dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K souvislostem mezi jazykovou normou a varietou

Vít Dovalil

[Články]

(pdf)

On relations between language norms and varieties

Pojmy jazyková norma a varieta (jinak též útvar jazyka) patří k ústředním pojmům sociolingvistiky. Diskuse týkající se jejich přesnějšího vymezení trvají vlastně od doby, kdy se v odborné literatuře vůbec objevily. Skoro se zdá, že je prakticky možné se bez nějaké konsenzuální definice obejít. Přesto zastávám názor, že pokusy definovat oba tyto sociolingvistické pojmy (a principiálně samozřejmě nejen tyto) mohou být podrobeny seriózní analýze, z níž může vyplynout závěr s určitou výpovědní hodnotou.

Pro svůj rozbor jsem shromáždil celkem 45 definic jazykové normy a 17 definic variety z odborné literatury německé, české a částečně též anglické a francouzské, které byly uveřejněny v podobě encyklopedické nebo ve vědeckých studiích převážně v posledních třech desetiletích (např. U. Ammon, G. Berruto, E. Coseriu, F. Čermák, F. Daneš, M. Durrell, K. Gloy, W. Hartung, R. A. Hudson, G. Lerchner, N. Luhmann, J. a L. Milroy, B. Müller, I. Nebeská, D. Nerius, E. Oksaar, W. Schmidt, B. A. Serebrennikov, W. Settekorn, P. Trudgill a řada jiných). Nižší počet definic druhého pojmu svědčí mj. o jeho menší zažitosti. Pro objasnění intenze a extenze obou pojmů a následně pro jejich sociolingvistické explikace bylo užito klasického postupu rozložení definice v části tradičně nazývané ‚genus proximum‘ a ‚differentia specifica‘. Tím se podařilo jinak poměrně neuspořádanou situaci zpřehlednit a tyto součásti mezi sebou jemněji vyvážit.

 

Jazyková norma

Normy lze ze sociolingvistického hlediska v zásadě klasifikovat jako odrazy sociálních jevů v lidském vědomí. Ačkoli se vztahují k vnějšímu světu, neměly by být jazykové normy ztotožňovány jen s promluvami již uskutečněnými. Důvod pro tuto neidentifikaci spočívá v tom, že normy se chápou rovněž jako sociální očekávání, podle nichž se později může či nemusí jazykové jednání realizovat. S předchozími tvrzeními koresponduje dále to, že jazyková norma představuje pojem. Pojmy samy o sobě tvoří úseky lidského vědomí, mentální jednotky, které se utvářejí abstrakcí podstatných příznaků např. právě z jevů nás obklopujících, což se však nutně nedostává do rozporu s tvrzeními, že existují i pojmy bez konkrétního denotátu.

Strukturu jazykové normy je podle mého názoru možné operacionalizovat do tří složek tak, jak to činí právní věda u normy právní: antecedens jazykové normy, její implikát a sankce.[1] Antecedens (v právní vědě též hypotéza) stanovuje podmínky a okolnosti, v nichž je nebo má být jazyková promluva realizována. Implikát (dispozice) se vysvětluje jako představa uživatele jazyka o uskutečnění promluvy a její provedení. Právě v sepětí antecedentu s implikátem, v závislosti druhého prvku na prvním a (v oblasti jazyka patrně jen do jisté míry) též v roli sankce se dá uvažovat [177]o regulující funkci jazykové normy. Takováto struktura jazykové normy odpovídá svým instrumentáriem i systému otázek kladených J. Fishmanem: kdo mluví nebo píše jakým jazykem (resp. jakou varietou) s kým, kdy, za jakých okolností a za jakým účelem. Potenciálnost v jazykové komunikaci se týká implikátu (použití prvků určité variety v podobě mluvené nebo psané), ostatní proměnné vytvářejí antecedens jazykové normy. Pro názornost lze uvést příklady:

