Jazykové rozdíly Nového Zákona v překladě Blahoslavově a v bibli Kralické z r. 1593 (K 350. výročí dokončení šestidílné bible Kralické)

Vladimír Kyas

[Články]

(pdf)

-

Je skoro neuvěřitelné, že bibli Kralické se dostalo důkladnější filologické pozornosti teprve v době poměrně nedávné, ačkoli vzhledem k její oblibě a znalosti v širokých vrstvách bychom čekali trvalý zájem filologických a theologických věd o tento nestárnoucí památník minulosti, spojený tradicí skoro s osudem národa. Nad Kralickou se stále prostírala jasná pohoda, v superlativech o ní psali neodborníci i odborníci, nehledajíce žádné problémy. Opakovaly se vždy stejné fráze a jen tu a tam se nesoustavně přidávala drobná pozorování. Hlouběji ji prozkoumal a hojný studijní materiál shromažďoval jen její znalec a opatrný oprávce Jan Karafiát, jehož práce zároveň se studií Šmahovou[1] zůstávaly dlouho bez pokračovatelů.

Nový ruch v tomto oboru nastal teprve po r. 1929, kdy se vzpomínalo 350. výročí vydání prvního dílu Šestidílky (1579). Nejvýznačnější práci tehdy vykonal Jaroslav Konopásek, školený filologicky i theologicky. Ve svých četných biblických studiích poznal základní vady Karafiátova Rozboru, který se neohlížel ani na měnící se latinské a řecké předlohy Blahoslavovy a bible Kralické, ani na české překlady starší. Konopásek vyvrcholil svou práci krásným fotomechanickým vydáním Blahoslavova Nového Zákona z r. 1568 (Praha 1931) a pokusem o důkaz,[2] že Blahoslavův Nový Zákon není překlad přímo z řečtiny, nýbrž že je revisí starších českých textů na základě prvního vydání Bezova reformačního latinského překladu z r. 1559—60, k němuž byl připojen ne zcela sourodý řecký text (editio Barbirii).[3] Předčasná smrt Kono[194]páskova způsobila, že se neuskutečnilo kritické vydání bible Kralické s varianty všech jejích tisků, které Konopásek chystal, a rozbor nově nastíněných problémů se naráz zastavil. Zůstalo zvláště nerozřešeno, zda hlavní předlohou Kralickým bylo o něco dřívější protestantské vydání Starého Zákona od Im. Tremellia a Fr. Junia, na které ukazuje vnější uspořádání bible Kralické, či královská polyglotta Antverpská (1569—72), pořízená od katolických učenců španělských a nizozemských, kterou Kraličtí uvádějí v pátém díle. S. Daněk v studii vyšlé r. 1930[4] dokázal, že pro apokryfy Ezra byla Kralickým předlohou tato bible Antverpská vedle Basilejské z r. 1545. Jubileum prvního dílu přispělo tedy k poznání díla Kralických, i když pobořilo mnohé ustálené představy o nich. Chceme proto k jubileu dílu posledního přinésti alespoň tento malý příspěvek, osvětlující poměr Nového Zákona v bibli Kralické k překladu Blahoslavovu.

