Rudolf Šrámek: Úvod do obecné onomastiky

Ivan Lutterer

[Recenze]

(pdf)

Rudolf Šrámek: Úvod do obecné onomastiky

Rudolf Šrámek: Úvod do obecné onomastiky. Masarykova univerzita, Brno 1999. 191 s. + 19 map

 

Ačkoli od diskuse o postavení onomastiky v systému společenských věd, která proběhla roku 1983 na stránkách Onomastického zpravodaje ČSAV (dnes Acta onomastica), uplynula již dosti dlouhá doba, není dosud mezi onomastiky obecná shoda, jak tuto vědeckou disciplínu chápat. Jedni zastávají spíše pragmatické pojetí V. Šmilauera, který onomastiku považuje za samostatnou vědu budovanou uprostřed mezi jazykovědou, dějepisem a zeměpisem (ve shodě s profilací International Council of Onomastic Sciences), druzí vycházejí z koncepce R. Šrámka, který v ní vidí primárně subdisciplínu lingvistiky, byť se značnou mírou autonomnosti. Mezi oběma těmito názory není žádný fatální rozpor: hledisko Šmilauerovo se opírá o interdisciplinárnost onomastiky a komplexnost jejích metod, Šrámkovo je založeno na strukturní teorii o lingvistické povaze onymického znaku a languovém charakteru pojmenovacího systému. Zatímco proces přechodu onomastiky od někdejší pomocné vědy historické mezi moderní disciplíny povýtce jazykovědné se dovršil v dílech V. Šmilauera a jeho školy, kvalitativně nového stupně v rozvoji nauky o vlastních jménech bylo dosaženo díky pokroku onomastické teorie a metodologie, v nichž se stále výrazněji uplatňují obecně lingvistické přístupy jako studium referencí, tendence ke kategorizaci, chápání proprií jako specifického druhu sémiotické jednotky aj. Inspirátorem tohoto směřování a jeho protagonistou je brněnský onomastik R. Šrámek. Středová poloha Brna jako by napomohla tomu, že se v něm ve vyrovnané jednotě spojily z jedné strany vliv bratislavského abstraktního teoretika V. Blanára, z druhé strany pak vliv pražského V. Šmilauera, vzoru naukového realismu a formulační průzračnosti. Na onomastickou autoritu prvého řádu se R. Šrámek vypracoval především vlastním úsilím o myšlenkovou původnost, opřeným o suverénní znalost konkrétní materiálové základny. Dokazuje to množství jeho zásadních statí publikovaných od začátku sedmdesátých let v češtině i v cizích jazycích, především němčině. Jde o příspěvky týkající se modelové teorie, vztahu onymického centra a periférie, problematiky onymického příznaku a onymické funkce, poměru proprií k apelativům, metody rekonstrukce a rekurze, jakož i řady dalších obecně onomastických otázek. Všechny lze chápat jako svědectví o trvalé podnětnosti a nepřerušené životnosti učení Pražského lingvistického kroužku i ve sféře nauky o vlastních jménech. Šrámkovu ukotvenost v tezích Pražské školy dovedou zatím vděčněji ocenit onomastikové zahraniční než domácí, jak je patrno už z toho, kolik badatelských center v cizině pracuje s onymickým modelem v šrámkovském pojetí. Pozitivně je přijímána i teorie o propriálních funkcích: vztahu foném – allofon odpovídá tu vztah nomém – allonom.

Recenzovaná publikace, vydaná zatím v nákladu 300 výtisků (volá se po jejím cizojazyčném překladu), je zdařilým pokusem o obsahovou strukturaci obecné ono[233]mastické teorie a její lingvistické a noetické báze. Po knize A. V. Superanské Obščaja teorija imeni sobstvennogo (Moskva 1973) a Blanárově monografii Teória vlastného mena (Bratislava 1996) je to třetí práce tohoto zaměření v slovanské onomastice, po mém soudu svou šíří i hloubkou z nich nejobsažnější a nejpodnětnější. Na to, že má Šrámkova kniha sloužit v neposlední řadě také vysokoškolským studentům jako uvedení do obecné onomastiky (třebaže ne v celé její úplnosti), používá poměrně náročný pojmový a terminologický aparát (např. termíny adideizace, onosém, suicentrický, transonymizace, unikátonymum). Rovněž formalizace některých pouček v podobě složitých vzorců místy překračuje únosnou míru, např. model propriálně pojmenovacího aktu je vyjádřen takto:

 

K1 →	Oo + př	→ Mot →	Lo + Ls	→ PA → VJ → K2
	F2 + FaSo		So

 

Zdá se, jako by sofistikovanější jazyk měl Šrámkovi kompenzovat komplex z podceňování našeho oboru některými lingvisty-neonomastiky, pro něž onomastika neodůvodněně stále zůstává jen „ancilla historiae et philologiae“. Čtenář v lingvistické literatuře méně sčetlý nemusel by takto odtažitému způsobu vyjadřování vždy rozumět, třebaže autor vysokou míru abstrakce odlehčuje vhodně volenými příklady a grafy. Ilustrativní jsou i mapky v příloze, které na 19 vybraných příkladech ukazují možnosti a způsoby analýzy areálových příznaků.

