Christina Bratt Paulston – Donald Peckham (eds.): Linguistic Minorities in Central and Eastern Europe

Evžen Gál

[Book reviews]

(pdf)

Christina Bratt Paulston – Donald Peckham (eds.): Linguistic Minorities in Central and Eastern Europe

Christina Bratt Paulston – Donald Peckham (eds.): Linguistic Minorities in Central and Eastern Europe. Multilingual Matters 109. Multilingual Matters LTD, Clevedon – Philadelphia – Toronto – Sydney – Johannesburg 1998. XIV + 289 s.

 

Kromě stručného úvodu a profesních údajů o autorech jednotlivých příspěvků obsahuje recenzovaný sborník úvodní studii Ch. B. Paulstonové a jednotně strukturované články o menšinách ve střední a východní Evropě: o situaci v Rakousku (autoři: R. de Cillia, F. Menz, W. U. Dressler a Petra Cech), na Balkáně – v Albánii, Řecku a nástupnických státech bývalé Jugoslávie (H. Poulton), v Bulharsku (Bonka Boneva), na Kavkaze (S. Arutinov), v Česku (J. Nekvapil a J. V. Neustupný), v Maďarsku (Anna Fenyvesi), v Lotyšsku (Ina Druviete), v Rumunsku (P. Jordan), v Rusku (H. Haarmann) a na Slovensku (M. Votruba).

Nemám pochopitelně dostatek prostoru pro prezentaci jednotlivých příspěvků, z povahy věci deskriptivních. Jednou z hlavních snah editorů však bylo ukázat, že „pokud jednotlivé kapitoly vnímáme jako celek, vystupují z nich určité trendy a ge[227]neralizace a otevírají tak možnost budovat modely a ověřovat teorie“. Dále se tedy zaměřím především na Maďarsko, Česko a Slovensko. Tyto tři země mají četné typy minorit, z nichž některé jsou zastoupeny ve všech třech (např. romská, německá), maďarská a slovenská menšina ve zbývajících dvou zemích, česká pouze v jedné. To dává možnost na poměrně reprezentativním vzorku prověřit některé hypotézy, teze, resp. otázky, které Ch. B. Paulstonová v úvodní studii sama nabízí.

V centru zájmu autorky stojí rozšířené a ve „východní Evropě“ zdůrazňované mínění o jazykových menšinách, podle kterého uchování a posun jazyka jsou indikátory uchovávání či posunu etnicity a kultury etnických skupin. Autorka souhlasí s těmi, kdo tvrdí, že „jazyková menšina“ je nevhodné označení, protože výraz minorita „implikuje pouze kvantitativní rozdíly“; považuje za vhodnější hovořit o privilegovaných či dominantních a neprivilegovaných či nedominantních etnických skupinách, protože nejdůležitější rozdíl spatřuje ve vztahu nadřazenosti či podřazenosti. Dominance je přitom závislá na mnoha podmínkách, např. na sociální struktuře, rozptýlení sociálních skupin, volebním systému, historických tradicích, prestiži historických národů apod. Autorka sama pak termín „jazykové etnické skupiny“, který je obvyklý v angloamerické sociolingvistice, používá jen v případě, kdy zkoumá jazyk a jazykové vztahy nedominantních jazykových etnických skupin (k terminologickým problémům se ještě vrátím). Rovněž upozorňuje, že je užitečné držet se Gaarderova rozlišení mezi tzv. elitním a lidovým bilingvismem, které vychází z poznání, že z vícejazyčnosti „profituje vždy jen vládnoucí třída“ (s. 2). Zatímco elitní bilingvismus je „věcí volby“, lidový bilingvismus „je výsledkem kontaktu a zápasu etnických skupin uvnitř jednoho státu …, kde jedna skupina lidí se stává bilingvní zpravidla v zájmu přežití“.

