Česká slova odboje

Igor Němec

[Články]

(pdf)

Czech words of resistance

1. Historická jazykověda nám umožňuje vidět jazyk jako zrcadlo vývoje společenství jeho mluvčích. Jsou to především lexikální jednotky jazyka, jež denotačně-nocionální složkou svého významu vystihují jevy pro dané společenství tak důležité, že v něm dostaly pojmenování, a pragmatickou složkou svého významu vyjadřují k těmto jevům citově hodnotící vztah a volní postoj mluvčích, popř. jejich stanovisko k příslušnému vyjádření (srov. Filipec, 1985, s. 69). Vzhledem k této informační hodnotě využívá jazykového materiálu historie (viz Macek, 1991). Česká historická jazykověda takový sociolingvistický přístup zatím převážně orientovala na středověk, na staročeské období. Nyní však stojíme před aktuálním úkolem věnovat potřebnou pozornost českým dějinám novověku. Je třeba zbavit je deformujícího vlivu komunistické ideologie i vyznavačů Willarsova „klasického vzorce“ (1973), podle něhož naše novověké dějiny charakterizuje cyklický vývoj od koncipování velké myšlenky přes neúspěšný pokus o její realizaci, přes konfrontaci, kapitulaci a katastrofu k novým začátkům za horších podmínek. Tím vším byla v naší novodobé historii potlačena povznášející kapitola o jiném cyklickém vývoji – o opakovaném odboji, o českých odbojových hnutích. Jak se tento cyklický vývoj projevil na jazyce jejich účastníků, to je tedy aktuální téma pro historickou jazykovědu. Náš článek chce k zpracování tohoto tématu přispět.

První kroky v tomto směru byly již učiněny (viz Langer, 1920; Trávníček, 1920; Němec, 1991a). V našem článku jde o výsledek dlouhodobějšího studia, jehož počátkem byla autorova státní práce o mluvě ruských legionářů (1947–1949). Ukázalo se, že se zvláštnostmi této mluvy zajímavě korespondují jisté rysy dialogů knihy V. Vaňka (1946) o protihabsburském odboji Čechů po boku Švédů v třicetileté válce. Ta podobnost však nebyla dána tím, že autor byl ruský legionář. Jako československý velvyslanec ve Švédsku, vězněný tam za války na nátlak gestapa, měl od svých přátel k dispozici potřebné archívní dokumenty a materiály, na jejichž základě popsal zážitky i jazykové chování svých hrdinů. Proto se zde setkáváme např. se zčeštěnými švédskými vojenskými termíny, jaké se nesporně přejímaly v každém zahraničním odboji z jazyka spojence: tedy fänrik (Vk 282) stejně ze švédštiny jako praporčík (Fch1 108) z ruštiny (až v legiích). Nebo se také zřejmě překládaly názvy speciálních bojových prostředků, překážek apod., např. název tříhranných pichláků kladených před útočící jízdu prasečí chlupy za švédské svinfjäder (Vk 284), podobně jako název těžkého zátarasu vlčí jáma (Mk2 9) z ruského volč’ja jama. A jako byl v legiích utvořen název jiskrovci pro příslušníky 1. čs. jízdního pluku Jana Jiskry z Brandýsa, tj. podle jeho příjmení (Kč 24), tak byl také z příjmení švédského generála Banéra odvozen český název banýrci, panýrci pro české vojáky, kterým velel; z tohoto názvu pak vzniklo příjmení Panýrek (Moldánová, 1983).

 

2. Takovéto společné rysy slovní zásoby dvou chronologicky vzdálených odbojových hnutí navozují otázku, zda jazyk odboje není vůbec fenomén vyznačující se specifickými zvláštnostmi. Je to ovšem především mluvený jazyk s charakterem tzv. „vojenské mluvy“, která zahrnuje vojenský spisovný jazyk, vojenskou profesní mluvu s termíny i expresívy zestručňujícími komunikaci a také vojenský argotizující slang (Peňáz, 1987, s. 132, 139). Uplatňuje se však v prostředí, kde bojová činnost není omezena na výcvik a kde zvláštním situacím odpovídají zvláštní vyjadřovací prostředky, a to především zvláštní slova.

 

[258]3. Výraz „slova“ zde užíváme v monosémním smyslu (jako lexie, viz Filipec, 1985, s. 28). Slovy odboje nazýváme lexikální jednotky, které vyjadřují význam vázaný na odbojové prostředí ve formě tehdy nového slova nebo sousloví (jako zemljanka ‘příbytek v zemi’, velcí bratři ‘bombardéry chráněné stíhači’), anebo ve staré lexikální formě, ale s nově posunutým významem (mlátička ‘vysílačka’). Co vše slovní zásobu odboje ozvláštňuje, to může kompetentně řešit česká lingvistika, protože právě českou novodobou historii charakterizuje řada různých odbojových hnutí, můžeme říci různých odbojů. Rozumíme-li odbojem hnutí odporu – zejména organizovaného – s cílem obnovit ztracenou státní samostatnost a nezávislost, pak do této řady u nás patří následující odbojová hnutí, diferencovaná podle místa a/nebo času působení: vedle onoho dosud neprobádaného odboje po boku Švédů, organizovaného Velenem ze Žerotína (*Š), a vedle zmíněného odboje ruských legií v 1. světové válce (R1) je to tehdejší odboj legií ve Francii (F1) a v Itálii (I1), v 2. světové válce pak čs. zahraniční odboj na území Francie (F2), v řadách britského letectva (AL), na Středním východě (AS), na ruské frontě (R2), odboj vládního vojska v Itálii (I2) a odboj domácí (D2), po roce 1948 protibolševická rezistence, která se uznává za třetí odboj (D3, srov. Filipec, 1992, s. 2). Vyhodnocení lexikálních zvláštností účastníků těchto hnutí na základě jejich pamětí, vzpomínek i jiných pramenů opravňuje vyslovit závěr, že slovní zásobu různých českých odbojových hnutí ozvláštňují tyto podstatné společné rysy: silné ovlivnění jazykem spojence (3.1.); specifické ovlivnění jazykem protivníka (3.2.); formálně zvláštní české výrazy, jaké v češtině té doby nebyly ještě známé nebo běžné (3.3.); zvláštní posuny významu běžných českých slov (3.4.); příslušnost lexikálních jednotek k specifickému lexikálnímu systému (3.5.); specifická soustava postojů mluvčích k volbě takto ozvláštněných lexikálních jednotek (3.6.).

 

3.1. Příznačnou společnou složku slovníku všech odbojových hnutí tvořila slova přejatá z jazyka spojence. Přizpůsobovala se ovšem češtině, a to zprvu hláskoslovně a tvaroslovně, později i slovotvorně.

 

3.1.1. Především to byly názvy vojenských reálií, zvláště těch, pro které neměla čeština vlastní pojmenování:

(a) názvy hodností a funkcí, jako v *Š ze švédštiny již zmíněný fänrik ‘praporčík’ (Vk 282), v R1 rozvědčík (Lr 70), v AL svípař ‘stíhací letec’ z angl. sweeper (Fl 33) nebo v R2 regulčík ‘orgán regulující dopravu’ z rus. regulirovščik (Sr 47: „Z pole bezradně přihlíželi regulčíci a důstojnící štábu“) aj.

(b) Neznaly se v té době ještě nové bojové prostředky, a tak ruští legionáři přejali z ruštiny název kulometu pulomet (Kč 16) a více zčeštěný na kulomet (Ka1 470), francouzští legionáři v F1 zase z francouzštiny mitrailleusu (Uch 128) a z angličtiny tank (v memoárech jej ještě píší v uvozovkách, viz Mš 134: „…popis ‘tanku’, jeho přednosti i chyby“); podobně byl v R2 přejat název samohybného děla samochodka (Kk 223) a v D2 název eureka pro radar navádějící spojenecké letadlo na místo shozu zbraní (Ok 1996, 3, 7: „…měli jsme taky naváděcí maják eureku“).

(c) Stejně tak jazyk spojence poskytl našemu odboji pojmenování pro součásti výstroje do té doby u nás nepoužívané, jako v R1 furažka ‘vojenská čepice se štítkem’ (Lr 50) nebo pimy ‘válenky’ (Va 67), v AS a R2 betldres (Fl 259 a Kk 75), dále

(d) názvy opevnění a krytů, jako v R1, R2 i D2 zeml(j)anka (Nc1 30), vlčí jámy ‘těžký zátaras’ (Mk2 9) nebo v AS u Tobruku sangary, o nichž píše Klapálek: „Toto vnější pásmo opevnění, pevnůstek, [259]dělostřelecká postavení, kulometná hnízda zvaná ‘sangary’, to se všemi ostatními zajišťovacími parádami byl tedy perimetr“ (Kk 79).

(e) Přejímaly se ovšem také názvy jednotek a útvarů – v *Š ze švédštiny např. fotfolket ‘pěchota’ (Vk 284), v R1 z ruštiny korpus ’sbor’ (Mk3 147), i v D2 odrjad ‘chodecký oddíl’ (Šr 190), v AL z angličtiny wing ‘letecký pluk’ (Fl 18: „Náš wing je součástí skupiny stíhačů, která má celkem pět wingů“).

(f) V přejímkách z jazyka spojence bylo výrazně zastoupeno zvláště názvosloví bojových aktivit, jako např. v R1 rozvědka, později v češtině zobecnělá, nebo nabljudat ‘provádět průzkum pozorováním’ (Fch1 150), v R2 výgruzka ‘vysazení z letadla’ (Pl 51), v AL brejkovat o provádění úhybného pohybu (Fl 23); patří sem též svíp, o němž F. Fajtl (tamtéž 9) napsal: „…označuji každý stíhací let za kanál La Manche termínem ‘svíp’, populárním mezi všemi letci RAF“.

Četnější příklady vojenského názvosloví přejatého z jazyka spojence v R1 uvádějí: Langer, 1920, s. 121–122; Trávníček, 1920, s. 204n. (včetně slov souvisících „s vojenským ovzduším, v kterém naše vojsko žilo“); Němec, 1991a, s. 30, a 1994, s. 101. O shodném užívání takových slov v R1 a R2 (zeml(j)anka, broněvík, fugas aj.) viz Nc1.

 

3.1.2. Společným okruhem slov přejatých od spojenců byla také slova charakterizující jejich prostředí vůbec, nejen vojenské.

Např. z ruštiny v R1 přejaté kipjatok ‘horká vařená voda na čaj’ (Kč 116: „Pro kipjatok pudeš“), bumaga ‘úřední doklad’ (Va 9), z francouzštiny v F1 ambassadeur ‘vyslanec’ (Uch 123), v AL stejšn z angl. station (bus) (Jý 17: „Je to vůz velitele perutě, nás vozí obvykle jen stejšny“). Taková přejatá slova s cizí „domovskou příchutí“ jsou ovšem vlastní každému společenství žijícímu v jinojazyčném prostředí.

