Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K nové úrovni bohemistické práce: Využití anotovaného korpusu (2. část)

Eva Hajičová, Jarmila Panevová, Petr Sgall, Veronika Řezníčková

[Články]

(pdf)

Towards a new level of work in the study of Czech: Working with an Annotated Corpus

[*]2.2. Přímá a nepřímá řeč

Hranice mezi přímou a nepřímou, popř. polopřímou řečí není vždy ostrá; v PDT zachycujeme všechny druhy jako PAT, popř. EFF slovesa uvozovací věty. Za objekt byla považována i dřív, viz zejm. Šmilauer (1947, s. 246n.); ten také upozornil, že predikátem uvozovací věty nejsou vždy jen slovesa dicendi. Zejména přímou řeč uvozují i slovesa, u nichž označení řeči jako PAT/EFF není vhodné.

Slovesa pravení (v užším i širším smyslu), na kterých závisí nepřímá řeč, mají ve své obsahové struktuře zpravidla původce výpovědi, adresáta výpovědi, téma výpovědi a její diktum (srov. i Konečná, 1966), popř. ještě zdroj informace, ztvárněné na rovině významové stavby po řadě jako ACT, ADDR, PAT, EFF, popř. ORIG. Všechna slovesa, která zahrnujeme do sloves pravení, se však nechovají stejně co do strukturace svého valenčního potenciálu: liší se v počtu realizovaných míst valenčního pole, v jejich obligatornosti a fakultativnosti i v jejich morfematickém ztvárnění.

Sloveso vypravovat (a několik dalších jemu podobných) se štěpí do dvou lexií (dvou významů polysémní jednotky), lišících se valenčním rámcem. V jednom významu (vypravovat1) má rámec: ACT (nom), ADDR (dat), [PAT (o+lok)], EFF (akuz/Kl);[7] ve významu 2 spojuje téma a diktum do jediného aktantu a má tento rámec: vypravovat2 ACT (nom), PAT (o+lok), ADDR (dat).

(21)

Vyprávěla1 nám.ADDR o svých záměrech.PAT, že po obhájení disertace odjede.EFF na rok do USA.

(22)

Vyprávěla2 nám.ADDR o svých plánech.PAT

(23)

Vyprávěla1 nám.ADDR o svém vnukovi.PAT, že ho letos vzala.EFF poprvé na hory.

(24)

Vyprávěla2 nám.ADDR, že letos vzala.PAT vnuka poprvé na hory.

Podle tohoto modelu (štěpení na dvě lexie) se chovají také např. slovesa říkat, povídat, informovat, ale také slovesa, která se jen volně řadí ke slovesům pravení (a verbálního sdělování), jako např. číst, psát, (u)slyšet, dozvídat se, viz např.:

(25)

(a)

Četl1 Dostojevského.EFF

 

(b)

Četl2 o Dostojevském.PAT

 

(c)

Četl1 o Dostojevském.PAT knihu.EFF

(26)

(a)

Řekl1 nám definici.EFF aktantu.

 

(b)

Řekl2 nám o definici.PAT aktantu.

 

(c)

Řekl1 nám o valenci.PAT, že aktantem rozumí.EFF....

Kde je diktum vyjádřeno metajazykovým pojmenováním v akuzativu (řekl pravdu, vykládal nové zprávy z fronty), tam jde o EFF u lexie s číslem 1. Některá taková slovesa mají ORIG, ale ne ADDR (dozvědět se co od koho, slyšet o čem co od koho).

[242]Často je možné téma vyjmout z dikta do samostatné pozice v souladu se zvýrazněním aktuálního členění, srov. (27):

(27)

O svém nadřízeném.PAT předpokládal1, že přijde.EFF na party taky.

Nebudeme zde komentovat rozdíly mezi valenčními rámci jednotlivých sloves, protože rozdílů není málo a je potřeba slovesa zpracovat jednotlivě; složitou otázku, jak ekonomicky a konsistentně zachytit všechny možné realizace valenčních rámců, zde jen naznačujeme. Sloveso mluvit např. má fakultativní PAT a obligatorní ADDR (ve formě s+Instr), srov. Panevová (2001). Některá jiná slovesa mají jak rámec s fakultativním PAT a obligatorním EFF (lexie 1), tak i rámec bez EFF a s obligatorním PAT (lexie 2), ve kterém vyjadřují spojené téma a diktum formou akuzativu, např. předpokládat, připomenout, viz (28)(a)-(c), nebo formou o+Lok, jako dozvědět se, říkat, viz (29)(a)-(c):[8]

(28)

(a)

O té party.PAT předpokládal1, že na ni jeho nadřízený přijde.EFF taky.

 

(b)

Předpokládal1 0PAT, že jeho nadřízený na party přijde.EFF taky.

 

(c)

Předpokládal2 příchod.PAT svého nadřízeného na party.

(29)

(a)

Dozvěděl1 se o své manželce.PAT, že je.EFF mu nevěrná.

 

(b)

Dozvěděl1 se 0PAT, že je mu manželka nevěrná.EFF

 

(c)

Dozvěděl2 se o manželčině nevěře.PAT

Podobný soubor aktantů, včetně PAT a EFF (obligatorních nebo fakultativních) mají slovesa sdělovat, dokazovat, přesvědčit, oznamovat, dohodnout se s, vyprávět, připomínat, snad i ptát se, dotazovat se (na koho/co, zda…), dodávat, zdůrazňovat (o kom/čem, že), upozorňovat (na koho/co, že…); bez ADDR jsou zveřejnit, konstatovat, poznamenat, uvést, myslet, vědět, domnívat se, předpokládat aj.; slovesa mluvit, poukazovat nač patrně nemají EFF.

V nepřímé řeči a v dalších obsahových větách rozbíráme např. Bál se toho, že zaprší tak, že zaprší má funktor PAT, toho se jako odkazovací slovo v TGTS vynechá. Podmínky výskytu odkazovacích slov (obligatorních tam, kde rekční apod. pád není nominativ ani bezpředložkový akuzativ) bude třeba podrobně vymezit, s odlišením od zájmen řídících vztažné klauze, viz Panevová (1971).

Přímá řeč není zdaleka tak pevně zakotvena v jazykovém systému jako řeč nepřímá. Jde o „včlenění neorganické části“ (Šmilauer, 1947, s. 248) a její chápání jako PAT, popř. EFF (které zachováváme v typických případech) není vhodné tam, kde přímá řeč má podobu celého řetězu vět, takže není jednotným syntaktickým celkem, i když v jistém smyslu obsazuje valenční pozici uvozovacího slovesa. Existují i případy s valenční pozicí PAT (EFF) obsazenou jiným členem, než je přímá řeč, viz např. (30):

(30)

„Nechci být jen nástrojem tvých vášní, … chci, aby sis vážil mé duše, mé inteligence, mého mozku!“ recitovala v divadle malé formy mladá herečka moderně pojatého klasika (H. Pawlowská: Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. MOTTO, Praha 1993, s. 19).

Jako PAT u recitovala tu lze vidět slovo klasika a přímá řeč se dá chápat jako PAT elidovaného sémanticky prázdného slovesa, které by mělo postavení doplňku. Zatím můžeme jen konstatovat, že obě zvláštnosti přímé řeči patří k aspektům, ve kterých jazyk [243]výjimečně překračuje hranice jinak zachovávaných syntaktických pravidelností. Potvrzuje to vhodnost přístupu, který se nesnaží předem obecně vymezit celý prostor možných souborů jevů, ale postupuje i při explicitním popisu od prototypického, bezpříznakového jádra k vrstvám kontextově omezeným a specifickým, až po jednotlivé výjimky, které narušují i hodně obecné principy (srov. Sgall, 2001).

 

2.3. Valence substantiv

O otázce hranic mezi restriktivním přívlastkem (RSTR), např. poslanec Svoboda, a doplněním identity (ID), např. pojem subjekt(u), jsme se zmínili v odd. 2.1.2. U RSTR i u deskriptivního (nerestriktivního) přívlastku (DES), u kterého jsou tak časté chyby v interpunkci, jde o fakultativní volná doplnění. Opozice mezi takovou valencí v širším slova smyslu a valencí ve smyslu užším (tj. souboru aktantů a těch volných doplnění, která jsou u daného řídícího slova obligatorní) je dosud otevřenou otázkou v několika bodech:

(i) dvojznačnost mezi volným doplněním ID (např. otázka kvadratury kruhu) a aktantem PAT (otázka jeho ubytování u nás), popř. ACT (otázky našich čtenářů), podobně u problém, teorie, seminář gen/o+lok;

(ii) funkce členu vyjádřeného od+gen (např. zařízení od firmy X), který rozvíjí nejrůznější substantiva, takže tu nejde o aktant ORIG; vidět tu volné doplnění ‚odkud‘ (DIR. 1) patrně nelze vzhledem k distribučním kritériím (nemožnost koordinace); aktant ORIG rozvíjí slovesa obdržet, vypůjčit apod., i odpovídající dějová substantiva (např. u spojení po obdržení potřebných údajů od pojišťovny jde o homonymii mezi adverbálním ORIG a volným doplněním substantiva údaj); ACT můžeme vidět u dějových substantiv a u názvů výsledků děje jako dar, přispění, půjčka;

(iii) vyjádření ACT u dějových substantiv instrumentálem a PAT genitivem (vytvoření díla umělcem); pokud základové sloveso (a tedy ani dějové substantivum) nemá PAT, vyjadřuje genitiv jeho ACT (příchod vašeho otce); genitiv chápeme jako vyjádření PAT i u jmen artefaktů (pomník T. G. Masaryka); přesnější vymezení těchto skupin, i otázka fakultativnosti PAT (zejm. v opozici mezi jeho absencí a všeobecným PAT) předpokládá podrobnější zpracování jednotlivých valenčních rámců ve slovníku;

(iv) hranice mezi APP a MAT ve spojeních jako část člověka.APP a část lidí.MAT, i tisíc(e) lidí.

