Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Dnešní situace a úkoly naší jazykovědy

Karel Horálek

[Články]

(pdf)

Современное положение и задачи нашей лингвистики / La situation actuelle et les tâches de la linguistique chez nous

Jazykověda má v systému společenských věd zvláštní postavení, stojí zde na přechodu k vědám přírodním. Ve větší míře než v přírodních vědách se v jazykovědě uplatňují faktory ideologického a politického rázu. To vyplývá přímo z povahy jazyka. Jazyk je univerzální dorozumívací prostředek a má celospolečenskou a nadtřídní platnost. Je to zároveň základní prostředek pro ukládání zkušeností a vytváření kulturní tradice.

Přirozené jazyky vznikaly spontánně, nikoli vědomou činností lidí. Teprve na poměrně vysokém stupni kulturního vývoje začínají se lidé zajímat o jazyk teoreticky, pozorují, že se jazyk mění; snaží se pak na jazyk vědomě působit. Vědomá a racionalizovaná péče o jazyk, zvláště o jeho psanou formu, vytváří podmínky pro vznik vědy o jazyce mnohem dříve, než vzniká tzv. moderní jazykověda, jejímž hlavním předmětem bylo dosti dlouho historickosrovnávací studium příbuzných jazyků.

V období vědeckotechnické revoluce roste opět význam prakticky a technologicky orientované jazykovědy. Technologické postupy byly nejdříve uplatňovány při zkoumání zvukové stránky jazyka (od konce 19. stol.). Nové směry lingvistického bádání vznikají v naší době z potřeb nahrazování duševní práce činností strojových zařízení.

Skutečností, že jazyk tvoří s myšlením dialektickou jednotu, je dán filosoficko-ideologický význam jazykovědy. Jazyková problematika tvoří nedílnou složku teorie poznání a v novější době také teorie vědy. Téměř všichni významní filosofové se zabývali jazykovými otázkami. Také klasikové marxismu-leninismu přispívali k řešení základních lingvisticko-filosofických otázek. V pracích marxisticky orientovaných teoretiků se dostává do popředí i sociálně politický aspekt jazykové skutečnosti.

Jazykověda přispívá k upevňování vědeckého světového názoru, je však třeba ji stále bránit před vlivy různých idealistických koncepcí. Moderní marxisticky orientovaná jazykověda je dílem především sovětských teoretiků. Jsou to nejen lingvisté, ale také filosofové, logikové, psychologové, sociologové i představitelé dalších vědních disciplín. Na výsledky sovětského bádání se navazuje i jinde, hlavně v socialistických zemích.

Jazykověda není ovšem vědní disciplína úplně jednotná. Některé její dílčí obory mají převážně technologický charakter, v jiných zase se ideologický zřetel uplatňuje velmi výrazně. Na periférii jazykovědného bádání stojí např. akustika a fyziologie lidské řeči, kde nejvíc záleží na důmyslu a dovednosti při využívání přístrojového zařízení. Docela jiná naproti tomu je situace v takových jazykovědných disciplínách, jako je sémantika nebo lingvistická sociologie (sociolingvistika).

Jako všechny jiné vědní obory, zvláště společenské, má i jazykověda své filosofické základy; nejsou jednotné a z rozdílů vyplývá i ideologická diferencovanost jazykovědy. Jsou jazykovědné školy orientované idealisticky, v jiných zase se uplatňuje ve větší nebo menší míře hledisko materialistické. Marxisticky orientovaná jazykověda se opírá o dialektický a historický materialismus. Dějiny sovětské jazykovědy nás poučují o tom, že není snadné vyvodit pro jazykovědné bádání přímé důsledky ze základních pouček marxismu-leninismu. Již v dvacátých letech docházelo v sovětské jazykovědě k diferenciaci, střetávaly se zde různé směry, z nichž některé se přímo prohlašovaly za marxistické. Marr a jeho stoupenci vyvíjeli v tomto směru dosti dlouho značnou aktivitu a dovedli si získávat i podporu veřejných činitelů. Teprve zásahem nejvyšších stranických orgánů v r. 1950, kdy byly uveřejněny Stalinovy práce o marxismu v jazykovědě, se ukázalo, že je Marrova teorie v jádře proti[289]marxistická, a vytvořily se příznivé podmínky zvláště pro rozvoj historickosrovnávacího studia, ale i potom však ještě doznívají různé zjednodušující a někdy i vulgarizační tendence. Ani jazyková politika se v Sovětském svazu nevyvíjela beze sporů a konfliktních situací. I sama národnostní politika se postupně dotvářela. To vše se obráželo i v kontaktech naší jazykovědy s jazykovědou sovětskou.

Vulgarizační ráz mělo např. popírání znakové povahy jazyka; vycházelo se sice správně z marxisticko-leninské teorie odrazu, ale zapomínalo se, že z ní vyplývají přímé důsledky jen pro významovou, nikoli pro formální (hlavně zvukovou) stránku jazyka. V novější době již tvoří znaková teorie pevnou součást celé světové jazykovědy a také jazykovědy, jež se opírá o marxistickou gnoseologii. Pro ni platí, že jazykové významy jsou pomocí konvenčních znaků fixované poznatky, které vznikají odrazovými procesy v lidském vědomí. S marxistickou teorií poznání jsou v jasném rozporu koncepce, jež rozšiřují princip konvencionality i na významovou stránku jazyka. K takovému nesprávnému pojetí směřoval již zakladatel strukturní jazykovědy Ferdinand de Saussure a po něm zvláště dánský strukturalista L. Hjelmslev.

