Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Rod v jazyce a komunikaci: specifika češtiny

Světla Čmejrková

[Články]

(pdf)

Gender in language and communication: Czech specifics

[*]Úvodem

Otázka rodu v jazyce se v současné době stává předmětem soustředěného zájmu, a to nejen lingvistů, ale i sociologů, filozofů, psychologů, historiků i vědců z dalších oborů. Otázce rodu v jazyce se dostalo takové pozornosti, že kolem ní vznikla samostatná disciplína, zvaná dnes v zahraniční literatuře nejčastěji gender linguistics. Možnému českému ekvivalentu lingvistika rodu konkuruje citační označení lingvistika genderová, případně, jak uvádí např. zpráva v Akademickém bulletinu o českém semináři o rodu nejen v jazyce (Linková – Křížková, 2000), gender(ová). Ta je součástí disciplíny zaměřené interdisciplinárně, zejména sociologicky a kulturologicky, zvané gender studies. Jejím předmětem je území rozprostírající se mezi danostmi rodu přirozeného, biologického, formami rodu jazykového, gramatického, a obsahy rodu kulturního, společenského, tedy kulturními a sociálními asociacemi a koncepty, které jsou spjaty s biologickým rodem v historii kultury i v současné společnosti. Právě v sociálním a kulturním pojetí rodu a zájmu o jeho diskurzní konstrukci tkví důvod, proč se tento fenomén někdy označuje i v češtině termínem gender, nevyčerpávajícím se biologickou představou spjatou s termínem pohlaví a s lingvistickým výkladem termínu (gramatický) rod v jazyce. V této stati se budu věnovat pouze otázkám lingvistickým (proto vystačím s termínem rod) a reflexi těchto otázek ve vztahu k češtině. Vývoj ve světové lingvistice rodu sleduji okrajově od r. 1990 a o některých jejích přístupech jsem referovala na stránkách SaS v článku Žena v jazyce (1995) i jinde (1992, 1996, 1997, 1998).

K přímočarým českým aplikacím postupů genderové lingvistiky známých z „reforem“ angličtiny a němčiny se stavím spíše skepticky (navíc angličtina a němčina si nepočínají stejně). Právě rozpaky, s nimiž sleduji pokusy o prosazení jednotlivých principů v češtině (Valdrová, 1997, 1999, 2001) a jež sdílím s těmi, kdo se k této otázce vyslovovali (Daneš, 1997, 2001; Hoffmannová, 1995; Kraus, 1995 aj.), mne znovu vedou k promýšlení univerzálních témat lingvistiky rodu na jedné straně a specifických rysů češtiny a jiných slovanských jazyků na straně druhé. Rekapitulaci specifik češtiny jakožto výrazně rodového jazyka a otázce příznakového a nepříznakového užití členů kategorie rodu je věnována tato stať. Shrnuje některá teoretická východiska, jež nabízí česká i mezinárodní lingvistika (srov. Hellinger – Bussmann, 2001), a podává přehled rysů a možností češtiny.

Pokusy o jazykovou reformu či zásahy do jazyka v zájmu zrovnoprávnění rodově specifického vyjadřování nebo nalezení rodově neutrálního vyjadřování jsou pouze jevovou stránkou, pověstnou špičkou ledovce o mnoho hlouběji zasahujícího pohybu v komunikaci a společnosti. Pro teorii jazyka a řeči jsou závažné tím, že vedou lingvisty a lingvistky k tomu, aby východiska svého pohledu na jazyk a řeč znovu zvažovali, pokoušeli se zaujmout i jiné zorné úhly (právě tímto pokusem o jiný pohled se lingvistika rodu za[264]pojuje do připouštění jinakosti a alternativnosti nejen věcí v reálném světě, ale i v pohledu na ně). Velmi obecně řečeno nás lingvistika rodu vytrhuje z uspokojení nad tím, že jsme si už určitý obraz o jazyce a jeho fungování vytvořili a není třeba jej měnit.

Kategorii rodu v jazyce věnovala česká lingvistika poměrně hodně pozornosti, a to jak jejímu konstituování (Oberpfalcer, 1933), tak jejímu vývoji v současné češtině. Bylo konstatováno, že rod má v češtině v podstatě povahu klasifikátoru formálně morfologické povahy. Z tohoto hlediska má gramatický rod dva konstitutivní rysy: (1) paradigmatický, tj. spolu s kategoriemi čísla a pádu vytváří soubor deklinačních typů substantiv, a tak zařazuje každé substantivum do tvarové soustavy jmen, (2) syntagmatický, tj. projevuje se formálně gramatickou shodou substantiva a jeho atributu, apozice a jmenných tvarů v predikátu (Mluvnice češtiny, 2, 1986, s. 39). Pokud jde o pojmenování osob substantivy označujícími živé bytosti, pozornost se v bohemistice soustředila zejména na to, že čeština jako flektivní jazyk s velmi rozvinutou slovotvorbou má silnou tendenci mít pro osoby mužského a ženského rodu zvláštní pojmenování, konkrétně vytvářet přechylováním od mužských pojmenování pojmenování ženská. Tomuto jevu se bohemistika věnovala pravidelně, spolu s tím, jak nová přechýlená pojmenování vznikala a pronikala na místa, v nichž se dříve užívala jen základová substantiva rodu mužského. Diskuse svědčily o tom, že konkurence maskulin a feminin při označování osob má povahu dynamickou, podléhá změnám a je třeba ji v jazyce a řeči stále pozorovat a názory na fungování kategorie rodu v češtině čas od času revidovat. Souhrnně řečeno jde o to, že repertoár ženských pojmenování v češtině je velmi široký, nejen ve srovnání s neslovanskými jazyky, ale i s jazyky slovanskými, avšak není v textu využíván stejnou měrou jako repertoár pojmenování mužských. Zatímco v systému se poměr maskulin a přechýlených feminin může jevit téměř jako 1:1, v textu se tento poměr mění odhadem na desetinásobnou až stonásobnou převahu maskulin v závislosti na typu lexému.

Dávno před vzedmutím vlny zájmu o kategorii rodu v jazyce napsal P. Eisner v Knize o češtině (1946, s. 366), že do jazyka se vepsal určitý model uvažování o světě, totiž model patriarchální, a že „v evropských jazycích je odedávna nastolena nadvláda muže nad ženou“. Jak tento fakt, který Eisner tak vnímavě komentoval, vyložila strukturní lingvistika? Aplikovala na kategorii rodu teorii příznakovosti a nepříznakovosti členů jazykových protikladů. Tato teorie říká, že zatímco ženský rod je v oblasti pojmenování živých bytostí utvořených od maskulin vždy příznakový – feminina označují výhradně bytosti ženského rodu, mužský rod je nepříznakový: maskulina mají jak roli rodově specifickou, mužskou, tak rodově neutrální, generickou, kdy označují lidské bytosti vůbec. Jakkoli se může tato strukturalistická teorie zdát vědecky přijatelná, přestala být v některých zemích a jazycích přijatelná společensky. Jazykové vědomí mluvčích je natolik živeno ohledy sociologickými a psychologickými, že si vytváří jiné interpretace a podle nich postupuje. Generická interpretace maskulin je zpochybňována (mluví se o tzv. false generics, srov. Hellinger – Bussmann, 2001), vznikají snahy o revizi patriarchálního paradigmatu jazyka a o zviditelnění žen. Různé jazyky hledají různé strategie, jak rozrušit paradigma, v němž je „ženský rod subsumován pod rod mužský“ (podrobný přehled uvádí již Hellinger, 1989).

[265]Je důležité si uvědomit, v jakém myšlenkovém kontextu otázka lingvistického rodu v posledních desetiletích vyvstává.

1. Pro teorii poststrukturalismu je příznačný zájem o vše alternativní, menšinové, jinaké, druhotné, co bylo dosud univerzalistickými koncepcemi opomíjeno, překrýváno, potlačováno, zkrátka o vše, co zůstávalo ve stínu principů dominantních. A tedy i zájem o to, jakou nejrůznější podobu periferní, menšinové a sekundární fenomény nacházejí v jazyce. Ač to může znít paradoxně, mezi takové fenomény se řadí i jazyk o ženách, jazyk pro ženy, jazyk žen, a nemá to nic společného s početním zastoupením žen ve společnosti. Ženy jako druhé pohlaví už kdysi hořko-ironicko-půvabně označila v titulu své knihy Simone de Beauvoirová. Výsledkem této vlny v oblasti lingvistiky je i přehodnocování stereotypů jazykových. Lze si samozřejmě položit otázku, zda je právě jazyk v pohledu na postavení žen ve společnosti natolik závažný, že stojí za to do jazykového vyjadřování rodových distinkcí zasahovat. V soudobém paradigmatu věd o společnosti se ovšem jazyku přisuzuje poměrně značná moc.

2. Teorie diskurzu a zejména kritické analýzy diskurzu upozorňuje na to, že jazyk není transparentní. Jazyk neodráží skutečnost, ale konstruuje skutečnost nebo ji pomáhá konstruovat. Nemůžeme se vyhnout jeho historicky vzniklým kategoriím, jsou v něm zakódovány určité stereotypy a možná i mocenské mechanismy, kterých by si měl být mluvčí i interpret textu přinejmenším vědom. My užíváme jazyk a jazyk užívá nás. V daném případě jde o to, že se do jazyka vepsal určitý rodový princip reprezentace světa. Je proto důležité provést dekonstrukci jazyka a upozornit na zakódovanou předsudečnost. Podle tohoto pohledu tedy i místo ženy a její práva ve společnosti souvisejí nebo dokonce závisejí na jejím místě a na jejích právech v jazyce. Proto se i v jazyce ženy snaží proniknout na území, která, jak se jim zdá, kolonizovali muži. Rozrušování patriarchálního paradigmatu, jev známý zejména z angličtiny a němčiny, se postupně šíří i do jazyků, jako je norština, holandština, dánština, italština, španělština, a už se o něm (občas) uvažuje i v případě češtiny a dalších slovanských jazyků.

 

Vztah rodu biologického a gramatického

Nejen strukturalistická lingvistika česká, ale i světová se soustředila především na systémové aspekty gramatického rodu jakožto jazykové kategorie, na jeho paradigmatickou a syntagmatickou roli v jazyce. J. Lyons (1968) ve známém úvodu do lingvistiky např. uvádí, že v jazycích s gramatickým rodem se „jistým způsobem a v jisté míře projevuje i přirozená či sémantická báze rodové klasifikace“. Souvislost s rodem biologickým tedy byla sice zmiňována, ale nebyla tematizována. Jednou ze starších výjimek jsou Jespersenovy úvahy o rodu v jazyce (Jespersen, 1922) a v českém prostředí Eisnerovy analýzy gramatického rodu v češtině ve srovnání s jinými jazyky (Eisner, 1946). Autor starší české monografie o rodu F. Oberpfalcer (1933, s. 9) výstižně říká, že „vztahy mezi rodem a pohlavím jsou nesčetné a velmi živé“ a zmiňuje se o tom, že J. Baudouin de Courtenay vykládal ve své přednášce z r. 1923 souvislost mluvnických rodů s názorem na svět a došel k závěru, že pokud jde o staré indoevropské jazyky, živá příroda své rozdíly v pohlaví vnutila lidskému jazykovému myšlení ve formě gramatických rodů, a tím se myšlení sexualizovalo.