Ch. B. Paulstonová dále historicky dokládá, že vícejazyčnost byla od nejstarších dob přirozeným jevem (od rozšířeného bilingvismu v Sumersko-akkadské říši přes znalost řečtiny, latiny a francouzštiny v Evropě v dobách pozdějších až po současnost, kdy dochází k masovému šíření angličtiny). Tato historická kontinuita byla podle autorky výrazně narušena především v 19. století, kdy v období evropské romantiky převládla idea „jeden národ (stát) –jeden jazyk“. Autorka upozorňuje na „nestydatě“ militantní slovník (boj, zápas, zánik, smrt) v dílech tohoto období a s tím související dalekosáhlý, de facto stále trvající nepříznivý důsledek toho, že ve vývoji národních jazyků hráli klíčovou roli básníci, spisovatelé, myslitelé apod.

K pochopení vícejazyčnosti etnických skupin uvnitř národních států potřebujeme znát vztahy etnických skupin. Autorka cituje R. A. Schermerhorna, podle kterého je značná pravděpodobnost, že pokud dvě skupiny s rozdílnou kulturní historií naváží kontakt, který je spíše pravidelný než náhodný či dočasný, jedna z nich zpravidla začne dominovat druhé (s. 3). A právě povaha této dominance je v etnických relacích určujícím faktorem. Ústřední otázkou výzkumu etnických vztahů jsou tedy podmínky, které napomáhají, nebo naopak brání integraci etnických skupin do společenství, která je obklopují. Jde o tři faktory: 1. původní povaha kontaktu mezi podřízenou a dominantní skupinou (např. anexe, migrace, kolonizace), 2. míra uzavřenosti (institucionální separace či roztříštěnost) podřízené skupiny před širší společenskou spoluprací institucí a spolků, 3. v jaké míře dominantní skupina kontroluje určitou společnost.

[228]Jednou z nejvýznamnějších autorčiných tezí je, že „etnické skupiny uvnitř národního státu, kterým jsou dány příznivé podmínky a pobídky, zpravidla zamění svůj jazyk za jazyk dominantní skupiny“ (s. 4). Dobrovolná individuální či rodinná migrace urychluje posun jazyka (např. v Americe, Austrálii, Kanadě), zatímco např. anexe či kolonizace etnických skupin změnu jazyka výrazně zpomaluje, ne-li znemožňuje. Obdobně fungují i různé sankce proti používání nedominantního jazyka (avšak „odstranění jazyka mluvčího, tedy vyříznutím z úst, jak to činil Atatürk, funguje“ – poznamenává ironicky Paulstonová). K Schermerhornovým typům původu kontaktní situace doporučuje přidat pohyb obyvatelstva, a to jak dobrovolný, tak i nedobrovolný.

Autorka ve shodě se Schermerhornem zdůrazňuje též důležitost souladu či nesouladu mezi dominantními a nedominantními skupinami v zásadních cílech, jakými jsou přizpůsobení nebo pluralismus. Rozlišuje při tom mezi přizpůsobením (assimilation), které má kulturní charakter, a začleněním (incorporation), které je socio-strukturální. Pod pojmem ekonomická inkorporace rozumí umožnění přístupu etnickým skupinám ke společenským statkům a službám. Ekonomická inkorporace vede často nejen k záměně jazyka (etnické skupiny se učí oficiálnímu jazyku), ale i ke kulturní asimilaci. Jazykový posun se ve vícejazyčných společnostech odehrává jen tehdy, existují-li pozitivní pobídky ke studiu národního jazyka a je-li umožněna účast v sociálních institucích (školství, církev, armáda, masmédia). Důležitým faktorem je rovněž urbanizace a industrializace, která je ve východní Evropě opožděná.

Z rozmanitých druhů pozitivních pobídek považuje autorka za nejdůležitější dvě ekonomické výhody: formu zdroje příjmu a sociální prestiž.

Posun jazyka se naopak neodehrává převážně ze tří hlavních důvodů: a) v případě, kdy etnická skupina má vlastní, interně stanovené zábrany, které ji vedou k uchování jazyka (tento důvod nikdy není jazykový, zpravidla je religiózní, např. Chasidové); b) v případě, že jsou tyto zábrany stanoveny zvnějšku – jde zejména o přístup ke společenskému bohatství a službám, především pak k samotné práci (např. Romové); c) v případě situace podobné diglosii, kdy dva jazyky jsou z hlediska používání funkčně odděleny (Řecko).