 

3.1.3. Protože formální rysy cizosti bývají signálem emotivnosti (Vachek, 1968, s. 31; Němec, 1980, s. 72), byla slova spojence vhodným lexikálním materiálem k tvoření expresív. A tak zčeštěna slovotvorně nebo ozvláštněna významovým posunem umožnila pojmenovávat s kladným citovým hodnocením

(a) zejména příslušníky spojeneckých jednotek, viz např. v R1 zemlá(č)ci ‘ruští vojáci’ (Ka1 266), v AL tomíci ‘angličtí vojáci’ (Fl 243), v *Š panýrci ‘vojáci generála Banéra’ (výše sub 1.), ale také

(b) jejich bojové prostředky, jako v R1 maximka ‘těžký kulomet’ (Va 215: „Maximky začaly vyjednávat“) nebo v AL hurouš ‘stíhací letoun typu Hurricane’ (Fl 203); srov. též velouš: „Náš ‘velouš’, jak jsme počeštili letadlo typu wellington, se vznášel nad hladinou“ (Ik 56).

(c) Ironicky se slovy spojenců v odboji také pojmenovávali méně oblíbení příslušníci vlastních nebo spojeneckých jednotek; kritický citově hodnotící postoj k nim zde vyjadřovalo užívání cizojazyčného názvu pozitivního charakteru pro označení charakteru hodnoceného opačně, negativně: např. v R1 i R2 se název hrdiny geroj/heroj užíval o vojáku spíše zbabělém (Sr 24: „Podívejte se, geroj se vrátil. Kde jsi byl?“); podobně ruští legionáři říkali gramotnej vojákovi, který se vyhýbal frontě (Va 127: „Sibiřské nemoci podléhají nejdříve řadoví a bojoví, tzv. negramotní, a pak teprve přicházejí na řadu týloví, ulití čili gramotní“). O ironickém pojmenování neoblíbených zpravodajských důstojníků inteligent v AL viz 3.1.4.

 

3.1.4. Svou cizí formou slova spojence ovšem lákala také k tvoření slovních hříček, které působí směšně překvapivou motivovaností svého významu tím, co označuje základní slovo cizí (srov. Oberpfalcer, 1928, s. 121). Nejčastěji tu jde o nečekaný rozpor mezi denotačním významem zčeštěného výrazu a opačně nebo nadsazeně hodnotícím významem jeho základového slova.

Z R1 můžeme uvést např. slovo dača, které ruským názvem vily k letnímu pobytu pojmenovávalo nouzové obydlí na frontě, ovšem s ironizováním jeho nekomfortnosti (Fch1 254: „Postavili jsme si ‘daču’ z proutí a stanových pláten pod stromy“). Nebo ruský název pozorovacího balonu nabljudatel’nyj ballon byl základem pojmenování nacpaného batohu nabluďák, které touto nadsázkou zesměšňovalo jeho velikost (Fch3 2). V AL zase byl angl. název zpravodajského důstojníka intelligence officer nahrazen [260]jeho zčeštěnou zjednodušenou podobu inteligent, která v českém povědomí ironicky pojmenovávala zpravodajce jako nepříliš inteligentního (Fl 16: „Naši zpravodajští důstojníci, jimž jsme říkali ‘inteligenti’, měli sál vyzdoben všemi pomůckami pro bojové lety“). Žertovnou adaptací se zde projevoval i volní postoj – chuť zesměšnit nějaký oficiální spojenecký výraz; viz např. v R1 vojna do oběda z ruského honosného vojna do pobedy (Langer, 1920, s. 123). Neojediněle cizí základ žertovného pojmenování tvořilo vlastní osobní jméno. Takovou slovní hříčkou byla např. v AL přezdívka pro záchrannou nafukovací vestu maewesta, kterou podle svého jména utvořila tehdejší populární herečka Mae Westová (Tr 21: „Nakonec jsem se přece jen vynořil a pomocí kapsule se stlačeným vzduchem jsem rychle nafoukl maewestu“; podrobněji Němec, 1999, § 3.2).

 

3.2. Účastníci odboje se ovšem nevyhýbali ani cizím slovům jazyka nepřítele. Ale vedle racionálního vztahu k nim, tj. vedle profesní potřeby stručně pojmenovávat jevy specifické pro nepřátelskou armádu (3.2.1.), převládal zde negativně hodnotící vztah emotivní: svou cizí formou byla především vhodná k expresívnímu označování jevů negativně pociťovaných (3.2.2.) a k tvoření výrazů zesměšňujících protivníka (3.2.3.).

 

3.2.1. Téměř jako citátová slova, častěji jen tvaroslovně počeštěná, byly v odboji užívány názvy specifických reálií nepřátelské armády.

Např. v R1 dekung ‘kryt v zákopech’ (Mk2 23), horchpost ‘předsunutá hlídka’ (Ka1 331: „Všichni jejich ‘horchposti’ budou klidní“), v AL luftwaffe ‘vojenské letectvo’ (Fl 21 : „…německá luftwaffe“), v R2 panzerfaust/pancrfaust ‘ruční protitanková zbraň’ (Bk 79: „Protitanková děla nepřítele a hlavice panzerfaustů bohužel zasahovaly až příliš přesně“), užívalo se též v D2. Vzhledem k témuž jazyku nepřítele patřilo totéž takové slovo k odboji z první i druhé světové války, např. jagdkomando ‘průzkumná hlídka’ v R1 (Fch1 237: „…je-li to větší ‘jagdkomando’, tož ruční granáty a mazat“) i v D2 (Šr 163: „Do obklíčení jagdkomandem … jsem se dostal náhodou“).

 

3.2.2. Negativně emotivním postojem k jazyku nepřítele bylo pochopitelně dáno, že jeho slova – častěji již i slovotvorně zčešťovaná – sloužila nezřídka k expresívnímu označování nežádoucích jevů. Šlo zejména o pojmenování nepřátelských vojáků (a), jejich aktivit a bojových prostředků (b), ale i nežádoucích jevů z vlastního prostředí (c).

Ad a: bolšán z ruského boľševik v R1 (Mk4 130), fric(k)ové ‘němečtí vojáci’ v F1 (Pů1 149), v AL (Fl 32) i v R2 (Sr 106: „…tady kousek dál jsou fricové, Krosno ještě nepadlo“); podobně Ivan o sovětském vojákovi v D3 (Sů 366: „Ivane, jdi domů…!“). O užívání rodného jména typického pro danou národnost k tvoření takových expresív viz podrobněji Němec, 1999, § 2.1.1.

Ad b: v R1 šnelfajr ‘rychlopalba’ apod. (Němec, 1991a, s. 28), štrajfšus/štribšús ‘škrábnutí, povrchové zranění’ z něm. Streifschuß (Fch2 295), kvér ‘puška’ (Ka1 135: „Několik kvérů najednou si mne vzalo za terč“); v AL šlo hlavně o názvy typů letadel jako dorňas ‘německý bombardér typu Dornier’ (Fl 202: „…napikoval svého huricana na dorňasa“), obdobně ve francouzské peruti r. 1940 mešoun ‘německá stíhačka typu Messerschmitt’ (Da 106).

Ad c: v R1 execírka ‘vojenský výcvik – zpravidla neoblíbený’ (Fch2 228: „…jinak se držela štram execírka, aby nám šunky nezatuchly“) a zvláště z něm. termínů utvořené expresívní názvy hodností u méně oblíbených velitelů (Kč 66: „Tu je ta celá parta zupáků, feláků a drapáků“); v R2 např. Latrinennachrichten ‘vymyšlené nepravdivé zprávy’ (Sr 31: „Vojáci ji /zprávu/ uložili do archívu ‘Latrinennachrichten’“); v D3 papaláš ‘vysoký stranický funkcionář’ (asi z rus. familiárního oslovení papaša ‘pantáto’), srov. Rk 91: „Bylo zřejmé, že tu bydlí nějaký vysoký sovětský papaláš.“

 

3.2.3. Nejsilnějším citovým zabarvením se pak vyznačovala posměšná pojmenování osob a reálií protivníka utvořená z jeho slova tako[261]vým významovým posunem nebo slovotvorným zčeštěním, aby vynikla humorná asociace mezi významem onoho základního cizího slova a významem jeho odvozeniny v českém jazyce odboje. K formálnímu rysu expresivity (rysu cizosti) zde totiž přistupoval i expresívní rys významový – znevážení ironií, nadsázkou, nadávkou apod. (srov. 3.1.4.). Příklady:

V R1 tovaryš ‘bolševicky smýšlející voják dezertér – posměšně pojatý jako pocestný’ z rus. tovarišč ‘soudruh’ (Langer, 1920, s. 122); v AL mezek ‘německý stíhací letoun typu Messerschmitt – hanlivě ztotožněný s denotátem běžné nadávky’ (Jý 74), podobně nácek ‘německý voják – hanlivě jako hlupák’ z něm. Nazi ‘nacista’ (Ik 56: „Piloti šroubovali veloušem táhlou spirálu, aby nás náckové nemohli pořádně dostat do svých zaměřovačů“); v D2 protentokrát ‘protektorát – s výsměchem jeho dočasnosti’ (Wt 447, k historii slova viz Nc7); v D3 molodci ‘sovětští vojáci – s ironizováním jejich statečnosti’ z rus. molodcy ‘chlapíci, junáci’ (Sů 255: „Hrdinství sovětských molodců /tj. postřelení chlapce/, které dnes už nikoho nepřekvapí“).

 

3.3. Ještě větší měrou se v jazyce odboje tvořily formálně specifické výrazy na základě slov českých. Pochopitelně šlo především o běžné způsoby novotvoření odpovídající potřebám odboje – racionálním (3.3.1., 3.3.2.) i emocionálním (3.3.3., 3.3.4.).

 

3.3.1. Racionální potřebou bylo tvoření českých odborných názvů pro nové jevy odboje. Vznikala tak z běžných českých slov starších nová pojmenování zejména spojováním (a), skládáním (b) a odvozováním (c).

Ad a: v R1 úderná rota (Ka2 403); v AS létající pevnost (VýS 115), světlometná přehrada (Kk 139: „Když tzv. vedoucí světlomet vystřelil svůj šíp na nepřátelská letadla, zkřížilo hned tento vedoucí paprsek několik menších světlometů. Tím se vytvořila oblast tak třpytivě osvětlená, že letadla nemohla dělostřelcům uniknout. Vyzkoušeli jsme to… a nový způsob, nazvaný ‘světlometná přehrada’, se ukázal spolehlivý“); v R2 paradesantní brigáda (Sr 69); v D2 naváděcí maják ‘radar navádějící letadlo k cíli’ (viz 3.1.1b).

Ad b: v R1 starodružiník ‘příslušník České družiny z r. 1914’ (Ka1 27), rychlopalka (Lr 153: „…deset polních děl, dvě těžká, dvě malokaliberní rychlopalky“); v AS protiletadlový (pluk) (Kk 126); v D2 „L“tabletka (Ok 1996, 3, 7: „/měli jsme/ tzv. „L“tabletku, obalenou gumou… Kdybychom padli do zajetí a vypadalo to, že bychom mohli být týráni, překousla se tabletka, spolkla a nastal velmi rychlý konec“).