[266]Vazba mezi přirozeným rodem a rodem gramatickým je velmi významná: v naprosté většině případů má čeština pro označení živých bytostí (názvy osob a názvy živočichů) přirozeného rodu mužského k dispozici substantiva gramatického rodu mužského a pro označení živých bytostí přirozeného rodu ženského má k dispozici substantiva gramatického rodu ženského; dodejme, že nedospělí živí jedinci bývají označováni substantivy gramatického rodu středního (dítě, mládě, kotě).

To v zásadě platí v systému (ale ne zcela – srov. např. jména vespolná), v textu se však relativní symetrie mění na značnou asymetrii (zejména v důsledku již zmíněného generického významu maskulinních tvarů).

Právě vztah rodu gramatického a přirozeného, biologického, se dnes dostává do popředí zájmu. Neuplatňuje se při tom jen pohled semasiologický, ale i pohled opačný, onomasiologický: nejde o to, které výrazové prostředky má systém jazyka pro vyjádření rodu k dispozici, nýbrž jak se v textu vyjadřuje/nevyjadřuje právě biologický či přirozený rod osob (srov. německé „Geschlecht“). A zejména, jaká symetrie či spíše asymetrie v tomto ohledu v řeči panuje.

Asymetrie nacházíme již v rovině systému češtiny (i jiných slovanských jazyků), a to např. v sepětí kategorie rodu s kategorií životnosti: ta se uplatňuje jen u maskulin, v klasifikaci maskulin do dvou tříd s vlastními paradigmaty, zvaných maskulina životná (názvy osob i živočichů) a maskulina neživotná. U feminin a neuter k této distinkci nedochází. Zda má asymetrie v pojetí životnosti dosah pro vnímání lidských bytostí a vyjadřování se o nich, nechávám v této stati zcela stranou.

Hledisko symetrie a asymetrie však může být při analýze kategorie rodu vodítkem. Proto se ho při přehledu českých substantiv označujících jedince mužského a ženského rodu přidržme. Budu vycházet od systémových možností češtiny a doplňovat toto hledisko hlediskem vyjádření či nevyjádření přirozeného rodu pojmenovávané osoby v textu. Začněme rodovými páry symetrickými.

 

Symetrie v rámci kategorie rodu

Prostředky lexikální

Přirozený rod mužský či ženský může být vyjádřen heteronymními dvojicemi pojmenování typu muž žena a dále mnohými názvy příbuzenských vztahů v rodových párech. Pro tuto skupinu je příznačná symetričnost vztahů mezi mužským a ženským rodem: pojmenování mužů, jež jsou maskulina, a žen, jež jsou feminina, nejsou ve vztahu vzájemné odvozenosti. Tato skupina dvojic lexikálních pojmenování osob mužského a ženského pohlaví je zajímavá vlastně tím, že vztah mezi oběma členy je ekvipolentní. Oba rodové protějšky jsou příznakové a nemohou substituovat jeden druhý. Tato starobylá skupina rodových pojmenování, která tvoří základ gramatické kategorie rodu, je však nejen v češtině, ale i dalších jazycích omezená a neproduktivní. 

 

Tabulka 1a

Pojmenování osob

m

 

f

muž

 

žena

chlapec/hoch

 

dívka

kluk

 

holka

ženich

 

nevěsta

 

 

[267]Tabulka 1b

Pojmenování osob podle příbuzenství

otec

 

matka

otčím

 

macecha

bratr

 

sestra

syn

 

dcera

synovec

 

neteř

bratranec

 

sestřenice

strýc

 

teta

zeť

 

snacha

 

 

Tabulka 1c

Další příbuzenská pojmenování

tchán

 

tchyně

švagr

 

švagrová

kmotr

 

kmotra

vdovec

 

vdova

vnuk

 

vnučka

       

 

Daná skupina pojmenování má své jádro a periferii. Na periferii skupiny stojí párová rodová pojmenování jiného než neodvozeného typu, jako je tchán tchyně, švagr švagrová, vnuk vnučka (maskulinum tchán je historicky odvozeno od tchyně, zatímco švagrová vzniklo přechýlením od švagr a vnučka od vnuk). Vztah těchto párových označení je opět v zásadě ekvipolentní, symetrický, tj. k neutralizaci rodového protikladu tu nedochází, s výjimkou některých přenesených užití, v nichž je protiklad mužský – ženský neutralizován: Mysleme na naše vnuky. Analogická neutralizace nastává ve spojeních generace našich otců nebo generace dědů.

Chceme-li při pojmenování osob od jejich rodově specifikující kategorizace abstrahovat, užíváme rodově neutrální pojmenování (pokud taková v jazyce existují) typu rodič/rodiče, manžel/manželé, prarodič/prarodiče, sourozenec/sourozenci, dítě/děti, vnouče/vnoučata aj. opisná pojmenování, jimiž se vyjádření přirozeného rodu vyhýbáme. Tyto doklady ukazují, že existence jednoho výrazu pokrývajícího mužský i ženský protipól určitého konceptu, dokonce i v rámci příbuzenských vztahů, je pro komunikaci výhodná: např. výraz rodič připouští jak ženskou, tak mužskou referenci, což může být v určitém případě ekonomické: rodič pomůže dítěti. Funkci nespecifikovaných pojmenování v rámci rodiny a příbuzenstva mohou v češtině plnit rovněž generická maskulina (rodinný příslušník, člen rodiny, příbuzný), často tuto funkci v češtině plní pojmenování vespolná. Než přejdeme k pojmenováním vespolným, která osoby na muže a ženy nekategorizují, podívejme se alespoň v nejobecnějších rysech na problematiku kategorizace uvnitř pojmenování osob.

 

Kategorizace osob a jména vlastní i obecná

Vlastní jména osob

Přestože funkcí vlastních jmen osob není kategorizovat, nýbrž označovat jedince (míra identifikace vlastním jménem je různá v závislosti na kontextově vymezeném okruhu jedinců, kteří mohou být jeho referenty: např. nositel jména Pavel Novák je v kontextu českých lingvistických textů tímto jménem určen poměrně jednoznačně), česká vlastní jména osob jsou nadána i schopností signalizovat, zda jde o osoby muž[268]ské nebo ženské (se známými výjimkami např. jmen typu Pavlů, pod nímž se může skrývat referent mužský i ženský). Česká ženská příjmení vzhledem ke své přechýlenosti, odvozenosti od příjmení mužských, ženskost vlastně signalizují, a tím ženu zviditelňují. To je specifický rys, který se v češtině projevuje velmi výrazně ve srovnání s jinými jazyky. Nicméně právě tento rys je v současné české společnosti často chápán jako jev nikoli jen žádoucí (zejména pokud jde o přechylování cizích ženských jmen – k tomu srov. Kraus, 1995). Názory na to, zda má společenská komunikace směřovat spíše k zrovnoprávnění rodově specifického vyjádření nebo k prosazení rodově nespecifikovaného vyjádření, se totiž v genderově orientované lingvistice liší. Zatímco německá oblast tenduje spíše prvním směrem, anglosaská směrem druhým (což je dáno povahou němčiny a angličtiny a jejich možnostmi). Není proto divu, že česká oblast ohledává teprve terén svého jazyka a řeči a upozorňuje na jevy, které s rodově specifikovaným a nespecifikovaným vyjádřením souvisejí. V případě jak vlastních jmen, tak i jmen obecných se začíná prosazovat hledisko, jak ženy chtějí či nechtějí být označovány, pojmenovávány, kategorizovány.

 

Jména obecná

Obecná jména osob označují jedince tím, že je klasifikují na základě jejich přirozeného rodu (jak jsme již viděli), ale také např. na základě jejich etnické příslušnosti (Čech), právního postavení ve státě (občan), v obci (starosta), teritoriální příslušnosti (Pražák, venkovan), náboženství (katolík), sociálního statutu (důchodce), povolání (herec), postavení v ekonomických vztazích (výrobce, spotřebitel), činnosti (cestující, chatař, sportovec), včetně činnosti řečové (mluvčí, posluchač, pisatel, čtenář). Vznikají tak pojmenování, jimiž jsou lidé kategorizováni do určitých skupin a tříd. Obecná jména mohou také kategorizovat jedince na základě hodnocení jejich rysů vnějších (krasavec) i vnitřních (poctivec), např. velikosti (obr), vlastností (pokrytec), kvalit duchovních (génius) i materiálních (boháč), dispozic (talent) i výsledků aktivit (vynálezce), včetně řečových (řečník, mluvka, pisálek).

Z hlediska rodové kategorizace je dobré si uvědomit, že v některých případech je důležité, zda je jedinec Čech, lingvista + žena či muž, v jiných kontextech je rodová klasifikace méně relevantní a v některých případech může být výhodné protiklad žena muž překrýt jiným protikladem, např. lingvista právník:

Lingvisté i právníci upozorňují, že

Ekologové na rozdíl od ekonomů soudí, že

Než přejdeme k otázce tzv. generických maskulin, zastavíme se ještě u jednoho prostředku, který čeština nabízí pro vyjádření rodové nespecifikovanosti. Potřebě označit jedince souhrnným, rodově nediferencovaným pojmenováním vychází jazyk vstříc, jak jsme již uvedli, pojmenováními vespolnými.

 

Vespolná pojmenování (epicene)

Patří po formálně gramatické stránce k jednomu z rodů a vyžadují odpovídající mluvnickou shodu, po stránce sémantické, z hlediska rodu přirozeného, jsou však obourodá, tj. lze je užít jak k označení muže, tak ženy.

 

[269]Vespolná pojmenování gramatického rodu mužského

Patří k nim především člověk, které je sémanticky zcela neutrální a bezpříznakové (fem. člověčice je ojedinělé expresivum). Čeština (na rozdíl od mnoha jiných jazyků) rozrůznila obecné označení lidského jedince od označení muž, a v tom se vlastně, jak uvádí Eisner, zachovala k ženám vlídněji než jiné jazyky. Pojmenování se chápe ve většině kontextů jako nezatížené představou biologického rodu. Následující příklad je vzat z interview mezi dvěma ženami, redaktorkou a herečkou:

Považujete se za cílevědomého člověka?

Zatímco v predikativní pozici se substantivum člověk s představou přirozeného rodu neasociuje, v identifikační pozici přece jen ano. Výpověď Byl tam jenom jeden člověk bude s největší pravděpodobností interpretována jako výpověď o muži, zatímco přítomnost ženy bude spíše vyjádřena výpovědí Byla tam jenom jedna žena. V generickém významu lze ovšem výraz člověk užít bez jakéhokoli omezení:

Od sedmi let mě utvářela škola, protože tam vlastně člověk tráví hodně času.

