Frankfurtská čítanka o kontrastivní lingvistice

Josef Vachek

[Kronika]

(pdf)

Франкфуртская хрестоматия о контрастивной лингвистике / Recueil de Francfort sur la linguistique contrastive

Mezi pracovními středisky, která se v posledním desítiletí začala intenzívně zabývat problematikou kontrastivní lingvistiky, patří jedno z předních míst stuttgartskému centru, jehož hlavním organizátorem je anglista Gerhard Nickel, známý i československým jazykovědcům svými přednáškami u nás. Středisko se čile uplatňuje i publikačně, mj. i sborníky pravidelně informujícími o práci na projektu PAKS (Projekt für angewandte kontrastive Sprachwissenschaft), nejnověji pak užitečnou informativní čítankou Reader zur kontrastiven Linguistik, kterou v redakci G. Nickela vydalo r. 1972 frankfurtské nakladatelství Athenäum Verlag (184 s.).

Závažnost publikace je v tom, že jejích 14 příspěvků umožňuje čtenáři, aby si učinil celkový obraz o dnešní situaci v západní kontrastivní lingvistice (výjimečně je tu zastoupen i hlas polský T. Krzeszowským) a hlavně o rozmanitosti metodologických přístupů, jimiž se jednotliví badatelé snaží dané problémy zvládnout. Mezi přispěvateli najdeme některá velmi známá jména: kromě Nickela samého, který v úvodní stati podává přehlednou informaci o dnešním stavu kontrastivní lingvistiky, jsou tu zastoupeni mj. R. Lado, E. Coseriu, D. L. Bolinger, S. Pit Corder, W. R. Lee, C. James, E. Oksaarová, zmíněný už Krzeszowski atd. Všechny příspěvky jsou uveřejněny německy (sedm jich bylo ovšem do němčiny přeloženo z jazyka originálu, hlavně z angličtiny). Je třeba s povděkem uznat, že redaktor tu dal slovo nejen stoupencům kontrastivní analýzy, ale i badatelům, kteří k ní mají jisté výhrady (např. Leeovi a Corderovi). Na jejich námitky se přirozeně odpovídá v jiných statích, a to jednak z pera redaktora samého, hlavně pak v delším pojednání C. Jamese (nadepsaném příznačně „Zur Rechtfertigung der kontrastiven Linguistik“, s. 39—58).

Mezi námitkami, které bývají vznášeny proti kontrastivní lingvistice, jak bývá i u nás často pojímána (totiž jako disciplína umožňující prevenci žákovských chyb), zaujímá přední místo ta, že chyby žáků v jazyce cílovém nejsou vždy způsobovány jen interferencí jazyka mateřského, východiskového.[1] Často bývá [343]zdrojem chyb i mylná generalizace pravidel, jež si žák osvojuje, ale jejichž výjimky zatím nezvládl. Ve sborníku se právem zdůrazňuje, že „prevenční“ pojetí kontrastivní gramatiky je příliš jednostranné (Nickel, s. 11). — V našich jazykovědných tradicích, o nichž se redaktor sice zmiňuje (bohužel jen zcela letmo), ale podrobněji je nepopisuje, bylo této metody používáno především k cílům lingvistické charakteristiky srovnávaných jazyků — rozdíl v pojetí je ostatně zřejmý i z terminologie: spíše než o kontrastivní metodě (zdůrazňující rozdíly) se u nás mluví o metodě konfrontační (porovnávací), popř. analyticko-srovnávací, což byl původní termín V. Mathesia, průkopníka této metody u nás.

I když, jak redaktor objektivně uznává, nastalo už jisté vystřízlivění z původního nadšení pro kontrastivní přístup k jazyku, přece jen zůstává podle něho nepochybné, že problémy tímto přístupem postavené mají svou závažnost, takže si kontrastivní zkoumání jazyků jistě zachová své povné místo po boku jiných jazykovědných přístupů (Nickel, ib.). Nelze tedy prostě ztotožnit kontrastivní lingvistiku s lingvistikou aplikovanou (kterou ostatně nikdo dosud uspokojivě nedefinoval, jak na to redaktor upozorňuje), ale jistě se aplikovaná lingvistika může nejednou opřít právě o závěry získané lingvistikou kontrastivní (a to i v jiných oblastech než v jazykové didaktice). — Podrobně se zabývá námitkami proti kontrastivní lingvistice v stati už zmíněné C. James, a to zvláště argumentací Leeovou, Hadlichovou, Newmarkovou a Reibleovou (stať Leeova, jako patrně nejreprezentativnější, byla po právu pojata do sborníku).

