Věty varovací

Milan Romportl

[Články]

(pdf)

Предупредительные предложения / Le phrases exprimant un avis (de prendre garde)

Podle poměru mluvčího k obsahu vět (resp. podle postojové modality)[1] je tradičně určován omezený počet druhů vět: oznamovací, tázací, žádací a zvolací. Obvykle se neuvažuje o vyčlenění další kategorie, nejvýše se uvnitř oněch základních druhů připouštějí u vět žádacích podskupiny vět rozkazovacích a přacích, nebo se v jiném smyslu člení tázací věty na otázky zjišťovací (Entscheidungsfragen, yes-no questions) a otázky doplňovací (Ergänzungsfragen, wh-questions), popř. i vylučovací atp.

Uvažujeme o tom, zda není možno připustit další druh (druhy) vět, vyjadřujících speciální druh postojové modality, které není podle našeho názoru snadné začlenit bez násilí do žádné z uznaných kategorií. Pokusili jsme se již vyslovit domněnku (na konferenci uvedené v pozn. 1), že by takovou další, byť i okrajovou kategorii mohly tvořit věty varovací. Dospěli jsme k tomuto názoru především rozborem materiálu v češtině, soudíme však, že nepříliš odchylná je situace i v jazycích dalších.

Věty, které vyjadřují varování, upozornění s výstrahou apod., se dosud interpretují jako oznamovací, rozkazovací, popř. doplňovací otázky pronášené s emocionálním zabarvením, zvukově vyjádřeným speciální melodickou formou.[2] Soudíme, že věty vyjadřující tuto modalitu nelze prostě přiřadit k větám oznamovacím (resp. rozkazovacím, tázacím) emocionálně nikoli neutrálním. Nevylučujeme, že v celé řadě případů vyjadřují věty obsahující varování skutečně i jistou emoci různé kvality i kvantity (smutek, údiv, rozhořčení apod.), ta však je zde jakýmsi elementem „navíc“, jako ostatně jím může být i ve větách jiných druhů, aniž je tím nutně změněn jejich větný druh (tj. nestávají se nutně zvolacími). Můžeme však uvést značné množství příkladů varovacích vět, které jsou pronášeny bez takovéhoto emocionálního zabarvení.

Uveďme takovýto příklad: Mluvčí přistihne chlapce píšícího po zdi. Reaguje větou Po zdi se nepíše nebo Co to píšeš nebo Nepiš po zdi. Situace dovoluje několikerou realizaci. Ponecháme-li stranou nepravděpodobné případy, kdy by prvé dvě věty byly proneseny pouze jako neutrální věta oznamovací nebo otázka (pouhé poučení nebo otázka vyžadující odpověď) a kdy jen neutrální věta rozkazovací by plnila funkci apelovou, můžeme předpokládat, že mluvčí chtěl ve všech třech případech přimět chlapce k přerušení jeho činnosti. Mohl tak učinit i užitím podoby prvých dvou vět s obměněnou dynamickou linií, tj. s výrazným zdůrazněním dynamického vrcholu v jádru výpovědi (v 1. větě v přízvučné slabice slova nepíše, v 2. větě v slově co). Užil-li však ve všech větách navíc melodie varovací (popis viz níže), dostaly všechny tři věty v podstatě shodný smysl výstrahy, že pokračování v činnosti je nejen nesprávné, ale může mít (pro konatele) neblahé následky. Tento nový smysl zbavil současně věty jejich původní platnosti (oznamovací, tázací, rozkazovací), nebo ji alespoň tak výrazně oslabil, že v hierarchii platností ustoupila na značně méně významné místo. Např. věta s formou otázky naprosto nevyžaduje odpověď; nebo věta s formou věty rozkazovací může mít sice shodný výsledek, tj. výsledná reakce adresáta bude shodná (zanechání činnosti); podle našeho názoru však nejde v tomto případě o bezprostřední reakci v jediném kroku jako u věty rozkazovací (rozkaz → (1) uposlechnutí), nýbrž minimálně ve dvou (výstraha → (1) uvážení, zda je nebezpečí reálné [72]nebo dostatečně velké → (2) zanechání činnosti; přitom je druhý krok zřejmě závislý na výsledku prvého kroku a mluvčí již na něj nemá vliv).

Je třeba zdůraznit, že v žádném z těchto případů nemusí jít o věty s emocionálním zabarvením. Varování, výstrahu může mluvčí pronést bez sebemenší dávky exprese.

Přijmeme-li názor, že varování patří k druhu modality postojové, schopné konstituovat samostatný větný druh, můžeme se ptát, zda věty, které varování vyjadřují, jsou charakterizovány dostatečně výraznými prostředky, odlišujícími je od jiných větných druhů.