Ke skupině vespolných maskulin dále patří již zmíněná substantiva rodič, kojenec, sourozenec, jedinec, jednotlivec, host, sirotek a dále mnohá substantiva kvalifikační, hodnotící, nesoucí jak konotace pozitivní, jako např. idol, génius, talent, miláček, drahoušek, tak negativní, jako např. snob, anonym, pisálek, substantiva derivovaná od názvů pozitivních i negativních vlastností, jako je chytrák, hlupák, blbec, blázen, opilec, lenoch, zuřivec, zbabělec, pokrytec, lakomec, povýšenec, snaživec, blouznivec, zločinec. K některým však vzniklo i přechýlené femininum, jako např. hlupačka, chytračka, lenoška, lakomnice, nářečně nebo okazionálně se objevují více či méně ojedinělé podoby hostka, idolka, génijka, milka, drahuška, snobka, anonymka, blbka, bláznivka, opilka, zuřivka, povýšenkyně aj. Svědčí to o silné tendenci češtiny tvořit feminina pro označení osob přirozeného ženského rodu od tzv. substantiv vespolných:

V této pasáži hostitelka postupně nabízí kávu, cukr a koláčky. Můžeme tu sledovat značný repertoár upejpavých formulací a výrazů zdvořilosti, kterými hosté (hostky?) reagují na nabídku (Hoffmannová – Müllerová – Zeman, 1999, s. 58).

 

Vespolná pojmenování gramatického rodu ženského

Představa o asymetričnosti pojmenování mužských a ženských bytostí, ať už o vyšším počtu maskulin v systému anebo o jejich větší distribuci v textu, je poněkud kompenzována tím, že některá vespolná pojmenování jsou gramatická feminina.

Zatímco pravicové deníky Haně Marvanové její nápad rozmlouvaly argumentem, že se chce spojit s radikálními levicovými intelektuály a ekologickými aktivisty, pro mnohé radikální levicové intelektuály a ekologické aktivisty nyní tytéž osoby konečně odhalily svůj pravicový kořínek a skryté politické úmysly.

Nejneutrálnější vespolné femininum je bezesporu substantivum osoba, jež je zejména v kontextu právnickém rodově nepříznakové:

Podstatná část osob, které se dopouštěly trestné činnosti v padesátých letech a mohly by být souzeny po pozastavení promlčecí lhůty u trestných činů nestíhaných za komunistické vlády, již zemřela.

[270]Stále nenaplněné potřeby trhu v řadě úseků služeb absorbovaly v předcházejících dvanácti měsících velkou část osob, které ztratily pracovní místo, respektive odešly z primární a sekundární sféry (kromě stavebnictví).

Nelze však popřít, že gramatický rod jména osoba zřejmě mnohdy vykonává tlak na identifikaci reference jakožto ženské, zvláště v určitém typu kontextu napovídajícím takovou interpretaci:

Stejně tak jako alkoholik má nutkavou potřebu pít, řetězově závislá osoba má potřebu o takového člověka pečovat a ovládat ho. Samozřejmě, že zrovna tak může ovšem alkoholikem být žena a osobou řetězově závislou její manžel nebo partner.

V textech beletristických (a také v pohádkách a v běžné řeči) je např. substantivem osoba nejčastěji označována bytost rodu ženského.

Bylo to jako Marcelina krása, jež se vytratila s neštovicemi. Marcela, Sabina, Virgília … stírám si tu všechny kontrasty, jako by ta jména a osoby nebyly než projevy mých niterných pocitů.

Vyprávěla nám o ní naše bábinka, že to byla osoba velice zbožná, která nelenila a v zimě i v létě denně chodila na Svatou Horu na ranní mši, která se začínala v pět hodin.

Svědčí tyto kontexty o tom, že gramatický rod užitého substantiva ovlivňuje naši představu o referentu promluvy, mužském či ženském, i u substantiv vespolných?

Zajímavé je sledovat, jak dlouho vystačíme v textu s označením osoba a odpovídající pronominalizací a gramatickou shodou přívlastků a predikátů, je-li referentem promluvy muž. Následující úryvek z internetových stránek svědčí o tom, že přílišné setrvávání u femininních tvarů, a zejména zájmen ženského rodu chtě nechtě vykonává tlak na identifikaci reference jakožto femininní.

Když se setkáte s agresivní osobou … Je-li to možné, snažte se všem takovýmto situacím od počátku vyhýbat a dostat se co nejrychleji pryč …. Když jdete pryč od nějaké agresivní osoby nebo nebezpečné situace, jděte pozadu, čelem k ní, dokud nebudete v bezpečné vzdálenosti nebo za zavřenými dveřmi. Zní to divně, ale má to něco do sebe – když se obrátíte zády a budete normálně odcházet, ona má daleko větší možnost vás doběhnout, přepadnout a zranit, kdyby se jí chtělo. Pokud se vám nepodaří hned na začátku zmizet, buďte neustále ve střehu – nikdy nevíte, co taková rozzuřená osoba udělá.

Pozoruhodným výrazovým prostředkem, který umožňuje zcela abstrahovat od přirozeného rodu, často proto, že je perspektivě mluvčího nebo pisatele (dosud) skryt, je výraz postava:

Světelný jazyk klouzal po blátě a kalužích, až mě chytil. Vtom se do něho vhouply dvě postavy a rozběhly se ke mně. Nečekal jsem.

Od pivováru se začly trousit temné postavy a ztrácely se v šeru.

Pan Fest a jeho čtyři nejbližší spolubojovníci byli ještě zahloubáni do rozhovoru o včerejších událostech, když spatřili, že se na cestě proti nim blíží dvě postavy. Jakmile přišly blíž, zjistili pan Fest a jeho druhové, že je to muž a žena.

Tu se od boudy odpoutaly dvě mužské postavy a Duša dostal krutou ránu klackem do hlavy.

sem tam se objevily postavy sběračů starýho papíru a rovnou mi sypaly dolů obsahy svejch pytlů a košů, … tak ty dvě postavy stály a jedna doplňovala druhou, tisknul jsem zelené a červené knoflíky hydraulickýho lisu

Šli vedle sebe správně prostřídáni jako pravidelný ornament, dívka, voják, dívka, voják, dívka, voják, [271]dívka, voják, dívka, voják. Liché postavy za sebou zanechávaly dotěrně nasládlou vůni laciných voňavek, sudé oblaka štiplavého kouře z cigaret balených do novinového papíru. Dívky mluvily o tom, co bude, a nebraly ohled na to, zdali jim vojáci rozumějí;

Výraz postava se užívá jako vespolné pojmenování také při analýze uměleckých děl:

Je to skutečné drama, kdy postavy nejednají tak, jak by chtěly, ale jak musí.

Daný výraz se objevuje také v kontextu kulturně-historických sdělení (významná postava české literatury, nejasná postava českých dějin…). V daném významu konkuruje výrazu postava také vespolné femininum nesoucí konotace výhradně pozitivní, totiž osobnost.

Pojmenování osobnost zpravidla stojí svými hodnotícími konotacemi nad pojmenováním člověk, zejména v uvedeném kontextu kulturně-historickém, ve spojení s různými kvalifikujícími adjektivy (významná osobnost českých dějin, pozoruhodná osobnost české literatury…). V kontextu neutrálním může výraz osobnost označovat právě onu rodově nespecifikovanou referenci, která se při pohledu na text z hlediska zpytujícího rodové symetrie a asymetrie může jevit jako žádoucí, totiž kompenzující převahu maskulin:

Rozpad čtyřkoalice a myšlenka předsedkyně Unie svobody-DEU Hany Marvanové zařadit na uvolněná místa na společných kandidátkách nezávislé osobnosti byly minulý týden předmětem zájmu médií a také mnoha spekulací. Osobnosti z prostředí Brandýského fóra sdělily svůj postoj v dopise, který odeslaly v pátek předsedkyni US-DEU a předsedovi KDU-ČSL Cyrilu Svobodovi.

Další vespolná feminina schopná pojmenovat lidské bytosti bez specifikace pohlaví jsou samo pojmenování bytost, dále existence, figura, která jsou po stránce sémantické, a to i po stránce rodu, zcela neutrální, bezpříznaková, mohou však kontextově nabývat expresivního a depreciativního odstínu poněkud zvláštní osoba, podivná existence, nejasná figura (totéž se však týká i maskulina člověk ve spojení podivný, zvláštní, špatný apod.). Zcela negativní význam pak nese slovo kreatura.

K vespolným pojmenováním ženského rodu patří i hodnotící pojmenování autorita (v politice, vědě, doma), kapacita (zejména v oboru vědy), dnes hojně užívané označení celebrita (v životě společenském), hvězda (v životě kulturním, zejména divadelním, filmovém a sportovním – tenisová hvězda, herecká, filmová hvězda, hvězda pop-music) a metaforická, lidová označení některých vlastností, jak pozitivních ((pilná) včelka, včelička), tak negativních (obluda, příšera, baba, bábovka, bačkora) a pojmenování na hranici pozitivního a negativního hodnocení, jako je (velká) ryba, štika, liška aj.

Na otázky novinářů odpovídaly hvězdy sportovního nebe.

V kauze C.S. fondů byly usvědčeny a před soud postaveny jen menší ryby.

Na večírku se sešly české i zahraniční celebrity a zatleskaly

Zajímavá jsou také historická a historizující označení excelence, magnificence, výsost, milost, jasnost, svatost aj., která jsou gramatickými femininy, ale označují osoby mužského i ženského pohlaví. Reference k přirozenému rodu se vyjadřuje přivlastňovacím zájmenem jeho nebo její, ale tato jména se syntagmaticky chovají jako feminina:

Jeho královská Milost přišla.

Vaše knížecí Jasnost dovolila

 

[272]Vespolná pojmenování středního rodu

Kromě označení nedospělých jedinců pojmenováními dítě, vnouče, batole, nemluvně, lidské mládě patří k vespolným pojmenováním i neutrální individuum, které však může nabývat i negativních konotací (podivné individuum). Dále sem patří některá hodnotící pojmenování naznačující nedostatečný vzrůst (mrně, škvrně, prtě), špatný fyzický vzhled a špatné fyzické vlastnosti (strašidlo, trdlo, motovidlo, třeštiprdlo, slonbidlo aj.).

Do této skupiny však stejně tak patří historická a historizující označení blahorodí, veličenstvo aj., která jsou gramatickými neutry, ale označují osoby mužské i ženské. Reference k přirozenému rodu se vyjadřuje přivlastňovacím zájmenem jeho nebo její, ale tato jména se syntagmaticky chovají jako neutra:

Jeho císařské Veličenstvo přišlo.

 

Obourodá pojmenování

V češtině, na rozdíl od jiných jazyků, včetně slovanských, se uplatňuje stará tendence mít pro osoby mužského a osoby ženského přirozeného rodu (pohlaví) samostatná pojmenování. Tzv. jména obourodá jsou taková, která mají v nominativu singuláru týž tvar pro oba rody, ale patří k dvěma různým formálně morfologickým, rodově rozlišeným paradigmatům, což se projevuje paradigmaticky (v nepřímých pádech) i syntagmaticky. Není proto snadné rozhodnout, zda máme před sebou jedno slovo s dvěma gramatickými rody (srov. termín obourodost), anebo dvě slova s částečnou homonymií tvarů. Příkladem je archaické obourodé pojmenování choť.

Můj choť přišel. – Moje choť přišla.

Přišel se svou chotí. – Přišla se svým chotěm.

K obourodým jménům patří také sirota, nebo taková expresivní pojmenování jako popleta, nešika, naivka aj.

Obourodá jsou dále některá činitelská jména utvořená od sloves příponou -čí, jako mluvčí, průvodčí, výpravčí.

Mluvčí Pavel Novák se omluvil a vyjádřil politování.

Mluvčí Anna Nováková se omluvila a vyjádřila politování.

K obourodým jménům se nově zařadilo také původní neutrum rukojmí.

 

Substantivizovaná adjektiva typu „dospívající“

K obourodým pojmenováním bývají řazena substantivizovaná adjektiva, často vzniklá univerbizací z názvů dvouslovných. V nominativu singuláru pojmenování obou rodů splývají, např. dospívající (muž) – dospívající (žena), avšak v dalších pádech jsou maskulina a feminina rozlišena (gen. dospívajícího dospívající). Tato substantiva pojmenovávají osoby podle různých znaků, vztahů, činností a profesí. Patří sem např. pojmenování neslyšící, tonoucí, předsedající, soutěžící, spolubydlící, kolemjdoucí, pracující, vyšetřující, službukonající, cestující, pěší, pokladní, radní aj.

 

[273]Substantivizovaná adjektiva typu „dospělý/dospělá“

K rodové symetrii, jíž se vyznačuje předchozí skupina, přimyká jiná skupina adjektiv, u níž je rodový rozdíl patrný už v nominativu singuláru (a ovšem i v některých dalších pádech, tedy např. gen. dospělého dospělé). Substantivizovaná adjektiva tohoto typu vzniklá univerbizací z názvů dvouslovných pojmenovávají osoby podle jejich různých znaků, vztahů, činností a profesí: známý/, milý/, vyvolený/, postižený/, handicapovaný/, nemocný/, raněný/, bytný/, vrátný/, poškozený/, odsouzený/, pohřešovaný/, podezřelý/, napadený/, hledaný/, trestně stíhaný/, nezaměstnaný/aj.

Substantivizovaná adjektiva mužského a ženského rodu představují symetrické dvojice označující osoby mužského a ženského pohlaví.

Tento nemocný byl okamžitě převezen do nemocnice.

Tato nemocná byla okamžitě převezena do nemocnice.

Chceme-li abstrahovat od reference k přirozenému rodu, např. při rodově smíšené referenci, užijeme tvary maskulinní:

Oba nemocní byli okamžitě převezeni do nemocnice.

I při generickém užití plní funkci členu schopného zastoupit oba rody maskulinum:

Cestující je povinen cestovat s platnou jízdenkou.

Cestující jsou povinni předložit průvodčímu jízdenku.

Symetrický protiklad mužského a ženského rodu substantivizovaných adjektiv, který tvoří (v systému) korelaci ekvipolentní, je tedy v textu přehodnocen na korelaci privativní. Nejtypičtějším projevem privativní interpretace vztahu maskulin a feminin je pak případ, kdy pojmenování osob ženského rodu vznikají od pojmenování osob mužského rodu přechylováním (tzv. motio).

 

Přechylování

Tendence mít pro osoby mužského a ženského přirozeného rodu samostatná pojmenování se v češtině projevuje značně rozsáhlým a ve srovnání s jinými slovanskými jazyky velmi produktivním a ustáleným slovotvorným postupem – derivací feminin od substantivních maskulin. Přechýlené podoby existují potenciálně téměř ke každému maskulinu, kde to smysl připouští a kde si lze představit příslušnou referenci (např. slovo horník může mít paralelu hornice, ale prakticky se neužívá). Genderová lingvistika někdy upozorňuje na to, že vzhledem k odvozenosti od maskulin jsou feminina sekundární, pro češtinu je však třeba zdůraznit, že derivace feminin je fakt centrální a je zřejmě vnímán jinak než např. v angličtině, kde je rodová korelace jmen typu author authoress, actor actress záležitostí spíše periferní ve srovnání s obourodostí jmen typu teacher, doctor, director aj. Stylisticky mohou stát v češtině oba členy dvojic na stejné rovině, jako je tomu u dvojic učitel učitelka, čtenář čtenářka, závodník závodnice, Polák Polka, jindy jsou feminina méně ustálená, stylisticky příznaková, vzácnější ve srovnání s maskuliny. Např. k maskulinu psychiatr lze utvořit femininní protějšek psychiatrička i psychiatryně, chirurg připouští přechýlenou po[274]dobu chiruržka i chirurgyně, ale právě vzhledem k neustálenosti se uvedená feminina užívají váhavěji než třeba lékařka. V jiných případech jsou ovšem zase feminina výrazem výchozím a maskulina výrazem sekundárním, jako např. v dvojici uklízečka a uklízeč (viz níže o vztahu přirozeného a sociálního rodu). Stylistické hodnoty a konotace připisované maskulinním a femininním pojmenováním jsou dobově proměnlivé. Naprosto se již ustálily stovky feminin typu doktorka, starostka, ministryně, poslankyně, psycholožka, filoložka aj., před pár lety ještě pociťované příznakově, a staly se součástí neutrální slovní zásoby.

Uveďme na okraj, že přechýlená pojmenování jsou uváděna i ve slovnících (byť ne zcela důsledně). V SSJČ jsou uváděna v závorce za maskulinem, kdežto v novějším SSČ obě podoby za sebou (femininum ovšem na druhém místě, ve zkrácené podobě), v Nových slovech v češtině (1998) jako samostatná heslová slova, většinou bez samostatné definice významu. U maskulin se v definicích objevuje zpravidla bezrodé zájmeno kdo (vykonává…), nebo substantivum osoba (která…), někdy však i maskulinum (dělník, který…). Protože se genderově orientovaná západní lingvistika věnuje nejen analýze pojmenování osob v jazyce a jejich užívání v řeči, ale i jejich zachycení a výkladu v slovnících, gramatikách a učebnicích, stávají se předmětem jejího zájmu i normy přijaté v české lingvistické tradici (srov. Dickins, 2001).

 

Úvahy o přechylování v české lingvistice

Český bohemista starší generace F. Trávníček charakterizoval rodové záležitosti v češtině takto (1949, s. 426):

„Přechylování substantiv je v našem jazyce od nejstarších dob až do dneška velmi živý jev. Tomu nasvědčuje tvoření nových a nových dvojic, skoro veskrze feminin vedle starších maskulin, jako starostka, doktorka, poslankyně, která původně nebyla, protože jich nebylo věcně potřebí.“

Přechylování vyvolávalo v české veřejnosti živé diskuse i v době meziválečné. Šlo nejen o to, jakým způsobem tu nebo onu přechýlenou podobu pojmenování vytvořit (např. od maskulin rada, ministr), ale též, zda ji vůbec vytvořit a užívat. Diskuse se týkaly zejména pojmenování doktor; v té době se totiž často užívalo vzhledem k ženám rovněž tvaru paní doktor, a to jak v oslovení, tak i v jiných typech řeči, přičemž ovšem maskulinum doktor v ženské referenci (vyjádřené výrazem paní) mělo u sebe shodu v rodě ženském, tedy paní doktor mi poradila, abych…. Tuto zajímavou diskusi rozebral a komentoval F. Trávníček v jednom ze svých jazykových sloupků v Lidových novinách (1940, s. 148):

„Akademický titul vyžaduje stejné studium od muže i od ženy a oběma dává stejná práva a ukládá stejné povinnosti. Tak se zdůvodňuje požadavek, aby se říkalo „doktor Novák“ i „doktor Nováková“. (…) S tím stejným studiem, s těmi stejnými právy a povinnostmi je to nepochybné, ale z toho ještě neplyne, že by se mělo říkat „doktor“ i ženám. Rovnost s muži nemůže ženám zaručiti stejný titul, nýbrž zákony, nařízení, smýšlení a názory občanů, sám život. Záleží na tom, jaký význam, smysl do slova vkládáme, co nám znamená. I kdybychom říkali „doktor Nováková“, nezabráníme tomu, aby se někdo úkosem díval na ženy s doktorským titulem, a naopak v rozlišování doktorky od doktora naprosto nelze spatřovati výraz mínění, že ženský doktorát není rovnocenný s mužským. Tu jde o zcela něco jiného než o stejné studium, stejná práva a povinnosti. Podoba doktorka vyjadřuje proti doktor jen to, že je to osoba jiného pohlaví než doktor. Rozdíl v pohlaví, v přirozeném rodě je nepopěrná skutečnost a bylo by marné a malicherné vzpírati se [275]jazykovému vyjádření tohoto rozdílu, když jej náš jazyk vystihuje s naprostou důsledností, kde je to mluvnicky možné.“

Obdobný názor na tvoření a užívání přechýlených feminin vyjádřili později i mladší bohemisté. V r. 1946 formuloval jednoznačně tento postoj A. Jedlička (1955, s. 79):

„Důsledné uplatňování zásady o rovnosti obou pohlaví, mužů i žen, které přivádí ženy do nových povolání, k novým činnostem a hodnostem, klade na jazyk vždy znovu požadavek, aby tyto nové skutečnosti ústrojně pojmenovával. (…) V češtině se projevuje velmi výrazně snaha označovat ženy, které vykonávají jistá povolání nebo jsou pověřeny úřady a hodnostmi, samostatnými, zvláštními jmény, odvozenými zpravidla od příslušných jmen mužských.“

Tehdy byly utvořeny a zavedeny i ženské podoby vojenských hodností, tedy např. vojákyně, vojínka, poručice, plukovnice, generálka.

Ponechám stranou pojmenovávací slovotvorný aspekt přechýlených feminin, s odvoláním na obsáhlý výklad v Tvoření slov v češtině, 2 (1967, s. 125). Uvedu jen stručně, že přechýlená feminina se tvoří od jmen činitelských (nomina agentis) (učitelka, ředitelka, hlasatelka), konatelských (nomina actoris) (novinářka, oštěpařka), jmen nositelů vlastnosti (nomina attributiva) (cizinka, demokratka, chudinka) a jmen podle příslušnosti (Češka, Angličanka, Moravanka, Pražačka). Většina přechýlených feminin patří do prvních dvou kategorií. Přechylovacích formantů je v češtině několik, celkem pět (většinou s několika variantami). Zdaleka nejproduktivnější je přípona -ka, Tvoření slov v češtině jich uvádí více než 1000, v následujících desítiletích jejich počet – stejně jako počet ostatních typů derivovaných feminin – značně vzrostl, jak ukazuje např. slovník Nová slova v češtině (1998) zachycující nově se objevivší slova jako moderátorka, vizážistka, karatistka, genderistka, diskžokejka aj. Velmi živou produktivnost procesu přechylování dosvědčuje například to, že zatímco feminina odvozená sufixem -ka od přejatých maskulin na -log (typu filolog) nenajdeme v Příručním slovníku jazyka českého (1935–1957) žádná, Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971) zachycuje jen ve svém 1. díle na dvacet jmen typu filoložka (srov. údaj v TSČ 2, s. 544).

Na druhém místě co do produktivnosti stojí přípona -ice (pracovnice, kadeřnice, současnice, krasavice, výtvarnice, uprchlice aj.), TSČ 2 uvádí kolem 230 derivativ. Na třetím místě stojí -(k)yně (poslankyně, ministryně, svědkyně, umělkyně, běžkyně, maratonkyně, běženkyně). Další přípony jsou specializovány: příponou -ová se přechylují příjmení, domácí i cizí (Nováková, Krejčová, Lagerlöfová, …), a v starším jazyce názvy manželek nositelů funkcí a hodností (paní generálová, radová, ministrová), příponu -na mají např. historická označení (kněžna, královna, carevna), přípona -anda je specializována pro odvozování expresivních až pejorativních ženských pojmenování jako vojanda, fešanda, štramanda.

 

Přirozený, gramatický, sociální a kulturní rod: asymetrie a mezery

Některá maskulina vzhledem k mimojazykovým příčinám femininní protějšky postrádají, ale stejně tak je tomu i vice versa. Je to způsobeno a) biologickými rysy určujícími denotaci takových feminin, jako je rodička (maskulinum rodič je významově užší a širší zároveň) nebo kojná, smíšenými s rysy sociálními, zachycenými v pojmenování chůva; b) historickou distribucí rolí v církevním životě, v němž opat, mnich [276]jsou maskulina (mniška je archaickým synonymem pojmenování jeptiška), zatímco jeptiška, abatyše jsou feminina; asymetrie jsou výsledkem rozdílného užívání a osmyslení pojmů, takže např. pojmenování kněz je svým významovým rozsahem širší než femininum kněžka, asociované s náboženstvím pohanským, a femininum vědma není paralelou k pojmu jasnovidec majícímu paralelu v nově se ustalujícím femininu jasnovidkyně; c) historickou distribucí rolí v sociálním a profesním prostředí, díky níž je bytná ustálenější než bytný a číšník má paralelu nejen v číšnici, ale i v servírce, zatímco pikolík a příručí tendují k maskulinní referenci; d) rozdílnými kulturními hodnoceními maskulinních a femininních charakteristik, která dala vzniknout takovým pojmenováním, jako je vousáč, holobrádek, plešatec, hejsek, hulvát, švihák, elegán a na druhé straně kráska, plavovláska, modroočka aj. Všechna tato pojmenování a mnohá jiná, která si lze jako pokračování těchto řad maskulin a feminin představit, jsou zatížena řadou historicky vzniklých konotací, majících příčiny biologické i sociální a kulturní.

Asymetrické rozvíjení významu maskulinních a femininních pojmenování tvořících zdánlivé dvojice lze dokumentovat již na příkladu pojmů duch a duše: Byl to velký duch Byla to křehká duše. Ač tyto a podobné výpovědi mohou mít jak mužskou, tak ženskou referenci, sdělení předávaná pojmenováními gramatického rodu mužského a ženského se překrývají jen částečně. Páry maskulin a feminin a jejich významy jsou často obdařeny rozdíly spjatými s kulturním vývojem a jejich rodové korespondence jsou komplikovány a zatemněny. Slovníkové interpretace (ať už v rámci jednoho hesla nebo dvou samostatných hesel) musejí počítat s tím, že některé z rodových dvojic jsou synonymní jen částečně, sdílejí jen část sémantického společného jádra, na něž se navrstvují významy rozdílné. Femininum může postrádat některý z významů maskulina: zatímco mistr může označovat ‘vedoucího dílny’, může mít význam ‘specialista’ (ve spojení mistr svého řemesla), a může být titulem umělce (zpravidla Mistr) nebo sportovce ve spojení mistr sportu, výrazu mistryně může být užito jen v posledním významu, kdežto mistrová označuje zase jen ‘vedoucí dílny’. Může se také stát, že zatímco maskulinum vyjadřuje pozitivní význam a uznání, ženský protějšek nabyl vedlejší význam negativní, jako je tomu u dvojice pojmenování profesionál a profesionálka; jindy zase sémantické transpozice obdařily maskulina významy, jež se u feminin nerozvinuly: chceme-li obrazně označit generace, užijeme spíše výrazy otcové, dědové a vnuci nežli odpovídající řadu feminin matky, babičky a vnučky, ačkoliv zde se vyjadřovací stereotyp nejeví tak neporušitelný, jako tomu může být v jiných případech. Jak hlubokou interpretaci lze přisuzovat tomu, že otcové se zpravidla asociují se zakladateli (otcové zakladatelé), zatímco matky s moudrostí (matka moudrosti)?

Rodové korespondence a překrytí rodových rozdílů dalšími významy, spjatými často se sociálními rolemi obou pohlaví a kulturními stereotypy, jsou nepochybně vděčným předmětem analýz genderově orientované lingvistiky. Lze navázat na analýzy, kterým se věnoval již Eisner (1946, s. 368–377), u něhož najdeme dlouhé seznamy expresivních ženských a mužských pojmenování obdařených právě rodově specifickými konotacemi, a to nejen v jazyce spisovném, ale především v dialektech. Najdeme u něj i četné příklady tzv. cross-gender reference, tj. charakteristiky osob mužského rodu [277]pojmenováním gramatického rodu ženského (klepna, fňukna, bábovka, bačkora, chuděrka) a vice versa (vrabčák, diblík, smíšek, rarášek). Dnešní genderově orientovaná lingvistika interpretuje křížení rodu přirozeného a gramatického (crossing gender lines) v zásadě podobně jako Eisner tak, že křížení rodu přirozeného a gramatického vnáší do promluvy expresivní konotace: zatímco však označování žen výrazy mužského rodu má tendenci vnášet do promluvy pozitivní konotace, označování mužů výrazy ženského rodu má tendenci konotovat negativní významy (Yokoyama, 1999, s. 422–423 a Doleschal – Schmid, 2001, s. 262–270 v tomto smyslu analyzovaly situaci v ruštině). Podle těchto autorek i dalších lingvistů to svědčí o tom, že maskulina jsou hodnocena pozitivněji než feminina, a dokonce mužskost je pozitivněji hodnocena než ženskost. Třebaže i Eisner zaznamenal pro češtinu v podstatě tentýž jev, přece jen se mi zdá, že jeho výklady (jejichž laskavost, vnímavost a citlivost k češtině předem vylučuje jakoukoliv přímočarou tendenčnost) jsou příliš orientované na jazykové jevy historické, dialektické a archaické, než aby bylo možno aplikovat jeho pozorování na současnou češtinu bez dalších analýz aktuálního stavu a nově vznikajících pojmenování. Daný jev, totiž užití mnohdy archaických expresivních pojmenování mužského a ženského rodu, je třeba analyzovat v souvislosti s moderními tendencemi v užívání vespolných maskulin (k nimž se často paradoxně vytvářejí či nevytvářejí ženské paralely), a zejména v souvislosti s pohybem v užívání generických maskulin zahrnujících ženskou referenci.

Pro současný jazyk, stejně tak jako pro současný život, je nepochybně příznačné míšení rodových rolí a abstrahování od omezení daných rodem přirozeným. V oblasti jazykových pojmenování se to projevuje jak rozsáhlým přechylováním maskulin, k nimž původně femininní protějšky neexistovaly (golfista golfistka, surfař surfařka), tak tvořením mužských pojmenování od původních feminin (striptérka striptér, prostitutka prostitut, modelka model, hosteska hostes, uklízečka uklízeč, feministka feminista aj.). Zatímco v uvedených případech sekundárních „derivovaných maskulin“ nepůsobí postup zpětné derivace žádné potíže (femininní sufix se prostě odstraní), jindy může být hledání mužského ekvivalentu obtížnější (jak utvořit maskulinum k výrazu sestřička?) a často je třeba sáhnout k výrazu zcela jinému, např. přejatému (letuška steward).

 

Kulturní stereotypy

Každé slovo – a pojmenování lidských bytostí zřejmě zvlášť – má ve své sémantice vepsánu kulturněhistorickou kontinuitu a nemůže se zbavit intertextuálních souvislostí, anebo se jich zbavuje jen pozvolna. V průběhu věků zůstávají některá s rodem asociovaná sdělení spíše konstantní, jiná podléhají změnám, vytrácejí se a spolu s nimi zanikají i pojmenování osob z toho či onoho aspektu, jsou pociťována jako archaická, případně se dnes v zájmu vyjadřovací korektnosti zcela záměrně opouštějí. Pojmenování osob se ocitá v centru zájmu genderové lingvistiky, ale stejně tak se analyzují i širší kontexty řečového chování (metaforičnost, frazeologismy, rčení a úsloví), jež mohou prozrazovat identifikaci mluvčího či pisatele s „rodově stereotypním“ (tzv. sexistickým) vnímáním běhu světa. Nemá-li lingvistika upadnout do jednostrannosti [278]a zjednodušující tendenčnosti, je podle mého názoru třeba, aby rodové stereotypy zkoumala, analyzovala a popisovala, nikoli kritizovala, odmítala či vymítala. Rodové stereotypy, stejně tak jako jiné stereotypy, byly a jsou součástí evropské kultury. Podle mého názoru by si jich mluvčí i pisatel měl být vědom a pracovat s nimi (což nevylučuje ani možnost distancovat se od nich). V stati Žena v jazyce (Čmejrková, 1995) jsem se pokusila např. ukázat, jak se v současném publicistickém diskurzu o ženské otázce citačně uplatňují taková rčení, jako Dlouhé vlasy, krátký rozum, Za vším hledej ženu, Ženy nevědívají, co chtějí, ale vždycky toho dosáhnou apod. Obraznost, často sdělná, vtipná a barvitá, úsloví, rčení, výroky, lidové i literární, nepochybně ke kánonu kulturních textů patří a jde podle mého názoru spíše o to, kdy, kdo a jak k němu sáhne. Zajímavou řadu charakterizačních výroků o ženách uvádí ve stati o vztahu jazyka a žen O. Jespersen (1922), který svým způsobem toto téma do světové lingvistiky vnesl (podobně jako u nás Eisner), aniž by se jistě s tím či oním rčením a s tou či onou kategorizací mužů a žen identifikoval nebo ji popíral. Domnívám se tedy, že rodové stereotypy jsou pozoruhodným tématem lingvistiky, ale je třeba je zkoumat adekvátními lingvistickými metodami, tj. analyzovat, v jakém komunikačním kontextu se ocitají, s jakým záměrem jsou užity, jak jsou do řeči zapuštěny (citovány), jak jsou interpretovány; v neposlední řadě, jakou roli hraje okolnost, zda jsou pronášeny a interpretovány mužem či ženou, jaké normy panují v prostředí rodově homogenním a rodově smíšeném, jak je překročení norem tolerováno, případně sankcionováno (současný publicistický diskurz o tom přináší denně svědectví).