 

2.4. Některé specifické syntaktické otázky

2.4.1. Vyjádření „stavu“ a tzv. „neshodný doplněk“

U slovesa být (u kterého v TGTS nerozlišujeme mezi sponou a slovesem existence) nacházíme kromě valenčního PAT (Je učitel/učitelem, Obloha je modrá) a volných adverbiálních určení (Je na zahradě) celou řadu předložkových určení, pro něž by se obecně hodil funktor stav (STATE). Ani zavedení tohoto funktoru samo situaci neřeší, protože sémantických diferencí je tu velmi mnoho: např. pacient byl při smyslech, je na řadě, je po operaci, je bez obtíží, košile je bez límečku, byl pod tlakem, je v podmínce. Je třeba tu zkoumat zejm. ustálenost předložkových výrazů, i uplatnění opozice + vs. – (být v provozu, být mimo provoz). Zřejmě by bylo třeba pracovat s celou řadou syntaktických gramatémů; zatím volíme užití funktoru významově nejbliž[244]šího (včetně přenesení významů, např. LOC pro je v krizi, TWHEN byl po operaci) se zvláštním symbolem *, signalizujícím, že jde o stav. Obdobné doplnění se vyskytuje i v pozicích doplňkových (s funktorem COMPL), srov. (alespoň v jednom z významů) např.:

(31)

Zastihli ho s aparátem v ruce.

(32)

Přepadl prodavačku s tržbou v kufříku.

(33)

Přepadl prodavačku s pistolí v ruce.

Takové předložkové výrazy nebývají k doplňku řazeny, protože nevykazují shodu. Bylo by možné doplnit tu elidované prázdné sloveso (srov. „mající, maje“) s koreferencí typu kontroly jako u doplňku; výběr interpretace je podmíněn lexikálním a pragmatickým kontextem, srov. rozdílnou interpretaci vět (32) a (33).

 

2.4.2. Otázky dalších slovních druhů

Z okruhu zájmen vyžaduje podrobnější řešení na základě rozsáhlejšího materiálu především problematika tzv. ‘pronouns of laziness’ (víceznačného, popř. vágního užití zájmen); např. v (34) není jasné, zda tvar ji zastupuje spojení svou ženu nebo jeho ženu:

(34)

Můj bratr svou ženu políbil a já jsem ji políbil taky.

Je-li referenční vztah z kontextu zřejmý, řeší se ve vzorovém souboru v atributu COREF, i tam, kde je zájmeno (i se slovesem) elidováno.

Příslovce mají často primární funktor způsob (MANN), ale jsou tu ovšem možnosti sekundární (je třeba formulovat kritéria pro jejich rozlišení) a příslovce s bezpříznakovým funktorem jiným, jako včera.TWHEN, tady.LOC, bohužel.ATT. Seznam v Manuálu by měl zahrnout všechna příslovce s jiným funktorem než MANN.

U částic není jasná hranice mezi rematizátory (RHEM, ‘Focalizer’) a funktorem postoje (‘Attitude’, ATT). K tomu se stručně vrátíme v příštím oddílu, kde probíráme otázky aktuálního členění.

 

2.5. Aktuální členění věty

2.5.1. Úvodní poznámky

Teoretická koncepce aktuálního členění věty (AČ) je ve FGP soustavně propracovaná, viz pro češtinu zejm. Sgall ad. (1980) a s diskusí o formální sémantice AČ i o některých dalších důležitých aspektech Hajičová ad. (1998). Důraz se vždy kladl na formulaci konsistentních operativních kritérií a na ověřování na rozsáhlém materiálu v češtině i ve srovnání s jinými jazyky. Při anotování PDT jsme proto mohli formulovat instrukce pro anotátory poměrně jednoznačně. Ty ovšem jen specifikují hypotézu, kterou je třeba na základě dalšího materiálu ověřovat, upřesňovat a třeba i měnit.

Uzlům závislostního stromu se přiřazuje jedna z následujících hodnot atributu TFA (‘topic-focus articulation’); podle nich se určuje základ a ohnisko věty (viz Hajičová – Sgall, 2001):

T: pro uzly kontextově zapojené (KZ) nekontrastivní

C: pro KZ uzly stojící v kontrastu

F: pro uzly kontextově nezapojené (KN)

[245]Základním vodítkem je postavení výrazů v povrchovém slovosledu, respektive v analytickém zápisu (ATS). Členům závislým na slovesu zleva je přiřazena hodnota T nebo C (k té viz níže), s výjimkou jasně (v mluvené podobě intonací typickou pro vlastní ohnisko) vyznačeného členu vyjadřujícího „novou informaci“ (nebo nový vztah), jenž dostane hodnotu F. Tu dostane i člen závislý na slovesu nejvíce zprava, a F zpravidla dostane i člen závislý na slovesu a stojící mezi slovesem a tímto posledním uzlem, pokud není kontextem dáno, že je KZ (např. se opakuje nebo je zahrnut v antecedentu apod.); takový KZ uzel dostane hodnotu T. Hlouběji závislé členy (jako např. přívlastky) považujeme (s výjimkami obdobnými jako v předchozím bodě) za KN, mají hodnotu F.

Tato pravidla lze ilustrovat následujícím příkladem, kde (35b) je velmi zjednodušenou linearizovanou podobou věty (35a); uvádíme u každého uzlu jen hodnotu lexikální, syntaktickou a aktuálně členskou; závorky nahrazují hrany: levá závorka značí hranu dolů, pravá závorka návrat k řídícímu uzlu.

(35)

(a)

České radiokomunikace musí v tomto roce rychle splatit dluh televizním divákům.

 

(b)

(radiokomunikace.ACT.T (České.RSTR.F)) ((v tomto.RSTR.T) roce.TEMP.T) musí-splatit.F (rychle.MANN.F) (dluh.PAT.F (divákům.RSTR.F (televizním.RSTR.F)))

 

2.5.2. Kontrastivní základ (C)

Podrobná analýza příkladů s rematizátory (RHEM),[9] např. jenom, pouze, také, i, a(le)spoň (viz Hajičová ad., 1998, s. 151) vedla k vyčlenění zvláštní hodnoty pro kontrastivní část základu (k prvním motivacím takového postupu srov. Koktová, 1999). Rozhodující argumenty byly dva; jeden je založen na hledisku sémantickém, druhý na využití výrazových prostředků v češtině:

(i) Z hlediska sémantického ukazují na nutnost rozlišování kontrastivního základu (C) především příklady s rematizátory v základu, protože je takové rozlišování relevantní pro jeho dosah.

(36)

(Kdo kritizoval i papeže jako nástroj kapitalismu?) I papeže kritizoval JIRKA.

(36’)

(i.RHEM.T) (papeže.PAT.C) kritizoval (Jirka.ACT.F)

Slovo papež, v předcházející větě rematické, je tu kontrastivním tématem. Jak ukazuje příklad (37) z PDT, nemusí být nositel C výrazem totožným s antecedentem v předchozí větě:

(37)

(Před několika týdny však Francii opustil korunní svědek.) Právě Jacques Glassmann.C … v květnu 1993 veřejně potvrdil snahu funkcionářů Olympique uplatit utkání s Valenciennes.

(ii) Má-li hodnotu C zájmeno, užívá se výhradně silný tvar, jak ukazuje obměna příkladu (36):

(38)

(Kdo kritizoval i papeže jako nástroj kapitalismu?) I jeho.C kritizoval JIRKA.

Toho lze využít i jako operativního kritéria pro hodnotu C. Kritériem je i (snad fakultativní) prozodické zvýraznění prvku s C stoupavým přízvukem; v psaném korpusu je [246]jeho vyznačení (např. typem písma) vzácné, ale vždy je možné si představit rozebíraný text v jeho mluvené podobě. O to větší důležitost jistě má vytváření a rozbor korpusu mluveného, i akustická analýza řeči.

Srovnání příkladů (39) a (40) naznačuje, že se C nevyskytuje jen v konstrukcích s rematizátory.

(39)

(Kde se mluví česky?) Česky se mluví V ČESKU.

(39’)

Česky.T (se) mluví.T (v) Česku.F

(40)

(Mluví se česky v Česku nebo na Slovensku?) Česky se mluví v ČESKU, na Slovensku se mluví SLOVENSKY.

(40’)

Česky.C (se) mluví.T v-Česku.F, na-Slovensku.C se-mluví.T slovensky.F

Podobně lze srovnat větu (41) s větou (42) a větu (43) s větou (44):

(41)

(Petr ji nazval KONZERVATIVCEM.) Potom jeho urazila ONA.

(41’)

Potom.T jeho.C urazila.T ona.F

(42)

(Petr ji nazval KONZERVATIVCEM.) Potom ho (ona) OPUSTILA.

(42’)

Potom.T ho.T [ona.T] opustila.F

(43)

(Kdy jsi ho viděl?) Viděl jsem ho VČERA.

(43’)

[já-T] ho.T viděl.T včera.F

(44)

Jeho jsem viděl VČERA (a ji už PŘED TÝDNEM).

(44’)

Jeho.C [já.T] viděl.T včera.F (a ji.C už.F před-týdnem.F)

Hodnotu C nemusí mít jen jeden člen; v češtině jsou členy s C zpravidla umístěny na začátku věty:

(45)

(Rodiče odjeli na dovolenou a děti svěřili příbuzným.) Syna.C v sobotu.C odvezli k babičce a dceru.C v neděli.C k tetě.F

(46)

Syna.C v sobotu.C otec.C odvezl k babičce.F a dceru.C v neděli.C matka.C k tetě.F

Kontrastivní může být i hlouběji zapuštěný KZ člen ohniska, srov. silný tvar tebe v příkladu (47); celá vedlejší věta v daném kontextu patří do ohniska, ovšem vlastním ohniskem je jen sloveso mrzelo.

(47)

(Všem se vývoj událostí líbil, ale ty jsi měl odlišný názor.) Přiznal ses, že tebe osobně to MRZELO.

(47’)

[ty.T] přiznal-ses.T tebe.C osobně.F to.T mrzelo.F

Kontrastivní základ je vybrán z množiny alternativ, podle faktorů textových i situačních. Tato množina bývá vyjádřena s různým stupněm explicitnosti: od silného typu kontrastu, kdy je vymezena výslovně (jako v příkladu (48)) nebo aspoň nějakým zahrnujícím výrazem (příklad (49)), přes vymezení slabší (příklad (50)) až k případům sémantického asociačního vztahu části k celku, viz (51).

(48)

(Dalšími uchazeči … jsou Korejská republika a Mexiko,) přičemž Korea.C již svou žádost PŘEDLOŽILA.

(49)

(O ženský titul bojovaly na severu Čech dva celky z Moravy.) Zkušenější Olomouc.C momentálně zápasí s KRIZÍ …, (a tak jen s obtížemi potvrdila roli favorita.)

