Příspěvek ke kritické analýze pojmu jazyková norma

Jiří Homoláč, Iva Nebeská

[Články]

(pdf)

A contribution to the critical analysis of the concept language norm

1. Jazyková norma patří již několik desetiletí k základním pojmům obecné lingvistiky (a teorie jazykové kultury). Lingvisté však jako by stále nebyli s vymezením tohoto pojmu spokojeni a podrobují ho častěji než pojmy jiné kritické analýze (viz Nebeská, 1996 a literatura tam citovaná). Proč vlastně obsahová náplň právě tohoto pojmu jazykovědce opakovaně znepokojuje? Povahou věci je dáno, že ve vymezení jazykové normy je vždy určitá míra neostrosti, vágnosti; v pojmových soustavách zaujímá prostor kdesi mezi jazykem (langue), resp. jazykovým systémem a územ, ale je možno ji chápat i jinak (viz zde 3. – 5.).

Tento článek je dalším příspěvkem ke kritické analýze pojmu jazyková norma. Východiskem našich úvah je posun v českém pojetí jazykové normy, ke kterému postupně docházelo v průběhu vývoje lingvistické teorie. Jak známo, jazyková norma byla původně vymezena čistě languově – jako soubor jazykových prostředků pravidelně užívaných a považovaných za závazné (Havránek, 1932). V rámci teorie i praxe jazykové kultury pozice tohoto pojmu byla dlouhodobě považována za centrální.

Svým vymezením se pojem jazyková norma dost podstatně lišil od jiných norem sociálních, které jsou tradičně chápány jako soustava principů a pravidel, jimiž se intuitivně řídíme, jimiž poměřujeme jednání nejen své, ale i svého okolí. (Další vývoj pojmu můžeme chápat i jako postupné přibližování k obvyklému pojetí sociálních norem.) Vývoj pojetí jazykové normy ovlivnilo již definování norem stylových v 50. a 60. letech. Předmětem stylových norem nejsou jazykové prostředky, ale způsoby jejich výběru; zobecňuje se tak vztah mezi jazykovými prostředky a těmi činiteli, kterým dnes říkáme pragmatické (funkce textu, adresát, situace, forma a další). Úvahami o normách stylových tak pronikly některé myšlenky funkční stylistiky i do teorie normy: bylo explicitně řečeno, že norma je variantní (a není to jev nežádoucí, spíše naopak, právě variantnost poskytuje mluvčímu možnosti výběru), její závaznost je diferencovaná (některé jevy jsou závaznější než jiné, ale také v některých typech textů jsou normy závaznější než v jiných), nejdůležitějším kritériem výběru jazykových prostředků je adekvátnost dané funkci. Lingvistické prostředí tak bylo připraveno na pojem komunikační normy, který vstoupil do jazykovědy v 70. letech v rámci komunikačně pragmatického přístupu k jazyku.

Komunikační normy chápeme jako pravidla, zásady, principy, podle nichž (jakožto mluvčí) volíme takové komunikační prostředky (jazykové i nejazykové), které považujeme v dané situaci za vhodné, přiměřené, popř. žádoucí. Vytvářejí se jako očekávání pravidelnosti opakovanou účastí jedince ve srovnatelných komunikačních situacích. Jsou tedy vázány na prostředí i na sociální role komunikačních partnerů, jsou nutně variantní, závazné v různé míře. Jsou to normy pouze konvencionalizované, nejsou ani kodifikovány, ani garantovány žádnou odbornou autoritou (srov. k tomu Kořenský, 1998).

[103]Právě komunikační normy daného prostředí rozhodují o tom, které jazykové prostředky zvolíme a které očekáváme od svých komunikačních partnerů; sami volíme takové prostředky, které jsou v daném prostředí obvyklé, osvědčují se, jsou očekávány, o kterých můžeme předpokládat, že budou akceptovány.[1] V tomto smyslu jsou tedy komunikační normy normám jazykovým nadřazeny. Komunikační normy daného prostředí podle našeho názoru rozhodují i o tom, zda, resp. do jaké míry mluvčí zachovává normu spisovnou. A právě normou spisovnou (na pozadí normy chápané obecně) se budeme zabývat v dalším výkladu.[2]

Mluvčí nejen sám jazykové prostředky vybírá, ale také vnímá a intuitivně hodnotí prostředky užívané v jednotlivých prostředích mluvčími jinými, posuzuje, zda (do jaké míry) jsou vhodné, zda přispívají ke komunikační úspěšnosti mluvčího, a v neposlední řadě reflektuje u svých partnerů neobvyklost, odlišnost (nenoremnost) ve vyjadřování; právě recepce je možná více než vlastní produkce zdrojem upevňování komunikačních norem.