 

Užívání a neužívání přechýlených pojmenování

Třebaže jsou možnosti češtiny v derivaci feminin k maskulinním protějškům takřka neomezené a zásobují repertoár ženských pojmenování stále novými položkami, frekvence těchto pojmenování v textu je nižší, než bychom očekávali. Je to dáno tím, že rodově neutrální a generickou funkci plní v českém textu (jako i v ostatních moderních jazycích) maskulina. Nahlédnutím do Českého národního korpusu např. zjišťujeme, že pojmenování poslanec má v ČNK 4500 výskytů, poslankyně 686 výskytů (sg i pl dohromady) a poslanci 6535 výskytů. Nepoměr maskulin a feminin je tedy značný, což je dáno do značné míry faktorem mimojazykovým, ale zároveň i faktorem jazykovým: maskulinum poslanci pojmenovává inkluzive muže i ženy.[1] Tento fakt k jazyku patří a lingvistika jej dokáže vysvětlit, strukturalistická lingvistika jej dokáže vysvětlit dokonce velmi systémově (i když musí připustit některé kontextově podmíněné dílčí případy, které se konceptu privativní opozice vymykají).

 

Privativní opozice

Korelaci příznakovosti : bezpříznakovosti morfologických kategorií (na rovině sémantické) zavedl do lingvistiky R. Jakobson (v opření o některé fonologické principy [279]Trubeckého) v průkopnické stati o struktuře ruského slovesa z r. 1932. Jakobsonova myšlenka spočívá v tom, že zatímco nějaká korelační kategorie K vyjadřuje přítomnost rysu A, pak její korelační protějšek KK neoznačuje přítomnost A, tj. neříká, je-li A přítomen nebo není. Jde o „protiklad něčeho s ničím“. Aplikujeme-li koncept privativní opozice na rodové dvojice s přechýleným substantivem, dospějeme k zjištění, že přechýlené femininum představuje korelační člen příznakový („přirozený ženský rod“), kdežto základové maskulinum žádný rodový příznak nevyjadřuje, takže jeho referenty mohou být jak muži, tak ženy, popřípadě množiny osob rodově smíšené, neurčené či neurčitelné.

Koncept privativní, tedy asymetrické rodové opozice byl však několikrát zpochybněn, např. Dokulilem (1958), a byly uváděny protipříklady, tj. příklady ukazující nepochybnou existenci případů, kdy vztah mezi oběma členy rodového páru je ekvipolentní, rovnomocný, symetrický. Je tomu tak např. ve výpovědi

Na poradu se dostavilo pět učitelek a tři učitelé.

Maskulinum učitelé tu má jednoznačně, a tedy příznakově mužskou referenci. Ukazuje se tedy, že Jakobsonovo pojetí sice v principu platí, avšak v jistých kontextech se protiklad privativní přehodnocuje na ekvipolentní. Pečlivější studium Jakobsonova výkladu z r. 1932 ukazuje, že autor tuto situaci předpokládal, když napsal (s. 74), že kategorie KK (v principu bezpříznaková, rodově neutrální) může v určitých kontextech vyjadřovat nepřítomnost rysu A (v našem případě nepřítomnost rysu „ženskost“, a tedy vyjadřovat onen druhý rys, „mužskost“), a že je to dokonce statisticky nejběžnější funkcí této kategorie. Dodává však, že tento kontextově podmíněný význam nenarušuje základní, obecný význam bezpříznakovosti.

Kontextově vázaný význam nepříznakového členu rodové kategorie se objevuje v situacích, kdy mužskost stojí proti ženskosti. Když je tento kategoriální příznak potlačen, rodová opozice zůstává skryta a odkaz k ženské referenci je pouze implicitní. To platí v singuláru i v plurálu:

Tato televize se snaží oslovit diváka, dát mu možnost, aby vyjádřil svůj názor.

Ráda čtu rozhovory s herci, ale nedivím se některým svým kolegům, že nechtějí s novináři mluvit.

Je třeba připustit, že užití generických maskulin může v některých kontextech vytvářet dojem, že to jsou hlavně (spíše, pouze) muži, o kom je řeč:

Vládnout budou ekonomové a právníci.

Není snadné obecně určit, které kontexty vyvolávají rodově specifickou, či naopak rodově nespecifickou interpretaci maskulin. V prvé řadě je důležité diferencovat několik typů referenčních situací, počínaje těmi, kdy je referentem konkrétní osoba, která ale zůstává neznáma (hledaný zločinec, vrah), k případům generické reference (zločinec musí být potrestán), přes řadu referenčních eventualit rozprostírajících se mezi oběma póly. Je třeba zkoumat: a) co je s to dané jméno vyjádřit, b) jaká je předpokládaná reference z hlediska autora, c) jak tuto referenci interpretuje čtenář nebo posluchač (toto hledisko zdůrazňují Doleschal – Schmid, 2001), d) zda interpretace závisí na rodu interpretující osoby.

[280]Pozornost má zaručenu žertéř, který do obálky s adresou ministra nasype třeba prášek do pečiva… Pokud se pak příliš nechlubí, sotva bude vypátrán.

Procesy se zločinci minulého režimu, ať už máme na mysli zločince ve smyslu mravním, nebo i zákonném, vnucují ještě jednu užaslou otázku. Jak to, že ani jeden z nich není schopen podívat se na vlastní minulost…?

Zda interpretujeme uvedená maskulina ekonomové, právníci, žertéř, zločinci v nepříznakovém, nebo příznakovém významu, závisí na mnoha okolnostech, včetně významu lexému, na charakteru situace, k níž se referuje, mimotextové zkušenosti autora i příjemce. Rozbor užití maskulin a feminin se podle mého názoru nemůže obejít bez žánrové analýzy, a zejména bez rozlišení tří základních řečových situací:

 

Řeč o třetí osobě

V referenční pozici se zpravidla užívá femininum, referuje-li se k jedinečné osobě nebo k více osobám, o nichž víme, že jsou to ženy:

Naše učitelka je nemocná.

Obě naše učitelky byly nemocné.

V predikativní pozici lze užít femininum, ale ne nutně:

Ona je vědecká pracovnice.

Ona je vědecký pracovník.

Rozdíl mezi referenční a predikativní pozicí se projevuje v následujícím portrétu:

Doc. RNDr. Helena Illnerová, DrSc. V roce 1961 ukončila studium chemie, specializace biochemie na Přírodovědecké fakultě UK, … nastoupila interní vědeckou aspiranturu ve Fyziologickém ústavu AV ČR, kde pracuje jako vědecký pracovník dosud… V březnu 2001 byla zvolena předsedkyní AV ČR.

V predikativní pozici si tedy pisatel či mluvčí může vybrat mezi maskulinní a femininní charakterizací. Způsoby užívání maskulin a přechýlených feminin v textu vystihl stručně (byť zjednodušeně) V. Šmilauer ve svém Novočeském tvoření slov (1971, par. 181) takto:

„Přechylování je v češtině závazné při označování povolání (hodností) a příslušnosti (paní učitelka, doktorka, Polka atd.). Při označení vlastnosti (zvláště při hodnocení a obrazném užití) bývá kolísání: o nepořádném děvčeti lze říci, že je lajdák i lajdačka, flamendr i flamendřice, mudrující dívku možno označit slovem filozof i filozofka (ale studující Filozofické fakulty je jen filozofka), neukázněnou dívku slovem divoch i divoška (ale příslušnice divokého kmene je jen divoška). Některá jména se nepřechylují vůbec: blázen, člověk, host, …“

Dodejme, že pro užívání přechýlených feminin a maskulin je i při označování povolání a hodností důležitý rozdíl mezi pozicí identifikace a charakterizace, jak jsem uvedla výše. Někdy se maskulina a feminina užívají zcela promiskue. Tak se stává, že v jednom jediném dokumentu je vědecká pracovnice, habilitantka, uchazečka o jmenování docentem charakterizována substantivy: absolventka, metodik, trenérka, psycholog, odborná asistentka, odborný asistent, autorka, konzultant-specialista.

 

Řeč v 1. osobě

Nejen v řeči o ženách se užívají maskulina místo přechýlených feminin, ale dokonce i když ženy hovoří o sobě, často užívají maskulinní pojmenování vlastní profesní [281]příslušnosti, zejména když kladou svůj profesionální pohled na věc nikoli do kontrastu k pohledu mužskému, ale do kontrastu k pohledu jiného povolání:

Jako lingvista si myslím…, Jako filosof soudím…, Jako právník se domnívám

Tyto výroky byly proneseny ženami, poslední ženou-političkou. Proč neužily v řeči o sobě feminina lingvistka, filosofka, právnička? V uvedených výrocích je zdůrazněno členství v profesní skupině a profesionální kategorizace se jeví jako důležitější než kategorizace rodová. Zda záměrně, či podvědomě, automaticky, na to je těžké odpovědět. Určité vodítko poskytuje analýza autentické ženské řeči o této otázce, která ukazuje, jak je rodová kategorizace (např. v kontrastu s profesní kategorizací) v řeči vyjednávána, připouštěna a zase odmítána.

 

Řeč k 2. osobě

Kromě situací, kdy se mluví o ženách (ať už se pojmenovávají femininy nebo jsou skryty za maskuliny) a kdy hovoří o sobě ženy, jsou situace, kdy jsou ženám (společně s muži) promluvy adresovány. Tehdy bývá (nikoli však nutně) rod respektován, alespoň při vlastním oslovení. Tehdy bývá dokonce převráceno i pořadí, v němž mužská a ženská pojmenování za sebou následují: Vážené dámy a pánové.

Pro psaný text explicitně obrácený ke čtenářům taková norma sice neplatí, ale může se uplatňovat, v závislosti na typu textu. Časopisy a jiné texty adresované ženám se dnes hemží osloveními Milé čtenářky, Vážené čtenářky a v poslední době rovněž Milá čtenářko, Milá dívko (o tom Čmejrková, 1996, 1997, 1998). V textech adresovaných smíšené obci čtenářů převažuje maskulinní oslovení Milý čtenáři, Milí čtenáři, ale najdeme i rodově specifické Milá čtenářko, milý čtenáři!, zejména v těch typech publicistických textů, které jsou založeny na tzv. „syntetické personalizaci“ (Fairclough, 1989). Taková forma oslovení potenciálního čtenáře je typická pro mediální diskurz, např. reklamní (Čmejrková, 1998, 2000), a obecně pro takové situace, v nichž autor osoby, které oslovuje, sice nezná, ale užívá tuto strategii, aby vytvořil iluzi, že zachází s lidmi tvořícími masu jako s individui (Fairclough, 1989, s. 62). Symetrické oslovování a registrování potenciálních adresátů obou rodů se zdá být v českém prostředí mírně progresivní tendencí.

 

Paralelismus rodových pojmenování

Důsledky zvýšené citlivosti pro symetrické zacházení s kategorií rodu ve výstavbě textu jsou různé, v závislosti na žánru textu. Administrativní formuláře, cirkuláře, dotazníky aj. dodržují dvojí rodovou orientovanost dosti často, alespoň pokud jde o takové body jako: žadatel(ka), narozen(a). Tato norma se objevuje rovněž v inzerátech, i když nesystematicky, inzeráty zahraničních firem ji zpravidla dodržují, neboť symetrie se jeví jako společensky vhodná. Z lingvistického hlediska nic nebrání tomu, uvažovat o paralelismu rodů u textů, jež mají charakter nekohezní. V textech kohezních se rodový paralelismus jeví jako značně problematický, i když náznaky „rodově férovějšího vyjadřování“ (Hellinger – Bussmann, 2001) se kupodivu objevují (i když okrajově) i v češtině:

[282]Kolegové a kolegyně,

Kteří/které jste nepsali/nepsaly testy z historické mluvnice a absolvovali kurz už dříve, pozor! Změnila se struktura testů. Informujte se u spolužáků nebo učitelů.

(z nástěnky na Katedře českého jazyka a teorie komunikace FF UK)

Doklad svědčí o tom, že rodový paralelismus lze v češtině spíše jen naznačit, ale dodržet jej absolutně znamená přetížit text neúnosnými rodovými paralelismy. Uvádím pro srovnání jiné řešení, méně výrazné, ale svědčící rovněž o zvýšené citlivosti vůči interpretaci maskulinních pojmenování:

Mluvení za druhého může být vyloženě projevem pozitivní zdvořilosti; mluvčí zná partnera tak dobře, že s ním sdílí jeho svět, tzv. „mu čte myšlenky“; má k němu tak blízko, že se cítí oprávněn mluvit za něj, chce mu tím prospět, zastat se ho apod. (pozn.: kdekoliv v tomto textu užíváme termínů mluvčí, partner, účastník dialogu aj., myslíme tím osoby pohlaví mužského i ženského). Takový mluvčí je v interakci orientován na spolupráci… (Hoffmannová – Müllerová – Zeman, 1999, s. 128).

Důsledné vyjádření rodové podvojnosti by činilo český text značně nepřehledný, což lze předvést na reformulaci poslední krátké věty uvedeného úryvku:

Takový/taková mluvčí je v interakci orientován/orientována na spolupráci.

Čeština tu platí daň jednomu svému význačnému rysu (Eisner mluví o erotizaci češtiny soustavou koncovek), totiž tomu, že maskulinní a femininní rodová shoda je manifestována odlišnými morfologickými koncovkami nejen adjektiv, zájmen a některých číslovek, ale i slovesných tvarů: pokud jde o aktivum, ovlivňuje rod sice jen préteritum a kondicionál, ale v pasivu ovlivňuje rod tvary všech tří časů a slovesných rodů, což má pro odborný text, zejména ve vědách humanitních, pojednávajících právě o člověku, a pro texty publicistické rozsáhlé důsledky. Pokusila jsem se již dříve (1992, 1997) ukázat, že přetlumočení anglické věty, která dodržuje rodovou symetrii

The reader is invited to reveal himself/herself the consequences of revising language paradigms for the text,

zní v překladu do češtiny takto:

Čtenář/ka je vyzýván/a, aby sám/sama odhalil/a důsledky revidování jazykového paradigmatu pro text.

Zatímco angličtina, aby se vyhnula rodovému paralelismu, volí často vyjádření plurálové

The readers are invited to reveal themselves the consequences of revising…,

v češtině se výše uvedené rodové rozdíly projevují zřetelně i v plurálu

Čtenáři/ky jsou vyzýváni/y, aby sami/y odhalili/y důsledky revidování

Podle známého komentáře Eisnerova se i český pravopis vyznačuje „pohlavním fetišismem“, když rozlišuje mezi psaním -i/-y ve shodě, a to na základě ukazatele, který Eisner označuje jako patriarchální. Ačkoliv lingvisté mohou nabídnout vysvětlení v podobě strukturalistické teorie příznakovosti a nepříznakovosti, mnozí uživatelé češtiny hledají vysvětlení jiná:

„Čeština je, všimněte si laskavě, jeden z nejsexističtějších jazyků světa, neboť explicitně poukazuje na pohlaví objektu; ale s tím se jistě některá z příštích reforem pravopisu vypořádá i bez feministek“ (Softwarové noviny, 1994, 9, s. 85).

 

[283]Diskuse

Moje úvahy se týkaly některých aspektů vztahu gramatického, přirozeného a kulturního rodu v češtině, jenž si vyžádá další studium (zajímavá je problematika pronominalizace, přechod od gramatické shody ke shodě podle skutečného nebo předpokládaného přirozeného rodu aj.). Viděli jsme, že užívání maskulinních pojmenování v tzv. rodově nepříznakovém významu je rozsáhlé. Tento fakt je podle mého názoru třeba analyzovat v souvislosti s užitím jiných prostředků v rodově neurčité, neutrální a generické funkci. Pokusila jsem se ukázat, že s genericky užitými maskuliny sdílejí tuto funkci rovněž jména vespolná, jež mohou být nejen gramatickými maskuliny (člověk, jednotlivec, jedinec, génius, idol aj.), ale též femininy (osoba, osobnost, postava, celebrita, autorita, kapacita aj.). V textu se při označování osob maskulina a feminina střídají (při zřetelné převaze maskulin), a spolu s nimi i odpovídající shoda (lidé se podepsali osobnosti se podepsaly). V následujícím úryvku má vespolné substantivum osoba stejný denotát jako genericky užité maskulinum účastník občanskoprávních vztahů a zájmeno každý:

Tato ustanovení mají povahu jednoho ze základních principů občanského práva. Jako takové se vztahuje na všechny (i možné) účastníky občanskoprávních vztahů, což je vyjádřeno použitým termínem „každý“, a osoba fyzická nebo právnická.

Podle mého soudu je třeba vzít v úvahu i kooperaci se jmény kolektivními, jež mohou patřit k různým rodům, včetně středního (vláda, ministerstvo, senát, organizace, orgán, předsednictvo, vědecká obec, zájmová sdružení, parlament aj.); pozoruhodné ovšem je, že jak při volbě feminin, tak při volbě kolektivních pojmenování pisatel často přechází ke „shodě podle smyslu“ a začíná užívat shodu s jakoby životnými maskuliny.

Dobrovolné repatriaci části osob z Bosny a Hercegoviny, kteří našli dočasné útočiště v ČR, chce pomoci česká vláda.

Následující příklad ukazuje, že tytéž osoby mohou být označeny vespolným femininem osobnosti nebo generickým maskulinem signatáři dopisu. Skutečný rod osobností, které podepsaly dopis, je patrný z vlastních jmen uvedených v závěru dopisu:

Osobnosti z prostředí Brandýského fóra sdělily svůj postoj v dopise, který odeslaly v pátek předsedkyni US-DEU a předsedovi KDU-ČSL Cyrilu Svobodovi. Signatáři dopisu záměr přivítali, vyjádřili však přesvědčení, že nezávislé osobnosti nemají na kandidátky vstupovat jen pro ozdobu, ale jako respektovaný partner, který bude mít vliv na obsah společných programových zásad i na postavení na kandidátkách…. Dopis podepsali například: … šéfredaktor, nezávislý senátor, ředitel, spisovatelka, katolický duchovní, spisovatel, hlavní dramaturgyně, nezávislá senátorka, vysokoškolský pedagog, politolog, předsedkyně… V dovětku dopisu „všichni signatáři podporují toto řešení, jakkoli některé z níže podepsaných osobností nehodlají do Poslanecké sněmovny kandidovat za žádných okolností“.

Střídavé pojmenování osob v textu je zajímavým objektem pozorování nejen z hlediska koheze a tematických posloupností (Daneš, 1986), ale i z hlediska střídajícího se gramatického rodu pojmenování. Důvod, proč tomuto jevu nebyla věnována zatím samostatná pozornost, spočívá podle mého názoru v tom, že gramatickému rodu a vztahu k rodu přirozenému byla připisována hodnota spíše arbitrérní než ikonická. Tento jev byl ovšem studován z hlediska kontrastivního, v rámci problematiky překladatel[284]ské, protože právě ta ukazovala, jakou funkci může mít gramatický rod a k jakým posunům v sémantice sdělení dochází při jeho změnách (např. v překladu titulů Sestra moja žizn’, Kmotřička smrt, mnohé příklady uvádí např. Levý, 1983). Zatímco se tedy obecně připouštělo, že gramatický rod pojmenování, je-li aktualizován, může hrát rozhodující roli v konstrukci textu poetického (srov. též Daneš, 1997), v kontextu prostě sdělovacím byl chápán jen jako konvenční atribut pojmenování.

V současné době bývá kategorie rodu aktualizována i v kontextu prostě sdělovacím a příklady, které svědčí o tom, že mluvčí či pisatel vědomě užívá v případech smíšené reference paralelně pojmenování mužská i ženská, se množí. Svědčí to o tom, že dochází k posunům ve vnímání kategorie rodu? Obdobnou otázku klade H. Lehečková (2002), když se táže, neposouvá-li se v současné češtině míra explicitnosti ve vyjádření rodu. Uveďme několik příkladů:

Olympijské hry jsou opravdovým svátkem pro sportovce a sportovkyně.

Přepisovatelům a přepisovatelkám trvá přepis minuty mluvené řeči 10 minut.

Dnes se budou udělovat ceny moderátorům a moderátorkám.

 

Závěr

Kategorie lingvistické reprezentace mužů a žen patří k základním, univerzálním kategoriím jazykové struktury a užívání jazyka. Jazyky se liší nejen tím, co mohou či nemohou vyjádřit, ale také tím, co nutí nebo nenutí sdělit. Toto pronikavé pochopení jazykové struktury nalezneme u řady lingvistů (např. Hagège, 1998, s. 55). Z tohoto hlediska si čeština zaslouží v oblasti vyjádření rodu zvláštní pozornost, protože nutí vyjádřit nejen rod osoby, o níž se referuje (a to mnohem systematičtěji než jiné jazyky), ale často i rod mluvčího a adresáta. Současné diskurzní postupy s tímto faktem počítají a neměly by ujít pozornosti lingvistů.[2]

 

LITERATURA

 

ČMEJRKOVÁ, S.: Linguistic comparison and linguistic characterology. In: Ch. Mair – M. Markus (eds.), New Departures in Contrastive Linguistics. Innsbruck 1992, s. 3–8.

ČMEJRKOVÁ, S.: Žena v jazyce. SaS, 56, 1995, s. 43–55.

ČMEJRKOVÁ, S.: Kdo je Ty? Jazyk pro dívčí časopis aneb syntetizovaná čtenářka. In: I. Nebeská – A. Macurová (eds.), Jazyk a jeho užívání. FF UK, Praha 1996, s. 265–274.

ČMEJRKOVÁ, S.: Jazyk pro druhé pohlaví. In: F. Daneš a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí. Academia, Praha 1997, s. 146–158.

ČMEJRKOVÁ, S.: Is this my position? Teenagers’ response to mass media discourse. In: S. Čmejrková – J. Hoffmannová – O. Müllerová – J. Světlá (eds.), Dialoganalyse, VI. Niemeyer, Tübingen 1998, s. 281–289.

ČMEJRKOVÁ, S.: Reklama v češtině. Čeština v reklamě. Leda, Praha 2000.

DANEŠ, F.: Typy tematických posloupností v textu (na materiále českého textu odborného). SaS, 29, 1986, s. 125–141.

DANEŠ, F.: Ještě jednou „feministická lingvistika“. , 80, 1997, s. 256–259.

[285]DANEŠ, F.: Univerzália a specifika češtiny v období globalizačních proměn. In: Z. Hladká – P. Karlík (eds.), Čeština – univerzália a specifika, 3. Sborník z konference. Masarykova univerzita, Brno 2001, s. 37–47.

DICKINS, T.: Gender differentiation and the asymmetrical use of animate nouns in contemporary Czech. In: The Slavonic and East European Review, 79, 2001, s. 212–247.

DOKULIL, M.: K otázce morfologických protikladů. SaS, 19, 1958, s. 81–103.

DOLESCHAL, U. – SCHMID, S.: Doing gender in Russian. In: M. Hellinger – H. Bussmann (eds.), Gender Accross Languages. Amsterdam – Philadelphia 2001, s. 253–282.

EISNER, P.: Chrám i tvrz. Kniha o češtině. Jaroslav Podroužek, Praha 1946.

FAIRCLOUGH, N.: Language and Power. Longman, London 1989.

FLEGL, P.: Meinen Frauen und Männer immer dasselbe? Zu semantischen Differenzen der Sprache von Frauen und Männern. Germanoslavica, 6 (11), 1999, s. 81–95.

HAGÈGE, C.: Člověk a řeč. Karolinum, Praha 1998, s. 55.

HELLINGER, M.: Revising the patriarchal paradigm. Language change and feminist language politics. In: R. Wodak (ed.), Language, Power and Ideology. Studies in Political Discourse. Amsterdam – Philadelphia 1989, s. 273–288.

HELLINGER, M. – BUSSMANN, H. (eds.): Gender Accross Languages. Amsterdam – Philadelphia 2001.

HOFFMANNOVÁ, J.: Feministická lingvistika? , 78, 1995, s. 80–91.

HOFFMANNOVÁ, J.: Stylistika a… Trizonia, Praha 1997.

HOFFMANNOVÁ, J. – MÜLLEROVÁ, O. – ZEMAN, J.: Konverzace v češtině. Trizonia, Praha 1999.

JAKOBSON, R.: Zur Struktur des russischen Verbums. In: Charisteria Gvilelmo Mathesio qvinqvagenario a discipulis et Circuli linguistici Pragensis sodalibus oblata. PLK, Pragae 1932, s. 74–84.

JAKOBSON, R.: The gender pattern of Russian. In: Selected Writings II: Word and Language. Mouton, The Hague 1971, s. 184–186. (Poprvé publikováno v r. 1960.)

JELÍNEK, M.: Existuje obecný styl ženský a mužský? In: D. Moldanová (ed.), Žena – Jazyk – Literatura. PF Univerzity J. E. Purkyně, Ústí n. Labem 1996, s. 297–302.

JEDLIČKA, A.: Jazykový koutek Československého rozhlasu. SPN, Praha 1955.

JESPERSEN, O.: Language, Its Nature, Development, and Origin. Allen – Uncoin, London 1922.

KRAUS, J.: Přechylování není harašení. Lidové noviny (Praha) 8, 1995 (28. 8.), s. 10.

LEHEČKOVÁ, H.: Gramatická kategorie rodu v typologicky různých jazycích. In: A. Krausová – M. Slezáková – Z. Svobodová (eds.), Setkání s češtinou. ÚJČ, Praha 2002, s. 50–56.

Levý, J.: Umění překladu. Panorama, Praha 1983.

LINKOVÁ, M. – KŘÍŽKOVÁ, A.: Gender(ový) diskurz. Akademický bulletin, 11, 2000, s. 16–18.

LIPOLD, J.: Ženský rod se (v češtině) také hlásí o slovo. Mladá fronta Dnes (Praha), 2000 (4. 2.).

LOUCKÁ, P.: Jsou ženy diskriminovány jazykově? Vesmír, 74, 1995, 12, s. 708.

LYONS, J.: Introduction to Theoretical Linguistics. University Press, California 1968.

MAROUŠKOVÁ, M.: Jazykové předpoklady rozvoje Frauenlinguistik v Německu. In: D. Moldanová (ed.), Žena – Jazyk – Literatura. PF Univerzity J. E. Purkyně, Ústí n. Labem 1996, s. 292–296.

Mluvnice češtiny, 2. Academia, Praha 1986.

NEBESKÁ, I.: K prostředkům výstavby feministického textu. In: D. Moldanová (ed.), Žena – Jazyk – Literatura. PF Univerzity J. E. Purkyně, Ústí n. Labem 1996, s. 303–305.

NEBESKÁ, I.: Jak píší české feministky (Kontrasty ve stavbě feministického textu). , 80, 1997, s. 19–25.

Nová slova v češtině. Slovník neologizmů. Academia, Praha 1998.

OBERPFALCER, F.: Rod českých jmen. FF UK, Praha 1933.

SCHWARZ, J.: Die Kategorie der Weiblichkeit im Tschechischen: Die Verwendung femininer und maskuliner Personenbenennungen für Frauen im Vergleich zum Deutschen. FF UK, Praha 1999a.

SCHWARZ, J.: Kategorie ženskosti v češtině: pojmenování žen v češtině. In: A. Macurová (ed.), Heterogennost v komunikaci, v textu a v jazyce. FF UK, Praha 1999b, s. 61–85.

Slovník spisovného jazyka českého. Academia, Praha 1960–1971 (SSJČ).

Slovník současné češtiny. Academia, Praha 1994 (SSČ).

STRÁNSKÝ, J.: Harašení. Lidové noviny (Praha), 1995 (19. 8.).

[286]ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. SPN, Praha 1966.

ŠMILAUER, V.: Novočeské tvoření slov. SPN, Praha 1971.

TRÁVNÍČEK, F.: Nástroj myšlení a dorozumění. F. Borový, Praha 1940.

TRÁVNÍČEK, F.: Mluvnice spisovné češtiny, I, II. Melantrich, Praha 1949.

Tvoření slov v češtině, 2. Academia, Praha 1967 (TSČ).

VACULÍN, I.: Slova. Otázky feminismu. Hospodářské noviny (Praha), 2000 (25. 2.).

VALDROVÁ, J.: Sexismus v německém jazyce a situace u nás. In: D. Moldanová (ed.), Žena – Jazyk – Literatura. PF Univerzity J. E. Purkyně, Ústí n. Labem 1996, s. 288–291.

VALDROVÁ, J.: K české genderové lingvistice. , 80, 1997, s. 87–91.

VALDROVÁ, J.: Jak si stojí ženská otázka v češtině aneb Mužské tvary zahltily náš jazyk. Slovo (Praha), 1999a (11. 1.).

VALDROVÁ, J.: Ženský obsah v mužské formě – některá úskalí generického maskulina. In: M. Čechová – D. Moldanová (eds.), Jinakost, cizost v jazyce a literatuře. UJEP, Ústí n. Labem 1999b, s. 105–107.

VALDROVÁ, J.: Stereotypy a klišé v mediální projekci genderu. Sociologický časopis, 37, 2001a, s. 183–205.

VALDROVÁ, J.: Novinové titulky z hlediska genderu. , 84, 2001b, s. 90–96.

VĚŠÍNOVÁ, E.: Úvaha na téma „Čeština a žena“. , 81, 1998, s. 21–28.

YOKOYAMA, O. T.: Russian genderlects and referential expressions. Language in Society, 28, 1999, s. 401–429.

 

R É S U M É

Gender in language and communication: Czech specifics

The category of linguistic representation of men and women is one of the universal issues of language structure and use. Languages differ not only in that what they can express but also in what they must express. In this respect, Czech deserves a systematic study: Czech must reflect not only the gender of a referent – and does so more systematically than other languages – but regularly also the gender of a speaker and an addressee. The gender analysis of Czech must be related to genre analysis.

This article focuses on symmetries and asymmetries in how men and women are named, addressed and referred to. Czech manifests a strong tendency toward separate symmetrical terms for both males and females. Though the processes of derivation of feminine counterparts from originally masculine forms are almost unlimited in Czech, the frequency of derived feminines in texts is much lower. This is due to the fact that masculine forms are used as a norm in gender-neutral and gender-indefinite contexts. The linguistic interpretation of the opposite gender pairs has been formed by the general background of structuralist treatment of linguistic meanings and functions. The concept of markedness and unmarkedness has been acknowledged in Czech linguistics also with regard to the interpretation of masculine terms in their unmarked, generic function (this interpretation is, of course, more legitimate in some of the discourse genres and less in others). The article addresses the issue of the linguistic awareness of Czech speakers and its potential change. New discourse practice might have shifted such masculines from gender-indefinite to gender-definite sphere of interpretation: in some contexts, masculine terms seem to be interpreted in a more gender-specific meaning than their unmarked, „inclusive“ meaning would suggest. The article gives a tentative outline of the scope of sensitive contexts (referential vs predicative positions, contrasting male vs female reference etc.).


[*] Stať se opírá o výzkum vztahu jazyka a identity, který probíhá v rámci projektu MŠMT ČR LN00A23.

[1] Mask. učitel má v ČNK 2190 výskytů, učitelé 1614, fem. učitelka 1007 výskytů, učitelky 406; mask. vědec má 695 výskytů, vědci 1968 a vědkyně 34 výskytů; mask. cizinec má 682 výskytů, cizinci 1428, fem. cizinka 49 a cizinky 42 výskytů. Všechna tato data mají bez kontextového zřetele jen orientační charakter, poskytují jen kvantitativní východisko pro další analýzu.

[2] Děkuji prof. Františku Danešovi, DrSc., za všechny připomínky, a zejména za radu při zjišťování relevantních pramenů k pojetí kategorie rodu v české lingvistice.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, 118 51 Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 63 (2002), číslo 4, s. 263-286

Předchozí Eva Hajičová, Jarmila Panevová, Petr Sgall, Veronika Řezníčková: K nové úrovni bohemistické práce: Využití anotovaného korpusu (2. část)

Následující Jaromír Kadlec, Jan Holeš: Jazyková situace a podoba francouzštiny na ostrově Réunion