(50)

(V německé, anglické i italské fotbalové lize pokračují dosud vedoucí celky neohroženě ve své cestě za titulem.) Vedoucí celek nejvyšší anglické divize Blackburn Rovers.C sice jen remizoval se čtrnáctým týmem tabulky Norwich CITY, ale svůj náskok před druhým Manchester United přesto zvýšil na tři body.

(51)

(Loni jsme renovovali celý dům.) Omítku.C jsme natřeli na žluto, střechu.C jsme taky vyspravili, všechna okna.C jsme vyměnili za dvojitá.

[247]Kontrast je vnímán citlivěji, pokud jsou prvky s C při koordinaci či v těsném kontextu v analogické větné pozici:

(52)

(Včera se hrál zápas mezi Brnem a Ostravou.) Domácím.C se dařilo ZE ZAČÁTKU. Hostům.C se povedl až druhý POLOČAS.

Všeobecně se soudí, že v ohnisku věty jde vždy o výběr z množiny alternativ. Pokud bychom tedy hledali specifický kontrast v ohnisku, muselo by jít o člen zdůrazněný navíc, nějakým příznakovým způsobem. Zatím jsme nenašli argumenty pro takovou distinkci v češtině, a proto tuto otázku necháváme otevřenou. Pro některé jazyky však taková opozice může být nutná; např. pro němčinu se upozorňuje (viz i Hajičová, 2000), že prvek ohniska se může přemístit doleva jen tehdy, jde-li o ohnisko kontrastivní.

 

2.5.3. Určení hranice mezi základem a ohniskem a pořadí uzlů

Přiřazení hodnot atributu TFA uzlům v PDT slouží pro určení základu a ohniska věty. Součástí základu jsou uzly závislé přímo na slovesu, pokud mají hodnotu T nebo C, a všechny uzly na nich přímo či nepřímo závislé; ostatní závislé uzly jsou v ohnisku. Sloveso patří do ohniska, pokud se neopakuje nebo není obsaženo v antecedentu apod. Pokud sloveso i všechny uzly na něm přímo závislé mají T, pak hranice mezi základem a ohniskem je před prvním uzlem s F ležícím na poslední (tj. nejpravější) cestě dolů od slovesa, srov.:

(53)

(Kterého učitele ti řekl, že včera potkal?) Řekl, že potkal učitele matematiky.

(53’)

(on.T) řekl.T, že ((on.T) potkal.T (učitele.T (matematiky.F)))

Hlavní sloveso této věty i jeho konatel a patiens jsou KZ, stejně tak oba členy (konatel i patiens) závislé na slovese vedlejší klauze; jediným KN členem je restriktivní přívlastek matematiky; ten je také jediným prvkem ohniska. Hajičová ad. (1998, s. 135) zavedli termín ‘proxy focus’ pro takový KZ uzel odlišný od slovesa hlavní klauze, jemuž je podřízeno (tj. závisí na něm) ohnisko věty. Proxy focus sám je ovšem součástí základu věty.

V dosavadních úvahách jsme předpokládali, že KZ není jen bezprostředně řídící člen proxy focusu, ale i všechny uzly ležící na cestě vedoucí od něho k vrcholu stromu. Tento předpoklad se však nepotvrdil, jak dokládá příklad (54), kde pozice intonačního centra ukazuje, že vlastním ohniskem je uzel podřízený KZ uzlu, i když je v horním keři jiný uzel s hodnotou F. 

(54)

Prozradíte.F DALŠÍ.F elitní.T jména.T?

 Na nutnost dalšího zjemnění definice proxy focusu ukazují i obměny věty (53) uvedené zde jako (55)(b) a (c) s kontextem v (a): 

(55)

(a)

(Kterého učitele ti řekl, že včera potkal?)

 

(b)

Řekl, že před školou potkal učitele matematiky.

 

(c)

Řekl, že potkal před školou učitele matematiky.

Ve větě (b) je člen před školou zřejmě KZ a ohniskem je jen přívlastek matematiky (závislý na proxy focusu učitele). Ve větě (c) postavení členu před školou za slovesem ukazuje spíš na to, že toto místní určení je KN; je otázkou, jak určit charakter patientu; kontext ukazuje, že vlastním ohniskem je jeho přívlastek matematiky.

[248]Při rematické platnosti pomocného slovesa (včetně vlastních sloves modálních) řadíme celé sloveso do ohniska; ačkoli je jeho lexikální hodnota KZ, má sloveso v TGTS hodnotu F; analýza podrobnější (s Petkevičovým formálním rámcem) označí příslušnou gramatickou hodnotu, např. rezultativnost v (56), jako KN. 

(56)

Uděláno to ještě NEMÁ.

(56’)

on.T to.T ještě.F ne.F uděláno-má.F

Má-li sloveso jednoduchý tvar (jako v Ještě to neudělal, ale určitě to udělá), povrchový slovosled ovšem takový rozdíl (zde mezi KZ udělat a KN futurem) nevyjadřuje, ale TGTS ho i pak reflektuje.

Specifické je i vyjádření AČ u přímé řeči: sloveso uvozovací klauze má zpravidla T, ačkoli tato klauze bývá na konci souvětí.

Pro pořadí uzlů v TGTS platí primárně, že KZ uzly na řídícím uzlu závisejí zleva a uzly KN zprava (opačné pořadí může být u rematizátorů, u sester v koordinaci a u proxy focusu). Uzly s C jsou vlevo od svých sesterských uzlů. Předpokládané pořadí uzlů v tématu v TGTS zpravidla odpovídá povrchovému slovosledu: částice odkazující k předcházejícímu kontextu, jako proto, přesto (s funktorem PREC), předcházejí před slovy s INTF a s ATT (např. Proto on naštěstí Jirka nepřišel), za těmi následuje vlastní téma, pak kulisy a dál zbývající (‘nevlastní’) část tématu; v obou těchto skupinách jsou vlevo doplněná slova s ELID nebo ELEX (viz odd. 3.2) a pak příklonky. Sloveso (s T, C i F) zpravidla stojí na hranici mezi svými KZ a KN dcerami.

Tektogramatické značkování přináší zvlášť cenný materiál pro ověření hypotézy o systémovém uspořádání prvků (o jeho zjišťování srov. Sgall ad., 1980, 1995). Bude zajímavé porovnat (zčásti snad i automaticky) pořadí v předpokládaném ohnisku se systémovým uspořádáním postulovaným pro češtinu a vyhledat odchylky od dosavadní hypotézy (třeba pro jednotlivá slovesa, popř. i z hlediska generačního zařazení mluvčích apod.), z čehož asi vyjdou i podněty pro překlasifikování funktorů. Podle dřív získaných výsledků řadíme v PDT rematizátory mimo stupnici systémového uspořádání, jako prototypicky míň dynamické než sloveso; k tomuto závěru nás vede zjištění, že v dosahu rematizátorů je vždy celé ohnisko věty. Bylo by možné považovat rematizátory za gramatémy a nikoli za funktory (srov. už Sgall, 1967).

Zatím chápeme RHEM primárně jako sestru uzlu, který uvozuje: např. ve větě Viděli jen ČERVENÉ auto závisí jen i adjektivum na slovu auto. V koordinaci (apozici) RHEM v TGTS je sestrou spojky, pokud uvozuje celou koordinaci (např. ve vysílání zejména televizní a rozhlasové), ale jsou i jiné možnosti: ve vysílání televizní a zejména rozhlasové je koordinace dvou substantiv, s elipsou druhého výskytu, na kterém závisí i RHEM. Závisí-li RHEM na KZ slovesu, je vlevo od něho (s T) a uvozuje svou matku; pokud KZ sloveso není v dosahu RHEM, závisí na něm RHEM zprava (s F); závisí-li RHEM na slovesu KN, má F a uvozuje svou matku i jí podřízené členy s F, ale v TGTS závisí zleva (viz Hajičová, 1975, 1984).

Nejasné je i rozlišení RHEM od spojek: máme považovat např. spojení a také celé za spojku? A jak má být určeno např. ani ve větě Nepřišel tam ani PAVEL? Funkce RHEM a spojky se někdy kombinují v jednom slovu, srov. rozdíl mezi spojkami a a i.

 

[249]2.6. Koordinace a apozice

2.6.1. Hranice mezi druhy koordinace

Rozdíly mezi spojovacími výrazy odporovacími, jako ale, jenomže, ovšem, jsou zčásti jistě sémanticky relevantní. V TGTS, kde spojky mají svůj uzel, to lze zachycovat různými lematy. Pro teoretické chápání funkcí spojek bude nutné zvažovat uplatnění syntaktických gramatémů, popř. i jemnější třídění funktorů.

Za souřadné spojení považujeme i důsledek, CSQ; relevantní je, že se jeho spojky nevyskytují na začátku souvětí, což je pro koordinaci typické, viz např.: Potom … přesune na noční provoz prostřednictvím počítačového systému, takže na něj budou mít přístup obchodníci ze všech časových pásem nebo Móda je stále víc přivádí z přírody do měst, a tak i pro RAV 4 platí označení městský terénní automobil.

Je třeba se zabývat i slučovacím užitím disjunktivních spojek nebo, či: Jde tu snad o postup od kontextů, ve kterých spojka sama vyjadřuje disjunkci, ale obsahově z celého spojení vyplývá platnost slučovací, jako (57), (58), k případům, kdy už se spojka (jen v určitých typech promluv v publicistice ap., nebo i obecněji?) chápe jako slučovací. Co z toho se týká jen knižního či, viz (59), a co i základní spojky nebo, jako v (60), popř. dalších spojek? 

(57)

Uložili tam ty, kteří jsou ranění nebo nemocní. (= … ty, kteří jsou ranění a ty, kteří jsou nemocní.)

(58)

Jako příklad můžeme uvést raněné nebo nemocné.

(59)

V Praze sice ubylo Američanů, ale bohatě je nahradili Italové či Rusové.

(60)

Uložili tam raněné nebo nemocné.

Všimněme si, že v (57) může být i … buď ranění nebo nemocní, kdežto v (60) by užití buď vylučovalo slučovací význam věty. Otázka možné dvojznačnosti vět jako (58) nebo (59) je, pokud víme, otevřená.