Sovětské zkušenosti tedy ukazují, že i materialisticky dobře fundovaní lingvisté se mohou dopouštět chyb. Na druhé straně zase mohou být pro marxisticky orientovanou jazykovědu užitečné výsledky bádání, jež se opírá o idealistické pojetí jazyka. Po této stránce nemůže být rozdíl mezi jazykovědou a jinými vědními disciplínami. Komenský byl člověk nábožensky založený, i jeho chápání jazyka obsahuje idealistické prvky, a přece se stal velkým iniciátorem i v jazykové didaktice. Marxisticky orientovaná jazykověda se nevyhýbá kontaktům s jazykovědou, jež se opírá o nesprávné filosofické koncepce. Zde všechno záleží na tom, do jaké míry je na takových filosofických předpokladech jazykovědné zkoumání přímo závislé. Jazyková empirie sama často nutí lingvisty ke korekturám jejich filosofických předpokladů.

U některých idealisticky orientovaných lingvistů jsou jejich pracovní výsledky v přímém rozporu s jejich filosoficko-metodickými předpoklady. Příklady na takové rozpornosti je možno uvádět i z dějin jazykovědného bádání. Svým způsobem se to týká i jazykovědného strukturalismu, který se opírá o koncepci Ferdinanda de Saussura. Většina strukturalistů idealistický základ Saussurovy teorie odmítla nebo prostě nepřijala, někteří z nich pak dovedli i rozvíjet její složky materialistické; jsou zde i pokusy spojit saussurovský strukturalismus s marxistickým chápáním jazyka. Jsou však také případy opačného rázu, někteří Saussurovi pokračovatelé idealistické složky jeho teorie ještě vystupňovali. Patří k nim i vedoucí představitel kodaňské školy L. Hjelmslev. Ani o jeho pracích, které jsou v poslední době překládány do češtiny, však nelze říci, že by jazykovědě nepřinášely nic pozitivního. Záleží na tom, jak kriticky se k nim dovedou lingvisté postavit.

Tyto skutečnosti nesmíme pouštět ze zřetele ani při kritickém hodnocení pražské jazykovědné školy a jejího pokračování v poválečném období. Zde situaci komplikuje ještě okolnost, že mezi jednotlivými představiteli pražské školy byly i značné názorové rozdíly, dokonce i ideově politického rázu. Dosti zřetelně se zde liší také skupina českých reprezentantů pražské školy od tzv. ruského křídla. Sovětský badatel Zvegincev považuje za vlastní jádro pražské školy právě českou skupinu a dokonce tvrdí, že myšlenky jejích představitelů ve své podstatě vůbec strukturalistické nejsou.

Jazykovědná teorie pražské školy nebyla v poválečném období bez výhrad přijímána ani všemi těmi lingvisty, kteří si přímo stavěli za cíl z ní vycházet. To je zvlášť dobře vidět na pracích, které programově navazují na dílo Viléma Mathesia. A je to tím spíše pozoruhodné, že se Mathesius některým krajnostem strukturního chápání vyhýbal a že se snažil v maximální možné míře navazovat na lingvistickou tradici.

V lingvistickém odkazu V. Mathesia tvoří nejdůležitější část teorie aktuálního členění. Ta je u nás nyní v různých modifikacích rozvíjena několika badateli a stala se [290]populární i v cizině. V poměru k Mathesiovu pojetí jazykových funkcí převládá dnes u nás kritický postoj, na vážné rozpory upozornil již např. Fr. Daneš. Mathesius ovšem přispěl také plodně k rozvoji fonologie, hlavně k fonologické syntagmatice. Poválečný vývoj naší fonologie ukazuje, že ani v tomto oboru nebylo možno pražskou teorii přijímat bez kritických výhrad.

Kriticky navazovala na fonologickou teorii pražské školy většina českých a slovenských lingvistů. V třicátých letech se na Slovensku využívalo fonologie k teoretickému zdůvodnění samostatného postavení slovenštiny v poměru k češtině, a to jak z hlediska historického, tak z hlediska současného stavu nářečí a spisovné normy. Práce sem spadající mohou platit za svědectví toho, že i nejméně ideologické části jazykovědy, jako je fonologie spolu s fonetikou, mohou dostávat výrazné politické zabarvení.

K některým otázkám slovenské fonologie staví se dnes čeští teoretikové jinak než teoretikové slovenští, obě strany přitom navazují na fonologické dědictví třicátých let. Nehotovost a rozpornost fonologické teorie pražské školy i zde vychází najevo. Podobná situace je i na jiných úsecích jazykovědného bádání. I v teorii spisovného jazyka se slovenští a čeští lingvisté přidržují zásad pražské školy, a přece docházejí k závěrům značně odlišným. Na české straně je při kodifikaci spisovné normy víc respektována přirozená dynamika jazyka, na straně slovenské dochází ve větší míře uplatnění stanovisko zdůrazňující potřebu administrativního usměrňování.