Učitel (dospělý mluvčí) je pozván prezidentem republiky na návštěvu. Tento mluvčí, jenž nepatří do okruhu známých hlavy státu, ví, že bude přijat na Pražském hradě. Mj. i vzhledem k oficiálnosti situace, kterou tento mluvčí vnímá a o níž má nějakou představu (nad situací se pozastaví, bere ji nějak v potaz atd.), očekává komunikaci ve spisovném jazyce (antecedens jazykové normy). Okolnostem se hodlá přizpůsobit, a proto se alespoň bude snažit o hovor právě ve spisovném jazyce. Lze se oprávněně domnívat, že tento prezidentův host se tedy bude snažit vyhnout se formám běžným v obecné češtině. Např. adjektiva podle vzoru „mladý“ bude skloňovat tak, že mj. v nominativu singuláru v postavení shodného přívlastku u maskulin zachová a nevysloví tento tvar s -ej (implikát jazykové normy). Otázku, zda toho musí být objektivně nebo subjektivně schopen, ponechávám stranou.

Několik spolužáků jedné lucernské základní školy se po skončení vyučování sejde na autobusové zastávce. Všem je kolem 13 let. Nejsou si jisti, jestli na jízdním řádu je správně vyznačena aktuální změna trasy linky, kterou jezdí domů (antecedens jazykové normy). Dohadují se o tom ve svém dialektu Schwyzertüütsch (implikát jazykové normy).

Z těchto náčrtků ovšem samozřejmě ještě neplyne, že vnímání a hodnocení komunikační situace musí být vždy důsledně stejné u každého mluvčího a že i jazykové promluvy budou totožné.

V otázce, do jaké míry tvoří sankce samostatnou složku jazykové normy, nepanuje jednota (srov. např. Bartsch, 1987, s. 84 a Hudson, 1990, s. 116). Pokud jde o mě, kloním se v této věci k názoru, že sankce do intenze pojmu normy logicky náleží, ale že je (či alespoň být má) zřetelná spíše na poli právním než v jazyce. Nižší patrnost však nelze interpretovat tak, že by sankce v jazyce ztrácely svou relevanci. I spisovný jazyk může v některých komunikačních situacích působit např. nepřiměřeně (zřejmě tomu tak bude u mluvčích zlodějského slangu, v komunikaci v hospodách atd.). V jazyce může sankce nabýt podoby přerušení komunikace, což je představitelné i u výše načrtnutých případů pozvání prezidentem republiky na Hrad, kdyby se pozvaný mluvčí vyjadřoval vulgárně (ostatní stránky věci ponechávám stranou), nebo nepřiměřeně použité standardní němčiny v hovoru žáků na autobusové zastávce v Lucernu.

Vedle naznačené kondicionální struktury normy existuje i pojetí teleologické (finální), do něhož není sankce jako samostatná složka explicitně zakomponována. Toto teleologické schéma normy je formulováno takto: „aby bylo t“ (cíl, resp. účel), „smí být q1 a má být q2“ (prostředek) (Boguszak, 1998, s. 168). Převede-li mluvčí z konstruovaného případu tuto strukturu do nějaké komunikační situace, může vyjít např. tento výsledek: aby si v dané oficiální situaci nepřipadal nezdvořilý, upustí od obecněčeských koncovek (mladej, mladýho atd.) a nahradí je spisovnými.

Ze všech výše uvedených argumentů tedy navrhuji vyvodit následující definici jazykové normy:

Jazyková norma je historicky proměnlivá a na základě reflexe sociálních jevů intersubjektivně existující složka lidského vědomí, která funguje jako regulátor jazy[178]kových očekávání a jednání, která se vztahuje na případy stejného druhu a neurčeného počtu a jejíž porušení přivodí uživateli jazyka nějaké negativní důsledky.

Tento návrh neskýtá oporu pro závěry, že každá promluva jsoucí v souladu s nějakou jazykovou normou musí být uskutečňována beze zbytku vědomě nebo dokonce pouze jako výsledek procesu myšlení. Nepopírá existenci zautomatizovaných promluv, nad nimiž v tom kterém momentě mluvčí nebo pisatel soustředěně neuvažuje. Nedostává se ani do rozporu s moderními definicemi norem komunikačních.

