dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Čeština v dialogu věkově rozdílných mluvčích

Jana Hoffmannová, Olga Müllerová

[Články]

(pdf)

Czech in the dialogue of different-aged interlocutors

[*]1. V tomto příspěvku bychom se rády pokusily získat pozornost lingvistické veřejnosti pro výzkum zaměřený na specifiku řeči příslušníků nejstarších generací uživatelů češtiny a na zvláštnosti jejich komunikace s generacemi mladšími. Hned v úvodu chceme upozornit na to, že nemáme v úmyslu řešit složitou problematiku generačního zvrstvení češtiny, podat diferencovaný, graduálně odstupňovaný obraz řeči různých generací a vyvodit z těchto zjištění jakékoli zobecňující závěry. Snažíme se pouze interpretovat konkrétní materiál – poměrně rozsáhlý soubor tzv. narativních interview. Ve výzkumu hodláme pokračovat, materiál bude postupně rozšířen, také interpretace se budou jistě ubírat i dalšími směry. V této studii chceme představit materiál a snad perspektivní výzkumný záměr, a zatím spíše jen načrtnout některé své úvahy nad materiálem a první analytické dotyky s ním.

Výzkum je založen na analýze souboru asi třiceti v průměru hodinových magnetofonových nahrávek, tedy zhruba 30 hod. nahrávek, které byly v úplnosti přepsány. Zachycují vyprávění starých lidí (adresovaná většinou mladším posluchačům). Samozřejmě si uvědomujeme naprostou relativnost kategorie „stáří“: v literatuře různých oborů k ní bývají řazeni jak 60letí, tak 90letí, je to kategorie podmíněná sociokulturně i situačně, a ostatně „každý je tak stár, jak se sám cítí“. Pro nás je ale podstatné, že je to kategorie do značné míry konstruovaná v interakci.

Rovněž si netroufáme příliš suverénně operovat s pojmem „generace“, neboť jeho definice se značně různí. Ve shodě se shrnutím tohoto problému, jež podává C. Thimmová (2000), jsou pro nás relevantní hlavně dvě vymezení generace. (1) Je to především skupina lidí sdílejících přibližnou dobu narození a společenské, politické aj. události, které prožili a na něž reagují. Naši vypravěči jsou (až na několik o málo mladších výjimek) ve věku 75–96 let, jejich roky narození jsou tedy soustředěny kolem 1. světové války – narodili se buď za války, nebo několik let před ní či po ní. Pro naše účely není důležité, zda tu mluvit o jedné nebo dvou generacích. (2) Dále je generace vymezována ve vztahu k posloupnosti, střídání generací v rodině, k vazbě na určité role; u našich vypravěčů jsou to role babiček a dědečků (už odrostlých vnuků), zároveň často už prababiček a pradědečků. Některé nahrávky také pocházejí z komunikace rodinné a příbuzenské (velmi často tu vnuci a vnučky zpovídají své dědečky a babičky, ev. dokonce pradědečky či prababičky, a pozorně jim naslouchají), jiné např. z rozhovorů vedených v domově důchodců, kde je mladší partnerkou vyprávějících pracovnice domova.

Vnuci a vnučky jsou převážně ve věku 19–25 let (jde o vysokoškolské studenty, kteří se na výzkumu podíleli tím, že získali a přepsali většinu nahrávek). Věkový rozdíl mezi vypravěči a tazateli-posluchači je tedy u naprosté většiny vyprávění-rozho[2]vorů 50–70 let. Věk pracovnice domova důchodců byl v době pořizování nahrávek asi 40 let, ale i zde rozdíl mezi účastnicemi komunikace dosahoval 40–50 let.

V 85 % rozhovorů byly vypravěčkami staré ženy, což lze vysvětlit hlavně tím, že se ženy v naší populaci dožívají vyššího věku; mezi nejstaršími obyvateli domova důchodců naprosto převažují. (Thimmová, 2000, a jiní mluví o rostoucí „feminizaci stáří“ v současné době.) Možná jsou staré paní i ochotnější k vyprávění a vstřícnější k potřebám svých vnuků, či spíše vnuček (více než 50 % našich rozhovorů ukazuje důvěrný, harmonický vztah babička – vnučka).

Nahrávky byly získány v 70 % v pražském domově důchodců a v pražských a středočeských rodinách, ve 30 % v severovýchodních a jižních Čechách; i ti, kdo vyprávěli v Praze a středních Čechách, samozřejmě v některých případech pocházejí z jiných českých regionů, ve středu Čech či v Praze však prožili naprostou většinu života, tj. žili zde od mládí. Materiál získaný na Moravě jsme v tomto stadiu výzkumu využít nemohly, v dalším průběhu však s jeho zařazením počítáme.

Podrobnější biografie starých vypravěčů (resp. hlavně vypravěček) bohužel k dispozici nemáme. Velmi častým zjevem mezi nimi je však stará paní pocházející z českého venkova, z početné rodiny, která ze sociálních důvodů absolvovala pouze základní vzdělání (obvykle měšťanku) a pak šla sloužit do Prahy (ev. Vídně nebo jiného velkého města). K většímu rozrůznění v této generaci žen dochází po sňatku (ještě před 2. světovou válkou, za války či těsně po ní): některé se vdávají za krajany a vracejí se na venkov, většina však zakládá rodiny s pražskými dělníky, úředníky, obchodníky… Po svatbě buď zůstávají v domácnosti, nebo pomáhají manželovi (v obchodě apod.); později, za změněné společenské situace, je jejich uplatnění nejrůznější. Žena s vysokoškolským vzděláním (jako magistra, tj. lékárnice, která vypráví v domově důchodců) je v tomto souboru naprostou výjimkou; jeden vysokoškolák je i mezi nepočetnými muži (absolvent techniky).

K charakteristice komunikační situace a účastníků je ještě třeba dodat, že – jak je při bližší analýze rozhovorů patrné – staré paní a několik pánů vyprávěli (ev. po určitém počátečním ostychu) s chutí; ke svým posluchačům měli velmi pozitivní vztah, snažili se jim vyhovět, další motivací pak byla radost z možnosti sdělit někomu své vzpomínky a bohaté životní zkušenosti. Proto se podle svých možností snažili svým posluchačům i přiblížit – aspoň tím, že jim vysvětlují některé výrazy, ochotně odpovídají na jejich otázky, někdy i anticipují jejich případné neznalosti. Většinou jsou v rozhovoru velmi aktivní; jen v menšině případů bylo třeba vypravěče „rozmluvit“, více je podněcovat otázkami. Z interview uskutečněných v domově důchodců byly do tohoto souboru zařazeny pouze ty, v nichž staré paní akceptovaly záměr pracovnice domova a ochotně s ní spolupracovaly. Také u některých rozhovorů rodinných je patrné, že si babičky a dědečkové připadali „důležití“, svou roli spolupracovníků na výzkumu brali velmi vážně a odpovědně: často např. kladli nahrávající vnučce či pravnučce otázky typu to tam taky chceš? to tam taky může bejt? apod.

Domníváme se, že jde o příznačné integrativní téma, ke kterému je možno přistoupit z mnoha stran, uplatnit různé metody a složit postupně dohromady názorný obraz toho, jak se příslušníci nejstarší generace vyjadřují, ale i toho, jak vyprávějí [3]a jak vedou dialog; a do určité míry i toho, jaký svět s touto generací odchází (tj. jaké názory, postoje, přesvědčení, jaký typ lidských vztahů, morálky, hodnotové orientace). To je samozřejmě předmětem výzkumů sociologických, etnografických či antropologických; dnes však už jistě není třeba upozorňovat na to, že k těmto hodnotám pronikáme v neposlední řadě přes jazyk a řeč, a disciplíny jako sociolingvistika nebo etnolingvistika dávno obhájily své právo na existenci. Do hry vstupují i přístupy psycholingvistické: profil komunikační kompetence se u starších lidí mění, je více nebo méně poznamenán např. nedoslýchavostí, problémy s artikulací a zejména bojem s pamětí, obtížným vybavováním jmen osob a míst, přesných údajů atd. Soudíme, že gerontologická lingvistika, o níž se v posledním desetiletí začíná mluvit (srov. práce J. a N. Couplandových, H. Gilese, J. F. Nussbauma a dalších autorů), vyžaduje celé toto široké spektrum metod – včetně klasických analýz lingvistických, zaměřených na jednotlivé roviny jazyka od hláskosloví po syntax, na slovní zásobu, ale také na styl a výstavbu narativního textu; a na druhé straně včetně metod konverzační analýzy, které mohou zachytit specifický tvar vložených sekvencí, kdy např. starší vypravěč vysvětluje mladému posluchači nesrozumitelný výraz, nebo kdy mladší partner pomáhá staršímu vybavit si výraz zapomenutý. Materiál je velmi inspirativní a je pro nás vzrušující výzvou pokusit se složit dohromady výsledky získané různými metodami jeho analýzy. Zde můžeme svá data i způsoby interpretace představit pouze v několika malých ukázkách.

 

2. Vypravování starých lidí má samozřejmě nejčastěji vzpomínkový charakter: vyprávějí svým mladším příbuzným o svém dětství, mládí a dalších obdobích svého života. (Srov. využití vzpomínkového, recall interview v řadě prací L. Hašové, např. 2001. J. Nekvapil, 2000, užívá termínu biografická vyprávění.) Slovní zásoba těchto vypravování je mimořádně zajímavá, protože je spjata s určitou dobou, společenským uspořádáním, způsobem života a práce. Jak to dobře známe z diachronních popisů lexika, některé skutečnosti, jevy, instituce, které vypravěči pojmenovávají, už dávno zanikly; jindy nezanikla skutečnost, ale vyšlo z úzu příslušné pojmenování; a jindy opět došlo k proměně významu, k posunu v tom, co příslušné pojmenování označuje.

Zde chceme zdůraznit, že náš výzkum zatím neměl (a možná ani nemůže mít) takový rozsah a charakter, abychom mohly analyzovanou slovní zásobu přesně klasifikovat. Nemůžeme podat komplexní kontrastivní charakteristiku lexika užívaného generacemi nejstaršími a (nej)mladšími; nemůžeme tvrdit, že určité výrazy užívají pouze „staří“ a „mladí“ nikoli; a ostatně jistě nepůjde o rozdíly formulovatelné takto ostře a beze zbytku. Jsme v této chvíli schopny ukázat pouze určité tendence, samozřejmě nepodložené kvantitativními údaji: co ve slovní zásobě zkoumaných dialogů převažuje, které výrazy jsou tu nápadné, příznačné, užívají se často a opakovaně… Neznamená to, že těchto výrazů užívají pouze příslušníci nejstarších generací, ani že jich zásadně neužívají lidé mladší – proto nemá smysl namítat „ale já tohle neříkám“, resp. „ale můj vnuk tohle říká“. V materiálovém souboru zaměřeném na řeč starých lidí jsou přirozeně repliky mladých partnerů v pozadí (jsou to převážně jen motivační otázky, žádosti o vysvětlení, stručné reakce); proto nelze na tomto základě postavit slovní zásobu starých vypravěčů proti lexiku užívanému mladými posluchači, roz[4]hodně se neodvažujeme takto zobecňovat. Uvedeme zde zatím jen výběr výrazů, které při pohledu na zaznamenanou řeč starých lidí jaksi reliéfně vystupují na povrch. V popisu slovní zásoby a jejího rozvrstvení ostatně zdaleka nespatřujeme jádro celého výzkumu; na druhé straně nás však některé složky tohoto lexika natolik zaujaly, že zde musíme aspoň naznačit několik předběžných postřehů.

Pokud jde např. o dřívější způsob života na venkově a práci v zemědělství, nejmladší generace si už asi nebude umět představit, co to byly panáky na poli, povřísla, řezanka, votruby; co znamenalo být pod deputát, mít propachtovaný pole, co byla pastouška. Naši vypravěči ještě chodili v dřevákách (v létě bosi), ale v nedělních šatech šli k muzice, na zábavu či tancovačku. (Dnes už i mládež na venkově asi jedině na diskotéku; a zájezdní hospodu bychom teď asi označili jako motorest.)

Babičky často vyprávějí o tom, jak z tehdejších početných venkovských rodin odcházely sloužit do města. S tímto životním a tematickým okruhem jsou spjaty výrazy jako škopek, necky, prát na valše, nosit uhlí ze sklepa v putně, jít s popelem („dojdi s popelem“ u babiček přetrvává, i když se už z domácností vynáší úplně jiný odpad), a samozřejmě milos(t)pani. Početné jsou názvy obchodů, kam služky chodily nakupovat: mluví se o krámu, kvelbu, konzumu („konzum“ se dnes užívá v úplně jiném významu); neprůhledný už je název jednotkový obchod; a neexistují už nejen níťařství (možná i novější galantérie už vychází z úzu), ale vlastně ani mlíkárny, kam se chodilo s baňkou pro mlíko. Ani slovo závod už pro nás neznamená „velký krejčovský závod na Národní třídě“. Venkovského i městského života se týkají výrazy jako četník, kredenc, štokrdle, kafe z melty, cikorka, komisárek aj.

Rodinné vztahy označují slova jako nevěsta (dnes už jedině „snacha“), deminutiva dcerka, bábrlinka; dále např. vejškrabek; a rozlišuje se příjmení ženy za svobodna a provdáním (provdáním Trnková). Pro děvče, holku se často užívalo výrazu žába/žabka, pro dospělejšího chlapce mladík nebo mládenec. Děti lítaly s hadrákem, hrály kuličky (skleněnky) a chodily do různých škol: vyskytuje se škola obecná, měšťanka, reálka, škola pokračovací (pro učedníky a učednice) a škola rodinná, co sme jí řikali punčochárna. K tomu patří kantor, pan řídící, rákoska, inkoust, kalamář aj.

Příslušníci nejstarší generace nechodili do kina jako dnes, ale jedině do biografu; nejezdili tramvají, ale jedině elektrikou. A pokud jde o to, jak chodili ustrojený (nikoli oblečeni), vyskytují se tu výrazy jako převlečník, portmonka či kramflek; a taková označení spjatá s dobovou módou jako huberťák, jégrovky („Jägrovo prádlo“), šedý mor (určitý typ přezůvek, galoší). Pro vzory látek užívají babičky např. označení pepito, rybí kostra, pepř a sůl aj. Se situací v určitém historickém období (vypravěči jich pamatují řadu, a velmi rozdílných) souvisí výrazy jako dal se k Němcům, zatemnění, rekvírovat dobytek, vozit si proviant (aprovizaci), keťasové, lístky, šatenky; jézedé, jezeďáci, zapojit se, národní výbor, umístěnka, zažraná komunistka. Živnostenské listy se nám v současné době vrátily, stejně tak i sokolské slety (a možná i šibřinky).

Z výrazů, které už nejsou tak spjaty s určitým dobovým kontextem, stojí za to uvést skupinu sloves spíše expresivního charakteru, s významem negativního hodnocení, často až odsudku, pohrdání: zkejsnout, zblajznout, voblafnout, zabásnout, vošulit, vykoledovat si, trajdat, zanášet (o nevěře) aj. Kromě toho z úzu postupně vycházejí čet[5]né frazémy jako nedělalo to dobrotu, měli vysoko do žlabu, dostali starou belu, bylo jim houby zle, stálo to za bačkoru, neklapalo jim to, byli sme na holičkách, postavěj tě na nohy, pamatujou na zadní kolečka, mít ho pořád na paškálu, držet černou hodinku, dávat k lepšímu, mít popotahování, má svoje mouchy, nevěděl roupama co dělat, chodit pěšourem. Řada z nich má strukturu přirovnání: byla na mě jak kat, byla to služba jako řemen, je jako křepelka, byl jako ze škatulky, je starej jako Metuzalém. Charakteristická je např. skupina založená na výrazu nos: chytila se za nos, poznala nám to na nose, vy ste měla nos že ste tam nešla. Často se ozývá uznalé mít školy, bejt študovanej.

Ze sociolingvistického hlediska lze vyjadřování našich vypravěčů situovat převážně na bázi obecné češtiny, s nepříliš výraznou příměsí některých regionálních prvků. (Řadu příznačných výrazů užívaných těmito mluvčími lze nalézt např. v náčrtu slovníku obecné češtiny v publikaci Sgall – Hronek, 1992.) Charakteristická pro nejstarší žijící generace je zvláště výrazná vrstva germanizmů: srov. vercajk, jarmark, štrikování, cimra, šraňky, zrychtovat, vyglancovat (i vyglančený boty), pucovat, naverbovat (zverbovat), naštelovat, muzicírovat, vycajchnovat se, tumlovat se; byla do luftu, nesehnat lautr nic, mít recht (nebylo jí to recht), sichrujou si to aj. Za upozornění stojí i frekventovaná částice holt (srov. o ní Nekula, 1996, s. 157–162). Některé zde výše uváděné výrazy (např. putna, kredenc) lze asi při bližším pohledu považovat spíše za austriacizmy než germanizmy (srov. Newerkla, v tisku).

U řady výrazů, kterých starší mluvčí užívají, tedy není divu, že jim jejich mladší posluchači leckdy nerozumějí. Neporozumění (resp. anticipované neporozumění) pak může být v dialogu formováno různě. Někdy mluvčí předvídá, že posluchač může mít potíže s pochopením určitého výrazu, a sám hned nabízí vysvětlení:

šibřinky / to je taková jako maškarní bych řekla / takový masky sme měli

dřív se to dělalo tak / že dyž bylo štrnáct roku / tak se posílalo / na handl se tomu řikalo / že šel / bratr byl v Německu / a za něj sme měli tady hocha / no

Jindy však vypravěče ani nenapadne (či dokonce překvapí – tím se celé vysvětlení prodlužuje), že by mladší partner nemusel užitý výraz znát. Pak se mladí posluchači sami hlásí o vysvětlení, vstupují do rozhovoru s dotazy (co to je? jak se tomu řikalo? apod.). Někdy postačí k získání vysvětlení jediná otázka (jakejch kotlářů?). Jindy je třeba obšírnějšího vysvětlení a k jeho iniciaci poslouží více otázek. A pokud jde o vysvětlení náročné, složité (v rovině označujícího i označovaného) a připojí se k tomu ještě údiv vypravěče nad neznalostí posluchače, vzniká skutečně rozsáhlá vložená sekvence:

B

v červnu mně ta pani řikala že jedou do Karlových Var / pán je tam byl jako lékař léčil / a pani puzírovala

V

co to je?

B

ty nevíš co to je?

V

ne

B

líbili se jí mužský / tak vona byla taková drobounká hezká jako ty a tak / a byli tam jezdili tam ty ruský šlechtici

V

hm

B

a tak vona s nima takový holt

V

jo jo ták

B

jako se bavila no / puzírovali se tenkrát řikalo

[6](B = babička, V = vnučka; v dalších ukázkách se vyskytnou ještě zkratky D = dědeček, M = mladší účastník – v případě, že nejde o příbuzenský vztah, S = sestra, tj. pracovnice domova důchodců.)

Rozdílný rozsah a strukturu těchto sekvencí by samozřejmě bylo možno podrobit podrobnější interpretaci z pohledu konverzační analýzy.

 

3. Příslušníci nejstarší generace se ve vzpomínkách s potěšením vracejí do dávné minulosti a zároveň jsou vedeni podvědomou snahou předat mladším partnerům své poznatky a životní zkušenosti. Své postoje, názory, přesvědčení, svou životní konfesi a hodnocení různých jevů však vyjadřují s různou mírou explicitnosti. Vezměme si např. okruh zbožnosti, religiozity, posledních věcí člověka a posmrtného života, církevních obřadů aj. V materiálu nenajdeme rozsáhlejší souvislou pasáž věnovanou této tematice; přesto však z užívaných výrazů a z podtextu řeči zejména starých žen jasně vyrozumíváme, že jejich život byl těmito skutečnostmi a myšlenkami daleko více prostoupen, než je tomu u značné části generace nejmladší. Srov. už jen neustálé dá-li pámbu, zaplať pámbu, pánbůh je potrestal, pámbu všemohoucí aby mě už vysvobodil, pámbu mně dává zdraví, to je dar vod boha, buhvíjak všelijak… Zastarale a poněkud pateticky už působí i výrazy roznemohl se (ačkoliv celej život nezastonal), měl soužení, už z ní kouká jinej svět, kouká jak z druhýho břehu, dívá se na nás z nebíčka, nevíme esi se dožijeme zejtřejšího dne, byla siroteček. Ke katolickým obřadům se vztahují spojení velebný pán, byla sem jim za drůžičku, byla mi k biřmování za kmotřičku. A tento tematicko-výrazový okruh bychom mohli sledovat až k bezděčnému, ale o to hojnějšímu ježišmarjá, ježišmante, ježišmankote, jéžiš, no jéžiš, (pro)kristapána, co čert nechtěl… U těchto hojně a spontánně užívaných expresiv stojí za to všimnout si např. rozdílu mezi udiveným, překvapeným, někdy i zděšeným či provinilým jéžiš (na to sem úplně zapomněla) a afirmativním, vehementně stvrzujícím no jéžiš (ve významu no určitě, to rozhodně, až dost, až až) – rozdílu výrazně vyznačeného i intonací.

Jako naprostý protipól tohoto bezděčného citoslovečného vyjadřování pak uvedeme dojemnou ukázku vlastní tvorby, výrazu idylické starosvětské zbožnosti třiadevadesátileté babičky v domově důchodců, která se připravuje na oslavu Vánoc:

B

a teď vám řeknu eště / to bude / ne / eště vám musim říct moje nový

S

vaše? co ste sama skládala?

B

moje nový básně / mám tři / ale jednu třeba nebudu řikat

S

jo

B

v tichounké noci vánoční / hlas zvonů zve na půlnoční / víte co je to půlnoční?

S

vim co je půlnoční

B

že z nebes říše v třpytu hvězd / Ježíšek na svět seslán jest / Ježíšek synem božím jest / celému světu kraluje / jemu buď vzdána chvála čest / on králem králů nazván jest / vítej nám milé děťátko / krásné jak z růže poupátko / žehnej nám žehnej ručkou svou / ať cesty žití šťastné jsou / to je moje skladba

S

no to je krásný

(Uprostřed dialogické ukázky si opět můžeme všimnout babiččina odhadu, že by partnerka nemusela znát význam výrazu půlnoční, a nabídky vysvětlení.)

Ze svého mládí si staří vypravěči přinášejí i určité systémy hodnocení, založené na dobových společenských vztazích a vyjadřované s pomocí některých stereotypních, ustálených spojení. Máme tu na mysli obraty jako chudák stará co se nadřela nebo hrozně vod něj zkusila; dále rozverná hodnocení spjatá s někdejšími zábavami dětí a mladých lidí (byly to rošťandy, dělali lumpárny, dělali samý vylomeniny, to bylo ha[7], pro nás to bylo eldorádo); ale hlavně ustálená hodnocení spojená s výběrem potenciálního partnera/partnerky. Do této skupiny hodnotících spojení pozitivních i negativních náleží např. byl to ohromnej fešák, pořádná holka, nóbl rodina, a na druhé straně rád si nahnul z flašky, to byla taková racajda, myslela že je to ňáká štětka, aj.

Okamžik se ještě zdržme u mile starodávné, dnes už nemyslitelné dikce vzpomínkových vyprávěni o prvních milostných zážitcích:

namlouvat si děvčata; začínal se kolem mě točit takovej mládenec; vosmělil sem se jí zatelefonovat; udělali sme si na večer rande; vona se žinýrovala; nechtěla byste to se mnou zkusit / abysme se trošičku víc / líp poznali?; tak sme spolu asi tři čtvrtě roku mluvili; udělala sem si známost; já už mám hocha vážnou známost

pane já vám věřim… slečno já vás nezklamu… já sem se zapýřila… já sem jen hořela… shledali sme se… dali sme si první hubičku… nebe nám žehnalo… slečno já vás žádám vo ruku… řekli sme si že se vemem… měli sme vohlášky…

proti nám seděly tři žáby (…) my na ně koukali a doráželi na ně

děda mě pořád mačkal / vomakoval / ale to víš já sem se pořád cukala / bála

A stejně kuriózně, nejspíš naivně asi na mladé posluchače působí i upřímná prezentace dalšího typu vyhraněných postojů, které s nejstarší generací z našeho života postupně odcházejí: jsou to projevy vlastenectví, vřelého a úctyplného vztahu k vlasti, národu, českým dějinám a českému jazyku:

tatínek zpíval todleto / však platno nic / má nejdražší je slast / moje zlatá Praha / celá česká vlast

když bylo Mistra Jana Husa upálení / tak vždycky se chodilo z Kobylis tady (…) na ten nejvyšší vrch (…) a tam se postavila veliká ta (…) taková homole hranice (…) no a tam ten pan řídící Hakr / měl takovej proslov / význam toho / upálení Mistra Jana Husi (…) no a dyž ta hranice hořela / tak všecky sme zpívali / hranice vzplála / tam na břehu Rýna / na ní umírá dálné vlasti syn / toť mistr Jan / toť nejslavnější Čech

 

4. S vyjadřováním postojů, názorů, životních konfesí jsme se dostaly na rozplývavou hranici mezi poznatky z oblasti „reality subjektu“ (jak respondenti události prožívali) a poznatky z oblasti „reality života“ (jak události probíhaly). (Srov. k tomu Čmejrková, 2001; Nekvapil, 2000; aj.). S problematikou explicitního vyjevování hodnotících postojů nesporně souvisí i jeden z hlavních organizačních principů těchto vypravování: stavění minulosti a současnosti do kontrastu, srovnávání toho, co bylo dřív (tenkrát) a co je teď, dnes (teďka, teďkon, dneská, neska). (Srov. o tom už Hoffmannová, 2000.) Někdy má toto srovnávání funkci čistě věcnou, vysvětlující – jde např. o určení místa, jeho identifikaci pro posluchače na principu „dřív tam bylo… – dneska tam je…“:

v Celetný ulici byl velkej podnik / menovalo se to U města Paříže / potom se tam dal Báťa / pak tam byl Báťa

měl garáž u parku u Jezerky / no tak vono v tu dobu to park nebyl / protože to bylo vlastně tam byly soukromý zahrádky dříve eště / ten park se stal až pozdějc z toho

Převažuje však hodnotící srovnávání minulosti a současnosti. V některých případech vyznívá ve prospěch dneška, zejména při oceňování technického pokroku usnadňujícího život:

no dřív autobus nejezdil jako teďkon jezdí / kvůli dětem do školy aby měly spojení tam i zpátky / tak sme chodili pěšky

[8]– no prostě nic sme neměli jako teď sou ledničky a to no / koupilo se maso muselo se udělat druhej den žejo / aby se to nezkazilo

tenkrát nechodily maminky do nemocnice jako choděj dneska / žejo / to přijel s potahem s koňma s takovym vozejčkem pro bábu / to voni řikali porodní bába tenkrát

potom šli do kostela na křtiny (…) to děcko / to děťátko vzali sebou v peřince / zabalili (…) to nebyly kočáry jako dneska to si pamatuju

Přinejmenším stejně často ale srovnávací hodnocení vyznívá ve prospěch dob dávno minulých; zde se nelze ubránit dojmu, že si vypravěči období svého dětství a mládí přikrašlují, idealizují. Podle nich byli dřív lepší nejen lidé, ale i počasí, jak to ukazují některé pasáže prostoupené nostalgií:

cely leto bylo hezky / to ne jako teď / že je zima a prší a / div že nepadá v červenci sníh žejo

bylo to všecko ňáký takový klidnější veselejší / nebáli sme se jít do lesa / klidně nás maminka pustila / na borůvky žejo na houby klidně sme mohli jít / di teďko někam no nevíš kde tě někdo něčim pácne / dyť je to hrozný

– (z vyprávění bývalé náčelnice Sokola o nácviku na slet) jak voni se všichni snažili (…) dyť ty kluci / neska kluci samý vole vole / a tenkrát / sestro nezlobte se že sem to zkopal / sestro já už fakticky já budu / šestnácti sedumnáctiletý kluci / voni slzy ve vočích aby mohli účinkovat jo (…) jeden druhýmu pomáhal jeden s druhým držel / všichni se smáli všichni se měli rádi / a vono to bylo takový krásný / já se nemůžu smířit s tim co je teďka (…) kde je ta láska kde je ta soudržnost kde je ten cit u těch

Viděli jsme výše, že vysvětlování nesrozumitelných výrazů se děje většinou v interakci, ve spolupráci účastníků rozhovoru (ať už explikativní pasáž iniciuje kdokoli z nich). Také srovnávání „dřív vs. teď“ je součástí interakce – mladí partneři je někdy iniciují, zejména však na ně různými způsoby reagují. Vyjadřují mj. obdiv k výkonům svých babiček a dědečků v dobách jejich mládí:

B

do školy / to sme chodili na Loučeň pěšky žejo

V

vy ste chodili pěšky z Jíkve na Loučeň?

B

no jistě / to nejezdil autobus

V

to je šest kilometrů / dobrejch

 

 

B

no a jaký silvestry tady byly / jéžiš / to byla teda nádhera (…) a vo pouti sme chodili na sokolovnu tancovat (…) přišli sme domu za světla / to bejvaly pouti / a vo posvícení se tancovalo v sobotu / v neděli / a v pondělí byla Zlatá

V

páni / tak to bylo něco úplně jinýho než dneska / to se nedá srovnat

B

to vůbec ne

Příznačné je, že někdy babička srovnání formuluje opatrně, eufemisticky, s někdejším dívčím ostychem, zatímco vnučka se nerozpakuje pojmenovat určité skutečnosti explicitně, bez obalu:

B

babička lámala rukama (…) seš nezkušená (…) eště aby si si něco nepřinesla (…) nebo to by bylo hrozný / dneska to je normální věc

V

svobodná maminka jo?

B

ale tenkrát to bylo něco nepěknýho

Jindy mladý účastník podporuje srovnání svými dotazy, ověřuje si, zda vše dobře pochopil, a nakonec explicitně zformuluje poučení, jež si z interakce odnesl:

D

dost často jezdívali na lázně Mlejnek

V

jako lázně u Vltavy?

[9]D

no přímo / to byly u Vltavy normálně / ty Modrý měly modrý vohrady / Žlutý měly žlutý vohrady / a ty lázně Mlejnek

V

takže dřív se dalo ve Vltavě koupat jo

D

no jako běžně

 

Snad nejvíce babičky, podněcovány účastnými dotazy vnuček, srovnávají praní dříve a dnes. Hlavně ty, jež strávily mládí ve službě, na praní nikdy nezapomenou:

B

tam sem musela vstávat každý pondělí ve štyry hodiny (…) každý ráno v pondělí sem měla připravenej škopek / ve štyry mě vzbudili a prala sem takle všecko / to víš to nebyly pračky

V

na valše jo?

B

no všecko na valše sem prala (…) nemohla sem ani bolestí spát jak sem měla rozepraný prsty (…) no to byla valcha jo dřevěná / kdepak dneska sou pračky jo dneska se to pere

Vyprávění tu někdy přechází téměř až v „popis pracovního postupu“:

B

babička toho vždycky namočila do koryta řikali / jako do necek / do sódy se namáčelo prádlo / a tak to pak ňák prala na tý valše / pračky nebyly / a pak chodily všecky ženský do poteka / na potek prát prádlo (…) tak to prádlo uplácaly a potom / ho zas takle vymáchaly

 

5. Dále v řeči příslušníků nejstarší generace zachytíme i některé zvláštnosti morfologické. Lze k nim počítat hojnost tvarů minulého kondicionálu (byla bych bývala ráda švadlenou; kdyby žila bejvala maminka; kdybych bejvala se mohla vyučit; jak bych tam byla jezdila vlakem) a iterativních tvarů (učívala sem, stavívali sme), tedy v obou případech prostředků potřebných pro vypravování o vzdálené minulosti. Další morfologické charakteristiky těchto projevů patří k obecné češtině a někdy speciálně k určitému regionu; jejich podrobnější interpretace bude vyžadovat dialektologické pozadí, zatím zde můžeme zaznamenat pouze jejich nápadnou frekvenci v tomto souboru textů. Za všechny ostatní tvary uvedeme aspoň časté spousta lidu, tribúny plný těch lidu, vod českejch lidu bere peníze (místo „lidí“).

Rovněž některé jevy hláskoslovné, opět spojené buď s obecnou češtinou, nebo s dialektem určitého teritoria, se u starších mluvčích vyskytují nápadně často. Vysokou frekvenci má např. protetické v- (voltář, voptat se, vobec, votruby, vomastek, vodtok, votužilej, vobsluhovat, volejovky, vovdovět, vodvedenej, vodvedli ho) a dvojhláska ou místo ú (ouvoz, ouhor, oučetní; ňákej ouřada ze živnostenskýho ouřadu). (Sgall – Hronek, 1992, konstatují, že podoby s ou – v současné době okrajové a řídké – byly běžné ještě na začátku století; to je v souladu s jejich výskytem v řeči lidí osmdesáti- až devadesátiletých, kteří si v mnohém zachovali úzus svého mládí.) Nezřídka se u starých mluvčích projevuje nejistota, jak vyslovovat slova cizího původu; týká se např. slov jako logál, grém, balgón, ingoust, cigorka, cyglista, brigety, deligateza, ale i dalších přejatých slov, vyslovovaných např. inekce, skřipka (= chřipka), rálka (= reálka), prakce. Kuriózní je i výslovnost Franta Grózů (= Gross).

Staří vypravěči mají někdy potíže s artikulací: buď se jim vůbec nepodaří náročnější výraz vyslovit (no já sem sama byla stačná = soběstačná), nebo se o to musí pokoušet opakovaně (no když sme byli vybor vybordo / když sme byli vybombardovaný). Tam, kde se více rozvine dialog s mladšími partnery, bývá dorozumívání poznamenáno i nedoslýchavostí těch nejstarších, jejich neustálým co to? co řikáte? počkejte, apod. Mladší účastníci pak musí třeba i víckrát opakovat své dotazy, resp. reprodu[10]kovat sdělení své či někoho jiného (D co to? M Čermákovi že nás pozdravujou; D co řikáš? M Alena řiká že Zdeněk řiká že…).

 

6. Osou vzpomínkových vyprávění jsou samozřejmě časové údaje, které se vztahují ke klíčovým okamžikům života vypravěčů. Ti projevují velkou snahu uvést co nejvíc dat, letopočtů, údajů o ročním období, denní době, a mj. také o tom, kolik komu bylo let (když se oženil, zemřel atd. – tzv. age-telling). Síť časových určení je ve vyprávění velice hustá, staří lidé usilují podat posloupnost dějů přesně a explicitně:

muj tatínek pad ve válce dyž mi byl rok / já sem se ve štrnáctym narodila / za tejden mi bude vosumdesát tři roků / a von v patnáctym padnul / v první světový válce / mámě bylo třiadvacet roků / mně byl rok

Časové údaje mají zřejmě pro vyprávějící babičky a dědečky mimořádný význam. Pokud si jimi už nejsou jisti, úporně se snaží vzpomenout si na ně:

no protože máme od jedný dcery st / od mladší dcery synova víte / máme / to už jako bych řekla pravnučku / tak teď jí bylo sedum let / Haničce / nebo šest / sedum let jí bylo / sedum / no

Přes veškeré úsilí však mluvčí někdy chronologii prožitých událostí a dějů nezvládnou; potýkají se s tím, jak události následovaly za sebou, některé děje jim splývají, nedokážou je v čase správně uspořádat. Jejich řeč je plná zámlk, způsobených obtížným procesem rozpomínání:

pak se nám narodila dcera žejo Vlasta / ta byla nedonošená no / to sme měli strašně moc práce s ní / vona se pekla v troubě / narodila se v prosin / v lis / v červenci

V tomto případě trvalo rozpomínání a jeho verbalizace jen krátkou dobu; jindy je však jeho výsledkem celá zmatená pasáž. Mladí partneři pak někdy vypravěčům pomáhají vybřednout z časové dezorientace:

D

osumadvacátýho května sem dělal maturitu / odpoledne (…) a prvního června sem nastupoval na měření už k soukromý firmě

V

já myslela že to bylo až po technice

D

jo počkej / to bylo po technice (…) počkej tu maturitu sem dělal jináč / tu sem dělal v pátek třináctýho na Antonína / v pátek jo? / maturitu na tý rálce / já ti to řek prve špatně / a na tý technice sem dělal druhou státní zkoušku (…) a tu sem dělal osumadvacátýho května v pátek / jo? / ve tři hodiny vodpoledne / udělal sem to s vyznamenáním (…) no a v pondělí sem nastoupil na měření

Pravnučka musí pomoci prababičce i s upřesňováním počtu vnuků:

B

že sme žili v krásným manželství dvaašedesát let / žili sme spolu šťastným životem až do roku kolik? / umřel je to štrnáct let (…) teď už sem vdova je mně štyrya šestadevadesát let (…) mám hromadu dětí osum pravnoučat a osum vnuků / kolik? vnuků taky osum?

V

vnuků?

B

no štyry to sou štyry ne?

V

štyry no

B

štyry vnuci / vnuci je Dagmarka / Vítek / a táta tvuj a Tomáš / štyry vnuci a osum pravnoučat

Zápas starých vypravěčů s pamětí se ale netýká jen časových a početních údajů, ale také jmen osob, míst a pojmenování ne zcela běžných jevů. (Srov. o tom Cohen, 1994; Zeman, 2000.) To se projevuje častým užíváním výrazů já nevim, to už nevim, to už si přesně nepamatuju, nemůžu si vzpomenout, vypadlo mi to, vyskočilo mi to aj.:

no to si koupila v Poděbradech takový šaty / ježiš jak vono se to menovalo / takový lesklý / takový růžový

[11]– měli sme tam / už si nepamatuju jak se menoval / ale měli sme tam tělocvikáře dost takovýho pedanta

Mluvčí, kteří se na něco nemohou rozpomenout, si při této námaze leckdy ulevují expresivními výrazy:

herdek jak se menuje ten most / Jiráskův / za Jiráskovým mostem z tý jedný strany byla právě eště / vlastně vorařská kudy ty vory projížděly / to je taková / já nevim propusť nebo jak se tomu řikalo / no ten vor tamtudy projel / jak se tomu řiká slap nebo propusť / nebo jak se tomu řikalo

Z předchozí ukázky i ukázek následujících vidíme, že vypravěč, který si právě nemůže vybavit potřebné pojmenování (nebo ho ani nezná), se pokouší vystihnout příslušnou věc nebo jev opisem:

v září nás poslali na Slovensko do toho města pod horama / jak se menuje / no / no prostě pod Tatrama takový hlavní město

jak se tomu řiká / já nevim / takovej záchvat že se válí po zemi a neví vo sobě

Opět je tu třeba „spravedlivě“ připomenout, že boj s nedostatečnou pamětí postihuje bezpochyby často i mladší mluvčí; pouze frekvence těchto pasáží v řeči starých vypravěčů je nápadně vysoká. Kromě toho při hledání správného označení staří lidé nezřídka využívají pomoci svých mladších partnerů, kteří jim napovídají, odhadují potřebný výraz, ev. nabízejí různé možnosti. Starší mluvčí se k nim mnohdy přímo obracejí a hledají u nich pomoc:

D

v srpnu sme potom šli do Pelhřimova / ne Pelhřimov ne / hergot jak na Sázavě / jak vono se to menovalo já už nevim / tam sme měřili taky dráhu až na moravský hranice / jo? / z toho města / Při Přibyslav? / ne ne / Přibyslav ne

V

tak Ledeč nad Sázavou / Zruč nad Sázavou / já nevim

D

Přibyslav

V

jo? Přibyslav? přece jenom

D

no Přibyslav

Mladí lidé své starší příbuzné, známé, sousedy dokonce utěšují:

B

tenkrát se zrovna zastřelil pan / pan / sakra já mám blbou hlavu

M

ale nemáte / dyť luštíte křížovky

B

člověk už si nepamatuje / Roubíček

M

jo Roubíček

B

pan Roubíček / tak pani / pani / teď si zas nevzpomenu jak se menovala / Cirusová / pani Cirusová stála před vraty (…) vona mi to vypravovala

Úloha mladých partnerů tedy nespočívá pouze v tom, aby napověděli potřebný výraz nebo formulaci, ale je třeba také uchlácholit, ukonejšit babičky a dědečky, kteří si nemohou na něco vzpomenout. Povzbuzují je tím, že jejich komunikační nezdary způsobené neúspěšným rozpomínáním bagatelizují – nejčastěji slovy to nevadí, no to je jedno, to neni podstatný, na tom nezáleží.

B

tam byl jeden kerej byl hodnej a vodvážel třešně / to byl to byl no jak

V

to je jedno jak se menoval

B

vodvážel třešně

 

 

B

teď mi úplně vypadlo jak se menovali

S

no / to neni podstatný

B

ono mi to mezi vypravováním vyskočilo

[12]Nápověda a útěcha bývají i spojeny v jedné replice:

no to je jedno / prostě ňákej známej chirurg

no to je jedno / no prostě ňákej úředník

Někdy ovšem ani společné úsilí vypravěče a mladého posluchače v interakci nevede ke konečnému výsledku. V další ukázce babička použije několika různých opisů, vnučka se jí pokusí napovědět, navíc ji utěšuje a povzbuzuje (to nevadí). Potřebného místního jména se však stejně nedoberou:

B

no a jeli sme do / počkej to je / nejdřív je zastávka dyž se jede do Čkyň / jak / na Příbram / první je / jo jo ta velká stanice

V

to nevadí já nevim

B

neviš co? Bžez / ne

V

Březnice?

B

ne ne ne ne ne ne ne depak / je to blízko Prahy za Prahou / a bylo toho vojska tam z tej / já si na to nevzpomenu

Naproti tomu jiní vypravěči ve svém souboji s pamětí uspějí, jsou na sebe hrdi, vyjadřují své uspokojení:

mám správnou vzpomínku / pamatuješ na to? já byl kluk a mám to v tý mojí starý makovici zafixovaný / že na to nezapomenu až do smrti

To, že jsou někdy schopni časová, místní a jiná určení formulovat pouze přibližně, signalizují mluvčí neurčitými zájmeny a příslovci: to bylo ňák únor třicet čtyry; to byl ňák červenec; vona přijela až vod Loun vodněkad; von to měl tadydle ňáký pochroumaný / víš? Navíc užívají neurčité zájmeno ňákej, ňáká téměř pravidelně ve spojení se jmény osob, která před svým posluchačem vyslovují poprvé: jezdila tam do jednoho statku ňáká Sylva Čmelinská; a teď tam byl eště ňákej doktor Hořejší; vona sebou bere ňákou Jiřinku Vondřichovou.

Vzpomínání výrazně poznamenává i syntax vyprávění: mluvčí si v průběhu dalšího vypravování vybaví to, o čem chtěl mluvit dřív, přeruší tok řeči a vrací se nazpět, zařazuje různé opravy, zpřesnění. Tvar celé interakce založené na rozpomínání, napovídání, bagatelizaci drobných selhání atd., tj. počet replik v sekvenci, jejich vzájemné vztahy, opakující se komponenty (jako počkej, nevíš?, já nevim, to nevadí…) se opět přímo nabízí k přesné interpretaci v duchu konverzační analýzy. Vůbec by stálo za to zaměřit se v těchto projevech na stereotypy všeho druhu (tematické, lexikální, syntaktické, zvukové), které z nich nápadně vyvstávají. (Srov. o nich i Thimmová, 2000, s. 93–127.)

 

7. Stereotypy a opakování však nejsou ani zdaleka jediným tématem, které jsme zatím v této studii nechaly stranou a které se nabízí k dalšímu výzkumu. Vedle „reality života“ a „reality subjektu“ bude například zajímavé soustředit se v budoucnu speciálně na poznatky z oblasti „reality textu“ (srov. Čmejrková, 2001; Nekvapil, 2000), tedy na profilaci narativního žánru v těchto vyprávěních-rozhovorech (narativních interview); na jejich kompozici, jejich skladbu vznikající především jako výsledek postupů výčtových a vyprávěcích, tj. na poměr enumerativního sdělování životopisných dat na jedné straně a epického rozvíjení dějové linie při vypravování udá[13]lostí a příhod na straně druhé. Některým vypravěčům se daří budovat konzistentní posloupnost dějů, na níž je založena globální koherence textu; často ji ale zároveň narušují přemírou odboček a vsuvek. Starší mluvčí mívají sklon k jisté mnohomluvnosti a k málo uspořádanému uvádění spousty podružných informací; doprovázejí své vyprávění řadou doplňků, oprav, vysvětlení (např. identifikací osob, které v jejich „příběhu“ hrají zcela vedlejší roli), objasňují různé průvodní okolnosti. V textu tak obvykle vzniká jakási vedlejší, doprovodná linie, jejíž složky jsou od hlavního vyprávění odděleny pauzami, odlišným intonačním průběhem, jsou pronášeny rychleji, nižším hlasem atd. Málokdo z postarších vypravěčů je tak ukázněný, aby si tato narušení odpustil; o to větší úsilí pak nutně vyvíjejí posluchači, kteří při svém budování koherentní textové posloupnosti musí tyto překážky překonat. Někdy je to obtížné, vyprávění se však obohacuje o další svébytný rozměr.

