Slavo Ondrejovič: Od hovoriaceho stroja k sociálnej lingvistike. Kapitoly z jazykovednej historiografie
Jiří Zeman
[Recenze]
Slavo Ondrejovič: Od hovoriaceho stroja k sociálnej lingvistike. Kapitoly z jazykovednej historiografie
Slavo Ondrejovič: Od hovoriaceho stroja k sociálnej lingvistike. Kapitoly z jazykovednej historiografie. Veda, Bratislava 2000. 220 s.
Publikace Slavo Ondrejoviče je zaměřena historiograficky. Přináší osm studií věnovaných osmi představitelům evropské lingvistiky. Jde o osobnosti z poměrně dlouhého časového období (od přelomu 18. a 19. století do 80. let 20. století), různého jazykovědného zaměření a různých lingvistických směrů; činnost většiny z nich zasáhla i do dalších vědeckých disciplín. Společným znakem vybraných vědců je jejich zájem o slovenštinu, příp. přímý či nepřímý vliv na slovenskou lingvistiku.
Jádro studií netvoří biografické údaje, ale analýza a interpretace děl a jejich zasazení do širšího vědeckého kontextu (některé studie vznikly jako vedlejší produkt Ondrejovičovy překladatelské činnosti, srov. např. Humboldt, 2000). Vztah vybraných osobností ke slovenštině pak autorovi umožňuje v knize postihnout základní etapy vývoje slovenské lingvistiky na její cestě k sociolingvistice.
Publikace začíná studií o W. von Kempelenovi (1734–1804), bratislavském rodákovi, který však převážnou část svého života prožil ve Vídni. Je znám hlavně jako autor [52]mluvícího automatu, tradičně bývá zdůrazňován jeho přínos pro rozvoj experimentální fonetiky (srov. např. Hála, 1962, s. 33–35, kde je připomenut vliv Kempelenova díla na vývoj české fonetiky). Pro lingvistiku má význam jeho spis Mechanismus der menschlichen Sprache (1791). Ondrejovič se soustřeďuje především na rozbor úvodních kapitol této knihy, které pojednávají o původu a povaze lidského jazyka, a představuje Kempelena také jako významného filozofa jazyka. Úvahy o mísení jazyků pak naznačují, že Kempelenovi nebyly cizí ani některé sociální aspekty komunikace.
Nejrozsáhlejší studie – tvoří přes třetinu svazku – je věnována W. von Humboldtovi (1767–1835); ten je považován za zakladatele obecné lingvistiky, zasáhl však i do filozofie, literární estetiky, klasické filologie aj. V centru pozornosti Ondrejovičovy studie je rozbor díla Über die Verschiedenheit des Baues der menschlichen Sprache (1836) a výklad hlavních filozoficko-lingvistických otázek, které dílo obsahuje. Ondrejovič charakterizuje základní rysy Humboldtovy srovnávací antropologie a roli jazyka v ní, sleduje jeho názory na vztah jazyka a myšlení, na sociálně-filozofickou povahu pojmů „národ“ a „jazyk“ a na vymezení pojmu „duch národa“. V samostatné podkapitole se pak věnuje Humboldtově typologické koncepci a zasazuje ji do dobového lingvistického kontextu.
Přílohu studie tvoří encyklopedický přehled jazyků, které Humboldt ve svém díle analyzoval. Slovanské jazyky (s výjimkou staroslověnštiny) v něm nenacházíme. I když Humboldt nebyl slavista, přesto lze vystopovat vliv jeho učení na slovenskou lingvistiku; této problematice je věnován závěr studie. Vyplývá z něj, že nejvíce byl Humboldtovým učením ovlivněn Ľ. Štúr. Seznámil se s ním za svého studia v Halle u A. F. Potta, který byl vydavatelem a vykladačem Humboldtových prací. Ondrejovič sleduje paralely mezi Humboldtovými a Štúrovými názory prezentovanými v Štúrově práci Náuka reči slovenskej. Uvedený přístup mu dovolil upozornit i na filozofickou dimenzi této knihy a naznačit Štúrovy (sociolingvistické) názory na fungování spisovného jazyka a jeho vztah k ostatním varietám národního jazyka (především teritoriálním nářečím).
Další pohled na vznik spisovné slovenštiny představuje studie o slovinském lingvistovi J. Kopitarovi (1780–1844), působícím značnou část svého života ve Vídni. Ke studiu slovenštiny ho přivedl zájem o typologii jazyků a o problémy se zařazením nově se konstituujících slovanských jazyků do tehdejších klasifikačních modelů (srov. Dobrovský, 1951, s. 14–17). Slovenštinu považoval za samostatný jazyk a přisuzoval jí specifické postavení mezi slovanskými jazyky. Zkoumal její hláskosloví a lexikologii, značnou pozornost věnoval slovenským nářečím a jejich klasifikaci. Četné kontakty se slovenskými obrozenci (P. J. Šafařík, J. Kollár, M. Hamuliak aj.) mu umožnily pozorně sledovat snahy o uzákonění spisovné slovenštiny (Bernolákovy aktivity, známá je jeho podpora štúrovců) a srovnávat je s obdobnou situací ve Slovinsku. Ondrejovič ve studii pracuje s dochovanou korespondencí, která nejlépe odráží Kopitarovy názory na slovenštinu, a nově interpretuje některá starší hodnocení Kopitarova postoje k spisovné slovenštině.