 

Varieta

Jako genus proximum se ve studovaných definicích pojmu varieta objevuje vedle termínů ‚komunikativní forma jazyka‘ nebo ‚dílčí (sub)systém jazyka‘ moment realizace. Sepětí variety a jazykové normy se tu jeví jako velmi blízké. Jazykovou promluvu je možné uskutečnit podle normy, která je uživatelům jazyka známa. Podle nastavených parametrů komunikační situace vnímané a hodnocené mluvčím se odvíjí realizace jeho konkrétní promluvy.[2] Nelze ovšem tvrdit, že ve sféře parole nemůže docházet k míšení prvků více variet.

Jazyková varieta představuje typický sociolingvistický pojem potud, pokud je u ní nutno brát v úvahu nějakou sociální proměnnou. Typicky se podle E. Coseria jedná o proměnnou diatopickou, diastratickou a diafázickou neboli o přičítání jazykových prvků mluvčím určitého teritoria, společenské vrstvy nebo komunikační situace. Uvedené proměnné se navzájem nevylučují a nevytvářejí izolované množiny bez vzájemných průniků.

Vazba na komunikační situaci se jeví jako nejzajímavější, ale zároveň jako nejsložitější, neboť komunikační situace se vyznačují prakticky nekonečnou pestrostí. Na systematicky neřešitelný problém lze navíc narazit u individuálních aspektů (nálady a vnitřního rozpoložení jednotlivých mluvčích). Z tohoto důvodu se dá pro studium variet důsledněji uvažovat pouze o faktorech, jež se vyznačují alespoň nějakou objektivizovatelností (srov. Homoláč – Nebeská, 2000, s. 104, 105).

U pojmu varieta se opírám v dalším textu o následující definici: Varieta je koherentní soubor jazykových prvků, které mohou být distribuovány podle kritérií geografických, sociálních nebo funkčních.

 

Strukturalismus v sociolingvistice?

Shora uvedená definice variety upozorňuje díky distribuci jazykových prvků na jednu podstatnou souvislost mezi pojmy varieta a norma. Pokusím se přiblížit i jiné vztahy jazykové normy než vztahy k systému, úzu, promluvě či kodifikaci, jimiž se zabývala již řada lingvistů. Podle mého názoru lze ukázat na vztahy právě k varietě.

[179]V tradiční strukturalistické opozici invariantní/variantní zastupuje jazyková norma v mém konceptu invariantní entitu – veličinu, o jejíž existenci se spory nevedou. Norma sama o sobě jako pojem je abstraktní, což ztěžuje její hlubší zkoumání. Ve skutečnosti bývá konkretizována, resp. může být konkretizována. Tím je jí propůjčena pozorovatelnost – vlastnost pro každou analýzu nepostradatelná. Norma se stává tedy v jazykových realizacích proměnlivou entitou konkrétní, což každodenní zkušenosti bohatě dokládají. V důsledku toho, že se norma realizací v promluvě stává oproti původní abstrakci pozorovatelnou, je možné analyzovat dva na sebe navazující typy vztahů, které již jinak byly v některých lingvistických disciplínách (např. ve fonologii nebo morfologii) dobře vystiženy. Vedle krátce zmíněného vztahu mezi prvkem variantním a invariantním na straně jedné se ukazuje jako možné prozkoumat také na straně druhé v sociolingvistice takové vztahy a distribuční vlastnosti, které se podobají těm, jež se v systémové lingvistice nazývají paradigmatické a syntagmatické.

Začnu analogií na ose foném – (alo)fon nebo morfém – (alo)morf. Fonémy a morfémy představují invariantní prvky, tedy konstrukty, resp. výsledky abstrakce, které ovšem vznikly v nějakém druhém kroku na základě něčeho přímo vnímatelného. Pro tento vnímatelný prvek má jeho původní konkrétnost a přímá pozorovatelnost největší význam. Fonémy, resp. morfémy se realizují v podobě konkrétních variant – alofonů, resp. alomorfů.

