Druhé mezinárodní fonologické zasedání ve Vídni

Jiří Krámský, BHk (= Bohuslav Havránek)

[Rozhledy]

(pdf)

Второе международное фонологическое заседание в Вене (1972) / Deuxième session internationale à Vienne (1972) consacrée à la phonologie

Teprve po šesti letech se uskutečnilo 5. až 8. září 1972 ve Vídni 2. mezinárodní fonologické zasedání;[1] navazovalo časově na XI. mezinárodní kongres lingvistů v Bologni (viz zde s. 162—174), takže mnozí účastníci lingvistického kongresu se zúčastnili i zasedání fonologického. Zasedání bylo velmi dobře organizováno dík organizačnímu komitétu (W. U. Dressler, J. Hamm, F. V. Mareš a M. Mayrhofer).

První den byla jako první na programu přednáška J. Vachka o místu fonologie v lingvistice (za nepřítomnosti autora ji přečetl H. Birnbaum). Výzkum fonické roviny měl v celé historii lingvistiky důležitou úlohu. Právě na této rovině ukázaly nové přístupy k faktům jazyka užitečnost metodologických postupů. Fakta fonické roviny byla k tomu zvlášť vhodná pro relativně malou komplexnost strukturní situace ve srovnání se situací na vyšších rovinách jazyka. Důraz na fonickou rovinu byl charakteristický jak pro mladogramatickou školu, tak i později pro strukturní a funkční přístup, systematicky proklamovaný ve 20. letech pražskou lingvistickou skupinou. J. Vachek dále zdůraznil, že toto pojetí se neomezilo jen na rovinu fonickou, ale bylo aplikováno i na morfologii a později i na syntax; tak pražská škola první poukázala na morfologickou motivaci některých fonologických procesů. Její zásluhou se dále zdůraznila celistvost jazyka jako systému podsystémů, v nichž se v každé jednotce svým způsobem obráží systém jako celek. Dalším přínosem pražské školy bylo, že byla překlenuta propast mezi synchronickým a diachronickým studiem jazyka; Vachek pokládá za nejcennější příspěvek pražské fonologické školy to, že zdůraznila nestatický, dynamický charakter jazykové synchronie — toto pokládá Vachek za nejcennější její přínos. Vachkovu přednášku doplnil pisatel tohoto referátu poukazem na další důležitý příspěvek této školy k rozvoji fonologie, a to systematickou aplikaci kvantitativního hlediska, bez něhož každý kvalitativní fakt jazyka je nutně neúplný.

W. Haas (z Manchesteru) zdůraznil ve své přednášce o fonologii a obecné lingvistice funkční kritéria ve fonologii. Nejdůležitější je tu diakritická relevance, tj. významově rozlišující „síla“ („bedeutungsunterscheidende Kraft“), která je definována relačně, tj. v termínech distinktivní opozice.

O formalismu a realismu ve fonologii mluvil A. Martinet. Formalismus, který je založen na vysokém stupni obecnosti a abstrakce, přichází nezbytně do konfliktu s integrálním realismem, který nepřipouští nic jiného než konkrétní fakta. Formalizující tendence kladou překážku úsilí o hierarchizaci faktů a o poznání pásem okrajových. Tendence ke generalizaci, inherentní formalismus, směřuje téměř nutně k formulaci teorií, které lze aplikovat na velký počet objektů, ale které nedbají určitých [175]specifik objektů řeči. Z dvou aspektů fonologie, funkčního a strukturního, ponechali formalisté strukturu chápanou jako model popisu, realisté naproti tomu trvají na funkci, která je základem principu relevance. — V diskusi vystoupil polemicky H. Lüdke, který položil otázku, na jakou realitu se odvolávají realisté. Dále se Lüdke ptal, co znamená, že „struktura existuje reálně v jazyce“. Martinet se ve své odpovědi odvolával hlavně na princip relevance a uvedl, že lingvistická realita je podle něho v jazykových procesech.

