „přijatelnost (akceptabilita) vs. nepřijatelnost“, autoři s nimi, jak je v lingvistické literatuře obvyklé, zacházejí v podstatě jako se synonymy, ale bylo by vhodné na to upozornit. V úvodu se hovoří o „gramaticky nepřijatelných příkladech“ a o akceptabilitě, na různých místech gramatiky pak převážně o „akceptabilitě“, méně často se užije výraz „negramatický“.

Relativně samostatným problémem, k němuž se autoři rovněž explicitně nevyslovují, je otázka, co patří do oblasti gramatiky, co do oblasti stylu a co stojí na pomezí mezi gramatikou a stylem. K tomuto problému existuje v lingvistice žalostně málo speciální literatury, či – pokud přece jen existuje ve větším a významnějším rozsahu – není obecněji známa, resp. citována.

Autoři na různých místech gramatiky vyslovují různá hodnocení popisovaných jevů, aniž se přitom drží nějakého sjednocujícího hlediska. V zásadě tu jde o problémy několikerého druhu.

Prvním z nich je otázka, co vše spadá do oblasti gramatických norem. Autoři sice obecně hájí stanovisko sdílené i autorem této recenze, že je třeba lišit jevy pragmatické (ve smyslu: jevy podmíněné pouze mimojazykovou realitou) a jevy gramatické (syntaktické), avšak na mnoha místech se neubrání tomu, aby tyto podstatně a zásadně velmi odlišné věci nesměšovali, když jako negramatické, resp. „gramaticky nepřijatelné“ uvádějí např. i tyto věty:

*Am Abend aßen sie drei Tage lang zu Mittag. (Večer po tři dny obědvali.) (s. 806)

*Der Tag, der wunderschön war, was man eigentlich nicht erwartet hätte, neigte sich dem Ende zu. (Den, který byl překrásný, v což by byl ostatně nikdo nedoufal, se chýlil ku konci.) vs.

Der Tag, der wunderschön war – was man eigentlich nicht erwartet hätte –, neigte sich dem Ende zu. (Den, který byl překrásný – v což by byl ostatně nikdo nedoufal –, se chýlil ku konci.) (s. 2348–49)

*Kateřina jezdí na kole, protože je sportovní typ, zatímco Johanna jezdí ve městě autem.

(Uvádíme zde pouze český překlad, neboť tu jde o čistě obsahový, na formě nezávislý jev uvádění důvodu při současné konfrontaci dvou činností.)

[231]Za druhé jde o implicitní kritérium doložitelnosti určitého jevu, s nímž autoři zacházejí v konkrétních výkladech zcela libovolně:

Na jedné straně někdy prostě konstatují, že daný jev je doložen, nebo že daný jev není doložen, aniž vyslovují jakékoli další hodnocení. Např. tvrdí o jednom jevu, že „není zcela vyloučen, jak ukazují následující doklady“ (prolož. F. Š.). Anebo říkají o jinému jevu, že se prakticky nevyskytuje (kommt so gut wie nie vor) a že přijatelnost uváděných příkladů je často sporná. Anebo: „Dikta tohoto druhu nebude každý pokládat za stejně správně utvořená (wohlgeformt), avšak jsou doložena …“ (s. 812). Anebo tvrdí o jisté konstrukci, že se jí „naprosto neužívá“, avšak „z hlediska jazykového systému je korektně utvořena“ (s. 2160). Anebo se o jistém jevu říká, že se pro něj „ve větším množství naleznou i psané doklady“ (s. 2203). Anebo nějaký jev je „možný, i když ne právě užívaný“ (s. 2345), nebo je „krajně řídký, ale přesto tu lze ještě rozlišit stupně přijatelnosti“ (s. 2346). Na straně druhé autoři vyslovují nejrůznější hodnotící soudy nehledě na doložitelnost. Např. říkají: „Zjištění, že takové příklady jsou negramatické, neznamená, že se tím míní absolutní nevýskyt …“ (s. 1045). Anebo: „Nepřijatelný je vzhledem k našemu pojetí následující příklad …“ a následuje citát ze St. Heyma (s. 520).

Za třetí jde o to, že autoři někdy buď jen jakoby namátkou upozorní na některé z možných kritérií, např. hodnotící soud uživatelů jazyka, nebo se (ojediněle) vysloví o množství faktorů podmiňujících soud o akceptabilitě, anebo se vyslovují nerozhodně, anebo namísto soudu o gramatičnosti (akceptabilitě) hovoří o stylu („dobré němčině“ apod.). Někdy též rozlišují různé stupně akceptability. Např. říkají: „Avšak existují mluvčí, kteří věty jako … akceptují …“ (s. 2065, prolož. F. Š). Anebo: „mluvčí, kteří jsou si vědomi existence jazykových norem (normbewußte Sprachteilhaber), nebudou patrně všechny tyto příklady pokládat za stejně dobrou němčinu“ (s. 822). Anebo: „Nicméně při posuzování akceptability … interaguje celá řada gramatických, stylistických a pragmatických faktorů …“(s. 2190). Anebo se o jistém jevu říká, že je sice možný, ale neplatí za plně přijatelný. Jindy se zase tvrdí, že pro daný jev „platí absolutní zákaz“: „Für V–2–Termsätze gilt ein absolutes Mittelfeldverbot“ a jako příklad je uvedena věta: *Der Bundeskanzler hat darauf, die Wahl sei noch nicht gewonnen, immer beharrt (s. 2346).

Jakkoli tato hodnotící stanoviska jsou do té či oné míry nesourodá, nevyvěrají z jediného zdroje promyšlené soustavy kritérií a působí proto jako ad hoc řešení, je třeba vidět, že mnohé gramatiky se o podobná hodnocení – nejen co do gramatičnosti, ale i co do frekvence a distribuce gramatických jevů v textech a promluvách – vůbec nepokoušejí.

 

Závěrem povězme už jen stručně: nová třísvazková Gramatika německého jazyka je jako gramatické kompendium – při všech nedokonalostech, které v něm kritický čtenář může registrovat – úctyhodné dílo mimořádné úrovně, které si zaslouží, aby bylo nejen všemi gramatiky čteno, ale aby i v budoucnu nacházelo své pokračovatele.

Slavisches Institut
Universität Heidelberg, BRD

Slovo a slovesnost, ročník 61 (2000), číslo 3, s. 218-231

Předchozí Ruselina Nicolova: Basic problems of the integral description of language

Následující Ivan Lutterer: Rudolf Šrámek: Úvod do obecné onomastiky