Tentýž proces probíhá v zásadě analogicky ve větším měřítku – úseky norem jakožto konstrukty (normémy?) se v konkrétní podobě vyskytují jako nějaké prvky variet (alonormy?). Protože jsou normémy invariantní, spadají do sféry potenciálna, do sféry toho, co může být později nějak realizováno. Z opačného úhlu pohledu lze tvrdit, že se z alonormů (konkrétních prvků variet) dají abstrahovat ve směru k normě normémy, jejichž pomocí je později zkonstruovatelná sama norma jako celek. Tento krok současně dovoluje postavit takové prvky vedle sebe nebo pod sebe a zkoumat mezi nimi očekávatelné kvaziparadigmatické, resp. kvazisyntagmatické vztahy v zásadě právě jako např. u fonémů.

Koncept normému a alonormu překračuje rámec systémové lingvistiky. Nemusí být omezen pouze na jednotky jednotlivých jazykových rovin, kde doposud byla obvyklá strukturalistická „-émická“ a „-etická“ terminologie používána a k čemuž by právě tato terminologie celkem přirozeně sváděla. Tvrzení, které by spatřovalo jen ve fonémech, morfémech atd. reprezentanty normémů, by extenzi tohoto pojmu nepřiměřeně zužovalo. Do konceptu normém-alonorm může být včleněn každý jazykový jev nebo prvek, který se vyznačuje sociolingvistickou relevancí, který je tedy sociolingvisticky příznakový. Pod označení sociolingvistické relevance subsumuji takové vlastnosti jazykových jevů, jejichž realizace fungují jako určité indikátory variet (resp. komunikačních situací). Jako nejnápadnější se budou asi jevit realizace něčím zvláštní nebo přímo typické pro tu kterou varietu přirozeného jazyka, když bude obecně tato jedna varieta promítnuta na pozadí nějaké další variety. Z tohoto úhlu pohledu ovšem samozřejmě nevyplývá nějaké výsadní postavení např. spisovného jazyka vůči dialektům či dalším varietám. Nebo takové sociolingvisticky relevantní prvky nějak specificky vypovídají o kulturních, popř. v širokém smyslu o sociálních charakteristikách něja[180]ké komunikační situace. Toto se ukáže jako podstatné především v jazycích, jež mohou užívat mluvčí různých náboženství – typicky může jít o obyvatele v severní Indii a Pákistánu hovořící urdsky. Tento indoevropský jazyk disponuje v některých okruzích slovní zásoby dvojicemi signifikantů arabsko-perského nebo hindského původu pro jeden a tentýž signifikát. Očekává se, že muslim užije lexém původu arabsko-perského, zatímco hinduista naopak lexém původu hindského.

Jiné srozumitelné příklady lze najít v jazykových společenstvích klasifikovaných jako diglosie (polyglosie). Použití variety L tam, kde se očekává varieta H, představuje porušení jazykových a sociálních norem. Totéž samozřejmě platí i v poměru opačném.[3] V této souvislosti připomínám, že se normou obecně rozumí nějaká složka vědomí. Sociolingvistická relevance se tak vztahuje k jazykové normě, ať už se jedná o kterýkoli jazyk. Z této skutečnosti plyne, že koncept normému a alonormu nepředstavuje žádnou specifickou vlastnost jednoho konkrétního přirozeného jazyka.

Pro ilustraci uvádím několik příkladů:

V tom následujícím se omezuji pro jednoduchost na výslovnost jednoho českého slova, aniž bych ukázal nářeční výslovnost důsledně všude. Účel však zůstává zachován.

Varieta 1 – spisovná čeština – Tehdy se mu podařilo koupit v tomto obchodě velmi chutné a levné [zeli:].

Varieta 2 – dialekt – Tehdy se mu podařilo koupit v tomto obchodě velmi chutné a levné [ze:li].

Deklinace českých substantiv podle vzoru „pán“ a podle vzoru „mladý“:

Varieta 1 – spisovná čeština – Novináři se sešli s několika mladými členy nově založeného sportovního klubu.

Varieta 2 – obecná čeština – Novináři se sešli s několika mladejma členama nově založenýho sportovního klubu.

Varieta 1 – spisovná němčina – Wozu hätte der hungrige Leser auch greifen sollen?

Varieta 2 – Umgangssprache – Zu was hätte der hungrige Leser auch greifen sollen?“ (Frankfurter Allgemeine Zeitung, květen 1990).