 

2.6.2. Apozice

Zatím u apozice rozvití zprava chápeme jako rozvití jejího pravého členu, např. ve spojení Karel, český král, který… vztažná klauze závisí na král; obecně tedy rozvití závisí na bližším členu apozice. Bude ale nutné rozlišení jemnější, např. u specifikující apozice se asi pravostranné rozvití může týkat apoziční konstrukce jako celku.

 

2.6.3. Reciprocita

Uzel s lexikální hodnotou Rcp zaplňuje místo „nepřítomného“ valenčního členu, tj. členu přítomného obsahově, ale ve větné stavbě přesunutého do koordinace s jiným aktantem, jako v (61), nebo zahrnutého v plurálovém aktantu, jako v (62); viz Panevová (1999). 

(61)

Jan.ACT a Marie.ACT se setkali Rcp.PAT před školou.

(62)

Chlapci.ACT se (spolu) prali Rcp.PAT před školou.

Reciprocita se týká i volných doplnění (srov. (63), kde po sobě bude v TGTS zastoupeno uzlem s hodnotou Rcp.LOC, i (64)) a vztahů adnominálních, (65): 

[250](63)

Honza.ACT a Kuba.ACT se po sobě válejí.

(64)

Družstva.ACT se k sobě (= Rcp.DIR3) přiblížila.

(65)

Došlo k dohodě mezi členy.ACT (Rcp.PAT) ODS a ČSSD.[10]

Reciprocita úzce souvisí s otázkou hypotaktické koordinace; jsou tu případy jasnější (jako (66) a (67)) a méně jasné ((68) a (69)):

(66)

Jan.ACT se líbal s Marií.PAT

(67)

Jan.ACT a Marie.ACT se líbali. Rcp.PAT

(68)

Jan.ACT s Marií.PAT se líbali.

(69)

?Jan s Marií se líbal.

Věta (69) se nejeví jako plně akceptovatelná, mezi (67) a (68) vidíme sémantický rozdíl spočívající v míře aktivity Jana a Marie na ději, proto je analyzujeme různě (líbat se s někým.PAT je jiná lexikální jednotka než líbat někoho.PAT). Pro další výzkum ponecháváme otevřené, jak zapsat různé druhy reciprocity (inherentní i vyjádřenou explicitně, pomocí spolu, navzájem) ve slovníkovém hesle slovesa, jehož doplnění se na reciprocitě podílejí.

 

2.7. Koreference

Tu koreferenci, kterou nazýváme gramatickou (srov. Hajičová ad., 1985–87; Panevová, 1991), je nezbytné v PDT zachytit, neboť jde o jevy systémové. U koreference se vztažným zájmenem a u reflexiv (osobních a přivlastňovacích, u tzv. vázání) do atributu COREF vyplňujeme lema jejich antecedentu. U infinitivu a některých nominalizací (viz Panevová, 1996; Panevová ad., 2002) se doplňuje nevyjádřený „kontrolovaný“ člen (subjekt infinitivu, aktant dějového jména) s lematem Cor (v atributu COREF má lema antecedentu, tj. kontrolujícího členu). I u tzv. slovanského akuzativu s infinitivem vidíme vztah kontroly, srov. větu (70) a náznak její anotace: 

(70)

Honza slyšel Karla otvírat dveře.

(70’)

Honza.ACT slyšel Karla.PAT Cor.ACT.ELID.COREF:Karel otvírat.EFF dveře.PAT

Podrobnější zpracování vyžadují jak adnominální infinitivy (snaha, schopnost, idea, nápad odejít), tak nominalizace typu (71): 

(71)

Matěje podezírají z krádeže slepic.

(71’)

Matěje.ADDR podezírají z krádeže.PAT slepic.PAT Cor.ACT.ELID.COREF:Matěj

Seznamy slov spojených s kontrolou podřízené predikace (včetně údajů o jejich gramatických vlastnostech) se postupně sestavují. S kontrolou bude třeba pracovat i u přechodníků a u všech doplňků (i těch, které nevykazují tvaroslovnou shodu, např. přišel naboso jako přišel bos, snad i našli ho s cigaretou), srov. odd. 2.4.1.

Abychom vytvořili dobrou materiálovou základnu i pro studium promluvy, zachycujeme aspoň zčásti i některé jevy koreference (a anaforické návaznosti) textové. Tu ostatně můžeme vidět nejen u zájmen a substantiv, ale i u sloves, resp. klauzí a výpovědí, srov. Hlavsovo (1975, s. 23–26) pojetí denotace.

 

[251]2.8. Pasívum

Pasívum se od aktiva často (zejména v angličtině, francouzštině ap.) liší slovosledným pořadím aktantů; proto jsme původně počítali s tím, že významový rozdíl mezi oběma rody je dán rozdílem AČ. Později jsme se však přesvědčili, že nelze ani při shodném AČ počítat s plnou synonymií (obecnou zaměnitelností), nýbrž jen s kvazisynonymií aktiva a pasíva, protože se významově liší aspoň v kontextech s doplněním typu ATT; doplnění jako dobrovolně, rád, s chutí mají totiž určitý sémantický vztah k entitě, ke které referuje („povrchový“) podmět: Spatřili ho dobrovolně. – Byl jimi spatřen dobrovolně. Vzhledem ke vzácnosti takových pasívních vazeb v češtině zapisujeme prozatím v TGTS pasívum stejně jako aktivum, takže rozdíl se pozná pouze ze vztahu mezi ATS a TGTS dané věty. Úplnějším řešením by bylo zaznamenávat, který aktant je podmětem (není-li jím ACT); může to být PAT, ale i ADDR (Byl o tom informován). Bylo by možné zavést gramatém SB (On.ADDR.SB Gen.ACT informovat to.PAT).

 

2.9. Slovní zásoba a tvoření slov

Zatím se v PDT nezpracovává složení lexikálního významu, většinou ani ne tam, kde je zřejmé z morfematické derivační struktury. Je třeba zpracovat produktivní odvozování, tzn. k odvozenému slovu se ve slovníku automaticky najde jeho derivační základ. Dnes je to jen u několika typů, zejména s Kuryłowiczovou „syntaktickou derivací“ (beze změny lexikálního významu), jako:

(i) substantivum – adjektivum:

např. otcův lze rozbírat jako otec.APP (otcův stůl), popř. ACT (otcův příchod) aj., matčin jako matka.APP (ACT aj.);

(ii) adjektivum – adverbium:

např. ostře se rozbírá jako ostrý.MANN; podobně statečně v TGTS derivujeme od statečný atd., ale tam, kde lze vidět vztah opačný, máme zatím i v TGTS samostatná slova, např. dnes a dnešní, tam a tamní, jinak a jiný; u adverbií zřetelových řadíme zatím např. názorově k lexikální jednotce názorový, ale ne k názor;

(iii) sloveso – substantivum, adjektivum (nominalizace):

např. psaní, napsání, psaný, napsaný, píšící se rozbírají jako N, A s valenčním rámcem odvozeným z rámce slovesa; produktivně tvořená slova jako výše uvedená (i vyrábění, vyrobení atd.) snad bude možné v TGTS derivovat od slovesa (s neutralizací času); odvozeniny ne úplně produktivní, např. výroba, je nutné vidět jako zvláštní lexikální jednotky, i proto, že nerozlišují vid; výhledově lze i substantiva jako příchod vs. přicházení, kde je vid rozlišen, derivovat od slovesa;

(iv) sloveso – sloveso:

např. šířit a šířit-se jsou v TGTS a ve slovníku jako dvě slova; hranice mezi touto derivační částicí se a tvarem zájmena (např. v pozorovat se/sebe) nejsou zcela jasné, jde o široké přechodné pásmo;

(v) zájmeno – zájmeno:

podobně jako u přivlastňovacích adjektiv, viz (i), je možné tvar s APP (i s ACT u dějových jmen ap.) chápat jako derivovaný od základního slova i u zájmen, přičemž by se [252]hodnota gramatému rodu určovala podle základu: její by se zapisovalo jako on.FEM.APP, jejich jako on.PL.APP s rodem podle kontextu; i zájmena jehož, jejíž atd. by se mohla derivovat od který nejen v příkladech jako kolega, jehož.PAT jsme se nedočkali, ale i kolega, jehož knihu čtu (kde tvaru jehož v TGTS odpovídá který.APP, závisející na knihu).

V TGTS bude třeba zachycovat rod u substantiv (vzhledem k možným personifikacím, k mytologii aj.), zatímco tam, kde má rod jen platnost shody, s ním pracujeme jen v ATS; pozornost vyžadují kontexty, ve kterých je antecedent shody elidován (např. Přišli/y/a včas); tady může být rod určen po doplnění antecedentu elidovaného zájmena (což při textové koreferenci nebude snadné). U tzv. bezrodých zájmen je třeba rod v TGTS na základě shody doplnit (Vy.ANIM jste přišli Vy.FEM jste přišly).

Vnitřní syntax složených vlastních jmen chápeme jako závislostní podstromy, ale nerozlišujeme v nich specifické funktory, tj. ve jménech jako Žďár nad Sázavou, Jindřichův Hradec mají závislá slova funktor RSTR. Relevantní tu je rozdíl mezi vlastním jménem v užším smyslu a názvem, např. v názvu Rada pro Českou televizi je třeba funktory rozlišit (televize.AIM český.RSTR).

Přechodná pásma mezi lexikem a gramatikou je třeba dál zkoumat v oblastech, jako jsou míň produktivní odvozovací typy, jednotlivé typy frazémů (viz odd. 3.3) a ne zcela gramatikalizovaných kategorií (vid, stupňování aj.).

Z dalších otázek lexika připomeňme jen specifickou otázku výrazu intenzifikace (s funktorem INTF): např. on rozbíráme jako INTF ve větách jako Ono prší, On Jirka přijde, ale jako ACT např. v On přijde, kde nedochází k tzv. zdvojení podmětu. Příznakové užití zájmena ten (snad jen tvaru to) jako v On si to (Jirka) šine, To on si to šine je snad frazeologicky omezené na nevelkou skupinu sloves.

