Milan Hrdlička: Předložky ve výuce češtiny jako cizího jazyka

Jiří Pešička

[Book reviews]

(pdf)

Milan Hrdlička: Předložky ve výuce češtiny jako cizího jazyka

Milan Hrdlička: Předložky ve výuce češtiny jako cizího jazyka. Karolinum, Praha 2000. 142 s.

 

Zásadně změněná společensko-politická situace v naší zemi v důsledku převratu na rozhraní 80. a 90. let se nutně odráží i na postavení českého jazyka. Nová doba klade nemalé nároky na uživatele češtiny vůbec, tím více však na lidi, kteří se naším národním jazykem zabývají profesionálně. Se všeobecným uvolněním takřka všech dosavadních bariér nejrůznějšího druhu, se znásobujícím se množstvím mezinárodních kontaktů vzrůstá v zahraničí zájem o studium češtiny, který už není převážně určován jen čistě jazykovými a filologickými zřeteli, ale v daleko větší míře i zájmy ekonomickými, obchodními, šířeji kulturními a obecně poznávacími.

Česká odborná a pedagogická veřejnost zareagovala na razantní zvýšení zájmu o češtinu nárůstem nabídky učebních materiálů i jazykových kurzů. Ti zvláště metodologicky přemýšliví mezi našimi jazykovými odborníky si dobře uvědomují, jak důležité je při přípravě nových učebnic mít vědomí dobře koncepčně promyšleného postupu výuky i schopnost jej promítnout do konečné struktury předkládaného učebního materiálu.

Autor posuzované práce působí řadu let v Ústavu bohemistických studií FF UK a má tedy za sebou již dlouhou dobu sbírání zkušeností z praktické výuky češtiny jako cizího jazyka (dále ČCJ). Svůj zájem o teoretické promýšlení problémů daného oboru prokazuje ve zvýšené míře od poloviny devadesátých let, což vyústilo v řadu příspěvků do odborného tisku i do specializovaných sborníků k problematice ČCJ. Faktorem posilujícím Hrdličkův vhled do problematiky jistě bylo i jeho původní translatologické vzdělání a vědecká aktivita v tomto ohledu.

Vnitřní členění autorovy práce o předložkách sleduje základní koncepční rozvržení, jak je Hrdlička prezentoval v úvodu. Smyslem publikace tedy je:

1. vyjádření kritického stanoviska k obecnému stavu problematiky vyučování ČCJ,

2. popis situace ve výuce ČCJ, pokud jde o zpracování předložek,

3. formulace návrhu vlastního přístupu ke zpracování a prezentaci předložek ve výuce ČCJ (v tomto rámci se autor výběrově zaměřuje na předložky s významem místním a podmínkovým),

4. formulace dílčích pravidel a doporučení, jak zprostředkovat cizincům učícím se česky správné užívání konkrétních předložek (zde je prezentován vybraný okruh předložek s významem místním, časovým, příčinným a účelovým).

[61]Před obecné zamýšlení nad metodologií vyučování cizího jazyka zařadil Hrdlička výsledky ankety organizované před několika lety v Ústavu bohemistických studií mezi dvěma skupinami různě pokročilých studentů – bohemistů. Anketa měla ukázat, jak jsou vnímány jednotlivé mluvnické jevy formální morfologie, pokud jde o jejich obtížnost. Obě skupiny zařadily předložky mezi nejobtížnější gramatické partie, s rostoucí mírou pokročilosti nebylo tedy zaznamenáno snížení stupně hodnocení komplikovanosti jevu. Autor vidí objektivní příčiny ve velkém počtu prepozic, jejich značné synonymii a stylové rozrůzněnosti, frekventovanosti i v nebezpečí jazykové interference zvlášť u příslušníků slovanských národů, neméně důležitým faktorem přispívajícím k danému stavu věcí je však podle Hrdličky také nedostatečná míra teoretického uchopení problémů prepozic a úroveň jejich praktického zapracování do učebních materiálů ČCJ.

Na základě uveřejnění několika konkrétních ukázek toho, jak se s prepozicemi ve vybraných učebních materiálech nakládá, formuluje autor své hlavní výhrady. Vidí je především v převládajícím formálním přístupu, kdy se jen okrajově bere v úvahu příslušnost konkrétní prepozice k určitému významovému celku a převládá její fixování na příslušný pád, dále v uvádění nedostatečného množství konkrétních aplikací, v neúplnosti, nepřehlednosti a nereprezentativnosti příkladů (týká se hlavně učebnic češtiny zahraničních autorů). Metodologicky cenný je pohled spojující sémantické hledisko pojednání o prepozicích se způsobem prezentace deklinačního systému češtiny. Hrdlička pléduje za celostní, u něho „vertikální“ uchopení, kdy se prezentují celá paradigmata komplexně, i když odděleně, pokud jde o gramatické číslo a tvrdé a měkké vzory.

Čtvrtá kapitola práce se věnuje problému, jak metodologicky zpracovat učebnicové partie zabývající se prepozicemi, aby se posílila přehlednost, systematičnost a systémovost, aby se dal prostor pro procvičování významových relací mezi jednotlivými předložkami a aby se vytvořila možnost pro eventuální alternativní jazyková vyjádření téhož sémantického obsahu. Zde autor připomíná dřívější návrhy několika našich lingvistů týkající se rozčlenění prepozic z významového hlediska.

Následující kapitola dovádí až do konkrétní učebnicové podoby zpracování základních předložek s místním a podmínkovým významem. Cvičení, která jsou zde nabízena, podávají pestrý obraz možných přístupů k upevňování sémantického pojetí traktování prepozic obou daných okruhů.

Detailnější sémantický rozbor dominuje kapitole šesté analyzující faktory rozhodující o volbě předložek do + G a na + Ak ve významu místním, dynamickém směrovém, což bývá pro cizince zdrojem nemalých obtíží. Přehledností, systematičností (Hrdlička hovoří o pěti kritériích konkrétního výběru) i bohatým repertoárem příkladů nabízí tato část práce cenné, okamžitě využitelné podněty pro praktickou výuku. Vítanou součástí všech na konkrétní analýzu zaměřených kapitol jsou přehledné tabulky sumarizující teoretické závěry i jejich praktickou demonstraci.

V závěrečné části práce se autor pokusil o celostní zpracování problematiky užívání předložek s významem časovým, příčinným a účelovým. Řada výstižných postřehů o fungování prepozicionálních konstrukcí v daných okruzích je zde doprovázena pod[62]nětnými stimuly pro praktické vyučování, např. pokud jde o formulace tvořící alternativu ke spojením prepozicionálním.

Milan Hrdlička vytvořil svou prací o předložkách hodnotný příspěvek k živé praxi vyučování ČCJ, který mohou docenit i ti, kteří zamýšlejí věnovat se hlubšímu teoretickému zpracování pojednávaného problému. Tak se k analýze nabízí např. oblast zbývajících adverbiálních okruhů pokrytých primárními prepozicemi či značně se kvantitativně rozrůstající terén zvláště víceslovných předložek sekundárních. Autorem uplatňované způsoby zpracování poslouží budoucím badatelům jako vhodná, přirozená inspirace.

Ústav bohemistických studií FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 63 (2002), number 1, pp. 60-62

Previous Jarmila Bachmannová: Zdeňka Hladká: Přenesená pojmenování rostlin v českých dialektech

Next Jasňa Šlédrová: Jadwiga Linde-Usiekniewicz: Określenia wymiarów w języku polskim