 

2. K poznání, že centrální postavení nejen v komunikaci, ale také v jazykové kultuře nepřísluší normám jazykovým, ale komunikačním, lze dospět i jinou cestou než tou, která byla popsána výše. Soustředíme se nikoli na regulační funkci norem, ale především na jejich individuální aspekt, na to, co normy znamenají pro mluvčího.[3]

Pražská škola a její následovníci předpokládají, že předmětem úzu i normy jsou jednak elementy jazykového systému (dále elementy, resp. E), jednak pravidla, podle nichž jsou elementy jazykového systému navzájem spjaty (dále pravidla, resp. P), např. slovotvorné postupy, zařazování nových slov do morfologického systému češtiny, shoda, valence (Stich, 1974).

Jak úzus, tak norma jsou implicitní, normu odlišuje od úzu rys závaznosti. Tento předpoklad je ale po našem soudu zpochybňován nejasným postavením některých elementů, ať hyperkorektních jako např. k sousedově problému, vyložil by jste (kodif. tvary: k sousedovu, vyložil byste), nebo naopak obecněčeských jako např. 1. os. pl. kond. préz. bysme (kodif. tvar bychom).[4] Pokud totiž tyto elementy někteří čeští mluvčí neakceptují jako spisovné – primárně je sami ve „spisovných“ komunikačních situacích neužívají, sekundárně je např. v sociolingvistickém dotazníku mezi elementy spisovného jazyka neřadí – a jiní je jako spisovné akceptují, znamenalo by to, že jednou do normy, tj. souboru obecně přijatých a závazných elementů a pravidel pro jejich užívání (dále EP), jakoby patří, podruhé nikoli. A to lze stěží přijmout. Danému stavu věcí proto domníváme se spíše odpovídá řešení následující.

 

3. Normu nebudeme chápat jako soubor EP, který je v daném společenství chápán jako obvyklý a závazný, ale jako soubor charakteristik, které jsou v daném společenství jednotlivým EP přiřazovány (viz Homoláč, 1998). Charakteristika[104]mi rozumíme spjatost EP s jednotlivými pragmatickými faktory (viz zde 4.1.). Vrátíme-li se k příkladům uvedeným výše: ti mluvčí, kteří považují dané elementy za noremní, je spojují s jinými charakteristikami než ti, kteří je považují za nenoremní. To, že i titíž mluvčí jistý element jednou akceptují a podruhé nikoli (např. bysme v odborném projevu mluveném a psaném), lze vykládat tak, že jednou je užit v souladu s charakteristikami, které mu přisuzují, podruhé nikoli.

Výše zmíněné charakteristiky mluvčí spojují s danými EP jednak na základě vlastní jazykové zkušenosti spojené s těmito EP, jednak na základě poznatků o nich (v případě EP spisovného jazyka je jejich zdrojem jazyková výchova a kodifikace; viz Barnet, 1979). V prvním případě si mluvčí vyvozují charakteristiky sami a modifikují je na základě nových zkušeností (a proto jsou proměnlivé), v druhém je získávají „hotové“ (a proto jsou méně proměnlivé). Vlastní zkušenost (postup od víceméně nereflektované znalosti úzu k znalosti reflektované) považujeme za faktor základní; důležitější než produkce řeči je v tomto případě patrně recepce. Posloucháním a čtením intuitivně mluvčí zjišťují, které EP jsou v obdobné situaci obvyklé („učí se“, co říkají, jak to říkají, resp. píší jiní mluvčí), při mluvení (mimoděk) vnímají, zda (nakolik) jsou EP, které užívají, akceptovány, a podle toho případně jejich výběr korigují. Poznatky o těchto EP jsou – zejména u některých mluvčích – faktorem spíše podpůrným; o tom svědčí jazyková praxe mluvčích, kteří spisovnou normu znají a vědí, kdy je žádoucí se jí řídit, a přesto ji poruší (např. řekne-li televizní hlasatelka, že světla se objevily). Není třeba ani dodávat, že citlivost k charakteristikám EP je u různých mluvčích obecně různá; navíc je někdo citlivější na charakteristiky regionální a nevšímavý k sociálním, u jiného mluvčího je tomu naopak.

