K lexikálnímu vývoji spisovného jazyka českého v době Karlově

Kolektiv odd. pro dějiny českého jazyka ÚJČ ČSAV

[Articles]

(pdf)

К лексическому развитию чешского литературного языка в эиохе Карла Четвертого / Sur l’évolution lexicale de la langue littéraire tchèque à l’époque de Charles IV.

Velký rozmach českého písemnictví i českého spisovného jazyka v době Karlově má své vnitrní předpoklady v literárním dědictví z období předchozího a předpoklady vnější v soudobém politickém, hospodářském i kulturním vzestupu zemí koruny české. Za nejzávažnější předpoklady vnější zde považujeme podporu náboženskovzdělavatelných snah, vrcholící založením pražské university, a rozvinutí politickokulturního programu se slovanským zaměřením. O vlivu tohoto programu na lexikální rozvoj spisovné češtiny chceme pojednat v našem článku.

Bohatství, vytříbenost i význam spisovné češtiny ve 14. stol. rostly s přibýváním nových úkolů, které doba lucemburská před spisovný jazyk kladla. Rozšířil se v nových literárních žánrech (v próze vyprávěcí a odborné) a začaly ho v písemných projevech užívat další společenské vrstvy — šlechta a později příslušníci universitní obce.[1] Podporu vzestupujícího českého písemnictví a péči o ně přejal panovnický dvůr. Tyto skutečnosti nejsou bez souvislosti s politickokulturním programem Lucemburků. Snahy lucemburské politiky v době Karla IV. směřovaly k vybudování základny rodového panství na východním pomezí tehdejší římské říše. Šlo o území s převážně slovanským obyvatelstvem, jehož náboženská orientace byla v západní církvi nezřídka pokládána za schismatickou nebo heretickou. Jazykově a kulturně byly tyto oblasti latinskému Západu v menší nebo větší míře vzdáleny. Za takové situace se jevilo výhodným nahradit ve zmíněných oblastech latinu v její funkci liturgické i literární jazykem slovanským. Tato myšlenka je zřetelně vyjádřena a zdůvodněna v papežské listině dávající souhlas k založení kláštera slovanského obřadu.

Listina zde nepochybně reprodukuje znění původní Karlovy žádosti podané papežské kurii: „In confinibus et circa partes regni Boemie, que de eadem lingua et vulgari existunt, sint multi schismatici et infideles, qui, cum eis scriptura latine dicitur, exponitur vel predicatur, nec intelligere volunt nec commode ad fidem christianam possunt converti, dictique monachi et fratres vulgares predicatores, ritum predictum habentes, in dicto regno et ipsius confinibus summe nocessarii et utiles pro dei laude et augmentacione christiane fidei noscantur“.[2]

Jako jazyk liturgický se v této situaci nabízela církevní slovanština, která tuto funkci v západní církvi už plnila aspoň v jisté části území jihoslovanského (na pobřeží charvátském a na přilehlých ostrovech). Prestiž nejstaršího spisovného jazyka slovanského se zvýšila tehdejším učením, které proniklo i k nám a podle něhož sám sv. Jeroným přeložil do církevní slovanštiny bibli a vytvořil první slovanské písmo hlaholici. I když byla církevní slovanština kladně hodnocena nositeli tehdejší kultury, nebylo dobře možné používat jí v plném rozsahu pro soudobou literární tvorbu, protože jako jazyk mrtvý neměla dostatek potřebných výrazových prostředků. Takovou funkci však mohla uspokojivě plnit čeština, jejíž literatura — obohacena právě v době Karlově o prózu vyprávěcí i odbornou — nabývala předního postavení v slovanském písemnictví. Ostatně poměr mezi češtinou a církevní slovanštinou se tehdy chápal jako nástupnický: církevní slovanština ztotožňovaná s charvátštinou byla považována za původní jazyk všech Slovanů ve shodě s tím, že do Charvátska tehdejší vědění lokalizovalo slovanskou pravlast. Takovéto názory na[130]jdeme nejen v našich kronikách 14. stol. a ve Výkladu písně Hospodine, pomiluj ny připisovaném břevnovskému benediktinu Janu z Holešova, ale sdílel je i Karel IV., jak je patrno z jeho listin.