Na slabé stránky strukturalistického pojetí systémového charakteru jazyka bylo častěji upozorňováno; některé závažné kritické příspěvky byly v poválečném období publikovány u nás. Týkaly se např. přeceňování tzv. binárních vztahů zvláště ve fonologii a v morfologii, sem se vztahuje např. příspěvek M. Dokulila v SaS (19, 1958, 81—103) k moskevskému slavistickému kongresu (1958).

Jazykovědnému strukturalismu se také vytýkal nadměrný zájem o jazykovou synchronii v poměru k jazykové diachronii (systémový aspekt proti historickému). To se ovšem týká více pojetí Saussurova (a také dánské školy) než strukturní lingvistiky v pojetí „pražském“. K specifickým rysům pražské teorie nepochybně patří to, že důležitost historického zkoumání nepopírala a snažila se také o modernizaci jeho teoretické základny. I v synchronních popisech se respektovaly tzv. dynamické složky. Významnější strukturalisticky orientované příspěvky k historickému zkoumání jazyka patří však téměř výhradně do oblasti fonologie. Většinou jde o práce skutečně významné, přednosti systémového chápání hláskových změn ve srovnání s atomistickými výklady dřívějšími jsou nepochybné. Málo rozvitý je strukturní výzkum morfologie a zčásti i syntaxe; to svědčí o nehotovosti a slabostech teorie samé, spolupůsobí zde však nepochybně také složitost mluvnických jevů.

Marxisticky orientovaná jazykověda se nechce spokojit s pouhým popisem jazykových změn, usiluje o jejich vysvětlení, a to především v souvislosti se základními funkcemi jazyka, funkcí mentální (kognitivní) a dorozumívací. V tomto směru se dosud dosáhlo uspokojivějších výsledků jen při zkoumání změn v lexikální zásobě a ve vyjadřovacím stylu, v daleko menší míře ve zkoumání změn hláskových a gramatických. Marxistické zkoumání jazyka bude moci navazovat na strukturalistické práce hlavně v oblasti dějin spisovných jazyků. Havránkovy dějiny spisovné češtiny jsou nepochybně významným pokrokem ve srovnání se starším pokusem Vondrákovým nebo Flajšhansovým. Ale právě na této Havránkově práci je dobře vidět, jak nesnadné je přizpůsobovat strukturalisticky pojatou práci požadavkům marxistické jazykovědy, i když plně využívá vztahu k společenskému vývoji.

Daleko větší pozornost než kritickému prověřování teorie pražské školy a jejímu rozvíjení v novém vědním a společenském kontextu se u nás v šedesátých letech věnovala její propagaci, hlavně v zahraničí. Nevzniklo také žádné větší mluvnické dílo, které by se o teorii pražské školy opíralo. Nedostatek velké mluvnice českého [291]jazyka si i v této souvislosti uvědomujeme. Poměrně příznivá je situace v syntaxi. V popisu češtiny bylo hlavní pracovní úsilí soustředěno na velké dílo o tvoření slov, teoretickou základnu pro ně vytvořil M. Dokulil. Úzkým profilem zůstává v mluvnickém popisu češtiny morfologie, zde je proti češtině ve výhodě slovenština, větší kolektivní dílo o morfologii slovenštiny vyšlo 1967.

Některých úkolů mohlo být dosaženo dříve při jiné organizaci jazykovědné práce, při větší pracovní koncentraci. Zlepšování podmínek pro badatelskou práci pomocí racionalizace organizační základny je úkol, pro jehož řešení socialistická společnost vytváří zvláště příznivé předpoklady. V ČSAV a také SAV jsou v poslední době organizovány zvláštní komise pro racionalizaci vědeckého výzkumu; to je velmi důležitý příslib do budoucna. První pracovní výsledky jsou zároveň prověrkou práce v letech dřívějších. Zkušenosti, k nimž jsme prozatím došli v ÚJČ, ukazují, že bude třeba ve větší míře než dosud uplatňovat jasně formulované zásady řízení a odpovědnosti v jednotlivých odděleních. Na všech pracovištích není dostatek odborníků, schopných k vykonávání vedoucích funkcí. Z toho vyplývá pro nejbližší dobu velká potřeba přípravy mladých vědeckých kádrů.

Racionalizační úsilí bude třeba zaměřit také na práci různých mezinárodních vědeckých komisí (zvláště slavistických) a také vědeckých společností. Činnost vědeckých komisí trpí mimo jiné nedostatkem jasných výhledových koncepcí a konkrétních cílů, většinou směřuje jejich činnost jen ke zpracování referátů. Ty vycházejí zpravidla v původní podobě, jak byly předneseny, výsledky diskusí se v nich neobrážejí. Obsah diskusí nebývá někdy vůbec zveřejňován.

 

Naše marxisticky orientovaná jazykověda se od počátku let padesátých vyvíjela na nové organizační základně, dříve ani netušené možnosti rozvoje vznikly zřízením Československé akademie věd a Slovenské akademie věd. Mohla být urychleně dokončena některá již dříve započatá díla (hlavně slovníková). na dalších se začalo postupně pracovat. Ani trvající nejasnosti v některých principiálních otázkách, ani vulgarizační tendence neohrožovaly plnění základních úkolů.

