en cz

Stylizace – druhá přirozenost (K jazykové komunikaci na Těšínsku)

Irena Bogoczová

[Články]

Stylization – the other spontaneity (On the communication in the region of Těšín)

[1]1. Uvedení do problematiky

Náš příspěvek je věnován každodenní jazykové komunikaci v české části Těšínska. Vycházíme z nahrávek autentických komunikačních událostí a z jiných materiálů, jež jsme nashromáždili v průběhu sociolingvistického výzkumu v této oblasti,[2] jakož i z poznatků, které jsme získali studiem příslušné odborné literatury a dalších pramenů.

Mluvíme-li o českém Těšínsku, máme na mysli tu část původně jednotného Těšínského Slezska, která po rozpadu rakousko-uherské monarchie připadla nově vzniklému československému státu. Původní západní hranice Těšínska (historického Těšínského knížectví) sahala až k řece Ostravici (na severu pak k Odře) a na jeho území se dříve nacházela i města Frýdek a Slezská Ostrava. V současné době je však Těšínsko svou rozlohou podstatně menší (asi 800 km²). Jde o pás táhnoucí se od Mostů u Jablunkova (dnešní hranice se Slovenskem) po Bohumín a jeho nejbližší okolí. Patří do něj, kromě zmíněného Jablunkova a Bohumína, také Třinec, Český Těšín, Karviná a Havířov.

Ke zkoumanému subregionu se váže následující pojmosloví:
Z polského pohledu se toto území nachází za hraniční řekou Olzou, na jejím levém, českém břehu, čili na tzv. Záolzí (Zaolzie). Tento termín, v polské literatuře zcela běžný, se někdy překládá do češtiny jako Záolší nebo počešťuje (Zaolzí, Zaolží). Jde o název, který nejen pojmenovává, ale také lokalizuje. Vzhledem k tomu, že neexistuje žádné „Předolzí“, někteří badatelé s tímto termínem zásadně nesouhlasí a důsledně používají víceslovného pojmenování „české Těšínské Slezsko“ – czeski Śląsk Cieszyński. Osobně dáváme v českém výkladu přednost názvu české Těšínsko, v polském pak zůstáváme při praktickém, byť ne zcela odborném označení Zaolzie.
Toto nevelké území často měnilo svoji státní příslušnost. V samotném 20. století patřilo postupně Rakousko-Uhersku, první Československé republice, krátce Polsku, německé třetí říši, novému Československu a od roku 1992 České republice. Před Habsburky (tj. před rokem 1526) přecházelo střídavě z rukou piastovských do přemyslovských, později lucemburských. Místní obyvatelstvo se zčásti promísilo s cizím živlem: Jablunkovsko, jihovýchodní část Těšínska, zaznamenalo neslovanskou, valašskou (balkánskou, rumunskou) kolonizaci; ke stálé složce těšínského obyvatelstva patřili v minulosti i Židé. Němečtí majitelé průmyslových podniků (dolů a hutí) obsazovali do vedoucích funkcí cizí, německojazyčný personál.
[19]Do první světové války se místní obyvatelé hlásili hlavně k národnosti polské (cca 69 %), zatímco Čechů zde žilo 18 % a Němců 12 % (srov. Zahradnik, 1991, s. 12). Po rozdělení Těšínska v roce 1920 se do jeho české části začalo stěhovat české obyvatelstvo z vnitrozemí a ze sousedních slezských oblastí. Pro situaci po druhé světové válce byl příznačný úbytek Němců a zesílený příliv cizí složky obyvatelstva, a to i z východní části tehdejší federace, tj. Slováků[3] a Romů. Slováci časem asimilovali ke složce české. Mladší generace starousedlíků se začaly orientovat na českou národnost. Výsledkem těchto demografických procesů je současných 11,8 % Poláků a 71,7 % Čechů.

Tradičním základním běžně mluveným kódem na popisovaném území bylo a je těšínské nářečí. Tento nespisovný strukturní útvar systémově patří do polského národního jazyka jako jeden z jeho jižních slezských teritoriálních dialektů. Původně nářečí českého Těšínska nemělo charakter dialektu přechodného či smíšeného (vymezení pojmů srov. např. Nitsch, 1939, s. 163–164 nebo Karaś, 1958, s. 295). Toto platí spíše pro sousední nářečí lašská (slezská na území České republiky), v nichž se mísí jazykové jevy české s polskými.[4] Tradiční těšínské nářečí, geneticky jednotné po obou stranách hranice, začíná však vlivem většinové češtiny postupně přebírat velké množství bohemismů. Dochází k tomu zejména v oblasti lexikální a stylistické, ale nutno dodat, že spolu s českými lexikálními výpůjčkami pronikají do nářečí i typicky české jevy hláskoslovné (srov. Bogoczová, 1998, s. 148–160). Pouze nářeční flexe, jak jmenná, tak slovesná, vzdoruje českým vlivům poměrně úspěšně. Nicméně západní („česká“) varianta těšínského nářečí se v konkrétních promluvách jeho uživatelů do značné míry tradičnímu místnímu dialektu vzdaluje a je docela možné, že za nějakou dobu typicky české jazykové jevy proniknou do nářečního systému hlouběji a že se na českém Těšínsku konstituuje jakýsi útvar smíšený.[5]

Vzhledem k rozmanitosti používaných jazykových kódů a odlišné národní orientaci jejich uživatelů se v české dialektologické literatuře v souvislosti s popisovaným územím vyskytuje termín polsko-český smíšený pruh (Bělič, 1972), pro označení vlastního jazykového kódu se pak používá pojmů nářečí východolašská (Kellner, 1946), slezskopolská, západotěšínská v československé části Těšínska (Bělič, 1955, s. 85–86) nebo jednoduše západotěšínská. Polskojazyčné prameny dále uvádějí termíny gwara zaolziańska, případně cieszyńsko-zaolziańska polszczyzna (Kadłubiec, 1994).

Z významnějších kódů používaných na českém Těšínsku je třeba vzpomenout němčinu, jejíž vliv je zřejmý zejména v odborné a běžné terminologii. V nářečí jihovýchodní části Těšínska zanechala jisté stopy slovenština; v propriální slovníkové vrstvě zůstala dodnes vlastní jména (hlavně toponyma) valašského původu (Bogoczová, 1998, s. 86–91).

[20]Pozice spisovné polštiny je na zkoumaném území daleko slabší než pozice spisovné češtiny. Je jazykem vyučování v místních polských školách, jazykem oficiální komunikace v polských menšinových organizacích a spolcích. V písemné podobě se objevuje na stránkách polského menšinového tisku a v rodinné korespondenci. Používá se také během bohoslužeb v místní dvojjazyčné katolické a evangelické církvi a je jazykem modliteb polských věřících. Nízká společenská prestiž polského národního jazyka jako celku souvisí také se skutečností, že se na českém Těšínsku nevytvořil žádný polský běžně mluvený jazykový útvar, neboť jeho funkci zde plnilo a plní nářečí. Navíc místní Poláci byli od běžně mluvené polštiny značně izolováni, hlavně po politických událostech v Polsku v roce 1980 (srov. Labocha, 1997, s. 121), a jejich případné kontakty s příbuznými žijícími na polském Těšínsku či cesty za nákupy žádnou změnu kódu nevyžadují. Pokud v polské části Těšínska pozorujeme vývoj nářečí směrem k slezskému interdialektu nebo k obecné polštině (polski język potoczny), pak základním kódem polsky orientovaného obyvatelstva na Těšínsku českém je nadále těšínské nářečí, zachovávající navzdory českým lexikálním vlivům poměrně dobře svůj vyhraněný ráz. Svoji silnou pozici si nářečí udržuje také díky svým uživatelům hlásícím se k české národnosti. Místní Poláci, zejména pak příslušníci střední a nejmladší generace, běžně střídají kódy podle jazykové orientace dalších účastníků komunikace. Jsou to oni, kteří se v rozhovoru jazykově přizpůsobují a neznámou osobu na veřejnosti zpravidla oslovují v češtině. Úprava vlastního kódu patří tedy k jejich přirozenému chování, je automatizovanou operací a součástí jejich každodenní komunikační strategie.

Největší vážnosti požívá u místních občanů spisovná (nebo spisovně zamýšlená) čeština. Je kódem úředních písemností, oficiální komunikace, komunikace na veřejnosti. Je snadno dostupná ze sdělovacích prostředků a je součástí výuky i na místních polských školách (viz dále).

2. Stylizace projevu ve vícejazyčném prostředí

2.0. Vymezení pojmu „stylizace“

Mluvíme-li o jazykové stylizaci, můžeme mít na mysli:

a) záměrnou úpravu, uzpůsobení textu, usilující o naplnění představ o tom, jak by měl daný text vypadat, přetváření textu do určité podoby, vědomý zákrok během produkce textu prováděný za účelem přisoudit mu vlastnosti typické pro daný styl. Takto chápaná jazyková stylizace se může omezit na záměrné používání jazykových prostředků s určitým zabarvením nebo s určitou stylovou nebo žánrovou příslušností. Stylizace v dialektech (též sociálních) se objevuje ve výpovědích určených cizím osobám, které neznají dialekt. Vede k používání zpravidla takových slov, která jsou stejná jako ve spisovném útvaru nebo jsou z něj vypůjčena. Při imitaci cizího kódu, např. sousedního dialektu, může docházet k přehnanému zdůrazňování jeho jazykových vlastností apod.;

b) závěrečnou fázi vzniku jazykového projevu (ve významu časovém, lineární posloupnosti), následující po fázi intence a kompozice.

[21]V následujícím výkladu se držíme první interpretace pojmu a o stylizaci projevu pojednáme v souvislosti s produkcí tří typů textů: rozhovoru během pracovní porady (ukázka č. 1), rozhovoru během návštěvy u přítelkyně (ukázka č. 2) a rozhovoru s žáky dvojjazyčných škol (ukázky č. 3 a 4).

2.1. Stylizace v pracovní komunikaci. Těšínská čeština

V komunikačních situacích vyžadujících jistou kontrolu nejen obsahu, ale také formy výpovědi převažuje na zkoumaném území čeština, a to spisovná nebo aspirující na spisovnou. Tento útvar má mnoho výhod: je obecně srozumitelný, disponuje dostatečně bohatou a rozrůzněnou slovní zásobou (běžná i odborná terminologie, neologismy), jednotnou podobou (vs. lokální diferenciace nářečí), přináší značnou míru (stylistické) automatizace a ve veřejných projevech působí jako bezpříznakový. Aktivní znalost tohoto kódu je, zejména u střední a nejmladší generace mluvčích, vyhovující, a to nejen zásluhou školy, ale i sdělovacích prostředků nebo bezprostředních jazykových kontaktů.

Pro středoškolsky, a hlavně vysokoškolsky vzdělané osoby, bez ohledu na jejich národní orientaci, je spisovná čeština kódem velice praktickým a příhodným pro situace, kdy mluvčí hovoří na témata spojená s jejich profesí nebo studovaným oborem. Je proto zcela přirozené, že komunikace při výkonu zaměstnání, dokonce mezi nářečními mluvčími, je na češtině do značné míry závislá. Nejvíce je využívána česká slovní zásoba, zatímco flexe nebo výslovnost slov původem z češtiny může zůstat nářeční. Prvek český a nářeční je možno v řeči kombinovat (vkládat česká slova do nářečního kontextu, připojovat k bohemismům nářeční koncovky apod.), anebo své myšlenky formulovat rovnou v češtině. Případné regionalismy jsou pak většinou foneticko-fonologické, přesněji prozodické povahy.

V případě pracovní komunikace záleží na jazykové orientaci nadřízeného. Je-li česká, dorozumívacím prostředkem je čeština, je-li nářeční, přípustné jsou oba kódy, přičemž komunikace nemusí nutně probíhat jen v jednom z nich. Českojazyčný účastník komunikace bez ohledu na sociální pozici a aktuální komunikační roli zpravidla zůstává u češtiny a případná nářeční slova používá hlavně s ohledem na jejich expresivní náboj. Je-li kontakt zprostředkovaný telefonem, podíl češtiny na úkor nářečí se zvyšuje.

Je pravda, že někteří vedoucí pracovníci nářečního jazykového původu, zvláště starší, nemají v češtině dostatečnou jazykovou průpravu a ve svém projevu o spisovnost pouze usilují. Jejich jazykové chování není nijak legislativně řízeno, a proto záleží na rozhodnutí samotného mluvčího, zda zůstane u nářečí i ve formálním rozhovoru, nebo bude svůj projev upravovat. Vzhledem k tomu, že rozhodování je velice individuální a závislé na řadě faktorů mimojazykových, je prakticky nemožné stanovit jakási obecná pravidla výběru a přepínání kódů.

První dvě výpovědi (viz níže) jsou důkazem toho, že jazyk v mnohojazyčném prostředí nebývá jediným nositelem národní orientace jeho uživatele a že spoléhat na druh a kvalitu kódu při určování národnosti mluvčího vede někdy k nesprávným závěrům. Primárně nářeční mluvčí polské národní orientace může během své řečové [22]praxe v češtině získat natolik dobré výsledky, že úrovní svého projevu předčí nejednoho místního Čecha.

V níže uvedených promluvách pocházejících ze stejné komunikační události je jazykové kritérium vyloženě matoucí. Komunikace se účastní sedm pracovníků jednoho z provozů Třineckých železáren, jejich sociální role jsou rozdílné, různá je i jazyková a národní orientace. Jednacím jazykem je čeština. Komunikant A poradu řídí. Mluvčí je vedoucím pracovníkem s dlouholetou praxí v oboru i ve funkci, je mu přes 50 let a je místního původu. Hlásí se k české národnosti a češtinu uvádí i jako jazyk vyučování na škole, kterou navštěvoval.

Komunikantka B je pracovnicí téhož oddělení. Má vysokoškolské vzdělání ekonomického směru, které získala v ČR mimo Těšínsko. V době nahrávání jí bylo 37 let. Hlásí se k polské národnosti. Jejím primárním kódem bylo těšínské nářečí, vyučovacím jazykem na základní a střední škole byla polština.

Zatímco v projevu českojazyčného komunikanta zaznamenáváme četné regionalismy, zejména ve zvukové rovině jazyka (krátká výslovnost dlouhých vokálů, přízvuk střídavě iniciálový a paroxytonický, slabší třenost hlásky ř, znělostní spodoba i před jedinečně znělými souhláskami apod.), projev původně nářeční mluvčí je z hlediska spisovnosti mnohem kvalitnější. Rozdíl mezi prvním a druhým jazykovým výkonem není v míře soustředěnosti či ctižádosti mluvčích, ale v jejich vybavenosti znalostmi jazyka, míře řečových zkušeností.

Ukázka č. 1:
Poznámka:	V přepisech mluvených komunikátů používáme méně důslednou variantu pravidel pro vědecký přepis nářečních textů, a to z čistě praktických (redakčních) důvodů.
Vysvětlivky:		^/	= slabičný přízvuk,
		a_a	= splývavá výslovnost,
		^abc	= nedůsledná výslovnost,
		/	= kratší pauza,
		//	= delší pauza,
		~	= úsek intonačně neukončený,
		>	= kadence,
		<	= antikadence,
		n.	= zadopatrové n,
		---	= záměrné vynechání textu.

A: é ^/tady mi ^/řikate ^/kon.kretňi ^/vjeci_ale ^/vysledeg je ^/takovy že ^/komunykace ^/vazne>/ ^/tagže to ^/neňi ^/vono>/ no ^/tagže to ^/neňi ^/vono tak ^/možná že ^/v ňekterych /p^ršipadech ^/t^ršeba~/ gdyž ^/mame_^/opravdu ^/super ^/dobre pod^/min.ky ^/že se to ^/muže /obráceňe_^/ovlivňid ja ^/netfrďim že vam ^/chceme ^/mluvi^d do ře^/mesla~/ ^/ale že se ^/t^ršeba ^/řekne ^/tobje ^/nebo ^/komu~/ ^/viš tu je ^/takova po^/ptafka ^/tady ^/gdybys to ^/byzme vyďe^/lali ^/t^ršeba ^/patnaz do^/laru na ^/tuňe>/ ^/pr^otože ^/vime ^/jaky je_o^/becny ^/trent~/ ^/stalo by ^/za to ^/pouvažujte ^/esi by ten ^/kontrakt~/ ^/tagle jako ^/pouvažujte ^/esi by ten ^/kontrakt ^/nebyl~/ ^/nebýl i ^/z vašeho ^/pohledu ^/dobry jo</ ^/čili i ^/ňegdy ^/ňégdy řikam vyji^/mečňe ^/protože~/ to ^/nejsou ^/bježne pši^/pady>/ ^/ale ^/ňegdy_i ^/tento ^/pšipad ^/muže byt ^/třebá~/ ^/muže ^/nastat>/

