Agnieszka Mikołajczuk: Gniew we wspólczesnym języku polskim

Iva Nebeská

[Book reviews]

(pdf)

Agnieszka Mikołajczuk: Gniew we wspólczesnym języku polskim

Agnieszka Mikołajczuk: Gniew we wspólczesnym języku polskim. Energeia, Warszawa 1999. 256 s.

 

V Polsku je v současné době několik badatelských center zabývajících se kognitivní lingvistikou (viz Vaňková, 1999). V jednom z nich, na katedře polonistiky Varšavské univerzity, vznikla studie A. Mikołajczukové. Kognitivní analýzou pojmu GNIEW (HNĚV) a polských pojmenování s tímto pojmem spjatých přispívá autorka k osvětlení dalšího fragmentu jazykového obrazu světa polských mluvčích. Polští badatelé už takto prozkoumali řadu pojmů, např. (v čes. překladu) LÁSKA, SLUNCE, RUKA, KOČKA, HVĚZDA, vybraná nebeská tělesa, jednotlivé barvy, rozměry, mentální predikáty a mnoho dalších (viz zejm. naplňování rozsáhlého projektu Słownik stereotypów polskich pod vedením J. Bartmińského, z něhož zatím vyšel ve dvou svazcích díl Kosmos). Uveďme hned na počátku, že analýza A. Mikołajczukové je poučená, zevrubná a v mnohém objevná. Je zařazena do širších souvislostí, v úvodní kapitole je vymezen i vztah mezi strukturním a kognitivním přístupem k jazyku. Výklad je přehledně uspořádán a srozumitelně podán. V této recenzi se omezím především na metodu zpracování a nejdůležitější výsledky.

K vlastní analýze přistoupila autorka vybavena velmi dobrou znalostí relevantní literatury filozofické, psychologické a lingvistické. Cílem její práce je popsat, jak polští mluvčí mluví a myslí o hněvu, zaznamenat všechno, co v mysli polského mluvčího pojem HNĚV spoluvytváří. Aby toho dosáhla, shromáždila rozsáhlý jazykový materiál a vymezila významy těch lexikálních jednotek (slov, slovních spojení, fra[237]zémů), které do sféry této emoce spadají. Je si vědoma některých úskalí, sféra hněvu (stejně jako jiné emoce) je svou povahou neostrá a každé její vymezení může být do jisté míry subjektivní. Východiskem vymezení pojmu HNĚV je zkušenost s pocity a projevy hněvu a zkušenost s jazykovým vyjádřením těchto pocitů i projevů u obyčejného člověka (nikoli u odborníka); právě tuto zkušenost lidská mysl (i s přispěním obrazných vyjádření) přetváří v pojem HNĚV.

Lexikální jednotky, které jsou předmětem analýzy, patří k různým slovním druhům. Pojmenovávají jednotlivé odstíny emoce hněvu (v českém překladu např. hněv, zlost, pobouření, zlobit se), vyvolání pocitu hněvu (rozzlobit se), osoby prožívající pocit hněvu (vztekloun), projevy hněvu (zrudnout, vztekle) a další. Materiálem je 4500 dokladů slov a frazémů jednak ze slovníků současné polštiny, jednak ze současných textů uměleckých a publicistických.

Na obrazu HNĚVU v mysli mluvčího se jednotlivé lexikální jednotky podílejí nestejně, jejich přináležitost k pojmu HNĚV chápe autorka jako různě významnou, od jednotek centrálních až po periferní. Za přínosnou považuji metodu, kterou zvolila pro hodnocení lexikálních jednotek z tohoto hlediska; stanovila (resp. na základě shromážděného jazykového materiálu a vlastní jazykové intuice vyabstrahovala) soubor kritérií, který jí umožnil posoudit, do jaké míry lze každou konkrétní jednotku považovat za bližší centru nebo od centra vzdálenější. Právě uplatnění této metody umožnilo A. Mikołajczukové podat hodnověrný, plastický obraz HNĚVU v myslích polských mluvčích. Výsledky ukázaly, že centrální jsou pro polské mluvčí substantiva gniew, zlość, wścieklość, oburzenie, irytacja a slova od nich odvozená. Prvním dvěma (gniew, zlość) pak autorka věnuje dvě samostatné obsáhlé kapitoly. Podařilo se jí v nich skloubit analýzu lexikologickou a slovotvornou s vynalézavou analýzou kognitivní.

