dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Počáteční a koncová fáze mluvených a psaných projevů téhož podavatele

Jarmila Alexová

[Články]

(pdf)

Initial and terminal phase of spoken and written texts of the same speaker/writer

Konec našeho století přináší oživení zájmu o vztah psaných a mluvených projevů. Aktuálnost této problematiky, kterou průkopnickým způsobem zpracovávali příslušníci Pražské školy, mezi nimiž se vztahy mluvenosti a psanosti soustavně zabýval především J. Vachek (1942, 1948, 1964, 1994), potvrzuje nejen účast předních českých i zahraničních lingvistů na mezinárodní konferenci Writing vs Speaking (Čmejrková a kol., 1994), ale i řada prací, jejichž autoři přispěli v poslední době k řešení teoretických i praktických problémů mluvené a psané normy jazyka (Starý, 1991; Čadil, 1993; Čmejrková, 1993; Daneš, 1995).

V tomto příspěvku se zaměřuji na některé jevy spjaté s členěním psaných a mluvených projevů, ve kterých týž produktor podává totéž téma.

Materiálovou bází pro pozorování a výklad těchto jevů se stal soubor asi sta textů pořízených v průběhu deseti let. Komunikační situace, z nichž vzešly nejprve magnetofonové záznamy mluveného projevu a následně i texty psané, byly navozeny uměle. Experiment umožnil získat materiál pro srovnání mluvené a psané podoby textů téhož obsahu. Texty byly pořízeny ve dvou typech komunikačních situací. První typ představují projevy, které vznikly na půdě Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity. Mluvčími byli studenti čtvrtých a pátých ročníků. Záznam jejich nepřipraveného projevu byl pořizován v průběhu výběrového semináře českého jazyka. Jejich projev byl ovlivněn nejen místem vzniku a účelem komunikátů (primárně jich bylo využito při práci v semináři), ale samozřejmě také sociálními vztahy a rolemi mluvčích v kolektivu studijní skupiny. Druhý typ textů byl pořízen těmito studenty v okruhu jejich rodičů, sourozenců, příbuzných a přátel. Ani zde nešlo o projevy zaznamenané bez vědomí mluvčího, i když blízké vztahy mezi mluvčím a posluchačem umožňovaly dosažení vysoké míry spontánnosti.

V současných učebnicích je problematika členění textu zpracovávána jak z hlediska stylistiky (Bečka, 1992; Chloupek, 1991), tak z hlediska fonologie (Mluvnice češtiny, 1, 1986) a skladby (Mluvnice češtiny, 3, 1987; Příruční mluvnice češtiny, 1995).

Struktura komunikátu je složitá, k jeho členění dochází v různých rovinách. Mluvnice češtiny rozlišuje v plánu obsahové strukturace textu členění lineární a nelineární, jiné učebnice pracují s termíny členění horizontální a vertikální.

Lineární členění je dáno jednotlivými fázemi procesu obsahové výstavby textu. Nejběžnější je členění na začátek – střed – konec. Takto můžeme členit text jako celek, ale také jeho jednotlivé části, např. odstavce nebo věty, i když vymezení věty ve spontánním mluveném projevu je velmi obtížné (Müllerová, 1994). Informačním jádrem textu je jeho středová část, zatímco úvod, začátek, zapojuje komunikát do určitého kontextu, do komunikační situace, signalizuje druh textu, zavádí téma apod. Konec informace shrnuje, dává popud k reakci adresáta, ale může být realizován i pouhým [111]vyčerpáním tématu. Stylistika považuje úvodní a závěrečné pasáže textu za tzv. rámcové složky, které se odlišují od vlastního obsahu textu (Bečka, 1992).

Protože náš soubor obsahuje projevy monologického charakteru, převážná část textů je založena na slohovém postupu vyprávěcím, i když klasické pětičlenné schéma není ve spontánních projevech samozřejmě realizováno důsledně. Některé texty v úvodní části obsahují formuli metatextového typu, která bývá současnými teoretiky hodnocena jako rozšíření onoho klasického pětičlenného schématu a nazývána abstrakt (Hoffmannová, 1997).

tak já budu vyprávět o mojem strejdovi↑⌷ co je hroznej fanda do⌷ pálení slivovice↓[1]

Nejčastějšími predikáty, jimiž mluvčí abstrakt v našich textech realizovali, byla slovesa vypravovat, vyprávět, povědět, říci, vykládat a pohovořit. Sloveso v abstraktu obsažené bývá v čase budoucím, ať už jde o vyjádření pomocí slovesa nedokonavého (já budu vyprávět jeden příběh↑) nebo o použití prézentního tvaru slovesa dokonavého (tak já vám povím⌷ něco↑⌷ o tom⌷ včerejšku↓). Méně často užívali mluvčí těchto sloves v jiných tvarech. Použití kondicionálu bylo motivováno určitou nejistotou, rozpaky, mluvčí jím dávali najevo, že skromně přicházejí se svou troškou do mlýna, že nám svůj projev v žádném případě nechtějí násilím vnucovat (já bych tedy vyprávěla příběh↑). Tyto úvodní formule se stávají také vyjádřením vůle či záměru mluvčího podat informaci. Produktor používá k vyjádření svého záměru něco sdělit spojení slovesa dicendi se slovesem modálním. Nejčastějším modálním specifikátorem v našem souboru bylo sloveso chtít. Toto sloveso mělo někdy formu indikativu prézentu (to co chci vyprávět↑⌷ se stalo asi před⌷ patnácti roky↓⌷), spíše však podobu kondicionálu (no tak já bych chtěla krátce pohovořit↑ o návštěvách kina↑@) a výjimečně se vyskytlo i ve formě préterita (já sem ti chtěl říct jenom to ↑⌷ že jak sem nastoupil↑⌷ ten první den↑⌷).

Většina mluvčích svůj záměr hovořit shrnula do několika slov, ale byli i tací, kteří o tomto úmyslu pojednali s větší šíří (tak já vám řeknu↑⌷ něco takovýho co asi nejvíc znám↑⌷ a bude to vo Lučicích↑⌷ to je tam co bydlím↑⌷ a budu vám říkat přesně co máme doma↑ jaký máme hospodářství↓ čili to se bude dobře poslouchat↓).

Je ovšem zajímavé, že také psané texty, které vznikaly sekundárně a vždy byly produkovány až po skončení nahrávky jako pokus o zachycení téhož obsahu, zahrnují někdy v úvodních pasážích obdobné metatextové vyjádření. (Tak já začnu pěkně po pořádku.) Někteří mluvčí totiž usilovali o to, aby písemná podoba jejich komunikátu odpovídala co nejvěrněji podobě mluvené. Zapisovali tedy písemný projev bezprostředně po skončení magnetofonové nahrávky, kdy měli svou promluvu ještě v „živé paměti“, a zahrnovali do svého písemného zpracování i typické mluvenostní konstrukce. Jako příklad můžeme uvést následující dvojice (zkratky M, P označují mluvený a psaný projev):

[112]M

takže já vám budu vyprávět vo tom↑⌷ jak⌷ sem cestoval do Polska↑

P

Já vám budu vyprávět o mé návštěvě v PLR.

M

já bych tedy vyprávěla příběh↑⌷ který se stal⌷ minulý rok na začátku⌷ září↑

P

Chci vyprávět příhodu, která se mi stala v minulém roce v září.

Pokud ale mluvčí v písemném projevu usiloval spíše o zachycení pouhého obsahu, a nikoliv také formy svého mluveného komunikátu, pak metatextový začátek realizoval obvykle jen v projevu mluveném, a v textu psaném ho nahradil jiným typem úvodu:

M

Tak já vám povím⌷ něco ↑⌷ o tom⌷ včerejšku↓

P

Včera bylo pondělí, takže letos to znamenalo, že byl Mikuláš.

M

no↓ tak⌷ zazpívat ne ↑⌷ tak já vám teda řeknu jak sem byl↑⌷ to bylo ještě na⌷ gymnáziu↑⌷ to sme byli⌷ normálně na prázdninách v Německu↑

P

Stalo se to o prázdninách, když jsem chodil ještě na gympl.

Jen výjimečně obsahují abstrakt písemné texty, jejichž mluvený protějšek začíná bez metatextového vyjádření:

M

jo holka↑⌷ když sme byli malí↑⌷ to byla krása↓

P

A já začnu pěkně od začátku.

U nepřipravených mluvených projevů slouží úvodní pasáže především k navázání kontaktu s posluchačem. Protože posluchač, v některých případech skupina posluchačů, byl v komunikačních situacích, v nichž naše nahrávky vznikaly, důvěrně známý člověk, odpovídal i výběr kontaktových prostředků situaci neformální, neoficiální, přátelské komunikace. V úvodních částech textu uplatňovali mluvčí poměrně bohatou škálu kontaktových prostředků, mezi nimiž, jak jsme mohli sledovat i na příkladech výše uvedených, nejdůležitější roli hraje užití zájmen 2. osoby. S ohledem na charakter komunikační situace projevů realizovaných během vyučování převládalo užití zájmena 2. osoby plurálu pro navázání kontaktu se skupinou posluchačů (tak já vám něco povím k představení Had↑⌷ divadelního souboru↑⌷ Jak se vám jelo z Prahy↓), jen výjimečně situace vyžadovala vykání. U projevů, které byly nahrávány v soukromí, samozřejmě mluvčí volili důvěrnější způsob vyjádření pomocí tykání (ty já vod tý doby↑ co sme měli tenkrát bouračku↑⌷ se strašně bojim jezdit autem↓). – Také výběr oslovení dostatečně jasně ilustroval charakter komunikační situace a vztahy mluvčího a posluchače. Protože respondenty našeho výzkumu byli velmi často rodinní příslušníci zájemce o záznam projevu, byla podoba oslovení posluchače ovlivňována laskavým či láskyplným vztahem mluvčího k příjemci komunikátu. Pokud se tedy v úvodní části textu oslovení objevilo, šlo obvykle o užití důvěrných zdrobnělin vlastních jmen (holka↑ Lucko já když si vzpomenu na ten vosumašedesátý rok↑ v tom tom srpnu↑ co já jsem si zažíla↓) a jejich domáckých podob (představ si Dando↑ co se dneska stalo↑).[2] Vzhledem k tomu, že mezi příjemci pře[113]važovaly dívky, užívali mluvčí také oslovení pomocí nominativu substantiva holka (jo holka↑⌷ dyž sme byli malí↑⌷ to byla krása↓). – Jako další z prostředků navázání kontaktu s posluchačem užívali mluvčí v úvodních pasážích projevu výpovědí s komunikativní funkcí otázky, kterými jednak naznačovali téma komunikace (vyprávěla ti už Ivča↑ jak jsme cestovali z Francie☺⌷ v létě☺) ale také si ověřovali posluchačův zájem o zvolené téma (ty chceš vědět↑ jak to bylo s tou cestou do Německa☺) a případně i jeho znalosti vybrané látky (to víš↑ jak sme jezdili s našima na tu Šumavu☺).

Mluvčí, kteří předem souhlasili s tím, že jejich nahrávaný projev bude mít monologický charakter, možná jen podvědomě směřovali k obvyklé, tedy dialogické realizaci komunikace, kterou v situacích, kdy je adresát přítomen v místě komunikace, považovali za normální. Dialogizace monologického projevu (srov. Müllerová – Hoffmannová, 1994) byla u různých mluvčích v různé míře patrná v průběhu celé komunikace, ale v úvodních formulacích se objevovala nejčastěji. Čím spontánnější a bezprostřednější byl postoj autora projevu a čím menší byly jeho obavy z nahrávání komunikace, tím výrazněji bylo v komunikátu zřejmé zaměření na posluchače. V části úvodní se to projevovalo hromaděním a vrstvením kontaktových prostředků do poměrně rozsáhlých pasáží, které kromě už jmenovaných výrazů obsahovaly i škálu prostředků vícefunkčních, o nichž nelze vždy jednoznačně rozhodnout, zda poukazují jenom k posluchači nebo ke komunikační situaci jako celku (ty Miluško↑⌷ už sem ti říkala↑ jak sem si barvila vlasy na blonďato☺ ne☺ tak to ti musím říct↓ hele↓).[3]

V projevech psaných se kontaktové prostředky v úvodních pasážích (a nejen v nich) objevují v menším rozsahu, ale vzhledem k formě komunikátu jsou překvapivě časté. Opět se nabízí vysvětlení, že mnozí autoři považovali písemnou verzi svého projevu ne za zachycení obsahové složky předcházející mluvené komunikace, nýbrž za reprodukci celé komunikativní situace – ovšem v písemné podobě. Zajímavé jsou především případy, kdy autor považoval za nutné uvést kontaktový prostředek v obou formách svého projevu, v mluvené i v psané. V písemném komunikátu dávali někteří mluvčí takovým úvodem najevo, že si dobře vzpomínají na formulace, které použili v projevu mluveném (Myslím, že jsem začínal tak, že ti řeknu o našem Jiříkovi), a demonstrovali tak snahu vyjádřit se pokud možno stejně:

M

milá Petro↑ víš že jsem ročník 1921↑⌷ to je nešťastný ročník kterému⌷ hrozilo potom v nacistické okupaci↑⌷ že bude nasazen na nucené práce do říše↓ do Německa↓

P

Milá Petro, jsem ročník 1921 a to byl ročník, kterému hrozilo v nacistické okupaci nasazení na nucené práce do říše do Německa.

Forma kontaktového prostředku užitého v úvodní části textu také vypovídala o postoji produktora k funkci písemného projevu. To, že mluvčí psaný text považují za oficiálnější, formálnější způsob vyjádření, vyplývalo nejen z výběru spisovné češtiny, které byla našimi respondenty v psaných textech dána téměř stoprocentní přednost, ale signalizoval to i poměr mezi formálními či neutrálními podobami kontakto[114]vých prostředků v projevech psaných a jejich domáckými verzemi v projevech mluvených:

M

představ si Dando↑ co se dneska stalo↓⌷

P

Dnes ti musím vyprávět jednu veselou příhodu, kterou jsem zažila s malou Kačenkou.

M

holka↑ Lucko já když si vzpomenu na ten vosumašedesátý rok↑

P

Lucie, já nikdy nezapomenu na 21. srpna 1968.

Neméně zajímavé jsou i případy, kdy autor psaného textu v úvodní části projevu naváže kontakt s posluchačem volbou explicitního lexikálního prostředku, ačkoliv v mluvené formě to nepovažoval za nutné.

P

Pokusím se ti vypovědět můj humorný příběh z minulého týdne.

M

budu vyprávět o tom↑ co sme provedli s bráchou↓⌷

Naprostá většina psaných projevů v úvodních formulacích explicitní kontaktové prostředky neobsahuje, protože (nebo ačkoliv) v předcházejícím projevu mluveném vyjádřeny jsou.

M

vyprávěla ti už Ivča↑ jak jsme cestovali z Francie☺⌷ v létě☺

P

Vloni v létě jsem byl se svými kamarády ve Francii.

Někteří mluvčí však kontaktových prostředků v úvodu textu neužili vůbec a jak v mluveném, tak i v psaném projevu upřednostnili jiný způsob začátku:

M

jednou sme šly s Libou Čermákovou po městě↓ na procházku↓

P

Ve druhém ročníku střední školy jsem bydlela na internátě, kde jsem se kamarádila s Libou Čermákovou z Moravských Budějovic.

Úvodní částí nepřipraveného mluveného projevu mluvčí obvykle reaguje nejen na posluchače, ale vůbec na souhrn podmínek, ve kterých probíhá komunikace. Jak již bylo řečeno, komunikační situace, v nichž se realizovaly námi zkoumané projevy, byly navozeny uměle. Mluvčí byli alespoň stručně seznámeni s průběhem experimentu, souhlasili s pořízením nahrávky i písemného záznamu komunikátu. Především v mluveném projevu na takto vzniklou komunikativní situaci také přiměřeně reagovali. Dělo se tak zvláště výše uvedenými metajazykovými formulacemi, ale také dalšími prostředky, hlavně částicemi tak, takže, no, no tak. Některé z nich měly charakter výrazně polyfunkční, a je tedy velmi nesnadné jednoznačně určit, zda jimi mluvčí navazoval kontakt s posluchačem, reagoval na situaci, vyjadřoval své rozpaky či váhal s výběrem vhodné formulace.

takže já vám budu vyprávět vo tom↑⌷ jak⌷ sem cestoval do Polska↑

no tak já vám budu teda vyprávět↑

tak my sme na gymnáziu měli takovou zvláštní instituci↑

no za svého života jsem zažila celkem čtyři psy↓⌷

V psaných textech hrály tyto prostředky roli téměř zanedbatelnou, ačkoliv zaznamenány byly také: No, tak to se tenkrát stalo, že jedna malá hubeňoučká holka pozoruje z okna internátu cvrkot před sámoškou.

U většiny textů – mluvených i psaných – se na začátku objevuje formulace tématu, naznačení tematického komplexu (P Za svého života jsem zažila celkem čtyři psy). I při určitém situačním zarámování, které mluvčí v komunikátech našeho [115]souboru realizovali např. výše uvedenými metajazykovými formulacemi, se naznačení tématu obvykle objevuje už v první výpovědi (no tak já bych chtěla krátce pohovořit↑ o návštěvách kina↑⌷ se svou spolusedící↑@). Pokud je ve spontánním mluveném projevu nesnadné určit výpověď jednoznačně, naznačuje se téma už v první obsahově-pragmatické jednotce (srov. Müllerová, 1994), která může, jak jsme již ukázali, zahrnovat i jakýsi „začátek začátku“ v podobě oslovení či apelu na publikum (holka↑ Lucko já když si vzpomenu na ten vosumašedesátý rok↑ v tom tom srpnu↑ co já sem si zažíla↓).

Tato úvodní část může být od části středové oddělena (v mluvených projevech pauzou a dalšími suprasegmentálními prostředky) nebo může mluvčí téma rozvíjet, aniž by přechod od úvodní části k středové nějak výrazněji naznačil (tak my jsme na gymnáziu↑ měli takovou zvláštní instituci↑ a⌷ ta instituce se jmenovala⌷ svazácký tábor↑ a jezdilo se každoročně↑ do takového malebného údolíčka↑⌷ který se roz⌷ které se rozkládalo↑ ve Stráni pod Javořinou⌷ tak se to tam jmenovalo↓ no je to v Bílých Karpatech↑ na pomezí mezi Moravou a Slovenskem↑ a⌷ hned za táborem se tyčí takový veliký kopec↑ a říká se tomu Javořina↑⌷ a ten když se prostě přeleze↑ tak už je jako⌷ tak už jsme na Slovensku↓).

Vzhledem k tématu můžeme jako hlavní typy rozlišovat jednak začátek „ab ovo“, tj. naznačení tématu, jeho zařazení do širších souvislostí – častými úvodními formulacemi v komunikátech „vzpomínkového“ rázu byly výpovědi typu Když jsem byla mladá … – jednak začátek „in medias res“ (Mluvnice češtiny, 3, 1987) v textech, ve kterých k naznačení tématu dochází později. Je zřejmé, že v podmínkách našeho experimentu se projevoval typ první.

Úvod je samostatnou kontextovou jednotkou, která rovněž může v některých typech textů komentovat jejich název. U spontánního mluveného projevu je takový začátek sice málo pravděpodobný, nicméně však se v našem souboru objevil komunikát, jehož počáteční sekvence bychom mohli vnímat jako mluvenou parafrázi nadpisu: tak↓ tenhle příběh↑ by se mohl⌷ jmenovat↑ asi tak jako↑ Mám ráda malé děti⌷ a pokud jich je čím víc tím líp↑ a pokud jsou ještě menší↑ tak tím ještě lépe↓Naproti tomu v projevech psaných opatřit text nadpisem považovali zřejmě mluvčí za normální, i když zdaleka ne všichni tak učinili. V případě, že nadpis k dispozici byl (Asagao), poukazovaly k němu nejčastěji opravdu už počáteční pasáže (Loutkářský soubor při MKS v Třeboni se v letošním roce rozhodl uvést hru Miloše Vodičky „Asagao“), ale mnohdy jeho smysl vyplynul až z textu jako celku.

 

Závěrečné pasáže mluvených i psaných projevů našeho souboru mohou být reprezentanty dvou typů ukončení textu. První typ představují zakončení skutečně rámcového charakteru – autoři v nich závěrečnými odstavci nebo alespoň jen posledními výpověďmi signalizují (často za pomoci zřetelného, explicitního výrazového prostředku), že svůj projev uzavírají, že vyčerpali téma či svou ochotu komunikovat ap. Druhý typ závěru vypovídá o situaci, kdy produktor své vyprávění ukončil v průběhu projevu, když téma nebo invence vypravěčova (nebo snad i posluchačova) byla vyčerpána natolik, že autor nepovažoval za nutné připojit jakoukoliv uzavírací formuli.

[116]Zaměříme-li se nejprve na ty texty, ve kterých autor v závěrečných částech textu umožňuje posluchači, aby vnímal projev jako hotový, ukončený, můžeme autorův záměr posuzovat z několika úhlů.

Někteří produktoři uzavírají oba své projevy, mluvený i psaný, víceméně shodnou formulí shrnujícího a snad i hodnotícího rázu, která svou „koncovost“ vyjadřuje explicitně, příslušnými lexikálními prostředky. Tato tzv. kóda je pasáž, která nabízí několik víceméně ustálených možností: návrat k začátku příběhu, přechod z vyprávění o minulých dějích k současnosti a ke kontaktu s posluchačem nebo anticipaci budoucích příběhů (Hoffmannová, 1997). Pokud mluvčí analyzovaných projevů zvolili tuto formu závěru, nejčastěji jí poukazovali k začátku svého vyprávění. Respondentka vzpomínající na prázdninové pobyty na Vranovské přehradě (M když jsem byla malá↑ jezdívali jsme s rodiči a sestrou↑ o velkých prázdninách↑⌷ pravidelně⌷ na podnikovou chatu na Vranovskou přehradu↓⌷) volí v obou výrazových formách komunikátu téměř shodnou podobu kódy:

M

tak TAkhle⌷ skončil náš výlet na vodě↓⌷

P

Tak skončil tolik očekávaný a plánovaný výlet na lodičkách na Vranovskou přehradu.