 

2.10. Gramatémy

2.10.1. Vid a druhy děje

Kategorii vidu (v užším smyslu) pokládáme za gramatickou a na TGTS rozlišujeme tři její hodnoty: (i) PROC (procesuálnost, primárně vyjadřovanou tvary nedokonavými), (ii) CPL (komplexnost, s dokonavými tvary) a (iii) rezultativnost (RES), která odpovídá Mathesiovým perfektním časům a Hausenblasovu výslednému stavu (viz Panevová ad., 1971; Sgall ad., 1986, odd. 2.43). Řazení RES k vidu je poměrně ekonomické řešení, umožněné tím, že se RES s opozicí vidu nekombinuje (jde o dokonavé tvary). Připomínáme, že i prostý dokonavý tvar (uvařil jsem) má někdy stejný význam RES jako mám uvařeno; toto užití bude možné rozlišit až později, stejně jako příklady typu mám vařeno, které snad lze rozbírat jako RES, i když obsahují morfém nedokonavosti.

Do gramatického vidu v širším slova smyslu počítáme díky její produktivitě opakovanost (IT, ‘Iterativeness’); tento gramatém, zachycovaný jen ve vzorovém souboru, je kompatibilní se všemi třemi hodnotami vlastního vidu (pro CPL.IT viz Pokaždé, když přijde, zapne rádio). Jiné způsoby slovesného děje počítáme do slovotvorby a v PDT je zatím nezachycujeme. Nově tuto problematiku z jiného hlediska zpracovala Filipová (1999); porovnání obou přístupů by bylo závažným přínosem pro bohemistiku.

 

[253]2.10.2. Modalita

Hranice mezi analytickou modalitou a syntaktickým spojením není neprostupná, o čemž svědčí různé jevy týkající se zejm. slovesa chtít. I ve spojení s infinitivem, kde je protějškem chtít gramatém modality, jsou okrajové možnosti výjimek jako včera ráno to chtěl udělat večer, ale stihl to už v poledne, nebo zápor u infinitivu (to musí nevidět; může nepřijít). Snad tu objektová platnost infinitivu (PAT) proniká pod tlakem morfologické formy (nejde-li jen o jednotlivé odchylky). Zatím není zpracováno ani spojení dvou modálních sloves (viz Benešová v Panevová ad., 1971, s. 127), ani jejich epistemické užití (tady někde musí/může být) a otázka jeho synonymie s částicemi jako asi, určitě.

 

2.10.3. Stupňování

Ačkoli gramatikalizace stupňování není úplná (nestupňují se všechna adjektiva a adverbia, valence jednotlivých stupňů se liší, vyjadřovacími prostředky jsou afixy), řadíme ho do tvarosloví. Elativ (nejpřednější autoři) ani absolutní užití komparativu (starší pán) zatím nespecifikujeme; jedním z možných řešení je vidět tu doplnění s hodnotou Gen a s nulovým vyjádřením; srov. i odd. 2.11.

 

2.10.4. Syntaktické gramatémy (u funktorů)

Je známo, že některé funktory vyžadují jemnější sémantické členění. Ve FGP se s ním už dříve počítalo u funktorů lokálních a směrových (viz níž), i časových; TWHEN – kdy se člení na TWHEN.AFT – kdy-před (následnost závislého členu po řídícím), TWHEN.NIL – kdy (s bezpříznakovou současností), TWHEN.BEF– kdy-po (předčasnost), srov. Panevová ad. (1971, kap. 3). Dalším gramatémem u funktoru TWHEN je JBEF (‘just before’), tj. bezprostřední předčasnost (jakmile). Nově sem řadíme i hodnoty APPX (kolem poledne) a INTV (mezi pondělkem a pátkem).

S binární opozicí hodnot syntaktického gramatému jsme už dříve pracovali u určení doprovodu (ACMP, s předložkami s a bez) a benefaktivu (prospěchu, BEN, pro vs. proti). I účel (AIM) se štěpí na dvě hodnoty (pomoci k čemu vs. od čeho, krém na opalování vs. prášky proti bolesti), a také u zřetelového určení (REG) je dvojice se zřetelem/ohledem k/na vs. bez zřetele; jemnější členění vyžadují další sémantické diference sekundárních zřetelových předložek.

Sémantické opozice u jiných funktorů mají nepříznakovou hodnotu NIL a více hodnot příznakových, jako u srovnání (CPR, viz odd. 2.11) a míry (EXT); ta se uvádí „přesně“ (EXT.NIL: zaplatil hodně, zaplatil na halíř), nebo „přibližně“ (EXT.APPX: váží kolem 4 kg), „nad uvedenou míru“ (EXT.MORE) a „pod ni“ (EXT.LESS). Také u funktorů ACT a PAT (popř. EFF, viz odd. 2.2) máme gramatémy pro sémantické distinkce nesené genitivem partitivním a negativním (ACT.GPART: Ubylo vody, ACT.GNEG: Není peněz, PAT.GNEG: Na vesnici není vody, PAT.GPART: Dodej soli! i ACT.GMULT: Tam bylo lidí!, ACT.DISTR: Na každé větvi viselo po jablíčku, ACT.APPX: Na stovky odpůrců zákona přišlo). Významový rozdíl přísudkového nominativu a instrumentálu u spony (označovaného jako druhý aktant, tj. PAT) je vyjádřen gramatémem NIL pro nominativ (Dědeček byl švec) a PNREL pro relační instrumentál (Pokladníkem je teď Horák).

[254]U funktorů lokálních a směrových se základní vztahy člení na řadu významů vyjadřovaných primárními i sekundárními předložkami. Rozdíl položit věci na stůl vs. do stolu se jeví jako rozdíl v syntaktickém gramatému funktoru DIR3, avšak rozdíl šel do lesa vs. na pole se chápe jako frazeologicky vázané vyjádření téhož funktoru i téhož gramatému DIR3-do; přesněji říkáme DIR3-v, protože tabulka v Manuálu, která převádí lokální a směrové předložky na gramatémy, zachycuje invariant pro daný význam u různých funktorů. Převedení na invariant je průhledné pro základní významy typických předložek (na – povrch, v – vnitřek, nad, pod, před, za a mezi, není už však jasné pro další odstíny lokace, nesené předložkami jako uprostřed čeho, nedaleko od čeho, poblíž čeho).

 

2.11. Srovnání

U funktoru CPR rozlišujeme tři syntaktické gramatémy: od hodnoty bezpříznakové (CPR.NIL, s výrazy jako, v porovnání s čím) rozlišujeme srovnání rozdílem (CPR.DFR), srov. i Šmilauer (1947, s. 292) – Petr je větší než Jirka.CPR.DFR (toto určení jistě má valenční povahu u komparativu), další gramatém je CPR.AGST (‘Against’), v protikladu s čím. Téměř všechny srovnávací obraty jsou v podstatě kondenzovanou predikací, což vede k doplňování elidovaných uzlů. Za přímá srovnání (bez kondenzace) pokládáme pouze typ (72), (73), a s gramatémem DFR pak (74):

(72)

Bydleli v chaloupce jako dlaň.CPR.NIL

(73)

Upekla moučník jako báseň.CPR.NIL

(74)

Pařez byl těžší než 10 kg.CPR.DFR

Ve větách jako (75), (76) už vzniká potřeba doplnit elipsu: 

(75)

Chlapec pozdravil profesora zdvořileji než kamarád (= než profesora.PAT.ELID pozdravil.CPR.DFR.ELID kamarád.ACT)

(76)

Chlapec pozdravil profesora zdvořileji než kamaráda (= chlapec.ACT.ELID pozdravil.CPR.DFR.ELID kamaráda.PAT)

TGTS věty (77) vypadá shodně, ať je ve větě adverbium stejně na povrchu přítomno, nebo je vypuštěno: 

(77)

Udělal to (stejně) jako Karel (= stejně.MANN (to.PAT.ELID udělal.CPR.NIL.ELID Karel.ACT))

Srovnávací obraty jsou stále ještě spojeny s mnoha nedořešenými otázkami, např.

(a) jaké sloveso rekonstruovat u některých elips, srov. (78): 

(78)

Pověsil kalendář níž než obrázek (než pověsil/visí/je obrázek).

(b) kolik uzlů zrekonstruovat podle predikace řídící, srov. (79):[11] 

(79)

V neděli to doma udělám rychleji než u vás (než to udělám u vás (v neděli?)).

(c) jak zachytit specifické srovnávací obraty, kde jde o škálu od jednotlivých čistých frazémů (přiběhla jako na koni jako by přiběhla na koni, podobně jde to jako po másle, chová dítě jako v bavlnce) až po ustálenost, která není zcela lexikalizovaná, srov. (80), (81), (82), kde je kvantitativní údaj uveden výrazem víc(e) než.

[255](80)

Byl tam více než tisícihlavý zástup.

(81)

Drak byl více než sedmihlavý.

(82)

Mzda se víc než ztrojnásobila.

V konstrukcích typu větší město než Praha je možné vidět elipsu velké části závislé klauze, tj. na TR by měly zápis stejný jako město větší, než jak velké město je Praha. Ale v konstrukci odpovídající spojení město větší, než jak je velká Praha nelze komparativ přehodit do povrchového postavení neodpovídajícího projektivitě (důležité je, že tady by místo slova Praha mohlo být i slovo, které neoznačuje žádné město, např. než celé Česko).

Ani konstrukce dalších typů se neanalyzují snadno: 

(83)

Na rodičovské sdružení chodí (spíš) maminky (spíš) než tatínkové.

(84)

Na křižovatce se dejte spíš rovně než doprava.

(85)

Položte to spíše (raději) pod postel (spíše) než na postel.

Pozice slova spíš (ať je od než odděleno, nebo ne) nemá vliv na sémantiku celého výrazu, avšak věta (85), v níž mají porovnávaná směrová doplnění odlišné syntaktické gramatémy, ukazuje, že je patrně třeba větu rekonstruovat jako: Položte to spíše pod postel, než abyste to položili na postel. Taková rekonstrukce se zdá těžkopádná, ale je nutná i u jiných typů srovnání; rozliší např. víceznačnost často diskutovaných vět jako (86), viz i Panevová (1980, s. 153):

(86)

Znám lepšího právníka než dr. Novák.

 

(a) = než je.CPR.DFR dr. Novák.ACT (dobrý právník)

 

(b) = než je právník, kterého zná dr. Novák

  

2.12. Některé specifické problémy při anotování

Při analýze souvislých textů na základě explicitně formulovaného pojmového rámce se setkáváme s problémy, které se při popisu neformálním zpravidla neřeší. Zavedli jsme např. nový typ elipsy pro názvy artefaktů užité bez svého rodového pojmu: 

(87)

Na stole leží Proti všem.

(88)

Adéla ještě nevečeřela bylo zhlédnuto jen několika tisíci diváků.