Šestý díl bible Kralické, kterým překladatelé ukončili její první vydání, obsahuje Nový Zákon. Na titulním listě má sice letopočet 1593, závěrečná ozdoba s rokem 1594 však svědčí, že byl dotištěn až roku následujícího.[5] Chceme-li probrat a zhodnotit, v čem se liší jazyk tohoto Nového Zákona od překladu Blahoslavova, kterým Blahoslav v šedesátých letech 16. století položil základní kámen k dílu Kralických, musíme si nejprve všimnouti pramenů a zásad, z nichž vychází biblický jazyk Blahoslavův. Jak ukazuje na mnoha místech jeho Gramatika,[6] pokračuje Blahoslav uvědoměle v díle předcházejících českých tlumočníků NZ, zná všechny tištěné bible a jejich části, zmiňuje se také o rukopisech. Mezi tisky nacházíme dvě hlavní české předlohy Blahoslavovy: bibli Melantrichovu a náměšťský Nový Zákon. Podkladem textu Blahoslavova je překlad Melantrichův, jenž vznikl revisí bible Severinovy z r. 1537. Melantrichovy bible (vyšlé v l. 1549, 1556—57, 1560, 1570, 1577) představují v době předbělohorské oficiální vydání české bible a Blahoslavovi poskytly již vytříbený tradiční text. Druhou českou předlohou byl mu Nový Zákon, přeložený z latinského textu humanisty Erasma Rotterdamského, jejž vydal r. 1533 v Náměšti nad Oslavou kališnický kněz Václav Beneš Optát se svým druhem Petrem Gzelem. Tento první Nový Zákon, vytištěný na Moravě, Blahoslavovi blízký místem vydání, byl mu v mnohém ohledu vzorem stejně jako vůbec činnost jeho překladatele. Optát se první odchýlil od latinské Vulgáty a přidržel se textu jiného. O pravopise a svých překladatelských zásadách vydal Optát s knězem Václavem Filomatesem r. 1533 v Náměšti první českou mluvnici, kterou Blahoslav kritisoval, komentoval a doplňoval. Tato první mluvnice vychází z tehdejšího mluveného jazyka a je proto značně pokroková, protitradiční, odstraňuje archaismy tvarové i jiné; vtěsnává však jazyk do přesných pravidel, která mnohdy byla velmi úzká pro Blahoslava, uznávajícího několikerou vrstvu v jazyce podle úkolů. Blahoslav se proto raději staví na stanovisko tradiční a buduje jazyk biblický vědomě odlišný od jazyka hovorového [195]s estetisujícím záměrem rétorickým na rozdíl od Optáta, který chtěl i jazyk bible přiblížit soudobé řeči mluvené; přesto do ustáleného jazyka pražských biblí vnesl Blahoslav mnohé novoty Optátovy, takže stojí jazyk Blahoslavova NZ asi uprostřed obou jeho předloh.

Po prvé vydal Blahoslav NZ r. 1564 v skromném osmerkovém formátě. Druhé vydání r. 1568 formátu dvojnásobného opatřil především hojnějšími poznámkami; text je změněn jen nepatrně,[7] na př. 2. vydání má častěji šlakem poražený místo dnou zlámaný, soužení m. zármutek, odpuštěniť sou hříchové m. odpouštějí se. Na obou těchto vydáních nás zaráží značná nedůslednost v jazyce i pravopise překladu, jdoucí dokonce také proti Blahoslavovým zásadám v Gramatice. To lze vysvětlovati jednak sledováním předlohy, zvláště bible Melantrichovy, jednak chvatnou prací, způsobenou neustálou činností Blahoslavovou v oborech jiných, takže se tomuto propracování nemohl věnovat podle své vůle a nepřetržitě.

Srovnáme-li druhé vydání Blahoslavovo s NZ Kralickým z r. 1593, na němž měl hlavní účast Jan Němčanský, vidíme, že kralické vydání se liší především přidanými výklady po vzoru ostatních částí Šestidílky, zatím co Blahoslav má pořídku jen krátké výklady věcné. Text není změněn jen nepatrně, jak se často tvrdí,[8] nýbrž je přepracován skoro v každé kapitole na několika místech, a to podle nových Bezových vydání NZ, jak objevil ve zmíněné studii Konopásek. Také Blahoslavovy poznámky na okraji jsou v Kralické bibli rozmnoženy, překlady z řečtiny jsou označeny písmenem Ř a místy se objevuje v textu čtení, které má Blahoslav na okraji. Po stránce jazykové pozorujeme, že Kraličtí z veliké části opravili Blahoslavovy nedůslednosti, a to podle jeho vlastních názorů vyslovených v Gramatice nebo podle pravidel mluvnice Beneše Optáta.