Z výsledků této analýzy bych ráda upozornila alespoň na porovnání kognitivních významů slov gniew a zlość. Subjekt a objekt zlosti (ten, kdo se zlobí, a ten, na koho se zlobí) jsou osoby rovnoprávné (např. manželé nebo kolegové), zatímco subjekt hněvu je zpravidla nadřazen tomu, na koho se hněvá; s hněvem se váže autorita, důstojnost, hněv může být spojován i s Bohem (Boží hněv), zlost nikoli. Hněv, na rozdíl od zlosti, může mít i pozitivní rys (svatý hněv). Hněv je považován za vyšší cit než zlost, při hněvu se angažuje vědomí člověka, při zlosti nikoli: zlost může mít i malé dítě, může být spojována i se zvířetem. Hněv může být i skrytý, zlost se dere na povrch. – Český čtenář má dojem, že kognitivní významy polských slov gniew a zlość jsou v zásadě shodné s intuitivními významy českých slov hněv a zlost. Rozdíly tu však jsou. Jak uvádí autorka na s. 63, slovo gniew je spjato i s obrazem gnicia (hniloby), psucia się (ničení); český ekvivalent hněv v současném užití soudím s hnilobou a snad ani s ničením nespojujeme; vývojově však tato spojitost doložena je (viz Holub – Kopečný, 1952, hesla hněv a hníti). Vztah mezi českými slovy zlý – zlost je polským ekvivalentům blízký.

Jedna kapitola je věnována obrazným (metaforicko-metonymickým) vyjádřením. A. Mikołajczuková porovnává vlastní výsledky jednak se známou analýzou Lakoffovou (1987), jednak s analýzou Z. Kövecsese (1986). Ukazuje, že většina podobností pro angličtinu a polštinu vychází z toho, co je lidem společné: z jejich fyziologické [238]a psychické zkušenosti s prožitkem hněvu (např. přenášení zdrojových oblastí kontejner, nebezpečné zvíře, oheň a dalších na obrazná vyjádření spojená s pojmem HNĚV). Odlišnosti pak pramení především z různých hodnotových systémů: např. v polštině se v obrazných vyjádřeních hněvu uplatňuje více než v angličtině opozice peklo – nebe, resp. ďábel – Bůh.

HNĚV je nepochybně pojem, na kterém lze kognitivní analýzu ukázat mimořádně dobře. Této šance A. Mikołajczuková skutečně využila. I když by se to nabízelo, nekopíruje zahraniční vzory, její přístup je původní a výsledky průkazné. Kompozičně je práce dobře vystavěna, k větší přehlednosti přispívají shrnutí v závěru každé kapitoly i několik tabulek a grafických zobrazení. Na konci knihy jsou uvedeny prameny, bibliografie a seznam zkratek. Postrádáme rejstřík a především anglické résumé, které by umožnilo seznámit se s výsledky této hodnotné studie i těm lingvistům, kteří polsky nečtou.

 

LITERATURA

 

HOLUB, J. – KOPEČNÝ, F.: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 1952.

KÖVECSES, Z.: Metaphors of Anger, Pride and Love. A Lexical Approach to the Structure of Concepts. John Benjamins, Amsterdam 1986.

LAKOFF, G.: Women, Fire and Dangerous Things. What Categories Reveal about the Mind. The University of Chicago Press 1987.

VAŇKOVÁ, I.: Kognitivně-kulturní inspirace z Polska. SaS, 60, 1999, s. 214–224.

Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 62 (2001), number 3, pp. 236-238

Previous Michal Šulc: Korpus chorvatského jazyka HNK

Next Martin Drápela: K šedesátinám Aleše Svobody