Do stromu se doplní uzel s lematem Idph pro identifikační výraz a s funktorem ACT v (87) a PAT v (88); zastupuje rodové jméno typu román/kniha, film. Sám název se rozloží do příslušného počtu uzlů, z nichž základní má funktor ID.

Nový funktor zavádíme pro řešení otázky spíše technické, totiž pro konstrukce s významem matematických operací (násobení, poměr, interval aj.); je to funktor OPER se syntaktickými gramatémy MULT (pozemek o rozměrech 10 x 15 m), RATIO (poměr, zvítězili 5 : 3), INTV (léta 1989–1999). OPER odpovídá především grafickému vyjádření z jiné znakové soustavy, než je slovní zásoba češtiny, ale také některým synonymním verbálním vyjádřením (např. v období 1989 až.INTV 2000).

K otevřeným otázkám patří vztah mezi pozicí INTV a složenými konstrukcemi od.DIR1… (přes.DIR2…) do/po.DIR3…, i obdobnými konstrukcemi časovými.

 

3. Vztahy mezi TR a morfematickým zápisem

Jak už řečeno, zabývali jsme se i v odd. 2 vztahy mezi rovinou tektogramatickou (TR) a morfematickou, protože vymezení jednotek TR pro účely analýzy a anotování musí vycházet z morfematických vyjadřovacích prostředků (ke kterým počítáme i povrchový slovosled). Zatímco v odd. 2 šlo především [256]o otázky spojené s jednotlivými hodnotami funktorů a gramatémů, v této části článku probereme hlavně některé obecnější aspekty, jako vztah mezi slovosledem hloubkovým a povrchovým (3.1), problémy spojené s elipsou (3.2) a s frazémy (3.3), i některé specifické otázky (3.4).

 

3.1. Slovosled hloubkový a povrchový (morfematický)

K základním principům slovosledu v češtině (podobně jako v řadě jiných jazyků) patří Ertlova a Mathesiova členská sounáležitost, jejímž přesněji zpracovaným protějškem ve formální gramatice je podmínka projektivity. Ta vyžaduje, aby závislostní syntagma nebylo přerušeno členy, které nejsou jeho řídícímu slovu podřízeny. Bezpříznakový slovosled, vyhovující této podmínce (stejně jako její obdobě pro koordinaci a apozici), umožňuje vidět zápis věty v TGTS jako projektivní strom (na TR, pokud jde o kombinace závislostních vztahů s koordinačními a apozičními, jako vícerozměrnou síť), s možností jednoznačné linearizace. Povrchový slovosled patří do morfematického zápisu, který nemá podobu stromu, ale jen řetězu těsněji nebo méně těsně spojených morfematických jednotek; tady už syntaktická závislost není přítomná, takže tu k přímému porušení projektivity nedochází. Rozdíl mezi úrovněmi slovosledu se netýká jen těch kontextů, ve kterých jde o projektivitu, viz např. postavení adjektiva před substantivem i tam, kde je adjektivum dynamičtější, a taky ovšem postavení pomocných slov aj.

Pořadí uzlů v TGTS odpovídá stupňům výpovědní dynamičnosti (viz odd. 2.5), tj. kde je pomocný strom ATS neprojektivní, je třeba postavení aspoň jednoho uzlu změnit. Často jde o první (nejlevější) člen ATS, který je v TGTS označen jako kontrastivní část základu a umístěn jako projektivně závislý zleva na svém řídícím uzlu, který může být částí ohniska (srov. už Sgall ad., 1986, zejm. s. 241); tak je tomu např. ve větě (89), které v TGTS odpovídá pořadí vyznačené v (89’):

(89)

Karla plánujeme poslat do Francie.

(89’)

my.T plánujeme Cor.T Karla.C poslat do Francie.F

Příznakového slovosledu se týká i dlouho diskutovaná, nedořešená problematika odděleného přívlastku a hranic mezi ním a doplňkem.

 

3.2. Elipsa

Problematika elipsy (ke které je možné v širším smyslu počítat i nulové vyjádření všeobecného aktantu) je velmi široká. Pro slova v morfematické podobě věty nepřítomná doplňujeme v TGTS uzly především tam, kde jde o obligatorní aktant systémově nevypustitelný, elidovatelný jen ve specifických kontextech (jde o elipsu textovou, „aktuální“; není gramaticky dáno, jaký lexém je elidován). Někdy se tu dá doplnit jen zájmeno (nebo ani to ne), někdy konkrétní slovo, např. v (90) by přicházelo v úvahu i anotování s členem Jirka.ELID:

(90)

(Potkals Jirku?) – Potkal (v TGTS je .ANIM.SG.ELID.ACT on.ANIM.SING.ELID.PAT.COREF:Jirka).

(91)

(Potkals našeho Jirku?) – Potkal (jako v (90), on má ELEX namísto ELID).

Symbolem ELID vyznačujeme, že výraz je elidován (a v TGTS rekonstruován), pokud kontext ukazuje, že nejde o výraz rozvitý; symbol ELEX označuje rekonstrukci rozvitého výrazu, ale bez specifikace jeho rozvití. Není totiž možné v kontextech jako (92) určit, že potkal je tu za potkal před domem. Pokračování by mohlo být třeba i: Jenže ne před domem, ale u řeky.

(92)

(Potkals Jirku před domem?) Potkal.

Textově elidované fakultativní členy se doplňují, jen pokud k tomu přímo vede koordinační ap. kontext. Při elipse slovesa zatím v TGTS doplňujeme Emp.PRED, jde-li o řídící sloveso věty (nejen závislé klauze), např. Nač Emp.PRED ten spěch (na rozdíl od závislé klauze ve větě Ptali se, Emp.PAT nač ten spěch nebo od nevětného pojmenování jako Samoobsluha.DENOM; ani hranice mezi eliptickou větou a pojmenováním není předem jasná). Větu po spojce jako a to, a sice chápeme jako aponovanou; např. Milan přijel do Prahy včera, a to (Emp.ELEX.COREF:přijet) vlakem. Symbol COREF (a další) dává východisko pro studium vztahů v diskurzu, které bude mít velmi závažnou úlohu.

[257]Při elipse aktantů u dějových substantiv je třeba pečlivě vybírat mezi odkazem k antecedentu a nulou vyjádřeným Gen:

(93)

Po vstupu do místnosti Honza rozsvítil.

Podle kontextu se ke vstup doplní buď on.ACT (s rodem a číslem podle kontextu, např., předchází-li věta (94), s ANIM.PL a s Honza v COREF), nebo Gen.ACT, popř. Unsp.ACT (viz odd. 2.1).

(94)

Přišli Milan a Honza.

I spojení s posesivním zvratným zájmenem ukazují, že bude potřeba důkladně zvážit, kde jsou hranice elipsy:

(95)

Brzo jsem viděla člověka s cedulí se svým jménem.

(96)

Po atentátu na svého předchůdce se stal vrchním velitelem armády.

Pokud svým v (95) znamená mým, jde o obecně předpokládanou koreferenci s podmětem; při míň pravděpodobném čtení, kde je svým koreferenční s člověka, je třeba předpokládat elipsu slov ze závislé klauze který měl (nebo kondenzaci této klauze do podoby s+instr). Elipsa v kondenzované závislé klauzi ve větě (96) jedním ze svých čtení (pro daný kontext nevhodným) budí dojem, že pachatelem atentátu byl ten, ke komu referuje podmět celé věty (v dané zprávě egyptský prezident Mubarak); slovo atentát tu funguje jako dějové jméno (významově odvozené od výrazu spáchat atentát); další příklady viz u Panevové (1986) a u Čmejrkové (1998).

U komplexů závislých členů obecnými pravidly těžko vymezitelných umožní symbol ELEX pozdější studium, viz např.:

(97)

Potkal tvého mladšího bratra, ale mého [mladšího bratra] ne[potkal.ELEX].

Elidován je tu nejen chybějící obligatorní člen, ale i slova, která jsou v první části věty (popř. v otázce nebo v jiném odpovídajícím specifickém typu kontextu) přítomná jako syntakticky podřízená tomuto uzlu (např. mladšího bratra v (97)); k elidovaným členům ovšem nepatří ty, jejichž syntaktická pozice je (jinými lexémy) v druhé (elipsou „zkrácené“) části věty obsazená (např. tvého v (97)).

Často se doplňuje zájmenný uzel s lematem on (pro všechny rody a čísla, i pro posesívní jeho, její atd.), zejména tam, kde ze stavby dané věty (nebo z těsného kontextu, jako je zodpovídaná otázka v (90)) není jasné, co je antecedentem elipsy, viz (93).

Kdy je vhodné doplnit ten, ne on, např.: [ty] kulaté dej doprava, [ty] hranaté doleva, to musí být upřesněno na základě dalšího výzkumu. Řídící slovo se nedoplňuje u slov jako nemocný, raněný, ten(to), některý, všichni, která mají i substantivní funkci. Seznamy těchto slov uvedené v Manuálu bude třeba postupně doplňovat; podstatná je ovšem otázka kritérií výběru.

S řadou problémů se setkáváme u elipsy v koordinaci. Při homonymii koordinace členské a větné dáváme přednost strukturám členským, pokud je kontext přímo nevylučuje. U elipsy závislých členů rozlišujeme mezi koordinací členskou a větnou i podle takových měřítek, jako je rozdíl mezi větou Jirka potkal a pozdravil Marii, ve které vidíme koordinaci přísudků společně rozvitých jediným ACT a jediným PAT, a větou Jirka potkal Marii a pozdravil, ve které se aspoň někdy dá podle kontextu vybrat, kdo byl pozdraven (v COREF bude Marie, Unsp nebo Gen). Ani ve větě Jirka potkal Marii a pozdravil ji (bez elipsy) není totožnost s Marií jedinou možností, takže v TR pro ji je on.FEM.SG.ELID.PAT.