Než přistoupíme k jednotlivým jevům jazykovým, všimneme si celkem nevelikých rozdílů v pravopise. Nemůžeme je pominouti, neboť skoro každé vydání bible v 16. stol. znamená další krok ve vývoji českého pravopisu, který se koncem toho století ustálil. Kralická celkem přejímá pravopis Blahoslavův a liší se jen v podružných věcech. S větší důsledností zachovává veliká počáteční písmena zvláště u posvátných jmen (Anděl, Duch svatý, Otec, Pán, Písmo, Prorok, Učedlníci, Velikanoc, Zbor a pod., také Pohan, Satan), ale píše: půst, svatý, svatba a pod., kde Blahoslav mívá veliké písmeno. Zájmeno první osoby píše Bl důsledně Já, Kr důsledně s písmenem malým. Blahoslav zachovával celkem střední cestu mezi Benešem Optátem, který píše vůbec jen malá písmena kromě jmen vlastních, a Melantrichem, který naopak většinu substantiv píše s velkými počátečními písmeny. — V cizích slovech bývá rozdíl v psaní i — y, na př. Kr Egypt — Bl Egipt, Synai — Sinai; Siloe — Syloe, Kain — Kayn, Kaifáš — Kayfáš. — Délku nad u označuje Bl vždy kroužkem, Kr se odlišuje v přídavných jménech přivlastňovacích, kde píše čárku (syn Davidú), a v slovech dolú, domú, psaných rovněž většinou s ú. — V tvarech slovesa ‚býti‘ začínajících na js- doporučuje Blahoslav v mluvnici (str. 33 Jirečkova vydání) psáti j tehdy, mají-li význam samostatného slovesa, kdežto pomocné sloveso se má psáti bez j (jižť jsou právě zlí časové — učinil si milosrdenství), avšak eufonie prý žádá výjimky. Tyto výjimky však vedly Blahoslava v NZ k přílišné libovůli, kterou odstranila Kr tím, že se drží důsledně doporučeného pravidla. — Bl píše častěji předponu (zběhli se, zberou, zchváliv, zkysalo, zpustne, zstaráš se, zetře), kde Kr má s. — Zdvojování písmen f, s, t obvyklé u Bl mizí v Kr, avšak ne zcela (na př. i Kr píše: douffání, Jozeff, masſo, vesſelost, svattost, zlattý). — Kr píše předložky odděleně od jmen, Bl je většinou psával dohromady, jak o tom poznamenal v mluvnici (str. 149): „Nebo psaní onono, s tím totiž rozdělováním všudy těch praeposicí bezpotřebným, byloby podobné tomu, jakoby se někdo najedl liter a potom je všecky vyprskl na papír, ono sem ono tam“.

[196]V tiscích 16. století mizely pomalu dříve obvyklé zkratky; ty, které ještě u Bl zbyly, Kr rozepsala, jako ǵt́ v gest (‚jest‘) mé^o v mého, mé^v v mému, viǹík a pod. — Rozdíly v interpunkci nastaly především častějším užíváním čárky v Kr.

Jiné změny jsou způsobeny tím, že Kr první z českých biblí označuje verše číslicemi a každý verš tvoří samostatný odstavec.

 

Jazykové změny bible Kralické proti Blahoslavovi zasáhly všechny jevy mluvnické.

Rozdíly hláskoslovné. Kr dává přednost u-[9] na začátku slov místo ou- u Bl zejména v těchto slovech: učast (Bl oučast), nepřiučastňovali se (Bl nepřioučastňovali se 1 Kor 10 obsah), uklady, uplavice, uraz, uroda, usilí, z ust (Bl z oust, ale nominativ usta má i Bl), utok, uzkosti, užitky. Kr má však důsledně: oud, ouhona, outerý.

Prothetické v-, které má většinou Bl, Kr odstraňuje. Píše Bl vocas (Kr ocas), voře, voko a j. V Mar 9, 47 má sice i Bl v textu jednooký, ale v poznámce jednovoký. Blahoslav se zde ve spisovném jazyce chce vědomě přidržovati nářečí českých proti moravským.

Vyslovuje se o tom v Gram. (str. 262) takto: „Vopilý moha říci neb napsati Opilý. Ale jest v tom veliká nejednostejnost. Nebo někteří a zvláště na Moravě píší a též i mluví takto Oběd, Oves, Okno; vostřeji a bystřeji Čechové Voběd, Voves, Vokno. Někdy propter euphoniam dobré jest přidati v, jako Jednovoký; odjalliby v, i nepěkně stane i nezpůsobně se vyřkne“.

Proti některým slovům s -ej- u Bl píše Kr důsledně -ý-: ve mlýně (Bl ve mlejně Mat 24, 41), obmýšlí, prýštící, slýchával, východu, výslovně, vysýpajíce, zýtřejší, zýskal.

