dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Zasedání Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků

Jan Kořenský, BHk (= Bohuslav Havránek)

[Rozhledy]

(pdf)

Заседание Международной комиссии изучения грамматического строя славянских языков (1972) / Session de la Commission internationale pour l’étude de la structure grammaticale des langues slaves (1972)

Ve dnech 1.—3. listopadu 1972 se konalo v Bělehradě péčí Srbské akademie věd a umění pravidelné zasedání Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků při MKS. Zasedání pracovního, velmi nahuštěného, se účastnili: předseda komise B. Havránek, její sekretář M. Grepl, členové: L. Andrejčin, Sv. Ivančev (Bulharsko), M. Ivičová a B. Korubin, M. Stevanović a J. Toporišič (Jugoslávie), A. Michnevič (SSSR), J. Mistrík, J. Ružička (ČSSR), K. Pisarkowá, Z. Topolińská, St. Urbańczyk (Polsko), R. Růžička (NDR). Kromě členů komise se rozšířeného vědeckého zasedání účastnilo více než dvacet lingvistů z pořádající země a několik zahraničních expertů (V. Barnet, A. Jedlička, J. Kořenský, F. Miko z ČSSR, M. Grochowski, R. Laskowski z Polska, H. Faska z NDR).

Podle plánu schváleného na předchozím zasedání komise ve Smolenicích v r. 1971[1] věnovalo se bělehradské zasedání problematice soustředěné do dvou okruhů: (1) vztah mezi sémantickými a gramatickými vlastnostmi slova, (2) způsoby zpracování popisné gramatiky současných slovanských jazyků.

K prvému tematickému okruhu bylo předneseno 11 referátů; ty je možno rozdělit do užších okruhů. Referenty zaujaly především velmi obecné problémy vztahů mezi sémantikou a gramatikou. Jde v této oblasti o několikeré souvislosti, které z hlediska objektu i metod tvoří složitější celek. Je to především starý problém — otázka vztahů mezi lexikální sémantikou a sémantikou gramatických, zejm. morfologických kategorií —, je tu však i nový problém této oblasti — vztah sémantických veličin interpretovaných v rámci tzv. hloubkové struktury a struktur jejich „povrchového“ výrazu. Dodejme, že tento nový problém lingvistické sémantiky je v jistém smyslu jen novou modifikací výše formulovaného problému starého. S ohledem na typologické vlastnosti většiny slovanských jazyků (rozvinutou morfologii) nelze v této druhé souvislosti zpravidla pominout skutečnost, že i v generativních gramatikách slovan. jazyků musí být jasný vztah hloubkových sémantických entit ke klasickým gramatickým kategoriím, ať už z toho hlediska, že tyto kategorie jsou součástí modelu, nebo že je příslušná informace klasické strukturní lingvistiky zpracována v zcela odlišném smyslu.

Nejobecnější orientaci měly referáty M. Grepla, J. Mistríka, J. Kořenského, A. Michneviče a R. Růžičky. — J. Mistrík vyšel z konstatování, že jazykové prvky výpovědi mohou nést trojí funkci: textotvornou (T), gramatickou (G), lexikální (L). Prvek může nést jednu i více funkcí, tato schopnost je proměnlivá a závislá na potřebách výpovědi. Při zkoumání těchto složek je třeba postupovat od výpovědi, o vztazích složky G a T je možno uvažovat jen z hlediska výpovědi, afixace sama je pouze [178]předpoklad pro „výkon“ těchto dvou funkcí. Ve výpovědi je zákonitá kompetence těchto složek uspořádána jako T; G; L. — M. Grepl soudí, že pro konfrontační studium jsou méně důležité transformační vztahy mezi konstrukcemi, hlavní je zjistit, které z konstrukcí daného modelu v jednotlivých jazycích objektivně existují a které nikoli. Předpokladem zjištění základních komplexních (gramatických i sémantických, konstrukcí jazyka je (a) sémantická klasifikace VF jako predikačního jádra věty (ta však není uspokojivě propracována a postupy se liší), (b) stanovení valenčních schopností VF formou tzv. sémantických distributivních rysů — SDR (v této souvislosti je důležitá otázka, zda všechny obligatorní pozice gramatického větného vzorce lze vyjádřit jako SDR). Při sémantické analýze konstrukcí se dosud málo přihlíží k relevanci negace, modálních rysů, vidu ap. — J. Kořenský vyšel ze zjištění, že v modelech generativního období jazykovědy je mnoho nejasného, pokud jde o charakter vztahů mezi prvky sémantické báze a gramatické složky; zpravidla jde o vztahy poměrně jednoduchého „připisování“ sémantických prvků prvkům gramatickým a naopak. „Povrchové vyjevování“ sémantiky prostřednictvím tzv. gramatických prostředků se komplikuje tím, že i gramatické veličiny jsou znakové povahy, mají specifickou sémantiku. Referent na jednoduchém modelu demonstroval možnost interpretovat vztahy mezi sémantickou a gramatickou složkou přirozeného jazyka na základě zákonů dialektiky. Vyjdeme-li z jednoduché čtyřprvkové sémantické báze charakterizované jednotou obsahu a formy, lze na principu opakovaného narušování a obnovování této jednoty na různých stupních modelu odvozovat jak gramatické kategorie, tak i složitější sémantické struktury. Mechanismem narušování a obnovování jednoty formy a obsahu jsou určité aplikace zákonů dialektiky. Sémantika a gramatika je modelována z hlediska vztahů funkční jednoty (podobně jako v klasické strukturní lingvistice pražského typu), ale zároveň není zanedbáno jasné oddělení obou složek (na rozdíl od klasického pojetí), není nutno rezignovat ani na totálnost deduktivního modelu, která bývala předností generativních modelů prvních etap a která bývá dnes (v závislosti na úsilí generativistů o postižení mechanismu vztahů sémantiky a gramatiky) vytlačena metodou exemplifikačně induktivní. — A. Michnevič upozornil na to, že rozdíl mezi lexikální sémantikou a gramatičností (gramatickým významem) se obvykle považuje za zcela jasný, avšak analýza konkrétních problémů ukazuje, že jde o stupnici, na níž jsou jasně vymezeny jen krajní póly, ale hranice v oblasti styčných ploch jsou mnohdy splývavé a pohyblivé v závislosti na charakteru jevů a na rozdílech mezi jazyky. Na příkladech sémantické kvality „místo určené k ukládání předmětů“ a „jednoty času“ ukázal, že v ruštině jde o gramatické kategorie, což neplatí pro jazyky všechny. V rámci lexikálně sémantických polí lze sledovat a popisovat velmi různé příznakové opoziční řady. Na základě těchto prvkových soustav lze budovat určitou typologii vznitřních vztahů sémantických polí jinak navzájem lexikálně nepříbuzných. — R. Růžička výstižně rekonstruoval vývoj názorů na vztah gramatiky a sémantiky v generativních gramatikách. Vývoj šel od počátečního podcenění sémantické složky přes důsledný dualismus, následnost obou složek, až po vědomí, že sémantika s gramatikou se prolínají. Vztahy mezi gramatikou a sémantikou lze podle R. Růžičky nejlépe zjistit analýzou tříd slov, v jejímž rámci lze odhalovat shodné i diferencující sémantické i gramatické rysy. Jde mnohdy o rysy velmi komplexní, většinou syntaktické povahy (např. nutnost nebo vyloučenost propozice v realizaci verbálního predikátu, nemožnost infinitivní realizace, vyloučenost tázací modality apod.). Některé z těchto rysů tříd slov jsou obecné, univerzální povahy, jiné naopak odhalují diference mezi jazyky.

Vyhraněnou tematickou podskupinu tvořila problematika kvantity a kvantifikace výrazů přirozeného jazyka. — M. Ivićová na řadě příkladů z funkčního využití určitých i neurčitých číslovek ukázala relevanci vztahů mezi strukturou predikátu a sémantikou kvantifikujícího výrazu. Podobnou analýzou lze zjistit, které kvantifikátory je třeba chápat v rámci hloubkové struktury. — B. Korubin se za[179]býval vztahy čísla, lexikální sémantiky a formální morfologií kvantifikovaného výrazu substantivního a adjektivního.

J. Toporišič názorně připomenul komplexnost kategorie slovních druhů a náročnost stanovení a hierarchizace kritérií jejich funkční klasifikace. Stejně tak i kategoriální jazykové veličiny jako rod, číslo ap. se musejí nazírat odlišně přinejmenším z hlediska sémantiky, formy a z hlediska jejich gramatických, usouvztažňovacích funkcí. — Velmi zajímavé bylo téma Sv. Ivančeva. Zabýval se otázkou vztahu mezi morfologickou variantností osobních zájmen a aktuálním členěním v slovanských jazycích. Vycházel z aktuálně členské struktury „téma — tranzit — réma“ a zkoumal, jak v jednotlivých slov. jazycích jsou jednotlivé pozice formálně morfologicky signalizovány. Zjištěná fakta konfrontoval s geografickou klasifikací slov. jazyků. Jako nejhomogennější se jeví jazyky výchsl., kde vždy jedna varianta je využívána všemi pozicemi. Jako nejvíce diferencované se ukazují jsl. jazyky, kde každá ze tří pozic má vlastní specifickou variantu. Západní jsl. jazyky a zápsl. představují pásmo plynulého přechodu na ose západ—sever—východ, protože polština spolu s lužičtinou představují přechod k jazykům východoslovanským. — K. Pisarkowá se zabývala problémem analýzy mluvených textů. Vybrala si texty telefonických rozhovorů a zkoumala je z hlediska tzv. lexikálních signálů jejich segmentace. Jde o počáteční, koncové, interpunkční a další prostředky, které fungují namnoze v rozporu se svou tzv. systémovou lexikální sémantikou nebo gramatickou funkcí a spoluvytvářejí tak specifickou strukturu zkoumaného okruhu textů.

Diskuse k prvému tematickému okruhu byla bohatá a přinesla především množství pozoruhodných podrobností a postřehů. Z obecných problémů poutala pozornost otázka sémantické báze modelu, chápeme-li ji jako určitý repertoár gramatickosémantických struktur, které jsou základem větné stavby. Souhlasně bylo konstatováno, že se nelze spokojit pouze s prézentními konstrukcemi nebo s konstrukcemi s „neutralizovaným“ (tj. vypojeným) časem, videm, negací a postojovými mody. Tyto gramatické a sémantické kategorie mnohdy mění strukturu verbálního predikátu, strukturu komplexního větného vzorce. Z tohoto hlediska se zdá výhodnější vycházet z abstraktně pojatých sémantických konstrukcí respektujících i sémantickou podstatu vidu, negace apod. a pak teprve zkoumat způsoby a prostředky jejich větné realizace (Grepl, Ivančev, Kořenský). Diskutující zkoumali také podstatu empirických zjištění, že určitá konstrukce je v některém jazyce méně obvyklá, v jiném více, v jiném opět zcela nepřípustná. Je otázka, zda jde o zákonitě nebo náhodně prázdné místo v systému, zda je to zákonitost povahy gramatické, sémantické nebo náhoda z hlediska lingvistického, která má příčinu v oblasti vyjadřovacích potřeb apod. (Růžička, Miko, Topolińská). — Pozornost byla věnována též problémům typologie sémantických polí. Bylo zřejmé, že při určitém stupni obecnosti je možné najít mnoho shod; takové typologické souvislosti mezi slovesy různého lexikálního významu jsou ostatně základem klasifikace slovesných predikátů. I tyto otázky však těsně souvisejí s otázkami možnosti, obvyklosti atp. určitého výrazu, tedy s otázkami sémantické, gramatické ‚existence‘ konstrukcí, myšlenkové, obecně vyjadřovací potřeby atp. (Ivićová, Topolińská, Růžička, Miko, Mistrík). Z podobných hledisek byly zkoumány i otázky kvantifikace, zejména obsahová a formální podstata kategorie totality; v této souvislosti i v jiných souvislostech bylo ukazováno na to, že pojem forma je třeba chápat mnohem šíře než ve smyslu „morfologická forma“ (Topolińská, Růžička, Ivančev, Grepl). — Pokud jde o klasifikaci slovních druhů, bylo řečeno v diskusi, že jde o jev složitý a komplexní, pro jehož úplné objasnění nevystačíme s binárním principem. S úspěchem lze systém slovních druhů modelovat z hlediska abstraktního systému; složitější je to z hlediska funkčního, zdá se, že tam se systém slovních druhů vzpírá formalizaci (Havránek), Toporišičovu klasifikaci, která je založena především na formálním principu, je třeba považovat za objektivní, k podobným [180]výsledkům lze dojít i při uplatnění kritéria funkčního (Topolińská). Problém, jaký je vztah rozličných specifických signálů segmentujících mluvený text, zda jde jen o jakousi nadstavbu nad základní (tj. na diferencích mezi mluveným a psaným jazykem nezávislou) sémantickou a gramatickou strukturou, či zda tyto prostředky představují součást specifické gramatiky (syntaxe) a sémantiky mluveného jazyka, byl rovněž předmětem diskuse. V tomto rámci mluvil o obecných a zásadních problémech komunikace a komunikačního aktu V. Barnet. Jinak se v diskusi projevily určité názorové diference dané tím, zda chápeme tyto signály jako součást teorie promluvy, která zkoumá vlastnosti textu za předpokladu, že v gramatice a sémantice byly již objasněny na typu textu nezávislé gramatické a sémantické zákonitosti, nebo naopak, zda odhalení specifických principů daného textu je základním krokem k analýze struktury jazyka jako prostředku v daném textu „užitého“ (Grepl, Kořenský, Mistrík, Topolińská).

Druhému tematickému okruhu (způsoby zpracování popisné gramatiky současných slovanských jazyků) bylo věnováno devět referátů. M. Stevanović přednesl obsáhlý referát, v kterém se zabýval komplikovaným vývojem názorů na vztahy mezi morfologií a syntaxí slovanských jazyků, přičemž vycházel zejména z názorů Miklošičových, Brugmanových, Delbrückových, Belićových. Ukázal, v jaké podobě tyto kompetenční spory trvají a vyslovil názor, že nejvhodnější je v syntaxi vedle stavby věty vykládat i systém pádů, systém slovesa (čas, postojový modus, slovesný rod i vid; třebaže vid je v slovanských jazycích kategorií morfologickou, může být objasněn jedině v souvislosti s větnou strukturou). — Složitou historií strukturního myšlení o jazyce se zabýval M. Pavlović. — J. Ružička připomenul, že pro koncepce budoucích gramatik slovan. jazyků je nezbytný zřetel k dynamičnosti synchronního stavu jazyka. Gramatika musí respektovat rozčlenění systému na centrální a periferní oblast, musí zachytit napětí mezi synonymními prostředky. Při přesunech funkčních zatížení syntaktických prostředků a při vzniku nových prostředků větné syntaxe působí nezřídka požadavky nadvětných struktur. Dynamičnost synchronního stavu je nejen překonáním předcházející etapy, ale také východiskem etapy budoucí. — R. Růžička přesvědčivě ukázal, že syntax nemůže pracovat pouze s těmi veličinami, které mají povrchovou, fenomenální realizaci. Již z klasických syntaxí (např. Peškovského) je zřejmé, že se nelze obejít bez abstraktních, hloubkových subjektů, objektů apod. — Z. Topolińská předložila ucelenou koncepci nové gramatiky polštiny, jejíž předností je mimo jiné jasná a nerozporná formulace základních pojmů a principů. Gramatika je uspořádaný soubor pravidel, jehož cílem je sémantická interpretace textu nebo konstrukce textu způsobilého sémantické interpretace. Gramatika má dvě části — složku výrazu (zahrnující široce pojatou morfémiku i s morfologickou složkou spolu s informací fonologickou) a strukturu výpovědi, což je minimální jazykový komunikát definovaný funkčně. Formálně je jednotkou výpovědi věta a jmenná fráze. Základem věty a jmenné fráze je gramatikalizovaná informace, tj. informace mající charakter gramatické kategorie. — R. Laskowski podobně formuloval ve svém referátě nejprve vlastní pojetí gramatiky. Jazyk chápe jako hierarchizovaný útvar rovin, každá z rovin disponuje souborem elementárních jednotek a souborem pravidel, která určují příslušné jednotky komplexní. Jazyky s rozvinutou morfologií a slovotvorbou jsou dány dvěma základními složkami: morfologií (struktura lexémů a slovoforem) a morfonologií (struktura forem morfémů). Složkou morfologie je morfologická paradigmatika (systém morfologických kategorií) a morfologická syntagmatika (typy morfémové struktury lexémů, distributivní klasifikace morfémů). V druhé části se pak zabýval problémem čísla v polštině. Jde jednak o kategorii flektivní (noga, las, sanie), jednak lexikálně syntaktickou u názvů individuí (Jasio, Warszawa, Paryż, Tatry) a názvů substancí a abstrakt (woda, żełazo, pomyje; miłość, czas). — M. Grochowski vyložil své pojetí binarizace výrazů přirozeného jazyka [181]z hlediska dvojice subjekt-predikát, přičemž jeho pojetí je určitým způsobem na pomezí tradičně lingvistického a formálně logického chápání.

F. Miko předložil své stanovisko k otázce vztahu mezi generativními gramatikami a gramatikami založenými na principu gramatických kategorií. Při zachování základních principů formalizace a generování je možné interpretovat jazyk prostřednictvím nově pojaté a zhodnocené informace, kterou přináší klasická strukturní lingvistika. Na příkladu kategorie slovních druhů a větných členů ukázal, jak lze kategorie klasické strukturní lingvistiky začlenit do generativního modelu, odpovídajícího v podstatě vývojovému období Chomského Syntaktických struktur. Zejména zavedení větných členů (funkcí) považuje za potřebné, neboť ani vývojový proces, který vyvrcholil v období Fillmorových pádů, problémy generativní gramatiky způsobené tím, že se nepočítá s větnými funkcemi, neodstranil. — H. Faska přednesl referát nepřítomného F. Michałka o promluvových funkcích a v lužickosrbském jazyce v konstrukcích typu Já a nevstat, Ve dne a svítí hvězdy apod. v konfrontaci s němčinou. — L. Andrejčin vystoupil s přehledným výkladem o formální klasifikaci bulh. sloves ve srovnání se situací v ostatních slovanských jazycích.

Vzhledem k tomu, že jen část referátů (Topolińské, Laskovského, Mika) byla věnována projektům gramatiky a ostatní se (podobně jako referáty v rámci prvého tematického okruhu) zabývaly dílčími problémy na základě různých metodologických východisek, ubírala se i diskuse několika směry. Především se diskutovalo o otázkách konfrontace a vztahů klasických strukturních gramatik a gramatik generativního období lingvistiky. Diskuse mezi předními představiteli generativní sémantiky o problému prvků hloubkové struktury, které nemají specifický výraz v povrchové struktuře, připomenula M. Ivićová a mluvila o důsledcích toho pro popisné gramatiky; i v soudobé generativní gramatice se projevuje proces od počátečního novopozitivismu k introspekci, a tedy k respektování problémů spojených se vztahem nositele jazyka a vědeckého subjektu; podobně i při vzniku např. pražské linie klasického strukturalismu v opozici k mladogramatickému pozitivismu měl obdobný proces důležitou úlohu (B. Havránek). — Pokud jde o projekty polských lingvistů, bylo v diskusi několikrát konstatováno, že u Laskowského i Topolińské se projevuje určitá tendence k absolutizaci morfologie (Havránek, Grepl, Stevanović), kritice bylo podrobeno poněkud mechanické užití subjekto-predikátové klasifikace Grochowského, další sémantickou (nebo větněčlenskou) diferenciaci těchto dvojic nelze považovat jen za záležitost povrchovou (Grepl), v jeho pojetí se ztrácí ambiguita konstrukcí (Ivićová, Růžička), nejasné je i jeho pojetí kritéria materiálnosti jako určujícího rysu subjektovosti (Pisarkowá); diskuse se soustředila i kolem sémantických a formálních (morfologických i syntaktických) funkcí čísla (především Ivićová, Grepl). Pozornost vyvolal požadavek, aby popisné gramatiky respektovaly pružnou stabilitu jazykového systému; A. Jedlička konstatoval, že pol. projekty mají předpoklady pro respektování této dynamiky, připomenul, že zdrojem synchronní dynamiky je napětí psané a mluvené syntaxe (nestandardní syntax dodává varianty pro syntax standardní, nestandardní požadavky jsou využívány jako prostředek expresivity, jako stylistické varianty, dochází i k hypotaktizačním modifikacím). Na význam zpracování stylově a vrstvově omezených subgramatik pro postižení synchronní dynamiky upozornil R. Laskowski. Diskutující přinesli i řadu konfrontačních faktů k otázce čísla a funkcí lužickosrbského a.

Diskuse k oběma tematickým okruhům ukázala, že účastníci přikládají značný význam konfrontaci a konstruktivní syntéze postupů generativních i klasických, jsou si však zároveň vědomi nebezpečí mechanického přenášení pojmů klasické strukturní lingvistiky do generativních a stratifikačních modelů. Pro slovanské jazyky je nezbytné skutečně pronikavě objasnit vztah mezi pojmy hloubkové sémantiky na jedné straně a pojmy sémantické morfologie a sémantikou větných členů na straně [182]druhé; není to jen záležitostí rozdílu mezi povrchovou a hloubkovou strukturou. I diskuse akcentovala požadavek, že budoucí popisné gramatiky musejí mít schopnost zachytit synchronní dynamismus systému, napětí mezi centrem a periférií, musejí to být gramatiky budované na funkčním principu, schopné vidět jazyk jako funkčín celek včetně odpovídající teorie textu.

Na pracovním zasedání přijali členové komise do svých řad nové členy V. Lopatina a V. Koduchova, navržené Sovětským komitétem slavistů. — Příští zasedání komise se bude konat v Moskvě v květnu 1973. Na pořadu tohoto zasedání budou opět dva tematické okruhy: (1) koncepce a metody zpracování popisných gramatik současných slovanských jazyků, (2) slovosled ve vztahu ke struktuře věty. Zasedání v r. 1974 je plánováno do NDR (Lipsko); pro toto zasedání připraví jednotlivá badatelská střediska podrobný návrh koncepce popisné gramatiky některého slovanského jazyka. K vypracování koncepcí se přihlásila čtyři badatelská střediska: polské (spolu s M. Ivićovou a A. Michnevičem), lipské, bratislavské a české. Realizací tohoto záměru sleduje komise prohloubit a sblížit koncepce a metody i upevnit spolupráci slavistů socialistických zemí. — Materiály bělehradského zasedání, referáty i diskuse, budou publikovány v Bělehradě; je žádoucí, aby vyšly co nejdříve.

V závěrečném vystoupení zhodnotil předseda komise akad. B. Havránek zasedání jako velmi dobře organizačně připravené, ocenil vědeckou úroveň referátů i diskuse, konstatoval, že práce komise má vzestupnou linii a poděkoval Srbské akademii věd a umění (akad. Stevanovićovi osobně) za milé a pohostinné prostředí, které v nemalé míře přispělo ke zdaru zasedání.

Poznámka. Referáty a diskuse k druhému tematickému okruhu, o koncepci popisné gramatiky slovanských jazyků, bylo dáno v Smolenicích na program prvně a pokusně: ukázala se zřejmá užitečnost toho, protože k realizaci je ještě daleko a je tedy vhodné, že pokračování bylo rozděleno alespoň do dvou příštích zasedání (paralelně se o problematice takové koncepce pracuje v několika střediscích — nejnověji i u nás, nezávisle na práci komise). — Nedostatkem zasedání bylo, že jen polská delegace a pak již jen jednotlivci (M. Stevanović a J. Ružička), dodali žádané rozmnožené teze. Splnění tohoto přání by bylo prospěšnější při značné nahuštěnosti problémů do krátkého času; to kladlo velké nároky na prostou soustředěnost a pozornost. Proto tím více a nedočkavě účastníci čekají na brzké vydání referátů i diskuse, aby začatá tematika se mohla snáze a úspěšně dále rozvíjet.

BHk


[1] Srov. ref. J. Kořenského v SaS 33, 1972, 338—341 a přednesené referáty otištěné v Slavica Slovaca 7, 1972, č. 3 a v Jazykovědném časopise 23, 1972, č. 2 — bohužel bez diskuse.

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 2, s. 177-182

Předchozí Jiří Krámský, BHk (= Bohuslav Havránek): Druhé mezinárodní fonologické zasedání ve Vídni

Následující Jiří Kraus: Sovětská práce o frekvenci slovních spojení v angličtině