Pozitivní složkou naší lingvistické práce v padesátých letech byly celostátní konference zaměřené na aktuální tematiku, vyplývající z práce na velkých plánovaných úkolech, zčásti však trpěly deklarativností. Užitečné byly i jubilejní konference o díle velkých osobností české a slovenské jazykovědy. Předpoklady pro uplatňování marxisticko-leninské metodologie narážely na různé překážky, zdůrazňovaly se pokrokové složky v naší domácí lingvistické tradici, pokusům o její kritické zhodnocení chyběla však teoretická fundovanost. Celkově trpěla teoretická práce v naší jazykovědě nesoustavností a malým zájmem o metodologické otázky.

Koncem let padesátých a zrychleným tempem v letech šedesátých se v naší jazykovědě přešlo k novým formám práce. To souvisí jednak s novou orientací jazykovědy sovětské a se změnami v jazykovědě světové. Ta se dostává pod vliv nových vědních oborů, hlavně teorie informace a kybernetiky.

Nové formy badatelské práce se počaly uplatňovat i v jiných společenských disciplínách, zvláště v sociologii. Vycházelo se ze zjištění, že pro socialistickou vědu nejsou bez významu kontakty s vědou v buržoazních zemích, ale v některých společenských vědách se tak došlo k výrazně negativním výsledkům. — Zvláštním postavením jazykovědy, jejím blízkým vztahem k vědám přírodním, se vysvětluje, že se zde nová orientace projevila výrazněji než v jiných společenských disciplínách. Široké uplatnění zde našly různé matematické metody, zvláště statistika a některé procedury algebraické.

Nová orientace jazykovědného výzkumu, ve svých hlavních projevech plně oprávněná, přinášela s sebou i některé jevy negativní povahy. V jazykovědě slábl zájem o vývojové otázky, zkoumání vztahů mezi jazykem a společností se nedostávalo za [292]hranice dílčích otázek. Upevňování dominantního postavení jazykovědy mezi filologickými disciplínami vyvolávalo různé recidivy literárněvědního formalismu.

V marxisticky orientované jazykovědě se v šedesátých letech oslabil i zřetel k filosofickému východisku, bez něhož je marxistická teorie stejně jako praxe nemyslitelná. Podceňování lingvisticko-filosofických otázek vyplynulo hlavně z přesvědčení, že veškeré jazykové procesy jsou ve své podstatě jen obdobou činnosti strojových zařízení, jako jsou automatické počítače. To, že zde jisté analogie jsou, není třeba popírat, jsou zde však také závažné rozdíly. Jaké povahy tyto rozdíly jsou, nedá se vyjádřit nějakou jednoduchou formulí. Pro marxistu však nemůže být žádných pochyb o tom, že je jazyk nástroj nejen myšlení reprodukujícího, „nástrojového“, ale také myšlení tvořivého, jež vždy nějak přesahuje sama sebe. Výsledky tvořivého myšlení nejsou v jazyce přímo obsaženy a nejsou ani jeho prostým produktem. O jaké rozdíly zde jde, napovídá sémantická dichotomie „obsahových“ a významových složek. Významové složky jsou jazyku inherentní, v textech se systémově specifikují a modifikují. Hlavním úkolem lingvistické filosofie není popis produkčního mechanismu, jak jej postuluje např. generativní mluvnice, nýbrž zjišťování vlastní tvořivé síly jazyka, poznávací a kulturní.

Běžným jevem se stávalo v šedesátých letech nekritické přejímání módních teorií, bez kritických komentářů vyšlo několik překladů západních prací, i když je již autoři sami považovali za překonané. V této věci se naše praxe zřetelně odlišila od praxe sovětské. Rozvoj západní lingvistiky je v Sovětském svazu pozorně sledován, důležitější práce se také překládají, ale téměř vždy je pamatováno na kritické zhodnocení a komentáře. Rozdíl ve srovnání s poměry u nás je také v tom, že ohlasy západních teorií nepřerůstají v jednostranné krajnosti. V poměru k západní (hlavně americké) jazykovědě nebyla v letech šedesátých uplatňována důsledně zásada ideologického hodnocení ani v některých jiných socialistických zemích.

Nová orientace v jazykovědě světové a přechod k novým formám práce v jazykovědě socialistických zemí v čele se Sovětským svazem měla své důsledky také pro hodnocení dřívějších směrů a škol. Pozitivní hodnocení československé strukturní lingvistiky se stalo v šedesátých letech světovou záležitostí (i v Sovětském svazu se na myšlenky pražské školy navazovalo, vyšel zde např. také obsáhlý výbor prací pražské školy), u nás však vedlo k tomu, že se přestalo kriticky rozlišovat mezi trvalými hodnotami a názory překonanými.

Jakmile se však přistoupilo k aplikacím při konkrétním výzkumu, ukazovala se potřeba modifikace i základních zásad a pouček. Poučná je po této stránce situace ve fonologii, jež patří k nejuznávanějším položkám v jazykovědné teorii pražské školy. V novějších českých a slovenských pracích se různým způsobem spojuje fonologie Trubeckého s teorií distinktivních rysů a diference zde někdy nabývají přímo povahy rozporů. Značná rozkolísanost vládne dosud v syntaxi, kde se staly východiskem obnoveného strukturního přístupu hlavně práce V. Mathesia. Velké pozornosti se v poslední době těší otázky tzv. funkční perspektivy větné, u nás i v zahraničí. K uspokojivé syntéze se však dosud nedospělo, třebaže zde došlo k značné koncentraci pracovních sil.

Rozpory hlubšího rázu se objevují tam, kde se přistoupilo na základě eklekticky konstruovaných teorií k aplikacím na složité úkoly, jako je např. strojový překlad. Protože se splnění těchto úkolů nejeví v dohledné budoucnosti jako reálné, je aplikace v značném rozsahu nahrazována výzkumem základním, takže vznikají nová, metodicky různě orientovaná bohemistická pracoviště. S koordinací se zatím ještě nezačalo, nebude jistě snadnou záležitostí, protože některé rozdíly v teoretické bázi jsou zásadního rázu.

Protože se v naší jazykovědě od konce let padesátých věnovalo poměrně málo pozornosti vztahům mezi jazykem a společností a jazykové politice (zvláště z hlediska [293]národnostního), docházelo v řadách jazykovědců ke kontroverzím v otázkách vztahů mezi češtinou a slovenštinou. Některé názory českých odborníků na vztahy mezi češtinou a slovenštinou byly na slovenské straně odmítány, v diskusích o Slovníku slovenského jazyka byl přičítán zbytečně velký význam jevům, které je možno hodnotit jako sbližování. Názorové rozdíly mezi slovenskými a českými teoretiky jsou zčásti vysvětlitelné odlišnou kulturní situací, spolupůsobí tu také reminiscence na nesprávnou jazykovou politiku centrálních úřadů v meziválečném období.

Otázkám vztahů mezi češtinou a slovenštinou bude třeba věnovat v příštích letech zvýšenou pozornost. Vytvoří se tím také podmínky k těsnější spolupráci mezi českými a slovenskými lingvisty. Je nutno vycházet z naprosté rovnoprávnosti češtiny a slovenštiny. Tato zásada nebyla v socialistickém Československu nikým popírána, ale v praxi nebyla vždy důsledně respektována. Nemůže být také nejmenších pochyb o tom, že péče o spisovnou slovenštinu je výhradní záležitostí slovenských odborníků a slovenských institucí. Koneckonců však i zde záleží na správnosti teoretických principů, o něž se jazyková kultura a jazyková politika opírá. Tvorba a tříbení těchto principů musí mít spolehlivé vědecké základy.

Zkušeností a poznatků získaných při konfrontačním i historickosrovnávacím výzkumu češtiny a slovenštiny bude možno využívat při studiu i jiných slovanských jazyků. Z těch byla v poválečném období věnována největší pozornost ruštině. Československá rusistika dosáhla již v padesátých letech pozoruhodných úspěchů, v šedesátých letech však přišlo období stagnace. To mělo různé příčiny, zčásti organizačního, zčásti metodického a ideologického rázu. Hlavní překážkou práce na konfrontační mluvnici rusko-české byla nepříznivá situace v bohemistice. Chybí nám vědecká mluvnice češtiny většího rozsahu. O jejím vypracování se teprve nyní začíná reálně uvažovat.

Nezájem o ideologické otázky, z nichž některé mají přímo i politický dosah, dá se v druhé polovině šedesátých let vysvětlovat pronikáním destruktivních tendencí do práce společenských organizací na jazykovědných a filologických pracovištích, a to jak v ČSAV, tak na vysokých školách. Ukázalo se, že ani pokrokové tradice v české jazykovědě, ani marxistická orientace, jak byla přijata československými lingvisty v letech padesátých, nezabránily zcela tomu, aby českoslovenští lingvisté v složité situaci koncem šedesátých let nepodléhali různým negativním tendencím. Negativní prvky a tendence, které se projevily v politickém vystupování lingvistů, nejsou bez souvislostí s jejich odbornou orientací. Tyto souvislosti jsou jasně patrny tam, kde se lingvisté angažovali v otázkách jazykově politických, např. v úvahách o vztazích mezi češtinou a slovenštinou. Některé z těchto projevů nebyly prosty elementů buržoazního nacionalismu.

Kritické hodnocení situace v naší jazykovědě v předkrizovém období nemůže nechat bez povšimnutí i některá závažná pozitiva. Došlo k nebývalému rozvinutí lingvistické aktivity, z výsledků lingvistického bádání těží i jiné vědní disciplíny, v jazykovědě se projevuje plodná orientace na filosofickou problematiku. Jako kladný zjev je třeba hodnotit rostoucí zájem o sémantické otázky, a to jak v lexikologii, tak gramatice (teorie gramatických kategorií, sémantiky, pádů, slovesa a věty atd.). Na tomto poli dosáhla v šedesátých letech pozoruhodných úspěchů také sovětská jazykověda, velmi aktivní jsou také lingvisté v NDR. Soustavné sledování výsledků sovětského bádání a těsnější kontakty našich jazykovědných pracovišť s pracovišti sovětskými jsou z naší strany tím spíše žádoucí.