Kolísání u Bl ve slově tajný || tejný mizí v Kr ve prospěch tajný, tajnosti (Mar 2, 7; 1 Kor 14, 25).

Rovněž kolísání typu slyšev || slyšav ustupuje v Kr, ač nikoli důsledně. Blahoslav zde cítí rozdíl stylotvorný (Gram. 275): „Vyslyševše, vyslyšavše — primum magis commune, posterius magis theologicum, quiddam habet gravitatis.“ Zdá se mu, že ve vážné mluvě náboženské je vhodnější tvar slyšav. Ten se vyskytuje hojně v bibli Melantrichově, kdežto Kr následuje spíše Beneše Optáta a píše slyšev.

K drobným rozdílům patří Kr rynk proti Bl ryňk; Kr střepěnný, břenčící (zvuk) proti Bl střepinný, břinčící; Kr přihlídni — Bl přihlédni, Kr haléře — Bl halíře.

 

Rozdíly v kvantitě. Kr má krátkou kvantitu u následujících slov, která Bl píše s délkou: dokavádž, rádný dům (Kr radný), poněvádž, olíva, olívový, Ján (pouze v obsahu před kapitolami); zprůbovaný, Arystobůlova.

Podstatná jména slovesná s dlouhou třetí slabikou od konce tvoří tři skupiny: 1. Bl i Kr mají důsledně krátkou předposlední slabiku u slova kázaní a jeho složenin: dokázaní, přikázaní, ukázaní, vzkázaní. — 2. Předposlední slabiku u Bl krátkou (— u —) Kr dlouží (— — —) v těchto slovech: (vy)čítaní, dotázaní, hádaní, chvátaní, lámaní, napomínaní, očekávaní, otvíraní, přebývaní, přemáhaní, přijímaní, přiznávaní, požívaní, rouhaní (někde však má délku již i Bl), rozchvátaní, rozvázaní, skládaní, utíkaní, vydávaní, vyhledávaní, vykládaní, vykonávaní, vyznávaní, vzdělá[197]vaní, vzkládaní, zachovávaní, zaklínaní.[10] — 3. U jiných slov má Bl i Kr všechny tři slabiky dlouhé: blýskání, doufání, nadýmání, odmlouvání, odpovídání, plésání, pojídání, prospívání, přiznávání, shovívání, stýskání, ukrývání, umývání, zastávání, zpívání, zůstávání.

V délce koncovek bývá často rozdíl v tvarech zájmen s ním, k nim, vašim: Kr mívá s Melantrichem 7. sg. s nim — Bl s ním; Kr v 3. pl. k ním, vaším, Bl většinou k nim, vašim. Rovněž v rodě ženském: Mat 8, 15: Kr přestala ji zimnice (Bl jí) — Řím 16, 2 abyšte ji pomocni byli (Bl jí) — Zjev 10, 6 kterýž stvořil … zemi i to což na ni jest (Bl na ní).

 

Při tvoření a užívání tvarů pozorujeme tyto rozdíly. V 6. pádě sg. má Kr v domě (Jakubově Luk 1, 33) — Bl důsledně v domu (Jakubovu); v 6. pádě pl. má Kr na čelích proti Bl na čelech; na ulicích — na ulicech. V 1. pádě plur. klade již Bl někde starší koncovku do poznámky: krádežové, do textu krádeže (Mat 15, 19).

Koncovka 2. pádů plur. kolísá u muž. rodu v obou překladech mezi tvary: -ů || -ův. Někde tohoto střídání užil Bl k slohové rozmanitosti nebo k zamezení hiátu. Kr místy Bl mění; nedá se však stanovit pravidlo, proč je které koncovky užito.

Filomates (str. 68) chce překládat genitiv latinský českým genitivem s koncovkou -ův (Bůh otcův našich, syny synův svých), kdežto latinský ablativ odlukový českým ablativem s koncovkou -ů (umyl nás od hříchů našich, učili se od otců svých). Blahoslav toto rozlišování chválí, ale důsledně je neuskutečnil ani on, ani Kraličtí. (Tradiční překlad má -uov, -ův.)