Ad c: v F1 cílič ‘zaměřovač’ (Pů2 157: „…zkontroloval jsem si cílič a čekám na nejpříhodnější okamžik /k svržení bomb/“); v AL značkařky (Da 141: „Hluboko v podzemí, v operačním sále u map pracovaly neúnavně velké pomocnice a přítelkyně letců, tzv. značkařky“); v D2 ilegalista (Šr 34: „Názvu ilegelista používám pro pracovníka hnutí odporu, který opustil domov, žil bez vlastních osobních dokladů nebo pod cizím jménem a plně se věnoval stálé odbojové činnosti“, podrobně Nc5); v D3 disidentství ‘činnost disidenta, revolta vůči totalitnímu režimu’ (NŘ, 1992, s. 242).

 

3.3.2. Komunikace v odboji vyžadovala stručnost vyjadřování. Tímto racionálním postojem k jazyku bylo dáno, že velká část slovní zásoby odboje vznikla jako slova úsporná, a to univerbizací slovních spojení (a) a tvořením slov zkratkových (b). V obou případech šlo o „ekonomičtější“ výrazy vojenské mluvy profesní.

Ad a: vedle okrajového přechodného typu vzniklého skládáním (rychlopalka ze sousloví rychlopalné dělo, 3.3.1b) sem patří slova odvozená příponami, jako v R1 třeťák z voják třetího pluku (NcM 207) nebo divizionář z velitel divize (Ka1 332: „Divizionář … přehlížel šiky“); v AL pilotka z pilotní průprava (Fl 260: „Těšil se…, že si udělá pilotku“); v AS protiletadlovci z protiletadlová jednotka (Kk 142); v R2 dvojkař z přednosta 2. oddělení brigády (Sr 70); v D2 nivák z člen Nivy (Ok 1996, 1, 20), zebák z člen ZB (tj. skupiny Zbojník, později Zpravodajská brigáda, viz Mrk1 27).

[262]Ad b: v R1 techod z technické oddělení (Va 26), závoj z zadní voj (Fch2 230: „…přepadla obrněná auta náš jeden baťák, který tvořil ‘závoj’ kolony“); v R2 dóčka z vozidlo dodge (Kk 192 – spíše sub a), palpost z palebné postavení (Pl 50); v D2 pararoj z paradesantní roj (Čý 334: „Od jara 1944 počaly u nás být svrhovány pararoje z Anglie“). Podrobněji Nc3 27–28.

 

3.3.3. Úsporný charakter měla do značné míry také profesní slova expresívní, jež ve své ekonomičtější jednoslovné formě zastupovala termíny (srov. Peňáz, 1987, s. 131) a svou příponou nebo motivací zpravidla zvýrazňovala citový vztah mluvčích k označované osobě nebo věci; srov. 3.1.3. Příklady:

V R1 drapec ‘šikovatel s nebojovou funkcí písaře’ (Fch1 228), pontonky ‘boty nadměrné velikosti’ (Fch4 278); v AL němčouři ‘němečtí vojáci-letci’ (TrS 19: „Němčouři na mne zle dotírali“); v AS trojfrčkovník ‘četař’ (VýS 77), červenočepičáři ‘neoblíbení britští vojenští policisté v čevených čepicích’ (Kk 68), blembák ‘britská mělká tropická helma’ patrně z nářečního slovesa se základem blemb- označujícím kolébání (VýS 46: „…všichni dostali … tropickou helmu zvanou ‘blembák’“); v D2 prstýnkáři ‘členové odbojové organizace užívající jako dorozumívací znamení prstýnek’ (Čý 215: „…přicházeli z ‘prstýnkářů’, odbojové organizace neurčitého programu a nedbalé organizace“); v D3 péráci (Pl 98: „‘péráci’, kteří po celách rozdávali a pak sbírali nadrané peří“). – O sémantických rozporech mezi slovem základním a jeho expresívním derivátem, zvýrazňujících zde většinou negativní citové hodnocení, srov. 3.4.2.

 

3.3.4. Radikálnějším zásahem do formy běžných českých pojmenování bylo tvoření slovních hříček. Jejich český slovní základ však v odboji zpravidla nemotivoval pojmenování zesměšňující nepřítele, nýbrž byl východiskem žertovných pojmenování zaměřených kriticky do vlastních řad.

Tak např. v R1 se projevil odpor k politické agitaci humornou obměnou politických slov jako agitátor → aligátor, konflikt → knoflík, satisfakce → satisfacke, delegace → de legrace (z vlasti) apod. (Němec, 1991a, s. 35). Ironicky byla upravována do žertovného znění honosnější pojmenování, jako např. pluk Jana Žižky z Trocnova na pluk Jana Trockého ze Žižkova (tamtéž) nebo v AS název Štáb pro vybudování branné moci na zkratkovou přezdívku ŠVÁB (Kk 164), která ve svém základním významu označuje nežádoucí hmyz. Žertovné adaptace se týkaly i českých jmen spojenců. Jako příklad můžeme uvést z AS familiární název francouzských vojáků Frantíci, vyjadřující k nim shovívavý postoj: „…když jsem měl debatu s Frantíkama,…poučovali mě trochu o válce. Oni musí bojovat kvůli nám, říkali, a kvůli Polsku“ (Jch 52). – Srov. 3.1.4. a 3.2.3.

 

3.4. Humorná slova odboje tvoří také důležitou část jeho slovní zásoby, která vznikala významovým posunem formálně nezměněných českých slov. Dominantní (centrální) skupinou těchto sémantických odvozenin jsou však výrazy, jaké v jazyce R1 F. Langer (1920, s. 122) a F. Trávníček (1920, s. 203) nazvali „slavnými slovy“ ruských legionářů. Připisují jim obzvláštní oblibu u vojáků a mimořádné rozšíření mezi nimi. Tyto charakteristické znaky se ovšem vyskytují i u slov jiných českých odbojových hnutí (viz 3.) a mají je také některé výrazy cizího původu (3.1. – 3.2.3.). Termín „slavné slovo odboje“ užíváme tedy v tomto významu širším, především však o výrazech vzniklých zvláštním významovým posunem běžných českých slov. Takovým posunem vznikaly široce výrazy nejen humorné a expresívní (3.4.2.), ale také intelektuální, neexpresívní (3.4.1.).

 

3.4.1. Neexpresívními sémanticky odvozenými slovy byly v odboji pojmenovávány denotáty, kterých si jeho účastníci vážili, ba byli na ně hrdi, nebo oceňovali jejich užitečnost. Šlo především o názvy příslušníků odbojových jednotek (a), o pojmenování jejich osvědčených bojových prostředků (b) a aktivit (c).

[263]Ad a: V R1 sem patří jméno ruských legionářů Čechoslováci, významově posunuté ze slučovacího kompozita označujícího Čechy a Slováky dohromady (Němec, 1991b, s. 16), srov. Mk5 473: „Jsme bratři. Jsme Čechoslováci. Jsme dobrovolníci ve světové vojně.“ Patří sem tedy také sokolské bratři a oslovení bratře; to zde – aspoň v první čs. divizi – nabylo i oficiálního charakteru. Totéž pojmenování účastníků odboje se uvádí jak již z *Š (Vk 401), tak i z D2 („Přísaháme při slavné památce našich popravených a umučených bratří a sester, že budeme…bránit svou vlast“ Ok 1997,1–2, 22). Z AL je pak známo slovo bratři jako součást obrazného souslovného pojmenování bombardérů velcí bratři (Fl 22). Podobný charakter jako bratři má v českých odbojových hnutích slovo parta (Nc1 29), které se v R1 stalo názvem nejnižší taktické jednotky, jak vyplývá z taktického návodu „útok partami“ po Zborovu (Čeček, 1917). Z I2 připomeňme slavné krycí slovo odvlečení, které pojmenovávalo přeběhlíky k partyzánům, jakoby byli k nim násilím odvlečeni, a tím chránilo jejich rodiny doma (VýSk 130, podrobně Nc8).

Ad b: Metaforická pojmenování prostředků, které slouží bojové činnosti, se tvoří v jazyce odboje převážně ze sympatické oblasti říše živočišné a rostlinné. Srov. v R1 názvy ručních granátů vejce (Fch2 39) a ořech (Mk4 296), název batohu pavouk (Fch3 233). V AL pak šlo zejména o obrazná pojmenování leteckých potřeb a přístrojů jako husí krk ‘plechová krabice s naftou’ (Jý 80) nebo pípavý kanár (TrS 14: „Honem jsem zapnul IFF, tedy identifikaci, že jsem vlastní, jinak ‘pípavého kanára’“), srov. též morčata níže (3.4.2.). Podobné názvy označují i překážky nastražené nepříteli, např. v *Š prasečí chlupy (viz 1.) nebo v D2 žabky ‘špičaté kotvičky proti nacistické autodopravě’ (Šr 191: „Žabky se dobře držely pneumatik a učily Němce spěchat pomalu“). Ale za skutečně „slavné“ zde můžeme považovat slovo volavka, které se tu z názvu ptáka přivolávajícího k sobě druhé stalo pojmenováním radaru, jenž navádí k cíli spojenecké letadlo (Ok 1996, 4–5, 29: „Ale letadlo … již krouží nad jiným místem… V zápětí je zachyceno volavkou – radarem parašutistů, kteří je vedou k cíli“). Srov. 3.5.3b.

Ad c: K slavným slovům v R1 patří název osvědčeného manévru do boku a týlu nepřítele v součinnosti s útokem čelným obchvat, chápaný – asi ne bez vlivu ruštiny – jako přenesený z názvu prudkého obejmutí, obemknutí rukama (Ka1 739: „Byli na obchvatě“). Stejně tak sloveso čistit (nějaký prostor) ‘bojem zbavovat nepřítele’, běžné v odboji od R1 až po D2; srov. „Všude Čechoslováci a Rusové ‘čistili’… Vyháněli zajatce z děr“ (Mk2 398) a „Při ofenzívě americké armády 5. 5. 1945 jsem … s několika sty niváků čistil lesy, protože Američané postupovali jen po silnicích“ (Ok 1996, 1, 19). Z AL připomeňme aspoň významově posunuté názvy vzlétání jít nahoru (Jch 72, zřejmě ne bez vlivu angl. go up) nebo chodit do vzduchu (TrS 11: „Ačkoli jsme chodili do vzduchu téměř denně…“); srov. též chodit nad Německo (Jch 122). V D2 můžeme za slavná považovat takováto obrazná slova z okruhu zajišťování a narušování spojení mezi odbojovými organizacemi, především sloveso napojit se na něco, které ještě u Váši a Trávníčka (1942) ani v PS (1938–1940) není doloženo: „Přes hraběte Kolowrata-Krakovského se napojil /plk. Berka/ na skupinu Parsifala“ (Kr 32); k narušení konspirační sítě vypadnutím mezičlánku srov. synonyma vybouchnout (HaV 1992, 2, 98: „Vybouchl Šandera s vysílačkou Zlata“) a vyletět (Šr 179: „Zbývala jen jediná naděje, že parašutisté … /nepřijdou/ na adresu Korábka, který ‘vyletěl’ na spojení s východní skupinou“). Ale to jsou již spíše „profesní“ slova expresívní (jako 3.4.2c).

