Dobrá cvičebnice ruštiny

Bohuslav Havránek

[Kronika]

(pdf)

-

Není u nás nedostatek příruček pro učení ruštině, jsou však mezi nimi bohužel i knihy méně hodnotné, jak náš časopis již několikrát ukázal (v. roč. II, 1936, 127 a III, 1957, 241—248). Poněvadž v nejnovější době opět vyšlo několik nových cvičebnic ruských ceny velmi nestejné, upozorňujeme zde na dobrou knihu, která bohužel vyšla stranou běžného trhu knihkupeckého a proto by snadno unikla pozornosti, jaké zasluhuje. Je to Russkoje Slovo, Ruské slovo, učebnice pro samouky, kterou sepsali A. L. Bém, V. Melichar a S. I. Varšavskij.[*] V knize té dobrým způsobem využil své dlouholeté zkušenosti učitelské A. Bém, lektor české Karlovy university; je výslovně psána pro Čechy a učí tomu, co právě Čech nejvíce potřebuje; před[108]pokládá jistě základní mluvnické školení, zhruba v rozsahu měšťanské školy nebo nižší školy střední.

Je to elementární kurs ruského jazyka, v němž se v 10 lekcích poctivě učí především ruské výslovnosti a v dalších 14 tvarosloví, vždy se základní zásobou slovní a frazeologickou.

Co se týče výslovnosti správně zdůrazňuje nejen přízvuk a spojenou s ním různou výslovnost samohlásek, nýbrž také dvojí řadu souhlásek, tvrdou a měkkou. Při důkladnosti, kterou věnuje výslovnosti, bylo by úměrné zmíniti se zvláště i o výslovnosti měkkých retnic a o tom, že se měkké zubnice ruské liší od českých. V přepise výslovnosti jsou jistě nesrovnalosti v označování měkkých souhlásek před e (na př. píše se r’e, rě, re, s’e i se, ňe i n’e a p.). — S hlediska českého je zbytečné mluviti o neslabičném „i“ (й, na str. 68). Nevhodně se místy mluví o hlásce místo o písmenu (zvl. na str. 23 „hláska я vyslovuje se jako dva zvuky j + a“). — Nepokládám dále za dosti vhodné, že kniha učí ještě o rozdílu mezi nepřízvučným a a o a nepřízvučným e a i (str. 31 n.), tedy výslovnosti poněkud již archaistické a nadto pro Čecha složitější; také o třené výslovnosti hlásky g v jistých slovech (str. 44) nebylo by již třeba výkladu.

Po stránce pravopisné učí cvičebnice ovšem pravopisu novému a také je jím psána.

Látka mluvnická je probrána se značnou podrobností; v některých lekcích je jí nesporně nahuštěno trochu mnoho (na př. srov. výklad o příčestích na str. 269). Příliš stručně a nejasně je vyložen komparativ (str. 271); slíbené pokračování v kursu jistě doplní některé zbylé mezery. — Najdou se v mluvnických výkladech detaily, s nimiž možno nesouhlasiti; na př. zbytečně se mluví na str. 172 o sedmi pádech, ač v paradigmatech se vesměs uvádí jen šest pádů (vokativ v tvarosloví ruském neexistuje). Není dosti přesné ani správné, mluví-li se na př. u nom. subst. muž. o koncovce —(ъ), —ь; lépe by bylo mluviti o zakončení na souhlásku tvrdou a měkkou. Tento termín „zakončení“ by pomohl i jinde z nesnází, na př. při výkladu o čes. zakončení 3. plur. vedle koncovek -ou, -ají také na -jí (kryjí), není-li zde vhodnější poukaz na -ou v obecné češtině, protože jde o rozlišení tohoto -í v 3. plur. u sloves s présentem na -e- od sloves s présentem na -i-, kde je v češtině rovněž v 3. plur. koncovka -í (prosí, trpí).

Výklad mluvnický má stále zření k češtině; proto by bylo dobře i výrazem jej vždy přizpůsobiti školským zvyklostem českým (na př. zbytečně se mluví u adj. o stupni vyšším a nejvyšším místo o druhém a třetím, na str. 271).

Ze slovníka a frazeologie učí kniha dobrému výběru a přihlíží také hojně k základním konversačním obratům; někde snad měl tento výběr přísněji hleděti na skutečnou frekvenci slov v jazyce. Z jiných drobností uvádím jen, že neradi čteme hned na počátku zastaralý výklad o vzniku cyrilice, jako by byla písmem, které uvedl do slovanského písemnictví Konstantin-Cyril; dnes je nesporné, že oním písmem byla hlaholice — přes houževnatě se zčásti ještě držící odchylnou tradici ruské slavistiky. V českém tekstu zůstalo poměrně dosti tiskových chyb, zvl. v délkách (na př. na str. 20 tři); najdou se ojediněle i v ruském tekstu. — Psaná azbuka se uvádí jenom ve formě kaligrafické; bylo by účelné uvésti i běžné písmo prakse.

Tyto drobné poznámky na okraji propracované a účelně postupující cvičebnice nechtí nikterak snižovat její nespornou cenu, kterou jsme výše vytkli. Nesníží ji ani naše pochybnosti o tom, zda i tak podrobný výklad ruské výslovnosti může jí naučiti samouka, anebo o tom, zda je skutečně vhodné a účelné překládati příslušné teksty ruské celé do češtiny. Za to je třeba jen chváliti, že je u knihy klíč k překladům do ruštiny.

Přejeme autorům, aby co nejdříve mohli vydati slíbené pokračování.

Slovo a slovesnost, ročník 7 (1941), číslo 2, s. 107-108

Předchozí P. T. (= Pavel Trost): O smyslu jazykových zkratek

Následující Mts. (= Vilém Mathesius): O jazykové normě a jazykové kultuře