dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Z biografických vyprávění Němců žijících v Čechách: jazykové biografie v rodině pana a paní S.

Jiří Nekvapil

[Články]

(pdf)

From the biographical narratives of Germans living in Bohemia: language biographies in the family of Mr and Mrs S.

0. Tento článek vychází z jazykové, sociální a politické situace, která se utvářela na území České republiky v průběhu 20. století.[1] Empirickým východiskem jsou biografická vyprávění obyvatel německé národnosti, kteří žijí v České republice.[2] V článku se soustřeďuji na to, jak konstruují své jazykové biografie. Zajímá mě především to, jak si osvojovali (zejména po roce 1945) český jazyk – jde o to, které faktory při osvojování češtiny prezentují jako důležité a jaké osvojovací strategie formulují. Z tohoto hlediska si všímám i poválečného uchovávání němčiny u starších generací a osvojování němčiny u mladších generací českých Němců. Ukazuji, že při konstrukci jazykových biografií je relevantní i (jazyková) biografie explorátora a interakční konstituování výzkumné situace. Detailně se zabývám jazykovými biografiemi členů rodiny pana a paní S., především biografií pana S. a zčásti také biografií jeho manželky; na základě jejich vyprávění však rekonstruuji i základní rysy jazykových biografií jejich rodičů, dětí a vnuků, tedy příslušníků dalších tří generací. Na příkladu jedné rodiny tak lze ilustrovat některé jazykově-etnické procesy, které se odehrály na území České republiky v průběhu téměř celého 20. století.

 

1. Výzkum

Tato studie se opírá o biografický výzkum, který probíhá od roku 1995. V jeho rámci bylo dosud nahráno více než 40 nestrukturovaných interview. Tato interview se vyznačovala tím, že interviewované osoby (respondenti) v nich měly velký prostor pro souvislá vyprávění; v ideálním případě šlo o tzv. narativní interview (Schütze, 1987). Interview byla shromážděna mezi obyvateli Čech, o nichž bylo z různých zdrojů známo, že jsou (etnickými) Němci. Většina interviewovaných osob se narodila v 20. a 30. letech dvacátého století. Původním obecným cílem výzkumu bylo přispět k poznání života příslušníků německé menšiny (srov. Stehlíková, 1997), specifickým cílem se pak stalo studium jejich jazykových biografií.

V této studii se zabývám jen třemi interview; ta byla nahrána během tří návštěv ve východočeské vesnici K. v letech 1996, 1997 a 1998.[3] Interviewováni byli vždy stejní respondenti – manželé S. (pan S. je v transkriptech označován jako S, jeho [31]manželka jako T). V prvních dvou interview účinkoval jako explorátor autor této studie (v transkriptech označovaný jako E), v třetím interview byla explorátorkou německá studentka (v transkriptu označovaná jako F). První dvě interview proběhla téměř v úplnosti česky, třetí pouze německy. Zvolený postup měl prověřit stabilnost vyprávění zkoumaných respondentů. Formulováno z jiné strany, zvolený postup měl prověřit, do jaké míry je vyprávění respondentů ovlivňováno některými podstatnými okolnostmi výzkumné situace: faktorem plynoucího času (mezi jednotlivými interview byl zhruba odstup jednoho roku), různou prezentací výzkumného cíle a různou etnickou příslušností explorátora (a s tím spjatým používáním různých jazyků). Působnost těchto faktorů lze však stěží zkoumat odděleně.

Nahraná interview byla transkribována podle konvencí vypracovaných v konverzační analýze (viz např. Psathas, 1995).

 

2. Jazykové biografie a kognitivní potenciál biografických vyprávění

Jazykovou biografií rozumím takové biografické vyprávění, v němž vypravěč činí tématem svého vyprávění jazyk, resp. jazyky – především jejich osvojování a užívání. Jazyková biografie je jedním z aspektů obecné biografie jedince, např. vedle biografie profesní. Jazyk (podobně jako profese) může být důležitým prvkem i v konstrukci obecné biografie jedince, např. znalost či neznalost jazyka může respondent prezentovat jako relevantní faktor při rozhodování o výběru životního partnera. V této studii mě zajímají jednak biografie samotných vypravěčů (jazykové autobiografie), jednak biografie jejich nejbližších příbuzných – v tomto případě nerekonstruuji jazykové biografie jedinců z jejich vyprávění, ale z vyprávění vypravěčů prezentujících svou autobiografii. Vycházím tedy z toho, že jazykové autobiografie obsahují leckdy jakožto přirozený komponent jazykovou biografii rodinnou. Analýza rodinných jazykových biografií je samozřejmě velmi důležitá pro poznání některých dynamických aspektů jazykových situací.

Posledně uvedené tvrzení nás přivádí k problému kognitivního potenciálu biografických vyprávění. Položme si otázku, jaké druhy poznatků analýzou (jazykově)biografických vyprávění můžeme vůbec získat. V souladu s třemi přístupy k biografickým vyprávěním jde v zásadě o tři druhy poznatků (srov. Denzin, 1989; Konopásek, 1996). Z vyprávění respondentů lze získat poznatky o tom,

(1) jak „věci“ byly, jak události probíhaly (poznatky z oblasti „reality života“),

(2) jak respondenti „věci“ a události prožívali (poznatky z oblasti „reality subjektu“),

(3) jak respondenti o daných „věcech“ a událostech vyprávějí (poznatky z oblasti „reality textu“).

O který druh poznatků výzkumníkovi jde (resp. jak toto deklaruje), závisí jednak na jeho epistemologických východiscích, jednak na jeho výzkumných cílech. Obojí může také souviset. Programová rezignace na první i na druhý druh poznatků, tj. na výzkum „reality života“ i na výzkum „reality subjektu“, může výzkumníka přivést např. k pouhému studiu narativních žánrů.

V této studii se snažím získat poznatky především z druhé a třetí oblasti. Nezajímá mě tedy pouze to, jaké zkušenosti měli respondenti s osvojováním a užíváním ja[32]zyků, ale i to, jak tyto zkušenosti formulují a zda přitom existují nějaké typické prezentační způsoby; dále mě zajímá, jaké zkušenosti s jazykem jsou respondenti vůbec schopni verbalizovat apod. (srov. Franceschini, v tisku; Fünfschilling, 1998). V případě některých poznatků zaujímám i epistemologicky naivní postoj charakteristický pro přístup první a příslušný poznatek důvěřivě akceptuji jako fakt z „reality života“ (např. tehdy, když respondent řekne, že češtinu se začal učit ve škole v roce 1938).

 

3. První interview (1996)

Na manžele S. mě odkázal pan B. (sám český Němec) z nedaleké vesnice. Ještě týž den jsem je navštívil. Souhlasili s tím, že budou vyprávět, a za dvě hodiny začalo vlastní interview (nahrávka trvala 90 minut, tj. 2028 řádků transkriptu). Výzkumným cílem bylo elicitovat jejich biografie jakožto Němců v Čechách (nikoli tedy jejich biografie jazykové). Hned při úvodním setkání a potom na začátku interview jim bylo proto řečeno, že jde o sociologický výzkum Němců v Čechách; viz i další upřesnění:

 

(řádek 21–23)

E:

… a je to tedy o životě eh německé, německého obyvatelstva, který tady prostě nějak=

S:

=zůstalo

[(     )]

 

E:

vždycky

[žilo a]

prostě žije žije do dneška.[4]

 

Po vyjednání účelu interview a identity osoby, která konala interview (S: vy jste redaktor časopisu ňákýho?), položil explorátor několik biograficky orientovaných otázek, na něž pan S. i paní S. stručně odpověděli. Potom pan S. zjistil, že diktafon je už zapnutý, a vytvořil si prostor pro delší vyprávění: … já vám řeknu svůj příběh a manželka pak její. … narodil jsem se v P., v dvacátým šestým roce, … V rámci tohoto souvisle vyprávěného životního příběhu (ř. 86–154) tematizoval pan S. ‘jazyk’ až v závěru v souvislosti s charakteristikou svých synů: … já jsem jim dal hned zkraje němčinu vod dětství, jo? takže nemuseli ňáký školy ve- velice mít a znaj němčinu jako já nebo manželka. že jo. perfektně. (ř. 150–151)[5] Můžeme tedy konstatovat, že pan S. ‘jazyk’ ve své souvisle vyprávěné biografii sice zmiňuje, ale že toto téma neprezentuje jako biograficky příliš relevantní nebo problematické. Jak ještě uvidíme, neproblematičnost jazykových jevů bude symptomatická i pro ta biografická vyprávění pana S., která byla speciálně zaměřena na ‘jazyk’.

Pozoruhodné je ukončení souvisle vyprávěného životního příběhu pana S. z prvního interview.

 

(ř. 154–159)

S:

… to je tak asi ten příběh náš. můj. no manželka jak řikala, ta byla v šestaštyrycátým asi z baráku vystěhována, (.) vona nechce ňák mluvit, už mně to řikala.

[33]E:

ale ne::

T:

[kdež]

S:

[pro]tože vona zadrhává ještě v češtině. že jo

T:

no a moc.

 

Je zřejmé, že pan S. zde má problémy s odlišením personální biografie a rodinné biografie; za zmínku stojí nepochybně také to, že se zde zcela samozřejmě ujímá úlohy životopisce své manželky a že při zdůvodnění toho, proč přebírá tuto komunikační úlohu, se stává i jejím „mluvčím“ (ve smyslu Goffmana, 1981). Tyto faktory budeme muset vzít v úvahu, až budeme rekonstruovat jazykovou biografii paní S. (viz oddíl 4.2.).

Po této sekvenci (tj. po ř. 154–159) explorátor nabídl paní S., že může mluvit německy. Nabídl jí to česky i německy. Ta dále mluvila německy. Biografické téma (ř. 167–178) však brzy opustila a mluvila o problému vracení majetku českým Němcům po změně společenského režimu v r. 1989. Explorátor se pak snažil vrátit rozhovor k biografickému tématu a současně změnil jazykový kód. Od tohoto momentu (ř. 232) probíhalo celé interview česky.

Na tomto místě je vhodné připomenout, že v této studii mě jazyk zajímá jako téma vyprávění. Stranou zde tedy zůstává to, zda respondenti během interview hovoří dobře česky nebo dobře německy, resp. jaké variety češtiny nebo němčiny užívají, i to, zda a jak to v interview reflektují (viz výše: vona zadrhává ještě v češtině). Tyto lingvistické problémy stojí v zásadě mimo jazykové biografie chápané jako produkty vyprávění (na rozdíl od toho srov. Meng, 1995). Jinou věcí však je, že volba jazykového kódu může být konstitutivním prvkem jazykové biografie, zejména je-li tato volba úzce spjata s etnicitou explorátora (viz už výše).

O tom, jak si paní S. osvojovala češtinu, nepadlo v prvním interview ani slovo; pan S. se o svém osvojování češtiny zmiňuje dvakrát. Poprvé v návaznosti na sekvenci, v níž uvedl, že mu představitelé místního národního výboru navrhli, aby v tomto správním orgánu zastupoval německou menšinu; zdůvodňovali to podle pana S. tím, že ovládá češtinu i němčinu; pan S. nabídku přijal a tuto funkci vykonával šestnáct let (tj. do r. 1974). V této souvislosti říká: jenomže prostě (…) český školy nemám. vůbec ne. já jsem samouk v češtině. (ř. 594)

O něco později rozvíjí na příkladu toho, jak si osvojoval češtinu, teorii úspěšného osvojování cizích jazyků.

 

(ř. 699–717)

S:

… no, podivejte se, já že jsem se naučil česky, já jsem se dostal mezi samí Češi. mně jinýho nezbývalo, než se naučit.

E:

ehm

S:

no a měl jsem to štěstí, že jsem vždycky trefil na lidi, kerý mi v tom pomohli.

E:

ehm

S:

když jsem požádal,

[když něco řeknu,]

T:

 

[no když si to pama]tuješ takle=

S:

=když řeknu něco špatně, vopravte mě,

E:

ehm

S:

gramatiku jedno to samý, taky. když jsem začal psát v češtině, tak jsem byl v dolech a tam jsme měli kluci, tam z jižních Čech nebo takle,

[34]E:

[ehm]

S:

[tak jsme] se zkamarádili a hlavně Petr, že jo,

E:

ehm

S:

vždycky, když jsem začal psát takle

če[sky,]

 

E:

 

   [ehm]

 

S:

napiš něco, já ti to vopravim, no tak jsem psal, no. a zpočátku takle a takle vysvětlil a pak povidá, víš co, už se na tebe vyprdnu, už to už to celkem umíš, my máme český školy, ty nemáš, ale děláme chyby zrouna tak jako ty.

           

 

Sekvenčně je tato pasáž zapojena do prezentace jazykových biografií rodinných příslušníků. Podívejme se na to, co této pasáži předcházelo. Nejprve pan S. hovořil o tom, jak jazykově vychovával své syny (ř. 601–627), pak přešel z iniciativy explorátora na generaci vnuků a o komunikaci se svou vnučkou řekl:

 

(ř. 659–663)

S:

my ((tj. pan a paní S.)) hovoříme německy, řekneme jí německy něco, vona de, a perfektně to provede, ale na nás hovoří česky.

E:

ehm

S:

na nás mluví česky, protože ví, že umíme česky, tak prostě ňák se nesnaží. teď jsme byli v Německu, a tam měla kamarádku a hned to šlo jinák.

 

K této sekvenci pan S. odkázal o něco později na ř. 690, když kvalifikoval komunikační schopnosti manželek svých synů: snachy rozuměj, ale taky nehovořej. ((tj. rozumí německy, ale německy nehovoří)).

Vidíme tedy, že pasáž, v níž pan S. mluví o svém osvojování češtiny (ř. 699–717), následuje po pasážích, v nichž je tématem osvojování němčiny. To je relevantní ze dvou hledisek. Jednak je to dokladem toho, že pro různé generace rodiny pana S. bylo, resp. je problémem osvojování různých jazyků (L1 manželů S. a jejich synů je totiž němčina, L1 snach a vnuků je čeština), jednak to, že pan S. na výše uvedených řádcích 699 a 700 skutečně formuluje svou teorii úspěšného osvojování cizích jazyků, nikoli jen češtiny.[6]

Základním prvkem v této teorii je externě daná nemožnost používat L1; formulováno jinak: je třeba, aby se jedinec nacházel v takových komunikačních situacích, v nichž není možné přepnout z L2 do L1 (já že jsem se naučil česky, já jsem se dostal mezi samí Češi. mně jinýho nezbývalo, než se naučit.). S tím je ostatně v souladu i výše uvedené tvrzení pana S. český školy nemám. vůbec ne. já jsem samouk v češtině, neboť školní jazyková výuka přepnutí z L2 do L1 v zásadě vždy umožňuje a leckdy s ním i přímo počítá. Další promluvy pana S. (ř. 702n.) se explicitně týkají už jen jeho úspěšného osvojování češtiny. Pan S. tento proces v podstatě vidí jako výsledek vzájemného působení externích a interních faktorů. Na jedné straně je to všudypřítomnost „pomáhajících osob“, nositelů L2, jejich ochota pomáhat při osvojování L2, jejich vstřícné aktivity (napiš něco, já ti to vopravim, no tak jsem psal). Na druhé straně při osvojování češtiny prezentuje pan S. jako relevantní i vlastní aktivity – všimněme si, že o pomoc s osvojováním některých rysů češtiny žádá on sám. Zajímavé je samozřejmě to, čeho se vyžadovaná pomoc týká. Pan S. ztotožňu[35]je pomoc s opravováním, a to jak v oblasti mluveného jazyka (když řeknu něco špatně, vopravte mě), tak v oblasti jazyka psaného (chyby). Co pan S. míní gramatikou (ř. 708), není z jeho promluvy jasné.

Základní prvek v teorii osvojování cizích jazyků pana S., totiž nemožnost používat L1, vyrůstá z konkrétní situace německého obyvatelstva v Čechách po 2. sv. v. (o tom viz dále).

 

4. Druhé interview (1997)

Výzkumným cílem druhého interview byla elicitace jazykové biografie pana S. Druhé interview bylo sjednáno telefonicky dva dny předem. Připomenul jsem, kdo jsem, a pak podle dodatečného záznamu („field notes“) proběhla tato sekvence:

 

E:

mě by tentokrát zajímalo, jak jste se naučil česky.

S:

to je velmi jednoduchý. já jsem se naučil sám.

E:

ale mě by to velmi zajímalo. kdybyste mi to mohl vyprávět.

 

Na začátku návštěvy pan S. řekl, že to bude krátké, čímž patrně odkazoval na téma interview, které jsem mu sdělil v telefonním rozhovoru. Toto opakoval i bezprostředně před zapnutím diktafonu (nahrávka trvala 45 minut, tj. 1020 řádků transkriptu).

 

4.1. Jazyková biografie pana S.

Uvedeme si nyní v úplnosti transkript začátku interview (ř. 1–88). Na samém začátku zde explorátor zmiňuje magnetofonovou nahrávku prvního interview a výbornou úroveň češtiny pana S. Tento strategický kompliment je jedním z posledních impulsů k elicitaci jazykové biografie pana S. Povšimněme si, že pan S. vypráví velmi samostatně a že zřetelně vymezuje začátek a konec svého vyprávění. Jeho vyprávění nám tak může podat jistou představu o tom, jak jsou jazykové biografie produkovány jakožto narativní žánr.

 

(ř. 1–88)

E:

dobřee ((smích)) mě mě by mě by zajímalo, eh že já když jsem poslouchal ten váš ten váš sek že jo tak ta vaše čeština je naprosto skvělá,=

S:

=no=

E:

=tak se ta otázka sama sama prostě nabízí. jako jak, (.) jak to vůbec vzniklo. (.) u vás.=

S:

=každýmu řikám, eh (.) jsem samouk. (.) v češtině.

E:

eh:m,

S:

a nemám vůbec češký školy, (..) jo

[já] znám výslovnost všechno (.) celkem

E:

 

[hm]

S:

dobře,

E:

ehm,

S:

ale nedovedu vysvětlit pády

E:

ehm,

[hm]

       [ehm]

 

S:

 

[takle] že nemám školy. že

pros[tě jsem] se to neučil. ale vim přesně jak

 

se to říká ale=

E:

=hhm.

S:

(.) nevím který pád přesně todle je nebo támhleto. že jo.

E:

ehm,

S:

mnoho lidí sem chodí, abych jich naučil německy,

E:

ehm,=

[36]S:

=jó (.) a zas s těma pádama jsme na štíru.

E:

ehm,=

[ehm,]

S:

=jo,

[takže] prostě nedovedu, (.) takle říct jak a to je. (.) a jak jsem se to

 

naučil. no. (.) v osumatřicátym roce, (..) jsme začali ve škole mit, e:h (.) dvě hodiny za týden češtinu. (.) učitel sám neuměl česky. jo, (.) on měl (.) von měl jenom z knížky takle lampa pumpa guma tulipán,=

E:

=ehm,=

S:

=a tam byly obrázky k tomu, a tak takle (.) nám to začalo. (.) pak (..) v osumatřicet- třicátym když (.) to zabral, (..)

E:

hm=

S:

=Hitler, že jo, (.) Sudety,

E:

ehm,

S:

tak čeština vypadla. (.) pochopitelně, (.) a do pětaštyrycátýho roku nic. (.)

E:

[ehm ehm]

S:

[a to jsem tam] stál, (.) prostě (..) něco (.) maličko jsem věděl. (.) ale vostatní jsem se musel přiučit. (.) dostal jsem se do kraje, (.) k sedlákum, a takle, (.)

E:

ehm,

S:

pak jsem zis- chytil místo, (.) v sedumaštyrycátym u ňákého pana Dejmka v Kamenici, (.) von byl v koncentráku, ale e:h

E:

ehm,

S:

né nějak že by e:h proti mně ňáko něco [řikal,]                                                 

 

E:

 [ehm,]                                                 

 

S:

nebo takle, (.) měl (.) štyry děti, (.)

E:

(ehm,)=

S:

=no a ty mně pomáhaly prostě se zdokonalovat (.) v češtině. vždycky jsem se ptal, a byl jsem rád když mi vyhověly, (.) když mě opravily, (.) no a když jsem něco nevěděl tak jsem se šel zeptat, pak jsem začal pomaličku číst taky, (.)

E:

ehm,

[ehm,]

S:

jo,

[ňáký] noviny ňákou literaturu a takle, (.) tak tim jsem se zdokonalil,

 

pak jsem musel eště. do český armády, (.)

E:

ehm,

S:

jo (.) tam jsem sloužil, (..) jako (..) nespolehlivý=

E:

=ehm,=

S:

=petepák,=

E:

=ehm, ((smích))=

S:

=jo, (.) dostal jsem se do dolů,

E:

ehm,=

S:

=do ostravských, byl jsem v Orlové (.) [na Žo]fince               

na Zápotockym (.) no a eh po vojně

E:

 [ehm,]                       

 

S:

(.) jsem to podepsal (.) prostě když mě prověřili potom ale, (.) čistě jenom tim že jsem, (.) podepsal na tři roky, (.)

E:

ehm,

S:

brigádu, (.) v dolech.

E:

ehm, ehm,

S:

no a

[pak jsem chodil do]

 

T:

 

[ale já nevim]

eh-eh-eh je to náš? (.) čaj, ale co to bude dělat

 

nevim.

E:

hhm. (.)

[dobře]

dobře

 

T:

 

[podi]vejte.

ňák málo barví.

E:

ó děkuju.=

S:

=tam jsem chytil prostě taky partu, zas hoši eh vod Českých Budějovic, (.) z jižních Čech, (..) jó, (.) a ty mě (.) prostě pravopis takle to jsem začal něco psát taky, (.)

[37]E:

ehm,=

S:

=dycky jsem jim to strčil, jeden kamarád, (.) Petr ňákej (.) Pytelka (.)

E:

ehm,             [děkuju.]

 

S:

tomu jsem to [strčil,]

jsem povidal Petře. (.) vokoukni to, (.) voprav mně ty chyby,

E:

ehm,=

S:

=no a tak prostě to takle nějak uďál, a povidá no (.) člověče (.) za ňákej čas povidá. (.) my máme český školy, my (.) to známe taky ale (.) sem a tam tu chybu taky uděláme=klidně můžeš psát. (.) no tak jsem začal prostě jsem- a neručim eště dneska taky za chyby. (.)

E:

ehm, ehm=

S:

=no takže prostě e:h tam jsem se zdokonalil ještě víc. (..) no a za ty tři roky co jsem tam byl, (.)

E:

[ehm]

S:

[tak] mně to vyšlo celkem dobře, (.) no a pak když to skončilo, tak jsem tady začal ve Lhotce, (.)

E:

ehm,

S:

s manželkou jsme chodili do práce=mezitim jsem se oženil, (.)

E:

ehm,

S:

a ve Lhotce jsme zakotvili až do důchodu. (.)

E:

ehm, ehm,

S:

no. takže prostě (.) takle to je jednoduchý a (.)

E:

ehm, ehm,=

S:

=dobrý. no

                             

 

Budeme se nyní zabývat některými dalšími stránkami uvedeného vyprávění. Vidíme, že pan S. prezentuje téma jazyk v úzké souvislosti se svou obecnou biografií. V závěru jeho vyprávění se dokonce objevují typické obecně biografické prvky, které nejsou z hlediska tématu jazyk vůbec relevantní, resp. pan S. je jako takové neprezentuje (s manželkou jsme chodili do práce, mezitim jsem se oženil a ve Lhotce jsme zakotvili až do důchodu).

Konzistentně s prvním interview začíná pan S. svou jazykovou biografii sebekategorizačním tvrzením každýmu řikám, eh (.) jsem samouk. (.) v češtině; načež pokračuje: a nemám vůbec češký školy. Tím je v zásadě dáno to, že češtinu ovládá, ale není schopen jazykové analýzy. Pan S. to formuluje takto: znám výslovnost všechno (.) celkem dobře, ale nedovedu vysvětlit pády. Co rozumí několikrát zmíněnými pády a potížemi s nimi, není jasné (podobně jako v prvním interview v případě gramatiky). Lze spekulovat o tom, že mu jde o bohatý morfologický systém češtiny, s nímž mají cizinci běžně problémy, nebo o některé frekventované pravopisné jevy korelující v češtině se specifickými pády (viz jeho zmínky o tom, jak se učil psát česky) nebo o rozdílné vazby českých a německých sloves apod. V souladu se sebekategorizací „jsem samouk“ prezentuje pan S. své první kroky při osvojování češtiny jako marginální: jeho učitel češtiny ani neuměl česky, omezoval se v zásadě na výuku lexika (později na ř. 171 pan S. říká: ňáká tvorba vět nebo něco takovýho nepřišlo v úvahu. čistě jenom slovíčka ňáký). Pak už do jeho jazykové biografie zasáhly velké historické události. Ty na jedné straně způsobily, že dál už nerozvíjel osvojené elementy češtiny (tak čeština vypadla. (.) pochopitelně, (.) a do pětaštyrycátýho roku nic.), a na straně druhé způsobily, že se po konci 2. sv. v. a v letech bezprostředně následujících ocitl v řadě ryze českých prostředí (viz např. pak jsem musel eště. do český armády), v nichž se nehovořilo jeho L1. Svou tehdejší (jazykově)biografickou si[38]tuaci shrnuje pan S. v tvrzení: prostě (..) něco (.) maličko jsem věděl. (.) ale vostatní jsem se musel přiučit. To, jak pan S. prezentuje své osvojování češtiny po r. 1945, je konzistentní (a zčásti se téměř kryje) s jeho vyprávěním během prvního interview. K faktorům, které vidí jako relevantní, přidal pouze četbu novin a literatury.

Celkově lze konstatovat, že panu S. se jeví jeho úspěšné osvojení češtiny jako transparentní a dobře pochopitelné. Jde o „jednoduchý“ proces: takle to je jednoduchý, uzavírá své souvislé vyprávění; to je velmi jednoduchý, říká do telefonu na žádost, zda by nevyprávěl na diktafon, jak se naučil česky; a koneckonců k vyprávění toho ani mnoho není – bude to krátký, oznamuje před vlastním interview.

Nyní se budeme věnovat tomu, jak pan S. po ukončení svého souvislého vyprávění reaguje na některé doplňující otázky explorátora. Na otázku, zda někdy zažil ve své rodině češtinu, uvedl pan S., že jeho bratr byl na výměně (na handlu jak se dřív říkalo) v českém prostředí a jeden český chlapec zase u nich v rodině, aby se naučil německy. V této souvislosti pan S. říká: takže prostě ta čeština mně jaksi vod poslechu co. (..) maličko dala. Podobně se vyjadřuje k účinku toho, že do německé školy, kterou navštěvoval, chodili na jeden nebo na dva roky čeští chlapci, aby se naučili německy. Pan S. k tomu říká: tak sem a tam to slovíčko ((se)) takle vodposlechlo, ale to mezitim zase vypadlo. Povšimněme si, že pan S. tento způsob osvojování češtiny prezentuje jako něco, v čem on sám nebyl agens, jako něco, čemu byl víceméně pasivně vystaven. Tento způsob osvojování češtiny, charakteristický pro formování „marginálních jazykových kompetencí“ (Franceschini, v tisku), kontrastuje s aktivním přístupem pana S. po roce 1945; zároveň není v rozporu s jeho tvrzením, že je v češtině samouk. S tím je ostatně v souladu i jeho další tvrzení: otec uměl částečně taky jenom ((tj. česky)). Podobně se k zanedbatelné úloze otce při svém osvojování češtiny vyjadřoval pan S. už i v prvním interview: máma neuměla vůbec česky. táta sem a tam slovo. Z toho pak vyplývalo, že doma se mluvilo jenom německy.

 

4.2. Jazyková biografie paní S.

Už jsme viděli v prvním interview (ř. 154–159), že paní S. má s vyprávěním problémy. Ty jsou dány tím, že češtinu ovládá hůř než pan S. (nejnápadnější je to v oblasti výslovnosti a morfologie). Častěji proto hovoří pan S. Paní S. obsáhle nevypráví. Pan S. je také komunikačně kooperativnější – to bylo vidět i v pasážích prvního interview, které probíhaly německy. Explorátor tyto skutečnosti v průběhu prvního interview akceptoval a v dalším výzkumu s nimi už přímo počítal – formulace výzkumného cíle druhého a třetího interview se týkala jen pana S. a interview byla sjednána s ním. Je třeba zmínit i to, že paní S. nebyla při nahrávání jednotlivých interview někdy přítomna (viz pasáž týkající se servírování čaje v závěru souvislého vyprávění pana S.; oddíl 4.1.). Tyto okolnosti způsobily, že jazykovou biografii paní S. budeme muset rekonstruovat i z vyprávění pana S.

Paní S. se zapojila do druhého interview po první doplňující otázce explorátora, v níž ověřoval rok, kdy se začal pan S. ve škole učit češtinu. Oba manželé se shodli na tom, že s češtinou se setkali ve škole v roce 1937, 1938 (ř. 94–106). Dodejme, že stejné vzpomínky na dobu jejich dětství umožňuje už jen to, že oba pocházejí ze stej[39]ného kraje (z nedalekých vesnic) a že pan S. je jen o dva roky starší (nenavštěvovali však tutéž školu). Vzápětí paní S. prezentuje téměř stejný jazykový prožitek, který jsme registrovali už v jazykové biografii pana S. Paní říká: ze školy umím zrovna lampa pumpa guma nula. (ř. 109) I z dalších míst analyzovaného interview je zřejmé, že jazyková biografie paní S. se do roku 1945 hodně podobá jazykové biografii jejího manžela. Po roce 1945 se však v jejich individuálních jazykových biografiích objevuje jeden diferenční prvek: různé podmínky pro osvojování češtiny. Tím lze vysvětlit, proč paní S. má menší jazykovou kompetenci v češtině než její manžel. Pan S. to formuluje v duchu své teorie úspěšného osvojování cizích jazyků takto:

 

(ř. 212–223)

E:

ehm ehm (…) a jak vaše paní. (..)

S:

paní obdobně, (.) jenomže ta měla víc (.) možností tady mezi (.) německou národností (.) hovořit německy. (.) nebyla nucená prostě tu češtinu si takle osvojit. (.) že, tady v tom domě. (.) byli hodně (.) skoro většina Němců, (.) vystěhovanejch, (.) jo, sem do toho domu a pracovali ve Lhotce (.) ve fabrice.

E:

ehm ehm

S:

no tak vona prostě to nepotřebovala. (.) dvakrát. (.) v obchodě takle ty nákupy a to všechno to (.) to zvládla pak už. jo, (.) ale ten začátek taky nebyl dobrý. a vona ( ) eště dodnes.

E:

no

S:

slyšíte sám dyž takle hovoří,=

E:

=hm=

S:

=že prostě (.) jí to tak nejde.

 

Stručně řečeno, paní S. nežila po roce 1945 v ryze českých prostředích, měla dostatek možností hovořit svým rodným jazykem, a proto se češtinu nenaučila tak dobře jako pan S.

 

4.3. Z rodinné jazykové biografie

Svou jazykovou biografii pan S. zasazuje do mnoha sociálních vazeb. Jeho autobiografie je přirozeně začleněna i do rodinné jazykové biografie. K její konstrukci také přispívá narativně ne tak aktivní paní S. Z obsahového hlediska je pro jazykovou biografii rodiny pana a paní S. charakteristická zejména jazyková výchova dětí a vnuků (viz už výše). Z formálního hlediska je pro konstrukci rodinné biografie symptomatické to, že vypravěč užívá plurálových jazykových forem (vypravěčský subjekt se stylizuje jako „my“).

Jak známo, výchova je záležitostí zčásti privátní (rodina), zčásti veřejnou (instituce, zejména škola, obecně: veřejný prostor), a proto se v ní musí reflektovat velké historické události a s nimi související dobová politická situace. Německo prohrálo válku, více než 2,5 milionů Němců bylo odsunuto po roce 1945 z území dnešní České republiky a ti, kteří (z různých důvodů) mohli zůstat, byli ještě po řadu let diskriminováni a leckdy nenáviděni. V české společnosti se na všech úrovních uplatňovala často strategie, „aby Němci nemluvili německy“ (viz Nekvapil, v tisku). Mnoho německých obyvatel tento asimilační trend nakonec akceptovalo.[7] V takové [40]situaci rozhodovat o jazykové výchově svých dětí znamenalo činit závažná životní rozhodnutí. Jak tedy vypadal „jazykový management“ v rodině pana a paní S.?[8] Připomeňme si, že pan S. se narodil v r. 1926, paní S. v r. 1928; jejich první syn Horst v r. 1953 a druhý syn Kurt v r. 1959. Povšimněme si nejprve toho, že oba synové dostali německá jména, která nelze počeštit (toto je v zásadě možné u německých jmen jako Hans, Ernst, která mají české ekvivalenty Jan, Arnošt).

Jazykovou výchovu svých dětí prezentuje pan S. jako něco, o čem se v rodině diskutovalo a co bylo plánováno. Manželé brali v úvahu úroveň své jazykové kompetence v češtině a své zkušenosti s osvojováním cizích jazyků (viz už výše uvedenou teorii pana S.). Brali v úvahu i jazykové znalosti matky paní S., která se často starala o jejich děti (babička neuměla skoro vůbec česky).

 

(ř. 242–249)

S:

=my jsme (.) když eh přišly děti, (.) nejdřív přišel Horst, (..) tak jsme řikali no (.) eh špatně (.) ho naučit česky. (.) by bylo špatný.

E:

hm

S:

tak rači pořádně německy, a češtinu si mezi (.) dětmi (.) osvojí coby dup.

E:

ehm

S:

a taky jo. (..) byla tady ňáká (.) učitelka školky, (.) tak jsem za ní došel když (.) dospěl toho věku když měl jít do školky, a (.) povidám. (.) takle podivejte se. (.) tak a tak to s nim vypadá, on česky moc eště neumí, (.) vona povida pane Siegl nebojte se, (.) já ho naučím a taky jo (.)

 

Manželé S. spolu mluvili a dosud mluví německy. Se svými syny vždy mluvili německy. V rodině se však užívaly a dosud užívají dvě variety němčiny. Pan a paní S. spolu hovoří a hovořili nářečím a se svými syny spisovnou němčinou. Toto byla strategie, která se uplatňovala i v jiných rodinách. Důvodem byla neexistence německých škol po roce 1945 – spisovná němčina jakožto ceněný kulturní statek tak mohla být předávána další generaci českých Němců jen v rodinném prostředí.

Synové pana a paní S., Horst a Kurt, si aktivně osvojili spisovnou němčinu, což jim po roce 1989 umožnilo, že se stali zástupci zahraničních firem v České republice. Místní německý dialekt, základní dorozumívací prostředek svých rodičů, znají pasivně. Oba příkladně zvládli češtinu. Oba si vzali za manželky Češky. Ty němčinu ovládají jen pasivně. V rodinách Horsta i Kurta se mluví česky. Mateřským jazykem jejich dětí je čeština. Němčina je pro ně vedle angličtiny cizím jazykem, který se učí ve škole, v krajském městě, v němž obě rodiny žijí. Když přijedou na návštěvu k rodičům svých rodičů do vesnice K., snaží se pan a paní S. tuto situaci změnit. Pan S. to formuluje takto: vnuci no tak, (.) snažíme se jim tu němčinu taky dát (ř. 306).

Pan S. by si také přál, aby se jeho manželka zlepšila v češtině; ve vesnici K. už ostatně nežije nikdo, s kým by mohli manželé hovořit německy. V souladu se svými zkušenostmi jí vypomáhá aktivitou, kterou považoval při svém osvojování češtiny za klíčovou, totiž opravováním chyb.

 

(ř. 114–124)

S:

=a manželce to dodnes eště dobře nejde. (.) čeština.=

E:

=ehm, ehm,

[41]S:

ona e:h prostě mužský

[ženský rod,]

T:

 

[ale nadávat] umím.

E:

((smích))=

S:

=mužský ženský rod nebo takle tak ona, (.) mužu jí to říct desetkrát a mě to tluče

 

[do uší]

E:

[hmm]

S:

když to špatně řekne. (.) tak ji dycky opravím a (.) sousedi dycky řikaj. nechte ji my

 

jí rozumíme. no ale (.) rád bych aby si to trochu jaksi (.) osvojila lepší

[no.]

E:

 

[ehm,]

S:

ale (.) to už asi nedokážu.

         

 

5. Třetí interview (1998)

Třetí interview proběhlo v úplnosti německy. Domluvila ho telefonicky německá studentka slavistiky, která byla na půlroční stáži v Praze (v transkriptech je označovaná jako F). Interview sjednala za účelem své práce na sociologickém projektu; předmět výzkumu telefonicky prezentovala nejprve obecně jako nationale minderheiten in der tschechischen republik a vzápětí specificky jako problematiku jazyka (es geht eh vorwiegend um um sprache zum beispiel also wie das in ihrem leben so abgelaufen ist). Diktafonem zachytila 40 minut interview (což činí 1070 řádků transkriptu).

Hned na začátku interview se pan S. snažil zjistit, jaký je smysl výzkumu: sie hatten wohl befürchtungen dass wir nicht richtig deutsch sprechen mehr ne? To explorátorka rázně popřela a na otázku, o co tedy jde, řekla: es wäre schön wenn sie erzählen könnten wie sie mit den beiden sprachen leben, wie das war als sie kind waren und dann auf arbeit. wie und wo haben sie zum beispiel tschechisch gelernt und wann sie deutsch gesprochen haben. (cituji z dodatečného zápisu; diktafon byl v té době vypnut).

Další průběh celého interview se značně podobá průběhu prvního a druhého interview. Také v tomto interview pan S. souvisle vypráví požadovaný příběh (ř. 74–269) a zřetelně vymezuje jeho začátek a konec (začátek: also meine grundlage an tschechisch war (.), konec: no das war dann so ziemlich eh von dem stück her, alles wie ich das tschechisch gelernt habe.). Svou jazykovou biografii prezentuje pan S. velmi podobně jako v předcházejících interview: opakují se v ní tatáž sociální prostředí, vystupují v ní titíž lidé, kteří konají tytéž aktivity, nalezneme zde stejné nebo velmi podobné citace z promluv těchto lidí a rovněž aktivity samého pana S. se ve značné míře opakují; velké rozdíly nenajdeme ani v komentářích a hodnocení, které pan S. zapojuje do svého vyprávění. Po formální stránce připomínají německé formulace pana S. leckdy jeho formulace české z prvního a druhého interview. K faktorům, které působily na jeho osvojování češtiny, přidal pan S. pouze tlumočnickou činnost. Byl využíván jako tlumočník při výměnách pracovníků (freundschaftsaustausch) mezi podnikem, v kterém pracoval, a jedním podnikem ve východním Německu (v Zittau). Všimněme si, jak to pan S. formuluje (nejprve slovesný rod trpný, pak činný): da wurde ich immer mitgenommen als dolmetscher und dann habe ich das immer so geregelt. Na tomto jazykovém detailu můžeme ilustrovat obecný konstrukční princip, který se často uplatňuje v (jazykové) biografii pana S. – integraci vnějších [42]podnětů do vlastních aktivit. Takový přístup připomíná jednu z „životních trajektorií“ z biografických studií F. Schützeho (např. 1984) – jde o takovou prezentaci vlastního života, v níž jedinec pod tlakem vnějších okolností mění své původní životní plány, klade před sebe cíle jiné a ty v nových životních podmínkách dosahuje.

Jedna věc je však pro třetí interview přece jen charakteristická. Pan S. nápadně zdůrazňuje to, že se sice dobře naučil česky, ale že také mluvil a mluví německy. Už jsme viděli výše, že pan S. ještě před vyjednáním tématu interview interpretoval to, že se explorátorka zajímá o problematiku jazyka, jako výzkum toho, jak čeští Němci ovládají němčinu. Takový výzkum by byl nepochybně smysluplný, neboť řada německých obyvatel žijících v Čechách německy už dobře nehovoří. Pan S. si však zakládá na tom, že on, ani jeho rodina k nim nepatří. Ke konci interview k tomu říká:

 

(ř. 873–883)

S:

viele bereuen es heute dass sie s deutsch so abgelehnt haben

da[mals nach]

F:

 

    [hm]

S:

fünfundvierzig

F:

hm

S:

dass sie heut nicht mehr deutsch sprechen.

F:

ja.

S:

viele bereuen

[das].

F:

 

[hm] hm.

S:

und uns sind sie jetzt fast neidisch dass unsere beide söhne

[per]fekt

F:

 

[ja]

S:

deutsch sprechen,

         

 

Pan S. v třetím interview sice hovoří převážně o svém osvojování češtiny (viz i úvodní a závěrečnou větu jeho souvislého vyprávění), ale tentokrát dává nápadně najevo, že jeho úspěšné osvojování češtiny neprobíhalo na úkor němčiny. Proč toto nečinil ani v prvním, ani v druhém interview, lze podle mě vysvětlit dvěma okolnostmi, které ovlivnily průběh celého interview. První věcí je to, že explorátorka při vyjednání tématu interview zmínila, že jí jde o oba jazyky (viz výše). Tento úkol jako by pan S. plnil v promluvách, které mají převážně narativní charakter: erst 1948 haben wir uns mit der frau kennengelernt, und wir haben uns dann eben nicht geniert eh deutsch zu sprechen … Avšak pouze specifičností tématu interview už stěží vysvětlíme promluvy bilančního charakteru: … und deutsch habe ich nie verlernt und werds auch nicht mehr verlernen. Druhou věcí, která ovlivnila průběh třetího interview, je zřejmě to, že explorátorka je etnická Němka, v Německu žijící a odtud přicházející. Pan S. toto dobře ví a na řadě míst se snaží demonstrovat svou spjatost s etnikem, které explorátorka v dané komunikační situaci reprezentuje. Symptomatický je v této souvislosti následující bonmot, jímž paní S. podporuje svého manžela: wie manchmal wenn sie ((tj. Češi)) uns zusammen sprechen hören deutsch fangen sie an du kannst auch deutsch? da fängt der mann an, nee ich kann auch tschechisch. Tímto bonmotem paní S. dokládá právě to, co jsme naznačili už výše: pan S. ovládl češtinu dokonale, ale zůstává (českým) Němcem, hlásícím se ke svému mateřskému jazyku.

Průběh interview byl ovlivněn nejen některými základními rysy explorátorčiny obecné biografie (viz výše), ale i její jazykovou biografií. Explorátorka prezentova[43]la v druhé polovině interview to, jak se učila a učí česky, a tak elicitovala další aspekty jazykové biografie pana S. Na její otázku, zda vidí – na pozadí němčiny – nějaké obzvláště obtížné jevy v češtině, pan S. řekl:

 

(ř. 587–600)

S:

also ja das tschechisch mit dem häkchen und mit den strichen

[das ganze zeug] das

F:

 

[((Lachen))        ]       ja im

S:

schreiben muss man dann schon zurechtkriegen ((Lachen))

F:

ja.