 

3.4.2. Mnohem větší počet „slavných slov odboje“ vznikal ovšem sémantickým odvozováním expresív, tj. tvořením tzv. expresív adherentních (Zima, 1961, s. 43n.). Ta pojmenovávala jevy příznačné pro odboj běžnou lexikální formou českého jazyka, ale v takovém nově posunutém významu, který byl s jejím významem základním v nápadném rozporu: byl buď opačný (u ironických pojmenování typu nadlidi o nacistických vojácích s důrazem na jejich nelidskost), nebo nápadně odlišný rysem nadměrnosti, větší intenzity (u typu mušketa o ručnici se zdůrazněním její tíže), anebo (i) s rysem větší konkrétnosti (u metafor typu bílit o čištění nějakého prostoru bojem od nepřítele, zpravidla s pocitem uspokojení); nezřídka jde o nečekaný společný denotační rys pojmenování motivovaného a motivujícího při nápadné významové odlišností obou (např. obojživelníci o neřadových vojácích účastnících se aktivního [264]boje s uznáním jejich zdatnosti); doklady níže. Takovými nápadnými odlišnostmi adherentní expresíva zaostřují pozornost na ty vlastnosti svých denotátů, které u mluvčích vyvolávají citově hodnotící odezvu nebo chuť aktualizovat sdělení. Tím pomáhají uvolňovat psychické napětí, rozptylovat chmurné myšlenky a dodávat elán. Jsou proto frekventovanými vyjadřovacími prostředky v odbojové situaci. Ulehčují ji. A podobně jako slova s expresívně příznakovou formou (3.1.3., 3.2.2.–3., 3.3.3.–4.) zaměřují se i expresíva tvořená sémanticky na pojmenování příslušníků jednotek (a), jejich bojových prostředků (b) a aktivit (c), ale také na hodnocení charakteru nebo funkce vojenských osob (d).

Ad a: Adherentní expresíva označující příslušníky vlastních jednotek jsou v podstatě citově kladně hodnotící, např. v R1 bráškové ‘příslušníci ruských legií – s pocitem družnosti’ (Ka2 491: „Žádná delegace nejde, to bude pár převlečenejch brášků“); podobně již v R1 tatíček ‘profesor T. G. Masaryk – s úctou’ (podrobně Nc5 25n.). V R2 i jinde bylo neojedinělé pojmenování velitele táta (Sr 243). V AS pak citově kladně hodnotí naše i spojenecké obránce Tobruku pojmenování pouštní krysy z angl. Desert Rats, které se z nepřátelské nadávky stalo čestným názvem (Kk 84). Hanlivá jsou proti tomu expresíva pojmenovávající nepřítele, jako v R2 i D2 nadlidi ironicky o německých nacistických vojácích (Kk 181, Šr 190); za eufemistický můžeme považovat jejich název vetřelci běžný v I2 (VýSk 81), ne však v AL časté banditi ‘nacističtí letci’ (Fl 23: „Byl /spitfajr/ pronásledován banditou“).

Ad b: Pro sémantické tvoření názvů bojových prostředků je příznačná motivace jmény z říše živočišné: v R1 brundibár ‘obrněné auto – eufemisticky’ (Fch3 233: „Kluci, pozor! Brundibár! Rozletělo se po řetězu“); podobně v AL tlustá kukačka ‘nacistický bombardér typu Dornier’ (Da 113), ale také hrbáč o vlastní stíhačce typu Hurricane – mazlivě (Fl 201: „…nějaká kulka…zapleskala po mém dobrém ‘hrbáči’“). Proti tomu celkem ojediněle je zde slovo odboje motivováno názvem technického prostředku, jako v D2 proslavený název vysílačky mlátička s překvapujícím motivačním rysem (Čý 155: „…’mlátička’ nesměla vyletět a musela být zvlášť tajena“).

Ad c: Bojové aktivity byly v odboji většinou označovány adherentními expresívy ze slov významově konkrétnějších, více působících na smysly. Jde zvláště o slavná slova čeleledi bílit ‘čistit’ (srov. 3.4.1c), běžná v R1 i jinde (NcM 78: „Padám do rakouských zákopů. Jenomže tam už ‘bílejí’ naši hoši“). V AL se užívalo i eufemisticky do vlastních řad o nelegálním braní, kradení (Fl 191: „Ve větším rozsahu se ‘bílilo’ přímo ve skladišti dřeva“) podobně jako v R1 zachránit s významem ‘ukořistit’ (Ka1 712). Srov. také z R2 metaforu ohmatávat o průzkumu dotykem: „V noci /Němci/ občas ohmatávali průzkumnými hlídkami sovětskou přední linii“ (Sr 57). Patří sem ovšem také názvy akcí zesměšňujících nepřítele, např. z D2 odvšivit stanici, tj. přinutit četníky sházet v ní obrazy Hitlera, Háchy apod. (o partyzánech Šr 192).

Ad d: Adherentní expresíva kladně hodnotící charakter a funkce osob zdůrazňovala svou motivací převážně vojenskou zdatnost spolubojovníků: např. v R1 slovo obojživelníci s uznáním označovalo bojující příslušníky nebojových jednotek (Ka1 283) a štramák bylo názvem oceňujícím zdatného vojína nebo velitele (tamtéž 535), podobně v R2 sekáč (Sr 185: „To jste teda sekáči, to jo“). Proti tomu účastníky odboje v nebojových funkcích spíše zesměšňovala expresívní pojmenování jako v R1 i v AL dráteník o spojařích (VýS 65: „…příslušník spojovací čety – po vojensku ‘dráteník’“, podobně již Šc 82). Výrazem pohrdání ze strany frontových vojáků byla pak expresívní pojmenování těch, kdo se vyhýbali frontě nebo se hlásili do odboje až „za pět minut dvanáct“; např. v R1 se říkalo zapíchnout se, zapíchnutej o vojáku ulejvajícím se někde za frontou a pozdní dobrovolník si tam vysloužil jméno upocenej, uřícenej (viz Trávníček, 1920, s. 203). Srov. též ironické pojmenování gramotní a negramotní sub 3.1.3. – V postatě hanlivé bylo v D2 pojmenování konfidenta gestapa volavka jménem ptáka, který svým voláním vábí druhé do ptáčníkovy sítě (Nc1 27).

Na závěr tohoto úseku připomeňme, že citově hodnotící vztah k osobám a jejich činnosti v odboji vyjadřovala kromě jmen a sloves také nová expresíva jiných slovních druhů, jako adv. správně (bojovat) ‘pořádně, dobře’ (Trávníček, 1920, s. 203), parádně (sestřelit banditu) ‘efektně’ (v AL) nebo citoslovce [265]nevole do bot (Ka2 64). Samozřejmě frekventované zde byly frazémy vojenského argotizujícího slangu jako pohonit lejtka někomu ‘prohnat někoho’ (Fch2 135: „Hoši, dál nemůžem jít, lebo artilerie by nám pohonila lýtka“).

 

3.5. Další společný rys slovní zásoby různých odbojových hnutí lze vidět v příslušnosti jejích slov k specifickému lexikálnímu systému. Jeho jednotky jsou v něm seskupeny podle společných vlastností. Podle společného rysu denotačního jsou v něm seskupeny do jednotlivých názvoslovných skupin: názvosloví jednotek a útvarů (3.5.1.), hodností a funkcí jejich příslušníků (3.5.2.), prostředků boje a bojového zabezpečení (3.5.3.), názvy vojenských aktivit (3.5.4.) a součástí výstroje (3.5.5.), názvy bojujících politicko-jazykových společenství (3.5.6.) a pojmenování vlastností účastníků boje (3.5.7.). Podle společného rysu pragmatického jsou zde rozloženy na ose centrum – periferie (Filipec, 1985, s. 70) do centrálního seskupení jednotek převážně nocionálních, neexpresívních (3.5.1.–3.5.3.), vyváženě neexpresívních i expresívních (3.5.4., 3.5.5.), převážně expresívních (3.5.6.) a do skupiny pouze expresívní (3.5.7.). Podle shodného jazykového ozvláštnění jsou tu pak seskupeny do jednotlivých pojmenovávacích typů, tj. podle toho, vyznačují-li se cizími formálními prvky slov spojence (3.1.) nebo nepřítele (3.2.), nebo nově utvořenou formou ze slov českých (3.3.), anebo nově posunutým významem v jejich formě staré (3.4.). Uvedená denotační seskupení jednotek v lexikálním systému odboje chápeme jako jeho subsystémy (srov. Němec, 1980, § 1.5). S počtem oněch pojmenovacích typů v každém subsystému v podstatě souvisí i počet jeho doložených jednotek a jejich umístění na ose centrum – periferie celého lexikálního systému odboje.

 

3.5.1. K těm centrálním subsystémům patří především převážně odborné (nocionální) názvy jednotek a útvarů. Široce se tvoří ze slov všech uvedených pojmenovacích typů (3.1.–3.4.).

(a) Centrum tohoto subsystému konstituují tato neexpresívní slova (viz výše): sub 3.1.1e fotfolket, korpus, otrjad, wing, srov. též v R1 část ‘jednotka’ (Kč 67), squadrona ‘peruť’ (Fl 266); sub 3.2.1. luftwaffe, jagdkomando; sub 3.3.1a úderná rota, paradesantní brigáda; sub 3.3.1b starodružiníci; sub 3.3.2b techod, závoj, pararoj, DOS ‘kontrolní Dovyšetřovací služba Zpravodajské brigády’ (Mrk2 26); sub 3.4.1a parta, srov. též v D2 hlouček ‘dílčí část družstva’ (Mrk2 25: „…pětimístné číslo skrývající v sobě příslušnost /zebáka/ k rotě, četě, družstvu, hloučku a pořadové číslo v něm“); z AL srov. též třistajedenáctka ‘311. českosl. bombardovací peruť’ (VýS 53) apod.

(b) Ve sféře přechodu k expresívům jsou tu názvy příslušníků odbojových jednotek nabývající citového zabarvení družnosti, jako sub 1. panýrci, jiskrovci, též v I2 titovci ‘jugoslávští partyzáni’ (VýSk 86), sub 3.3.2a pak třeťáci, niváci, zebáci.

(c) Periferní charakter v tomto subsystému mají v podstatě jen expresívní pojmenování vlastních jednotek – jednak názvy některých odbojových skupin, jejichž příslušnící si tak asi sami neříkali, jako prstýnkáři (3.3.3.) nebo v D2 též paliči ‘záškodníci pálící německá skladiště’ (Šr 147), jednak pojmenování žertovná, viz sub 3.3.4. pluk Jana Trockého ze Žižkova nebo ŠVÁB, v AS též pouštní krysy (Nc0 23) aj. (3.4.2a).

 

3.5.2. Postavením poněkud posunutým k periferii systému lze charakterizovat názvosloví osobních funkcí a hodností, které je – ve srovnání s 3.5.1. – tvořeno již méně pojmenovávacími typy nocionálními a více expresívními.

[266](a) K centru zde patří nocionální lexikální jednotky-termíny většiny typů: viz sub 3.1.1a fänrik, rozvědčík, svípař, regulčík, srov. též praporčík (1), bombometčík aj. (Němec, 1991a, s. 30); sub 3.2.1. horchpost, z D2 též Grenzwache ‘pohraniční stráž’ (Ok 1998, 1–2, 38); sub 3.3.1c značkařky, ilegalista, srov. též v D2 volavkář ‘obsluha radaru-volavky’ (Šr 200).

