dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nový pohled na příslovečné určení příčiny v češtině

Iva Nebeská

[Kronika]

(pdf)

Новый взгляд на обстоятельство причины в чешском языке / Une vue nouvelle sur le complément déterminatif en tchèque

Cílem práce Svatavy Machové Příčina v syntaxi češtiny (Praha 1972, Academia, 117 s.) je podrobně popsat způsoby vyjadřování příslovečného určení příčiny a včlenit tento úsek do generativního popisu češtiny navrženého P. Sgallem (Generativní popis jazyka a česká deklinace, Praha 1967). Není to úkol snadný. Každý z uvažovaných příčinných vztahů lze vyjádřit několika jazykovými prostředky. Tyto jazykové prostředky neslouží výlučně k vyjádření vztahů příčinných, ale i jiných. Navíc při vymezování příslovečných určení příčinných narazíme na celé škály příslovečných určení, která tvoří přechod k určením jiným. Ve shodě s postupem obvyklým v gramatikách češtiny[1] vychází i Machová z významu. Nespokojuje se však s pouhým výčtem jazykových prostředků, ale obohacuje svůj popis o charakteristiku kontextů, v kterých se každý jazykový prostředek vyskytuje. Celá práce je rozdělena do čtyř kapitol: (1) úvod (s. 5—9), (2) výklad termínu příslovečné určení příčiny pomocí filosofických a logických přístupů (s. 10—25), (3) vyjádření příslovečného určení příčiny v češtině a jejich charakteristika (s. 26—89), (4) příslovečné určení příčiny v generativním popisu češtiny (s. 90—106). Kromě anglického résumé jsou v závěru připojeny dva rejstříky, věcný a probraných jazykových prostředků.

V úvodu autorka naznačuje cíl práce a charakterizuje materiál, o který se při studiu příslovečného určení opírala (přibližně 3 000 údajů z beletrie a odborného stylu). Druhá kapitola má charakter koncepčního rámce celé práce. Všimneme si zejména pasáže, v které se řeší vztah mezi různými druhy příslovečného určení příčiny (s. 20). Mezi příslovečná určení příčiny Machová zahrnuje určení podmínky možné, podmínky neskutečné, vlastní příčiny, důsledku a účelu. Důvod neodlišuje od vlastní příčiny,[2] protože se domnívá, že „z hlediska popisu jazykového systému češtiny se toto rozlišení nejeví jako nutné“ (s. 27). Na rozdíl od většiny českých gramatik neřadí Machová k příslovečnému určení přípustku (srov. dále), v souladu se syntaxí Šmilauerovou a Kopečného sem řadí důsledek; otázku, zda jde o spojení souřadné nebo podřadné, nechává otevřenou. — Pro všechny druhy příslovečného určení příčiny je společný kauzální vztah mezi jevy vyjádřenými hlavní a vedlejší větou (a. důsledně pro ni užívá termínu klauze), popř. řídícím slovesem a závislým větným členem. Vzhledem k tomu, že v jazyce jde často o vyjádření vztahu volnějšího, pro který by označení kauzální bylo příliš silné, zavedla [341]Machová pracovní termín aitiologická implikace (aitiā řec. ‚příčina‘). Informaci obsaženou v každém z příslovečných určení rozložila na jednotlivé složky, označila vztahy mezi nimi a celou situaci přehledně vyjádřila formálním zápisem. Jako p a q označila výroky, jako c (c1, c2, c3) výrokotvorný funktor (aitiologickou implikaci). Pomocí těchto symbolů lze snadno zapsat podmínku možnou (p c q), vlastní příčinu (p c1 q) = df((p c q)& p) a podmínku neskutečnou (p c2 q) = df((p c q) & ). Obtížnější je zápis příslovečného určení účelu. Nevystačí se s výroky p a q a výrokotvorným funktorem c jako u vztahů předcházejících, přistupuje prvek další, vyjádření přání. Machová zavádí konstantu V a výrazem V (q) rozumí, že „subjekt klauze, kterou je interpretováno q, si přeje pravdivost výroku q“ (s. 23). Potom vztah příslovečného určení účelu lze vyjádřit formulí (q c3 p) = df((p c q) & (V(q) c1 p). Domnívám se, že by bylo vhodnější výrazu V(q) připsat méně konkrétní význam, např. „existuje přání, existuje záměr“, protože uvedená interpretace není vhodná pro všechna účelová souvětí, zejména ne pro vedlejší věty účelové s neživotným podmětem a pro souvětí s různými podměty. Z uvedeného formálního zápisu je zřejmé, že příslovečné určení vlastní příčiny a obou podmínek jsou mezi sebou spojena těsněji, určení účelu stojí poněkud stranou a důsledek se jako zvláštní vztah nevyčlenil. Nositelem společného významu je podmínka možná (srov. grafické znázornění na s. 23). Příslovečné určení přípustky nechává autorka stranou právě proto, že je nelze vyjádřit pomocí základního vztahu (p c q). Domnívám se však, že kdyby se užilo takového způsobu formálního zápisu, z něhož by nebylo zřejmé jen, zda nastala skutečnost interpretovaná výrokem p, ale i zda nastala skutečnost interpretovaná výrokem q, příslovečné určení přípustky by bylo možno mezi určení příčinná zařadit.

Jádrem celé práce je kapitola třetí. Autorka se v ní zabývá způsoby vyjadřování příslovečného určení vlastní příčiny, důsledku a účelu v češtině; k vyjádření obou podmínek pouze přihlíží. Důraz klade ne na výčet jazykových prostředků, ale na vymezení kontextů, v kterých se uvedené jazykové prostředky používají. V třech samostatných částech přináší pro určení vlastní příčiny, důsledku a účelu přehled možných forem vyjádření a stanoví možnosti i podmínky jejich vzájemné substituce. — Způsob zpracování je jednotný: autorka uvádí vždy nejprve členské vyjádření příslovečného určení (s výjimkou důsledku) formou substantiva bez předložky nebo konstrukcí s vlastní předložkou a zjišťuje podmínky jejich vzájemné zaměnitelnosti bez porušení významu. Stejný postup volí pro nevlastní předložky, předložková sousloví a vyjádření vedlejší větou. Nakonec uvádí podmínky zaměnitelnosti všech uvedených forem mezi sebou. Tím, že charakterizuje podmínky vzájemné substituce jednotlivých jazykových prostředků, vyčleňuje možné kontexty, v kterých se může každý jazykový prostředek použít. Podmínkami užití jednotlivých forem členského vyjádření (a jejich vzájemné substituce bez porušení významu) rozumí vesměs sémantickou charakteristiku řídícího slovesa a závislého substantiva, v některých případech uvádí i podmínky syntaktické (např. závislé substantivum je vždy rozvito shodným přívlastkem); jako podmínky užití spojovacích prostředků při vyjádření příslovečného určení vedlejší větou uvádí zejména pořadí vět a omezení rázu syntaktického. — Exaktně formulovat výsledky právě v oblasti známé formulacemi vágními umožnilo autorce užití metody distribuční analýzy (v tomto případě její modifikované podoby, srov. výklad u ní na s. 28); ta se dosud užívá spíše v lingvistických pracích zahraničních. Výsledky získané touto metodou byly doplněny informacemi rodilých českých mluvčích (s vysokoškolským vzděláním), které se týkaly přijatelnosti daných forem příslovečného určení v jednotlivých kontextech bez porušení významu. Na základě těchto charakteristik tvoří jazykové prostředky užívané pro vyjádření příslovečného určení ohraničené skupiny. Vztah jednotlivých skupin mezi sebou může být několikerého typu: nemají žádný společný prvek (komplementární distribuce); mají všechny prvky společné (identická distribuce); mají některé prvky společné (ekvipolentní distribuce); jedna skupina je částí druhé (defektivní distribuce).

Výsledky distribuční analýzy jsou využity v kap. čtvrté, která přináší začlenění popisu příslovečných určení příčiny do generativního popisu češtiny. Rozpracovává se překlad z roviny významové stavby věty do roviny [342]větněčlenské a z roviny větněčlenské do roviny morfologické. Uvádějí se příslušné algoritmy a naznačují a řeší některé dílčí problémy, zejména týkající se otázky nominalizace.

Kromě otázek základních naznačuje a. řadu dalších, které se vlastní problematiky příslovečného určení dotýkají jen okrajově, např. úloha času v kauzálním vztahu, vztah některých typů příslovečných určení k předmětu aj., a přináší tak řadu podnětů k zamyšlení. Z drobnějších postřehů jistě neujde pozornosti, že autorka nepovažuje spojku neboť za souřadicí, protože mimo jiné tato spojka nemůže na rozdíl od jiných souřadicích spojek vytvářet koordinovaná spojení a stát před spojkami podřadicími.

Závěrem můžeme říci, že se autorka nejen s úspěchem zhostila svého úkolu, ale navíc i metodicky obohatila studium syntaxe češtiny. Způsob zpracování nashromážděného materiálu je bezesporu podstatným přínosem. Jazykovým prostředkům užívaným pro vyjádření příslovečného určení příčiny se tak dostává jistého uspořádání. Metoda i výsledky zpracování se ukázaly jako užitečný prostředek popisu nejen tohoto problémového okruhu, ale byly by vhodné i pro popis dalších slovesných doplnění. Snad jen výsledky by mohly být předloženy formou poněkud přehlednější. Je třeba ocenit i autorčin smysl pro začlenění celé problematiky do širšího kontextu filosofických a logických přístupů, přičemž vlastním těžištěm práce zůstává analýza lingvistická. Ačkoli se studie řadí mezi práce týkající se generativního popisu jazyka, v bohemistických částech není čtenář algebraickolingvistickou terminologií zatěžován.


[1] B. Havránek - A. Jedlička, Česká mluvnice, 1970; Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, 1966; J. Bauer - M. Grepl, Skladba spisovné češtiny, 1972; Fr. Kopečný, Základy české skladby, 1958.

[2] Srov. K. Svoboda, O tak zvaných větách příčinných a účinkových, NŘ 37, 1954, 1—11.

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 4, s. 340-342

Předchozí Miroslav Jindra: Celostátní seminář jazykovědců-komunistů o lingvistice marxisticky orientované

Následující Josef Vachek: Frankfurtská čítanka o kontrastivní lingvistice