Neexistuje ovšem žádný slovesný modus, který by byl vlastní větám varovacím, jako je tomu u imperativu ve větách rozkazovacích. Naproti tomu není snad třeba zdůrazňovat, že např. ani tázací věty nemají svůj tázací modus. Závažnější může být námitka, že tyto věty nemají svou vlastní syntaktickou formu, nýbrž přejímají podobu neutrálních vět oznamovacích, rozkazovacích, popř. otázek doplňovacích, od nichž se liší pouze zvukovou podobou (intonací, speciálně melodií). Ani v tom však nejsou výjimkou. V češtině se např. i otázka zjišťovací ve své základní jazykové podobě shoduje s větou oznamovací a jediným rozlišujícím rysem mezi nimi jsou prostředky intonační.[3]

Nejsme sami, kdo se domnívá, že zvukové větné prostředky (v jazykovém systému nepochybně periferní) mohou neutralizovat prostředky gramatické a mohou tedy být dostačujícím rozlišujícím rysem samostatné větné kategorie.[4] Jde toliko o to, zda uvedené intonační prostředky propůjčují větě ve všech případech jednoznačně význam věty varovací (ovšem kromě případů, kdy by byly neutralizovány působením faktorů v hierarchii prostředků ještě vyšších — např. situace). Kdybychom se opřeli o práce Petříkovy,[5] musili bychom být na pochybách. Petřík vychází z popisu melodického tvaru a přisuzuje melodii varovací (přesněji: větám s melodií varovací) nejrozmanitější platnost (s. 59n.), a to varování, upozorňování, pochybování, tušení, samozřejmosti, údivu, překvapení, žebronění, nedůvěry atd. Může pak napsat: „Jak jsme viděli, je naše melodie mnohovýznamná (je „funkčně velmi zatížena“), má mnoho platností aktuálních; pochopí se to dost snadno: jak jsme už výše připomněli, je tato melodie „varovací“ vlastně vytýkací melodie typu I, α, A … rozšířená o koncové „škubnutí“ …“ (o. c., s. 62). Jak jsme již ukázali před lety,[6] dopustil se tento výborný znalec intonační stránky češtiny omylu při popisu této melodické formy. Zkontaminoval zde dvě formy, skutečnou melodii „varování“ s melodií „vytýkání“ doprovázenou přídavným koncovým stoupnutím tónu, která je vlastní větám vyjadřujícím slabší stupeň nespecializované emoce. Již tehdy jsme ukázali, že melodie varování se ve své plné (nejméně čtyřslabičné) formě, i již ve formě tříslabičné liší od vytýkací melodie plynulým vzestupem tónu v slabice po přízvuku, v tvaru dvouslabičném a většinou i jednoslabičném pak kromě toho i výrazným závěrečným vzestupem.

Dojde-li náhodně skutečně k splynutí obou forem, jde — jak jsme se pokusili ukázat jinde[7] — o jev, který jsme označili jako homonymii v oblasti intonačních prostředků s analogickým poměrem obou jednotek ve vztahu homonymie stojících jako v jiných jazykových rovinách (srov. náš příklad na s. 217 v SlavPrag 13).

[73]Budeme tedy za faktor, který vytváří z větného útvaru větu varovací, pokládat toliko melodický útvar v konkluzívní kadenci,[8] resp. intonému, který můžeme označit jako melodém varovací (o. c. v pozn. 7). Počátek tohoto melodému je určen přízvučnou (důraznou) slabikou jádra výpovědi a rozprostírá se od této slabiky (včetně) do konce výpovědi.

Poněvadž jsme popis této formy podali již v citovaných pracích a nemusíme na něm nic měnit, uvedeme zde toliko schematické znázornění jednoslabičných až pětislabičných variant tohoto melodému (tedy v naší terminologii: alomelů) ve větách Přijde zítra v pět / večer / navečer / dopoledne / po jedenácté. (Smysl např.: Nebudeš-li do jeho příchodu hotov s prací, bude to mít špatné následky.)

 

Přijde zítra

 

Uzavíráme: Nepokládáme za vyloučené uznat — alespoň na základě rozboru českého materiálu — jako samostatný větný druh věty varovací, plnící apelovou funkci speciálního druhu, mající sice základní jazykovou podobu vět jiných druhů, současně však odlišované výrazně vlastním melodémem. Tento větný druh by stál nejblíže větám rozkazovacím a bylo by snad možno připustit i jeho zařazení jako další subkategorie k druhu vět žádacích, i když jsme si vědomi, že složka volní je zde zatlačena značně do pozadí ve srovnání s větami rozkazovacími i přacími.

 

R É S U M É

Cautionary Sentences

The article considers the possibility of introducing the category of cautionary sentences alongside those currently recognized (indicative, interrogative, desiderative and exclamative). Proceeding from the analysis of material in Czech, the author is led to the view that this category expresses a special kind of general (or attitudinal, as the case may be) modality and that it serves a particular function of appeal, even though it lacks any special language form (in Czech the formal structure of these sentences is the same as that of indicative, or imperative sentences, or wh-questions). Nevertheless such sentences are unequivocally characterized by a special melodic form, tune (melodeme).

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 1, s. 71-73

Předchozí František Daneš: Věty s restriktivními adverbii (jen, pouze, toliko, …)

Následující Leontij V. Kopeckij: О лексико-грамматическом компромиссе в грамматическом описании