Varieta 1 – spisovná němčina – „Ein Schweizer ist er zwar nie geworden, weder auf dem Papier, noch im Herzen /…/“ (příklad uvádí Trudgill, 1983, s. 118).

Varieta 2 – švýcarská němčina – „En Schwyzer isch er zwaar nie woorde, weder en papiirige na äine im Hëërz ine /…/“ (tamtéž).

Norma jakožto složka vědomí se vztahuje nejen v těchto případech, nýbrž i obecně k otázce kde, za jakých podmínek, v komunikaci s kým atd. se používá nebo má být použito zájmenné příslovce wozu (koncovka v instrumentálu plurálu adjektiva podle vzoru „mladý“ -ými nebo v genitivu singuláru téhož paradigmatu -ého, resp. výslovnost s dlouhým i: a krátkým e atd.). Tento komplex náleží otázce normy. Podle mého mínění se jedná o nějaké sociolingvisticky relevantní gramatické jevy, úseky normy, tzn. normémy.

Realizace takových normémů tu dopadla různými způsoby. Buď v podobě zájmenného příslovce wozu (nebo tvarů mladými, založeného, resp. výslovnosti s dlouhým i: atd.), anebo v podobě volného spojení zu was (obecněčeských tvarů mladejma, založenýho, resp. výslovnosti s dlouhým e: atd.). Ve všech těchto případech přestává být konstrukt konstruktem. Bere na sebe podobu varianty náležející nějaké varietě (tedy [181]podobu alonormu), ať již v závislosti na jakýchkoli situačních nebo komunikačních okolnostech.

To zřetelně dokazuje, že se nabízejí jakési distribuční možnosti. Vrátíme-li se k osvědčeným poznatkům fonologie, můžeme očekávat, že by mohly existovat dvě distribuce – jedna by odpovídala volné (kontrastivní) distribuci, druhá komplementární. Uvedené příklady, zvláště pak poslední z nich (opozice spisovné a švýcarské němčiny v tamější diglosii), zřetelně dokládají, jak jsou realizované jednotky distribuovány v závislosti na antecedentu jazykových norem, tedy především „sociolingvistickém okolí“ (analogicky k okolí hláskovému ve fonologii). Z toho důvodu se jedná o distribuci komplementární.

Jakožto konstrukty nemohou být normémy ještě varietně klasifikovány. Přiřazení k té či oné varietě se týká až realizovaných jednotek, alonormů. Z jejich příslušnosti k různým varietám, kterou by bylo možné označit jako varietová distribuovatelnost, vyplývají možnosti vzájemné zaměnitelnosti. Za tím můžeme tušit v terminologii strukturní lingvistiky obvyklé označení paradigmatické vztahy. Ovšem takovéto rychlé analogii by mohlo stát v cestě několik pojmově-logických nedůsledností.

Normémy se sice nemohou objevit současně na stejném místě, ale substituovatelnost se netýká, jak příklady ukazují, konstruktů samých (-émických jednotek – normémů), nýbrž až jejich realizací (alonormů), což by nebylo v souladu s původním strukturalistickým schématem. Substituovatelnost konstruovaných (-émických) jednotek se demonstruje nejsnáze právě na fonémech či grafémech. Distinktivní rys sociolingvistické relevance se vztahuje zřetelněji k alonormu než k normému, což můžeme vidět právě na opozicích spisovná varieta/jiná varieta (psaných kurzívou). To však neznamená, že by normém se svou ještě neuskutečněnou sociolingvistickou potencí mizel v pozadí, že by sociolingvistická relevance měla přestat existovat pouze proto, že není tak zřetelná. Bez nutných předpokladů potenciality normému by se v jeho realizacích nemohlo zjevit nic. Normém tak disponuje něčím, co se může nebo musí teprve rozvinout a ukázat.

S terminologií zvolenou Trubeckým souvisí především funkčnost jednotek. Jednotky -émické představují vždy nositele nějaké funkce. Např. foném je schopen rozlišit význam slova. Funkčnost charakterizuje, což vyplyne z navržené definice, ze sociolingvistické perspektivy právě normém.

Normém tvoří strukturně analytickou jednotku jazykové normy neizolovatelnou od jiných jazykových prvků. Realizace normémů se vyskytují, jak krátce naznačeno, na všech jazykových rovinách – jako alofony na rovině hláskové, alomorfy na rovině morfologické, vedle toho ovšem např. i jako stylémy v oblasti stylu atd. Normémy fungují jako konstrukty, které v závislosti na tom, podle jaké normy budou realizovány, umožňují rozhodnout, ke které varietě budou ta která výpověď, tvar atd. patřit. Těmito realizacemi vystupují do popředí jejich sociolingvistická potence a váha, nikoli jejich systémová vázanost. Normémy umožňují operacionalizaci sociolingvistického vnímání uživatele jazyka a jeho hodnocení komunikačních situací. Sociolingvistická relevance odlišuje tyto úseky norem od jinak jen gramaticky zajímavých jevů.

Ze všech úvah uvedených výše lze vyvodit definice obou pojmů:

Normém je sociolingvisticky relevantní a různé realizace připouštějící invariantní jazykový jev, který tvoří složku jazykové normy.

[182]Alonorm představuje konkrétně realizovanou variantu normému, která tvoří složku variety. Třída alonormů (soubor všech realizovaných variant) tvoří normém.

Odpověď na otázku, které jazykové jevy normém konkrétně tvoří, závisí na tom kterém jazyce. Již krátký pohled na němčinu a češtinu ukazuje, kde mohou být nalezeny rozdíly. Nominální flexe by představovala sociolingvisticky relevantní jazykový jev v obou jazycích, i když ne ve stejné míře. Totéž platí pro flexi slovesnou, výslovnost nebo psaní. Normémy tvoří součást jak psaného, tak mluveného jazyka.

Na ukázku uvádím opět konkrétní příklad, čímž se lze zároveň dobrat určitého zobecnění poznatků. Paradigma českých neživotných maskulin podle vzoru „hrad“ disponuje díky svým koncovkám jistým sociolingvisticky příznakovým potenciálem. V instrumentálu plurálu se totiž vyskytují dva tvary – spisovný hrady a nespisovný hradama. V tomto konkrétně zvoleném paradigmatu se tento potenciál vyčerpává dvěma tvary v jednom jediném pádu. V paradigmatu českých adjektiv mužského rodu podle vzoru „mladý“ se tento potenciál objevuje v bohatší podobě – již v nominativu singuláru si konkurují tvary mladý a mladej, v genitivu singuláru mladého a mladýho, v dativu téhož čísla mladému a mladýmu. Počet alonormů je zde vyšší než v předchozím příkladě u substantiva hrad.

V němčině se najde v morfologii analogický případ také. Reprezentuje ho např. odbourávání genitivu – spisovná forma des Löwenzahns proti nespisovné des Löwenzahn. Protože se ovšem jedná o jeden pád, je vlastní potence tohoto morfologického ekvivalentu s českým protějškem nesouměřitelná. To by ovšem nemělo svést k závěru, že německá nominální deklinace nereprezentuje normém. Ona navzdory své nižší kvantitě zůstává sociolingvisticky relevantní.

Jeden z anglických normémů představuje slovesná flexe. Tvar 3. osoby singuláru prostého prézentu připouští různé realizace, přičemž norma spisovného jazyka žádá připojení „-s“. Tato informace dokazuje sociolingvistickou relevanci, neboť v úzu se vyskytují i tvary, kde tento flexiv chybí.

Tyto a četné jiné příklady ozřejmují, jak může vypadat invariantní normém, resp. jakých konkrétních podob může při realizaci nabývat. Současně slouží tyto příklady rovněž jako pomůcka při hledání odpovědi na otázku, proč vztah normému a alonormu nevypadá po všech stránkách úplně stejně jako vztah fonému a alofonu.