 

4. Vymezíme-li jazykovou normu jako soubor charakteristik, které mluvčí s EP spojují, je třeba si alespoň rámcově ujasnit, které charakteristiky přicházejí v úvahu (4.1.) a co vlastně je, resp. může být jejich nositelem (4.2., 4.3., 4.4.).[5]

 

4.1. Jak už bylo řečeno v 3., charakteristikami rozumíme spjatost EP s komunikačními situacemi. Není snadné rozhodnout, které faktory mluvčí považují za relevantní. Předpokládáme-li ale, že ty EP, kterým většina českých mluvčích přiřazuje charakteristiky stejné, na komunikační situace vázány nejsou, pak je může použít[6]

a) kterýkoli mluvčí,

b) na celém území,

c) v jakémkoli prostředí,

d) v každé komunikační situaci,

[105]e) v komunikaci s kterýmkoli adresátem,

f) o jakémkoli tématu,

g) s jakýmkoli cílem,

h) v psané i mluvené formě,

i) v projevu připraveném i spontánním

j) jsou pro mluvčího akceptovatelné i tehdy, když je užije mluvčí jiný.

Tyto EP považujeme za součást normy češtiny jako národního jazyka.[7] Ostatní EP jsou nositeli pouze některých z těchto charakteristik, např. jsa unaven je použitelné na celém území, ale ne v každém prostředí, bysme není v zásadě použitelné v psané formě, vobraz je spjat s charakteristikami regionálně omezený, mluvený atd. V těchto případech bychom už asi rozdíly mezi mluvčími našli.

 

4.2. Nyní změníme perspektivu výkladu a pokusíme se podat typologii nositelů charakteristik. Mluvčí totiž na základě faktorů uvedených v 4.1. nepřiřazují charakteristiky pouze jednotlivým elementům a pravidlům pro jejich užívání, ale také jejich kombinacím (dále EPK). Pro větší zřetelnost uvádíme jako nositele charakteristik takové EPK, kterým čeští mluvčí nepřiřazují charakteristiky stejné (z důvodů regionálních, sociálních, generačních a dalších).

 

Nositele charakteristik

Elementy

4.2.1. hlásky

zejtra, zbyde, míň, přilítnout, hrej, vejvar, súd;

4.2.2. morfémy (netvarotvorné)

postfix -hle (támhle, tenhle), sufix -ák (v univerbizovaných pojmenováních, jménech obyvatelských apod., řidičák, Hradečák);

4.2.3. slovní tvary

4.2.3.1. forma slovních tvarů (koncovky, ne/přítomnost kmenotvorného sufixu)

klásti, říci, v datumu, v kožiších; čtyřech, bysem, zblednul, jseš, pod lavicej, z hrnca, Lubošu, těma, moct; pomožme; účastnice byla dávno přihlášená;

4.2.3.2. slovní tvary jakožto reprezentanty gramatických kategorií

přechodníky, kondicionál minulý, 1. os. pl. imp.

4.2.4. lexémy, frazémy

dokladovat, zrušovat, vyletět z kůže, tož; fukéř, zazvěřit;

4.2.5. jevy syntaktické

dosáhnout něco, diskutovat něco; je podobný na tatínka; vzal si nůžky bez toho, aby se dovolil; nevím, jestli budete nebo nebudete souhlasit; ten host, co/jak přišel první;

4.2.6. jevy suprasegmentální

např. intonace, široké/úzké i.[8]

 

[106]4.3. Pravidla spojování jazykových elementů (vztahy mezi nimi jsou strukturní povahy)

Jde o spojování různého typu (zejm. slovotvorba, shoda, některé jevy slovosledné, tzv. nepravé věty) 

spolubydlič, permice, Kosovci; vyargumentovat; české města byly zkrášleny; pane Holub; v před rokem dokončené knize; umazané ruce od oleje; přišel pozdě, což se mi nelíbilo.

