dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

XI. mezinárodní kongres lingvistů v Bologni

Milan Romportl, Jiří Krámský, Bohumil Palek, Pavel Novák, Jiří Nosek

[Rozhledy]

(pdf)

11-ый международный конгресс лингвистов в Болоне / Onzième Congrès international des linguistes à Bologne

Po pěti letech, která uplynula od X. mezinárodního kongresu lingvistů v r. 1967 v Bukurešti,[1] konal se XI. kongres v r. 1972 v Itálii. Byl tentokrát uspořádán péčí dvou proslulých universit, a to v Bologni — nejstarší university vůbec (založena r. 1119) — a university ve Florencii. Představitelé těchto dvou universit stáli také v čele organizačního výboru a celého kongresu. G. Devoto, profesor lingvistiky na florentské universitě, jako předseda kongresu a L. Heilmann, profesor „glotologie“ na universitě v Bologni, jako generální tajemník.

Po obvyklém předběžném setkání 27. 8. se pak konala zasedání kongresu od 28. 8. do 1. 9. 1972 v Bologni, převážná část v dobrých přednáškových sálech university, pouze plenární zasedání v nepříjemně strohém sále nové budovy dopravního podniku, jehož jedinou předností byla kapacita, dominující vlastností však špatná akustika, srovnatelná pouze s akustikou collegia maxima pražské právnické fakulty UK. Závěr kongresu se konal 2. 9. se vší možnou nádherou ve Florencii, na místě neuvěřitelně krásném, ve velkém sále Palazzo Vecchio, kde ovšem vše, co účastníky obklopovalo, odvádělo pozornost od obsahu posledního plenárního zasedání. Naštěstí to nebylo tak příliš velkou ztrátou (téma bylo Gramatický systém a systémy právní; The Grammatical System and Juridical Systems); vnější forma italsky přednesených referátů byla krásná a důstojná.

Kongresu se účastnilo kolem tisíce lingvistů z celého světa, tedy asi polovina počtu účastníků sjezdu bukurešťského (a přibližně stejný počet jako na kongresu 9. v Cambridgi, USA). Byla mezi nimi i relativně početná skupina třiceti aktivních účastníků sovětských, vedená V. N. Jarcevovou, dále skupina lingvistů bulharských v čele s Vl. Georgievem, i z jiných socialistických zemí, Rumunska, Polska, Maďarska, Jugoslávie. Z Československa se kromě účastníků ze SSR (J. Ružičky, J. Horeckého, E. Ružičkové) zúčastnila — díky tematickému zájezdu uspořádanému prostřednictvím cest. kanceláře Rekrea — skupina lingvistů z pražských lingvistických pracovišť, přímými účastníky kongresu byli z nich pak autoři této zprávy.

Před zahájením kongresu se zdálo, že se k otázkám organizace kongresu a jeho náplně přistupuje v přípravném výboru uvážlivě a zkušeně. Byly zvoleny tematické okruhy a určeny sekce, byly včas vyžádány potřebné podklady, résumé a pak i plné texty referátů; bylo rozhodnuto o podstatném omezení počtu přednášek a sekcí — patrně pod dojmem nepřehlédnutelného labyrintu mnoha paralelně probíhajících zasedání v Bukurešti. Prvé pochybnosti se vynořily tehdy, kdy byl oznámen výběr zařazených referátů. Výběr byl tak mechanický, že byly přijaty referáty pouze podle pořadí, v jakém došla résumé, naprosto bez přihlédnutí k jejich kvalitě a aktuální závažnosti. Nebylo zařazeno velké množství referátů, jejichž résumé došla ještě před stanovenou dobou odevzdání, toliko o něco později než résumé referátů, které předčasně naplnily stanovenou kvótu.

Pochybnosti o dobré organizaci byly ještě jednou téměř rozptýleny v okamžiku, kdy každý řádný účastník dostal do ruky natištěné plné texty referátů jako Preprinty (celkem 1285 s.), které po opatření obsahem a rejstříkem budou moci sloužit jako více než dočasná náhrada kongresových akt. Další organizace kongresu však od tohoto [163]okamžiku téměř zcela zklamala. Mezi přednáškovými síněmi přebíhaly skupinky účastníků, kteří se dovídali o změnách (kterých je ovšem na každém kongresu hodně) až přímo v přednáškovém sále, kdy referáty plánované na pozdější dobu již byly předneseny, předsedové nebyli instruováni o dodržování řečnických lhůt, neexistovala centrální informace o přesunech, nebylo možno získat spolehlivou informaci. Účastníci tu vzpomínali na sjezd bukurešťský i na všechny podobné kongresy (sjezdy slavistů, kongres fonetický), které byly uspořádány poslední dobou v socialistických zemích s nesrovnatelně lepším organizačním úspěchem, a to i pokud jde o vědeckou náplň kongresů.

Přednášky se konaly jak na plenárních zasedáních, tak v sekcích. Plenární zasedání byla organizována tak, že byla stanovena hlavní tematika, okruh, k němuž měla mluvit vybraná skupina referentů — snad jakási zamýšlená forma panelové diskuse. Tento záměr — byl-li záměrem — se však zcela nezdařil. Referáty tu mnohdy neodpovídaly zadanému tématu a jejich sdružení v jednom zasedání bylo pak náhodné. V tomto bodě však vina nepadá na vrub pořadatelů, kteří se volbou celkem vhodných tematických okruhů (až na zmíněný již poslední) pokusili shromáždit hlasy známých badatelů k několika tématům v současné lingvistice aktuálním. Témata plenárních zasedání byla formulována takto: jazykové univerzálie, generativní fonologie, sémantické vlastnosti, sociolingvistika a jazykové změny. Kromě toho byl na plenární zasedání zařazen i projekt popisu jazyků světa (J. Lotz, Maďarsko). V sekcích pak přistoupily ještě některé další okruhy, většinou specializovanější. Uveďme alespoň pro představu, jak speciálním tématům byla věnována zasedání sekcí a skupin, jejich výčet v pořadí, jak byly zařazeny v programu: historie lingvistiky, tagmémika, stratifikační gramatika, historická lingvistika, sémantika, typologická lingvistika, psycholingvistika, generativní mluvnice, sociolingvistika, lingvistické kategorie, jazyk a význam, aspekty lingvistické analýzy, antropologická lingvistika, syntaktické teorie, diachronická syntax, větná struktura, morfologické struktury a funkce, co to je „hloubková struktura“, fonologická teorie, glosematika, autonomní a systematická fonologie, uspořádání pravidel, rekonstrukce slov a kultur. A ovšem nezbytná varia. A uvnitř jednotlivých sekcí většinou stejná pestrost — kromě dvou tří sekcí mohlo být vše označeno jako varia. Nevadila by tu snad ani tak mnohost témat jako nesouměřitelnost kategorií těchto témat, nejrozmanitější a nejroztodivnější kritéria, podle nichž byla vymezena, nadměrné přesahy a překrývání mezi jednotlivými tematickými okruhy. Že byla velmi různá i kvalita referátů, není třeba zdůrazňovat; to je bohužel dnes rysem všech kongresů.