Pro studium posunu a uchování jazyka je důležité znát stupeň etnické soudržnosti jednotlivých etnických skupin. Paulstonová rozlišuje čtyři typy sociálního hnutí: 1) etnicitu, 2) etnické hnutí, 3) etnický nacionalismus, 4) geografický nacionalismus. Etnicitu vymezuje jako nepříliš silný typ, který – pokud výše popsané pobídky společnosti fungují – v multikulturní společnosti jazyk neuchová. Etnické hnutí charakterizuje jako militantní etnicitu, která vytváří etnickou nespokojenost a vnímá svět jako zaujatý a nepřátelský. Působí hlavně podél etnických hranic, vede boj s dominantní skupinou a může iniciovat i násilnosti a sociální nepokoje. Na uchování jazyka patrně nestačí, ale zpomaluje celý proces, který tak může trvat i několik generací.

Pro různé definice nacionalismu je společné osudové odhodlání (v případě potřeby i zemřít pro určitou věc), vytyčený cíl sebeurčení, vnímání hrozby a síly protivníka, a teritoriální zisky či alespoň naděje na ně. Cíle nacionalismu jsou často legitimizovány historickými událostmi, resp. podmínkami; to je hlavní rozdíl oproti etnickému hnutí, které je založeno na principu důstojného soužití s ostatními uvnitř národního [229]státu. Zatímco etnický nacionalismus je nacionalismem „uzavřeným“ (closed), geografický nacionalismus je „otevřený“ (open) a na rozdíl od předchozího nechápe jazyk jako symbol. Etnický nacionalismus je izomorfní s národním státem, geografický nacionalismus je chápán teritoriálně: národ zde tvoří občané nezávisle na etnickém původu. Paulstonová (ale i někteří autoři jednotlivých kapitol) se zde zmiňuje též o pojmu „národnost“, používaném mimo jiné i v našem užším regionu, řadí ho ale do kategorie „etnického hnutí“.

Pokud jde o jazykové problémy etnických skupin uvnitř národního státu, autorka rozlišuje mezi statusovým plánováním (status planning) a korpusovým plánováním (corpus planning). Zatímco o druhém typu rozhodují lingvisté, první je záležitostí politickou. Jedním z nejdůležitějších problémů je samotná volba jazyka, která může mít různé podoby: od uznání švédštiny vedle finštiny ve Finsku až po neuznání ruštiny v Lotyšsku, kde téměř polovinu obyvatelstva tvoří Rusové. Problém může být navíc ztížen, jde-li zároveň o změnu psací soustavy.

Patrně největším problémem ve všech vícejazyčných státech je vyučovací jazyk, především na základních školách. V početných a často i protichůdných studiích nikdo nepopírá, že studium je pro děti (asi do tří let) snazší, probíhá-li v mateřském jazyce. Jestliže dominantní skupiny podporují výuku oficiálního jazyka pro ty etnické skupiny, které se chtějí asimilovat, je to v pořádku – soudí autorka. Avšak pro ty, kdo se asimilovat nechtějí, to může být casus belli. Problém je ještě komplikovanější v příhraničních oblastech, kde na druhé straně hranice žije mateřský národ (např. Maďaři na Slovensku).

Dalším důležitým faktorem, zejména v poslední době, je existence jazykových práv, která zaručují užívání jazyka nedominantních etnických skupin v různých formách sociální sféry za účelem překonání jejich pocitu méněcennosti a zachování jejich etnické identity. Tato práva byla východní Evropě dlouho odpírána, ale v současném globalizujícím se světě už je tomu jinak. Smyslem těchto práv je spoutat „rozkladný potenciál evropských jazyků“ a snaha uplatnit je stojí „na samotném počátku myšlenky Evropského společenství, jež chce pokojnou cestou sjednotit národy západní Evropy, které v minulosti často stanuly proti sobě“ (s. 12). Evropská unie může v případě nových nezávislých východoevropských států uplatňování jazykových práv uvnitř jejich zemí podporovat (a také to dělá).

Při odhadování směru budoucího výzkumu autorka zdůrazňuje rozdílnost sociologického a sociolingvistického přístupu. „Sociolingvisté spíše berou etnicitu a nacionalismus jako cosi daného a zaměřují se na roli a důsledky, které sehrává jazyk v utváření a reflexi sociálních vztahů uvnitř států a národů“ (s. 13). Univerzálně přijatá definice etnicity neexistuje, a problémem tedy „není definovat, co je etnicitou, ale jaké síly se jí stávají a utvářejí běžné mínění o ‚etnické kategorii‘ anebo o ‚etnické skupině‘“. Ve zkoumaném regionu je pak mimořádně důležitá distinkce, že „jazyk může být základním rysem etnicity, ale není bezpodmínečně rozhodujícím kritériem pro utváření etnické identity“.

Z celé řady zajímavých otázek, před nimiž sociolingvisté podle Paulstonové stojí, ocitujme ilustračně alespoň následující: „Jaký vliv měla silná pozice šlechty, pomalý vývoj středních tříd a přetrvání nevolnictví na uchování jazyka a proměnu jazyka [230]v národní jazyk?“ Nebo: „Šlechta, střední vrstva a nevolníci často patří do rozdílných etnických skupin; jak ovlivnilo takovéto uspořádání jazykové a etnické vztahy, našli bychom paralelu v západní Evropě?“ A dále: „Existovala vskutku příčinná souvislost mezi negramotností a pozdní industrializací, přispěla pozdní urbanizace k uchování jazyka etnických skupin i s jejich rozkladným potenciálem?“ A konečně: „Myšlenka, že hranice je fatální, může být extrémní, ale mnozí historikové ve východní Evropě porovnávají trvalé hranice západní Evropy, vedoucí podél přirozených geografických hranic (jako např. hory a řeky), s častými změnami hranic ve východní a střední Evropě a takto vznikajícími roztroušenými minoritami a s následným iredentismem. A skutečně, jaká byla jazyková situace těchto roztroušených minorit; jaká byla politika vzdělávání; jak a za jakých sociálních okolností ovlivnilo uchování jazyka sociální vztahy?“ (vše s. 14–15). Potud tedy Ch. B. Paulstonová.

Sborník, který v angloamerické literatuře poprvé komplexně mapuje jazykové menšiny ve středo-jiho-východoevropském regionu, je vskutku průkopnický. Teze, doporučení a poznatky zde obsažené jsou velmi inspirativní, přesvědčivé a bohatě dokladované. Mé poznámky k nim mají proto spíše doplňující a úvahový charakter než charakter polemický a jsou pokusem konkretizovat platnost distinkcí Ch. B. Paulstonové ve výše vymezeném užším regionu.

Autorčino terminologické zpřesnění (dominantní/nedominantní etnické skupiny) je nepochybně funkční i v našem prostoru. Na druhé straně zůstává označením příznakovým. Mezi různými termíny užívanými jednotlivými autory sborníku se zdá být nejnosnějším termín etnická komunita (ethnic community), prosazovaný autorskou dvojici Nekvapil – Neustupný, který nejenže ruší hierarchii zabudovanou „v distinkci většina/menšina“ (s. 120), ale též v přívlastku autorkou navrhovaného termínu dominantní/nedominantní etnické skupiny. Ve zkoumaném regionu se etnické komunity nejednou ocitaly ve dvojí vazbě: mohly být zároveň v dominantním i nedominantním postavení, a to podle konkrétní etnické relace. Navíc termín navrhovaný Nekvapilem a Neustupným je termínem bezpříznakovým i v historickém, geografickém, sociologickém, religiózním slova smyslu. Např. rozlišení dominantní/nedominantní v pojetí Paulstonové je problematické u maďarské komunity v době kolem poloviny minulého století: maďarská komunita byla uvnitř habsburské říše nedominantní etnickou skupinou; vzhledem k např. slovenské, rumunské a dalším etnickým skupinám byla naopak etnickou komunitou dominantní (maďarština se stává oficiálním jazykem po latině a němčině teprve v průběhu 19. století). Ve slovensko-maďarské relaci jsou tato rozlišení jednoznačná po rakousko-uherském vyrovnání, kdy v uherské části monarchie tvořili nedominantní jazykovou skupinu nepochybně Slováci, nebo např. v meziválečném a poválečném období v Československu, kdy ve slovenské části republiky byla nedominantní nepochybně komunita maďarská. Rozlišení dominantní – nedominantní vždy předpokládá konkrétní relaci a jedním z typických znaků habsburské říše a později Rakouska-Uherska byla tato vzájemná provázanost různých etnických skupin (v historii mnohokrát „obratně“ zneužitá).