B: ^/já jes^li ^/dovolíte ^/doplňím ^/doplňím ^/trošku ^/šéfa>/ ^/mys^lím že tu ^/fázi ^/poptáfkového ^/řízeňí~/ ^/až na ^/případy dgý ^/opravdu ta ^/kalkulace ^/spjechá jo je ^/třeba to ^/viříďid ^/bjehem ^/dvou ^/hoďin je ^/jenáňi_^/a tag ^/dále ^/že by to ^/mjelo bít ^/trošku ^/možná ^/dříf jo ze ^/strany ^/paňi --- ^/která ^/dneska je ^/zotpovjedná za ^/stanovováňi ^/ceny_a tag ^/dále~/ ^/to_uš sou_ale ^/maličkosťi ^/jo</ ta ^/fáze ^/poptáfkového ^/řízeňí~/ je ^/f pořát[23]ku>/ ^/já sem_o ^/tehle ^/problematice ^/jednala ss ^/paňi ^/inženyrkou --- že ^/možná by ^/bylo ^/třeba tam ^/jenom ^/potchyťit~/ ^/jednu ^/záležitost</ a to je ^/f poctaťe ^/záležitoz^d dokumen^/tace>/ k té ^/nabítkové ^/fázi / ^/kterou ^/prováďejí ^/třinecke ^/železárni ^/protože to_^/určiťe ^/víte ^/nejlépe že to jé ^/já nevim ^/nabítky se ^/spracovávají ^/f tekstovém ^/edytoru ^/jaká je ^/evidence ťeh ^/nabídek to ^/víme ^/taky ^/fšichňi_a tak~/

2.2. Přátelský rozhovor. Těšínské nářečí

Komunikace, z níž pochází následující ukázka, se aktivně účastnily dvě ženy ve věku 45–50 let, odlišné národní orientace. Obě pracují ve školství, komunikantka A ve funkci ředitelky české mateřské školy, komunikantka B je učitelkou polštiny v místní základní škole menšinové. Při výkonu zaměstnání používají tedy každá jiného standardního jazyka, přestože jejich primárním kódem bylo v obou případech místní nářečí.

Jde o přátelský, neformální rozhovor o běžných každodenních událostech, který probíhal v domácnosti jedné z žen. Míra úpravy vlastního projevu je u obou komunikantek přibližně stejná; v projevu mluvčí A se objevuje více českých lexémů než v projevu mluvčí B (srov.: osumdesat let, takove neupatlane, žlute, místo ośimdźeśůnt rokůf, žůłte apod.), což je pochopitelné, neboť češtinu používá častěji než její partnerka v rozhovoru, a to nejen při výkonu svého zaměstnání, ale také v rodině.

Poslední uvedená informace vyžaduje jisté upřesnění. Na Těšínsku existují manželství endogamní a exogamní. Jde o svazky se stejnou národní i jazykovou orientací partnerů, ať už polskou či českou, a o manželství smíšená (česko-polská, méně polsko-slovenská nebo česko-slovenská). Mladí lidé se při volbě životního partnera jeho jazykovou či národní orientací zpravidla neřídí (jinak tomu bylo u generace střední a nejstarší). Přibližně 70 % místních Poláků vstupuje v současné době do manželství s českým partnerem. Národní i jazyková orientace dětí je pak většinou česká (srov. Sokolová, 1993). Děti navštěvují českou školu a rodiče s nimi mluví česky nebo každý ve svém kódu.[6] V homogenních českých rodinách se rodiče snaží mluvit se svými dětmi česky, přestože sami jsou uživateli těšínského nářečí.[7]

Rozhovor, ze kterého pochází ukázka, probíhal hlavně v místním nářečí. Jeho nahrávku jsme získali od komunikantky A, která měla pochopení pro náš výzkumný záměr.

Ukázka č. 2:
Vysvětlivky:	ů	= samohláska blízká u, avšak méně zaokrouhlená,
	dź	= palatální, asibilované dz,
	ś	= palatální š,
	ć	= palatální č,
	ł	= tzv. labializované l vlastně obouretné v.

[24]A: ^/podźivej se ^/len.ko na tym televi^/zoru to ^/je ^/ve^js śe to~

B: ^/aha ^/takto>/ ^/ale to śe ^/ňejy>

A: ^/ňí~/ ^/ňi tůš ^/to je z u^/mjele ^/hmoty to ^/ňima ^/słotki>/ ^/vjyš ^/to byś ta(m) ^/můgła ^/na tům ^/dorte do pro^/střotka_a ^/kole ^/tego no~// no_^/ale ^/abyź vje^/dźała že ^/taki ko^/luško mož ^/ňechać f pro^/střotku ^/průzne // ^/co to je ^/na tyh ^/vajcach popi^/sane~

B: to ^/kura ^/dycki ^/zňeśe_a na^/piše ^/datum ^/vjyš<

A: vy ^/moće ^/jakśi ^/inteligentňi ^/kury>// ^/muśiš se_iść po^/dźivać sy mnům ^/na vrch>/ ^/jo ći dům tali^/řičeg a ^/půj se po^/dźivadź ^/jaki mi ^/krasne u^/pjykła cu^/krovi>/ ^/poť ^/poť se mnou>// ^/taťin.ku ^/my teť pu^/jdeme ^/z len.kou na ^/horu jo</ a ^/ešče ći ^/cośi u^/kožym>/ ^/poďivej~/ ^/to je ^/krasne ^/co</ vy^/glůndo to ^/jako pje^/truška>

B: a ^/gdo_už gratu^/lovoł</

A: ^/mireček>/ a ^/tu ma^/ličkou tam mo_od voj^/ťiška tam na ^/stole>/ ^/śedňi se>/

B: a ^/gdo to ^/pjyg ^/jako ^/paňi<

A: ^/já čo^/veče ty ^/tako ^/tłůsto_o ^/losce ^/chodźi</ a ^/taki ^/drobne~/ ^/ale ^/starka ji ^/jejo~/ ^/jejo ^/mama ji pu^/mogo>/ a ^/mo přez osum^/desad ^/let/> a ^/ůna ji to ^/tag ^/robi_a ^/zdobi>/ tak ^/čiste to je ^/takove že ^/takové ^/takové neupa^/tlane ^/takove že<// ^/taťin.ku ^/co ťi to tam ^/zase ^/hraje ^/a tak ta ^/kytka ^/se ťi ^/libi ^/jo</ ^/tak jsou ^/krasne ty ^/ruže_a ty ger^/bery ^/te(ž) že ^/také ^/žlute~

Máme důvod se domnívat, že kdyby daná komunikace probíhala na pracovišti, od jejích účastnic by se očekávalo, že budou používat spisovný útvar jazyka národa, k němuž se hlásí. K takovým situacím na českém Těšínsku skutečně dochází, protože polské a české školy se někdy nacházejí v jediné budově. Z našeho následného rozhovoru s komunikantkami vyplynulo, že i tento na první pohled nepřirozený druh komunikace je pro ně každodenní záležitostí a že se běžně stává, že v průběhu dvojjazyčného rozhovoru si komunikanti kódy navzájem prohodí a ten, kdo začne mluvit česky, přistoupí časem na polštinu spolubesedníka a naopak.[8]

2.3. Dvojjazyčné dítě. Těšínská polština

K řešení otázek spojených s mateřským či primárním jazykem mluvčích nutno v mnohonárodnostním a mnohojazyčném prostředí přistupovat s daleko větší opatrností než v prostředí monolingvním. Zaprvé, deklarovaný mateřský jazyk nemusí být ani primárním kódem mluvčího, ani kódem nejlépe ovládaným. Zadruhé, jazykové povědomí a skutečná znalost jazyka jsou dvě rozdílná kritéria a při posuzování jazykové orientace polylingvní osoby je třeba brát ohled na obojí. Zatřetí, mluvíme-li o dvojjazyčnosti, musíme přesně stanovit, co pro nás vlastně dvojjazyčnost znamená. Někteří lingvisté, jak známo, nazývají dvojjazyčností to, co jiní hodnotí jako pouhou diglosii, s čímž nesouhlasíme.

Těšínské děti ze smíšených manželství anebo z národnostně homogenních rodin s různou jazykovou orientací rodičů nemívají vyváženou jazykovou bázi (potenciál [25]schopností používat více kódů) už proto, že v rodině má dítě málokdy jednotný jazykový vzor (srov. Krčmová, 1997, s. 220). Jeho jazyková kompetence v jednotlivých jazykových kódech bývá tedy nestejné kvality. Kromě jazykové kompetence disponuje dítě kompetencí komunikační, zjednodušeně – dovedností rozeznat situace, které vyžadují změnu nebo úpravu kódu, od těch, které to nevyžadují. Obecně lze říci, že jazyková kompetence notně zaostává za kompetencí komunikační. Vyplývá to nejen z osobních zkušeností autorky tohoto příspěvku, ale potvrzují to i výsledky našeho terénního výzkumu, jakož i teze formulované kolegy z jiných pracovišť. Snaha projevit vlastní komunikační pohotovost se objevuje velmi brzy a stává se přirozeným, automatizovaným sociálním návykem.

Daleko déle trvá, než dítě zvládne jazykový kód na požadované úrovni, tím spíše, přichází-li do styku s kódy dvěma nebo dokonce třemi. Obdivoval-li se Čukovskij obecným lingvistickým schopnostem dítěte mezi druhým a pátým rokem života (Čukovskij, 1981, s. 123), pak rychlost a samozřejmost, s jakou se malé dítě učí komunikační strategii, si zaslouží ještě větší pozornost. Jazyková aktivita staršího dítěte je, jak známo, jiné povahy: instinktivně osvojené poznatky se postupně teoreticky propracovávají a třídí do systému.

Primárním kódem dítěte může být útvar spisovný, interdialektový nebo ryze nářeční. Znalost primárního kódu v jazykové bázi dítěte zprvu převažuje. I ve smíšených rodinách je dítě více orientováno vždy jen na jeden kód, hlavně ve vlastních projevech, přestože jeho pasivní znalosti kódů sekundárních mohou být až překvapivě dobré. Začne-li tyto sekundární kódy aktivně používat (a k tomu ve smíšených rodinách dříve či později většinou dochází), má velkou šanci zvládnout alespoň jejich fonologickou rovinu, která se mu natrvalo uloží do paměti. Dítě je schopno osvojit si další kód i tehdy, když s ním rodiče v tomto kódu nemluví. K procvičování odposlechnutých projevů nepotřebuje žádné živé publikum nebo spolubesedníky. Nestará se o to, zda bude vyslyšeno či pochopeno. U hlasitého monologizování jde přece o potěšení ze samotného mluvení (Piaget, 1992, s. 40).

Na českém Těšínsku pozorujeme následující vývoj jazykových a komunikačních schopností:

1. V českých rodinách se děti učí češtině, více či méně regionálně zabarvené, mimo domov však většinou přicházejí do styku s místním nářečím a do jisté míry ho pasivně ovládají. Jejich vztah k nářečí je nulový nebo záporný.

2. V rodinách smíšených je dítě orientováno zpravidla na jazyk toho rodiče, který se ztotožňuje s většinovým národem (tedy na češtinu), ale nářečí ovládá alespoň pasivně. Vzhledem k tomu, že skoro v devadesáti procentech navštěvuje českou školu, dělá největší pokroky v češtině.

3. V rodinách polských, pokud v nich nedošlo k nějakému záměrnému (úmyslnému, umělému) vyřazení těšínského nářečí ze sféry komunikace s dítětem, zvládá dítě nejdříve tento nespisovný útvar. Pokud se situace dál vyvíjí přirozeným způsobem, se spisovným jazykem se dítě poprvé setká v mateřské škole. Díky tomu, že nový kód je systémově velmi blízký primárnímu a že učitelky jsou stejného jazykového půvo[26]du jako děti a případné překážky v komunikaci jsou schopny okamžitě odstranit, k žádným podstatným jazykovým problémům nedochází. Dítě postupně zvládá novou „řeč“ a aktivně ji používá. Se svou učitelkou mluví „oficiálně“, tj. v kódu usilujícím o spisovnou polštinu, s rodiči, prarodiči, sourozenci či kamarády mluví nářečím. Hraje-li si na poštu, obchod, lékaře apod., simuluje danou komunikační událost spolu s kódem, který je pro ni v praxi příznačný. Česky mluvící sousedce bude brzy schopno odpovědět v češtině nebo se alespoň o to pokusí. Bude-li si hrát se svými českojazyčnými vrstevníky, jazykově se jim přizpůsobí.

Soustavnější péče o spisovné jazyky se projevuje ve škole. Výuka v polských základních školách probíhá v polštině, ale předmět český jazyk je povinným vyučovacím předmětem již od druhé třídy. V rozvrhu je zastoupen přibližně stejným počtem hodin týdně jako polština. Na středních školách mimo polské gymnázium se většině předmětů vyučuje v češtině, k dispozici jsou české učebnice závazné pro školy většinové, spolu s polštinou je český jazyk a literatura předmětem maturitním. Na gymnáziu pro polskou mládež v Českém Těšíně se sice vyučuje v polštině, ale učebnice jsou zde z větší části české. Také příprava k přijímacím zkouškám na vysoké školy musí probíhat tak, aby v nich absolventi uspěli i po stránce jazykové.

Pedagogická komunikace na polských školách probíhá tedy ve spisovné polštině. Zmíněný útvar se používá v rozhovorech mezi učitelem a žákem, a to většinou pouze ve vyučovacích hodinách. Žáci mezi sebou mluví nářečím, k nářečnímu útvaru tíhnou dokonce i v rozhovorech s učitelem mimo výuku. Spisovná polština zde tedy plní funkci jakéhosi jazyka „školního“, „slavnostního“, přísně oficiálního. Její praktická využitelnost mimo tuto sféru komunikace je mizivá. Vzhledem k tomu, že nejde o kód běžně mluvený, nelze ji plně využít ani v neformální komunikaci v Polsku. Uvedené skutečnosti nijak nemotivují uživatele polštiny k dalšímu zdokonalování svých znalostí tohoto kódu a po ukončení povinné školní docházky se k němu už většina absolventů nevrací.

Pro vícejazyčná prostředí je příznačná jazyková interference. Ti mluvčí, kteří v každodenní řečové praxi střídají více kódů, se nemohou vyhnout jejich směšování. Genetická příbuznost kódů interferenci navíc podporuje. Nápadná je interference v rovině lexikální, a to natolik, že může budit dojem, jako by se na českém Těšínsku utvářelo nářečí smíšené (srov. s. 19).

Nářeční mluvčí přejímají slova z češtiny z několika důvodů:

- slovo je spojeno s typicky českými reáliemi a obtížně se překládá,

- slovo označuje novou skutečnost a tradiční nářečí takovým slovem nedisponuje,

- výpůjčka je termínem a v nářečí převažuje zastarávající odborná terminologie německá,

- jde o citaci výpovědi osoby, která použila češtinu, a tato výpověď nevyžaduje ani překlad, ani metatextový komentář,

- český lexém nese stylistický náboj, o nějž by při překladu či jiné „úpravě“ přišel,

- české slovo je natolik frekventované, že se mluvčímu vybavuje automaticky jako první,

[27]- narozdíl od nářečního či polského víceslovného pojmenování je české pojmenování jednoslovné, což napomáhá ekonomičnosti vyjadřování.

Tento oddíl příspěvku uzavíráme dvěma úryvky transkriptu výpovědí příslušníků nejmladší generace dvojjazyčných Těšíňanů. Autorkou prvního textu je asi pětiletá dívka z Karviné. Nahrávka byla pořízena v mateřské škole ve Fryštátě (Karviná 1) a partnerem komunikace informátorky byla cizí, dospělá, polsky mluvící osoba. Proto dívka tolik usilovala o projev ve spisovné polštině.

Dodržet polskou výslovnost (včetně spisovné výslovnosti nosovek, které nářečí rozkládá) se dívce dařilo poměrně dobře. Ani s výběrem správných koncovek neměla žádné potíže. Podstatné mezery pozorujeme však v její slovní zásobě, které se nelze naučit stejně rychle jako pravidlům vyslovování či ohýbání slov.

Ukázka č. 3:
Poznámka:	Do levého sloupce jsme umístili transkript, do pravého spisovný polský text. Výslovnost nosovek respektujeme.

můj tatuś pracuje tu f karviňe		Mój tatuś pracuje tu w Karwinie,
gdźe jest taka vjelka śiva budova		gdzie jest taki duży szary budynek.
ňekjedy mje tam zabjerał		Czasem mnie tam zabierał,
jag ješče ňe jechał školny		jeszcze kiedy nie jeździł
ałtobus gdźe śę ňepłaći		bezpłatny szkolny autobus,
a dycki pšy zastafce		a zawsze na przystanku,
jag on zastavi		kiedy się zatrzyma,
tak ćągle śę tam dźeći rypją		to dzieci się ciągle pchają,
bo on jedźe dycki rano		bo on jeździ zawsze rano
a f połudňe		i w południe.

Druhý záznam vznikl v základní škole s polským vyučovacím jazykem a produktorem textu byl žák třetí třídy. Nahrávku jsme pořídili o přestávce, mimo třídu, bez přítomnosti učitele.