Pokusíme se nyní podat nástin nejdůležitějších myšlenek oněch referátů, které pokládáme za důležité a přínosné (at již byly — většinou — předneseny, nebo v některých případech pouze předloženy v tištěné formě).

M. Romportl

 

I. Témata jazykové univerzálie a typologie jazyků patří k základním problémům obecné lingvistiky, a tím bylo jistě dáno i jejich zařazení již na první zahajovací plenární zasedání kongresu. Referáty přednesli J. Greenberg, E. Coseriu a H.-J. Seiler. V programu byl uveden i J. Kuryłowicz, ale ten se kongresu nezúčastnil.

Za nejzávažnější pokládáme Greenbergovu přednášku s názvem „Numerické klasifikátory a substantivní číslo“ (Numeral Classifiers and Substantival Number) a podtitulem „Problémy geneze lingvistického typu“. Je to část širšího výzkumu týkajícího se systémů numerických klasifikátorů, o nichž se uvažuje jako o reprezentantech typu nominální klasifikace a ve vztahu k problémům kvantifikace v jazyce; kvantifikací v tomto spojení se míní způsob, jímž jazyky vyjadřují kvantitativně omezené množství určité věci. Takový typologický přístup zahrnuje výzkum jak synchronický, tak i diachronický. Zkoumáme-li dostatečně rozsáhlý vzorek jazyků, vede srovnání k řadě [164]synchronických generalizací. Dalším cílem je odkrýt dynamické principy, tj. opakující se typy změn v historicky nezávislých případech vzniku, expanze a konečného rozkladu typu. Při provádění této části výzkumu se užívá též dedukcí založených na vnitřní rekonstrukci uvnitř jednotlivých jazyků, komparativní metody uvnitř lingvistických rodin a přímé historické dokumentace tam, kde je k dispozici. Ač jsou to velmi zajímavé věci, např. v čínštině, barmštině, thajštině, některých filipínských jazycích, arabštině, vietnamštině atd., omezil se přednášející jen na čtyři základní body: (1) Z faktu, že se v určitých jazycích vyvinul systém numerických klasifikátorů, nijak nevyplývá, že by se musel vyvinout ve všech numerických konstrukcích. — Je zde však jiný obecný problém: Vyžaduje-li se nějaká individualizační metoda se specifickou kvantitou tam, kde substantivum má obecnou bezpříznakovou formu, pak se musíme ptát, čím to je, že tu některé jazyky mohou mít určité syntaktické konstrukce toto vyžadující a jiné jazyky nikoli. — (2) Jiný základní problém se vztahuje k lexikálním zdrojům klasifikátorů a k jejich sémantickému vztahu k substantivům. Zdá se, že jsou tři hlavní typy: A. Nadřazené termíny jako např. osoba jakožto klasifikátor pro lidské bytosti a strom pro individuální druhy (species). B. Slova v poměru 1 : 1 k počítaným předmětům; nejobvyklejší jsou hlava pro životná substantiva a kmen pro stromy. C. Slova, která sama označují arbitrární či nevýznačné jednotky jako kousek, zrno atd. — (3) Sémantické změny klasifikátorů v termínech změn substantiv, která klasifikují. Tyto klasifikátory patří k neživotným, avšak někdy i k životným substantivům. Tak např. hadi nebo větší čtyrnožci jsou často klasifikováni jako dlouhé úzké předměty.

V mnohých jazycích Oceánie a v amerických indiánských jazycích je velmi běžný kontrast mezi důvěrnou a nedůvěrnou posesí, vzniklý rozštěpením této posese v třídy založené na užití různých klasifikujících substantiv, která přibírají posesívní afixy místo substantiva označujícího vlastněný předmět; to je pak postaveno do apozice. Tak např. v mataca, jazyku Chaca, je význam můj pes vyjádřen jako „můj-zvíře pes“ a můj dům jako „mé-vlastnictví dům“. — (4) V řadě zeměpisně oddělených oblastí se vyskytuje užití numerických klasifikátorů s demonstrativy a alespoň některé z těchto případů jsou historicky nezávislé.

Velmi dobře propracovanou teorii univerzálií přednesl E. Coseriu (Les Universaux linguistiques (et les autres)); rozeznává tři primární a dva sekundární typy univerzalit. Primární typy jsou univerzalita: (1) pojmová neboli univerzalita jakožto možnost, (2) podstatná neboli racionální nutnost a (3) historická (nebo empirická) obecnost. Těmto třem typům univerzality odpovídají univerzálie možné, podstatné a empirické. Dva sekundární typy jsou kombinace tří typů primárních, totiž možnosti s obecností a možnosti s nutností. Jim odpovídají univerzálie selektivní a univerzálie implikativní (běžné implikace).

H.-J. Seiler vycházel ve své přednášce o univerzáliích (Universals of Language) z předpokladu, že výskyt určitých vlastností představuje ve všech jazycích světa důsledek nebo výsledek, nikoli však primum datum. Musíme tedy hledat determinující faktory, jichž tyto obecně se vyskytující vlastnosti jsou důsledkem nebo výsledkem. Na vyjadřování posesívnosti v indiánském jazyce cahuilla se pak ve srovnání s němčinou snaží najít tyto determinující faktory pomocí principu komplementární diference. Stanoví tak pět párů sémantických a syntaktických vlastností, přičemž dva členy každého páru jsou navzájem v protikladu komplementárně pro oba srovnávané jazyky. To nemůže být pouhá náhoda, nýbrž signalizuje to existenci společných základních principů. Východisko k rekonstrukci těchto principů tvoří vztah komplementární diference mezi vlastnostmi obou jazyků. Rekonstrukce, k nimž se došlo při srovnávání, mohou sloužit pro další srovnávací práci, postupně zahrnující více a více jazyků. Při srovnávání dvou jazyků jsme ještě velmi daleko od rekonstrukce univer[165]zálií. Je ovšem důležité, abychom měli jasné ponětí o sférách a rovinách analýzy, kde by se univerzálie měly hledat a nakonec najít.

Nepřednesený referát J. Kuryłowicze o univerzáliích (Universaux linguistiques) se měl týkat deiktických zájmen, kategorie osoby (osobní : neosobní), kategorie rodu (mask. : fem.), funkce plurálu a funkcí prostorových a syntaktických vyjádřených elementy deiktickými.