S:

und das ř und dann die

[aussprache s macht]

deutschen viel

schwierigkeiten. [ja]  

F:

 

[ja aussprache]

ja.

[hm]

S:

mir hats zuerst auch schwierigkeiten

ge[macht]. keine angst ich bin auch nicht

F:

 

    [ja].

S:

[gleich is kein] gelehrter vom himmel gefallen. wie man

[sagt ja]

F:

  [((Lachen))]

     [nee] ja das stimmt

S:

man hat sich müssen üben.

F:

hm.

S:

dass das zurechtkommt.

               

 

V této pasáži si povšimněme alespoň dvou věcí. Už poněkolikáté zde pan S. klade do popředí zvládnutí pravopisných problémů. Tuto fascinaci pravopisem sdílí pan S. s českou společností, v níž se pravopisu přičítá velká důležitost. Úsilí zvládnout český pravopis je zároveň jedním z důkazů toho, že vývoj znalostí češtiny u pana S. lze po roce 1945 charakterizovat jako přesun od marginální jazykové kompetence k jazykové kompetenci centrální. Druhou věcí je to, co se objevuje ve vyprávěních pana S. také už poněkolikáté: úspěšné osvojení druhého jazyka je dlouhodobý proces, jehož nezbytnou součástí jsou vlastní aktivity, prostoupené vůlí k učení.

 

6. Závěrečné poznámky

Nemohli jsme se v tomto článku věnovat všem interpretačně relevantním aspektům (jazykových) biografií pana a paní S. Stranou tak zůstalo např. to, že pan S. je původním povoláním zemědělec, že v sedmnácti letech musel narukovat do německé armády a že se jako německý voják dostal do Maďarska, kde se trochu naučil maďarsky. Nezabývali jsme se ani tím, že na začátku padesátých let musel pan S. jako československý občan sloužit v československé armádě, kde se začal učit rusky. Interpretačně relevantní je i to, že po ukončení práce v dolech až do důchodu, tj. 34 let, pracoval (společně se svou manželkou) jako dělník v textilní továrně ve východních Čechách, i to, že jeho otec byl vesnický švec, atd.

Na interview s panem S. lze demonstrovat, že vyprávění o ’jazyce‘ je pevně začleněno do obecné biografie jedince. Viděli jsme, že pan S. se v zájmu koherence svého jazykověbiografického vyprávění uchyluje i k obvyklým strukturním prvkům obecného životního příběhu. Ale to neznamená, že jazykověbiografická vyprávění nemají své specifické rysy. Ty lze nalézt i ve vyprávěních pana S. To, jak pan S. prezentuje svou jazykovou biografii, není však charakteristické jen pro něho jakožto českého Němce. Stejné strukturní prvky, „figury jazykověbiografického vyprávění“, můžeme nalézt např. ve vyprávěních týkajících se německo-italského jazykového [44]kontaktu ve Švýcarsku (Fünfschilling, mimeo). Jeden příklad: viděli jsme, že pan S. často zmiňuje lidi, rodilé mluvčí češtiny, kteří mu při osvojování češtiny ochotně pomáhali (v třetím interview dokonce zdůrazňuje, že to byli „dobří lidé“). Tuto jazykověbiografickou figuru registrujeme často i ve vyprávěních zachycených ve Švýcarsku (Franceschini, 1998).

Úkolem dalšího výzkumu bude tedy zjistit, do jaké míry jsou jazykověbiografická vyprávění univerzálním narativním žánrem. Je třeba si však zároveň uvědomit, že stejné figury jsou užívány v různých společenských podmínkách, a proto mohou nést značně různou sociologickou informaci. Uvažme, že pan S. vlastně vymezuje množinu svých „dobrých lidí“ na pozadí obsáhlé množiny českých lidí, kteří se po 2. sv. v. zapojili do diskriminace německých obyvatel. Připomeňme si také to, že z poválečné situace Němců v Československu vyrůstá i teorie úspěšného osvojování cizích jazyků pana S., totiž její základní prvek – nemožnost používat svůj mateřský jazyk.

Jazykověbiografická vyprávění pana S. jsou úzce spjata s politickým vývojem, který se odehrál na území dnešní České republiky. Je to patrné především v lingvoetnické dimenzi. Viděli jsme, že lingvoetnický vývoj, jímž prošla rodina pana a paní S., byl neobyčejně dynamický – vše podstatné shrnuto do stručné formulace: pan a paní S. se programově bránili asimilačnímu tlaku ze strany majoritní české společnosti, ale generace jejich vnuků mu už zcela podlehla. Z dosavadního výzkumu plyne, že pro obyvatele německé národnosti žijící v Čechách byl tento vývoj v mnohém typický (viz Nekvapil, v tisku).

V této studii jsme sledovali „jazykový management“ převážně na úrovni jednotlivce a rodiny.[9] Viděli jsme, že rodina představuje specifickou úroveň, která může být do značné míry nezávislá na jazykovém managementu prosazovaném státními institucemi. Tato nezávislost však není ani absolutní, ani trvalá.

Jazykové biografie analyzované v této studii se vyskytují ve dvou základních konstelacích, charakteristických pro rodinné biografie. Jednak je to uspořádání na principu posloupnosti (rodiče-děti, prarodiče-vnuci), jednak na principu paralelnosti (manželé, sourozenci). Viděli jsme, že nejvíce diferenčních prvků se vyskytlo v jazykových biografiích na ose prarodiče-vnuci a nejméně v páru sourozenec-sourozenec. Nelze však z toho vyvodit, že paralelní uspořádání je principiálně homogennější. Poměrně dost diferenčních prvků se vyskytlo i v jazykových biografiích v páru manžel-manželka (viděli jsme, že míra rozrůznění zde závisela na generační příslušnosti).

V této studii jsme se však věnovali i jiné konstelaci biografií, která v empirickém výzkumu nebývá příliš často v centru pozornosti. Jde o pár explorátor – vypravěč (respondent). Zaměřili jsme se na to, jak biografie explorátora ovlivňuje biografické vyprávění respondenta. Tento vliv jsme speciálně sledovali jen ve třetím interview, ale biografie explorátora byla nepochybně relevantní i v prvním a druhém interview. O tom svědčí už jen to, že vliv biografie německé explorátorky na průběh třetího in[45]terview jsme vymezovali diferenčně vzhledem k prvnímu a druhému interview, v němž byl explorátorem etnický Čech, příslušník majority atd. I když jsme mohli vliv biografie explorátora dobře pozorovat, nelze tvrdit, že různá etnicita explorátorů ovlivnila jazykověbiografická vyprávění zásadním způsobem. Vyprávění pana S., prezentovaná ve všech třech interview, byla konzistentní a vykazovala velkou míru podobnosti.

V samém závěru lze tedy konstatovat, že souhrnné působení plynoucího času, výzkumného cíle i etnicity explorátorů (a s tím spjatého jazyka interview) mělo jen omezenou platnost.

 

Transkripční konvence

 

 

A: ale

[ano]

v závorkách jsou současně řečené úseky replik (tzv. overlap) dvou

B:

[jistě]že

mluvčích

 

 

?

výrazně stoupavá intonace

.

klesavá intonace

,

polokadence, pokračovací intonace

:

nápadné dloužení předcházející samohlásky

=

okamžité, bezpauzové nasazení následujícího výrazu, repliky

(.)

krátká pauza

(..)

delší pauza

(…)

ještě delší pauza

( )

nesrozumitelné místo

(ale)

předpokládaný, ne dobře srozumitelný výraz

((smích))

komentář autora transkriptu

náhlé přerušení slova nebo konstrukce

nikdo

nápadné zdůraznění slabiky, slova

vynechané místo v transkriptu

 

LITERATURA

 

DENZIN, N. K.: Interpretive Biography. Sage Publications, Newbury Park – London – New Delhi 1989.

FRANCESCHINI, R.: Der ‚Ko-Adiuvant’: die Figur der Stützperson im sprachbiographischen Interview mehrsprachiger Sprecher. Přednáška na mezinárodním kolokviu Parallele Biographien in interkultureller Sicht, Universität Karlsruhe, březen 1998.

FRANCESCHINI, R.: Sprachbiographien randständiger Sprecher. In: R. Franceschini (ed.), Biographie und Interkulturalität: Diskurs und Lebenspraxis. Stauffenburg Verlag, Tübingen, v tisku.

FÜNFSCHILLING, J.: Spracherwerb als Teil der Biographie: Zur Versprachlichung von Erwerbserinnerungen in narrativen Interviews. Acta Romanica Basiliensis, 8, 1998, s. 65–79.

FÜNFSCHILLING, J.: Der Spracherwerb in narrativen biographischen Interviews. Zwei Erzählfiguren. Mimeo.

GOFFMAN, E.: Forms of Talk. Blackwell, Oxford 1981.

KONOPÁSEK, Z.: Text a textualita v sociálních vědách. Biograf. Časopis pro biografickou a reflexivní sociologii, No. 8, 1996, s. 9–23.

MENG, K.: Sprachbiographien in einer russlanddeutschen Aussiedlerfamilie. Deutsch Lernen, 1, 1995, s. 30–51.

NEKVAPIL, J.: Etnické menšiny a jejich jazyky na území České republiky. In: Přednášky z 37. a 38. běhu LŠSS. Univerzita Karlova, Praha 1995, s. 17–31.

[46]NEKVAPIL, J.: On non-self-evident relationships between language and ethnicity: how Germans do not speak German, and Czechs do not speak Czech. Multilingua, v tisku.

NEKVAPIL, J. – NEUSTUPNÝ, J. V.: Linguistic communities in the Czech Republic. In: Ch. B. Paulston – D. Peckham (ed.), Linguistic Minorities in Central and Eastern Europe. Multilingual Matters, Clevedon – Philadelphia – Adelaide 1998, s. 116–134.

NEUSTUPNÝ, J. V.: Language management and problems of community languages. Mimeo.

PSATHAS, G.: Conversation Analysis. The Study of Talk-in-Interaction. Sage, Thousand Oaks – London – New Delhi 1995.

SCHÜTZE, F.: Kognitive Figuren des autobiographischen Stegreiferzählens. In: M. Kohli – G. Robert (ed.), Biographie und soziale Wirklichkeit. Metzler, Stuttgart 1984, s. 78–117.

SCHÜTZE, F.: Das narrative Interview in Interaktionsfeldstudien, I. Fernuniversität– Gesamthochschule, Hagen 1987.

STEHLÍKOVÁ, E. (ed.): Čeští Němci nebo němečtí Češi? (= Biograf. Časopis pro biografickou a reflexivní sociologii, No. 10–11, 1997).

 

R É S U M É

From the biographical narratives of Germans living in Bohemia: language biographies in the family of Mr and Mrs S.

The article proceeds from the linguistic, social and political situation that has developed on the territory of the Czech Republic over the course of the 20th century. The biographical accounts given by people of German origin („Czech Germans“) who live in the Czech Republic form the empirical starting point. The article focuses on how they construct their language biographies. Of particular interest is how they acquired the Czech language (especially after 1945) – namely which factors in the acquisition of Czech they view as important and what their reported acquisition strategies are like. Similarly, the paper takes notice of how the German language has been preserved in the older generations of Czech Germans and the ways in which the younger generations of Czech Germans acquire German. It appears that in the construction of a language biography the relevant factor is the interactional setup of the research situation. The paper analyzes in detail the language biographies of the members of Mr and Mrs S.’s family, in particular the biography provided by Mr S. and partly also that of his wife. On the basis of their accounts, the reconstruction is made of the basic features of their parents’, children’s and grandchildren’s language biographies, i.e. those of members of three other generations. Thus the situation of one family may be used to illustrate the linguo-ethnic processes that have taken place in the Czech Republic throughout most of the 20th century.


[1] K různým verzím tohoto textu přispěli cennými podněty Zdeněk Konopásek, Nicole Richter, Rita Franceschini, Tamah Sherman, Josef Štochl, Lucie Hašová, Marie Hučínová a účastníci semináře „Aktuální otázky sociolingvistiky“ (FF UK). Předkládaný text je přepracovanou (rozšířenou a v něčem naopak zredukovanou) verzí anglického příspěvku, který vyjde v souboru článků věnovaných jubileu J. V. Neustupného v Journal of Asian Pacific Communication.

[2] Ze stylistických důvodů (jako zkratku) užívám pro tuto skupinu obyvatel také název „čeští Němci“. Tento název se vyskytl i ve vyprávění jednoho z respondentů – funguje tedy i jako etnokategorie, nikoli pouze jako kategorie analytika, např. autora této studie (srov. Stehlíková, 1997).

[3] Všechna jména jsou v této studii maskována – byla nahrazena jinými jmény, nahrazena a zkrácena apod. Pokud je to interpretačně relevantní, zachovává konkrétní způsob maskování příslušné rysy originálního jména.

[4] Seznam transkripčních konvencí viz v závěru článku, s. 45.

[5] Čísla řádků mohou poskytovat důležité informace, týkající se průběhu interview. Např. jestliže víme, že transkript celého interview obsahuje 2028 řádků, můžeme adekvátně vyhodnotit délku souvislého vyprávění. Z čísel řádků lze také získat informace o tom, zda určitá promluva jinou promluvu předchází, resp. po ní následuje, a v které části interview (začátek, střed, konec) se vyskytla.

[6] Zkratka L1 znamená první osvojený jazyk, L2 je druhý osvojený jazyk, resp. druhý osvojovaný jazyk.

[7] Připomeňme si, že při posledním sčítání lidu v r. 1991 se na území dnešní České republiky přihlásilo k německé národnosti 48 556 (0,5 %) trvale bydlících obyvatel. K makrosociolingvistické situaci etnických menšin v České republice viz podrobněji Nekvapil (1995), Nekvapil – Neustupný (1998).

[8] Rodinu jako specifickou úroveň „jazykového managementu“ vyčleňuje Neustupný (mimeo).

[9] K úrovním „jazykového managementu“ viz Neustupný (mimeo).

Ústav lingvistiky a ugrofinistiky FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
e-mail: nekvap@ff.cuni.cz

Slovo a slovesnost, ročník 61 (2000), číslo 1, s. 30-46

Předchozí Irena Bogoczová: Stylizace – druhá přirozenost (K jazykové komunikaci na Těšínsku)

Následující Petr Mareš: Fikce, konvence a realita. K vícejazyčnosti v uměleckých textech