(b) Na pomezí mezi centrum a periferii bychom v tomto subsystému kladli slangové názvy jako sub 3.3.2a divizionář, protiletadlovci, dvojkař.

(c) Rozvinuta jsou zde proti tomu jen expresíva, která pojmenovávají příslušníky vlastních či spojeneckých jednotek s citově kritickým hodnocením nebo mírným zesměšněním. Viz sub 3.1.4. inteligent nebo v R1 pojmenování ranhojiče rváč z ruského vrač (Kč 165) patrně s důrazem na jeho drsnější počínání; sub 3.3.3. drapec, trojfrčkovník, červenočepičáři, péráci; srov. též v AS genštablér ‘zpravodajec – s kritickým hodnocením jeho působení’ (Kk 44), podobně v AL rosničkář ‘meteorolog’ (Jý 68: „Když naše orakulum delfské, rosničkář, vydá špatnou předpověď…“), v R2 žertovně jabúrci ‘dělostřelci’ (Sr 244); sub 3.4.2d dráteníci, viz též v R1 nebojová sebránka sub 3.6.6. aj.

 

3.5.3. Obdobné postavení na systémové ose centrum – periferie (jako 3.5.2.) mají názvy prostředků boje a bojového zabezpečení.

(a) Lépe zastoupené a také centrálnější jsou v tomto subsystému neexpresívní názvy-termíny. Viz sub 3.1.1b pulomet, tank, samochodka, fugas, eureka, srov. též názvy letadel jako hurikán ‘stíhačka typu Hurricane’ (VýS 13); sub 3.1.1d zeml(j)anka, vlčí jámy, sangary, perimetr; sub 3.2.1. dekung, pancrfaust, srov. též junkers, messerschmitt aj. (Němec, 1999, § 2.1.2); sub 3.3.1a létající pevnost, světlometná přehrada, naváděcí maják, srov. též v R2 minová hledačka (Kk 190); sub 3.3.1b rychlopalka, cílič, „L“tabletka, srov. v AL též dýchač (Da 95: „Dýchače jsou dobré, ale je třeba znát jeho funkci“).

(b) Do sféry přechodu mezi centrem a periferií lze zařadit metaforický typ uvedený sub 3.4.1b vejce, ořech, husí krk, pípavý kanár, volavka, žabky.

(c) Proti tomu perifernější jsou zde expresívní názvy, které většinou zastupují termíny svou jednoslovností (srov. Peňáz, 1987, s. 134). Viz sub 3.1.3b maximka, hurouš, velouš, srov. též v R1 pojmenování lehkých kulometů typu Chauchat šoška (Kč 165) a typu Lewis leviska nebo lojzka (Mk4 380: „Nikdo … nedovedl tak zacházeti s kulomety ‘maximkami’, s ‘lewiskami’, zvanými ‘lojzkami’“), v AL též spity ‘stíhačky typu Spitfire’ (TrS 15); sub 3.2.2b kvér, dorňas, mešoun a v 3.2.3. mezek; sub 3.4.2b brundibár, tlustá kukačka, hrbáč, mlátička, srov. v F1 též mušketa o ručnici (Mš 134) a v AL morčata ‘značky morseovky – žertovně’ (Jý 14: „… ve sluchátkách se ozývají morčata tečky, čárky, tečky“).

 

3.5.4. Ještě více posunutý k periferii systému je subsystém tvořený výrazy pro vojenské aktivity a postižení jimi. Jeho jednotky nocionální, neexpresívní (a) jsou zhruba v rovnováze s jednotkami expresívními (b) co do počtu pojmenovávacích typů a zřejmě i svou systémovou četností.

(a) Viz sub 3.1.1f rozvědka, výgruzka, brejkovat, svíp, srov. též v R1 nové nastupovat ‘útočit, zahajovat ofenzívu’ (Ka1 325: „Ve štábu nevědí, co vlastně dělat. – No nastupovat, ne?“) a v AL napikovat letadlo na něco (3.2.2b s.v. dorňas); sub 3.3.2a pilotka, v AL též mezipřistávat (TrS 17), šroubovat spirálu (Ik 56), v D2 např. ROS ‘rádiová odposlechová služba’ a ZASA ‘zajišťovací služba k zabezpečení skupiny’ (Jk 15); sub 3.4.1c obchvat, čistit, chodit nahoru apod., napojit se na někoho, srov. též v AL létat na čísle s někým ‘ve svém letadle zajišťovat letoun spolubojovníka’ (TrS 18: „V Anglu se mnou na čísle létal Smolík“).

(b) Formálně ozvláštněná expresíva zde pojmenovávají jevy negativně hodnocené: viz sub 3.2.2b šnelfajr, štrajfšus, podobně v D2 luftšuc ‘protiletecká ochrana’ (Čý 223) nebo v AL blitz ‘noční bombardovací ofenzíva Luftwaffe proti Británii’ (RchS 7); sub 3.2.2c execírka, latrinennachrichten; sub 3.3.4. knoflík, satisfacke, de-legrace. Proti tomu expresíva adherentní tu mají denotáty převážně hodnocené kladně: viz sub 3.4.2c bílit, zachránit, ohmatávat, odvšivit (stanici); opačné hodnocení se týká sloves jako vybouchnout, vyletět (sub 3.4.1c).

 

[267]3.5.5. Podobné, počtem typů vyvážené rozložení jako v 3.5.4. mají také ve svém subsystému neexpresívní (a) a expresívní (b) odbojové názvy součástí výstroje.

(a) Viz sub 3.1.1c furažka, pimy, betldres aj.; např. v F2 čs. důstojníci africké jednotky nosili zvláštní čepici – „blankytně modrou képi s jasně červeným dýnkem“ (Mc 71); místo rakouského patrontaška (Mk3 9) se v R1 rozšířil ruský název sumka (Fch1 239) a po válce v armádě zobecněl. K typu 3.3.1. můžeme zde uvést z F1 pojmenování patronová kabelka (Pů1 148), jehož dnes běžné synonymum nábojnice (Fch3 163) nebylo tehdy ještě rozšířené. Připomeňme též názvy čepic čečenka a kerenka podle jmen původního nositele (gen. Čečka, Kerenského, viz Němec, 1999, § 2.2.3) nebo slovo nášivka před R1 ještě dost dobře nedoložené, srov. též v AL: „Od ostatních jsme se zatím lišili pouze … nášivkou CZECHOSLOVAKIA na rukávech“ (VýS 84).

(b) Expresívní byly v jazyce odboje názvy součástí vlastní výstroje, zejména zesměšňující jejich nevýhody. Viz např. sub 3.1.4. vedle meliorativa maevesta slovo nabl(j)uďák zesměšňující velikost nacpaného batohu nebo sub 3.3.3. pontonky podobně o příliš velkých botách, blembák o vratké tropické helmě aj. Je zde na místě připomenout, že specifická slangová slova zahraničního odboje vystihují také oblíbené úpravy stejnokroje, jako tomu bylo např. v R1, srov.: „To je, pane, frajer, i gatě má přeštěknuté“ (Fch2 161); „Každej měl kožich přehoupnutej“ (Va 214), podobně přešťouchnutý šiněl (Fch3 378).

 

3.5.6. Zcela převážně expresívní jsou v jazyce odboje názvy bojujících politicko-jazykových společenství. Lze říci, že k centru tohoto lexikálního subsystému odboje patří expresíva pojmenovávající nepřítele (a) a zčásti také vlastní společenství nebo spojence (b), kdežto periferii zde tvoří neexpresívní názvy tohoto vlastního národního celku (c).

(a) K 3.1. viz v R1 Austrijáci ‘rakouští vojáci’ (Ka1 702), Germánci ‘němečtí vojáci’ (Ka1 318, též ve F1 Uch2 130) a ve F1 i AL také Bošové (RchS 18: „Sestřelili jsme v nočních operacích daleko větší počet ‘Bošů’ než ostatní letecké jednotky“). Sub 3.2.2a viz bolšáni, Fricové, Ivani, srov. též v R1 o Rusech bagáni (Mk4 130: „Ti Rusáci, ti Moskali, ti bolšáni, ti bagáni mají všecko veliké, velikánské“); sub 3.2.3. nácek, molodci aj.; sub 3.4.2. vetřelci, banditi, srov. též v AL Hunové hanlivě o německých letcích, popř. letounech (Fl 23: „…dostal jsem se Hunovi přímo za ocas, aniž o tom jeho pilot věděl“); angl. bandit bylo „britské kódové označení pro nepřátelský letoun“ (RchS 86).

(b) Viz sub 3.1.3a zemlá(č)ci, tomíci, sub 3.3.4. Frantíci, srov. též v R2 čížkové ‘čeští vojáci’ (Bk 30: „Kontrolní opatření trvala dál, ale ‘čížkové’ jsou hlavy otevřené…“).

(c) Viz sub 3.4.1a Čechoslováci, bratři a k 3.3.2a srov. v R1 Čechovojska (Mk 4 320: „Penzenská skupina … odřezaná od hlavního voje Čechovojsk“).

 

3.5.7. Pouze expresívní – můžeme říci – jsou v jazyce odboje specifická pojmenování hodnotící charakter osob. Centrum tohoto subsystému tvoří slova pojmenovávající spolubojovníky (a), periferii názvy osob nepřítele (b).

(a) Viz sub 3.1.3c geroj, gramotnej, v R2 též např. frontový kozák (Sr 187: „Vojáci se přesto chovají chladnokrevně. Jako praví frontoví kozáci“); sub 3.4.2a tatíček, táta, sub 3.4.2d obojživelníci, štramák, sekáč, zapíchnutej, upocenej, uřícenej aj.

(b) Viz např. sub 3.2.2c papaláš a sub 3.2.3 tovaryš, srov. též v D3 doprdelista ‘kdo se zbabělé a přitom zištně podbízí vládnoucí moci, představeným ap.’ (NŘ 1992, s. 243).

 

3.6. Vycházíme-li z lingvistického poznání, že jazykové chování společenství mluvčích v určitém typu situace je určováno pevnou soustavou jejich postojů, tj. psychických sklonů a dispozic (Daneš, 1968, s. 119), pak lze říci, že se na slovní zásobě různých odbojových hnutí projevuje jako společný rys také specifická soustava postojů mluvčích k volbě slov. Jaké postoje mluvčích tedy tvoří takovou soustavu, která ovlivňuje jejich lexikální systém v odboji?

 

[268]3.6.1. Především je to racionální postoj zaměřený na efektivnost komunikace, na snadné a rychlé porozumění a osvojení si potřebných nových pojmů. Tímto postojem je dáno, že mluvčí volí lexikální prostředky, které častým vnímáním snadno fixují ve vědomí nově poznané denotáty. V odboji se proto bez problémů přejímají běžné odborné termíny spojence (3.1.1.), řidčeji i nepřítele (3.2.1.); některé z takových potřebných výpůjček z jazyka spojence pak v češtině i zdomácňují, jako praporčík (sub 1.), sumka ‘nábojnice’ nebo betldres (3.5.5a). Racionální je zde samozřejmě také zaměření na běžná spisovná slova česká, jejichž spojování, skládání nebo formantové odvozování umožňuje vystihnout zejména složitější nové pojmy, viz např. světlometná přehrada apod. (sub 3.3.1a), radiomaják ‘naváděcí maják’ (Mrk2 30) apod. (sub 3.3.1b) nebo značkařky aj. (sub 3.3.1c). Pojmenování potřebná v odboji se ovšem tvoří i sémanticky, specifickým významovým posunem, viz žabky, velcí bratři (3.4.1).