Oblasti jazykových univerzálií a typologické lingvistiky se dále týkaly referáty v skupinách: typologická lingvistika, lingvistické kategorie a aspekty lingvistické analýzy. Nejvíce referátů bylo ve skupině první a třetí. Z referátů závažnějšího dosahu nutno poukázat zejména na referát K. H. Schmidta o formálním sřetězení určujícího a určovaného, J. A. Kernse a B. Schwartze o typologických kontrastech při identifikaci protoindoevropského jazyka a P. Forchheimera, který zastával v podstatě starý Jespersenův názor na vývoj jazyka k větší symetrii, tj. k jednodušší struktuře. — St. R. Anderson mluvil o syntaxi ergativních jazyků a došel k závěru, že většina jazyků, které se nazývají „ergativní“, je syntakticky blízká jazykům nominativně/akuzativním. — B. A. Uspenskij a V. M. Živov pokládají protiklad centra a periférie jazykového systému za univerzální princip jazykové organizace; zatímco centrum má tendenci k ekonomii, periférie vykazuje tendenci k redundanci. To platí jak pro řečovou činnost, tak i pro jazykové elementy. Periférie dále využívá v hojnější míře příznakových členů opozic. — D. Marza se zabýval ve svém referátu prostředky, jimiž se v různých jazycích vyjadřuje otázka. M. Coyaud a K. A. Hamou zkoumali univerzalitu a prostředky vyjadřování neurčitých zájmen kvantity ve více než šedesáti jazycích.

Vcelku lze říci, že témata obecně lingvistická, zejména typologická, byla na kongresu zastoupena četně a že zde byla řada cenných referátů, které přispěly k objasnění mnohých problémů.

J. Krámský

 

II. Má-li být alespoň v obrysech zachycena syntaktická a sémantická problematika, prezentovaná na bolognském kongresu, nelze se příliš opírat o program sekcí stanovený pořadateli kongresu. Při tom se nelze ubránit dojmu, že právě program sám nejvíce přispěl k onomu dojmu roztříštěnosti, jejž si z kongresu odnášela patrně většina účastníků. Jiné pojetí programu by snad bylo lépe dalo vyniknout souvislostem mezi jednotlivými okruhy diskutovaných otázek. Budeme proto v dalším výkladu postupovat spíše podle témat.

Připustíme-li, že velké kongresy odrážejí svým způsobem hlavní směry vývoje příslušných disciplín, pak se zdá, že právě kongres bolognský zaznamenává jistý posun v zájmu lingvistického zkoumání ve srovnání s oběma kongresy předchozími. Bylo by jej snad možno označit jako přesun od koncepcí usilujících o „popis jazyka v jeho celku“ k hlubšímu rozboru jednotlivých okruhů jazykových faktů. Lze tak soudit mezi jiným ze skutečnosti, že generativní gramatika, na bostonském i bukurešťském kongresu bohatě a mnohostranně zastoupená, v Bologni ve své klasické podobě takřka chybí. Nechybí však zájem o důkladnou analýzu jednotlivých pojmů, jichž byla inspirátorkou (srov. stratifikace, hloubková struktura, vrozené ideje atd.), ani pokusy o modifikaci jejích částí, nebo koncepce vzniklé z opozice k ní (textová lingvistika, integrace presupozic, vztah jazyka a mozku — neurolingvistika, souvislosti s jinými lingvistickými směry, např. tagmémikou, atd.).

Ve srovnání s lingvistickým kongresem v Bukurešti projevilo se na kongresu bolognském výrazné zesílení zájmu o oblast dnes již takřka považovanou za samostatné odvětví lingvistiky a často nazývanou lingvistika textová. I to je zřejmě odraz skutečnosti, že se problematikou mezivětných vztahů, ať už pod jakýmkoli názvem (dis[166]course analysis, super-syntax, hyper-syntax, text-grammar) začínají zabývat lingvisté v různých částech světa.[2]

Nejdůraznějším zastáncem představy (i termínu) textová lingvistika byl na kongresu nepochybně J. S. Petöfi (z university v Bielefeldu). Ve svém referátu Textlinguistic Aspects in the Grammatical Theory of Sentence jednak zopakoval některé své myšlenky již dříve publikované, jednak k své koncepci připojil specifikace další. Vychází z předpokladu, že text je jediná přirozená oblast lingvistického zkoumání. Při jeho popisu je nutno vyrovnat se s popisem jednotek nižších (zejména větou), jejíž popis jakožto víceúrovňový vyžaduje „zabudování“ jevů daných komunikačním aspektem jazyka. Rozlišování gramatiky věty a gramatiky textu umožňuje přistupovat ke gramatice věty mnohem operativněji, než tomu je v přístupech jiných. Pro jeho přístup ke gramatice věty je charakteristické (kromě toho, že je generativní a transformační), že v interpretační složce využívá predikátového kalkulu a některých poznatků modální logiky. Předpokládá, že gramatika věty bude tvořit organickou součást gramatiky textu; přesné souvislosti, ani způsob zabudování gramatiky věty do gramatiky textu však zatím neuvádí; nepředvádí ani gramatiku textu samého. — Mezi referáty týkající se textové lingvistiky lze zařadit též referát moskevské lingvistky E. V. Padučevové (na kongresu nepřítomné) Anaforičeskije svjazi i jich rol’ v strukture složnogo predloženija. Uvádějí se v něm druhy anaforických vztahů rozdělené podle toho, závisejí-li na struktuře příslušné věty (jako je např. vztah subjektu k posesívnímu pronominu) nebo závisejí-li na analýze sémantické (tj. případy, kdy identita objektů předpokládaná při anafoře již není zřejmá, např. používání zájmena takový). Na závěr byla vyslovena hypotéza, že anaforické vztahy se začínají ve větě uplatňovat tehdy, má-li určitý výraz ve větě řídit několik výrazů dalších a není-li toho sám schopen, tj. není-li jeho valence dostatečná (např. On tak kričal, čto drožali stekla).

Americký lingvista J. V. Hinds (Brockport State College) v referátu The Domain of Syntax zdůraznil nezbytnost analyzovat jevy přesahující rámec věty; to se zřetelně objevuje především při podrobnější analýze generativní gramatiky, zejména pak v oblasti sémantiky. V této souvislosti kritizoval přístup Katzův (text lze chápat jakožto jedinou větu, kde tečky jsou nahrazeny spojkami) a Lakoffův (jeho „generativní sémantiku“). Své námitky přesvědčivě demonstroval na japonských partikulích -ga, -wa a honorifikách (prostředky pro vyjádření sociálního statutu).

Vlastní struktuře textu (diskursu) věnovala svůj referát sovětská lingvistka z Leningradu E. Referovskaja, Structuration du discours continu. V diskursu rozlišuje propozice kontextově zapojené a kontextově nezapojené (ať už jsou složené, nebo jednoduché). Rozeznává pět druhů prostředků spojování entit (cimentation des entités): (1) použití dodatečných konstrukcí (tj. konstrukcí, které lépe nebo detailněji vykládají to, co bylo řečeno); jimi se také v referátu zabývala, (2) změnu slovosledu, (3) struktury syntakticky paralelní, (4) tzv. teleskopické struktury (elipse), (5) opakování lexikálních jednotek, užití členů, zájmen atd.

