Miloslava Sokolová – Gustáv Moško – František Šimon – Vladimír Benko: Morfematický slovník slovenčiny

Marie Kopřivová

[Book reviews]

(pdf)

Miloslava Sokolová – Gustáv Moško – František Šimon – Vladimír Benko: Morfematický slovník slovenčiny

Miloslava Sokolová – Gustáv Moško – František Šimon – Vladimír Benko: Morfematický slovník slovenčiny. Náuka, Prešov 1999. 530 s.

 

V roce 1999 vyšel v prešovském nakladatelství Náuka Morfematický slovník slovenčiny (MSS). Tento vůbec první morfematický slovník pro slovenštinu vznikal v letech 1994–1998 pod vedením Miloslavy Sokolové, která zároveň vypracovala teoretické zásady morfematické analýzy. Základ výchozího materiálu tvoří slovní zásoba Pravidel slovenského pravopisu (1987, 1997) a Krátkeho slovníka slovenského jazyka (1987, 1997). Ostatní potřebné lexikální jednotky (např. vidové dvojice) byly doplňovány z Velkého slovensko-ruského slovníku (1975–1995). Rozsah slovní zásoby tvoří přibližně 70 000 lexikálních jednotek. Lexémy v MSS jsou řazeny abecedně.

[312]Cílem morfematického slovníku je stanovit pravidla segmentace lexému se společnými vlastnostmi a identifikovat jednotlivé segmenty jako morfy nebo submorfy. Tím se stává důležitou pomůckou nejen pro morfematiku, ale i pro další jazykové disciplíny, zejména fonologii, morfonologii a lexikologii. MSS má sloužit jako východisko pro popis struktury morfémů, zjištění kombinačních možností morfů a jako podklad pro zjištění frekvence jednotlivých typů morfémů a vymezení jejich inventářů ve slovenštině. V slovníku jsou graficky odlišené kořenové (tučně: krás-a), derivační, modifikační (obyčejné písmo: pri-hlas-ov-ac-í) a gramatické morfémy (kurzívou: rez-b-a) – pro snazší rozlišení uživatelem. Grafické odlišení základních typů bylo předpokladem pro další zpracování souborů kořenových morfémů, prefixálních a sufixálních derivačních morfémů, resp. souboru gramatických morfémů vyjadřujících základní gramatické tvary (viz s. 494). MSS umožňuje komplexně zpracovat i soubor modifikačních morfémů ve vidových dvojicích.

Na základě morfematického slovníku bylo možné statisticky zpracovat graficky odlišené morfémy, např. abecedně seřazené nejfrekventovanější kořenné varianty, resp. alomorfy. Stejně tak bylo možno seřadit obyčejným písmem vytištěné gramatické morfémy základních tvarů (jde o málo početný, ale nejstálejší inventář morfů). Slovník umožňuje i zpracování kombinací morfů a submorfů. Počet morfémů v inventářích klesá přímo úměrně s významem, od relativně neuzavřeného inventáře kořenových morfémů po uzavřený inventář gramatických a modifikačních morfů. Pomocí typů písma zapsaných kořenových morfů se dá zjistit počet autosémantických (tučně: labut-í) a synsémantických lexémů (normálním písmem: na-skrz). Synsémantika vzniklá z autosémantik jsou rovněž normálním písmem (a naopak), segmentace je pouze naznačena spojovníkem (hork-o x hork-o/ťaž-k-o). Inventář vidových dvojic se dá zjistit přítomností složených závorek u infinitivu slovesa z vidové dvojice (gratul-ov-a:ť {po-gratul-ov-a:ť, za-gratul-ov-a:ť}), ostatní slovesa jsou jednovidová nebo obouvidová. U synsémantik jsou normálním písmem označeny derivační či modifikační morfémy, kurzívou pak gramatické morfémy flexivních slovních druhů. Podle indexů umožňuje slovník zjistit počet domácích lexémů označených 0 (heb-k-osť-Ø), přejatých lexémů – 1 (hantírk-a), derivátů a nemotivovaných slov – domácích – 0,3 (hľb-k-o-mer-Ø) a přejatých – 1,3 kompozit (meg:al-o-man-Ø), přejatých slov s adaptovanými a derivačními domácími afixy – 2 ([met]ód-ic-k-ý), počet kompozit s kombinovanými kořeny podle původu – 4 (pol-o-kolón-i-a), počet propriálních základů – 6 (Metod-Ø) a případy se změněnou morfematickou strukturou (případně se ztrátou morfematické struktury) – 7, 8 (dokument-Ø). Nejdůležitější výsledky statistického zpracování morfematického slovníku jsou uvedeny v kapitole III. (s. 494–510).