Ukázka č. 4:
potem jag andřej šeł do domu	Później, jak Andrzej szedł
ta(g) go šłem otkludźić,	do domu, poszedłem go odprowadzić,
mama vrůćiła i dźivała śę	mama wróciła i zauważyła,
že ja mam oblečeňe inše	że mam inne ubranie,
i potem jak tata vrócił	i później, kiedy wrócił tata,
to śę dźivał do košu	to zaglądał do kosza,
ja ta(m) mjałem mokre oblečeňe	miałem tam mokre ubranie,
i myślał že ja spadłem do potoka	(więc) pomyślał, że wpadłem do
i potem śę domůvjali	potoku, później się naradzali
i potem mama mi vynadała	i później mama mnie skrzyczała,
že ona tež chodźiła do rybňiku	że ona też chodziła do stawu
i že tam tež vpadła	i że tez tam wpadła.
i potem śę dźivałem o usmej	I potem oglądałem o ósmej
na taki film na batmana	taki film – Battmanna
i potem o dźeśątej šłem spać	i potem o dziesiątej poszedłem spać.

Aby nevznikl mylný dojem, že znalost polštiny na českém Těšínsku je obecně takto slabá, nutno poznamenat, že na závěr vzdělávacího procesu je kvalita produkova[28]ných polských textů daleko vyšší. Nejlepších výsledků dosahují absolventi polského gymnázia. Otázkou je, jak dlouho se tato poměrně vyrovnaná dvojjazyčnost u jednotlivých mluvčích udrží. Během studia na jednojazyčné vysoké škole (většinou v ČR) získávají mladí lidé velmi rychle řečovou praxi v češtině a pro další (byť mateřský) spisovný kód postupně ztrácejí potřebný cit.

3. Shrnutí výsledků

Neodmyslitelnou součástí každodenní komunikace na českém Těšínsku je jistá míra stylizace jazykového projevu. Toto tvrzení jsme se snažili doložit čtyřmi krátkými ukázkami autentických mluvených textů pocházejících z reálných komunikačních událostí. Naším záměrem bylo nejen stručně popsat či zhodnotit kvalitu použitého kódu. Za důležitější jsme považovali pomoci čtenáři orientovat se v místní složité jazykové situaci a upozornit na její zvláštnosti. Výsledky našeho výzkumu v této oblasti se pokusíme shrnout do následujích tří tezí:

3.1. Mluvíme-li o stylizaci jazykového projevu, nemíníme tím žádné násilné či nepřirozené jazykové chování. Naopak, důsledné lpění na primárním kódu by v určitých komunikačních situacích působilo jako nenormální a nevhodné. Před časem jsme mluvčím z českého Těšínska položili v jedné anketě otázku, jak hodnotí vlastní chování v okamžiku, kdy v komunikaci upustí od svého mateřského kódu a přistoupí na kód partnera. Největší počet dotázaných odpověděl, že uvedené jazykové chování je projevem dobré vůle mluvčího a drtivá většina je schvaluje. Nutno dodat, že větší schopnost jazykově se přizpůsobit spolubesedníkovi, a tím i reálnou možnost tuto dobrou vůli projevit, má nepochybně ten účastník komunikace, který disponuje větším počtem jazykových kódů.

3.2. Jazykové povědomí, emocionální vztah k jistému kódu, orientace na konkrétní národní jazyk jsou záležitosti mimojazykové povahy a někdy mohou být v přímém rozporu se skutečnými jazykovými výkony. Také samotné hodnocení kódu a otázka jeho zařazení do systému toho kterého národního jazyka nejsou jednoduché. Na českém Těšínsku se někteří uživatelé místního nářečí, kteří se orientují na český národ, domnívají, že používají jednu z variant češtiny, zatímco místní Poláci stejný kód hodnotí jako polský. Badatel musí samozřejmě zůstat stranou těchto subjektivních interpretací a nesmí se jimi nechat ovlivnit.

3.3. Komunikační kompetenci získává člověk poměrně brzy a bez větších obtíží, kompetence jazyková však vyžaduje větší řečovou praxi a jistou teoretickou průpravu. Domníváme se, že stejně jako existuje znalost či neznalost jazyka, existuje i jakási komunikační gramotnost a komunikační analfabetismus. Škola se zaměřuje na zvyšování kvality jazykového projevu, k čemuž užívá hlavně metajazyk. Umění správně se orientovat ve složité místní jazykové situaci nevěnuje bohužel prakticky žádnou pozornost. Toto zjištění platí i pro školy na národnostně a jazykově smíšeném území, a to jak většinové, tak menšinové. Mladí mluvčí jsou proto odkázáni na vlastní intuici a potřebné zkušenosti získávají cestou pokusů a omylů. Ani odpozorované jazykové chování dospělých osob (rodičů, učitelů apod.) nemusí být vždy vhodné.

[29]LITERATURA

BĚLIČ, J.: Sedm kapitol o češtině. Praha 1955.

BĚLIČ, J.: Nástin české dialektologie. SPN, Praha 1972.

BOGOCZOVÁ, I.: Jazyk a jeho dynamika. In: Polská národní menšina na Těšínsku v České republice (1920–1995). Ed. K. D. Kadłubiec. Finidr, Český Těšín, s. 85–105.

BOGOCZ, I.: Świadomość i kompetencja językowa najmłodszej generacji Polaków na Zaolziu. Repronis, Ostrava 1998 (vroč. 1996).

ČUKOVSKIJ, K.: Od dvoch do piatich. (Překlad.) Bratislava 1981.

KADŁUBIEC, K. D.: Cieszyńsko-zaolziańska polszczyzna. Wojewódzka Biblioteka Publiczna w Katowicach, Katowice 1994.

KARAŚ, M.: Z problematyki gwar mieszanych i przejściowych. Język Polski, 38, 1958, s. 286–296.

KELLNER, A.: Východolašská nářečí, I. Melantrich, Brno 1946.

KRČMOVÁ, M.: Mluva dítěte v dnešní moravské jazykové situaci. In: Český jazyk na přelomu tisíciletí. Ed. F. Daneš a kol. Academia, Praha 1997, s. 219–224.