 

3.3. Frazémy

Oblast frazémů patří k těm, kterým se dosud zdaleka nedostalo potřebné míry pozornosti, viz zejm. Čermák (1994) a Hnátková (2002). Aby PDT mohl co nejlíp sloužit k jejich dalšímu studiu, označujeme ty z nich, které byly při anotování zjištěny, jako PHRi, kde i je 1 u všech složek prvního frazému ve větě, popř 2 (u druhého frazému) atd. Konkrétní hodnoty funktorů zatím zaznamenáváme tam, kde je to trochu možné (aspoň „v přeneseném smyslu“). To jistě není teoreticky podepřené řešení, ale může to prospět při dalším zkoumání složení frazémů a jejich přesnějšího odlišení od syntaktických spojení. Uvnitř PHRi však je možné mít slovo bez specifické hodnoty funktoru (což zapisujeme jako [258]DPHR, ‘dependent part of phraseme’), závislé na hlavní složce frazému, která funktor má, např. křížem.MANN krážem.DPHR.

Zdá se, že dnes v češtině rychle roste váha slovesných sousloví a podobných vazeb, jako mít zájem o, mít názor na, cítit nutnost čeho, být doma v čem. Aktuální je problematika sloves fázových (začít, přestat) a ovšem i hranic mezi slovesy čistě modálními (chápanými jako gramatémy) a jinými (jako plánovat, zamýšlet, dovolit si aj.), viz i odd. 2.10.2. Otevřené jsou technické otázky zachycení frazémů ve slovníku, kde musí být uvedena jejich povrchová podoba (včetně předložek a dalších pomocných slov). O frazémech ve srovnávacích konstrukcích jsme mluvili v odd. 2.11.

 

3.4. Další otázky morfémů a jejich funkcí

Závažným a často diskutovaným problémem je, jak chápat funkci genitivu při numeraci. Spojení jako pět lidí, lidí přišlo pět (několik, mnoho ap.) jsou v TGTS strukturována stejně jako tři lidé, lidé přišli tři; protějškem genitivu je tu funktor ACT (popř. PAT, EFF aj.). Důležité měřítko se opírá o to, že dativ a instrumentál si tu své funkce zachovávají: dal to pěti (mnoha) lidem.ADDR, soutěží s deseti lidmi: tvary číslovky (nebo jiného kvantitativního výrazu) tu vystupují jako shodný přívlastek (ale např. lidí je pět rozbíráme jako sponu s ACT a PAT, stejně jako lidé jsou tři nebo lidé jsou zdraví).

Naproti tomu slova sto, tisíc, milión, řada, spousta, trocha/u apod. chápeme jako substantiva, na nichž závisí jiné substantivum s funktorem MAT. Jak už řečeno, považujeme za relevantní tvar v pozici dativu a instrumentálu (chybí to spoustě lidí, přišel s celým stem lidí), popř. i plurálové tvary: byly tam tisíce lidí. Pokud se vyskytnou spojení jako se sto lidmi, rozbírají se jako s pěti lidmi.

Další specifické otázky se týkají např.:

(a) příslovcí, u kterých není jasné, jestli rozvíjejí sloveso, nebo substantivum, jako vstupte dveřmi vlevo, mají vstup zdarma;

(b) vztahu lokace a přeneseného významu (existuje gramatická hranice mezi spojeními jako ustoupit od zdi a ustoupit od názoru?);

(c) doplňování repertoáru funktorů: např. doplnit nový funktor „odplata“ pro spojení jako za vaši ochotu vám půjčím auto; počítáme se dvěma významy slova jak: např. Slyšel jsem, jak přicházel chápeme jako synonymní s … ho přicházet (jiné je … že přichází) a vedle toho je jak jako způsobové příslovce: Podle toho, jak přicházel, poznali, že mu není dobře.

 

4. Závěrečné úvahy

Viděli jsme, že z práce na syntaktických anotacích v PDT vyplývá řada nadějných, lákavých námětů pro bohemistický výzkum. Protože anotování postupuje od formy (výrazu, „označujícího“) k funkci (významové nebo syntaktické, k „označovanému“), je třeba podrobně specifikovat primární a sekundární funkce výrazových prostředků, zejména pádů (i předložkových), spojek, infinitivu. To vyžaduje formulaci a ověření operativních kritérií pro popis hranic mezi různými jevy ap. Cílem je získat východisko pro komplexní mluvnické zpracování češtiny, opřené jak o rozsáhlou empirickou základnu ze souvislých textů, tak o soustavný teoretický podklad.

Nemohli jsme zde tuto problematiku ani zdaleka vyčerpat. Naléhavě volá po principiálním zpracování, jak jsme se zmínili, výstavba promluvy, stejně jako rozšiřování slovníku a jeho obohacování v údajích valenčních rámců, repertoáru funkcí příslovcí apod., i všestranné studium frazémů. V syntaxi věty jde o přesné vymezení závislosti (v základě určené endocentricitou na úrovni slov nebo slovních tvarů, viz odd. 2.1.3) včetně jejího rozlišení od souřadnosti. Sem patří vymezení hranic mezi koordinací a subordinací včetně tzv. podřadného vyjádření koordinace (viz odd. 2.6.2), i např. tzv. obrácený poměr vět (klauzí). Chybí i specifikace funkcí interpunkce (včetně středníku), pomlček, uvozovek aj.

[259]Další perspektivy výzkumu struktury češtiny nad materiálem z Českého národního korpusu v PDT vyžadují důsledněji navázat na morfematickou analýzu a (zdokonalené) značkování i na anotace na analytické rovině. Základní snahou bude i rozšíření automatických složek anotování, včetně soustavnějšího využívání statistických postupů. Pro ty je zatím v mnoha oblastech syntaxe příliš málo dat; bude třeba zpracovat mnohem rozsáhlejší korpusový (popř. i jiný) materiál, aby bylo umožněno jemnější třídění jevů.

Především je ale nutné osvojit si nový pohled na jazykový materiál a novou metodu jeho zpracování do podoby mluvnické soustavy: místo snahy po plně obecném základním východisku, do jehož rozměrů by bylo možné uvádět všechny jevy jazyka i mluvy, je třeba od začátku, už v základním pohledu (a tedy i v teoretickém pojmovém aparátu, ve formálním rámci popisu) počítat s tím, že jazyk má své jádro, své vrstvy bezpříznakové, základní, tvořící pravidelné vzorce, ale vedle toho oblasti příznakové, omezené kontextovými podmínkami a tedy více nebo méně specifické, až po jednotlivé výjimky; někdy se narušují i hodně obecné principy (viz zejm. o přímé řeči, odd. 2.2). Pojmový rámec by měl počítat s existencí rozsáhlých přechodných vrstev bez ostrých hranic jak mezi jednotlivými rovinami a oblastmi jazykového systému, tak mezi systémem a jevy patřícími do oblasti užívání, fungování jazyka nebo do oblastí kognitivních (ontologických, popř. pragmatických).

Jak zachytit zároveň pravidelnost jádra jazykového systému (které je pro dítě tak snadno osvojitelné) a všechny vrstvy a typy nepravidelnosti jeho rozsáhlých příznakových oblastí, to je právě hlavní otevřený úkol. K jeho řešení se můžeme přiblížit podrobným rozborem nejrůznějších jevů, se kterými se teoreticky založená lingvistická koncepce setkává při snaze o její podrobné uplatnění na nejrůznější jevy přítomné v otevřených textech. K takovému podrobnému studiu poskytuje vhodné východisko a řadu aktuálních námětů právě syntakticky anotovaný korpus.

 

LITERATURA[12]

 

ČERMÁK, Fr.: Idiomatics. In: The Prague School of Structural and Functional Linguistics. Red. P. L. Luelsdorff. J. Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 1994, s. 185–195.

ČMEJRKOVÁ, S.: Syntactic and discourse aspects of reflexivization in Czech: The case of the reflexive pronoun svůj. In: Issues of Valency and Meaning. Studies in Honour of Jarmila Panevová. Red. E. Hajičová. Karolinum, Praha 1998, s. 65–87.

FILIP, H.: Aspect, Eventuality Types and Nominal Reference. Garland Publishing, New York – London 1999.

HAJIČOVÁ, E.: Negace a presupozice ve významové stavbě věty. Academia, Praha 1975.

HAJIČOVÁ, E. Teorie optimality a aktuální členění věty. SaS, 63, 2000, s. 161–169.

HAJIČOVÁ, E. – PANEVOVÁ, J. – SGALL, P.: Coreference in the grammar and in the text. Part 1. PBML, 44, 1985, s. 3–22. Part 2, PBML, 46, 1986, s. 1–11. Part 3, PBML, 48, 1987, s. 3–12.

HAJIČOVÁ, E. – SGALL, P.: Topic-focus and salience. In: Proceedings of the 39th Annual Meeting of the Association for Computational Linguistics and the 10th Conference of the European Chapter. CNRS, Toulouse 2001, s. 268–273.

HLAVSA, Z.: Denotace objektu a její prostředky v současné češtině. Academia, Praha 1975.

[260]HNÁTKOVÁ, M.: Značkování frazémů a idiomů v Českém národním korpusu s pomocí Slovníku české frazeologie a idiomatiky. SaS, 63, 2002, s. 117–126.

KOKTOVÁ, E.: Word-Order Based Grammar. Mouton de Gruyter, Berlin – New York 1999.

KONEČNÁ, D.: K otázce druhů objektu podle významu. AUC. SlavPrag, 8, 1966, s. 311–316.

PANEVOVÁ, J.: Vedlejší věty obsahové. SaS, 32, 1971, s. 289–300.

PANEVOVÁ, J.: K voprosu o refleksivnoj pronominalizacii v češskom jazyke. Linguistische Arbeitsberichte, 54/56. Leipzig 1986, s. 44–56.

PANEVOVÁ, J.: Koreference gramatická nebo textová? In: Etudes de linguistique romane et slave (A M. St. Karolak à l’occasion de son 60e anniversaire). Red. W. Banyś – L. Bednarczuk – K. Bogacki. Cracovie 1991, s. 495–506.

PANEVOVÁ, J.: Česká reciproční zájmena a slovesná valence. SaS, 60, 1999, s. 269–275.

PANEVOVÁ, J.: Valency frames: Extension and reexamination. In: Festschrift für Andrzej Bogusławski. Red. V. S. Chrakovskij – M. Grochowski – G. Hentschel. Studia Slavica Oldenburgensia 9. Bibliotheks- und Informationssystem, Oldenburg 2001, s. 325–340.

PANEVOVÁ, J. – ŘEZNÍČKOVÁ, V. – UREŠOVÁ, Z.: The theory of control applied to the Prague Dependency Treebank (PDT). In: Proceedings of the 6th International Workshop on Tree Adjoining Grammars and Related Frameworks. Università di Venezia 2002, s. 175–180.