V referátu B. Palka On the Nature of Hyper-Syntactic Relations byly konfrontovány vztahy hypersyntaktické se vztahy syntaktickými za tím účelem, aby se v tom[167]to kontrastu ozřejmily některé specifické vlastnosti hypersyntaktických vztahů a v důsledku toho i specifické potřeby výzkumu v této oblasti. Úhelným pojmem se tu ukazuje představa „sémantické báze“, jejíž existence je podle autorova mínění pro hypersyntaktické vztahy primárně charakteristická. Tyto teze byly demonstrovány na některých hypersyntaktických vztazích v rámci věty a jejích možných denotačních struktur.

Do oblasti textové lingvistiky lze zařadit i referát významného holandského lingvisty S. C. Dika Sets in Semantic Structure, který byl věnován množinové interpretaci výrazů majících důležitý význam ve struktuře textu. Dik upozornil na to, že je nutno zkoumat vztah mezi teorií množin a „množinami“ vyjadřovanými příslušnými výrazy. Při reprezentaci příslušných množinových jevů v sémantice je nutno vycházet z následujících předpokladů: ke každému jazykovému výrazu je třeba přiřadit jeho sémantickou, syntaktickou a fonetickou strukturu, přičemž struktura sémantická a struktura syntaktická jsou autonomní v tom smyslu, že každá má vymezeny své základní prvky, kategorie a relace; nelze předpokládat vzájemně jednoznačnou korespondenci mezi těmito strukturami a je současně připustitelné i žádoucí, aby byly zkoumány postupy, které jsou nutné a dostačující pro specifikaci sémantických struktur. Tyto postupy by měly být alespoň částečně nezávislé na tom, co víme o struktuře syntaktické. Řada interpretací různých konstrukcí (kvantifikace, komparace, tzv. restrictive vs. non-restrictive clauses, atd.) byla v referátu demonstrována. — Uplatnění reference při analýze výpovědi byl věnován referát K. Lehrera Reference, Predication, Semantic and Interpretation, v němž autor zastával stanovisko, že adekvátní teorie reference se musí opírat o teorii racionálního výběru.

Na snahy po vymezení textové lingvistiky polemicky navazuje referát známé sovětské lingvistky O. S. Achmanovové (na sjezdu nebyla přítomna) Approaches to the Formatting of Supraphrasal Unities, kde se požaduje přesné vymezení uvedených pojmů textové lingvistiky a zároveň se upozorňuje na některé sémiologické aspekty užitečné pro výzkum jednotek vyšších, než je věta.

Problémy jednotek vyšších, než je věta, byly také častým námětem referátů vycházejících z tagmémického přístupu k popisu jazyka. Velký zájem o tento popis jazyka byl zřetelný již v tom, že mu byla věnována samostatná sekce a že na kongresu byla tagmémika zastoupena svým zakladatelem, K. L. Pikem. Ten zahajoval tagmémickou sekci referátem Recent Developments in Tagmemics, v němž zejm. zdůraznil, že popis struktury diskursu je již po mnoho let jedním z cílů tagmémiky, i když v jeho praktickém rozpracování bylo učiněno dosud málo, zvlášť např. ve vyšetřování vztahu lexika a gramatiky. Po jeho referátu následovaly většinou referáty jeho žáků a přívrženců. R. M. Brend (Ann Arbor, USA) přednesl ref. na téma On the Generativness of Tagmemic Description, v němž se zabýval jednak otázkou, do jaké šíře je generativnost cílem tagmémiky, jednak otázkou, jak jednotlivé tagmémické postupy dosahují generativních cílů. Co se týče generativnosti, Brend neshledává mezi tagmémikou a ostatními postupy velké rozdíly; rozdíl spatřuje pouze v důrazu, který tagmémika klade na popis nepsaných jazyků (tj. rozdíl v praktické orientaci). — Další přívrženec tagmémiky S. Yotsukura (USA) v ref. Tagmemics as Wave Grammar zdůraznil, že tagmémika se liší od generativní gramatiky v tom, že se v její teorii neuvažuje hloubková struktura. Odmítl různé pokusy vtělit hloubkovou strukturu do tagmémiky a vyslovil názor, že distinkce emics - etics je mnohem jasnější než hloubková struktura. Také rozdíl mezi kompetencí a performancí může být mnohem operativnější a umožní i dobudovat tagmémiku v oblasti jednotek přesahujících rámec věty tak, aby tagmémika skutečně reprezentovala “a unified theory of the structure of human behaviour”. — Lexikální problematiky v tagmémice se týkal referát M. R. Wisové (Peru) Lexemic Structures in Discourse, v němž se zabývala vymezením různých funkčních vztahů mezi lexémy v jednotkách diskursu.

[168]Otázky spojené s vymezením hloubkové struktury, jež byly dotčeny v sekci tagmémické, byly předmětem diskusí i v řadě referátů sekce věnované hloubkové struktuře. Podle našeho názoru jedním z nejvýznamnějších tu byl referát známého lingvisty H. Birnbauma How Deep is Deep Structure? Položil si otázku, zda hloubková struktura je univerzální (nebo téměř univerzální), nebo zda užití hloubkové struktury může být nahrazeno stupni sémantického zobecnění. Stupně zobecnění Birnbaum ztotožňuje se stupni hloubky; z tohoto hlediska se otázka, jak je hloubková struktura hluboká, stává smysluplnou. Birnbaum rozeznává tři stupně: mělkou strukturu (shallow structure) nebo také infrastrukturu, která je podkladovou strukturou struktuře syntaktické a je specifická pro každý jazyk, dále pak „nejhlubší“ hloubkovou strukturu (profound structure), která je univerzální a je společná všem jazykům; jejím specifikem je schopnost odlišit přirozený jazyk od ostatních sémiotických systémů. Mezi těmito dvěma krajnostmi vyděluje prostřední rovinu — typologickou. — V. A. Zvegincev (Moskva) se v ref. The Notion of Deep Structure in Linguistic Theory zabýval otázkou, zda hloubková struktura patří do oblasti jazyka, nebo myšlení, zda je univerzální kategorií a v čem je její užitečnost pro lingvistickou teorii. — Cambridgský lingvista (amerického původu) E. L. Keenan v ref. The Logical Status of Deep Structures vidí hloubkovou strukturu (demonstrovanou na relativních větách) v podobě logické prezentace a jednotlivé jazyky liší podle míry toho, jak logickou strukturu odrážejí v struktuře povrchové. Keenan se domnívá, že čím více syntaktický proces (např. vytváření relativních vět) zachovává logickou strukturu, tím větší je různost kontextů, v nichž se uplatňuje. — Velmi skeptický postoj k „hloubkové struktuře“ zaujal rumunský lingvista E. Vasiliu v nepředneseném sdělení “Deep Structure”. A Genuine Theoretical Issue? Podle jeho názoru je distinkce hloubkové a povrchové struktury prostě zvláštním případem obecnější distinkce mezi teoretickými pojmy a fakty. — Z dalších referátů této sekce jmenujme alespoň ještě referát J. Hawsona The Paradigm in Deep Structure a J. G. Kooije The Neutrality of Deep Structure.

Výraz hloubková struktura se ozýval i v jiných sekcích; např. ve sdělení sovětského romanisty V. G. Gaka o sémantické interpretaci hloubkové struktury (Pour une interpretation sémantique des structures profondes) jsou uvedena některá kritéria pro objektivní stanovení „hloubkovosti“ dané syntaktické konstrukce. V této souvislosti je třeba zmínit se i o příspěvku W. Haase What is Surface Structure?, který na rozdíl od mnohých považuje pojem povrchové struktury za velmi nejasný a snaží se povrchovou (složkovou) strukturu věty zjistit na základě jednoduchých operací vypouštění, přemístění a substituce výrazů.

Japonský lingvista Y. Ikegami v sdělení Concrete Motion vs. Abstract Motion: the Semantic Structure of the Verb at the “Deepest” Structure se zabýval některými druhy „abstraktního“ pohybu (změny ve vlastnictví, v podmínkách) ve vztahu k pohybu konkrétnímu (změna v umístění) a stanovil schémata jejich vyjadřování v angličtině.

K typickým tématům generativní gramatiky patřily příspěvky R. Zubera (Francie) Transformations et presuppositions, Ayo Bamgbose (Nigérie) On the Derivation of Adverbs from Higher Sentences, odpovídající na otázku, zda lze všechna adverbia získat z takových vět, R. C. de Armonda Generative Semantics versus Generative Syntax: Verbs and Nouns Derived from Adjectives snažící se konfrontací angl. a rus. materiálu získat argumenty pro příklon ke generativní nebo interpretativní sémantice. — Dánský lingvista J. Mey, který před časem působil v Československu, se v příspěvku Some Practical Aspects of a Theory of Linguistic Performance zabýval tím, co se vlastně při performanci děje, jaké je její místo v teorii komunikace a které praktické důsledky má taková teorie pro reálné užívání jazyka. Své výklady konkretizoval na vztahu tzv. bělošské a černošské varianty americké angličtiny. Vyslovil se také [169]pro to, aby místo „správně tvořené věty“ zaujal v jazykovědné teorii pojem, „úspěšné zprávy“.

Referát pol. lingvistky I. Bellertové (na kongresu nepřítomné) Theory of Language as an Interpreted Formal Theory navrhuje nahradit syntaktický komponent generativní gramatiky interpretativním komponentem obsahujícím implikační pravidla, jejichž pomocí by bylo možno odvodit všechny důsledky z užití vět. Tyto důsledky by byly analogické teorémům interpretované formální teorie a platily by (tj. byly by pravdivé) v dané oblasti (domain). Touto oblastí byly v referátu vztahy mezi mluvčím a posluchačem. Návrh interpretativního komponentu exemplifikovala Bellertová na větách s propozičními postoji (věty věří, že …, doufá, že … atd.).

Referát P. Menzela (USA) Sentence Types and Semantic Information byl věnován poměru typů vět (sentence types: deklarativní, tázací, imperativní atd.) a typů tvrzení (statement types: propozice, jev, proces, akce, stav atd.). Autor se domnívá, že typy vět jsou předpověditelné z typů tvrzení. Typy tvrzení jsou vlastně seznamem možných postojů mluvčích vzhledem k reálnému světu a jsou pak jazykově realizovány. Navrhuje proto analyzovat věty v rámci tvrzení a pomocí této procedury je tak typizovat. Např. následující tvrzení obsahující věty

The proposition that John did it is either true or false

*The proposition of John’s doing it is either true or false

John performed the action of eating the meat

*John performed the action of being examined

*John performed the action of being rich

John is in the state of being rich atd.

podle mínění autora umožňují na základě připustitelnosti charakterizovat věty v tvrzeních obsažené.

Metodologicky velmi slibný byl i příspěvek M. Gopnikovové (Montreal) Semantic Universals and Empirical Verification postavený na myšlence, že je-li nativistická hypotéza jazykových univerzálií adekvátní, pak se jazyky, které nemají předpokládané univerzální vlastnosti, buď nedají vůbec naučit, nebo je lze zvládnout jen způsobem odlišným od zvládnutí přirozených jazyků. K tomuto účelu se konstruují speciální umělé jazyky a způsoby jejich zvládání se experimentálně zkoumají. — V některých příspěvcích se dostalo významnějšího místa problematice nazývané u nás aktuálním členěním, např. v příspěvku M. Saltarelliho A Propositional Theory of Grammar.

Více sdělení se týkalo přímo nebo nepřímo problematiky pádu. A. A. Zaliznjak (Moskva) v sdělení K voprosu o tom, čto takoje otdel’nyj padež zavedl řadu pojmových distinkcí majících odstranit nejasnosti v otázce uvedené v názvu sdělení. — Americký lingvista S. Starosta se ve sdělení Case in the Lexicon zabýval způsoby, jak zachytit údaje relevantní pro postižení pádů v slovníku. — Byly probírány i otázky diateze a vztahu různých typů větných konstrukcí, zejm. konstrukce ergativní a nominativní, např. v příspěvku A. Schwarze VP-Constituency as a Distinctive Property of SVO Languages (jazyků se slovosledem subjekt - verbum - objekt). — Svých sdělení využili někteří sovětští lingvisté k tomu, aby stručně představili svá pojetí závažných otázek lingvistických vyložených v knižních publikacích u nás dobře známých, např. V. G. Admoni v sdělení Sentence Typology as a Unity of the System of Rlations and the Construction System, V. M. Solncev, On Invariants and Variants in Linguistics, A. M. Muchin, Elementary Syntactic Units, S. D. Kacnel’son, Glubinnyje sintaktičeskije struktury i semantičeskije osnovanija processov rečevoj dejatel’nosti.[3] — K meto[170]dologicky zaměřeným příspěvkům patřilo sdělení P. Nováka The Study of the Semantics of Natural Languages by Means of Paraphrases of Sentences in a Logical Notation, který ukázal na situaci, kdy se táž oblast jevů dá zachytit rozmanitým způsobem (zápisy v notacích různého typu) a nemáme k dispozici přesvědčivá kritéria pro výběr některého z nich. Pak se dá někdy dospět k objektivnějším poznatkům studiem toho, co mají různé prostředky popisu společného. — F. C. C. Peng (USA) v příspěvku Non-Uniqueness in the Treatment of the Separability of Semantics and Syntax in Linguistic Phrases rozšiřuje známý princip stejnoprávnosti různých fonologických schematizací téhož fonetického materiálu (Yen-Ren Chao r. 1934) na širší oblast jazykových jevů.

B. Palek - P. Novák

 

III. Plenární přednášku z oboru sociolingvistiky proslovil M. A. K. Halliday, Sociolinguistics and Linguistic Change. Sociolingvistiku chápe jako text zkoumaný v jisté situaci, jako rozbor procesu společenské interakce realizující společenský řád, včetně postavení (statusu) a úlohy mluvčích ve společnosti. Rysy řečové situace oživují složky sémantické soustavy, specifikují sémantické vlastnosti textu v podobě souboru sémantických norem nebo zásad pro výběr významů (registrů). Rozložení variant mezi jednotlivce v podobě společenských dialektů vyjadřuje hierarchii ve společenské struktuře. Mluvčí jsou schopni variací mezi kontexty (posunem kódu nebo slohu) i uvnitř kontextů.

O sociolingvistice a jazykové změně přednášel Tullio De Mauro (ze Salerna), Sociolinguistique et changement linguistique: Vědy, jež se zabývají zkoumáním jazyka, jsou značně různorodé. V posledních letech se rozdělily podle něho na „humanitní“ (empirické) a „antihumanitní“ (racionalistické). Různorodost metod naznačuje také využití vícerých prostředků poznání. Až dosud se zanedbával výzkum promluv (parole). Sociolingvistika opravuje descartovský univerzalismus v tom smyslu, že vrozené jazykové schopnosti se projevují jen tehdy, existují-li také spolumluvčí a jejich kolektiv. Jazykové změny lze vysvětlit jako důsledky variace v společensko-kulturním a ekonomickém rozvrstvení mluvčích.

W. Labov (On the Use of the Present to Explain the Past) kritizoval starší metodologické pokusy vylučovat z lingvistiky některé jazykové oblasti, jež se chápaly jako lingvistice ne vlastní. Takové snahy vyvrcholily v generativistickém směru, který chtěl oživit lingvistiku z vlastní intuice. Tento postup však selhal při výzkumu jazykových změn, kde intuici nemáme. A tak největší záhady jazykových změn zůstaly touto metodou neprozkoumány. Rozdílnost dvou lingvistických forem často představuje rozdílnost společenských hodnot. Jazyková změna nastává, vniká-li do jazyka nová společenská konvence a napodobují-li se celé skupiny mluvčích. Lexikální výjimky ukazují gramatické i sociolingvistické motivace. Je nutno uznat, že existují složitější sociolingvistické struktury opřené o vzájemně protichůdné normy, zjevnou a skrytou.

Na úseku sociolingvistickém se dále uplatnilo šest sovětských referátů: Podle R. A. Bugadova z Moskvy (La sociolinguistique et la grammaire) je sociolingvistika determinována jen jazykem jako celkem. Společnost určuje pouze okolí jazyka. Jazyk závisí (a současně nezávisí) na činnosti lidí, kteří jím mluví. I mluvnice se může stát předmětem sociolingvistiky, rozlišuje-li, co je správné a nesprávné, co je produktivní a neproduktivní, co je spisovné a co familiární atd. — O. V. Desnická z Leningradu (Sociolinguistics and Comparative Linguistics) se zabývala otázkou jazykové příbuznosti a snažila se vysvětlit (1) procesy, které způsobily rozklad primitivních jazykových společenství, (2) co přispělo k uchování celistvosti prajazyků. Řídící a konzervační vliv mohly mít některé společenské instituce, ústně tradovaná slovesnost a varianta pro jazykové úkoly společností výše hodnocené. — M. M. Guchmannová [171]z Moskvy ve svém příspěvku Einfluß der sozialen Faktoren auf das System der Existenzformen einer Sprache ukazovala, že společenské rozvrstvení má za následek rozrůznění sdělných oblastí. Domnívá se, že v době stěhování národů se gótština stala mezidialektovou formou jazykového styku mezi nářečími tehdejších Germánů. — Podle L. B. Nikoľského (Sociolinguistics, Sociology of Language, and Linguosociology) je hlavním úkolem sociolingvistiky odhalovat společenské rozložení jazykových variant v širokém slova smyslu. Sociolingvistika je odvětvím lingvistiky, v níž vědci používají jako axiómů údajů získaných ze sociologie. — E. A. Krašeninniková z Moskvy (Sociolinguistics and Grammatical Neoforms) na materiálu moderní němčiny dokazovala, že novotvary (typu zwo, zwote místo zwei, zweite) vznikají v jazyce z úsilí po stálém vyjasňování. Novotvary a mluvnická norma však koexistují vedle sebe. Moderní němčina má tři hlavní zákonitosti: konvergenci, intenzifikaci a paralelní vývoj. Stabilizačním faktorem je snaha (1) po úspornosti, (2) integrovat jazykové složky a (3) dodržet idiomatičnost vyjadřování. — I. K. Belodid z Kyjeva (Jazyk i obščestvennyj progress) uvažoval, že v epoše budoucího vědeckotechnického pokroku bude hluboká specifika vědeckého slohu ovlivňovat i jazyk uměleckého vyjadřování.

Kromě těchto referátů dodala specializované příspěvky sociolingvistické další řada badatelů. Celkem všechny ukázaly, že metoda i náplň této nové jazykovědné disciplíny je stále ještě v rozvoji a v pohybu. Některá pojednání by bylo možno zařadit do jazykové stylistiky.

Vedle sociolingvistiky byla na programu také psycholingvistika: Rumunská badatelka na tomto úseku T. Slamová-Cazacuová z Bukurešti («Psycholinguistique pure» ou «socio-psycholinguistique»? Un faux dilemme) vyslovila názor, že východiskem psycholingvistiky má být celistvá sdělná situace a v ní vztah mluvčího a spolumluvčího. Takový výzkum je implicite i psychologický i sociální. — V. A. Fromkinová z Los Angeles (The Reality of Abstract Phonology) polemizovala se starším názorem amerických lingvistů, kteří odmítali zkoumat „nepozorovatelné“ a „nepřístupné“ jazykové procesy v duševnu. Avšak jako vědci zkoumají nepozorovatelné fyzikální jednotky (např. atomy a elektrony), tak je i místo pro abstraktní lingvistické konstrukty.