Přísně vzato pouze kvaziparadigmatické vztahy se na rozdíl od fonémů týkají alonormů, tedy ne-émických jednotek. Stupeň abstraktnosti, resp. konkrétnosti tohoto realizovaného prvku není ovšem s konkrétností fonémů vůbec srovnatelný. Konstrukt (-émická jednotka) na rovině hláskové zůstává podstatně konkrétnější než v oboru normy. Jedná se v zásadě o jevy jiného řádu. Německý foném /r/ je např. mnohem konkrétnější než takový kategoriální jev jako nominální flexe. Alofon čípkového R logicky představuje realizaci (a tím další konkretizaci) fonému /r/, stejně tak jako tomu je v případě realizace (a tedy i konkretizace) nominální flexe české nebo německé. Výsledky takových realizací se mohou v míře konkrétnosti rozcházet z toho důvodu, že právě výchozí bod je pokaždé rozdílně konkrétní či abstraktní. Substituovatelnost a vztah invariatní/variantní ovšem zůstávají nedotčeny.

 

[183]LITERATURA

 

AMMON, U.: Explikation der Begriffe ‚Standardvarietät‘ und ‚Standardsprache‘ auf normtheoretischer Grundlage. In: G. Holtus – E. Radtke (Hrsg.), Bd. I, 1986, s. 1–63.

BARBOUR, S. – STEVENSON, P.: Variation im Deutschen. Gruyter, Berlin – New York 1998.

BARTSCH, R.: Sprachnormen: Theorie und Praxis. Niemeyer, Tübingen 1987.

BERRUTO, G.: Varietät. In: HSK Soziolinguistik, Bd. 3.1, 1987, s. 263–267.

BEX, T. – WATS, R. J. (eds.): Standard English. Routledge, London 1999.

BOGUSZAK, J.: K teorii tvorby práva (hodnoty, normy, principy). In: Právnická fakulta Univerzity Karlovy 1348–1998 (jubilejní sborník). Praha 1998, s. 164–180.

COSERIU, E.: System, Norm und „Rede“. In: Sprache, Strukturen und Funktionen. Gunter Narr, Tübingen 1979, s. 45–59.

COULMAS, F. (ed.): The Handbook of Sociolinguistics. Blackwell, Oxford – Cambridge, Mass. 1997.

ČERMÁK, F.: Jazyk a jazykověda. Pražská imaginace, Praha 1997.

DANEŠ, F.: Postoje a hodnotící kritéria při kodifikaci. In: Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Praha 1979, s. 79–91.

GLOY, K.: Sprachnormen als ‚Institutionen im Reich der Gedanken‘ und die Rolle des Individuums in Sprachnormierungsprozessen. In: K. J. Mattheier (Hrsg.), 1997, s. 27–36.

GLOY, K.: Norm. In: HSK Soziolinguistik, Bd. 3.1, 1987, s. 119–124.

HARTUNG, W.: Zum Inhalt des Normbegriffs in der Linguistik. In: Normen in der sprachlichen Kommunikation. Akademie, Berlin 1977, s. 9–69.

HARTUNG, W.: Sprachnormen – ihr sozialer Charakter und die linguistische Begrifflichkeit. Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung, Bd. 40, 1987, s. 317–335.

HOFFMANN, M.: Thesen zur Varietätenlinguistik. Zeitschrift für germanistische Linguistik, 27, 1999, s. 309–321.

HOLTUS, G. – RADTKE, E. (Hrsg.): Sprachlicher Substandard (Bd. I). Niemeyer, Tübingen 1986.

HOMOLÁČ, J. – NEBESKÁ, I.: Příspěvek ke kritické analýze pojmu jazyková norma. SaS, 61, 2000, s. 102–109.

HUDSON, R. A.: Sociolinguistics. Cambridge University Press, Cambridge 1990 (2. ed.).

CHAMBERS, J. K. – TRUDGILL, P.: Dialectology. Cambridge University Press, Cambridge 1986 (3. ed.).

LERCHNER, G.: Sprachnorm als linguistische und soziologische Kategorie. In: Wort-Satz-Text, Germanistische Studientexte. Verlag Enzyklopädie, Leipzig 1982 (2. ed.).

LUHMANN, N.: Rechtssoziologie. Westdeutscher Verlag, Opladen 1987 (3. ed).

MATHEIER, K. J. (Hrsg.): Norm und Variation. Peter Lang, Frankfurt am Main 1997.

MILROY, J.: Linguistic Variation and Change. Blackwell, Oxford – Cambridge, Mass. 1992.