V jedné z nich určené Emauzskému klášteru se mluví o tom, že sv. Jeroným přeložil Písmo z hebrejštiny: „… in latinam et slavonicam lingwas, de qua siquidem slavonica nostri regni Bohemie ydioma sumpsit exordium primordialiter et processit“.[3] Ve Výkladu písně Hospodine, pomiluj ny pak se přímo prohlašuje, že nejstarší Čechové mluvili právě tak, jako nyní mluví Charváti, a uvádí se charvátské znění mešní apostrofy Agnus dei s odvoláním na slovanské mnichy v Praze.[4]

Z přímého spojování češtiny se slovanským prajazykem lze vykládat i domnění neojediněle doložené v staré době, že čeština je základním slovanským jazykem, z něhož byly ostatní odvozeny, popř. jehož jsou nářečími.[5] Takové povýšení češtiny na prvé místo mezi slovanskými jazyky mohly zdůvodňovat rovněž představy o kulturní vyspělosti českých zemí, pro což nebyl ve 14.—15. stol. nedostatek dokladů.

Čeština považovaná za základní jazyk slovanský a hlaholice připisovaná prvnímu slovanskému překladateli bible — obě ve vzájemném spojení — jeví se nám tedy jako vhodný nástroj k uskutečňování onoho politického a náboženskovzdělavatelného programu mezi Slovany z východního pomezí Karlovy říše. Vysvětluje se tím na první pohled dost kuriózní jev — vznik českých textů psaných hlaholicí — a vůbec hlubší smysl založení slovanského kláštera Emauzského: jeho poslání bylo hlaholským písmem rozvíjet literární tvorbu liturgickou v charvátské církevní slovanštině a tvorbu náboženskovzdělávací v češtině,[6] obojí bezpochyby nejen pro vlastní potřeby klášterní, nýbrž i pro vyšší cíle Karlova politickokulturního programu. Byl-li takový slovansky orientovaný kulturní program skutečností, muselo mít v jeho rámci rozvíjení české literatury i pěstování církevní slovanštiny (domněle starší fáze češtiny) jistý vliv na rozvoj české slovní zásoby. — Všimněme si nejdříve v tom smyslu přímého vlivu charvátské církevní slovanštiny a potom podílu české překladové literatury náboženskovzdělávací, zvláště hlaholské.

Přímý vliv charvátské církevní slovanštiny na češtinu není výrazný, ale také ne zanedbatelný. Nejvíce csl. slov je sice doloženo v slovníkářském díle Klaretově, skutečně emauzský původ lze však předpokládat u menšího počtu z nich, než se dříve soudilo.[7] Nejméně sporné výpůjčky z emauzské církevní slovanštiny zde vidíme v hapaxlegomenech jako ubl ‚alabastrum‘ (oživeno v nč. úběl), věca ‚concilium‘, zlaten ‚florenus‘, chalužník ‚latrocinator‘: tato slova mají oporu v charvátštině a odpovídají Klaretově snaze vyjádřit speciálnější latinské nebo řecké slovo, které nemělo v češtině ekvivalentu, monosémickým výrazem domácího původu (připomeňme, že charvátská církevní slovanština byla tehdy považována za nejstarší vývojové stadium češtiny). Protože u nás vzácnější slova řecká, hebrejská ap. se jevila na pozadí běžných lat. slov polysémních jako významově užší a také jako starobylejší, překládal Klaret takové nelatinské výrazy slovy csl. a jejich latinské ekvivalenty slovy českými (srov. synodus - věca a concilium - snem, el - bog a deus - bóh apod.).[8] Nemůžeme [131]však ani vyloučit, že takovéto řady csl. a čes. synonym Klaret dobudovával na základě emauzské církevní slovanštiny ve dvě funkční vrstvy domněle téhož jazyka: odpovídalo by to lexikálně materiálové přípravě na zmíněné poslání češtiny jako slovanského jazyka náboženskovzdělávacího, který měl být v geneticky blízkém vztahu k slovanskému jazyku liturgickému. Aspoň tolik však musíme připustit, že Klaret vtěloval csl. lexikální prvky do českého slovníku uvědoměle, podle jistého řádu.

Proti tomu přejímání csl. prvků do stč. překladů biblických a náboženskovzdělávacích bylo neuvědomělé. Svědčí o tom ojedinělost prvků emauzské církevní slovanštiny, které nacházíme v českých památkách psaných hlaholicí nebo majících takovou předlohu (jako je Comest) a v biblickém rukopise hlásícím se ke kultu sv. Jeronyma (ŽaltPod[9]): jde o lexikální výpůjčky jako krevník ‚vrah‘ (ŽaltPod 50, 16, ComestH i C 156b), přisězati ‚přísahat‘ (ComestŠ i C 145b), blahoslavený (ComestH ad C 306b), měsiečník ‚náměsíčník‘ (ComestH i C 307b).[10] Uplatnění prvků emauzské církevní slovanštiny v jazyce stč. náboženské literatury se sice uznává (srov. B. Havránek, l. c.), ale bylo by možno se pozastavit nad malým rozsahem tohoto uplatnění, a to zvl. v stč. textech psaných hlaholicí. Nepřekvapuje nás to však, jestliže přijmeme výklad o funkčně diferencovaném poslání církevní slovanštiny a češtiny v hlaholském rouše: čeština předurčená k funkci slovanského jazyka náboženskovzdělávacího ani dost dobře nemohla přijímáním csl. prvků stírat odlišnost slovanského jazyka liturgického (zvláště když se v té době prohluboval rozdíl mezi jazykem liturgickým a náboženskovzdělávacím v souvislosti s tím, jak čeština v oné druhé funkci přejímala úlohu latiny).