Příspěvek Roberta J. Di Pietro z USA (Linguistic Creativity in a Theory of Language Universals) byl vlastně polemikou s tezemi transformacionalistů. Podle Di Pietra je např. každodenní jazyk plný tzv. idiomů, jež unikají formálním pravidlům mluvnice: to, co určuje doslovný smysl, nemusí být vůbec gramatické. Schopnost dítěte tvořit věty předchází jeho uvědomění, že je nějaký gramatický systém společný všem větám. Např. souhra jazyka a myšlení není u hluchých možná, a proto se myšlení musí rozvíjet jinými cestami. Je omyl, že jediným cílem jazyka je sdělovat jasně a přesně; je přece možno např. lhát, je možno („pseudokomunikačně“) nemluvit, ani neposlouchat účinně, když dva mluvčí na sebe navzájem křičí. Člověk nedostává schopnost jazyka naráz celou: jeho jazyk s ním po etapách roste a odráží zrání jeho logickodeduktivních schopností. Jazykové univerzálie musí vycházet z psychické a anatomické stavby člověka, ne pouze z aplikace matematiky nebo logiky na jazykovou strukturu.

Th. Scovel z Thajska (Does Language Ontogeny Recapitulate Language Phytogeny?) se zabýval starým problémem, zda jazykový vývoj dítěte opakuje vznik a rozvoj jazyka u lidí vůbec. Uvádí argumenty pro i proti, důkazy archeologické, psychologické, neurologické, biologické, anatomické, etnografické i lingvistické tak, že proti jednomu důkazu hned uvádí důkaz opačný.

J. Nosek

 

IV. Z témat, která byla věnována různým aspektům rozboru zvukové stránky jazyka, byl zařazen na plenární zasedání okruh nazvaný generativní fono[172]logie. Jako referenti byli vybráni známý M. Halle (z Massachussettského technologického institutu, USA), britský lingvista italského původu G. Lepschy (z university v Readingu) a sovětský lingvista S. K. Šaumjan (z Moskvy). Bylo poněkud překvapující, že prvý referát v tomto okruhu fonologickém věnoval M. Halle problematice morfologické (Morphology in a Generative Grammar). Autor se zde dokonce ani nepřiblížil problematice fonologické, které věnoval tolik zajímavých, byť diskutovaných studií. Zabýval se výhradně problematikou výstavby slov v jazycích, přijatelností a nepřijatelností pravidel — a to na materiále hlavně anglickém a ruském. Dochází-li k závěru, že morfologický komponent jazyka se skládá ze tří rozdílných částí, zásoby morfémů, morfologických pravidel a slovníku slov v aktuálním užití, že ani soupis morfémů, ani slovník není uzavřený, naopak že se některé články mohou přidávat nebo ubírat (podle toho, jak se mluvčí učí nebo zapomíná), dále že se pravidla morfologická liší od pravidel fonologických a od transformací, jak je známe ze syntaxe, a to v různých směrech, konečně, že se další zajímavé charakteristiky morfologického komponentu musí studovat, jsou to nepochybně závěry, s kterými bude asi obecný souhlas. Nevím, je-li to však jejich předností. U M. Halleho jsme si zvykli právě naopak na podněty obvykle diskutabilní, provokující, avšak posouvající vývoj v disciplíně kupředu, nikoli na vyslovování obecných pravd.

Ani druhý referát tohoto okruhu, G. Lepschyho, o shodě a rozdílu ve fonologii (Same or Different?) nebyl oním inspirujícím podnětem. Byl ovšem alespoň z okruhu fonologie, avšak spíše obecné než generativní. Vlastně bych měl přesněji říci: nikoli jen z fonologie. Jestliže autor postavil otázku dichotomie „shoda-rozdíl“ jako základní, výchozí princip fonologie, pak bychom mohli (při jistém přístupu) pokládat tuto dichotomii dokonce za jednu z univerzálií celé jazykovědy. Lepschyho přehled názorů na shodu a rozdíl ve fonologii a jejich vývoje je možno pokládat za velmi instruktivní, užitečný a rozhodně — míním to nikoli ironicky — za velmi dobré uvedení do této problematiky i pro vysokoškolské učitele připravující kurs úvodu do obecné lingvistiky.

Škoda, že S. K. Šaumjan nemohl svou přednášku přednést. Jako jediná se týkala bezprostředně zadané tematiky (Applicative Grammar and Generative Phonology) a pokusila se navrhnout koncepci generativní fonologie v rámci nového pojetí generativní mluvnice, kterou nazývá aplikativní generativní gramatikou a jejíž stručný nástin v referátu podává. Míní jí pokus o vybudování obecné (univerzální) gramatiky, jíž rozumí abstraktní teorii přirozených jazyků. Vychází přitom z hypotézy, že jazyky světa mají společnou sémiotickou bázi, která slouží jako jejich invariant. Snad se podaří, aby nás autor seznámil jinde přímo se svou novou koncepcí.

Vlastní problematika zvukové stránky jazyka byla diskutována až v sekcích. Byly tu předneseny spíše referáty k jednotlivým problémům. Máme-li uvést některé okruhy, pak snad diskusi o vracející se otázce archifonému, kde autor zprávy zformuloval některé argumenty, které podporovaly E. Buyssense (Contre la notion d’archiphonème), nebo o problematice příznakovosti ve vztahu k hierarchii distinktivních rysů, inspirované přednáškou M. Shapira z USA (Markedness and Distinctive Feature Hierarchies). Otázky příznakovosti (častěji se zdůrazňuje zásluha pražské lingvistiky o vypracování její teorie) pokračovaly i dále (H. Andersen z USA, Markedness in Vowel Systems), dostalo se tu i na otázky fonologických jednotek a jejich korelátů, např. v přednáškách A. S. Libermanna z USA (In Search of Phonological Units), H. M. Trubyho z USA (Phoneme, Allophoneme, Phone and Allophone), popř. I. Lehistové (USA), vracející se k otázce slabiky (The Syllable Nucleus as a Unit of Timing) atd.

Celkově trpěla i zasedání v sekcích o zvukové stránce jazyka značnou roztříštěností témat, navíc však i tím, že tu nebylo vlastně plenární zasedání s analogickou problematikou, resp. toto zasedání nesplnilo svůj účel.

[173]Na závěrečném zasedání ve florentském Palazzo Vecchio byl C. A. Mastrelli z florentské university postaven před nesnadný úkol zhodnotit přínos právě proběhlého kongresu. Bylo možno zdůraznit spíše mnohost zájmů a šíři problematiky než skutečný přínos. Je třeba přiznat, že tu nebylo žádného rozhodujícího vystoupení, žádného nástupu nového teoretického směru. Bylo spíše možno konstatovat určité vyrovnávání nejostřejších rozdílů minulých let, spíše přihlížení k faktům sousedících disciplín nebo alespoň sousedních jazykových plánů. Snad by bylo možno označit za jistý častěji se objevující rys určitou ztrátu obavy před „prohřeškem“ míšení rovin, donedávna tak zavrhovaným. Nemyslím tím ovšem skutečné míšení kritérií z různých jazykových plánů, spíše uchování zřetele ke shodám a rozdílům v sousedících plánech, možnost jistých afinit, nebo naopak rozdílných vztahů v nich.