Termín užívaný českou autorskou dvojicí pokládám za přesnější i z dalších důvodů. Jedním z nich je skutečnost, že „dominance“ může být interpretována i na pozadí te[231]ritoriálním, psychologickém, etnografickém apod. (jakkoli bychom si přáli zachovat relativní ryzost lingvistického, resp. sociologického přístupu, tyto komponenty problému nacionalismu bychom neměli ztrácet ze zřetele). Např. v současné slovensko-maďarské relaci na Slovensku je dominantní skupinou nepochybně etnická komunita slovenská, avšak maďarská komunita v jižních částech Slovenska (v převážně kompaktně etnickými Maďary obývaných oblastech) je nepochybně skupinou „regionálně“ dominantní. Kdybych parafrázoval myšlenku hungaristy P. Rákose, přiblížil bych tuto situaci následovně: představme si muže, dejme tomu etnického Maďara žijícího v Praze, v rodině složené většinou z českých žen – zde bude v menšině jako Maďar i jako muž; při holení v koupelně se však stává na tomto prostoru dokonce absolutní většinou! Jinak řečeno, dominance může být různě interpretována také v závislosti na pozici pozorovatele: etnický Slovák na jihu Slovenska spíše pociťuje maďarskou dominanci (která subjektivně může být umocněna myšlenkou na to, že bezprostředně za nedalekou státní hranicí, v sousedním Maďarsku, je dalších přibližně 10 milionů etnických Maďarů). Samozřejmě v duchu tezí CH. B. Paulstonové lze i v maďarsko-slovenské relaci mluvit o nacionalismu (na kterékoli straně) motivovaném historickými reminiscencemi, popř. eventuálními teritoriálními nároky. Na úrovni všedních dnů „obyčejných lidí“ jsou však přítomny mnohem prozaičtější pohnutky, které často postrádají osobní empirickou historickou zkušenost i jakákoli konkrétní „banální“ příkoří (a samozřejmě i jakýkoli náznak touhy po území); jsou motivovány tradicemi, živeny masmédii apod. (obdobný „strach“ ze sousedních etnických Němců funguje částečně i v relaci česko-německé, ovšem s tím rozdílem, že na české straně hranic už německá komunita není kompaktně zastoupena). Bezpříznakový obecnější termín autorské dvojice Nekvapil – Neustupný může obdobným námitkám čelit a konkrétní relace se všemi konkrétními komponenty odsouvá na nižší úrovně.

Ve zkoumaném regionu existoval v minulosti (kromě existence evropské lingua franca, tj. latiny, francouzštiny) také jiný typ vícejazyčnosti: elitní a lidová. V případě etnických Čechů, Maďarů i Slováků šlo o znalost především němčiny, ale pro slovenskou elitu (místy, v oblastech obývaných převážně etnickými Slováky, však nejen pro ni) plnila obdobnou funkci i maďarština a také čeština (bibličtina ve funkci religiózního jazyka se používá u části slovenských věřících dodnes). Bilingvismus etnických Maďarů na Slovensku je dnes u mladší generace víceméně přirozený a také mnozí etničtí Slováci na jižním Slovensku ovládají maďarštinu. Kvalita tohoto bilingvismu i veřejné přiznání této jazykové znalosti roste úměrně úspěšnosti mobilní ekonomické (eventuálně též příhraniční) spolupráce. Paulstonová má i zde nepochybně pravdu – pozitivní pobídky fungují spolehlivě: i v této oblasti by zcela jistě mohla např. masmédia přispět k popularizaci vícejazyčnosti. Ačkoli uplynulých několik desítek let tuto vícejazyčnost nepochybně oslabilo, u starší generace částečně zůstala zachována a v etnicky smíšených oblastech se vytváří znovu.