Referát H. Bluhmeho (Canberra) se týkal distinktivních vlastností hlásky a fonému. Tvrzení, že fonémy mají jednu vlastnost, kterou se od sebe navzájem liší, je podle instrumentální fonetiky zastaralé. Fonémy se nedají segmentovat, stejně jako distinktivní rysy. Archifoném patří podle něho spíše do morfologie. Ani artikulační orgány, ani sluch nevykazují binární schopnosti. — V diskusi pak Bluhme upřesnil svoje tvrzení v tom smyslu, že určení fonetických a fonologických rysů je prý subjektivní, binární je jen „Wahrnehmen oder Nichtwahrnehmen“, máme však nekonečné množství stupňů, které nejsou binární.[2]

M. Shapiro (Los Angeles) referoval o příznakovosti jakožto kritériu fonémů. — N. Saramandu (Bukurešť) v ref. o neutralizaci protikladu sonornosti v rumunštině došel k závěru, jistě ne novému, že — podobně jako rumunština — i ostatní balkánské jazyky patří k fonologické východoevropské skupině korelace sonornosti. — Interakce syntaktických faktorů a slovního přízvuku v litevštině se týkal referát I. Brenzingera (Vancouver). — Zajímavý a v diskusi kladně přijatý referát H. Andersena (Cambridge, Mass.) seznámil posluchače s dobře propracovaným návrhem fonologické typologie podle různého výskytu fonémické tonality.

Finský lingvista (působící v Los Angeles) R. Anttila se dobře uvedl svou přednáškou o výjimkách a pravidelnostech ve fonologii. Zabýval se např. délkou vokálů v estonštině, která vykazuje tři stupně; dále uvedl některé nepravidelnosti finského konsonantického systému, zmínil se o finské vokálové harmonii a o nedostatku konsonantických vztahů v některých tvarech. Jeho hledisko je spíše morfonologické než fonologické. — Referát D. Brozoviće (Zadar) se týkal problému jádra a periférie fonologického systému; rozeznával vnější a vnitřní periférii. Dále se zabýval problematikou fakultativních fonémů. Termín konsonant nemá podle něho ve fonologii význam; konsonantičnost není ani akustická, ani perceptivní vlastnost (je to jen synonymum pro „Nicht vokal“ nebo „Geräuschlaut“). — I. Lehistová (Columbus, Ohio) řešila otázku, zda trvání projevu je určeno fonologicko-fonetickými faktory. Prověřením Abercrombieho teorie, podle níž základní jednotkou trvání v angličtině je metrická stopa, dále že metrické stopy následují za sebou v stejných intervalech a že tedy jde o jednotky povahy fonetické, Lehistová zjistila, že časové programování promluv se děje v termínech fonologických jednotek.

Závažná byla přednáška H. Birnbauma (Mnichov) o jazykové struktuře, symbolizaci a fonologických procesech; byla to přednáška generativní, ale nikoli ve smyslu MIT (tedy Chomského). Birnbaum mluvil především o lingvistické struktuře, na niž se dívá jako na soubor generativních pravidel, která korelují dvě základní složky jazykové struktury, sémantickou a fonologickou. Eliminace syntaxe jakožto nezávislé složky je prováděna konverzí reprezentací sémantické hloubkové struktury v postupně seřazené reprezentace syntaktické povrchové struktury pomocí souboru transformačních pravidel spojujících obě základní složky. Pomocí procesu nazv. symbolizace konvertuje fonologická složka syntaktickou povrchovou strukturu ve strukturu fonologickou; a tato abstraktní struktura symbolických jednotek je pomocí různých fonologických procesů konvertována ve vnímatelnou hlásku. K tomu, aby se řádně porozumělo fungování jazyka, je důležitý pojem direkcionality, který postuluje [176]logickou prioritu jistých generativních procesů. Symbolizaci předchází proces „linearizace“, prováděné pomocí transformačních pravidel. Symbolické jednotky mají některé vlastnosti společné s tradičními morfofonémy, avšak nejsou s nimi totožné.

Úzce zaměřeny byly některé další referáty: J. Ferrell (Ann Arbor) pojednal o historické úloze analogie při tvoření některých tvarů v současné spisovné ruštině a o vztahu morfofonémických konstruktů k historické realitě. R. Gregg (Vancouver) se zabýval distribucí vzestupných a sestupných diftongů ve dvou skotsko-irských dialektech, R. Grosse (Lipsko) poměrem fonémického a grafémického systému v němčině, P. Valentin (Paříž) grafematikou a fonologií „Y“ u Otfrida a M. Müller (Heidelberg) fonologií a purismem.

Další referáty byly věnovány převážně generativní fonologii. Je nutno konstatovat, že tentokráte nedošlo k bojovnému střetnutí přívrženců a odpůrců generativní fonologie, nýbrž že se projevovala, podobně jako na bolognském kongresu, tendence spíše vyrovnávající, že se hledaly styčné body. Hodnotný byl zejm. referát A. M. Zwickyho (Columbus, Ohio) o strategii generativní fonologie, v němž přednášející podal soubor metodologických principů pro tvoření fonologických pravidel. — Ostatní příspěvky z generativní fonologie se týkaly dílčích problémů; např. W. H. Veith (Marburg) referoval o generativně fonologickém popisu pomocí synchronního relačního systému; B. Sigurd (Lund) o linearizaci ve fonologii, W. Mayerthaler (Mnichov) o nazalizačním pravidlu, Gy. Szépe (Budapešť) o extenzích generativní fonologie, G. Drachman (Columbus, Ohio) se zabýval aplikací pojmů a metodologie generativní gramatiky na studium dětského jazyka, J. Delack (Vancouver) ablautem u německých silných sloves, W. Dressler (Vídeň) problémem allegrových pravidel řeči.

Poslední den zasedání byl zahájen přednáškou F. V. Mareše (Vídeň) o analytické fonologii, v níž přednášející podal promyšlené ucelené schéma fonologické analýzy jazyka, vysvětlující lépe zejm. diachronické změny. — Žarko Muljačić (Zadar) přednášel o poměru fonetiky a fonologie; jsou-li podle něho distinktivní jednotky dány do kompetence fonologie a jejich fyzikální realizace (hlásky a mikrohlásky) odkázány do fonetiky, obětuje taková klasifikace některé relevantní fonické kvality. Např. franc. r a l a jim odpovídající ital. fonémy jsou v identické opozici, avšak důležitý fakt, že ital. r se realizuje v přední orální dutině, zatímco franc. r je uvulární, není obsažen v relační formuli obou fonémů, která uvádí pouze podstatné distinktivní rysy.

Podnětná byla i přednáška W. Wanga (Berkeley) o fonetických výkladech ve fonologii, které přednášející považuje za nutné, aby se vysvětlily podobnosti v inventářích a fonotaktice hlásek stejně jako podobnosti ve fonologických změnách. — V dalších referátech R. C. DeArmond (Burnaby) podal abstraktní výklad nazálních segmentů v polštině, I. T. Piirainen (Jyväskylä) nadhodil některé otázky z fonologického popisu němčiny na Slovensku, A. Avram (Bukurešť) pojednal o centrálních a periferních elementech v systémech fonologických distinktivních rysů a G. Labib (Würzburg) ukázal na příkladu defonologizování kvantitativního protikladu v klasické latině, že mezi fonetickými a fonologickými změnami je kauzální nexus.

Závěrem bychom chtěli zdůraznit, že 2. mezinárodní fonologické zasedání bylo úspěšné, neboť zde byly zastoupeny všechny hlavní směry fonologie, pozornost byla věnována i styčným mimofonologickým faktům a přednášky, i když pochopitelně nebyly všechny stejné hodnoty, ukázaly pozoruhodně pestré spektrum názorů.

Poznámka: Ve srovnání s bolognským lingvistickým sjezdem bylo to zasedání nesrovnatelně soustředěnější a lépe organizované. Překvapila však dost jednostranná účast; např. na 1. fonologickém zasedání r. 1966 bylo z ČSSR 14 účastníků a na tomto pouze jeden. Příčiny jsou různé, ale závažná je i přeplněnost sjezdy a konferencemi v krátké době. Např. akad. B. Havránek by byl měl od konce srpna do počátku listopadu 1972 absolvovat lingvistický kongres v Bologni, [177]do krátké přestávce jet do Vídně, pak do Prahy a za krátkou dobu opět do Říma na zasedání Mezinárodního komitétu slavistů, pak do Prahy a opět do Skopje a Bělehradu na mezinárodní komise slavistů a zakrátko ještě v listopadu do východního Berlína na konferenci o germanistice. To je technicky i fyzicky skoro nemožné a na konference by takto mohli převážně jezdit jen mladí lingvisté, kteří nadto mají možnost užít rekreace v některé z navštívených zemí. Leckdy je ovšem také vina na naší straně, např. neúčast předního specialisty ve fonologii ve Vídni zavinilo jeho dnešní pracoviště, které přehlíželo vědeckou kvalitu svých profesorů a vyplývající z toho potřebu reprezentovat naši vědu a prostě zanedbalo nutné termíny.

BHk

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 2, s. 174-177

Předchozí Milan Romportl, Jiří Krámský, Bohumil Palek, Pavel Novák, Jiří Nosek: XI. mezinárodní kongres lingvistů v Bologni

Následující Jan Kořenský, BHk (= Bohuslav Havránek): Zasedání Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků