Reflexe reflexivity reflexiv

Karel Oliva

[Rozhledy]

(pdf)

Reflexion on the reflexivity of reflexives

Ve Slově a slovesnosti (60, 1999, s. 269–275) uvádí J. Panevová v poznámce na s. 271: „v chápání rozdílu zájmen se a sebe, si a sobě se rozcházíme s K. Olivou“.

Skutečně se v jejich hodnocení rozcházíme, a ani několik let občasných (ostrých, ale přátelských) diskusí nedokázalo rozdíly v jejich chápání odstranit. V tomto článku bych rád demonstroval argumenty, které mne vedou k tomu, abych se stanoviskem J. Panevové nesouhlasil.[1]

Na syntaktický statut reflexiv se a si neexistuje v české lingvistice jednotný názor, škála různých pohledů však v zásadě osciluje mezi dvěma protipóly. Jako jejich reprezentanty si lze dobře zvolit starší pohled Havránkův v práci Genera verbi v slovanských jazycích, sv. 1 (Havránek, 1928) a pozdější alternativu Šmilauerovu v Novočeské skladbě (Šmilauer, 1966).[2]

V uvedené práci pojímá Havránek se/si všeobecně jako reflexivní (reflexivizující) částice, které nemají větněčlenskou platnost (např. tedy platnost objektu slovesa). Jako o výjimkách z tohoto pravidla se zmiňuje o případech, „v nichž reflexivní zájmeno znamená objekt činnosti slovesné, jež jest jen obrazem, představou, dvojníkem a pod. subjektu nebo s kterým, ač je totožný se subjektem, zachází subjekt jako s věcí cizí“ (op. cit., s. 120, 121),[3] dále o „papírových archaismech“ (Havránkova formulace, op. cit., s. 160) kongruence reflexivního se s adjektivem, jako vidím se nucena, dávám se vinna, a konečně o případech individuálního úzu v obecném jazyce, jako viděl se tam namalovanýho, udělal se tlustýho. Doklady na užití v psaném jazyce Havránek cituje z literatury 19. století a starší (kromě Pelcla zmíněného v pozn. 3 uvádí ještě Erbena, Raise, Chelčického), poznamenává, že v obecném úzu novočeském je „daleko běžnější“ kongruence příslušného adjektiva se subjektem, a dokonce si všímá i faktu, že ani ve starší češtině nejsou doklady na kongruenci adjektiva s reflexivem se časté (všechny citace – Havránek, 1928, s. 160). Celkově se tedy Havránek staví na stanovisko, že „reflexivní komponent se ztratil vlastní samostatný význam ve větě a necítí se jako předmět“ (s. 161).

Naproti tomu Šmilauer přiznává reflexivům se/si platnost předmětu velmi široce, přičemž jedním z rozhodujících argumentů je pro něj tvrzení, že zvratné zájmeno má funk[201]ci předmětu: „Případy tyto poznáme podle toho, že zájmeno se, si lze nahradit v důrazu podobami sebe, sobě“ (Šmilauer, 1966, s. 42). Z tohoto pravidla vyjímá (op. cit, s. 41, 42) samozřejmě reflexiva tantum a dále už pouze případy, kdy přítomnost se/si s sebou přináší obměnu významu slovesa (jako příklady uvádí jde se, nosit se s něčím, které jsou ovšem poněkud nejasné, neboť na první pohled zde o nějakou zásadní změnu významu základních sloves jít, nosit zřejmě nejde). O užití zvratného zájmena ve funkci předmětu se tedy dle Šmilauera jedná zejména v následujících případech (op. cit., s. 42): Umyla se, Koupím si místenku, Zastřelil se, Převlékl se, Romeo a Julie se milovali.

Dovedeme-li obě stanoviska do důsledku, ukáže se, že jedním ze základních rozdílů mezi nimi je zřejmá různost pohledu na morfologický (slovnědruhový) statut reflexivního komponentu se/si. Havránek v obecném případě nepojímá se/si v současné češtině jako samostatný větný člen a se/si tedy v důsledku toho nemůže být u Havránka v obecnosti považováno za formy osobního zájmena, ale za samostatně stojící morfém či synsémantickou částici, a to i v případech mýt se apod. Jako výjimky jsou uváděny konstrukce zastaralé až archaické. Havránkovo pojetí tedy v moderní češtině primárně přisuzuje reflexivům se/si u „běžných“ sloves stejný statut, jako mají u reflexiv tantum. Naproti tomu Šmilauerovo pojetí přiznává se/si, s výjimkou reflexiv tantum, primárně platnost plného větného členu (nejčastěji předmětu), což implikuje jejich klasifikaci jako tvarů osobního (zvratného) zájmena, konkrétně jako příklonných („krátkých“) variant plných tvarů akuzativu sebe a dativu sobě. Takto je Šmilauer ostatně popisuje i ve svých pracích věnovaných morfologii (např. Šmilauer, 1972, s. 184–185).

Současná česká lingvistika se povětšinou přiklání ke stanovisku Šmilauerovu a přijímá i Šmilauerovu klasifikaci se/si jako akuzativního a dativního tvaru zvratného zájmena, tedy tvarů paralelních k formám sebe/sobě. Takové řešení je dnes v podstatě standardní a je obecně přijímáno, např. se k němu přiklání v cit. článku i J. Panevová (1999a).

Snahou tohoto článku bude ukázat, že takovéto pojetí neodpovídá jazykovým faktům, a to hned v několika ohledech, a že naopak pojetí Havránkovo, ovšem až po vyostření do podoby tvrzení, že v moderní (tj. s odhlédnutím od neživých archaismů, tak jak již Havránek uvádí) češtině jsou se/si vždy částice či morfémy, tj. že jejich klasifikace jako tvarů osobního zájmena je v současném jazyce ve všech případech nesprávná, může být podkladem pro adekvátní popis konstrukcí obsahujících se/si.

Kritické body šmilauerovského „standardního“ přístupu, které lze v různých podobách najít v každé moderní české mluvnici a na přezkoumání jejichž správnosti se zaměříme, jsou následující tvrzení:

1. se/sebe, si/sobě jsou dubletní páry a „jejich užívání se liší podle větné pozice, kterou má příslušné zájmeno zaujmout“ (Mluvnice češtiny, 2, 1986, s. 391), přičemž

2. se/si „jsou v zásadě příklonné (neužívá se jich po předložce nebo klade-li se na zájmeno důraz), delší tvary naopak bývají užívány po předložce a při důrazu“ (Mluvnice češtiny, 2, 1986, s. 391),

3. dubletivita se/sebe nastává pouze v akuzativu (neboli se je tvar pouze akuzativní a nemá nikdy platnost genitivu,[4] pro který existuje výlučně tvar sebe).

[202]Zásadní pro naši diskusi je samozřejmě bod 1., bude však užitečné podrobit kritickému pohledu i body 2. a 3. Budeme postupovat právě v tomto obráceném pořadí.

Věnujme se tedy nejprve tvrzení, že se má pouze akuzativní platnost. Pokud, spolu se Šmilauerem, předpokládáme na základě analogie s (1)(a), že se je (akuzativní) zvratné zájmeno v (1)(b), vzniká problém s příkladem (2)(b), kde by podle analogie s (2)(a) mělo se stát v genitivu, což ale je spor s předpokladem, že se není genitivní formou (je pouze formou akuzativní).

(1) (a)	myla dětiacc
(1) (b)	myla seacc
(2) (a)	mytí dětígen
(2) (b)	mytí se???

Jako řešení tohoto rozporu můžeme zaprvé přijmout pro (2)(b) pojetí Havránkovo, tj. přijmout, že se je zde částice či samostatný morfém (u nichž problém genitivu/akuzativu samozřejmě vůbec nenastává). Pak se ovšem naskýtá otázka, jaké jsou důvody pro to, aby se bylo klasifikováno jako částice v (2)(b) a jako osobní zájmeno zvratné v (1)(b).

Zdá se tedy, že – z hlediska zachování bezproblematičnosti „standardního“ přístupu – lepší alternativou bude připustit, že se může být formou genitivní.

Dále se zabývejme tvrzením, že se/si jsou příklonné tvary zájmen a nelze jich tedy užít, pokud je na zájmeno kladen důraz. Jeho důsledkem, který se ostatně ve formě obecných tvrzení o klitických zájmenech objevuje explicitně v některých bohemistických pracích (např. Sgall – Hajičová – Buráňová, 1980, s. 13, 33), je to, že se/si nemohou stát ani v ohnisku (rématu, fokusu) výpovědi ani v pozici kontrastivní. Takový důsledek je v dobré shodě s příklady (3) a (4).[5]

(3) (a)	Sebe umyla, ale děti nechala špinavé.
(3) (b)	Umyla se, ale děti nechala špinavé.
	(Do kontrastu jsou postaveny činnosti, nikoliv jejich objekty.)
(4)	Koho umyla?
(4) (a)	Sebe umyla.
(4) (b)	Umyla se.	(Nelze použít jako relevantní odpověď.)

Problémy však nastávají v případě (5)(b), kde podle analogie s větou (5)(a) reflexivum se – které zde za výše uvedených předpokladů zřejmě hraje roli přímého předmětu či patientu – zřejmě stojí v ohnisku, což je opět spor s předpokladem (s tím, že příklonné tvary v ohnisku stát nemohou). Dalším problémem je potom věta (5)(c), která může být odpovědí jen za velmi specifických kontextových podmínek, přestože ji teorie považuje za jedinou správnou a možnou.

(5)	Co Jana udělala, když přišla domů?
(a)	Umyla děti.
(b)	Umyla se.	(Relevantní odpověď, teorie ji však nepřipouští.)
(c)	Umyla sebe.

Najít řešení rozporu mezi teoretickým předpokladem Šmilauerova přístupu, totiž předpokladem, že se je v (5)(b) objektem, a faktem, že se v (5)(b) stojí v ohnisku, je [203]velmi nesnadné. V podstatě jediná možnost je postulovat, že akuzativní předmět se v (5)(b) není členem ohniska, tj. je členem základu příslušné výpovědi. Takovému řešení však chybí veškerá motivace a především je velmi pochybné ve srovnání s větou (5)(a), kde je předmět děti zřetelně členem ohniska. Další alternativa, totiž připustit, že i nepřízvučné tvary zájmen mohou stát v ohnisku, by pak byla očividně nesprávná, jak ukazují př. (3) a (4).

Naproti tomu řešení v intencích Havránkových je triviální a dokonce je možné říci, že Havránkův přístup tvar dat z příkladů (3), (4) a (5) předpovídá. Pokud totiž budeme se považovat za částici bez vlastního významu a bez větněčlenské platnosti, pak bude mýt se[6] vlastně syntakticky slovesem intranzitivním (nemajícím předmět či patiens) a bude tedy triviálně platit, že:

– v souvětí (3)(b) nenastává kontrast prostě proto, že v první větě vůbec není k dispozici materiál, který by do uvažovaného kontrastu s předmětem (patientem) věty druhé bylo možno postavit,

– věta (4)(b) nemůže být odpovědí na otázku po předmětu (patientu), protože ve (4)(b) se žádný předmět (patient) nevyskytuje,

– (5)(b) je možnou a běžnou (bezpříznakovou) odpovědí na relevantní otázku, zatímco (5)(c) může jako možná odpověď sloužit jen v případě, kdy předmět (patiens) má být přítomen z důvodu zdůraznění či kontrastu, jako např. v (6). Poznamenejme rovnou, že v takovýchto případech se navíc zřejmě jedná o jakési vyšinutí z plynulosti diskursu.

(6)	Otázka: Co Jana udělala, když přišla domů?
	Odpověď: No představ si, že umyla jen sebe a děti nechala s klidem úplně špinavé.