Že především čeština v rouše hlaholském měla nahradit latinu, to považujeme za nesporné. V souladu s tím jsou mj. různočtení v památkách psaných latinkou a hlaholicí: zatímco ComestC v českém textu lat. slova ponechává, ComestH je překládá nebo aspoň uvádí i s překladem (srov. sancta sanctorum C 169b, 171a — svatá svatých H, glosa C 307b — výklad H, oraculum C 169b — orakulum modlebna H, s tymiamú C 174a — s tymiamú, to jest s kadidlem H).[11] Přitom ve snaze přeložit lat. text důsledně (bez ponechání latinismů) volí hlaholské památky slovotvorné postupy velmi blízké postupům Klaretovým: srov. odvozeniny typu mazánek ‚pomazaný, Christus‘ ComestH i C 149b — vinovánek ‚accusativus‘ KlarVok 43, slova konvertovaná typu svatá svatých ComestH v. výše — nespojená ‚simplex‘ KlarVok 39, kompozita zkratkového typu spalobět (místo spalná obět) ComestH ad C 173b — bobrostroj (m. bobrový stroj) KlarGlos 734, krácená slovesa jako čtvernatiti (m. čtverohranatiti) ComestH i C 168b — nastolánie (m. nastolovánie) KlarGlos 2397. Právě tak jako u Klareta i v hlaholském Comestorovi jsou ovšem neologismy tvořeny také dodnes běžným způsobem, zvl. denominativním sufixem -ník (např. piesničník H 11a); patří sem i slovo padesátník poprvé doložené v dnešním významu (padesátník ten jest H 25a, srov. byl padesát let v stáří C 194b).

Výrazná tendence k nahrazování latiny českými slovotvornými prostředky je ovšem patrná i v českých textech psaných latinkou, zvl. těch, které byly těsněji spjaty s dobovým slovanským programem. Kultem sv. Jeronyma, který se stal spolupatronem Emauzského kláštera, se hlásí do tohoto okruhu památek český překlad Knih o sv. Jeronymovi. Zde se mnohdy překládají lat. slova jinde běžně přejímaná: lat. secta je vyjádřeno stč. ekvivalenty schučenie neb smlúva JeronM 45, za lat. suffraganus je stč. podbiskupie t., za capitolum je přěmluva JeronM 15, za [132]senator je kniežě římské JeronM 45, za haeresiarcha je kniežě kacieřské JeronM 51 ap. Není nahodilé, že se ve spisu o Jeronymovi objevuje také typ epištola neb poselstvie JeronM 44 za lat. epistola, tj. překladatelský postup doložený také v hlaholském Komestorovi (viz výše). — Dále než překlad Knih o sv. Jeronymovi zacházejí v nahrazování latiny českými výrazy veršované slovníky Klaretovy, v nichž se soustředilo úsilí o vybudování odborného názvosloví českého pro všechny vědní obory tehdejší artistické fakulty (B. Havránek, Vývoj, s. 28). Vliv dobového slovanského programu na Klareta je zřejmý nejen z jeho užívání csl. slov jako ekvivalentů nelatinských výrazů cizích (viz výše), ale také z toho, že zvláště Klaret vyjadřuje domácími ekvivalenty i takové lat. výrazy, které se jinak zpravidla do češtiny přejímaly: doctor učedlník KlarGlos 1023, philosophus mudromil KlarGlos 1085, introitus nástopník KlarGlos 2420, Asianus Naběžan KlarGlos 963 aj. Jako domácí ekvivalenty objevují se u Klareta nezřídka i výrazy původu německého, např. archisinagogus školman KlarGlos 1072, Iohannis amor svatá mina KlarGlos 1109, lebes renlík KlarGlos 2036, pancieř lorica KlarGlos 2148, paliolum mantlík KlarGlos 1873. Poslední tři slova patří, jak známo, k těm, která později vytýkal pražské češtině mistr Jan Hus.[12]