 

4.4. Kombinace (souvýskyt) jednotlivých jazykových elementů (vztahy mezi nimi nejsou povahy strukturní, ale poziční)

Pro jednoduchost uvádíme pouze příklady omezené na charakteristiky spisovný /nespisovný (přesněji spisovný /obecněčeský). Charakteristikou „spisovný“ zde rozumíme příslušnost k systému spisovné češtiny (viz 5.).

4.4.1. Charakteristiky spis./nespis. jsou sourodé

např.	s velkými slony/ s velkejma slonama;
	s velkými žirafami/ s velkejma žirafama.

4.4.2. Charakteristiky spis./nespis. jsou nesourodé

V takových případech lze vysledovat některé tendence (zejm. ve tvarech adjektiv a ve spojení adj. + subst., viz Sgall – Hronek, 1992). Kombinace, které jsou nesourodé z hlediska útvarové příslušnosti jednotlivých elementů, nemusí být nutně nesourodé z hlediska komunikačního; mohou být dokonce chápány jako sourodé v rámci jinak vymezeného útvaru (srov. pojetí češtiny spisovné a češtiny mluvené u F. Čermáka, 1993, 1995).

Nesourodé mohou být např.:[9]

4.4.2.1. kořenný morfém + koncovka (možnosti spojování jsou širší, omezení nejsou tak zřejmá)

např.

odlétl, odlítl, odlétnul, odlítnul; kvésti, kvést, kvíst; utéci, utéct, utýct;

kořenný morfém + kořenný morfém + koncovka

zabývá se motýly, zabejvá se motýly, zabývá se motejly, zabejvá se motejly, zabývá se motýlama, zabejvá se motýlama, zabývá se motejlama, zabejvá se motejlama;

4.4.2.2. koncovka + koncovka (možnosti spojování jsou omezenější)

např.	s velkýma slonama (* s velkýma/velkejma slony);
	s velkými žirafami (* s velkými žirafama/* s velkejma, velkýma žirafami);

4.4.2.3. kořenný morfém + význam, stylový příznak, útvarová příslušnost slova, frazému

např.

vortoepie, odprýskni;

4.4.2.4. koncovka + význam, stylový příznak, útvarová příslušnost slova, frazému

např.

kontemplujou, vzbudit planý naděje, bouřlivý ovace, fantastickej sukces.

4.4.3. Na to, s kterými charakteristikami je EPK spojován, má vliv také to, s jakou frekvencí se v daném textu vyskytuje, jeho bezprostřední okolí a to, zda se v daném textu ve vyšší míře vyskytují další EPK se stejnými nebo podobnými charakteristika[107]mi. Zřetelné je to v případě charakteristiky „regionálně omezený“. Např. Policajt se rozhlídnul, jestli mezi lidma neuvidí rozčepejřenýho strejce s dvouma vobrazama, kterej hledá, kudy utýct. Věta s tak vysokou hustotou obecněčeských elementů bude mít jako celek jinou charakteristiku než kterýkoli z těchto elementu osamocený v kontextu elementů spisovných. Záleží však také na tom, o které konkrétní elementy a charakteristiky jde. Např. Aktivisti se můžou rozhlídnout se tolik neliší od Aktivisté se mohou rozhlédnout.

 

5. Svým výkladem jsme chtěli ukázat, že normu lze chápat jako soubor charakteristik, které mluvčí přisuzují na základě pragmatických faktorů nejen jednotlivým jazykovým elementům (4.1.) a pravidlům jejich spojování, ale také – a to je možná z hlediska současné české jazykové situace nejdůležitější – jejich souvýskytu (viz 4.4.).