LABOCHA, J.: Polsko-czeskie pogranicze na Śląsku Cieszyńskim. Zagadnienia językowe. Księgarnia Akademicka, Kraków 1997.

NITSCH, K.: Dialekty polskie Śląska. 2. vyd. Kraków 1939.

PIAGET, J.: Mowa i myślenie u dziecka. (Překlad.) Warszawa 1992.

SOKOLOVÁ, G.: K jazykové situaci dvou národnostně smíšených regionů ČR (pokus o sociolingvistickou charakteristiku). Slezský sborník, 91, 1993, č. 1/2, s. 89n.

ZAHRADNIK, S.: Spisy ludności 1880–1991. Tiskárna TŽ, Třinec 1991.

ZARĘBA, A: Śląskie teksty gwarowe. Kraków 1961.

R É S U M É

Stilisierung – die zweite Natürlichkeit (Zur Sprachkommunikation im Gebiet von Těšín)

Im Artikel werden drei Typen mündlichen Texte analysiert, mit Hinsicht auf das Maß der sprachlichen Stilisierung. Im ersten Teil geht es um eine formale Kommunikation am Arbeitsplatz und im Beruf, im zweiten Teil wird die Kindersprache behandelt. Alle analysierten Beispiele kommen aus einer gemischtsprachigen Region, wo die Sprecher verschiedene Kommunikationsstrategien und -taktiken verfolgen und sich sprachlich atypisch benehmen. Sie bemühen sich den Typ des sprachlichen Kodes und seine Qualität der gegebenen Kommunikationssituation unterzuordnen, d. h. der sprachlichen Orientierung auf den Kommunikationspartner, der Stufe der offiziellen und öffentlichen Kommunikation usw.

[1] Teze příspěvku byly prosloveny na pracovní schůzce odborníků zabývajících se vícejazyčností v běžné i umělecké komunikaci, která se konala na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v listopadu 1998.

[2] Výzkumem jazykové situace na českém Těšínsku se zabývají badatelské týmy i jednotlivci z různých vědeckých středisek. České prostředí zastupuje kolektiv pracovníků Filozofické fakulty Ostravské univerzity (Davidová, Jandová, Damborský), dříve také B. Téma z Olomouce. Obdobný výzkum provádějí polští lingvisté ze Slezské univerzity v Katovicích, zejména její těšínské pobočky (např. R. Mrózek). Velkou pozornost věnují Těšínsku (českému i polskému) Z. Greń z Varšavy a J. Labochová z Krakova. Jedná se o autochtonní badatele, kteří působí mimo Těšínsko. V české lingvistice k nim patří E. Lotko (Olomouc) a autorka tohoto příspěvku (Ostrava). Přímo v terénu působí Ústav pro výzkum polského etnika v České republice, pracoviště Filozofické fakulty Ostravské univerzity, které zaměstnává odborníky těšínské provenience (Kadłubiec, Siwek, dříve Bogoczová). Výsledky úsilí všech těchto středisek směřují k vytvoření uceleného, objektivního obrazu zdejší jazykové situace a vzájemně se doplňují. Domníváme se spolu s Labochovou, že přínosem může být i nezúčastněný „pohled zvenčí“.

[3] Pro děti slovenských rodin, které se soustředily zejména na Karvinsku, vznikly před časem v Karviné dvě základní školy, z toho jedna (se sloučenými třídami) působí dodnes. Slovenská komunita, byť na počátku 60. let v okrese Karviná stejně početná jako polská (více než 23 tis. obyvatel), byla vlivům českým daleko přístupnější než místní polské etnikum, a proto mnohem rychleji asimilovala k většinovému obyvatelstvu.

[4] K jevům polským patří v lašských nářečích např. přítomnost hlásek dź, ś, ź, ć, paroxytonický přízvuk, nerealizace délek, rozdíl mezi tvrdým a měkkým i; k českým – střídnice trat, tlat, přechod g v h, ústní vokály za dávné nosovky, slabikotvorné r a l apod. (srov. např. Zaręba, 1961).

[5] Labochová o smíšeném nářečí na českém Těšínsku píše, že vzniká zejména zásluhou osob, které běžně střídají kódy (srov. Labocha, 1997, s. 131).

[6] S ohledem na děti nebo snad ze zvyku mluví pak česky i mezi sebou, a to i v přítomnosti dalších osob, které používají nářečí. To činí i komunikantka A v následující ukázce, která svého manžela oslovuje „tatínku“ a mluví k němu česky, přestože jejich děti jsou už dospělé, bydlí ve vlastních domácnostech a dané komunikace se neúčastní. Někdy stačí ke změně kódu pouhá zmínka o dětech nebo vnoučatech.

[7] Stejně tak probíhá komunikace mezi prarodiči a vnoučaty. Je zcela běžné, že babičku a dědečka ze strany polského rodiče děti oslovují polsky (babciu, dziadku), případně nářečně (starko, stařiku), české prarodiče pak oslovují česky – babičko, dědečku. Stejně tak střídají kód v komunikaci se svými bratranci a sestřenicemi.

[8] Předpokladem takového střídání spisovných kódů je samozřejmě jejich alespoň částečná znalost. Tento předpoklad je splněn v případě místních polských mluvčích, jejichž ochota jazykově se přizpůsobit partnerovi komunikace je daleko větší než u místních Čechů.

Katedra českého jazyka FF OU
Reální 5, 701 03 Ostrava 1
e-mail: irena.bogoczova@osu.cz

Slovo a slovesnost, ročník 61 (2000), číslo 1, s. 18-29

Předchozí István Lanstyák: K otázke striedania kódov (maďarského a slovenského jazyka) v komunite Maďarov na Slovensku

Následující Jiří Nekvapil: Z biografických vyprávění Němců žijících v Čechách: jazykové biografie v rodině pana a paní S.

Menu
O archivu
Archiv
Nová domovská stránka
Hledání v archivu: