Nová studie o slovenském nářečí v Jugoslávii

Věra Michálková

[Kronika]

(pdf)

Новая работа о словацком диалекте в Югославии / Une recherche récente d’un dialecte slovaque en Yougoslavie

V souvislosti s přípravou a vydáváním národních jazykových atlasů vyvstává řada závažných metodologických otázek, mezi nimi i problém, zda zkoumat řeč těch příslušníků bývalého národního společenství, kteří dnes už nežijí na vlastním území původního mateřského jazyka. Jde především o mluvu starší vrstvy kolonistů, kteří se z původních tradičních nářečních oblastí vystěhovali do jinojazyčného prostředí; mnozí z nich si zachovali do značné míry svou svébytnost a v novém cizím prostředí tvoří dosud relativně homogenní jazykové společenství.

Slovenští jazykovědci věnovali slovenským enklávám v cizím jazykovém prostředí pozornost především v poválečném období, a to v řadě monografických studií.[1] Poslední z nich, zde posuzovaná studie, má poněkud zvláštní charakter, protože se zevrubně zabývá jazykem [345]pouze jediné obce Pivnica,[2] ležící asi 40 km na sevzáp. od Nového Sadu a tvořící podle autora zvláštní ostrůvek v jinak srbském prostředí i v rámci slovenských nářečí v Jugoslávii.

Práce se soustřeďuje především na hláskoslovnou a tvaroslovnou stavbu zkoumané mluvy, přičemž uvádí řadu poznámek slovotvorných. Její autor D. Dudok metodologicky vychází z monografie J. Štolce (o. c. v pozn. 1), která podává obecnější charakteristiku mluvy slovenských kolonistů v charv. jazykovém prostředí.

Dudok sledoval a zaznamenával projevy příslušníků staré, střední i mladé generace, všímal si řeči všech společenských vrstev, porovnával mluvu tradičních starousedlíků s mluvou těch, kteří se stýkali také s jinojazyčným prostředím, i s mluvou bilingvních a trilingvních obyvatel obce. Mluvené projevy zčásti zapisoval, zčásti nahrával na zvukový pás. Kromě toho užil anketové metody na základě dotazníku pro výzkum slovenských nářečí.[3] Jazykové analýze podrobil i dostupné materiály psané, jako kroniky, dopisy, školní úlohy a rozmanité záznamy. Sám však poznamenává, že při vlastním koncipování práce mohl tohoto svého rozsáhlého materiálu využít jen částečně; základem jeho vývodů je, jak sám říká, řeč těch typických jednotlivců pivnického kolektivu, kteří nepodlehli jazykovému vlivu nového prostředí a u nichž se pivnická jazyková norma jeví v nejčistší podobě. Bylo by však bývalo užitečné, kdyby se byl autor pokusil formulovat poněkud obecněji a přesněji svůj názor na kvalitu získaného materiálu (nepochybně cenného) i na autentičnost a reprezentativnost a svá kritéria výběru a hodnocení jednotlivých částí řeči. Tato dílčí výhrada se nabízí už i proto, že (jak sám autor v úvodních poznámkách ke své knize uvádí) pro své obecnější závěry nevyčerpává celé bohatství zkoumané řeči, že však předmětem jeho zájmu jsou tzv. příznačná slova.

Po úvodních kapitolách studie, obsahujících především informace o historické, demografické, společenské, hospodářské a kulturní situaci obce Pivnica, a po několika poznámkách metodologické povahy následují dva materiálové oddíly tvořící vlastní jádro práce. První, nazvaný Zvuková stavba, probírá v podstatě tradičním diachronním způsobem vokalickou a konsonantickou soustavu zkoumané mluvy. Užitečné jsou tu autorovy postřehy o přizpůsobování maď. a srch. přízvuku a kvantity při přejímání slov z těchto jazyků do zkoumaného nářečí. Některé poznámky o hláskách v proudu řeči však mohly být poněkud podrobnější. Tak by např. bylo vhodné zmínit se o realizaci některých dalších souhláskových skupin jako s—h, v—h, k—h apod. na švu slovních skupin. Postrádáme také údaje, zda se objevují ve zvukovém plánu pivnické mluvy, popř. v jaké míře, výraznější diference generační, diference mezi projevy tradičních mluvčích a mluvčích např. bilingvních apod., zda mluvené formy ovlivňují nějak projevy psané, zda se některé realizace jeví jako koexistující apod.

Oddíl zahrnující výklady tvaroslovné s předcházejícími komentáři slovotvornými je rozčleněn na deset pododdílů podle tradičních slovních druhů. V těchto výkladech se projevuje autorova podrobná znalost materiálu a také jeho informovanost o místě a platnosti jednotlivých forem v celém morfologickém systému zkoumané mluvy. Svědčí o tom řada drobných poznámek u mnoha dubletních podob i u některých podob přejatých, popř. utvořených podle „cizího“, neslovenského vzoru. V této části práce by bylo užitečné shrnout jednotlivá dílčí pozorování a podat je v nějakém přehledu apod., aby se získal obraz celého dílčího systému, např. jmenného skloňování, tvoření préteritálních forem apod. U slovesa by bylo užitečné nepočítat s historicky sice oprávněnými, v současném jazyce však už méně odůvodněnými 13 slovesnými typy, nýbrž podstatně tento počet zredukovat, aby se ukázal dnešní repertoár slovesných forem spolu s uplatněním analogií, které působí při tvorbě některých vyrovnaných podob. — Na závěr tvarosloví připojil autor poznámky o příslovcích, předložkách, spoj[346]kách, citoslovcích a částicích, o jejich tvoření a uplatnění. (Nedopatřením se patrně dostala do oddílu o spojkách /z kapitoly o částicích/ poznámka, že výrazy veď/ť a šak fungují v konstrukcích jako: šag /veď/ já to ňevím.)