Energicky se R. Šrámek vyrovnává s problémem onomastické etymologie. Tradičnímu zpracování materiálových korpusů vlastních jmen, především toponym (mezi něž arci do jisté míry patří i Hosákův – Šrámkův slovník Místní jména na Moravě a ve Slezsku), se vytýká, že výklady onymie jsou příliš jednostranně zatíženy etymologizujícím přístupem, který neumožňuje postihnout onymicky systémové jevy. Proti takovému zúženému pojetí postuluje Šrámek onomastiku jako nauku o vznikání a fungování propriálních pojmenovacích soustav, o jejich realizacích v konkrétních podmínkách společenských, časových a místních, a jako nauku o jednotlivých prvcích těchto soustav. Tento postoj vychází z pozic soudobé teoretické lingvistiky, jež má tendenci kritizovat na onomastice jednak její přílišnou orientaci na materiálovou rovinu, jednak absenci vlastních teoretických přístupů a slabou propojenost s obecnou lingvistikou, jakož i nerespektování pokroku dosaženého v popisu apelativní sféry jazyka. Své námitky vůči převažujícímu historicko-etymologickému zaměření tradičních onomastických kompendií (např. tzv. klasifikační metodě v pracích polských onomastiků Taszyckého a Rosponda) zdůvodňuje Šrámek potřebou oprostit se od metod historické, ještě pozitivisticky založené jazykovědy. Není však etymologická analýza proprií, kterou nelze redukovat na popis genetických kořenů jejich lexikálních základů, nutným předstupněm každé další onomastikovy práce? Etymologický komponent jako obligatorní fáze analytického postupu má klíčový význam pro ustavení onomastiky jako oboru a přispívá i k precizaci onomastické teorie, která se zajisté nedá – podobně jako dům – stavět od střechy.

Nepochybuji, že i V. Šmilauer, zakladatel moderní české onomastiky, by s autorem souhlasil, že lingvistická povaha tohoto oboru vyžaduje, aby v něm docházelo ke stej[234]nému sepětí teoretické vybavenosti s metodologickým aparátem, jak je to běžné v jiných disciplínách moderní jazykovědy. Jenom by se asi přimlouval za větší střídmost v ražení nových pojmů a termínů, nemá-li se onomastický text napříště stát ne dosti srozumitelný zájemcům z kooperujících oborů nelingvistických. Vezměme si třeba kategorii onymické funkce: nejednotnost v jejím chápání působí potíže jak v onomastické teorii, tak v konkrétní klasifikační analýze i v přípravě materiálu k jazykovězeměpisnému zpracování. Podle autora, který na tento nedostatek sám upozorňuje, patří „funkce“ ke všeobecným kategoriím a tvoří trichotomii spolu s kategoriemi obsahu a formy, přičemž systémotvorný ráz mají z nich jen funkce znaková, nominační a referenční. Pokud se mluví o funkci ideologické, expresivní nebo akcentuační, jde o problematiku fungování propria, tedy o jeho vlastnosti pragmatické. Jiný příklad: Nedostatečně se dosud odlišují pojmy „temporálnost propria“ a „chronologická příslušnost propria“, jakkoli úzká je jejich spojitost. Sám Šrámek připomíná, že onomastika dříve neznala pojmy jako „vrstevnatost“ a „vývojové proměny proprií“, ačkoli to byly právě časové vlastnosti, jež na vlastních jménech nejvíce přitahovaly zájem různých vědních oborů, především historie (s. 75). Areálové vlastnosti toponym přitom zůstávaly nepovšimnuty, přestože jejich zeměpisná distribuce spolehlivě ukazuje na chronologické vývojové hodnoty. Na nich je založena objevná koncepce tzv. malých typů v Šmilauerově Osídlení Čech ve světle místních jmen (Praha 1960). Její přínos vidí Šrámek v tom, že „systémově relevantním způsobem odkrývá vztahy mezi strukturami jmen na nižší než makrotypové úrovni, časovými vrstvami a areálovou distribucí“ (s. 81). Komplexní pohled na proprium je cenným metodologickým výdobytkem české onomastiky, který umožnil modelové pojetí výkladů deantroponymických jmen opírající se o kombinaci struktury základního antroponyma a topoformantu.

