Procesuální gramatika v kontextu současných tendencí lingvistického myšlení

Jan Kořenský

[Články]

(pdf)

Processual grammar in the context of the contemporary linguistics

1. Charakteristika procesuálního modelu

Pod pojmem procesuální modelování jazyka a řeči rozumíme takové teorie zabývající se podstatou, fenomény a okolnostmi přirozeně řečového sémiotického reagování, jejichž základní ideou je tvrzení, že teoretickým cílovým objektem je řečová činnost jako proces produkce textu, jenž je teoreticky cílovým objektem právě jen jako proces „svého“ vznikání. Jazykové, languové předpoklady řečové činnosti jsou nazírány jako integrální součást procesu řečové činnosti, jako vytvářivý a vytvářený předpoklad řečové činnosti modelovaný systémově jednotným způsobem spolu s řečovou činností. Je tedy programově rušen nejen protiklad langue-parole, ale i – při vědomí celé řady příznivých rysů z hlediska procesuálního modelování – protiklad kompetence-performance. Teoretickým cílovým objektem je globální, systémově homogenně nezformovaný objekt zahrnující proces přirozeně řečového sémiotického reagování (řečové činnosti) v jednotě předpokladů a rezultátů, vytvářenosti a vytvářivosti. Jedině za těchto podmínek je možné lišit v rámci tohoto globálního objektu dílčí objekty, tj. a) vlastní proces řečové činnosti, b) text jako rezultát tohoto procesu a c) předpoklady řečové činnosti (potenciální kreativitu a perceptibilitu subjektů komunikace). V rámci globálního objektu je pak možné mezi dílčími objekty definovat jednotlivé vztahy vytvářenosti a vytvářivosti. Dialektická, interdependentní jednota vytvářenosti a vytvářivosti je základním systémově integračním principem globální představy objektu. Proces řečové činnosti vytváří text a je vytvářen potenciálem řečové kreativity a perceptibility, která je řečovou činností dotvářena a rozvíjena.[1]

 

2. Metodologická situace současného lingvistického myšlení

Je všeobecně známou skutečností, že pluralita, šíře a metodologická komplikovanost současného lingvistického myšlení je značná, nepochybně je situace mnohem komplikovanější než v období předstrukturalistických způsobů myšlení i v době klasických strukturalismů. Dokonce ani není korektní mluvit o lingvistických způsobech myšlení, neboť tzv. lingvistický obrat v noetice humanitních věd způsobil, že současné lingvistické myšlení nalezlo a stále nalézá své podstatné zdroje nejen v matematice – jak tomu bylo již od 50. let – ale především ve filosofii, sociologii, psychologii, kognitivních vědách atp. Jinými slovy řečeno, řeč a jazyk již dávno není privilegovaným předmětem lingvistiky, a to s podstatnými důsledky pro tu část badatelských aktivit zabývajících se přirozeně řečovou komunikací, které se za lingvistiku samy považují, nebo které jsou za lingvistiku považovány.

 

2.1. Příčina pluralizace, metodologické komplikovanosti a rozmanitosti současného myšlení o jazyce a řeči – přesněji řečeno o přirozeně řečové komunikaci a jejích před[2]pokladech – bývá spatřována v interdisciplinarizaci lingvistického myšlení. Nelze to ovšem chápat tak, že došlo po vlně imanentistických tendencí tíhnoucích k specifické, emancipované, nezávislé představě nejen o předmětu lingvistického zkoumání, ale i k programovému vytváření specifických metod (především fonologie), což bylo charakteristické zejména pro klasické strukturalismy, k další, protikladné vlně „vracející“ lingvistiku k interdisciplinaritě v jistém smyslu charakteristické pro předstrukturalistické období. Ve skutečnosti je interdisciplinarizace spíše důsledek již zmíněného příklonu humanitních věd k řeči a jejím předpokladům jako k privilegovanému předmětu zkoumání celé řady vědních oborů.

Skutečnost, že do lingvistických teorií pronikají způsoby myšlení, které nemají svůj původ v žádném z klasických lingvistických strukturalismů ani v matematické a generativní lingvistice let 50. a 60., bývá některými lingvisty vítána, jinými často velmi energicky odmítána. Argumentem odmítání je požadavek jakési čistoty, nezávislosti předmětu lingvistického zkoumání. Primárně se tedy neodmítají „nepřijatelné“ metody, ale „nepřijatelné“ představy o jazyce a řeči. Požaduje se závaznost langue-parolového chápání předmětu lingvistiky s dodatkem, že předmětem teoretického zájmu lingvistiky má být langue, a to pokud možno v klasické podobě. (Tím se poněkud komplikuje vztah k chomskyánskému období lingvistiky, tj. vztah k pojmu kompetence, neboť tento pojem je vlastní celé řadě „neklasických“ lingvistických disciplín, časově na jednom z prvních míst generativisticky inspirované psycholingvistice.[2])

Argumentem také bývá tvrzení, že lingvistika se má zabývat pouze gramatikou jazyka, a to právě ve smyslu klasicky chápaného langue. Pak je ovšem nepřijatelný široký způsob chápání gramatiky, jenž v podstatě ztotožňuje gramatiku s celým komplexem subjektivních i intersubjektivních předpokladů řečové činnosti. Má-li být řečeno, co není gramatika, a nemá-li to být definováno prostým odkazem na nějaké zcela určité, metodologicky vázané, v podstatě tradiční pojetí gramatiky, nezbývá, než se uchýlit k argumentaci sémiotické. V takových případech se setkáváme s tendencí považovat za gramatiku pouze to, co odpovídá sémiotickému konceptu syntaxe a za věci mimo gramatiku vše to, co má charakter sémantický a pragmatický a má tedy být zkoumáno např. ve vědě zvané sémantika nebo pragmatika. Ovšem každý, kdo sleduje vývoj lingvistických teorií po Chomského Syntactic Structures, každý, kdo sleduje vývoj novodobých logických teorií, musí nutně dojít k závěru, že takové pojetí gramatiky odsuzuje lingvistiku k tomu, aby se zabývala pouze fragmentem předpokladů řečové činnosti, nikoli těmito předpoklady jako strukturovaným, dynamickým celkem.

Dalším argumentem, který stanoví, co má a co nemá být pod termínem gramatika předmětem lingvistických zkoumání, je tvrzení, že do zorného pole studia mohou být v lingvistice zahrnuty pouze ty sémantické a pragmatické jevy, které mají „ustálené“ vyjadřovací, výrazové prostředky – sémioticky řečeno mají vysoce pravděpodobné způsoby syntaktické manifestace. Vzhledem k typologickým diferencím mezi jazyky je ovšem značně obtížné obecně stanovit, co je a co není v jednotlivý jazycích v tomto smyslu gramatikalizováno.

[3]Lze proto učinit závěr, který činí procesuální gramatika, že gramatikou, tedy předmětem zájmu lingvistických zkoumání, je celý komplex předpokladů řečového chování, nikoli nějak apriorně vymezený fragment těchto předpokladů. Pak ovšem je třeba zároveň otevřít dveře všem přístupům k řeči a jejím předpokladům, jak je dnešní noetická situace v oblasti humanitních věd přináší. Nejde tedy o to, co je a co není lingvistický přístup k řeči a jejím předpokladům, jde o to, co přináší potřebné, nové, relevantní informace bez ohledu na „vědní původ“. Nejde tedy o to řešit otázku, co patří a co nepatří do lingvistiky, ale o to, co přispívá k poznání příslušných komunikačních procesů.

 

2.2. Připustíme-li, že současnému lingvistickému myšlení neprospívá snaha nějak limitovat „přípustné“ poznávací metody, restringovat pojem gramatiky, pak se nabízí otázka, zda v rámci plurality poznávacích postojů k řeči a jejím předpokladům lze vysledovat nějaké vývojové tendence, které by byly vlastní a společné teoriím formálním, explicitním, psycholingvistickým, sociolingvistickým, pragmalingvistickým apod.

Domnívám se, že takové tendence vysledovat lze a že jsou založeny právě na těch vlastnostech, které byly v 1. označeny za charakteristické pro procesuální gramatiku. Je to:

a) orientace na řečový proces jako vlastní cíl zkoumání, b) požadavek na překonání odlišných postupů při modelaci procesů řeči a předpokladů k řeči, c) důsledně dialektické, interdependentní chápání vztahů řeči a jejích předpokladů, d) důsledný funkcionalismus spočívající v uplatnění zásady, že „gramatickou existenci“ mají pouze ty jevy, které se jako funkčně relevantní projevují v produkci a percepci řeči.

Naposled uvedená zásada je velmi významná a vyžaduje další komentář. Je nepochybné, že soubor předpokladů produkce a percepce řeči není „nic jiného“ než „zařízení“, které komunikantům umožňuje „vtěsnat“ strukturně nesmírně komplikovaný, mnohodimenzionální mentální obraz světa jako předmětu řeči do linearity textu. Tato „geometrická“ redukce se uskutečňuje v dvojím smyslu: především tak, že podavatel redukuje, transformuje strukturálně nesmírně složitý mentální obraz referovaného světa (univerza) do lineární podoby, a musí to vykonat tak, aby příjemce byl schopen rekonstruovat z lineární posloupnosti výrazových signálů „srovnatelný, aproximativní“ mentální obraz světa (univerza). Vše, co tuto reduktivní transformaci do linearity a adekvátní rekonstrukci této linearity do její „původní“ podoby umožňuje, je gramatikou. Jinými slovy – gramatik musí umět vyložit signifikantní řetězce výrazových signálů v linearitě textu, ať jsou formálně jakkoli jednoduché a vysoce pravděpodobné, nebo naopak formálně jakkoli komplikované a pravděpodobnostně „slabší“.[3]

 

3. Aby mohla být tato teoretická tvrzení považována za přesvědčivá, pokusím se je konfrontovat s myšlenkami, které pocházejí z různých nebo alespoň nikoli totožných oblastí lingvistického myšlení.

Všimněme si – a připusťme, že snad i poněkud nahodile[4] – novějších tendencí chomskyánského gramatického myšlení a konfrontativně pak úvah o vztahu formy a funkce R. de Beaugranda a úvah o vztazích formální a funkční lingvistiky F. J. Newmeyera.

 

[4]3.1. Newmeyer, 2002, liší jednak autonomii gramatiky (přičemž gramatikou rozumí strukturální systém obsahující principy vztahů mezi zvuky a významy), jednak autonomii syntaxe, přičemž syntaktická pravidla se chápou jako imanentní systém, jenž nepředstavuje referenci k významu, diskurzu, nebo k užívání jazyka. V obou těchto případech mluví pak o formalistické nebo generativní orientaci. Konstatuje však, že i funkcionalismu, jejž mimo jiné ztotožňuje s mathesiovskou inspirací ve vyústění v pracích Sgalla, Hajičové a Panevové, je vlastní akceptace principu autonomie gramatiky. Za těchto okolností pak řeší otázku kompatibility autonomie syntaxe a funkcionalismu. Dochází ke zjištění, že autonomie syntaxe – podle něho právem předpokládaná formálním přístupem – nevylučuje vliv užívání jazyka na vlastnosti gramatiky.

 

3.2. Proveďme nyní určitou terminologickou operaci, která zajistí konceptuální ekvivalenci s aparátem užívaným na počátku tohoto textu. Je zcela zřejmé, že jde o otázku kompatibility languového předpokladu v jeho důsledně instrumentalistické variantě s alespoň „mírným“ funkcionalismem, jenž např. v klasické pražské podobě modeloval působení řečových procesů, parole (užívání jazyka, diskurzu) v podobě „zpětného“ působení řečové činnosti na apriorní a v zásadě se imanentně (tedy autonomně) organizující systém jako jakýsi „ohlas“ systému na jeho vnější funkce. Konceptuálně se tu uplatnily pojmy jako terapeutické změny, opozice příznakovosti a bezpříznakovosti a jako důsledek v rámci systému princip centra a periferie. Z toho je zřejmé, že výše vyložené zásady procesuálního modelování představují důsledný funkcionalismus, právě provedená rekapitulace klasické pražské koncepce otevřenou cestu k důslednému funkcionalismu, zatímco Newmeyerova úvaha klade samu otázku možnosti kompatibility instrumentalisticky chápaného languového apriorismu a funkcionalismu. Procesuální teorie pak je důsledným funkcionalismem, jenž obrací „řád věcí“ ve prospěch parole, řečové činnosti, diskurzu, významu a v tomto smyslu také ve prospěch každé původní příznakovosti, perifernosti.

 

3.3. Pokusme se nyní podobně zrekonstruovat metodologický invariant nesmírně dramatické historie chomskyánského modelu v limitách od klasického „syntaktismu“ až po relativně současný minimalismus.

 

3.3.1. Vývoj chomskyánského myšlení je v tomto rozmezí složitý, na této složitosti se nepochybně podílí i vědní obdoba „tržních mechanismů“, která pro udržení pozornosti vyžaduje periodické obměny „designu“ teorií. Z našeho hlediska je ovšem podstatné něco jiného: jisté je, že posloupnost teorií nesoucí označení např. standardní teorie, rozšířená standardní teorie, teorie principů a parametrů (teorie řízenosti a vázání, teorie bariér, minimalismus) mají své konstanty, chceme-li noetické univerzálie, a své proměnné. Pro nás pak jsou v této chvíli podstatné právě ony konstanty. Lze soudit,[5] že těmito konstantami jsou:

– Předmětem generativní (chomskyánské) gramatiky je jazyková kompetence jako abstraktní jazykový systém, u něhož se předpokládá univerzalita a vrozenost, přičemž [5]univerzální gramatika založená na formalizovatelných aplikacích binárních parametrů je množina zákonitostí, principů a parametrů.

– Různost jazyků je dána růzností realizace komplexu univerzálních principů a parametrů.

– Pevnou součástí této koncepce je již výše zmíněná autonomie syntaxe, kterou je třeba chápat jako nezávislost jazykového systému na „jazykově externích faktorech“.

– Vše, co souvisí s užíváním jazyka, patří někam jinam, do samostatných jiných vědních oborů, než je lingvistika. (Tady je zřetelná korespondence s eliminačními postoji, o kterých jsem se zmínil v 2.1.) Kategoričnost tohoto postoje v našich souvislostech znamená, že působení performance, diskurzu, řečové činnosti atp. na „jazyk“ není v takto pojatých teoriích ani předpokládáno, tím spíše není předmětem modelačních aktivit, může však být předmětem zkoumání jiných věd, aniž by ovšem výsledky dosažené těmito vědami měly nebo mohly mít nějaký vliv na lingvistické teorie sensu stricto.

 

3.3.2. Je tedy zřejmé, že – za předpokladu platnosti těchto zmíněných konstant – zařazuje se jakákoli fáze chomskyánských teorií do té třídy teorií, které jsou na opačném pólu než procesuální gramatiky, zatímco výše uvedené postoje Newmeyerovy – přes skutečnost, že chomskyánská východiska v principu respektují – ve jménu funkcionalismu je činí předmětem relativizující diskuse. Platí-li uvedené chomskyánské konstanty, pak je zřejmé, že existuje jakýsi obecný konflikt languového, kompetenčního, syntaktického, gramatického apriorismu na jedné straně a funkcionalismu na straně druhé, jehož póly jsou univerzalismus a princip vrozenosti (obojí nedotknutelné procesy aktuální řeči, parole, diskurzem atd.) a mezní funkcionalismus podřizující každý apriorismus jazyka, každý instrumentalismus faktické i modelačně-teoretické prioritě řeči před jazykem.

 

3.3.3. Naskýtá se otázka, zda přes důsledný apriorismus není motivem proměn chomskyánských teorií právě konflikt s funkcionalismem. Tato otázka musí v našich souvislostech zůstat stranou, pouze poznamenám, že odpověď na ni by bylo třeba hledat tam, kde se odehrává konflikt apriorismu se sémantickou a pragmatickou dimenzí – tedy např. ve vývoji chomskyánských názorů na lexikon, v oblasti pojmu logická forma chápaného ve smyslu modelově kompatibilní formální sémantiky v 70. letech (srov. též interpretativní modul logické formy, modul teorie pádů, modul teorie „tematických vztahů“ apod.). I před zevrubnějším prozkoumáním této otázky však soudím, že dynamické faktory chomskyánských teorií jsou uvedeným konstantám natolik věrné, že jejich proměny jsou motivovány tendencemi modelační ekonomie (to je zcela patrné u minimalismu), řešením teoretické vícekolejnosti a řešením teoreticko-formulačních rozporů, tedy jde o motivy ryze epistemické a v tomto smyslu skutečně „designové“.

 

3.4. Zamysleme se na závěr nad myšlenkami Beaugrandovými, 1994. Nejprve je nutná jejich stručná reprodukce:

Autor např. soudí, že není žádoucí striktně rozlišovat jevy gramatické a jevy (lexikálně) sémantické, stejně tak jako není žádoucí vést striktní hranici mezi gramatickými pravidly (omezeními) a sociálními normami včetně faktorů etiketních a emotivních. [6]Neshledává vhodným nadále axiomatizovat princip rovinového, komponentového modelu jazyka. Shledává žádoucím potřebu opustit langue-parolovou dichotomii, principy formální a funkční je třeba interpretovat spíše v jejich jednotě než odděleně. Výklady by se neměly omezovat „přísně“ lingvisticky, budoucí gramatiky by měly být koncipovány nikoli univerzalisticky, nýbrž se zřetelem k dílčím, specifickým cílům, funkční popis je možné ukončit teprve tehdy, až poskytne relevantní a netriviální vhled do praxe diskurzu, formalizovatelnost uskutečnitelná pomocí dosavadních a dostupných aparátů nemůže být kritériem zavádění pojmů do teorie a konečně fakta řeči, diskurzu, komunikace se musejí stát předmětem teoretické formulace v maximálně autentické podobě.

Bez dlouhého rozboru je myslím nepochybné, že tyto postoje jsou velmi blízké pozicím procesuálních gramatik, které byly prezentovány v základních rysech v letech 1987–1994.[6] Důležité přitom je, že Beaugrande rovněž vychází z klasicky strukturalistických a formálně-generativistických východisek (srov. jeho rekonstrukce a kritika tzv. u.s.a. modelů, jeho kritika metody tzv. zmrzlých ostrovů při konstrukci gramatik, kritika ontologizace modelů a teorií aj.). Beaugrandova stanoviska představují zcela zřetelně úspěšnou cestu ke skutečnému a důslednému funkcionalismu, a to i přesto, že jim lze vytýkat např. nežádoucí modelový paralelismus důsledně funkčního teoretického myšlení právem kritizovaným schématům u.s.a. modelů.

 

4. Výše uskutečněná sonda do možností současného gramatického myšlení dovoluje potvrdit východiska této stati následujícími závěry:

 

4.1. Přes složitou pluralitu současných způsobů myšlení o řeči (diskurzu, řečové činnosti, verbální komunikaci) a jejích předpokladech lze konstatovat, že rozmanité způsoby tohoto myšlení jsou rozprostřeny na ose s krajními body „absolutní“ formalismus – „důsledný“ funkcionalismus se zřetelným přechodným pásmem.

 

4.2. Toto rozložení lze chápat jednak „staticky“, jednak „dynamicky“. Statické chápání předpokládá, že jde o paralelní vývoj „jednotlivých bodů“ osy, tedy jednotlivých teorií v jejím rámci umístěných, zatímco dynamické chápání předpokládá, že jde o vývoj od formalismu k funkcionalismu a že tento vývoj znamená cestu k zvyšování explanační síly teorií řeči a jejích předpokladů. Aby tento proces byl skutečně úspěšný, je třeba hledat takové formální, explicitní noetické prostředky, které budou schopny racionálně vyjádřit poznatky důsledně funkcionalistických teorií. Kdyby tomu tak nebylo, znamenala by cesta od „absolutního“ formalismu k „důslednému“ funkcionalismu nežádoucí cestu od racionalismu k ne-racionálním spekulacím, a tedy mimo rámec vědy.[7] Kdybychom však ve jménu dosaženého stupně modelačních procedur trvali na petrifikaci absolutního formalismu, znamenalo by to ustrnout v poznání řeči a jejích předpokladů ve prospěch brilantních formálních cvičení při zmrazení (frozing) noetických východisek lingvistiky.

 

[7]LITERATURA

 

BEAUGRANDE, R. de: Function and form in language theory and research. The tide is turning. Foundations of Language, 1, 1994, s. 163–200.

BEAUGRANDE, R. de: Funkce a forma v jazykové teorii a výzkumu. Vlna se obrací. SaS, 57, 1996, s. 1–29.

KOŘENSKÝ, J.: K procesuálnímu modelování řečové činnosti. SaS, 40, 1987, s. 187–189.

KOŘENSKÝ, J.: Hra jako konstrukční princip řeči a textu. In: Styl a text. Opole 1996, s. 43–49.

KOŘENSKÝ, J.: Kam se vlna obrací aneb nikoli anti-Beaugrande. SaS, 58, 1997, s. 161–163.

KOŘENSKÝ, J.: Proměny myšlení o řeči. Praha 1998.

KOŘENSKÝ, J.: Proměny vědních paradigmat ve 20. století. In: Dyskurz naukowy – tradycja i zmiana. Opole 1999, s. 19–24.

KOŘENSKÝ, J.: Procesuální gramatika a linearita textu. In: Človek a jeho jazyk 1. Jazyk ako fenomén kultúry. Bratislava 2000.

NEBESKÁ, I.: Jazyk – Norma – Spisovnost. UK, Praha 1996.

NEWMEYER, F. J.: Formal linguistics and functional explanation: Bridging the gap. SaS, 63, 2002, s. 81–97.

VESELOVSKÁ, L.: Od bariér k minimalismu: Některé aspekty poslední vývojové změny chomskyánského modelu jazyka. SaS, 62, 2001, s. 274–292.

 

R É S U M É

Processual grammar in the context of the contemporary linguistics

In spite of the complicated plurality of the present ways of thinking about speech and the prerequisites of speech, it is possible to say that the various ways of thinking could be placed somewhere between the end points the „absolute“ formalism and the „consistent“ functionalism with the distinct transitional zone in between.

One can assume that the development tends from the formalism to the functionalism and this means the way of rising of the explanatory power of the theories. In order to make the process successful it is necessary to look for such formal means that are able to rationally express the knowledge of consistent functionalistic theories. If it were not for this fact, the way from the „absolute“ formalism to the „consistent“ functionalism would be the unwished way from the rationalism to non-rationalistic speculations, far away from the bounds of science. If we insisted on the petrification of the so far existed formalisms, in the name of the aimed grade of formalisation, it would mean to persist on the knowledge of speech on interest of the brilliant formal language exercises.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, 118 51 Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 64 (2003), číslo 1, s. 1-7

Předchozí Jiří V. Neustupný: Eiiči Čino (1932–2002)

Následující Jaroslav Peregrin: Formální zachycení kontextu