ROOTH, M.: Association with Focus. University of Massachusetts, Amherst 1985.

SGALL, P.: Functional sentence perspective in a generative description. Prague Studies in Mathematical Linguistics, 2, 1967, s. 203–225.

SGALL, P. – PFEIFFER, O. – DRESSLER, W. U. – PUČEK, M.: Experimental research on Systemic Ordering. Theoretical Linguistics, 21, 1995, s. 197–239.

 

R É S U M É

Towards a new level of work in the study of Czech: Working with an Annotated Corpus

Individual values of syntactic and morphological attributes used in the syntactic annotation of the Prague Dependency Treebank are discussed, as well as certain more general issues concerning the relationships between the underlying and the morphemic levels (word order, deletion and others).

 

[261]Příloha 2: Poznámky k Manuálu pro tektogramatické značkování

Veronika Řezníčková

 

V článku mnohokrát zaznělo, že hranice mezi jazykovými jevy často není jasná. V lingvistických úvahách nejasnost můžeme připustit, při konkrétním anotování však máme úkol sebesložitější větu rozebrat a musíme uplatnit jedno z možných řešení. Manuál (Hajičová ad., 2001) má anotátorům dát jednoznačné instrukce. Pro širší odbornou veřejnost se připravuje i nová verze Manuálu, psaná ne z pohledu anotátora, ale z pohledu uživatele PDT.

Vrátíme se zde alespoň k některým otevřeným otázkám probíraným v článku a podíváme se, jaké (prozatímní) řešení Manuál anotátorům doporučuje. Asi nejčastěji se anotátoři musejí vypořádat s nejistotou při výběru funktoru (srov. odd. 2). Manuál sice umožňuje vyjádřit nejistotu anotátora vyplněním druhého místa v atributu funktor, a to buď druhým funktorem (např. PAT/DIR1), nebo otazníkem (např. PAT/?), ale zároveň anotátory nabádá, aby této možnosti užívali co nejméně. K zajištění co největší konzistence v přiřazování funktorů slouží průběžně doplňované a aktualizované seznamy příslovcí, předložek, spojovacích výrazů a částic s výčtem možností jejich užití a s doporučeným funktorem a valenční slovníky (zejména valenční slovník sloves vallex, srov. Straňáková-Lopatková – Žabokrtský, 2002, i vznikající valenční slovník substantiv).

Problémy při zachycování elips, nastíněné v odd. 3.2, jsou dalším velmi častým zdrojem nejistoty v rozhodování anotátorů. Zvlášť např. v koordinovaných konstrukcích s řídícím substantivem v plurálu je obtížné rozhodnout, zda doplnit druhý výskyt řídícího členu, nebo ne. Tak např. ze spojení zástupci ministerstva školství a Akademie věd je při znalosti českých institucí zřejmé, že se jedná o zástupce ministerstva školství a o zástupce.ELID Akademie věd (úkol rozhodnout o čísle u obou výskytů slova zástupce čeká až na anotátory vzorového souboru, protože ve velkém souboru se gramatémy čísla ještě nevyplňují). Často ale anotátoři ani podle znalostí všeobecných reálií nemohou adekvátně rozhodnout; např. v konstrukci obchody s dámskou a pánskou konfekcí je sice zřejmé, že se má doplnit substantivum konfekce (jde o dámskou konfekci a o pánskou konfekci), není ale jasné, jestli jde o obchody, kde se prodává obojí konfekce zároveň, nebo zda jde o různé druhy obchodů. Manuál doporučuje dát v takovém případě přednost jednodušší struktuře, tedy substantivum obchod nedoplňovat. Je třeba hledat další (aspoň dílčí) kritéria.

U vět jako Jirka potkal a pozdravil Marii je třeba rozhodnout, jestli je dané rozvití společným rozvitím obou (všech) členů koordinace. Pokud ano, zavěsí se společné rozvití na spojku, přičemž od skutečných členů koordinace (s nimiž je v tuto chvíli na stejné úrovni) se odlišuje hodnotou atributu ‘Memberof’; zatímco slovesa potkat a pozdravit mají u tohoto atributu hodnotu CO (‘Coordination’), substantiva Jirka a Marie tu mají hodnotu NIL (nejde o členy koordinace). Ovšem i zde existuje množství příkladů, kdy se můžeme pouze dohadovat, zda jde o společné rozvití koordinace. Tak např. u věty Byl to hodný otec a dědeček anotátor spíše rozhodne, že adjektivum hodný je společným rozvitím spojení otec a dědeček, ale u příkladů jako velmi hodný a pečlivý chlapec nevíme, zda je chlapec nejen velmi hodný, ale i velmi pečlivý, nebo pouze pečlivý a velmi hodný. V případě nejistoty tohoto typu Manuál doporučuje dané rozvití ponechat pouze jako rozvití toho členu koordinace, na kterém jednoznačně závisí.

Mohou se ale vyskytnout i případy, kdy je sice z kontextu zřejmé, že se jedná o společné rozvití koordinačního spojení, tento uzel by však potom zastupoval uzly s různou hodnotou některého z atributů, např. func (funktor) nebo tfa (aktuální členění). V tomto případě je potřeba doplnit nový uzel s odpovídajícím lematem a s odpovídajícími hodnotami problematických atributů jako rozvití druhého členu koordinace; např. v konstrukci Jan a Karel se dříve často setkávali a informovali doplní anotátoři podle instrukcí o zachycování reciprocity (srov. odd. 2.6.2) uzel s lematem Rcp (se si tu navíc konkuruje jako součást lematu setkávat_se a jako aktant slovesa informovat), tento uzel však zastupuje ve valenčním rámci slovesa setkávat_se Patiens (někdo.ACT se setkává s někým.PAT), zatímco ve valenčním rámci slovesa informovat zastupuje Adresát (někdo.ACT informuje někoho.ADDR o něčem.PAT). Zatímco tedy všechny ostatní členy této konstrukce (koordinace substantiv Jan a Karel i obě příslovce, dříve a často) jsou chápány jako společná rozvití koordinace sloves, uzel s lematem Rcp rozvíjí každé sloveso zvlášť s patřičným funktorem.

[262]Společné rozvití koordinace může být i jiného charakteru, jako je tomu např. při koordinaci modálních konstrukcí (srov. odd. 2.10.2). V bezproblémových případech neodpovídá modálnímu slovesu uzel v TGTS, a přestože je v dané konstrukci modální sloveso povrchově vyjádřeno jen jednou, do atributu Deontmod obou plnovýznamových sloves se ve vzorovém souboru vloží příslušný gramatém označující modalitu (např. chce odpočívat.VOL a poslouchat.VOL hudbu). Složitější jsou ale např. spojení jako chtěl prosperovat a aby se mu celkově dobře dařilo; „povrchové“ chtít tu zastupuje dvě různá slovesa chtít: v první části koordinace mu odpovídá v atributu Deontmod hodnota VOL, ale v druhé části koordinace, kde nejde o čistě modální (pomocné) sloveso, je potřeba sloveso doplnit a závislou klauzi s aby na něj zavěsit jako PAT.

Než se dostatečně prozkoumá problematika konstrukcí, kde je plnovýznamové sloveso negované (např. může nepřijít, srov. odd. 2.10.2), doporučuje Manuál zachycovat modální slovesa jako plnovýznamová a slovesa v infinitivu na ně zavěsit jako jejich PAT (negace se pak zachycuje standardním způsobem, pomocí uzlu Neg.RHEM). Pokud jsou negovaná obě slovesa (např. nemůže nepřijít), zavěsí anotátoři uzel Neg.RHEM na každé z obou sloves. Ve vzorovém souboru je pak možné tuto konstrukci (jako synonymní se spojením musí přijít) zachytit bez negace a s gramatémem DEB.

 

Příloha 3: Dodatek k seznamu zkratek

APPX – přibližnost, Approximateness

ATS – zápis na analytické rovině, analytical tree structure

COREF – koreference (atribut pro hodnotu antecedentu)

DEB – debitiv

Deontmod – predikátová (deontická) modalita

DFR – srovnání rozdílem, Difference

ELEX – elidovaný rozvitý výraz (elided extended)

Emp – elidované prázdné sloveso (empty verb)

Idph – identifikační výraz, identity phrase

INTV – interval

IT – iterativita

JBEF – bezprostřední předčasnost, just before

KN – kontextově nezapojený

KZ – kontextově zapojený

MAT – celkový (genitiv), Material

MULT – násobení, multiplication

OPER – operace

ORIG – původ, Origin

PNREL – relační predikátové jméno

PROC – procesuální

REG – zřetelové určení, Regard

RES – rezultativnost, výsledný stav

TFA – aktuální členění věty, Topic-Focus Articulation

VOL – volitiv


[*] Základem tohoto článku, jehož první část vyšla v minulém čísle SaS, je výzkum v rámci projektu MŠMT ČR LN00A063.

[7] Index u lematu identifikuje lexii, tj. příslušný význam polysémní jednotky; do kulatých závorek zapisujeme morfematickou formu příslušného aktantu, symbol Kl označuje vedlejší větu (klauzi, bez další specifikace, zda jde o klauzi indikativní, tázací nebo rozkazovací); aktant zapsaný v hranatých závorkách je fakultativní.

[8] Symbol 0PAT vyznačuje, že fakultativní pozice PAT nebyla využita.

[9] S tímto pojmem pracoval především J. Firbas; o rematizátorech v FGP viz Hajičová (1995); do středu pozornosti se ve světové literatuře dostává tento jev především v pracích formálních sémantiků počínaje Roothem (1985) pod názvy focus sensitive (focusing) particles, focalizers.

[10] Interpretaci, že může jít o dohodu uvnitř členů ODS a uvnitř členů ČSSD, zde necháváme stranou; není ani jasné, zda tu jde spíš o vágnost než o víceznačnost, srov. i násobená čtení u Honza a Pavel se viděli (v představách) ve svých domech.

[11] Relevantní tu je i postavení slov v AČ; v (79) z tematické pozice slova neděle plyne, že se srovnání jako celek primárně týká neděle.

[12] Neopakujeme tu údaje uvedené u první části článku.

Ústav formální a aplikované lingvistiky MFF UK
Malostranské nám. 25, 118 00 Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 63 (2002), číslo 4, s. 241-262

Předchozí Jan Kořenský: Omluva

Následující Světla Čmejrková: Rod v jazyce a komunikaci: specifika češtiny