MILROY, J. – MILROY, L.: Authority in Language. Routledge & Kegan Paul, London – New York 1985.

MÜLLER, B.: Le français d‘aujourd‘hui. Éditions Klincksieck, Paris 1985 (2. ed.).

NEBESKÁ, I.: Jazyk – norma – spisovnost. UK, Praha 1996.

NERIUS, D.: Zur Bestimmung der sprachlichen Norm. Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung, Bd. 33, 1980, s. 365–370.

NERIUS, D. et al.: Duden. Deutsche Orthographie. Dudenverlag, Mannheim – Leipzig – Wien – Zürich 2000 (3. ed.).

OKSAAR, E.: Sprachnorm und moderne Linguistik. In: Sprache der Gegenwart, 2. Düsseldorf 1968, s. 67–78.

SEMENJUK, N. N.: Die Norm als linguistischer Begriff (Auszug). In: Wort-Satz-Text, Germanistische Studientexte. Verlag Enzyklopädie, Leipzig 1982 (2. ed.), s. 66–73.

SEREBRENNIKOW, B. A.: Allgemeine Sprachwissenschaft (Bd. I). Akademie, Berlin 1973.

SETTEKORN, W.: Sprachnorm und Sprachnormierung in Frankreich. Niemeyer, Tübingen 1988.

SCHIFFMAN, H. F.: Diglossia as a sociolinguistic situation. In: F. Coulmas (ed.), 1997, s. 205–216.

[184]SCHMIDT, W.: Zum Problem der Sprachnorm. Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung, Bd. 33, 1980, s. 119–127.

TRUDGILL, P.: Sociolinguistics. An Introduction to Language and Society. Penguin Books, London 1983 (2. ed.).

TRUDGILL, P.: : Standard English: What it isn‘t. In: T. Bex – R. J. Watts (eds.), 1999, s. 117–128.

VEVERKA, V. – BOGUSZAK, J. – ČAPEK, J.: Základy teorie práva. Codex, Praha 1994.

 

R É S U M É

On relations between language norms and varieties

The structuralistic point of view seems to be applicable in the sociolinguistics as far as the relation of language norms and varieties is concerned. Language norms can be classifiable as components of human consciousness, the function of which is to regulate language expectations and actions. These norms reflect social and language phenomena. Varieties are coherent collections of language elements which can be distributed according to geographic, social or functional criteria. The relation between norms and varieties is that between invariant and variant elements. These units facilitate to operationalize the sociolinguistic perception of language-users. Invariant constructs with their sociolinguistic relevance (segments of norms) are realizable in various ways, which depends on various factors determining communicative situations. The author suggests to coin the term normeme for the realizable unit and allonorme for the realized variants (segments of varieties).


[1] Jedná se opřevzetí poznatků a částečně též pojmového aparátu teorie práva. Srov. Veverka – Boguszak – Čapek, 1994, s. 63.

[2] Z uvedených souvislostí však nelze vyvozovat, že vztah mezi systémem a jeho realizacemi (nabízejí se přímo pojmy langue a parole) vypadá jako jednoznačný. I já pokládám za zřejmé, že promluvy nemají vždy systémovou povahu a že potence systému nemusí být využita v celé jeho šíři. Na druhou stranu platí, že nesystémové realizace mohou být v souladu s jazykovou normou (kodifikované výjimky ve spisovném jazyce). Těmito problémy a postavením normy mezi systémem a řečí (nebo územ) se již dříve zabývali mnozí (nejen pražští) lingvisté (přehledně např. Nebeská, 1996, s. 31–38, 51–60, či Coseriu, 1979, passim).

[3] Může se jednat např. o zahájení hovoru s dobře oblečeným cizincem v Asunciónu nikoli ve španělštině, nýbrž v guaraní. Srov. Schiffman, 1997, s. 213.

Katedra germanistiky, nederlandistiky a nordistiky FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 62 (2001), číslo 3, s. 176-184

Předchozí František Štícha: Kritéria gramatičnosti (Korpus jako argument a inspirace)

Následující Alexander Jurman: Pronominální oslovení (tykání a vykání) v současné češtině