Přestože předchozí diskuse naznačuje směr, kterým by se hodnocení se/si mělo ubírat, rozhodujícím kritériem pro volbu přístupu přibližujícího se Havránkovu nebo Šmilauerovu vidění musí nutně být diskuse o tvrzení, že se/sebe, si/sobě jsou pouhé dubletní páry. Aby bylo možné toto tvrzení explicitně testovat proti jazykovým datům, rozveďme dubletivitu se/sebe, si/sobě do následující explicitní podoby: v pozici akuzativního, dativního (a jak ukázáno výše zřejmě i genitivního) předmětu[7] lze se/sebe, resp. si/sobě libovolně zaměňovat, přičemž může dojít nejvýše ke změně důrazu či aktuálního členění, nikoliv však k tomu, že po záměně věta ztratí původní význam,[8] či dokonce se stane negramatickou. Z tohoto hlediska rezeberme následující příklady:[9]

(7)	(a)	[Vedoucí diplomové práce]i doporučil Petrovij citovat sebei/j.
	(b)	[Vedoucí diplomové práce]i doporučil Petrovij citovat se*i/j.
(8)	(a)	Sultán přikázal eunuchůmi představit soběi/j navzájem [všechny nové ženy v harému]j.
	(b)	Sultán přikázal eunuchůmi představit sii/*j navzájem [všechny nové ženy v harému]j.
(9)	(a)	Bál se sebe.	(c) Chce se snad někdo bát sebe?
	(b)	*Bál se se.	(d) *Chce se snad někdo bát se?
[204](10)	(a)	Petrovi sebe líto nebylo (i když všech ostatních ano).
	(b)	*Petrovi se líto nebylo.
(11)	(a)	Vltava se u Mělníka vlévá do Labe.
	(b)	?? Vltava sebe u Mělníka vlévá do Labe.
(12)	(a)	Petr se umyl celý/*celého.
	(b)	Petr sebe umyl *celý/celého (ale dětem jen ruce a obličej).
	(c)	Petr tě umyl *celý/celého. (shoda doplňku s klitikou)

Ve všech relevantních párech vět z příkladů (7)–(12) je zřejmé, že volná záměna se/sebe či si/sobě není možná (tj. že taková záměna s sebou nutně přinese změnu významu nebo vůbec gramatickou nesprávnost). Přitom se jedná o konstrukce různé, máme tedy před sebou šest[10] typů konstrukcí, ve kterých se/sebe, resp. si/sobě zřejmě nelze libovolně zaměňovat, tj. se/sebe a si/sobě zřejmě nejsou dubletní páry tvarů.

Dříve než přistoupíme k další diskusi, zformulujme explicitně řešení alternativní, tj. řešení, které se/sebe a si/sobě za dubletní páry nepokládá. Toto řešení vychází přímo z přístupu Havránkova, avšak vyostřuje jej do následující podoby, která je sice v rozporu se současným přístupem k problému, avšak – alespoň jak se zdá – není na rozdíl od něj v rozporu s daty:

Velká skupina českých sloves, která mají v aktivních tvarech povrchovou valenci pro akuzativní/dativní[11] předmět, je schopna vytvářet kompletní morfologické paradigma tvarů reflexivizovaných, kde pod touto reflexivizací rozumíme následující:[12]

1. příslušnou změnu sémantiky[13] slovesa (sémantickou reflexivizaci[14] příslušného původního aktantu/objektu ke členu sémantického rámce, který je povrchovým subjektem),

2. odbourání povrchové valence pro příslušný akuzativní/dativní předmět,

3. přítomnost se/si jako části slovesného tvaru.

Na první pohled se může zdát, že taková formulace je v zásadě jen složitým opisem Šmilauerova tvrzení, že se/si hrají roli syntaktického akuzativního/dativního předmětu. Než však ukážeme, že tomu tak není, poznamenejme ještě následující:

– ne všechna slovesa s akuzativní/dativní vazbou mají takovou vlastnost: jako příklad uveďme sloveso mít (mít se není reflexivizací – ve výše uvedeném smyslu – slovesa mít),

– dalšími důležitými příklady sloves, která do výše uvedené skupiny nepatří, jsou všechna reflexiva tantum mající akuzativní/dativní předmět (např. dozvědět se něco); důvod, proč tato slovesa nemohou přibírat se/si, zde tkví jednoduše v tom, že v jejich tvarech je jedna reflexivní částice již přítomna a nemohou tedy přibrat ještě další,

– třída sloves, která tvoří reflexivizované tvary, není totožná s třídou sloves tvořících opisné pasivum (tj. tvořících trpné příčestí): jako příklad zde může sloužit sloveso [205]znát někoho/něco, které je možno reflexivizovat (Já se znám), avšak opisné pasivum netvoří (*Já jsem znán),

– pod „kompletním morfologickým paradigmatem“ zde nerozumíme pouze finitní tvary, ale např. i infinitiv, a dále v obecném případě jak tvary aktivní, tak tvary pasivní.[15] Fakticky ovšem tvary pasivní mohou existovat – pokud vůbec – jen u sloves s morfémem si (např. ženy si byly představeny); u sloves s morfémem se totiž došlo k odstranění akuzativního předmětu z rámce a pasivizace tedy není možná.

Celkově je možno říci, že při detailním srovnání „standardního“ přístupu Šmilauerova a jeho následovníků a přístupu, který je prezentován v tomto příspěvku, vyjde najevo, že rozdíl mezi nimi spočívá zejména v následujícím:

a) přístup k reflexivům se/si jako k syntaktickým objektům svého řídícího členu (nejčastěji slovesa) je rovnocenný s tím, že příslušná koreference vzniká syntakticky, přičemž totéž (tj. syntakticky budovaná koreference) samozřejmě platí i pro plné tvary sebe/sobě,

b) přístup k reflexivům se/si jako k morfémům naopak postuluje, že koreference je v tomto případě dána morfologií (zvratným tvarem), zatímco tvary sebe/sobě, které jsou plně větnými členy, vytvářejí koreferenci syntakticky.

Z tohoto hlediska se nyní znovu podívejme na příklady (7) – (12), které, jak již bylo ukázáno, porušují předpoklad, že se/sebe a si/sobě jsou pouhými dubletami (a tvoří tedy protipříklady ke „standardnímu“ stanovisku), a pokusme se je vysvětlit z navržené alternativní pozice.

V případech (7) a (8) spočívá rozdíl mezi užitím se/si na straně jedné a sebe/sobě na straně druhé v obou případech v tom, že „krátké“ tvary umožňují pouze koreferenci k „vyrozuměnému“ subjektu příslušného infinitivu (tj. k aktantu, který by byl subjektem v finitním tvaru aktiva sloves citovat, představit), zatímco „plné“ tvary umožňují i koreferenci k jinému větnému členu (v podstatě tak, jak ji dovoluje situace, tj. k subjektu řídícího slovesa v (7), k objektu podřízeného slovesa v (8)[16]). Taková situace ovšem přesně odpovídá předpokladu, že koreference „krátkých“ tvarů jde k subjektu a je pevně dána morfologií (tj. syntax na ni nemá vliv), zatímco koreference pomocí tvarů plných je syntaktická, a tedy volnější.

Negramatičnost příkladů (9)(b), (d) je triviálním důsledkem toho, že se je (samostatný) morfém, který se nemůže u jednoho tvaru slovesa vyskytovat dvakrát, a to ani v případě, kdy by oba výskyty měly různé funkce. Příklad (9)(d), který ilustruje situaci, kdy by jedno se „vyšplhalo“ k nadřízenému slovesu, je uveden proto, aby bylo zřejmé, že negramatičnost (9)(b) není dána pouze opakováním dvou klitických reflexiv v jedné klitické skupině. Příklady (9)(a), (c) jsou gramatické prostě proto, že v nich není nic, co by jejich gramatičnost vylučovalo.

[206]Příklad (10)(b) je negramatický z toho důvodu, že morfologická reflexivizace přidáním morfému se/si je možná jen u sloves majících subjekt (viz výše). Spojení být líto (někomu něčeho) však subjekt nemá, je tedy taková reflexivizace triviálně vyloučena a (10)(b) je nutně negramatická věta. Na syntaktickou reflexivizaci pomocí „plného“ tvaru sobě však tak přísné omezení kladeno není, a proto není (10)(a) vyloučeno.

Příklad (11) je uveden proto, aby ilustroval fakt, že sémantická změna při morfologické reflexivizaci může být velmi dalekosáhlá, v podstatě až taková, že vytváří jakoby nové sloveso. Je však třeba zde upozornit na to, že za okrajových (a jaksi absurdních) předpokladů, že Vltava – např. jako bohyně řeky s řekou identifikovaná – má vlastní vůli, je věta (11)(b) přijatelná, tj. že (11)(b) je věta, která je vyloučena spíše obsahem (pragmaticky, znalostí světa) než čistě gramaticky.

Konečně příklad kontrastů ve (12)(a), (b), který je dobře znám a popsán, ale nikdy nebyl v rámci šmilauerovského přístupu uspokojivě vysvětlen, je z hlediska předloženého řešení triviálním důsledkem faktu, že se není předmětem slovesa (a tedy ve (12)(a) sloveso vůbec nemá předmět, se kterým by se jeho doplněk mohl shodovat), zatímco sebe předmětem slovesa je, a tedy se s ním doplněk shodovat může.[17] Příklad (12)(c) potom ukazuje, že nominativní tvar adjektivního doplňku ve (12)(a) není – jak by se případně mohlo zdát – důsledkem toho, že se tento doplněk vztahuje ke „klitickému předmětu“ a že v tomto případě doplněk kongruuje s podmětem, neboť s takovým (tj. klitickým) předmětem shodu nemůže mít: (12)(c) je protipříkladem k takovému tvrzení.

Na závěr tedy shrňme:

– zde předložené řešení vztahů se/sebe a si/sobě se sice dosti značně odchyluje od pohledu, který v současné době v české lingvistice převládl, přesto to však není řešení zcela nestandardní – výrazně se totiž opírá o předchozí práce takových bohemistů, jakými byli B. Havránek a F. Kopečný,

– k jeho výhodám patří především to, že velmi snadno odstraňuje problémy řešení „standardního“, přitom však s sebou nepřináší nějaké problémy jiné (pokud za problém nepokládáme právě jeho „nezvyklost“[18]),

[207]– jeho velkou výhodou je i to, že v základu odstraňuje v praxi často velmi obtížný problém klasifikace konkrétního výskytu se/si jako částice nebo jako zvratného zájmena (blíže k obtížnosti tohoto problému viz např. Kopečný, 1954): se/si jsou ve všech případech považovány za částice (morfémy).

Úloha posoudit oba přístupy a vybrat si z nich ten, který mu více vyhovuje, však samozřejmě zůstává laskavému čtenáři.

 

LITERATURA

 

HAVRÁNEK, B.: Genera verbi v slovanských jazycích, sv. I, II. Královská česká společnost nauk, Praha 1928, 1937.

KOPEČNÝ, F.: Passivum, reflexivní forma slovesná a reflexivní sloveso. In: Studie a práce lingvistické, 1. Nakladatelství ČSAV, Praha 1954.

Mluvnice češtiny, 2. Academia, Praha 1986.

ORAVEC, J.: Zvratné zámeno vo funkcii objektu. In: Jazykovedné štúdie, 13, 1977.

PANEVOVÁ, J.: Česká reciproční zájmena a slovesná valence. SaS, 60, 1999a, s. 269–275.

PANEVOVÁ, J.: Valence substantiv. In: Čeština – univerzália a specifika. Brno 1999b, s. 173–180.

SGALL, P. – HAJIČOVÁ, E. – BURÁŇOVÁ, E.: Aktuální členění věty v češtině. Academia, Praha 1980.

ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. SPN, Praha 1966.

ŠMILAUER, V.: Nauka o českém jazyku. SPN, Praha 1972.

ŠTÍCHA, F.: Typy zvratných sloves v češtině. Rigorózní práce. FF UK, Praha 1997.

Österreichisches Forschungsinstitut für Artificial Intelligence
Schottengasse 3, A-1010 Wien

Slovo a slovesnost, ročník 62 (2001), číslo 3, s. 200-207

Předchozí Alexander Jurman: Pronominální oslovení (tykání a vykání) v současné češtině

Následující Miroslav Komárek: Několik poznámek k Reflexi reflexivity reflexiv