Položme si otázku, jak tento závěr modifikuje vymezení základních pojmů (norma, spisovná norma, úzus, spisovný úzus). Normu neodlišuje od úzu primárně její vyšší závaznost, ale moment reflexe: předmětem úzu jsou elementy jazyka, pravidla a jejich kombinace (viz 4.2.), předmětem normy povědomí mluvčích o těchto EPK. Podstatnou složkou této reflexe je povědomí o tom, že se to tak v daných situacích říká/píše (povědomí o obvyklosti daného EPK), že se to tak má říkat/psát (povědomí o jeho vhodnosti, přiměřenosti, záhodnosti), že se to tak musí říkat/psát (povědomí o jeho závaznosti, v krajním případě správnosti). Pro normu chápanou obecně je důležité povědomí o obvyklosti a vhodnosti (záhodnosti), pro normu spisovnou, jež je ovlivňována kodifikací, pak povědomí o závaznosti.[10] Součástí reflexe je i negativní vymezení: „takhle se to neříká“, popř. „my to takhle neříkáme“ (k tomu viz již Havránek, 1932).

Tvrzení, že norma je vždy normou komunikační, podporuje i to, že charakteristiky, které mluvčí EPK přisuzují, jsou situačně a komunikačně vázány a jejich nositeli jsou nejen jevy languové, ale i jevy parolové (viz 4.4.). Na tom podle našeho názoru nemění nic ani fakt, že jednou z charakteristik elementů a pravidel jejich spojování, která je nejvíce zřetelná v případě normy spisovné, je i přináležitost k systému.

Zdrojem spisovné normy je naše zkušenost se spisovným územ (s tím, jak se mluví a píše v těch situacích, v nichž se užití spisovného jazyka očekává), chování řečových vzorů-mluvčích spisovného jazyka a kodifikace. Z hlediska utváření normy spisovné přitom na kodifikaci není podstatná její závaznost, ale to, že je systematickým souborem poznatků o elementech a pravidlech jejich spojování. Jinými slovy: Fakt, že jde o normu kodifikovanou, totiž znamená především to, že jedině mluvčí spisovného jazyka jsou konfrontováni se systémem (neosvojují si ho pouze v komunikaci, ale také se o něm učí), resp. s představou o systému, protože kodifikace spisovného jazyka se samozřejmě se spisovným jazykem jako systémem nekryje. Kodifikace tak na normu spisovného jazyka působí dvojím způsobem: jednak jako předpis, jednak jako ztělesnění systému (viz též Barnet, 1979). Proto k akceptování nějakého [108]elementu jako spisovného nestačí povědomí o jeho obvyklosti ve spisovných projevech, zatímco jeho neobvyklost překážkou být nemusí.

Jakkoli se obvykle spisovností rozumí zejména přináležitost elementů k systému spisovného jazyka, je podle našeho názoru spisovnost tvořena souborem charakteristik: použitelnost na celém území, v projevech psaných, v projevech mluvených jen ve vybraných komunikačních situacích (zejm. oficiálních a veřejných); přináležitost EP k systému spisovné češtiny je jen další (a ne nutně nejdůležitější) z těchto charakteristik.

Zdrojem nedorozumění velmi často je směšování dvou významů pojmu spisovnost: systémového (přináležitost k systému spisovného jazyka, který má tradičně konotace hodnotové) a komunikačního (obvyklost užití v psané formě a ve vybraných komunikačních situacích ve formě mluvené).[11] Problémem české jazykové situace je nepochybně to, že tyto dva významy se od sebe spíše oddalují: ty EP, které jsou spisovné z hlediska systémového, nemusí být pociťovány jako spisovné z hlediska komunikačního (např. nasypal cukr do dvou kakaí, všechna čtvera vrata) a naopak (nad Hradčanami; důležité pravidla).

Svázanost spisovné normy s kodifikací, tj. s představou systému spisovného jazyka, však umožňuje lingvistům chápat ji jako normu languovou (jako soubor elementů a pravidel)[12] a diskutovat o tom, zda nějaký element nepatřící do systému spisovného jazyka, který se pravidelně vyskytuje ve spisovných projevech, ne/má být pospisovněn, přestože nejde ani tak o element sám, ale o to, že se vyskytuje ve více či méně přijatelných kombinacích s elementy systémově i komunikačně spisovnými.

Vymezení normy spisovného jazyka jako normy nikoli útvarové, ale komunikační lze podle našeho názoru podpořit i Havránkovým konstatováním (Havránek, 1932), že norma je soubor obecně přijatých a závazných prostředků systémových i nesystémových („strukturálních i mimostrukturálních“), na které navázala poválečná česká lingvistika představou asymetrie mezi normou a systémem (J. Filipec, K. Horálek). Z hlediska systému spisovné češtiny jsou totiž nesystémové nejen elementy nečeské, ale také obecněčeské. Připustíme-li, že užití podobných elementů se neřídí normou útvarovou, ale jedině normou komunikační, umožní nám to na jedné straně považovat i užívání některých elementů nespisovných ve spisovných projevech za noremní, na straně druhé nás to nenutí tyto elementy kodifikovat.