Přechod z vyprávění o minulosti k jevům současným realizovali obvykle mluvčí, kteří za téma komunikátu zvolili vzpomínky na mládí a dětská léta svá nebo svých dětí (M no dneska je z něj právník↑⌷ a nebojí se nejen vlků↓). V závěrečných pasážích pak současnost s minulostí srovnávali, někdy se značnou dávkou nostalgie, s nelíčeným dojetím, zvláště pokud šlo o příslušníky nejstarší generace. Jindy ze závěru vyznívalo spíš uspokojení ze současného stavu, ale onen most mezi přítomností a minulostí byl i v takových projevech dobře patrný. U některých mluvčích toto závěrečné srovnání vyústilo až v moralistní hodnocení, snad i ve vyvození morálního poučení, což není v situaci, kdy byl nahráván např. projev některého z prarodičů, nijak překvapivé:

M

no a dneska je to úplně všecko jiný↓ jeden druhemu závidí↑ já sem⌷ nikdy↑⌷ nikomu snad nic nezávidím↓ jen⌷ když je vopravdu ňáká mrcha ženská↑ a má hodneho mužskeho↑⌷ toho jí závidím↓⌷

P

Tenkrát na vesnici byli k sobě lidé hodnější, neměli si co závidět. Všecko zlo, které nyní v lidech je, pochází od závisti. Ani já nikomu nezávidím, každý má možnost prožít život jak ho baví. A přece něco, závidím nehodné ženské, hodného muže.[4]

M

nepřivolávám tímhle povídáním nazpátek socialismus↓⌷ ten jednoznačně vedl do slepé uličky↑⌷ ale SOUčasné mezilidské vztahy↑ se⌷ mi ani TROchu nelíbí↓⌷

Přechod od zachycení minulosti k reflexi současnosti bývá u některých autorů především v mluvené podobě projevu doprovázen opětným uvědoměním si stávající komunikační situace a vyjádřením kontaktu s posluchačem:

M

a počkej já už si teď na nic nevzpomínám↓⌷ a teď už si nebudu↑@ dělat srandu z naší maminky↓⌷

P

Tak to je celá naše maminka. Já jen doufám, že nejsem po ní.

M

no a vidíš↓ dědu máme pořád↓⌷ jen mám takovej dojem že použil↑@ tu nejdražší zubní pastu na světě↓⌷

P

Navzdory této příhodě máme dědu stále, ačkoliv se domnívám, že použil tu nejdražší pastu na světě.

[117]Mluvčí se může výslovně dovolávat posluchačova souhlasu, jeho znalostí či účasti v události, o níž se mluví. Takový způsob uzavření komunikátu preferují autoři textů mluvených:

M

no a pak jsem vystupovala↑⌷ a to dál už víš↓⌷

M

abych nezapomněl↑⌷ sedí tady mezi vámi ještě dva páry očí↑ které také se přišly podívat↑⌷ aby zhlédly tedy⌷ jak nový model⌷ vlastně vypadá na těle↑⌷ a⌷ aby tedy se přesvědčily↑ že to skutečně bude↑ nový módní hit⌷ nový výkřik↑ který poletí↓⌷

Anticipaci budoucnosti vřadila na závěr svého vyprávění (mluveného i psaného) respondentka popisující dramatické peripetie prázdninového putování po italských Dolomitech. Na úvodní části komunikátu (P Je to zvláštní, ale každým rokem, když zima nechce dlouho ustupovat, vzpomínám na zážitky z prázdnin, kdy bylo teplo a svítilo sluníčko. I když letos by se dalo o tom ideálním teplém a slunném lítě velmi pochybovat. Nicméně po zkušenostech z minulých let, rozhodli jsme se opět vyrazit do hor, tentokrát do italských Dolomit) přitom poukázala rovněž:

M

ráda na to vzpomínám ale↑⌷ budu se asi eště hodně rozhodovat↑⌷ jesli tam příští rok pojedeme znovu↑ asi spíš ne↓ asi bych řekla↑⌷ že zvolíme nějaké jednodušší pohoří↓ třeba Kavkaz↓⌷

P

Už se těším na příští léto, kdy, doufám, opět vyjedeme do hor, tentokrát ale určitě ne do Dolomit.

Tento výhled do budoucnosti někteří mluvčí uplatnili až v písemné verzi projevu, když v předcházející podobě mluvené upřednostnili jiný typ závěru:

M

hlavní je ale↑ že to byla POhoda z Plzně↓⌷ prostě↑ SKVĚLÝ Štědrý večer⌷ končící Božím hodem↓⌷

P

Je to určitě dobrá inspirace na příští rok, jen ty menší omrzlinky, bychom si mohli odpustit.

Rozsah kódy, její délka, je samozřejmě spjata s vyprávěcími schopnostmi autora, s jeho individualitou, ochotou komunikovat, temperamentem a dalšími jeho osobnostními rysy. Je však příznačné, že autoři, kteří zvolili tento typ závěru v obou variantách komunikátu, často ve verzi psané myšlenky obsažené v závěru textu mluveného rozvíjeli, doplňovali a zobecňovali:

M

tak TOhle a ještě mnohem víc↑ jsem prožil↓

P

Je až k neuvěření, co vše se dá v útlém mládí prožít. Leccos z toho je naučné pro další život, na leccos je dobré zapomenout, tedy raději to v životě neuplatnit. Pravděpodobně kdybych to vše byl schopen sepsat (jedná se asi o 15 ti leté období) věřím, že by to bylo často velmi zábavné, ale často i mnohým nebezpečím zavánějící, čtení. Pro dítě je zpravidla vše dobrodružství, nechápe (nezná) nebezpečnost situací.

Velice často se v posledních výpovědích a odstavcích textu objevuje vedle explicitního vyjádření završenosti či neochoty dále hovořit (M no to by asi stačilo↓ už↓ M asi to je tak nějak zhruba všechno↓⌷ ty tři minuty uplynuly↑ takže se mějte↓ sbohem↓) také celkové hodnocení události a jejího významu pro autora textu:

M

no tak já už radši skončím↓

P

Celá akce byla velmi zajímavá. Byli zde účastníci z PLR, SSSR, NDR, ČSSR a jeden vodák z NSR. Seznámili jsme se zde se spoustou zajímavých lidí a způsobili trochu rozruchu s našimi gumovými čluny (ostatní jeli na kánoích). Rozhodně to stálo za to.

Především v mluvených projevech vyjadřovali mluvčí v závěrečných výpovědích rovněž své pocity a zachycovali nálady a vzpomínky související s produkovaným [118]obsahem (M no↓ takové byly mé dojmy↑⌷ pocity z toho divadla↓ M ale to fakt↑⌷ na tohleto asi do smrti nezapomenu↓). Ale i v projevech psaných dávali někteří autoři v závěru textu prostor vyjádření své citové angažovanosti a zaujetí:

M

no ale nakonec⌷ Dolomity se vydařily perfektním způsobem ↑hlavně proto že lidé si sáhli až na dno svých sil↑⌷ ale↓ jako říkám↓ bylo to fakt dobré↓ ráda na to vzpomínám ale↑⌷ budu se eště hodně rozhodovat↑⌷ jesli tam příští rok pojedeme znovu↑ asi spíš ne↓ asi bych řekla↑⌷ že si zvolíme nějaké jednodušší pohoří↓ třeba Kavkaz↓⌷

P

I přes všechny nesnáze jsem velmi ráda, že jsme výlet do Dolomit uskutečnili, naši kamarádi byli skvělí, zvládli jsme nakonec veškeré krizové situace, které nastaly. Už se těším na příští léto, kdy, doufám, opět vyjedeme do hor, tentokrát ale určitě ne do Dolomit.

Zvláště při líčení skutečně dramatických příběhů, které se zřejmě staly v konkrétním rodinném prostředí oblíbenou a snad i mnohokrát komentovanou událostí, shrnuje autor průběh prožitého dobrodružství v závěru, v němž výraz citového zaujetí a subjektivního hodnocení i poměrně dávných událostí naprosto jasně dominuje a tvoří výraznou závěrečnou pasáž. Její působivost může být v mluvené variantě zesílena přímým apelem na posluchače a jeho prožitky:

M

no Lucko↓ to bylo hrozný↓ vosumašedesátý rok bych ti nechtěla dát zažít↓⌷

P

Bylo to něco šílenýho. Na to se nedá zapomenout, a především ne na ten můj povedený výlet.

Pokud mluvčí ve svém projevu reflektovali nějakou skutečně mezní situaci svého života, např. událost, která mohla rozhodnout i o jejich bytí, či nebytí, o dalších osudech, která představovala možnou nepříznivou komplikaci jejich situace, potom do závěrečných částí projevu (ale i jeho psané verze) umisťovali vylíčení šťastného nebo překvapivého vyústění dramatických událostí. Dějové napětí vyprávěného příběhu směřuje ke konečnému uzavření a samo bývá vlastním závěrem projevu:

M

dyž jsme se všichni prodrali⌷ tím trním co tam všude rostlo↑ až na silnici↑⌷ a koukali dolů na ten sráz↑⌷ teď ti všude ty pařezy a křoví↑⌷ svah skoro kolmej↑⌷ auto někde štyřicet metrů pod námi↑⌷ tak nám bylo PĚkně blivno↓⌷⌷ no ale jinak to byla pěkná klika↑ že se nikomu nic vážnýho nestalo↑ a⌷ taky že poměrně brzo jelo kolem ňáký auto kerý↑⌷ nás vodvezlo do města↓ protože ta silnice je fakt↑ dost zálesácká↓⌷

P

A aby zázraků nebylo dost, zanedlouho se v zatáčce objevilo světlo. Byl to div, že tudy někdo, a navíc v tu dobu a počasí, projížděl, jinak nevím, kdy a hlavně jak bysme se z toho místa dostali.

V závěrečných částech komunikátů (zvláště mluvených) se také objevuje určité shrnutí obsahové stránky textu, často signalizované explicitními výrazovými prostředky, z nichž nejčastější jsou patrně modifikační částice typu prostě, zkrátka (M takže tohle jsou asi tak zhruba↑⌷ naše návštěvy kina↓ prostě jedině se zmatky↓). V projevech psaných však tíž autoři preferovali spíše jiný typ ukončení textu:

M

zkrátka se mi tu stejskalo↑ no↓⌷ tak co budu povídat↓⌷

P

Dnes už jsem stará, ale vzpomínky vůbec nevybledly, někdy zahřejou, jindy zabolí.

M

a:le stejně to nejlíp vystih Luboš↑ když povídal ↑na tom parkovišti sakra↓ konečně dovolená↓ člověk nemusí nikde lítat po žádnejch památkách↑⌷ a může se tady celej den válet v trávě↓⌷

P

Domů jsme šťastně dorazili asi za 23 hodin – v pátek odpoledne. Všichni byli překvapení, protože počítali, že přijedeme nejdříve v sobotu, a zároveň šťastní, že jsme se vrátili v pořádku.

[119]M

prostě je to moje šikovná holčička↑⌷ vůbec se nebojí↑ a MOC pěkně jí to jde↓⌷

P

Byla moc veselá a já se trochu divila, že se vůbec nevzteká, když jí to občas nejde. Jinak bývá totiž dost protivná, ale tohle pro ni představovalo asi úplně novou zábavu, a proto jsem s ní už celé odpoledne neměla moc práce.

Signály, kterými mluvčí upozorňuje posluchače na to, že má v úmyslu svůj projev zakončit, se mohou v závěrečných pasážích kumulovat, případně opakovat. Mluvčí sice vyjádří záměr skončit, ale vzápětí si to rozmyslí a přidá další informaci. Končí tedy několikrát, jako by se nerad vzdával slova, cítí potřebu svůj projev „na poslední chvíli“ doplnit. V textech psaných ke kumulaci „uzavíracích“ prostředků obvykle nedochází:

M

teď už to zkrátím↓ to už vůbec není zajímavé↓ neva☺⌷ pak jsem prostě nasedla do vlaku↑ tam jsem ještě pokecala⌷ s docela fajn ženskou z Mnichova↑⌷ jo↓ akorát na hranici↑⌷ se Němcovi nelíbil můj pas↑⌷ měl něco proti mý fotce↑ prej bych si tam mohla dát barevnou↓ on byl ňákej divnej↓⌷ no a pak už jsem vystupovala↑⌷ a to dál už víš↓⌷

P

Tam jsem si koupila jízdenku, nasedla do vlaku směr Mnichov a šťastně dojela.

Projevy, v nichž není závěrečná pasáž signalizována explicitním jazykovým prostředkem, jsou výsledkem komunikační situace, ve které mluvčí své téma prostě vyčerpal, řekl vše, co říci chtěl, co si o daném tématu pamatuje. Obvykle takové projevy reflektují události, které autor sám prožil, jejich vylíčení v projevu chápe jako dostatečné, vyčerpávající. Sled vyprávění podřizuje průběhu skutečné události, tedy i závěr komunikátu odpovídá završení popisovaného děje či stavu věcí:

M

a Liba se votočila↑ teďka mě s nim uviděla↑⌷ a se začla chlámat↑⌷ já jsem zčervenala a začla jsem se chlámat↑ a ten kluk odešel↓ už ani nevím kam↓⌷

P

Vtom se Liba otočila, začala se smát, já s určitým zpožděním taky. Mladíka jsem zanechala svému osudu a odkvapila zrychlenou chůzí z místa trapasu.

Mluvčí, kteří své spontánní projevy vytvářejí tak říkajíc na pochodu, kteří tematickou výstavbu komunikátu podřizují podmínkám komunikační situace a rozvíjení tématu nejrůznějším asociačním procesům, umisťují do závěru mluvené verze textu některou z těchto asociačních linií. V psané formě komunikátu může pak být tato tematická náplň v závěru uplatněna rovněž, nebo ji autor nahradí jinou podobou zakončení.

M

no: a naši tam↑ naši tam dycky↑ ňáký známí získali⌷ takhle na tej chatě↓⌷ ale taťka ten se dá do řeči s každým↓⌷ tam to je taky rodiště Štěpánků↑⌷ těch herců↑ Zdeněk Štěpánek a jeho děti↑ Jana Štěpánková↑ Martin a Petr Štěpánek↑⌷ ten taky hrával v pohádkách↓⌷ no a taťka se tam s Martinem taky jednou bavil↓⌷

P

Z této vesnice pochází herecká rodina Štěpánkových, to znamená otec Zdeněk a děti Jana, Martin a Petr. Taťka se také s Martinem jednou bavil v té restauraci, ještě než Martin potom odešel do Ameriky.

Ani v projevech mluvených se však ukončení textu „uprostřed projevu“ neobjevovalo příliš často asi proto, že oba účastníci komunikace respektovali převážně monologický ráz zaznamenaných projevů, „neskákali si do řeči“, jak je to běžné ve spontánních dialozích. Pokud mluvčí svůj mluvený projev skutečně ukončil bez výraznějšího signálu a v psaném projevu respektoval obdobnou tematickou strukturu, pak obvykle v písemné verzi dodatečně připojil informaci, o níž se v mluvené podobě textu v závěru nehovořilo (ačkoliv v průběhu rozmluvy zaznít mohla).

[120]M

tak mně to donesl↑ a já sem mu to pouštěla↓ tomu papóchovi↓⌷ a to je jako podmalovaný les ↑⌷ a pak je to zase jako v džungli↓ prostě hrozně moc hlasů↑⌷ a teď ten papóch je zmatené↑@ (smích) a normálně na to vodpovídá↑a je z toho hrozná legrace↓⌷

P

Je legrační ho pozorovat při zpěvu, zvláště při nápodobě jiných zpěvavých ptáků. To se potom chová tak, jako ve své domovině. Aktivně napodobuje jednotlivé hlasy.

 

Pro svého papouška se snažím též vybudovat v nejbližší době prostornou voliéru.

Mluvčí, který končí svůj projev uprostřed obsahově pragmatického celku, má samozřejmě k dispozici výrazný delimitační prostředek mluvené komunikace, jímž je konkluzivní kadence. Ta může jednoznačně uzavřít text i tam, kde to tematická výstavba projevu nenaznačuje.

 

Počáteční části mluvených a psaných projevů našeho souboru vykazují značné množství společných rysů pravděpodobně nejen proto, že úvodní fáze obou typů textu mohou plnit obdobné funkce, ale také proto, že komunikační situace, v nichž obě verze textu vznikaly, se vyznačovaly společnými podmínkami. Jak při vzniku nahrávky, tak při realizaci psané formy projevu vnímali mluvčí i adresát (respektive adresáti) situaci jako neoficiální, přátelskou či soukromou, a tyto okolnosti výrazně ovlivnily podobu výsledného komunikátu. Také v závěrečných pasážích textu volí autor projevu mluveného a psaného buď stejnou strategii, nebo v souladu s obsahem a cílem komunikace vybírá v koncových fázích projevu prostředky odlišné. Texty, které máme k dispozici, ukázaly, že kombinace prostředků, jimiž autor může uzavřít oba své projevy, nabízí mnoho možností.

Ačkoliv repertoár prostředků, jichž autoři v počátečních (ale i koncových) fázích projevu užívali, je v obou komunikačních podobách stejný, užívání těchto prostředků má v projevech mluvených a psaných odlišnosti, zvláště pokud jde o jejich frekvenci. Počáteční fáze projevů mluvených často obsahuje prostředky navázání kontaktu s posluchačem, nebo je vůbec reakcí na podmínky, v nichž komunikace probíhá, oblíbené jsou i metatextové formule s naznačením tématu. V textech psaných preferují autoři v úvodní části spíše formulaci tématu, naznačení tematického komplexu. Ve fázi koncové je pro mluvené projevy charakteristické užívání prostředků, jimiž mluvčí explicitně vyjadřuje završenost komunikace, ale časté jsou i formule kontaktové a vyjádření postojů autora k obsahu komunikátu. Psané texty jsou nejčastěji uzavírány pasážemi hodnotícími a shrnujícími obsah komunikace.

 

LITERATURA

 

ALEXOVÁ, J.: K syntaktické stránce nářečních textů z Českobudějovicka. In: Jazyk a řeč jihočeského regionu, I. České Budějovice 1992, s. 40–46.

BEČKA, J. V.: Česká stylistika. Academia, Praha 1992.

ČADIL, J.: Psaný jazyk, grafémy a psané texty. SaS, 54, 1993, s. 9–17.

ČECHOVÁ, M. a kol.: Čeština – jazyk a řeč. IVS nakladatelství, Praha 1955.

ČMEJRKOVÁ, S.: Slovo psané a mluvené. SaS, 54, 1993, s. 51–58.

ČMEJRKOVÁ, S. – Daneš, F. – Havlová, A.: Writing vs Speaking. Language, Text, Discourse, Communication. Gunter Narr Verlag, Tübingen 1994.

DANEŠ, F.: K mluvenosti a psanosti ve vědecké komunikaci. In: Termina 94. Liberec 1995, s. 203–208.

[121]HOFFMANNOVÁ, J.: Stylistika a … Trizonia, Praha 1997.

CHLOUPEK, J. – ČECHOVÁ, M. – KRČMOVÁ, M. – MINÁŘOVÁ, E.: Stylistika češtiny. SPN, Praha 1991.

Mluvnice češtiny, 1. Academia, Praha 1986.

Mluvnice češtiny, 3. Academia, Praha 1987.

MÜLLEROVÁ, O.: Ke vztahu mluveného a psaného textu (srovnání mluveného a psaného vypravování). SaS, 50, 1989, s. 205–216.

MÜLLEROVÁ, O.: Mluvený text a jeho syntaktická výstavba. Academia, Praha 1994.

MÜLLEROVÁ, O. – HOFFMANNOVÁ, J.: Kapitoly o dialogu. Pansofia, Praha 1994.

MÜLLEROVÁ, O. – HOFFMANNOVÁ, J. – SCHNEIDEROVÁ, E.: Mluvená čeština v autentických textech. H+H, Jinočany 1992.

MÜLLEROVÁ, O. – KUBIČKA, J.: Některé rysy intonačního členění nepřipravených mluvených projevů. SaS, 40, 1979, s. 23–31.

MÜLLEROVÁ, O. – NEKVAPIL, J.: Pauzy v mluveném textu. SaS, 47, 1986, s. 105–113.

Příruční mluvnice češtiny. NLN, Praha 1995.

STARÝ, Z.: Psací soustavy a český pravopis. Praha 1991.

STARÝ, Z.: Ve jménu funkce a intervence. Praha 1994.

SVĚTLÁ, J.: Členění odborného textu psaného a mluveného. In: Termina 94. Liberec 1995, s. 71–80.

VACHEK, J.: Psaný jazyk a pravopis. In: Čtení o jazyce a poezii. Praha 1942, s. 231–306.

VACHEK, J.: K teorii jazyka tištěného. In: Pocta Fr. Trávníčkovi a F. Wollmanovi. Brno 1948, s. 423–429.

VACHEK, J.: K obecným otázkám pravopisu a psané normy jazyka. SaS, 25, 1964, s. 117–126.

VACHEK, J.: K problémům psané normy jazyka a vnitřní řeči. SaS, 44, 1983, s. 131–135.

VACHEK, J.: Několik poznámek k problematice psané a mluvené normy jazyka. SaS, 55, 1994, s. 48–51.

 

R É S U M É

La phase initiale et finale des textes parlés et écrits du même auteur

Notre assortiment comporte des textes qui sont sortis de la situation de communication d’expérience. Les auteurs qui réalisent le même thème dans les textes parlés et écrits utilisent le même repertoir des moyens, mais ces moyens ne sont pas appliqués dans les textes parlés et écrits de même facon. En ce qui concerne les phases initiales des textes parlés, les auteurs préfèrent entrer en contact avec des auditeurs, à la difference des textes écrits, dans lesquels le sujet est prioritaire. Dans les phases finales des textes parlés, c’est surtout la situation de communication qui joue le rôle important et quant aux textes écrits, ils sont conclus par l’appréciation du contenu.


[1] Pro transkripci mluvených projevů je užito symbolů a značek tak, jak uvádí práce O. Müllerové – J. Hoffmannové – E. Schneiderové (1992). Označujeme tedy znakem ↑↓ intonační průběh stoupavý a klesavý, ⌷ pauzu, @ hezitační zvuk, ☺ otázkovou platnost, : protažení výslovnosti samohlásky.

[2] Ačkoli všechny mluvené projevy, které zde uvádíme, vznikly v uměle navozené komunikační situaci, dokázali někteří mluvčí během několika okamžiků už začátkem svého vyprávění vyvolat dojem, že jde o naprosto spontánní komunikaci. Z povahy experimentu plyne, že počáteční části mají vesměs podobu reaktivní, ale k dispozici jsou i počátky s podobou nezávislou, iniciační, navozující dojem přirozeného vyprávění.

[3] Tento komunikát patří mezi texty s vysokou mírou spontánnosti, která byla sice zpočátku možná trochu hraná (autorka má nesporné herecké, nebo aspoň imitační nadání), ale v průběhu projevu se vypravěčka téměř úplně oprostila od myšlenek na nahrávací zařízení a projev působil svou spontánností naprosto věrohodně.

[4] Psané texty přepisujeme v té pravopisné a gramatické podobě, kterou jim dali autoři projevu.

Katedra bohemistiky PF JU
Jeronýmova 10, České Budějovice

Slovo a slovesnost, ročník 61 (2000), číslo 2, s. 110-121

Předchozí Jiří Homoláč, Iva Nebeská: Příspěvek ke kritické analýze pojmu jazyková norma

Následující Jasňa Šlédrová: K sémantice českých rozměrových adjektiv