 

3.6.2. Nezanedbatelnou měrou se v odboji uplatňuje také racionální postoj zaměřený na ekonomičnost komunikace. Ten motivuje v odbojovém společenství snahu užívat výrazy úsporné, tj. především univerbizované jako třeťák nebo ilegalista (3.3.2a) a zkratkové jako závoj nebo pararoj (3.3.2b). Úsporný charakter mají v odboji ovšem také profesní expresíva v jednoslovné formě zastupující termíny, tj. slova pojmenovacího typu blembák, červenočepičář (3.3.3.) nebo typu vetřelci, volavka (3.4.2.). Úsporně se taková slova tvoří i z lexikálních jednotek jazyka spojence (3.1.1.), a to i expresívní jako zemláci, velouš (3.1.3.), napikovat (3.2.2b). Ale racionální postoj ekonomický je v odboji závažnější než postoj emocionální, a tak se zde dost často vyskytují též přejatá slova z neoblíbeného jazyka nepřítele (3.2.1.). Ekonomický postoj se pak v odboji uplatňuje také volbou eliptických slovních spojení, která mají platnost větného sdělení. Např. hlásil-li náš letec v AL v radiotelefonické komunikaci mezi letouny banditi dvanáct hodin, znamenalo to ‘nepřítel přímo vpředu’. Poloha nepřátelských letadel se totiž udávala podle představy hodin, přičemž vlastní skupina byla jejich středem a její obvod ciferníkem, který svými ciframi naznačoval polohu nepřítele ve směru od onoho středu (Fl 12). – Připomeňme též syntagmatické elipsy typu letoun zbraní, tj. v D2 letoun s nákladem zbraní (HaV 1992, 101: „Sliboval si, že nám obstará aspoň nějaký letoun zbraní“).

 

3.6.3. Racionální je v odboji rovněž postoj krycí, zaměřený na utajení smyslu komunikace před nepřítelem. V souvislosti s odbojem se nejčastěji mluví o krycích jménech odbojových pracovníků, skupin, jejich stanovišť a vysílaček, viz např. ve F1 Toman = spolupracovník T.G. Masaryka Lev Sychrava (He 164), v D2 Pobera = pplk. Josef Mašín (Čý 341), Tři králové = vojenská skupina Balabán, Mašín a Morávek (Kš), Sparta II = její vysílačka (Čý 213), Beta = partyzánský prostor v Beskydech (Šr 146, srov. tamtéž 144: „Naštěstí Němci nerozluštili krycí systém ploch na shozy zbraní, zuřili marně na zcela jiných místech“). Musíme ovšem také připomenout krycí jména akcí, jako byla např. Morávkova akce na osvobození uvězněného pplk. Mašína zvaná Věrný pes (Čý 212). Otázku krycích jmen vlastních však ponecháváme stranou s odkazem na podrobnější výklad Nc2 a na prameny uve[269]dené v HaV 1992, 42. Pozornost zde musíme věnovat slovům obecným s nově posunutým významem, jako odvlečení o přeběhlících (3.4.1a) nebo mlátička ‘vysílačka’ s překvapujícím motivačním rysem (3.4.2b) či sloveso bílit ‘čistit od nepřítele’ (3.4.2c). Byla to slova krycí, neboť nepříteli skrývala, utajovala svůj pravý, posunutý význam nebo aspoň ztěžovala jeho pochopení, a to tím, že nebyl obecně známý, nebyl uváděný v tehdejších slovnících. Například: Když ruští legionáři odevzdali zbraně bolševikům v Penze a bezpečný průjezd Sibiří jim to nezajistilo, museli rychle a utajeně informovat své dosud ozbrojené jednotky před Penzou, aby nadále zbraně neodevzdávaly, protože bude třeba si cestu k Vladivostoku probojovat. Ten úkol plnila následující krycí slova psaná křídou na vagony vlaků jednoucích směrem k oněm dosud ozbrojeným jednotkám: Připravte si vápno, budeme bílit! Štětky neodevzdávejte! apod. (Langer, 1920, s. 122). Jak patrno, jde tu o monotematický řetězec metafor, jehož jádrem bylo slavné sloveso bílit.

 

3.6.4. Racionální postoj k volbě slov byl v odboji také postoj etický – hrdost na vlastní jazyk. V R1 se projevoval prosazováním češtiny do funkce jazyka velícího (Němec, 1991a, s. 34). Tak se již tehdy stala příznačnou pro naše odbojové hnutí sokolská terminologie povelů a pořadového výcviku, jež svou stručností a výstižností dodávala českým zahraničním vojákům sebevědomí před spojenci (viz např. NcM 68: „Na můj povel v čtyřstup vpravo v bok! sešikovaná rota ihned přešla do pochodového proudu, a to se přihlížejícímu plukovníkovi ruského štábu tak líbilo, že mne požádal, abychom mu to ještě jednou provedli“). Také účastníci pozdějších odbojových hnutí si zčásti osvojili sokolské oslovování bratře i slovo bratři jako svůj čestný název, užívaný i ve vojenských přísahách (3.4.1a). Byli hrdi na své bratrství se Slováky a nejvíce jim imponoval vlastní název Čechoslováci. Proti tomu pojmenování nečeského původu legionáři se pro účastníky odboje v druhé světové válce nevžilo a ani v R1 je zprvu nepovažovali za své slavné jméno, srov. Mk5 473: „To nám tak tam doma prej říkají. Jsme legionáři. Ani nás nedovedou kloudně po česku pojmenovat. Jsme bratři. Jsme Čechoslováci. Jsme dobrovolníci ve světové vojně“ (podrobněji viz Nc0 24). Větší respekt k slovům výrazně českým (necizího původu) lze tu spatřovat také v tom, že většinový materiál pro slovní hříčky zde poskytují formálně cizí slova spojence (jako maewesta 3.1.4.) nebo nepřítele (protentokrát 3.2.3.), anebo česká slova cizího původu (typ delegace (z vlasti) → de legrace 3.3.4.). Hříčky s českými slovy jako čížkové o Češích – byť v kladně hodnotícím kontextu (3.5.6b) – jsou celkem ojedinělé.

 

3.6.5. Naznačený postoj vážnosti k sokolským povelům a slovům jako bratři, nazdar apod. je už spojen také s postojem zvykovým, zaměřeným na volbu slov podle vžitých tradic, který se považuje za neracionální. V odboji však měla velkou váhu nejen tradice sokolská, ale rovněž tradice husitská. Ta se ovšem v podstatě omezovala na výběr husitských názvů jednak pro odbojové jednotky, jako byly v R1 pluky první husitské divize (Va 16), např. třetí čs. střelecký pluk Jana Žižky z Trocnova (Němec, 1991a, s. 34), nebo v D2 Sověty organizovaná partyzánská brigáda Mistra Jana Husi (Čý 404), jednak pro konkrétně jedinečné bojové prostředky, [270]např. tanky (v R2 viz Bk 49: „Dávám velitelskému tanku roty T–34 jméno Jan Žižka s heslem Žižka nebyl nikdy nikým poražen“). Názvy tanků jako Zborov, Bachmač v odboji za druhé světové války svědčí o tom, že se zde uplatňovala i tradice čs. legií (viz tamtéž). Jde tu ovšem vesměs o jména vlastní. Z obecných, apelativních pojmenování, jejichž volbu v odboji určuje tradice, uveďme aspoň sousloví husitský soud z R1 (NcM 71: „Byla to věc neslýchaná, aby u nás okradl bratr bratra. Takový čin podléhal husitskému soudu“).

 

3.6.6. Významnou kapitolou v odbojových hnutích je jejich společný neracionální afektivní (expresívní) postoj k volbě slov. Ale i on zde má do jisté míry charakter racionální. Již jsme si naznačili (3.4.2.), že psychické napětí z nebezpečných a skličujících situacích odboje pomáhají uvolňovat afektivní jazykové prostředky. Pro toto jejich aktivační působení bychom je mohli nazvat psychickými posilovými prostředky. Jsou to především jednak nadávky (a), jednak specifické výrazy expresívní (b).

(a) Nadávky chápeme v širším smyslu – jako nadávání, hubování, užívání hanlivých výrazů vůbec, nejen v oslovování, ovšem s pocitem nevole či vzteku. Takové nadávky v odboji se právem hodnotí přirovnáním k „utišujícímu léku“ (Sr 47, zvl. pak 27: „Vojáci nadávali. Bylo to nezbytné odreagování zážitků toho dne. Vztek, smutek a nečekaná dobrodružství. To vše v nich ožilo…“). Memoárová literatura naznačuje, že šlo většinou o běžné nadávky převzaté z argotu, zejména o hanlivá pojmenování slovy z venkovského rolnického prostředí, jako např. v R1 drn (srov. Kč 56 a LT 72) nebo dacan (srov. Mk4 235 a LT 63: „dörflicher Trottel’), v AS vůl (VýS 75: „…začínaly /naše večery/ kritikou ‘volů z genštábu’“) apod. O oblíbenosti takovýchto nadávek svědčí, že se staly kamarádským oslovením charakteristickým pro české vojáky; v R1 si je osvojili i cizí obchodníci nabízející Čechoslovákům své zboží: „Chóďa /Číňan/ začne nabízet: kupsi pitomó, kupuj drne“ (Fch4 201). V zahraničním odboji se ovšem nadává i afektivními slovy spojence, jako v R1 k čortu, bagáne (původně to byl hanlivý název ruského venkovana) nebo v AL blady ‘zatracený’, kterým se označovalo všechno, co „stojí za starou belu“, např: „Naše situace byla velmi ‘blady’… Čas i banditi utíkali, ‘blady’ zásoba benzínu se tenčila“ (Fl 200). Ale odboj má i své slavné nadávky ryze české. V R1 to byl především výraz s větnou platností do bot!: „Do bot s Gajdou! – Co je to dobot? – To je jako: k čertu s ním“ (Ka2 171; na s. 64 tu Kopta uvádí nejpravděpodobnější východisko této oblíbené nadávky, totiž zavrhování něčeho, co se hodí už leda jako onuce do bot). Pokud je u takových afektivních výrazů průhledná motivace, můžeme tedy obecně říci, že se jejich motivačním základem hanlivě snižuje hodnota denotátu pojmenování (blady ‘zatracený’) nebo hodnota toho, čeho nebo koho se týká výraz s větnou platností (typ k čortu s Gajdou).

