Několik poznámek k Reflexi reflexivity reflexiv

Miroslav Komárek

[Discussion]

(pdf)

Some notes on the Reflexion on the reflexivity of reflexives

Příspěvek Karla Olivy (pojatý jako diskuse s článkem J. Panevové ve Slově a slovesnosti, 60, 1999, s. 21) se dotýká otázky bezesporu důležité, a to jak pro českou – a nejen českou – syntax, tak i pro morfologii. Je třeba přiznat aktuálnost a podnětnost otázek, které autor (odborník v matematické lingvistice) ve svém příspěvku přednesl. I z hlediska jeho vlastního, užšího oboru je jeho zájem pochopitelný. Jsou-li totiž výrazy se, si ve větě vždycky neohebné partikule, a naopak jako zájmenné tvary vstupují do věty ve funkci větného členu jen tvary sebe, sobě, má komputer při zavádění těchto výrazů do věty úlohu značně ulehčenou.

Ve zdůvodnění své interpretace výrazů se, si jako partikulí odvolává se autor především k názorům B. Havránka, formulovaným již r. 1928 v knize Genera verbi v slovanských jazycích. Pro přesnost je však třeba říci, že Havránkův názor na tyto výrazy není tak striktní, jak by vyplývalo z Olivových formulací.

Výklad se, si jako partikulí Havránek výslovně omezuje na tzv. „reflexivní slovesné útvary“; srov. např. toto místo v jeho monografii (s. 169): „Akusativ reflexivního zájmena se mimo svou funkci v reflexivním slovesném útvaru, kde ztratil svou samo[208]statnost, měl i zachoval si dosud svou funkci akusativní…: je i skutečným objektem slovesného děje…“ A ještě jeden důležitý citát, upozorňující na všeobecně uznávanou vágnost hranic v jazykovém systému: „Myslím, že v češtině nemusí (! – M. K.) být refl. se u reflexiva objektivního skutečným akusativním objektem a že jest zde skutečně reflexivní sloveso, speciální forma reflexivní s jednotným významem; hranice však mezi tímto typem a typem plně rozkládajícím představu mezi děj a reálný předmět není přesná… Spojení reflexiva se se slovesem v češtině nelze ztotožňovat s reflexivní formou ruskou; užívá se tohoto spojení také tam, kde ruština má jen objekt sebja, spojený se slovesem (např. viděl se v zrcadle)…“ (ibid., s. 140).

Autor článku analyzuje příkladový materiál (celkem 11 skupin vět) a hledá v něm argumenty na podporu své teze. Budu komentovat některé případy, které mě nepřesvědčují:

Ad (2) (a), (b): Paralelnost spojení mytí dětí (2) (a) a mytí se (??), jež klade otázku existence enklitického genitivního tvaru se, je pouze teoretická – neexistuje např. ani věta mytí tě // tebe zdržuje matku. Působí zde konkurence s infinitivem, při níž vítězí infinitiv: mýt tě zdržuje matku. Musíme přece respektovat konkrétní parolová omezení při výběru jazykových prostředků.

Ad (5) (b): Tvrzení, že ve větě umyla se jako odpovědi na otázku co Jana udělala? je postavení příklonného tvaru se v ohnisku výpovědi teoreticky nepřípustné, není korektní. Pak by musela být stejně nepřípustná i odpověď umyla ho. Pojem „ohnisko“ nesmí být chápán úzce, je to často složitý, vícečlenný útvar. (Z toho plyne i spornost dalších autorových komentářů k souboru (5).)

Ad (7) (a), (b): Příklad je stylisticky neobratný, vadný. Koreference k výrazu vedoucí práce by se srozumitelně mohla vyjádřit jen zájmenem 3. os. sg. (citovat ho), koreference k výrazu Petr (tj. citovat sebe) je možná v opozici k jinému autoru (např. nikoli mne). V (7) (b) (citovat se) se správně nepřipouští koreference k subjektu věty a jasná koreference je možná za předpokladu, že se Petr necituje, tj. se je součástí rématu výpovědi.

Ad (8) (a): Příklad stylisticky neobratný, sémanticky homonymní (sobě: koreference k výrazu eunuchům – vzájemnost x koreference k výrazu ženy – rovněž vzájemnost); (8) (b): si je pouze koreference k výrazu eunuchům). – Autor zde přehlíží podstatný rozdíl v transformační historii obou souvětí:

(a) < Sultán přikázal eunuchům: představte sobě // si navzájem ženy…

(b) < Sultán přikázal eunuchům, aby přikázali ženám, aby se představily navzájem

(koreference k výrazu ženám). Interpretace souvětí (b) tedy není korektní, v transformandu ani není dativ si.

Ad (10) (a): Je však možné: Petrovi tě líto nebylo… *Petrovi se líto nebylo nikoli, poněvadž genitiv *se neexistuje (viz výše).

Ad (11) (a), (b): Sloveso vlévat se je tzv. sloveso bezděčného děje, tedy se je zde volný slovotvorný morfém.

Podle mého mínění je třeba znovu posoudit relevantnost nominativní kongruence doplňku jako komponentu složeného predikátu se slovesy s objektovým se, např. vidět se celý. Právě zde má smysl Havránkovo konstatování o neostrých hranicích mezi slo[209]vesy s komponentem se. – Připomínám, že při interpretaci tzv. vlastních reflexiv typu mýt se (tj. jejich chápání jako slovní jednotky) je užitečné přihlédnout také k jejich pojetí v teorii větných vzorců (srov. Daneš – Hlavsa a kol., 1987, s. 79), kde se chápe se jako výraz pravovalenčního participantu.

Mé poznámky ukazují, že vztah mezi reflexivy, slovesem a větnou stavbou zaslouží pozornosti, kterou této otázce K. Oliva věnuje.[*]

 

LITERATURA

 

DANEŠ, F. – HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Academia, Praha 1987 (2. vyd.).

KOMÁREK, M.: Sistema zaloga v češskom jazyke. In: Jazyk: sistema i funkcionirovanije. Izd. Nauka, Moskva 1988, s. 117n.

Katedra bohemistiky FF UP
Křížkovského 10, 771 00 Olomouc

Slovo a slovesnost, volume 62 (2001), number 3, pp. 207-209

Previous Karel Oliva: Reflexe reflexivity reflexiv

Next Vilma Eőry: Maďarský sborník o evropském výzkumu slangu