Musím souhlasit s autorkou i v otázce úlohy intelektuálů ve střední Evropě v období romantismu minulého století. Na tomto poli může být zajímavým komparatistickým sociolingvistickým úkolem analýza obrazu vlastních dějin jednotlivých národů střední Evropy, a to jak v běžné komunikaci, tak i v rodinných tradicích či jiných, institu[232]cionálních formách (v historiografii, v učebnicích národních jazyků a literatur, v masmédiích apod.). Z tohoto hlediska je např. slovenský či maďarský obraz vlastních dějin patrně více ukotven v 19. století než český, třebaže toto období bylo ve všech třech případech spojeno i se „zápasem“ o jazyk. Například v maďarských dějinách je ztráta jazyka spojována s obrazem „smrti národa“. V maďarském veřejném mínění neexistuje taková „racionální“ úvaha o eventuální záměně jazyka, jakou byla v českých dějinách úvaha Schauerova, zato Herderova věštba o „zániku maďarského národa v indoevropském moři“ v něm rezonuje dodnes. Větší mobilita současné Evropy a celého globalizujícího se světa si nepochybně vynutí i větší rozmach vícejazyčnosti (expanze angličtiny je patrná už dnes). Obtížnější bude překonání tradičních rozporů mezi sousedními („nepřátelskými“) národy. Zde může být užitečné nejen porovnání se srovnatelnými „západoevropskými“ zeměmi, především s těmi, jimž se podařilo tradiční historická nepřátelství víceméně překonat (např. švédsko-finská relace), ale i s „historickým nepřítelem“ všech tří národů – Rakouskem, které od východního společenství oddělila železná opona. Z hlediska budoucnosti je povzbudivé, že nedlouhé trvání této separace stačilo na utlumení tradičních svárů s Habsburky, a například vysoká obliba Oty Habsburka v Maďarsku nasvědčuje tomu, že ani ve střední Evropě neběží o fenomén fatální.

Na druhé straně uvádí-li Paulstonová na základě téměř všech příspěvků židovské etnikum jako příklad pro popření kauzality mezi jazykovým posunem (integrace do společnosti) a ztrátou etnicity, pak situace Romů ukazuje, že beze zbytku nefunguje ani kauzalita opačná (posun, resp. změna jazyka nevede nutně k integraci do společnosti). Ostatně právě ke vžitému kauzálnímu vztahu mezi etnicitou, mateřským jazykem a integrací do společnosti se kriticky vyjadřuje celý sborník. Romové ve většině případů hovoří „dominantním“ jazykem, ba ve většině případů svůj vlastní jazyk už neovládají, přesto nelze vůbec mluvit o jejich úspěšné integraci. Integrace Romů do společnosti nepochybně bude také otázkou jejich ekonomické inkorporace, vytvoření adekvátních institucí (romských i státních) a postupného vybudování sociální prestiže u Romů. Investice do těchto cílů patrně bude citlivou otázkou i pro většinové obyvatelstvo, neboť lze předpokládat, že půjde o dlouhodobý proces. A protože i ten bude mít svá specifika v jednotlivých středoevropských zemích, porovnávání tohoto procesu v našem prostoru bude zajímavým úkolem i pro sociolingvistiku.