Samo rozvíjení českého písemnictví hlaholského bylo tedy spojeno s obohacováním české slovní zásoby a nebylo izolováno od cílevědomého rozvíjení českého jazyka, jak je dokumentují památky psané latinkou. Uvažme jen, že na vrub jediné památky — Komestora, jejíž vznik se vysvětluje potřebami Emauzského kláštera,[13] připadá nezanedbatelné procento všech nově doložených stč. lexikálních jednotek (z období zhruba dvou století). Svědčí o tom náš rozbor dosud vydané části akademického Staročeského slovníku (hesla na - nedobřě): přes 3 % významových odstavců zde začíná dokladem z ComestC, což znamená, že asi 105 nových lexikálních jednotek (nových slov nebo nových významů) z tohoto malého úseku doložené stč. slovní zásoby lze s jistou pravděpodobností připisovat překladateli Komestora.

Z nových slov jsou zde nejvíce zastoupena hapaxlegomena, jako nabúzěti infestare, nadpřičiňený superadditus, nadsieti superseminare, nadšiti supersuere, nadšívanie supersutura, nadvzvésti ‚na povrchu ozdobit vyšíváním‘, nalezlitel inventor, naleznitel (1) inventor, (2) auctor, nálodní (boj) navalis, napočínanie inchoatio, nápolská (města) in campestribus (urbes), náslepný ‚nasleplý‘, nebližní ‚nepříbuzný‘, nedělník hebdomadarius aj. Méně nových slov z Komestora přechází i do mladších stč. rukopisů, např. nadpodstatný supersubstantialis (též MatHom, LyraMat, HusVýkl, JakZjev, RokPost, HilPřij aj.), nadzbytečný supereffluens (též EvBeneš), nazvánie appellatio (též WaldhPost, HusSvát, ChelčBisk aj.). Zhruba k témuž okruhu mladších památek přecházejí také ta slova, kterých bylo poprvé užito v jistém novém významu v překladu Komestora: nálezek ‚výmysl, smyšlenka, ustanovení Písmem neopodstatněné, blud‘, nápodobný ‚podobný, podobající se‘, nastánie měsiece ‚počátek nového měsíce, novoluní‘ aj.

Nesporně větší podíl na takovém lexikálním obohacování spisovné češtiny té doby měly všechny texty, které vznikly buď přímo v rámci náboženskovzdělávací literární tvorby hlaholské, nebo byly sepsány česky latinkou pro společné cíle českého a hlaholského písemnictví. Je třeba zdůraznit, že tento příspěvek k rozvoji spisovného jazyka českého není pozoruhodný jenom kvantitou, ale také pro svůj kvalitativně nový rys: po stránce formální je to cílevědomé obohacování slovníku prvky domácími (nebo zdomácnělými), nikoli cizojazyčnými; po stránce významové jde pře[133]devším o slova potřebná pro činnost kazatelů, zčásti již také kriticky zaměřená na nedostatky v životě církevním (jako nálezek ‚ustanovení Písmem neopodstatněné‘ ComestC 288b, skutkem nečinitel JeronM 7, svatokupečstvie JeronM 59). Oba tyto rysy předznamenávají lexikální vývoj spisovné češtiny v následujícím údobí reformačním.

 

R É S U M É

On the Lexical Development of Literary Czech at the Time of Charles the Fourth

Members of the Department for the History of Czech (Institute of the Czech Language of the Czechoslovak Academy of Sciences)

The advancement of Literary Czech during the reign of Charles the Fourth had been stimulated partly by the rich domestic literary heritage, and partly by a whole number of outer motives. The authors of the paper have given attention to one of the outer motives, namely to Charles’ political and religious-educational program directed to the Slavs in the East border-lands of his empire. To accomplish such a program, not only the production of Croatian Glagolitic sacral texts in the Emauz Convent in Prague was appointed, but, most likely, also the Czech religious-educational literature in Glagolitic skript, developed there. By the design that Czech should have been the religious-educational language of Slavs it is possible to throw light on a number of facts: specific application of lexical elements of the Emauz Church Slavic in the lexicographical work of the scholar called Claretus; rare occurrence of the mentioned elements in Czech religious-educational texts; purposeful substituting Czech for Latin, practised by remarkably concurrent means of language parallelly in the work of Claretus and in Glagolitic Comestor (even in Czech transcriptions written in Roman characters); a conspicuous enrichment of the vocabulary at that time on the whole. From the qualitative point of view this new lexical material presents formal and semantic properties, which suggest the lexical development of literary Czech in the following period of reformation.

Slovo a slovesnost, volume 34 (1973), number 2, pp. 129-133

Previous Miroslav Komárek: K diachronickému studiu hraničních signálů v češtině a slovenštině

Next Jaromír Bělič: Názvy základních nářečních skupin českého jazyka