Příspěvky ve sborníku byly vhodně vybrány i potud, že z nich jasně plyne různost názorů na to, co má platit za „tertium comparationis“, na jehož pozadí rozdíly mezi zkoumanými jazykovými strukturami zřetelně vystupují. Právě závažnost tohoto společného základu je nutno zdůraznit, protože termín kontrastivní lingvistika jinak lehko svádí k domnění, že shody mezi zkoumanými strukturami jsou pro takovou jazykovědu nezajímavé (naopak náš termín lingvistika konfrontační správně zdůrazňuje, že i tyto shody jsou pro lingvistickou analýzu významné). Tento společný základ hledají někteří, hlavně stoupenci generativistickotransformační koncepce, v hloubkové struktuře, z níž by se příslušnými množinami pravidel dospívalo k rozmanitostem struktur povrchových, jak je v srovnávaných jazycích nacházíme. Toto stanovisko zastává v sborníku T. Kruszewski (v stati „Kontrastive generative Grammatik“, s. 75—84); zní na prvý pohled velmi přijatelně, ale tomu, kdo je obeznámen s mnoha spornými stránkami pojmu „hloubková struktura“ (jak se např. projevily v diskusích na bolognském mezinárodním lingvistickém sjezdu 1972), bude se toto řešení jevit alespoň sporným. Není tedy divu, že se jiní badatelé pokoušejí zakládat kontrastivní analýzu na sémantické strukturaci (s ní ostatně někteří lingvisté hloubkovou strukturu ztotožňují), na kterou jazyk tak či onak odkazuje — tak např. R. Lado (v příspěvku „Meine Perspektive der kontrastiven Linguistik 1945 bis 1972“, s. 15—20), jemuž se práce Fillmorovy a Chafeovy jeví jako závažné kroky na cestě k řešení otázek sémantické problematiky. Je jistě potěšitelný živý pracovní ruch, který lze v posledním desítiletí sledovat v úsilí o vybudování strukturní sémantiky (prvým signálem změněné situace na tomto poli, po asketicky odmítavém přístupu k sémantické problematice u amerických distribucionalistů, byly ovšem už přednášky L. Hjelmsleva a R. Wellse na sjezdu v Oslo r. 1957, skutečnou explozi zájmu o tuto problematiku lze však datovat teprve od známého společného pojednání Katze a Fodora v Language r. 1963, zvláště pak od Weinreichovy studie v sborníku Universals of Language z téhož roku. Nicméně ani na tomto pracovním poli nebylo, jak se zdá, ještě zdaleka dosaženo tak definitivních výsledků, aby na nich bylo možno bezpečně založit kontrastivní studium jazyků.

To vše bylo asi důvodem, proč E. Coseriu v své důkladné stati „Über Leistung und Grenzen der kontrastiven Linguistik“, obsažené rovněž v recenzovaném sborníku, s. 39—58, vyslovuje názor, že „nejvhodnějším pro cíle kontrastivního srovnávání se přece jen zdá strukturně funkční popis“ (s. 43), který podle jeho mínění připouští nebo usnadňuje přechod od významů promluv („Redebedeutungen“) k jednotným jazykovým funkcím a tím podporuje vnitřní porozumění cílovému jazyku. Naopak nejméně vhodný se mu pro ten účel jeví přístup transformační, který právě tento přechod zatarasuje. I když Coseriu v této souvis[344]losti necituje žádnou práci pražské školy[2] (sympaticky se však na jiném místě staví k lingvistické koncepci Hallidayově, která má s pražskou řadu styčných bodů), je to jistě svým způsobem potěšitelné potvrzení o správnosti této cesty, kterou se v pražské škole provádí konfrontační jazykový výzkum, a to hlavně na úseku anglistiky a rusistiky v poměru k češtině, již po celá čtyři desítiletí. Z pozic, které jsou funkčně strukturní koncepci velmi blízko, vychází konečně i příspěvek Dw. Bolingera „Zum Essenz-Akzidenz-Problem“ (s. 147—156), který zastává tezi, že základní ideje, vyjadřované vyhraněnou formou ve struktuře jednoho jazyka, nacházejí obvykle své vyjádření i v strukturách jiných jazyků, třebaže leckdy v některém odlehlém úseku jeho gramatické stavby (autor svou tezi dokládá vyhledáváním paralel k španělské slovesné dvojici ser — estar, jíž v jiných jazycích odpovídá jen jediné verbum existentiae, avšak významový rozdíl charakteristický pro španělská slovesa bývá tu vyjadřován jinými prostředky).

Z obecně orientovaných příspěvků (k statím pojednávajícím o detailním průzkumu otázek jednotlivých jazykových srovnání tu nelze přihlížet) stojí za povšimnutí pojednání S. Pita Cordera „Zur Beschreibung der Sprache des Sprachlerners“ (s. 175—184). Autor je přesvědčen, že testy a rozbory chyb, jak se v kontrastivní analýze zpravidla praktikují, jsou pochybené v tom, že jsou orientovány na cílový jazyk a zjišťují, v čem se žák od jeho normy odchyluje. Podle Cordera by bylo možno proces osvojování jazyka ze strany žáka správně pochopit jen tehdy, kdyby se zkoumal postupný vývoj a růst žákova „état du dialecte“, jejž by bylo třeba popisovat podle stejných pravidel, jako se to děje při popisu dětské řeči nebo nějakého dosud neznámého jazyka. Je to jistě zajímavý pohled z druhé strany, než je pohled obvyklý; nicméně jím jistě není anulován užitečný přístup, který se v kontrastivní analýze obvykle praktikuje.

Po formální stránce by bylo této jistě velmi užitečné antologii posloužilo, kdyby byl u jednotlivých přeložených statí vždy důsledně uváděn bibliografický údaj, kde lze najít její znění v původním jazyce (není tomu tak bohužel vždy a odkazy jsou dosti nesystematické). O tom, že by bylo bývalo dobře informovat důkladněji o naší tradici mathesiovské analytické komparace (konfrontační metodě), byla již také výše zmínka. Ale i přes tyto výhrady je třeba edici frankfurtské čítanky hodnotit jako akt nepochybně záslužný svou instruktivností.

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 4, s. 342-344

Předchozí Iva Nebeská: Nový pohled na příslovečné určení příčiny v češtině

Následující Věra Michálková: Nová studie o slovenském nářečí v Jugoslávii