Stanislava Kloferová: Mluva v severomoravském pohraničí

Jan Chloupek

[Recenze]

(pdf)

Stanislava Kloferová: Mluva v severomoravském pohraničí

Stanislava Kloferová: Mluva v severomoravském pohraničí. MU, Brno 2000. 130 s.

 

Zájem o nářeční výzkum v naší jazykovědě neutuchá, což je záslužné zvláště v době před zákonitým zánikem tradičních nářečních struktur, nadto v době, kdy bývá nezřídka v běžné řečové praxi oslabována úloha spisovného vyjadřování, kdy totiž bývá nahrazováno prvky nekodifikovanými, pocházejícími dílem z obecné češtiny, dílem právě z odumírajících dialektů a řidčeji též z postupně se utvářejících (moravských) interdialektů. Zatímco brněnští dialektologové Ústavu pro jazyk český přistupují k zpracování posledního (pátého) dílu Českého jazykového atlasu, jehož obsahem budou speciální mapy a komentáře k hláskosloví, objevily se v posledních letech další spisy: jsou to monografie přinášející výsledky brněnsko-ostravského grantu: jednak Mluvená čeština na Moravě, Ostrava 1997, jednak Tváře češtiny, Ostrava 2000. Obě publikace předcházející poslední díl Atlasu jej vlastně vhodně doplňují, neboť se pokoušejí vyložit současný vývoj českého národního jazyka, onu výše naznačenou soustavu prostředků pro běžné komunikování ve sféře soukromého intimního styku. K oběma knihám se přiřazuje (obhájená) disertace Z. Holuba Doudlebský lexikon (rkp., Praha 2000). Ve všech případech běží mj. o stanovení jazykových variet v mluvené řeči, jež jsou uváděny v život nikoli faktory slohovými, nýbrž vlivy podmíněný[55]mi povýtce teritoriálně (různorodým územ) nebo sociolingvisticky (skrze prestižní jazykové útvary). Hledisko podobné variability zatím nejdůkladněji uplatnily ve svých monografiích a příspěvcích o městských mluvách R. Brabcová, D. Davidová a M. Krčmová. Územní variabilitu češtiny sledují zásadně dosud vydané čtyři díly Českého jazykového atlasu (vedoucí redaktoři J. Balhar a P. Jančák).

Posuzovaná studie členky redakční rady Českého jazykového atlasu Stanislavy Kloferové byla vydána Masarykovou univerzitou v příkladné spolupráci s akademickým ústavem a obsahuje hláskoslovný a tvaroslovný rozbor jevů, o kterých podala svědectví jednak anketa, jednak přímý dialog. Knížku doprovází mapka zkoumané oblasti, ukázky textů (ty by mohly být delší a zahrnovat též dialog). Připojena je i mapka souvislostí se sousedními oblastmi. Pokud jde o jednotlivé údaje, nelze je v recenzi shrnout: poskytují přesný obraz o vysoké míře nářeční variantnosti češtiny – přestože sama struktura tradičního nářečí je veskrze tuhá a stylisticky téměř plochá – variantnosti založené na nářečním prostředí, z něhož vyšla rodina třinácti- až čtrnáctiletého žáka, která se do zkoumané oblasti přistěhovala. Mluva (tj. původní tradiční teritoriální nářečí) se u mladé generace projevuje jinak: nejsoustředěněji se projevuje původní přináležitost rodiny k východomoravské nářeční skupině – to snad lze vysvětlit existencí těchto dialektů bez jakéhokoli přerušení (německou okupací) i poměrnou blízkostí východomoravských dialektů struktuře spisovného jazyka a posléze i respektem vyplývajícím z národopisné tradice. Naproti tomu méně výrazně se projevují slezské kořeny rodiny, což zřejmě bude souviset s poměrně nízkou společenskou tradicí českých slezských dialektů a hojným fungováním regionální spisovné češtiny, jež pochopitelně nemohlo zůstat bez vlivu na vyjadřování lidí. U mládeže s původem ze skupiny české a středomoravské se projevuje nejvíce kolísání: to se děje, jak známo, přímo i v těchto tradičních dialektech. Metodicky je třeba uvítat, že se autorka důsledně opírá ve svých úvahách o Český jazykový atlas, a tím se jí daří odkrýt různé souvislosti. – Při charakteristice nářečně podmíněných prvků vychází autorka z existence těchto nářečních skupin: česká, středomoravská, slezská, slovenská (přistěhovalci) a posléze „ostatní“. Vliv spisovného jazyka se reflektuje ve výkladových pasážích.

Kniha, po uvedených monografiích, je dalším zásadním příspěvkem k poznání (neslohové) diferenciace češtiny, jak se projevuje v komunikátech ztvárněných mluvenou řečí. Specificky sleduje, jak se v dynamice mluvené komunikace prosazuje nářeční základ ještě i v novém prostředí, kde by se spíše očekávalo, že by se nemusil nutně uplatňovat. Stav jednotlivých jevů si konkurujících ukazuje objektivně obraz mluvené češtiny ve zkoumané oblasti, vztah uplatněných podob ke kodifikaci spisovného jazyka, perspektivní šíření některých jevů, a to vždy bez zbytečné spekulace, nýbrž na základě skutečného stavu v komunikačních situacích. Kladně je třeba hodnotit na autorčině záběru rovněž to, že zkoumá stav mluvené češtiny v pohraničí, jež se integrovalo do jejího kontinuálního vývoje po roce 1945 – to představuje případ jazykového vyrovnávání v moderní době, konkrétně pak za intenzivního působení moderní školy, mnoha různorodých prostředků masové komunikace a za prudkých změn v politickém a ekonomickém uspořádání země. Monografie přináší vítané údaje sociolingvistické, např. že ženy většinou přizpůsobují svou komunikaci i po stránce for[56]mální mužům. Z hlediska historické mluvnice zobrazují vlastně autorčiny údaje výsledný vývojový stav, s nímž je možno počítat při případných kodifikačních rozvahách. Podnětné jsou úvahy o platnosti obecně moravské (s. 40, nebo uváděné podoby celomoravské jako rukavica, vidím ju, oni chodijou – s. 124, jako všude běžně rozšířené podoby se uvádějí rodičema, kostích, oni ví, je/máme otevřené, tamtéž). Autorka pracuje s pojmem moravských interdialektů, ačkoli o jejich případné stabilizaci bývají nověji vyslovovány pochybnosti. Text je pečlivě korigován. (Pouze na s. 32 se ve statistice gen. sg. mask. nenáležitě opakuje podoba modrého.)

Autorka spisu uplatnila svou vlastní metodu (motivovanou zčásti M. Krčmovou, která variabilitu odvozuje od sociální situace rodiny) odkrývající strukturní náplň toho v podstatě slohového kadlubu, který se po oprávněných pochybnostech o prostěsdělném funkčním stylu nazývá běžná mluva. Prokazuje přesvědčivě, že se tak dnes děje ze dvou zdrojů: jednak pod vlivem spisovného (včetně módního) dorozumívání, jednak z onoho „substrátu“, který je představován dialektem rodinného prostředí, jenž i v nových komunikačních situacích zanechává své stopy, jakkoli třeba nepříliš markantní, a slouží v komunikačních situacích – spolu s neverbálním vyjadřováním – k dorozumívání o běžných záležitostech denního života bez záměrného soustředění na komunikaci samu. – Publikace je dokladem toho, že se vyplácí hledat nové metody tam, kde je užitečné vyložit přesněji a výstižněji složitější vztahy tautonymicko-synonymické.

 

LITERATURA

 

BALHAR, J.: „Spisovní“ Slezané. Čeština doma a ve světě (moravský blok), 4, 1995, s. 253–255.

BOGOCZOVÁ, I. – FIC, K. – HUBÁČEK, J. – CHLOUPEK, J. – JANDOVÁ, E.: Mluvená čeština na Moravě. Ostrava 1997.

BOGOCZOVÁ, I. – FIC, K. – CHLOUPEK, J. – JANDOVÁ, E. – KRČMOVÁ, M. – MÜLLEROVÁ, O.: Tváře češtiny. Ostrava 2000.

BRABCOVÁ, R.: Městská mluva v Brandýse nad Labem. Praha 1973.

DAVIDOVÁ, D.: K diferenciaci současného mluveného jazyka se zaměřením na jazykovou situaci českého Slezska. In: K diferenciaci současného mluveného jazyka. Ostrava 1994, s. 66–71.

HAVRÁNEK, B.: K české dialektologii. LF, 51, 1924, s. 254–262.

CHLOUPEK, J.: Hovorová čeština – v regionu. In: Jazyk a literatura v česko-polském kontextu. Ostrava 1994, s. 13–16.

JELÍNEK, M.: Konkurenční prostředky ve spisovné češtině. JazAkt, 29, 1992, s. 122–123.

KRAUS, J.: Jazyk a styl ve společenské interakci. SaS, 36, 1975, s. 257–265.

KRČMOVÁ, M.: Běžně mluvený jazyk v Brně. Brno 1981.

KRČMOVÁ, M.: Současná běžná mluva v českých zemích. In: Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha 1997, s. 160–172.

Fillova 13, 602 00 Brno – Lesná

Slovo a slovesnost, ročník 63 (2002), číslo 1, s. 54-56

Předchozí Jiří Zeman: Slavo Ondrejovič: Od hovoriaceho stroja k sociálnej lingvistike. Kapitoly z jazykovednej historiografie

Následující Jarmila Bachmannová: Zdeňka Hladká: Přenesená pojmenování rostlin v českých dialektech