Z hlediska vlastních etnických menšin je situace Maďarska a Česka velice podobná a srovnatelná. V zásadě jsou obě země národními státy a jejich současné menšiny se na tomto teritoriu ocitly víceméně dobrovolně či v důsledku pozitivních pobídek v dávnější minulosti (např. Němci, Slováci aj. v oblastech vylidněných po historických otřesech), případně v nedávné době (Slováci, Maďaři a jiní v Česku za existence Československa). Tyto menšiny jsou v podstatě – až na menšinu romskou – integrované do společnosti. Nejvýraznějším rozdílem mezi oběma státy je to, že Maďarsko má na rozdíl od Česka významné maďarské menšiny v okolních státech (i v západní Evropě, resp. v zámoří, kde však jsou plně integrovanou součástí společnosti). Maďarský stát maďarské menšiny v sousedních zemích podporuje, je však třeba, aby tato pozitivní pobídka byla citlivě vyvažována i ze strany států, v nichž tyto menšiny žijí. Nebude-li [233]tomu tak, mohlo by to asymetricky posilovat jen jednu větev tzv. „dvojí“ vazby, o které se v maďarské odborné literatuře mluví – totiž vazbu etnickou, tj. jazykovou a kulturní, nikoli občanskou, tj. občanskou příslušnost etnických Maďarů za hranicemi Maďarska ke státu, v němž žijí. I proto – jak se o tom píše i v našem užším regionu v celé řadě publikací z poslední doby (viz např. Gabal, 1999; Kocsis – Kocsis-Hodosi, 1998) – bude v nadcházejícím procesu integrace Evropy mimořádně důležitá role Slovenska jako státu, který ve svých současných hranicích a při současném etnickém složení zdědil nejvíce „rozkladných“ prvků z někdejší habsburské říše. Zde by vedle autorkou zdůrazňovaných evropských jazykových práv mohly fungovat i pozitivní pobídky ze strany členských států Evropské unie. Šlo by o princip podobný autorkou požadovanému vztahu státu vůči vlastním jazykovým menšinám. Pro Slovensko jakožto bývalou součást především agrárních Uher (oproti industrializovanému Česku, které náleželo rakouské části monarchie) byla charakteristická opožděná urbanizace, a třebaže za existence Československa k modernizaci země nepochybně došlo, sociální změny přirozeně vždy a všude zaostávají za změnami strukturálními, resp. institucionálními.

Důležité je, že v žádné z těchto zemí neexistují významnější překážky, které by úspěšné integraci celého regionu bránily. Z autorkou uváděných tří faktorů představují latentní nebezpečí pouze případné externě stanovené zábrany: přístup ke společenskému bohatství (případ Romů) a službám (např. etnické školství). V případě evropské integrace však stupeň etnické sounáležitosti značně ztrácí na významu.

Recenzovaný sborník je rozhodně kniha, s níž by neměli pracovat jen lingvisté, ale též profesionálové působící ve veřejné sféře: politici, novináři, úředníci státní správy. Pro svou jasnost a přehlednost může být užitečný i pro laiky znalé anglického jazyka.

 

LITERATURA

 

GABAL, I.: Etnické problémy v dnešním evropském vývoji z perspektivy České republiky. In: I. Gabal a kol., Etnické menšiny ve střední Evropě. G+G, Praha 1999, s. 13–23.

KOCSIS, K. – KOCSIS-HODOSI, E.: Ethnic Geography of the Hungarian Minorities in the Carpatian Basin. Geographical Research Institute. Research. Centre for Earth Sciences and Minority Studies Programme. Hungarian Academy of Sciences, Budapest 1998.

LANSTYÁK, I.: A magyar nyelv Szlovákiában. Osiris Kiadó – Kalligram Könyvkiadó – MTA Kisebbségkutató Mühely, Budapest – Pozsony 2000.

VÁRFALVI, A.: Národnostní samosprávy v rozvoji maďarské demokracie. In: G. Sokolová – O. Šrajerová (ed.), Národnostní menšiny a majoritní společnost v České republice a v zemích střední Evropy v 90. letech XX. století. Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě a Dokumentační a informační středisko Rady Evropy v Praze, Opava 1998, s. 173–175.

ZEĽOVÁ, A.: Integrácia maďarskej menšiny na Slovensku – problém jazyka. In: J. Plichtová (ed.), Minority v politike. Česko-slovenský výbor Európskej kultúrnej nadácie, Bratislava 1992, s. 137–140.

Ústav lingvistiky a ugrofinistiky FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
e-mail: evzen.gal@ff.cuni.cz

Slovo a slovesnost, volume 62 (2001), number 3, pp. 226-233

Previous Petr Sgall: Petr Zima – Vladimír Tax (eds.): Language and Location in Space and Time

Next Michal Šulc: Korpus chorvatského jazyka HNK