K pozitivům naší lingvistické práce od let padesátých patří také příspěvky k funkčnímu pojetí jazyka. Ani zde nebylo však možné nezaujmout kritické stanovisko k pracím příslušníků pražské školy. Ukázalo se, že funkční teorie pražské jazykovědné školy nebyla jednotná a ve své nejpopulárnější verzi jen pozměnila pojetí německého psychologa K. Bühlera, který spolupracoval s pražskou školou. V období okupace se [294]pokusil Mukařovský vybudovat novou obecnou teorii funkcí, zůstalo však jen při náčrtech, jež byly publikovány až v roce 1966 (v knize Studie z estetiky). Pro lingvistiku má Mukařovského pokus minimální význam, v estetice zůstal zatím úplně bez povšimnutí.

Marxisticky orientovaná teorie jazykových funkcí nenavazuje přímo na koncepci Bühlerovu, ani na její modifikaci, jež vznikla doplněním Bühlerovy funkční triády o funkci estetickou. Zdůrazňuje se potřeba diferencovat funkce podle rozsahu jejich uplatnění (to vede mimo jiné k odlišení funkcí hlavních a vedlejších) a podle toho, vztahují-li se k jazykovým systémům nebo k řečové činnosti (jazykovým projevům). Čeho však lze touto cestou dosáhnout, ukazuje dobře stať A. A. Leonťjeva v sborníku Jazyk i obščestvo (Moskva 1968). Pokusí-li se někdo u nás o podobné shrnutí, bude muset zaujmout jasné kritické stanovisko k pojetí básnického jazyka jako jednoho ze základních funkčních útvarů spisovného jazyka.

Charakteristickým rysem celé světové jazykovědy po druhé světové válce je zájem o sémantiku. Naše jazykověda se na tomto světovém ruchu podílí v poměrně malé míře. Daleko příznivější situace je po této stránce nejen v Sovětském svazu, ale také např. v Polsku a v NDR. U nás byli zatím v oblasti sémantiky aktivnější logikové než lingvisté. Oživení zájmu o teoretické otázky musí se v naší jazykovědě projevit i v orientaci na sémantiku přirozených jazyků. Ti, kdož se toho úkolu ujmou, budou mít připravenu půdu v pracích, které vycházejí z pojetí jazyka nejen jako nástroje myšlení a dorozumění, ale přímo jako nástroje myšlení kritického, konstruktivního a také socialisticky angažovaného.

K upevnění dialektickomaterialistické základny v jazykovědě mohou platně přispět i vhodné formy spolupráce s jinými společenskými disciplínami, hlavně s historiografií, filosofií, psychologií, sociologií a ovšem i s literární vědou. Spolupráce s jazykovědou může být nepochybně prospěšná i těmto vědním disciplínám. Spolupráce jazykovědců s literárními teoretiky nesmí vést k tomu, aby se stíraly zásadní rozdíly v metodologickém základě těchto vědních oborů. Tyto rozdíly vyplývají především z okolnosti, že předmětem jazykovědy je jazyk jako objektivní realita, nikoli jazyková kulturní tvorba, jejíž hlavní formou je umělecká literatura (básnictví).

Jazykověda se nemůže vyhýbat zkoumání uměleckých textů jako svérázně organizovaných jazykových projevů, jejím cílem však není zjišťování uměleckých hodnot, spokojuje se zpravidla prostým výčtem a charakteristikou jazykových zvláštností. Kategorie umělecké hodnoty však není pro jazykovědu irelevantní. To je vidět již z toho, že předmětem jazykovědných analýz bývají zpravidla texty považované za umělecky hodnotné (nebo texty náležející do jiných oblastí okruhu kulturní tvorby).

Vedle zpřesnění a zpevnění metodologické základny je základní podmínkou dalšího rozvoje naší jazykovědy ověření obecné teorie jazyka na konkrétním jazykovém materiálu. To je v našem případě čeština a slovenština, každý z těchto jazyků v celé své bohaté složitosti. Integrální popis jazyků, k němuž se přitom směřuje, může být sice při nedostatečném personálním vybavení hlavních pracovišť cílem hodně vzdáleným, musí se však stále využívat všech možností k jeho dosažení. Je třeba pokud možná rovnoměrně pracovat na všech hlavních úsecích jazykové stavby a v přiměřených časových lhůtách prověřovat nosnost zvolené teoretické báze.

V době, kdy se v celém světě jazykovědná teorie dostala do rychlého pohybu, není dobře myslitelné, aby se soustavný výzkum jazyka opíral o koncepce vypracované před 15—20 lety nebo dokonce ještě starší (to se týká především koncepcí epigonsky přejímaných z let třicátých). Nosnost teorie je třeba v období 8—12 let prověřovat syntetickými pracemi, jež by přiměřeným způsobem usilovaly o vhodné vyjádření dominantních rysů jazykového systému. Nejlepší formou etapového prověření mluvnické teorie jsou ucelené popisy jazykových systémů. Jde v podstatě o gramatiky vědeckého typu, i když mají do určité míry jen prozatímní charakter.

[295]Etapový způsob práce na vědecké mluvnici přestává být naléhavý, jsou-li příznivé podmínky k realizaci vědecké mluvnice tak soustavné, že v našich poměrech může zůstat v platnosti po několik desetiletí. V takové situaci je dnes slovenská jazykověda, zpracování spisovné slovenštiny má již značný náskok před češtinou.

O potřebě urychleného vypracování větší vědecké mluvnice češtiny bude sotva kdo pochybovat. K tomuto cíli se směřovalo již v letech padesátých, kdy bylo do plánu Ústavu pro jazyk český zařazeno zpracování slovotvorby spisovné češtiny. Byla tím naznačena souvislost s mluvnickým dílem Jana Gebauera, s jeho Historickou mluvnicí jazyka českého. Gebauer stačil sám zpracovat a vydat tiskem jen hláskosloví a morfologii, syntax bylo možno na základě jeho rukopisů vydat po první světové válce, k zpracování tvoření slov (v jeho pojetí kmenosloví) se nedostal.

Metodologické důvody rozhodly o tom, že se nepokračovalo v Gebauerově díle přímo, že se nepřikročilo k práci na historickém materiále, nýbrž k popisu tvoření slov současného spisovného jazyka. Počítalo se ovšem již z počátku, že se postupně zpracuje podobným způsobem celá moderní čeština. Již samy zkušenosti, které při práci na tvoření slov byly získány, vedou k závěru, že je třeba práci na jednotně koncipované mluvnici češtiny organizovat jinak. Kdyby se mělo k zpracování dalších částí vědeckého popisu češtiny přikročit postupně, ztrácelo by se dokončení díla v daleké budoucnosti. Naléhavá potřeba urychleného vypracování vědecké mluvnice češtiny vyplývá i z nových úkolů, které naší jazykovědě ukládá nová společenská situace.

Řada nových úkolů, před kterými dnes teoretická jazykověda stojí, dá se stručně charakterizovat jako příprava pro jazykovědnou aplikaci. Protože základ teoretické jazykovědy tvoří výzkum konkrétních jazykových systémů, vyplývá z toho pro nás zase především potřeba systematického popisu spisovné češtiny. Aplikovanou jazykovědou je třeba rozumět především všechnu jazykovědnou technologii, která je nověji souhrnně označována jako informatika. Patří sem vedle výzkumu fyziologie a akustiky řeči především výzkum komunikačních procesů z hlediska potřeb rychlé distribuce uvnitř jednoho jazykového společenství i přenášení informací z jednoho jazykového společenství do druhého. Mnohotvárná teorie překládání a interlingvistických procesů se dostává se vší naléhavostí do pracovního programu. Obsahová interpretace a sémantika textů se stávají centrálními filologickými disciplínami. Heslem dne se stává jazyková analýza směřující k lingvistické konfrontaci. Přirozeným východiskem všeho nového pracovního ruchu jsou integrální popisy jazyků jako nositelů obsahového bohatství národních kultur. Dnešní situace české mluvnice není z hlediska těchto potřeb uspokojivá. V posledních patnácti letech se hodně zanedbalo, zájem se soustřeďoval na dílčí otázky, zřetel k systémovým vazbám byl oslaben.

Soustředěné pracovní zaměření na vědeckou mluvnici češtiny přinese pozitivní důsledky pro obecnou lingvistickou teorii. K význačným rysům lingvistiky po druhé světové válce patří rehabilitace tzv. intuitivního přístupu. V americkém kontextu má nový postoj k lingvistické intuici ráz revolučního zvratu. Zde bylo třeba překonávat behavioristické předsudky, jejichž vliv se projevoval negativně zvláště v sémantice. V evropském kontextu jde především o reakci proti přeceňování písemných dokladů. V nových podmínkách se v daleko větší míře než dříve uplatňuje metoda kontrolních experimentů, jež nabyla zvlášt významných forem v transformační gramatice.

Vypracování vědecké mluvnice češtiny aspoň středního rozsahu (kolem 1500 tiskových stran) usnadní práci na jiných úkolech, hlavně na konfrontačních mluvnicích světových jazyků (nejdále zatím pokročila práce na konfrontační mluvnici ruštiny). Pracovní přesuny, které si realizace tohoto úkolu vyžádá, nesmějí vést k oslabení práce na úkolech, které naší jazykovědě ukládá socialistický dnešek.

Péče o jazykovou kulturu, teorie jazykové výuky, otázky ediční, překladatelské [296]atd., to všechno patří k stálým a důležitým úkolům marxisticky orientované jazykovědy. Orientace na společensky důraznou problematiku je jejím podstatným rysem.

K dovršení konsolidačního procesu v československé jazykovědě je třeba, aby byla zpevněna její metodologická a ideologická základna. Je třeba posilovat vedoucí úlohu strany na všech jazykovědných pracovištích. Z usnesení a směrnic vrcholných stranických a státních orgánů je třeba pohotově a důsledně vyvozovat závěry ve všech odvětvích výzkumné i politickovýchovné činnosti. Zvýšenou péči je třeba věnovat školení nových odborníků.

To předpokládá těsnou spolupráci badatelských pracovišť s vysokými školami, jež musí věnovat talentovaným studentům i po stránce politickovýchovné zvláštní péči. Spolupráce akademických ústavů s vysokými školami musí dostat pevnou organizační základnu. I zásady řízení vědecké práce je třeba znovu promýšlet. Funkce koordinačních orgánů musí být plněna účinně a se vší odpovědností. Centrálně řízena podle potřeb plnění stěžejních úkolů by měla být i jazykovědná dokumentace. Zatím se nejednotně, někdy i po několika organizačních liniích, postupuje i v rámci jednoho a téhož pracoviště. Do státního plánu by se samozřejmě měly dostat i úkoly obecně lingvistické, protože tzv. základní výzkum je koneckonců závislý na kvalitě teoretické vyzbrojenosti řešitelů.

Bude třeba především konkretizovat, které teoretické jazykovědné problémy jsou v současné době nejaktuálnější. Řadu podnětů v tomto směru přináší pro naši práci i poslední ideologické plénum ÚV KSČ. Tak např. úkol zaměřit se na problematiku formování společenského vědomí klade do popředí — lingvisticky formulováno — úkol hlouběji rozpracovat nejen teorii funkcí jazyka vůbec a spisovného jazyka zvlášť, ale také důkladněji se věnovat teorii funkčního stylu, v němž dominuje funkce přesvědčovací, agitační, totiž stylu publicistického. Hlavní pozornost přitom je třeba věnovat publicistice moderní, v dosavadním výzkumu převládá historická retrospektiva. Zřetel k změnám v sociální struktuře společnosti obrací pozornost z lingvistického aspektu k teorii národního (celonárodního) jazyka a jeho složek.

Závažný úkol připadá české jazykovědě i při kritice reakčních ideologií, jak se projevují v lingvistické teorii; s tím souvisí nejen kritické zhodnocení přínosu mladogramatického, pozitivistického směru, ale také kritické ověření teoretických principů pražské školy, a zejména pak — v širší národní i mezinárodní spolupráci, na kterou ideologické plénum rovněž klade důraz — i zkoumání ideově teoretických základů novějších západních směrů neopozitivistických i jiných.

Některé zde vytyčené úkoly však překračují rámec čs. jazykovědy. V zájmu jejich všestrannějšího řízení a ideologického účinku by bylo vhodné přistoupit k jejich řešení ve spolupráci s jazykovědci všech socialistických zemí. Práci v dosavadních orgánech mezinárodní spolupráce v jazykovědě je třeba řídit tak, aby ideologické aspekty badatelské práce docházely náležitého uplatnění. Všechny mezinárodní komise musí sledovat jasné cíle a pracovat podle promyšlených plánů. V pracovních komisích při Mezinárodním komitétu slavistů je třeba posilovat úlohu národních komisí. Práce komisí musí těsně souviset s plněním základních úkolů domácích plánů.

K prohlubování jazykovědné metodologie mohou přispět celostátní konference. Po této stránce je třeba navázat na formy práce z let padesátých. Celostátních konferencí je možno využít i při práci na konkrétních úkolech základního i aplikovaného výzkumu. Slovenští lingvisté navrhují uspořádání konference o teorii spisovných jazyků se zřetelem k problematice socialistické společnosti. Z této konference by mohly vyplynout závěry i pro práci slavistické komise pro teorii slovanských spisovných jazyků.

Na základě prohloubeného ideologického pojetí základních úkolů teoretických bude možno úspěšněji řešit tzv. „kmenové“ úkoly československé lingvistiky, totiž všestranný výzkum a popis současného stavu i vývoje obou našich národních jazyků, [297]češtiny i slovenštiny, v jejich rozvrstvení územním, společenském i funkčním. Tato práce nemůže mít jen čistě teoretické zaměření, musí být co nejtěsněji spjata s politickými a kulturními potřebami socialistické společnosti. To v sobě zahrnuje celou jazykovou výchovu, odbornou péči o národní jazyky, pohotové plnění úkolů, jež jazykovědě vyplývají z technické revoluce. I na plnění úkolů, které souvisí s jazykem jako nositelem kulturních tradic národa (stylistika, dějiny spisovného jazyka, dialektologie), je třeba pamatovat.

Naléhavým úkolem pro nejbližší léta je vypracování základních pomůcek pro studium obecné jazykovědy. Měl by to být vedle vysokoškolské učebnice obecné jazykovědy slovník lingvistických termínů obdobného rázu, jako je sovětský slovník, který redigovala prof. Achmanovová. I na studijní pomůcky jiného typu by se mělo dostat. Vypracování obou těchto pomůcek měla delší dobu v plánu filosofická fakulta Karlovy university, realizace po této linii je však stále nejistější. I tento úkol by se mohl stát společnou záležitostí českých a slovenských jazykovědců.

 

R É S U M É

Современное положение и задачи чехословацкой лингвистики

Чехословацкие лингвисты в шестидесятые годы уделяли главным образом внимание общетеоретическим вопросам. Они исходили из теории пражской языковедческой школы, стремясь дополнить и модифицировать ее в духе новейших течений, особенно трансформационной и порождающей грамматики. Не возникло, однако, ни одно широко обоснованное применение этих новых концепций. Этот факт имеет разные причины, главную из них надо искать в недостатках самой теоретической основы и также в пороках организации языковедческих учреждений. Выяснению спорных вопросов и преодолению недостатков в коллективной работе поможет ускоренная реализация большой научной грамматики чешского языка.

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 4, s. 288-297

Předchozí Vladimír Macura: Hierarchie hodnocení jazyků u Jungmanna a jeho doby

Následující Šimon Ondruš: Stav a úlohy slovanskej a indoeurópskej historicko-porovnávacej jazykovedy v ČSSR