 

LITERATURA

 

BARNET, V.: Sociolingvistické zřetele jazykové komunikace. In: Nadawki a hranicy rěčneje kodifikacije. Ed. H. Fasske. Budyšin 1979, s. 23–30.

ČERMÁK, F.: Spoken Czech. In: Varieties of Czech. Studies in Czech Sociolinguistics. Ed. E. Eckert. Rodopi, Amsterdam – Atlanta 1993, s. 27–41.

ČERMÁK, F.: Slovník a jazyková kultura. In: Spisovná čeština a jazyková kultura 1993. Ed. J. Jančáková – M. Komárek – O. Uličný. FF UK, Praha 1995, s. 208–211.

[109]DANEŠ, F.: Pojem „spisovného jazyka“ v dnešních společenských podmínkách. In: Dynamika současné češtiny z hlediska lingvistické teorie a školské praxe. Ed. R. Brabcová – F. Štícha. Univerzita Karlova, Praha 1988, s. 21–28.

HAVRÁNEK, B.: Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Ed. B. Havránek – M. Weingart. Melantrich, Praha 1932, s. 32–84.

HOMOLÁČ, J.: K pojetí normy u Ivy Nebeské. NŘ, 81, 1998, s. 138–147.

CHLOUPEK, J.: Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti. UJEP, Brno 1986.

JELÍNEK, M.: Stylové rozpětí současné spisovné češtiny. In: Kultura českého jazyka. Liberec 1969, s. 73–87.

KOŘENSKÝ, J.: Komunikace a čeština. H+H, Praha 1992.

KOŘENSKÝ, J.: Analýza dynamiky konceptuální soustavy. SaS, 59, 1998, s. 121–125.

KRAUS, J. – KUCHAŘ, J. – STICH, A. – ŠTÍCHA, F.: Současný stav a vývojové perspektivy kodifikace spisovné češtiny. SaS, 42, 1981, s. 228–238.

KRČMOVÁ, M.: Současná běžná mluva v českých zemích. In: F. Daneš a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí. Academia, Praha 1997, s. 160–172.

NEBESKÁ, I.: Jazyk – norma – spisovnost. UK, Praha 1996.

SGALL, P. – HRONEK, J.: Čeština bez příkras. H+H, Praha 1992.

STICH, A.: Sprachnorm und Kodifizierung der Sprache in der sozialistischen Gesellschaft. In: Linguistische Studien, Reihe A, Arbeitsberichte 9. Berlin 1974, s. 1–17.

ULIČNÝ, O.: K teorii mluveného jazyka. In: K diferenciaci současného mluveného jazyka. Ed. D. Davidová – E. Jandová. FF OU, Ostrava 1998, s. 19–25.

 

R É S U M É

A contribution to the critical analysis of the concept language norm

The authors approach the language norm not from the viewpoint of its regulative function but from the individual viewpoint, i.e. how the norms develop in the speaker’s mind. On the basis of his/her language experience (rather reception than production), the speaker intuitively links language means, rules, and combinations with certain characteristics on the grounds of in what milieu they are considered as usual, appropriate, desirable. This is the starting point of a new conception of language norm. The authors understand language norm not as a complex of language means but as a complex of characteristics with which the means are linked by individual speakers. This conception is illustrated with examples from contemporary Czech.

As to the norm of the standard language, its system aspect (relation of individual elements to the system of the standard language) is strictly distinguished from its communication aspect (whether it is commonly used in written form and in selected spoken communication situations). This distinction makes it possible to regard using some non/standard elements in standard texts as normative – without the necessity to codify them.

Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK
nám. Jana Palacha 2, Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 61 (2000), číslo 2, s. 102-109

Předchozí Nikolaj P. Savický: O jazyce, společnosti a funkcích

Následující Jarmila Alexová: Počáteční a koncová fáze mluvených a psaných projevů téhož podavatele