(b) Platí to také o některých expresívech, zejména adherentních. Ale ta jako celek jsou v odboji specifická tím, že svou motivací – ať už slovem spojence nebo běžným slovem českým – upozorňují na ty vlastnosti svých denotátů, které v odboji obzvláště vyvolávají citově hodnotící odezvu – zápornou i kladnou (3.4.2.). Hodnotový systém odboje se tak vyjevuje následujícími sémantickými okruhy jeho expresív. Citově kladné hodnocení zde vyjadřují zejména tato meliorativa: pojmenování vlastních či spojeneckých vojáků motivovaná vlastním jménem charakteristickým pro jejich národnost (Tomíci, Frantíci, čížkové 3.5.6b); pojmenování vojensky zdatných jedinců motivovaná jménem jejich příkladného reprezentanta (geroj, frontový kozák, obojživelníci 3.5.7a, žertovně též jabúrci 3.5.2c); pojmenování oblíbeného spolubojovníka jménem příslušníka rodiny (bráškové, tatíček, táta 3.4.2a); pojmenování vlastních osvědčených bojových prostředků motivovaná jmény osob (lojzka, hrbáč 3.5.3c); výrazy pro vlastní bojovou aktivitu motivované výrazem konkrétnější prospěšné činnosti (bílit, zachránit, odvšivit stanici 3.4.2c, srov. též topit ‘pálit z kulometu’: „Tehdy kulometčík … si spálil obě ruce o rozžhavený kulomet, z něhož topil jako jediná boková ochrana“ Lr 133). Proti tomu výrazem citově záporného hodnocení jsou v odboji především tato pejorativa: pojmenování protivníka názvem zlo[271]činného společenství nebo ironicky křestním jménem charakteristickým pro jeho národnost (vetřelci, banditi, Hunové; Fricové, Ivani – 3.5.6a); ironická pojmenování zbabělce názvem hrdiny (geroj 3.1.3c, molodci 3.2.3.); pojmenování aktivně nebojujících příslušníků vlastních nebo spojeneckých jednotek jmény podružných profesí (dráteníci, rosničkář 3.5.2c), podle podružných vnějších znaků (trojfrčkovník, červenočepičář tamtéž) nebo ironicky motivované názvy vzdělaných osob (inteligent, gramotnej 3.1.3c); pojmenování nevyhovujících součástí výstroje názvem něčeho neúměrně velkého nebo neúčelně fungujícího (nabluďák, pontonky, blembák 3.5.5b). Patří sem zčásti také honosnější pojmenování jevů odboje upravená do podoby působící dojmem opačným, výsměšným, např. vojna do pobedy → vojna do oběda (3.1.4.), pluk Jana Žižky z Trocnova → pluk Jana Trockého ze Žižkova nebo Štáb pro vybudování branné moci → ŠVÁB (3.3.4.); srov. též NcM 32: „Film má přitažlivý název Družina pobedy ili smerti (Družina vítězství nebo smrti), ale naši vtipálkové to čtou Družina po obědě smrdí“).

 

3.6.7. Ale to už se dostáváme ke kapitole o slovních hříčkách v odboji. Ty zde ovšem vznikají nejen vlivem onoho postoje afektivního, nýbrž také v důsledku volního postoje zaměřeného na aktualizaci komunikace humorem. Tento postoj podněcuje sama celková situace odboje se svým napětím a chmurnými zážitky, a tedy i potřebou to vše nějak vyvážit něčím veselým. Náš rozbor naznačuje, že k žertovné hře se slovy v odboji nejvíce vybízejí cizí slova spojence, nepřítele i česká slova cizího původu, která jsou nápadná svým nečeským skladem morfémů: srov. uvedené hříčky s ruským substantivem pobeda (3.6.6b), odvozování typu messerschmitt → mezek (3.2.3.), delegace z vlasti → de legrace z vlasti (3.3.4.) i sémantické odvozování typu dača ‘vila’ → ‘nouzové obydlí na frontě’ (3.1.4.). Převážnou většinou ovšem takovými hravými úpravami slov vznikají výrazy spojené s citovým hodnocením, zejména zesměšňující příslušný denotát. Ale podstatou slovního humoru je spojování věcí zcela různých, takže se mezi výrazem motivujícím a motivovaným vytvářejí nečekané souvislosti (3.1.4.), a to i bez onoho citově hodnotícího zaměření. Např. název záchranné vesty maewesta v AL zřejmě vznikl bez vyjádření afektivního postoje, i když formální ztotožnění se jménem oblíbené americké herečky Mae Westové mu mohlo v užití západních letců dodávat meliorativní charakter (3.1.4.). Podobným případem žertovné expresívní aktualizace bez citového hodnocení je přizpůsobování neobvyklých morfémů cizích slov lexikálním morfémům českým, např. v R1 chudožestvennyj teatr → chudožerstvennyj těatr (Mk4 397), počešťování angl. názvů lodí typu Liverpool-Mary → Levej-půl-Máry (Fch4 286) nebo v AL přiklonění sousloví Morseovy značky k obecnějšímu českému slovu morčata (3.5.3c). Ale žertovná expresíva s neobvyklou motivací slovotvornou nebo jen sémantickou bez takové formální adaptace jsou zde zpravidla citově hodnotící; srov. např. v R1 výdumka ‘vojenská čepice, jejíž vytvoření dalo vynálezci mnoho přemýšlení’ (Trávníček, 1920, s. 204) nebo v AL sloveso koupat se ‘topit se’ (RchS 3: „Junkers narazil na mořskou hladinu. ‘Karle, už se koupe!’, jásá operátor“).

 

4. Uvedené racionální a neracionální postoje k volbě slov se ovšem uplatňují v odboji nejen jednotlivě samy o sobě, ale také ve vzájemné kombinaci. Ukazuje se, že ta obecnější slova odboje, neomezená časoprostorově jen na komunikaci v rámci dílčí jednotky nebo menší skupiny jeho účastníků, mají centrální charakter v tom smyslu, že jsou v lexikálním systému odboje zakotvena na průsečíku jeho vztahů denotačně paradigmatických (3.5.) i pragmaticky postojových (3.6.). Povšim[272]něme si, kolika takovými vztahy je zde zakotveno např. slavné slovo D2 volavka, o němž představitel Rady tří napsal: „Partyzáni nazvali EUREKU volavkou, neboť ze vzdálenosti až 50 km přivedl tento přístroj letoun nad místo shozu“ (Šr 173). Toto slovo je zapojeno do lexikálního systému odboje na jedné straně denotačně paradigmatickými vztahy k synonymním názvům naváděcí maják (3.3.1.), radiomaják (3.6.1.) a eureka (3.1.1b), k odvozeninám jako volavkář (3.5.2a), k subsystému názvů bojových prostředků (3.5.3b), a na druhé straně pragmaticky svou příslušností k slovům, která jsou v odboji volena postojem ekonomickým (3.6.2.) nebo etickým (3.6.4.) anebo postojem zaměřeným na utajení (3.6.3.). Podobně slavné slovo ruských legionářů (vy)bílit má v lexikálním systému R1 centrální postavení dáno svými vztahy jak k synonymům (vy)čistit (3.4.2c), (vy)holit (Ka1 641: „Ty myslíš, že bychom tu magistrálu, jak říkají kluci, vyholili?“), k sémantickému derivátu bílit ‘kořistit, krást’ (Va 222: „Za to, že jsem bílil, sedím, až jsem černý“) i k subsystému výrazů pro vojenské aktivity (3.5.4b), tak svou příslušností i k slovům voleným pro úspornost (3.6.2.), i k těm voleným pro utajení (3.6.3.), i k afektivním výrazům hodnotícím bojovou činnost jako prospěšnou (3.6.6b).

 

5. Takové centrální zakotvení slova v lexikálním systému větším počtem uvedených vztahů je ovšem vlastní slovům s větší frekvencí a oblibou v užití mezi příslušníky odbojových hnutí. Jak již bylo zmíněno (3.4.), právě tyto vlastnosti předpokládá pojem „slavná slova“. Systémové pojetí slovní zásoby nám tedy umožňuje přesněji charakterizovat slavná slova odboje jako oblíbená a často užívaná slova jeho účastníků zakotvená v centru jejich lexikálního systému několika denotačně paradigmatickými i pragmaticky postojovými vztahy. Na závěr si můžeme naznačit, jak vnímali svá „slavná slova“ sami účastníci odboje. Když se např. J. Kopta pozastavuje nad impozantním faktem, že v legiích aktivně bojovali i vojáci s nebojovou funkcí, oceňuje jejich žertovné pojmenování obojživelníci; uvědomuje si jeho nejdůležitější systémové usouvztažnění – i jeho paradigmatický motivační vztah k zoonymu zdůrazňující onu schopnost denotátu uplatnit se v dvojím prostředí, i jeho paradigmatický vztah k slovům jeho sémantického pole kuchař, krejčí, švec, i jeho paradigmatický vztah k synonymu nebojová sebranka, i pragmatický etický postoj ruských legionářů k těmto synonymům, z nichž jedno odmítali jako nespravedlivě hanlivé a druhé upřednostňovali jako oslavující: „Vávra…chodíval jako písař s ostatní tak zvanou nebojovou sebrankou, kterou tvořili kuchaři, krejčí, švec a jiní obojživelníci. Skutečně obojživelníci, neboť se pohybovali stejně obratně na svých verpáncích, psacích stolech a kolem kotlů, jako v poli… Nebojová sebranka byl název nespravedlivý, ještě snad z Rakouska pocházející, kdežto slovo obojživelníci již skutečně oslavovalo“ (Ka1 283).

 

6. Na tento konkrétní příklad lze již navázat stručný zobecňující závěr. Vytčením společných rysů jazyka různých odbojových hnutí (3.1. – 3.6.) jsme se pokusili prokázat izomorfii uvedených odbojů z jazykovědného hlediska. Již expresíva jako meliorativum obojživelníci a pejorativum nebojová sebranka svědčí o tom, že i ve sféře slangové, která je zde – až na jazyk D3 – dominantní, jsou tu jak specific[273]ká pojmenování omezená na dané hnutí, tak obecnější pojmenování převzatá z jiného jazykového prostředí. V R1, F1 a I1 ta převzatá byla nepochybně ještě „z Rakouska pocházející“ (srov. typ nahejbat kvartýr někomu Ka1 509 i LT 153), kdežto v ostatním zahraničním odboji šlo zejména o překlady slangového výrazu spojence (jako v *Š prasečí chlupy, viz 1, nebo v AS pouštní krysy 3.4.2a). Pochopitelně, slovní zásoby různých odbojových hnutí měly vedle rysů společných také své zvláštnosti. Tak slovník R1 ozvláštňovalo vojenské názvosloví přejaté od Rusů „tak důkladně, že z domácích výrazů zbylo jen něco málo“ (Trávníček, 1920, s. 204); mnohé z těchto rusismů pak zakotvily po první světové válce v české vojenské terminologii. Za protiklad rozvinutého jazyka R1 můžeme považovat mluvu D3, jež se v podstatě vymyká odbojové univerzálii dvojího mezijazykového kontaktu (s jazykem protivníka i spojence) a je nejméně integrovaná počtem subsystémů slovní zásoby odboje (3.5.). Lze říci, že zde – podobně jako v specifické mluvě vězňů nacistických žalářů a koncentračních táborů (Hejduk, 1950–1951) – tvořila dominantní složku slova sémanticky spjatá s působností potlačovatelských struktur totalitní moci. Výrazy jako musulman ‘na kost vyhublý koncentráčník’, vyletět komínem, králíkárna ‘blok k pokusům na živých vězních’ nebo disident, šťubáci ‘příslušníci STB – pejorativně’, domeček ‘komunistická vojenská mučírna na Hradčanech’ (Nc6) vydávají výmluvná svědectví o konkrétních důsledcích totalitních ideologií. Ale to je již jiná kapitola.