V průběhu kongresu zasedal za účasti zástupců členských zemí i stálý komitét lingvistů (CIPL), nejvyšší lingvistická organizace, kterou uznává UNESCO. Kromě stálých členů CIPL (mezi nimiž je i akad. B. Havránek, který nebyl přítomen) jsou nadále jeho členy dosavadní nestálí členové, jimž bylo zasedáním prodlouženo členství o dalších 5 let, takže v CIPL zůstávají ze socialistických zemí B. Serebrennikov z SSSR, J. Kuryłowicz z Polska, I. Jordan z Rumunska, W. Bahner z NDR a P. Ivić z Jugoslávie. Za odstoupivšího předsedu E. J. Haugena byl novým předsedou zvolen W. G. Moulton (z USA), který se sympaticky uvedl pochopením pro požadavky zástupců rozvojových zemí na významnější podíl v práci CIPL. Generální sekretářkou zůstává Ch. Mohrmannová z Holandska. CIPL připravuje za účasti členských zemí úpravu svého statutu. O místě konání příštího, XII. mezinárodního kongresu lingvistů v r. 1977 nebylo rozhodnuto, přestože se tu ozvaly některé hlasy energicky se hlásící o přiznání práva kongres pořádat (např. Japonsko ústy M. Onishiho). O místě a tematice příštího kongresu rozhodne CIPL na základě přihlášek v r. 1974.

Závěrem je možno říci, že XI. kongres lingvistů v Bologni navázal na řadu velkých soudobých kongresů, jejichž výsledky lze hodnotit s rozpaky. Forma těchto velkých roztříštěných zasedání se přežívá. Nesporně důležitá zůstávají setkání odborníků blízkých lingvistických disciplín v rámci kongresů, nepochybně i setkání, která se týkají organizace vědecké práce a koordinace. I taková setkání však musí být dobře a zasvěceně organizována. Nestačí svěřit zajištění cestovní kanceláři, která se stará pouze o organizaci z hlediska maximálních příjmů, po odborné stránce však nekvalifikovaně, jako tomu bylo v Bologni. Pokud jde o tematiku kongresů, ukazuje se potřebným změnit zásadně charakter kongresů. Daleko únosnější by bylo učinit jádrem vědeckého programu několik tematicky vyhraněných panelových diskusí na aktuální témata s připuštěním široké účasti v diskusi (v tomto bodě se snad přiblížit charakteru většiny mezinárodních kongresů lingvistů v minulosti) a specializované přednášky soustředit pak na tematických konferencích a sympoziích (ať již přičleněných ke kongresu nebo konaných v mezidobí). Musily by se však změnit i postoje některých institucí, které dotují účast, aby netrvaly stroze na požadavku přednesení samostatného referátu. Dokud se tento postoj obecně nezmění, budou pořadatelé buď z pohodlnosti, nebo z obavy, aby se nedotkli některých z účastníků, připouštět referáty všechny, nebo — jako na XI. kongresu — najdou kritérium naprosto vnějškově, popř. se dají zatlačit i proti svým záměrům do situace, že budou přednášky připouštět bez výběru, i ty, které se k hlavní tematice váží jen vzdáleně, jen aby umožnili účast na kongresu, který se tak stává tříští nesourodých prvků.

V rámci kongresu se konalo 1. 9. také výroční zasedání Evropské lingvistické společnosti (SLE), omezené tentokrát na jednání převážně organizační, ovšem kromě pravidelně zařazované přednášky odstupujícího předsedy, kterou tentokrát přednesl E. M. Uhlenbeck (Holandsko) na aktuální sémantické téma (Word Meaning and Semantic Representation). Při volbách byli zvoleni předsedou O. Szemerényi (Freiburg i. B.), místopředsedou E. M. Uhlenbeck (Leiden), sekretářem a hospodářem [174]zůstává W. Winter (Kiel), novými dvěma členy výkonného výboru byli zvoleni B. Potier (Paříž) a P. Ivić (Bělehrad), do komitétu publikačního H. Birnbaum (Mnichov), do nominačního J. Firbas (Brno). Editorem byl na další období potvrzen P. Hartmann (Kostnice). V současnosti je tedy ČSSR zastoupena ve vedoucích orgánech SLE dvěma členy (J. Firbas, M. Romportl). — Jistý problém vznikl s místem zasedání v r. 1973. Jako nejvýhodnější byla přijata nabídka polská, uspořádat výroční zasedání v Poznani v návaznosti na varšavský sjezd slavistů. Náhradním pořadatelem je Rumunsko, jako třetí v pořadí V. Británie. Některá z prvých dvou alternativ by byla ovšem zvlášť vítanější pro lingvisty jak naše, tak z dalších socialistických zemí.

M. Romportl


[1] Srov. kolektivní zprávu o 10. kongresu v SaS 39, 1968, 66—80.

[2] Srov. mezi jinými z posl. doby např. J. Petöfi, Transformationsgrammatiken und eine kotextuelle Texttheorie, Frankfurt 1971; T. van Dijk, A Some Aspects of Text Grammars, A Study in Theoretical Linguistics and Poetics, The Hague, Mouton 1972; týž, Text Grammar and Text Logic v Studies in Text Grammar (ed. J. S. Petöfi, H. Rieser), Dordrecht (v tisku), J. Ihwe, Linguistik in der Literaturwissenschaft, Mnichov 1972; S. Schmidt, Texttheorie. Probleme einer Linguistik der sprachlichen Kommunikation, Mnichov 1972 ; B. Palek, Cross-Reference, A Study from Hyper-Syntax, Praha 1968. — J. S. Petöfi, Towards Empirically Motivated Grammatical Theory of Verbal Texts, Bielfelder Papiere zur Linguistik und Literaturwissenschaft 1, 1973; W. O. Hendrieks, Methodology of Narrative Structural Analysis, Semiotica 7, 1973, 168—184; E. Lang, Über einige Schwierigkeiten beim Postulieren einer „Textgrammatik“, in Generative Grammar in Europe (ed. F. Kiefer, N. Ruwet), Suppl. Series 13, Dordrecht 1973, s. 284—314.

[3] Srov. V. M. Solncev, Jazyk kak sistemno-strukturnoje obrazovanije, Moskva 1971; V. G. Admoni, Osnovy teorii grammatiki, Moskva-Leningrad 1964; S. D. Kacnel’son, Tipologija jazyka i rečevoje myšlenije, Leningrad 1972; A. M. Muchin, Struktura předloženij i ich modeli, Leningrad 1968.

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 2, s. 162-174

Předchozí Jan Kořenský: O jedné metodě lingvistické analýzy veršovaného textu

Následující Jiří Krámský, BHk (= Bohuslav Havránek): Druhé mezinárodní fonologické zasedání ve Vídni