Tak jako díky Šmilauerovu Osídlení nebývale vzrostla domácí prestiž onomastiky, velkým přínosem Šrámkových teoretických prací, jejichž shrnutím a vyvrcholením je recenzovaná publikace, je mj. to, že si naše obecná onomastika získala obdivuhodný kredit mezinárodní. Jak se upevňuje sepětí obecné onomastické teorie s konkrétní analytickou prací na jednotlivých dílčích úkolech, roste i míra kompatibility dosahovaných výsledků. Ta pak podmiňuje úspěšnou realizaci nadnárodních onomastických projektů, jako jsou Slovanský onomastický atlas (SOA), komparativní studie o slovansko-germánské onymii aj. R. Šrámek jako dlouholetý vedoucí atlasového týmu má v tomto ohledu různé zkušenosti, ne jen pozitivní. Např. při přípravě koncepce anoikonymické části SOA a jeho strukturně pojaté srovnávací analýzy se ukázalo, jak vážnou překážkou společné prezentace je udávání kvantitativního repertoáru jmen podle počtu pojmenovaných objektů, a nikoli podle počtu vyskytujících se pomístních jmen (s. 108).

V knize se upozorňuje na důležitost spolupráce onomastiky s jinými lingvistickými subdisciplínami, na prvém místě s dialektologií. Sám druhou svou specializací dialektolog staví se R. Šrámek za to, aby se popisu lokální nebo regionální onymie ujímal vždy jen onomastik dobře školený v historické lexikologii a dialektologii. Dialektolog sice „interpretuje onymii jako konkrétní jednotliviny zbavené svých náležitých systémových souvislostí transponovaných do jiného jazykového plánu“, avšak sledo[235]váním jejich formální stránky může zjišťovat jejich slovotvorné a pojmenovací diference (s. 159). Ovšem skutečnost, že se dialektologie primárně odvolává na lingvistický status proprií, ještě neznamená, že by v rámci onomastiky bylo možné a užitečné ustavit propriální dialektologii jako novou subdisciplínu, jak naznačuje autor. Jeho osobními zkušenostmi dialektologa je podložen názor, že „dialektologie sama nemůže onymii postihnout jako funkčně uspořádaný celek“ a že „největší nebezpečí tkví v mechanickém přenášení poznatků dialektologie do onomastiky“ (s. 151). Demonstruje to na termínu „onomastické pole“ užitém A. V. Superanskou a V. N. Toporovem pro areál vytvářený vlastními jmény se shodnou strukturní stavbou, podle Šrámka nejspíš vinou „terminologického nedorozumění“. Varovný je i další autorův postřeh, že z konstatování o jedině možné nářeční podobě anoikonym by se neměl vyvozovat chybný závěr o možnosti řešit problematiku proprií metodami analýzy apelativ.

Temporálnost, areálovost a propriální jádra jsou pojmy úzce spojené s otázkami rekonstrukce a rekurzu. Obě tyto metody, o jejichž propracování se vedle R. Šrámka významně zasloužil i lipský E. Eichler, se týkají počátečních fází vývoje vlastního jména. Zatímco rekonstrukce se zaměřuje na etymologicko-genetické souvislosti, rekurz rekonstruuje propria jako nositele systémových hodnot, a je proto rekonstrukci nadřazen (s. 98). Rekurzní metoda předpokládá „nejen rozsáhlou a podrobnou znalost matérie, ale především kategoriální vidění a systémový způsob interpretace“ (s. 100). Ovšem tím, že vylučuje výklad proprií jako izolovaných jednotlivin, dá se této metody jen obtížně využít při tvorbě onymických slovníků.

Z mnoha originálních myšlenek, jaké se najdou na každé stránce Šrámkova Úvodu, chtěl bych na závěr ocitovat tu, ve které se podává charakteristika vlastních jmen z pohledu onymické normy (s. 105): „Vlastní jména jsou integrální složkou jazyka jako komunikačního kódu dané společnosti, k jehož fungování je problematika vzniku, dimenzí a povahy propriálního systému jakožto organizujícího principu propriální sféry irelevantní.“ Vážený čtenáři, knihou R. Šrámka stojí věru za to prokousat se až do konce. Sklizeň z této četby bude víc než požehnaná.

Hrusická 2510, Praha 4-Spořilov

Slovo a slovesnost, ročník 61 (2000), číslo 3, s. 232-235

Předchozí František Štícha: Nad velkou Gramatikou německého jazyka

Následující Josef Filipec: Český jazykový atlas, díl 3.