 

LITERATURA

 

ČEČEK, S.: Naše taktika. Litografovaný návod „výlučně pro československé vojáky“. V Rusku 1917–1918.

DANEŠ, F.: Dialektické tendence ve vývoji spisovných jazyků (Příspěvek sociolingvistický). In: Československé přednášky pro VI. mezinár. sjezd slavistů v Praze. Praha 1968, s. 119–128.

DOKULIL, M. a kol.: Tvoření slov v češtině, 2. Praha 1967.

FILIPEC, J.: Lexikologie. In: J. Filipec – F. Čermák: Česká lexikologie. Praha 1985, s. 13–165.

FILIPEC, J.: Naše současná společnost, slovní zásoba a slovníky. NŘ, 75, 1992, s. 1–11.

HEJDUK, V.: Čeština za mřížemi a dráty. NŘ, 35, 1950–1951, s. 50n.

LANGER, F.: Z válečného slovníku. NŘ, 4, 1920, s. 121–123.

MACEK, J.: Historická sémantika. Český časopis historický, 89, 1991, s. 1–30.

MOLDÁNOVÁ, D.: Naše příjmení. Praha 1983.

NĚMEC, I.: Rekonstrukce lexikálního vývoje. Praha 1980.

NĚMEC, I.: Jazyk československých legií v Rusku. Historie a vojenství, 40, 1991a, s. 25–39.

NĚMEC, I.: Z historie slov ‘československý’ a ‘Čechoslováci’. NŘ, 74, 1991b, s. 16–21.

NĚMEC, I.: O Masarykových slovech přejatých v cizím prostředí. In: O Čapkových Hovorech s T. G. Masarykem. Praha 1994, s. 100–102.

NĚMEC, I.: Pojmenování vzniklá z vlastních jmen osob v jazyce odboje. In: L. Olivová-Nezbedová – R. Šrámek – M. Harvalík, Onomastické práce. Sv. 4. Sborník rozprav k sedmdesátým narozeninám univ. prof. PhDr. Ivana Lutterera, CSc. (v tisku).

OBERPFALCER, F.: Slovní hříčky v české mluvě. NŘ, 12, 1928, s. 121–128.

PEŇÁZ, P.: Poznámky k češtině ve vojenském prostředí. NŘ, 70, 1987, s. 131–140.

TRÁVNÍČEK, F.: Příspěvek k mluvě naší sibiřské armády. NŘ, 4, 1920, s. 203–209.

VACHEK, J.: Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny. Praha 1968.

VÁŠA, P. – TRÁVNÍČEK, F.: Slovník jazyka českého. Praha 1941.

WILLARS, Ch.: Znovu o smyslu českých dějin. In: Svědectví, č. 46. Paříž 1973.

ZIMA, J.: Expresivita slova v současné češtině. Praha 1961.

 

[274]PRAMENY

 

Bk	=	Buršík, J.: Nelituj oběti. Praha 1992.
Čý	=	Černý, V.: Křik Koruny české. Paměti 1938–1945. Praha 1992.
Da	=	Duda, Z. M.: Velitel stíhacího letectva. Praha 1993.
Fch1–4	=	Fibich, K.: Povstalci 1–3 (1930). Povstalci 4 (1931).
Fl	=	Fajtl, F.: Sestřelen. Praha 1968.
HaV	=	Historie a vojenství.
He	=	Hochverräterische Umtriebe von österr. Čechen im Auslande. Ed.: Präsidium der. k. k. Polizeidirektion (Hauptstelle) Prag. Praha 1917.
Cht	=	Charvát, A.: Z francouzské letecké fronty. In: Pů2. Praha 1928, s. 146–154.
Ik	=	Ivánek, B.: Vzpomínky příslušníků čs. zahraniční armády-západ na léta 1939–1945. Frýdek-Místek 1988.
Jch	=	Janouch, S.: Světla a stíny. Praha 1994.
Jk	=	Jelínek, Z.: K historii Zpravodajské brigády. In: Zpravodajská brigáda v boji s nacismem. Praha 1995, s. 1–29.
Jý	=	Jánský, F.: Nebeští jezdci. Praha 1990.
Ka1–2	=	Kopta, J.: 1. Třetí rota. 2. Třetí rota na magistrále. Praha 1927.
Kč	=	Klepáč, J.: Sibiř do bot. Brno 1937.
Kk	=	Klapálek, K.: Ozvěny bojů. Praha 1966.
Kr	=	Slanina, J. – Vališ, Z.: Generál Karel Kutlvašr. Praha 1993.
Kš	=	Konáš. J.: Tři králové. In: Český deník, 15. 2., 22. 2. a 7. 3. 1992.
Lr	=	Langer, F.: Železný vlk (Příběhy z naší anabaze). Praha 1920.
LT	=	van Leeuwen-Turnovcová, J.: Historisches Argot und neuer Gefängnisslang in Böhmen. Berlin 1993.
Mc	=	Moravec, B.: Pod třemi prapory. Plzeň 1996.
Mk1-5	=	Medek, R.: 1. Ohnivý drak. 2. Veliké dni. 3. Ostrov v bouři. 4. Mohutný sen. 5. Anabáze. Praha 1925–1927.
Mrk	=	Marek J.: Špioni v kraťasech. Ok, 1998, 5–6, s. 26–31; 1999, 1–2, s. 24–31.
Mš	=	Mareš, B.: Bratr Bedřich Jelen, desátník dvanácté čety „Compagnie Nazdar“. In: Pů5, s. 115–143.
Nc0	=	Němec, I.: Slova odboje. Legionáři. Dvanáct. Ok, 1996, 6, s. 22–25.
Nc1	=	Němec, I.: Slova odboje (Volavka. Broněvik a fugas. Parta. Zemljanka). Ok, 1997, 1–2, s. 27–31.
Nc2	=	Němec, I.: Slova odboje (Mlátička, bílit a jiná „krycí“ slova). Ok, 1997, 3–4, s. 31–33.
Nc3	=	Němec, I.: Slova odboje (Kozli, žabky a jiné názvy překážek. Cukráři, prstýnkáři, dráteníci apod. Pararoj, závoj a jiná zkratková slova). Ok, 1997, 5–6, s. 25–28.
Nc4	=	Němec, I.: Slova odboje (Z domácího odboje za 1. světové války. Hanlivé názvy nepřítele). Ok, 1998, 1–2, s. 34–36.
Nc5	=	Němec, I.: Slova odboje (Citové pojmenování T. G. Masaryka. Ilegalista, ilegalita, ilegální). Ok, 1998, 3–4, s. 25–27.
Nc6	=	Němec, I.: Slova odboje (Domeček. Slova třetího odboje). Ok, 1998, 5–6, s. 13–15.
Nc7	=	Němec, I.: Slova odboje (Protentokrát a jiné slovní hříčky). Ok, 1999, 1–2, s. 18–19.
Nc8	=	Němec. I.: Slova odboje (Z našeho protinacistického odboje v Itálii). Ok, 1999, 3–4, s. 13–14.
NcM	=	Němec, M.: Návraty ke svobodě. Praha 1994.
Ok	=	Občasník historických skupin ZB a R–3. Ed.: 84. základní organizace ČSBS, Praha.
Pl	=	Přikryl, V.: Za vlády tmy. Praha 1993.
PS	=	Příruční slovník jazyka českého. Praha 1935–1957.
Pů1–5	=	Pod slavnými prapory starodružiníků (Historické vzpomínky) 1–5. Praha 1927–1932.
RchS	=	Rajlich, J. – Sehnal, J.: Kočičí oči. Praha 1993.
[275]Rk	=	Rambousek, O.: Jenom ne strach. Praha 1990.
Sr	=	Sacher, V.: Na počátku stála smrt. Praha 1970.
Sů	=	Macek, J. a kol.: Sedm pražských dnů – 21.–27. srpen 1968 (Dokumentace). Praha 1990.
Šc	=	Švec, J.: Deník plukovníka J. Švece. Irkutsk 1919.
Šr	=	Veselý-Štainer, K.: Cestou národního odboje. Praha 1947.
TrS	=	Tonder, I. – Sitenský, L.: Na nebi i v pekle. Plzeň 1997.
Uch	=	Ulrych, E.: Náš „velvyslanec“ v zákopech. Bitva v Champagni. In: Pů2, s. 122–124 a 126–128.
VA	=	Valenta-Alfa, V.: Sibiřské jedovatosti. Brno 1934.
Vk	=	Vaněk, V.: Země krvácí – země kvete. Praha 1946.
VýS	=	Velvarský, B. – Sládek, Č.: Tobrucká krysa stíhačem. Praha 1996.
VýSk	=	Veselý, J. M. – Staudek, F.: Český odboj v Itálii 1944–45. Olomouc 1947.

  

R É S U M É

Czech words of resistance

Starting with the defeat at Bílá hora (1620), Czech historical experience has been rich with repetitive cycles of losing national independence and then regaining it after a period of organized resistance (1). Czech sociolinguistics can thus make a valuable contribution to the study of the language of resistance, especially its vocabulary (2). Based on a thorough examination of memoirs and historical documents, the author concludes that the vocabulary of resistance displays the following characteristics that are common to resistance movements across time and geografic location: strong influence of the ally’s language (3.1), specific effects of the language of the enemy (3.2), the use of Czech words with unusual formal features otherwise unattested in the corresponding time period (3.3), the use of common Czech words in an unusual new meaning (3.4), membership in a particular lexical domain (3.5), and a characteristic set of attitudes that govern the speaker’s choice of individual lexical items (3.6).

Given the existence of these shared features, the resistance vocabulary can be treated as a specific lexical system in which lexical units are organized along two dimensions: conceptually, they form several semantic subsystems, and pragmatically, they form clusters along the center-periphery continuum, ranging from mostly neutral (notional) ones at one end of the scale to the exclusively expressive cluster at the other. This distribution of lexical units in the system and their number in any given subsystem depends on the number of derivational strategies attested in that subsystem (3.5). The author investigates the correlation between specific derivational strategies (3.1–3.4), both in the expressive and the pragmatically neutral domains, and the speaker’s attitudes that are shaped by the context of organized resistance. The attitudes include factors such as the speaker’s focus on economy and effectiveness of communication, the nead to conceal information from the enemy, emphasis on one’s own language and tradition, emotional needs, as well as the need to communicate through humor (3.6).

The final sections of the paper deal with expressions that represent the center of the mentioned lexical system and establish the point at which the conceptually paradigmatic relations intersect with the pragmatic and attitudinal ones (4), the emphasis being on the so-called famous words of resistance (5).

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 61 (2000), číslo 4, s. 257-275

Předchozí František Čermák: Jazyková nominace: povaha a souvislosti některých univerzálií v sémantice a morfologii (polysémie, derivace a kompozice)

Následující Ada Vidovič Muha: Prague functional stratification of language in Slovene linguistics