Snad i tato ukázka možných témat a postupů postačí jako demonstrace našeho přesvědčení o užitečnosti celého projektu. Domníváme se, že je důležité vědět co nejvíce o tom, jakým jazykem mluví příslušníci nejstarších generací, s jakými komunikačními problémy se musí vyrovnávat – a jakým jazykem mají mladší generace mluvit s nimi, jak jim mohou při překonávání různých obtíží pomáhat. Máme tu jedinečnou možnost poznávat vyjadřování generací, jež naplnily své životy ve 20. století, z jejich vyprávění, a zároveň tohoto materiálu využít ke zkoumání mezigenerační a vlastně specifické mezikulturní komunikace.

 

LITERATURA

 

COHEN, G.: Age-related problems in the use of proper names in communication. In: M. L. Hummert – J. M. Wiemann – J. F. Nussbaum (eds.), 1994, s. 40–57.

COUPLAND, N. – COUPLAND, J.: Reshaping lives: Constitutive identity work in geriatric medical consultations. Text, 18/2, 1998, s. 159–190.

COUPLAND, N. – COUPLAND, J. – GILES, H.: Language, Society and the Elderly. Discourse, Identity and Ageing. Blackwell, Oxford – Cambridge 1991.

COUPLAND, N. – NUSSBAUM, J. F.: Discourse and Lifespan Identity. Sage Publ., London et al. 1993.

ČMEJRKOVÁ, S.: Naše a cizí v jazyce a kultuře Čechů z Ukrajiny. In: Naše a cizí v interetnické a interpersonální komunikaci. FF Ostravské univerzity, Ostrava 2001, s. 137–156.

GILES, H. – FOX, S. – HARWOOD, J. – WILLIAMS, A.: Talking age and ageing talk. Communicating through the life span. In: M. L. Hummert – J. M. Wiemann – J. F. Nussbaum (eds.), 1994, s. 130–162.

HAŠOVÁ, L.: Obraz sebe a druhého v narativním interview. In: Naše a cizí v interetnické a interpersonální komunikaci. FF Ostravské univerzity, Ostrava 2001, s. 121–127.

HOFFMANNOVÁ, J.: Domov důchodců: mezi institucionálním a fatickým diskurzem. In: J. Hoffmannová – O. Müllerová, Jak vedeme dialog s institucemi. Academia, Praha 2000, s. 93–115.

HOFFMANNOVÁ, J. – MÜLLEROVÁ, O. – ZEMAN, J.: Konverzace v češtině při rodinných a přátelských návštěvách. Trizonia, Praha 1999.

HUMMERT, M. L. – WIEMANN, J. M. – NUSSBAUM, J. F. (eds.): Interpersonal Communication in Older Adulthood: Interdisciplinary Theory and Research. Sage Publ., Thousand Oaks – London – New Delhi 1994.

NEKULA, M.: System der Partikeln im Deutschen und Tschechischen. Unter besonderer Berücksichtigung der Abtönungspartikeln. Linguistische Arbeiten, 355. M. Niemeyer, Tübingen 1996.

NEKVAPIL, J.: Z biografických vyprávění Němců žijících v Čechách: jazykové biografie v rodině pana a paní S. SaS, 61, 2000, s. 30–46.

[14]NEWERKLA, S. M.: Středoevropský jazykový areál a rakouská monarchie. V tisku.

NUSSBAUM, J. F. – COUPLAND, J. (eds.): Handbook of Communication and Ageing Research. L. Erlbaum Assoc., Mahwah, N. J. – Have, U.K. 1995.

SGALL, P. – HRONEK, J.: Čeština bez příkras. H+H, Jinočany 1992.

THIMM, C.: Alter – Sprache – Geschlecht (Sprach- und kommunikationswissenschaftliche Perspektiven auf das höhere Lebensalter). Campus Verlag, Frankfurt – New York 2000.

ZEMAN, J.: Ke komunikaci nejstarší generace: Problémy s užíváním proprií. Stylistyka, 9, 2000, 263–268.

Pozn.: Autorky děkují prof. dr. Františku Danešovi, DrSc., za cenné připomínky, kterých využily při konečné úpravě studie.

 

R É S U M É

Das Tschechisch im Dialog der Angehörigen unterschiedlicher Generationen

Dieser Beitrag ist der Sprache der Angehörigen der ältesten Generationen und den Besonderheiten ihrer Kommunikation mit den jüngeren Generationen gewidmet. Die Forschung stützt sich auf die Analyse der Tonbandaufnahmen, die die Erzählungen von alten Menschen (zumeist an jüngere Zuhörer gewendet) festhalten: sie erzählen ihren jungen Verwandten von ihrer Kindheit, Jugend und weiteren Etappen ihres Lebens. Die Analyse ist auf den Wortschatz dieser Erzählungen (z. B. auf die grosse Gruppe der Germanismen, Mittel der Bewertung usw.), auf den Vergleich der Vergangenheit und der Gegenwart, auf das Ausdrücken der Zeitangaben, auf den Kampf der alten Erzähler mit dem Gedächtnis und auf die Erklärungen der Ausdrücken, die die jüngeren Zuhörer nicht verstehen, gerichtet. Unsere Absicht ist, ein anschauliches Bild dessen zu vermitteln, was für ein Tschechisch die ältesten Generationen benutzen, wie sie erzählen und den Dialog führen, und welche Welt mit diesen Generationen untergeht (d.h. welche Ansichten, Einstellungen, Überzeugungen, Moral und zwischenmenschliche Beziehungen).


[*] Doc. PhDr. Olga Müllerová, CSc., jedna z autorek této stati, se 25. února 2002 dožila významného životního jubilea. Redakce a redakční rada Slova a slovesnosti se touto cestou připojuje k ostatním gratulantům a přeje O. Müllerové do dalších let zdraví, optimismus, radost z vědecké práce a životní pohodu.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, 118 51 Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 63 (2002), číslo 1, s. 1-14

Předchozí Lingvistické časopisy přístupné v on-line službě ProQuest 5000

Následující Bohumír Dejmek: Frekvence slov a tvarů substantiv a sloves v běžně mluveném jazyce