MSS je základem pro slovník kořenových morfémů a pro retrográdní morfematický slovník. Chápání hranic morfémů je problematické. V komunikaci se předpokládá soulad mezi obsahem a formou lexikálních jednotek – to u většiny domácích lexémů platí. Cílem je provést segmentaci tak, aby se snížila možnost subjektivní segmentace, způsobovaná různou jazykovou kompetencí uživatelů. Autoři uplatňovali především princip opakovatelnosti (podobně jako E. Slavíčková na českém materiálu – viz níže) – prováděli důsledně formální minimální segmentaci (ověřovali existenci alespoň [313]dvou souvisejících příkladů na syntagmatické nebo paradigmatické ose). Za kritérium výskytu morfu je pokládána existence dokladu na segmentaci ve slovní zásobě spisovné slovenštiny. Při asymetrii, například po ztrátě derivačního významu (při přebírání nebo při přechodu jednotek mezi neplnovýznamovými lexémy), se lexikální jednotka chápe jako nemotivovaná, ale pokud její zřetelná morfematická struktura pomáhá komunikantům při porozumění významu, respektive při zařazení jednotky do sémantických vztahů, je pokládána za funkční. Některé afixy mají zřetelnou výpovědní hodnotu, systematizační funkci i v nemotivovaných lexikálních jednotkách.

Striktní oddělení synchronie a diachronie nepokládají autoři v tomto typu slovníku za přínosné, neboť diachronní pohled pomáhá odkrýt souvislosti mezi lexikálními jednotkami. Často je třeba etymologických znalostí pro určení správných souvztažností lexémů. Na rozdíl od dvousložkové derivační segmentace při morfematickém rozboru si motivovaná slova přinášejí svoji morfematickou strukturu od motivujícího slova, derivační a morfematická struktura se nemusí shodovat, ale aktuální derivační hranice je zároveň vždy morfémovou hranicí.

MSS je dílo velmi důležité pro další jazykové výzkumy, a to nejen slovenštiny. Podobný slovník, řazený retrográdně, pro češtinu existuje (E. Slavíčková: Retrográdní morfematický slovník češtiny. Academia, Praha 1975), vychází z materiálu jen o něco menšího (asi 64 000 slov). MSS neuvádí na rozdíl od Slavíčkové stylistickou příznakovost jednotek, nejsou v něm vydělována eponyma (tj. zobecnělá slova odvozená od vlastních jmen), ale ani homonymní a polysémní kořenové morfémy. Navíc rozlišuje zkratky, podrobněji člení nejasné kořenové morfémy – provádí u nich, pokud je to možné, částečnou segmentaci. Oba slovníky jsou jistě dobrým východiskem k detailnějšímu srovnávání slovenštiny a češtiny. Český materiál je poněkud starší, avšak ověřit současný stav je možné na materiálu Českého národního korpusu, tj. elektronicky uložené textové databanky češtiny. Statistické zastoupení českých morfémů je dnes možné zkoumat na dokončeném reprezentativním korpusu českého jazyka označeném SYN2000.

Vydání MSS je velkým přínosem ke zkoumání slovenštiny a otvírá nové možnosti pro matematickou lingvistiku i pro srovnávací studie mezi češtinou a slovenštinou.

Ústav Českého národního korpusu FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 62 (2001), number 4, pp. 311-313

Previous Irena Bogoczová: Eva Mrhačová: Názvy zvířat v české frazeologii a idiomatice

Next Svatava Machová: Edvard Lotko: Slovník lingvistických termínů pro filology