S Vídní je spjata také vědecká činnost dalšího slovinského lingvisty, Kopitarova žáka, přítele a editora jeho díla F. Miklošiče (1813–1891; v publikaci se užívá německá [53]forma jeho jména, tj. Miklosich). Z jeho rozsáhlého díla (k tomu srov. např. Pastrnek, 1901) si Ondrejovič vybral jen dílčí téma – koncepci bezsubjektových vět, jak je zpracována v knize Subjectlose Sätze (1883); jde o téma, které je úzce spjato s otázkou vzniku a vývoje jazyka. Ondrejovič analyzuje Miklošičovy názory na původ impersonálních konstrukcí, sleduje jeho pokusy definovat zvlášnosti těchto konstrukcí a upozorňuje na dobové reakce nejen ze strany lingvistů, ale i filozofů a logiků. Zvolený přístup umožňuje Ondrejovičovi představit Miklošiče nejen jako významného slavistu, ale také jako filozofa jazyka.
Dvě studie jsou věnovány ruským lingvistům. Sociální aspekty jazyka byly v centru pozornosti ruské jazykovědy už v předrevolučním období. Od 20. let 20. století byly zkoumány hlavně jazyky etnických menšin a multilingvizmus. V té době se v ruské lingvistice vyprofilovaly dva směry: první, navazující na učení o sociálních funkcích jazyka J. Baudouina de Courtenay, představoval jeho žák J. D. Polivanov, druhý tvořilo „nové učení o jazyce“ N. J. Marra.
Studie o J. D. Polivanovovi (1890–1938), který je považován za zakladatele ruské sociolingvistiky, se nesoustřeďuje na rozbor konkrétního díla, spíše se zaměřuje na historické okolnosti, které poznamenaly jeho život. Ondrejovič rozebírá Polivanovovu sociolingvistickou koncepci, srovnává ji s Marrovým novým učením o jazyce, proti kterému Polivanov roku 1929 vystoupil, líčí dramatický závěr Polivanovova života i rehabilitaci jeho díla. Studie je cenná i odkazy na bohatou literaturu k tématu, které v slovenské (i české) lingvistice stojí zatím na okraji zájmu.
Druhým Rusem, jemuž je věnována samostatná studie, je N. S. Trubeckoj (1890–1938), který posledních patnáct let svého života působil ve Vídni. Ondrejovič vyzdvihuje přínos Trubeckého fonologické teorie, představuje jej také jako významného představitele srovnávací lingvistiky, slavistu, literárního vědce a teoretika spisovného jazyka. Studie podrobně analyzuje vliv Trubeckého na slovenskou lingvistiku. I když se Trubeckoj věnoval slovenštině jen okrajově, jeho fonologická teorie se na Slovensko dostala velmi záhy zásluhou českých profesorů bratislavské univerzity (V. Vážný, J. Mukařovský, J. M. Kořínek) a odchovanců pražské univerzity (Ľ. Novák); odrazila se v dialektologii a výrazně ovlivnila diachronní fonologii (E. Pauliny, Ľ. Novák).
Do publikace je zařazen také medailon českého lingvisty S. Petříka (1909–1937). Z jeho díla Ondrejovič vybírá především práce zaměřené na oblast slovenské větné fonologie (intonace spisovné slovenštiny a slovenských nářečí), které Petřík publikoval za svého pobytu na Slovensku (od roku 1934 až do své předčasné smrti), kriticky je hodnotí a naznačuje, na které jeho závěry může současná slovakistika navázat. Vyzvednuta je skutečnost, že Petřík při záznamu intonací dbal na popis komunikační situace, v níž byly záznamy pořízeny; to mu dovolilo poukázat na intonační rozdíly dané sociologickými faktory (pohlaví, věk, vzdělání mluvčího apod.). Kapitola je doplněna úplnou bibliografií Petříkových knižních a časopiseckých prací.
Poslední studie je věnována E. Paulinymu (1912–1983). I když tento lingvista zasáhl do řady oblastí slovenštiny, Ondrejovič se soustřeďuje především na sociolingvistickou dimenzi jeho práce (výzkum jazykové situace na Slovensku; teorie spisovného jazyka; historická sociolingvistika; kontakty slovenštiny s dalšími jazyky, mj. češti[54]nou). Na tomto základě pak sleduje cestu slovenské poválečné lingvistiky k sociolingvistice jako vědnímu oboru, který se na Slovensku začal konstituovat v polovině 80. let.
Význam své práce vidí S. Ondrejovič hlavně v tom, že může posloužit zájemcům jako doplňující a rozšiřující literatura ke studiu dějin jazykovědy. Vztáhneme-li toto konstatování např. na práci J. Černého (1996), lze s ním jen souhlasit. Vzhledem k tomu, že autor vybrané osobnosti a jejich dílo zasazuje do širších dobových společenských a vědeckých kontextů, přesahuje kniha rámec historiografie a je přínosem i pro filozofii jazyka a sociolingvistiku.
LITERATURA
ČERNÝ, J.: Dějiny lingvistiky. Votobia, Olomouc 1996.
DOBROVSKÝ, J.: Dějiny české řeči a literatury. Československý spisovatel, Praha 1951.
HÁLA, B.: Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1962.
HUMBOLDT, W. von: O rozmanitosti stavby ľudských jazykov a jej vplyve na duchovný rozvoj ľudského rodu. Preložil S. Ondrejovič. Veda, Bratislava 2000.
PASTRNEK, F.: Miklosich František. In: Ottův slovník naučný, 17. díl. Praha 1901, s. 290–295.
Ústav českého jazyka a literatury
Univerzita Hradec Králové
Víta Nejedlého 573, 500 03 Hradec Králové
e-mail: jiri.zeman@uhk.cz
Slovo a slovesnost, ročník 63 (2002), číslo 1, s. 51-54
Následující Jan Chloupek: Stanislava Kloferová: Mluva v severomoravském pohraničí
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1