Teoretické závěry jsou obsaženy v kapitole o místě pivnického nářečí mezi nářečími slovenskými. Když ji autor koncipoval, měl k dispozici především práce V. Vážného a J. Štolce, nikoli však ještě vycházející Atlas slovenského jazyka. Dochází k závěru, že pivnické nářečí je poměrně nový dialekt slovenského jazyka, že vzniklo podobně jako jiná slovenská nářečí v Jugoslávii konvergencí z původně rozdílných nářečních typů a že se jako celek řadí svými výraznými rysy hláskoslovnými, tvaroslovnými i jinými mezi nářečí zápsloven. s některými střsloven. prvky. Dokládá to přehledem charakteristických rysů z obou uvedených mluvnických plánů. Ukazuje však, že dnešní pivnické nářečí nelze zcela ztotožnit se žádným dnešním konkrétním slovenským dialektem, ani nelze přesněji stanovit jeho původní místo mezi ostatními slovenskými dialekty.

Za tímto závěrem celé studie následují ještě dva poměrně obsáhlé samostatné oddíly. První obsahuje ukázky souvislé řeči přepsané z magnetofonových záznamů. Vyprávění dokumentují především mluvu staré generace, jejíž příslušníci prožili většinu života v domovské obci. Proto poněkud méně ukazují vnitřní dynamiku řeči pivnické společnosti jazykově zajisté ne zcela homogenní. Zaznamenané projevy, živé, bezprostřední, s rozmanitou a netradiční tematikou, převážně obsahují vzpomínky mluvčích. Mezi ukázky nejsou zahrnuty běžné rozhovory, řeč více osob ani obvyklé každodenní rozmluvy. Ale i tak je autentický materiál hodnotný a obsahuje řadu obratů a konstrukcí typických pro lidové mluvené vyjadřování. Proto je třeba tím více litovat, že nebylo zkoumáno nářečí také z hlediska syntaktického. Skladebný rozbor by byl jistě nemálo přispěl k přesvědčivějšímu a plastičtějšímu obrazu zkoumaného nářečí. Škoda že chybí ukázka z projevů psaných, jež autor rovněž při sběru a hodnocení materiálu sledoval.

Po srbocharvátském a německém résumé následuje Zvukový a gramatický „slovník“. Název této části práce je podle našeho názoru poněkud zavádějící, neboť u žádného z uvedených abecedně řazených výrazů není připojen ani věcný, ani jiný výklad (a mnohde by byl žádoucí). Jde spíše o rejstřík výrazů, forem, morfémů a mluvnických jevů s poznámkou o místě výskytu v textu. „Slovník“ vzbuzuje vzhledem k počtu i výběru hesel (na 70 stran) poněkud rozpaky. Autor v něm shrnul slovní a mluvnický repertoár víceméně náhodně zvolených ukázek projevů nářečních mluvčích a sám podotýká, že do slovníku pojal především slova a tvary příznačné pro nářečí z hláskoslovného a tvaroslovného hlediska. Výčet stran za jednotlivými výrazy není úplný, takže rejstřík neposkytuje ani údaje o frekvenci forem v něm obsažených. Právě u nejčastějších končí výčet stran mnohdy zkratkou atd. Rejstřík mluvnických jevů a stručný slovník výkladový by byly úspornější, přinesly by čtenáři více informací.

Přes uvedené výhrady je rozsáhlá monografie D. Dudka vcelku cenný příspěvek k současnému dialektologickému bádání, a to z několika hledisek. Ukazuje současný stav a do značné míry i vývoj mluvy určitého nářečového původu (1) bez živého kontaktu s původním jazykovým prostředím a bez vlivu vyvíjejícího se jazyka původní domoviny mluvčích. (2) Představuje uvedené nářečí jako vnitřně diferencovaný celek a jeho uplatňování v dorozumívací praxi, a to jak ve styku s jinojazyčným (zde hlavně srbským) jazykovým prostředím, tak v živém styku s mluvou jiných slovenských obcí (jinonářečního původu) v dnešní Jugoslávii. (3) Kromě jistých (ostatně nemnohých) projevů jazykově nivelizačních ukazuje současnou pivnickou mluvu jako strukturu uplatňující se vcelku převážně v oné podobě, jakou měla v čase přesídlování prvních kolonistů ze slovenské oblasti do srbského jazykového prostředí, tedy jako útvar v porovnání s řečí současných nářečních mluvčích původní domoviny poněkud archaizovaný, s jistými rysy jazykového konzervatismu. Po řadě starších studií věnovaných řeči Slováků žijících mimo vlastní slovenské území je monografie D. Dudka o nářečí obce Pivnica v Báčce dalším významným přínosem k bádání o nespisovném mluveném jazyce v cizím prostředí. Jejího materiálu bude možno nepochybně užít s prospěchem při širším studiu nářečí slovenských (částečně snad i srbských) a kromě toho budou některé údaje z uvedené [347]studie vítaným a zajímavým doplňkem pro uživatele Atlasu slovenského jazyka.

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 4, s. 344-347

Předchozí Josef Vachek: Frankfurtská čítanka o kontrastivní lingvistice

Následující Josef Skulina: Živé slovo o dialektologii