Přídavné jméno v doplňkovém postavení má u Bl častěji tvar jmenný, který Kr změnila v složený (Mat 10, 19: Kr nebuďtež pečliví — Bl pečlivi; Řím 15, 14: Kr jste plní dobroty — Bl plni). Jest však i dosti případů, kde Kr tvar složený opravuje v jmenný (2 Kor 2, 9: Kr psal sem vám, abych zkušením zvěděl, jsteli vevšem poslušni — Bl poslušní). — Rovněž mění Kr participia praes. tvaru jmenného v tvar složený (Mat 20, 30: Kr A aj dva slepí sedící u cesty … zvolali — Bl sedíce; 1 Petr 1, 14 Jakožto synové poslušní, nepřirovnávající se prvním neznámosti vaší žádostem — Bl nepřirovnávajíce).

V užívání tvarů zájmen 3. osoby přiklonil se Bl a po něm Kr k tradičním plným tvarům (jeho, jemu) i v nedůrazném postavení (jak má bible Melantrichova), ačkoli Filomates předpisuje a Beneš Optát důsledně klade tvary kratší (ho, mu). Na př. stereotypní uvozovací věta zní u Bl: I řekli jemu učedlníci jeho — Optát: I řekli mu uč. jeho. Tento jev souvisí zase s Blahoslavovým smyslem pro odlišení bibličtiny od řeči hovorové a snahou o zachovávání rytmu. Kr se uchýlila jen na málo místech.

Přivlastňovací jich, obvyklé ještě v bibli Benátské (1506), změnilo se již v textu pražském v jejich. Zbytky jich u Bl opravila Kr (Mat 9, 4), ale tu i tam zůstaly i Kr (Řím 11, 15 dvakrát).

Markantní rozdíl pozorujeme v užívání zájmena svůj. Přesné pravidlo mluvnické, které platí dnes, stanovil již Filomates (str. 80 n.) a provedl důsledně Beneš Optát v NZ. Starší tištěné bible se tu odchylují jen v menší míře. Melantrich však, podobně jako některé rukopisy, jež se drží latiny, užívá v biblích zájmena ‚svůj‘ jen při vztahu k 3. osobě, v ostatních případech místo zvratného svůj klade důsledně můj, tvůj, [198]náš, váš. Příznačné je zase, že zde Bl často následoval Melantricha proti vzoru Beneše Optáta; v theorii sice pochválil pravidlo Filomatesovo v Gram. (str. 82), ale dodává: „Ačkoliv i přitom také figury i zvyk své místo míti musejí. Jako saď tato slova (Math. 11): Aj já posílám anděla svého, dobře a vlastně díš, ale hláze a pěkněji: anděla mého; ale dobře díš: On poslal anděla svého.“ — V NZ jsou však u Bl tyto výjimky skoro pravidlem. Kr značnou část tohoto odchýlení od Gram. opravila, zvláště v jednotném čísle:

2 Kor 2, 12: však neměl sem žádného upokojení v duchu svém (Bl mém). — Žd 2, 12: Zvěstovati budu jméno tvé bratřím svým (Bl mým). — Sku 5, 28: naplniliste Jeruzalém učením svým (Bl vaším). A m. j.

Z drobností upozorňujeme jen na zesílené tvary kterýžto, jež má v oblibě Kr víc než Bl, u něhož bývá kterýž; také klade Kr všecko (Bl vše Skut 19, 21), všechněm místo ojedinělých Blahoslavových nedopatření všem, neboť tvary první doporučuje sám Bl. (Gram. str. 1; str. 292 a j.: Všem známo jest — lépe bylo říci všechněm. Nepěkně ten dativus t. „ty vši“ tu stojí“.)

Ze slovesných tvarů odstranila Optátova a Filomatesova modernisace především pomocné sloveso v 3. os. indik. minulého času.

Praví o tom jejich Gram. (103): „Jest a sou. Ta slova zbytečně, bez potřebí (až do ošklivosti i tesknosti čtení i slyšení) do biblí sázeli, na mnohých a téměř bez čísla místech, ti kteříž nám Českou biblí vytiskli. Ješto těch slov jen tu užívati máme, kdež jest jich býti potřebí, jako: Uzřímeť ho tak, jak jest. A Bůh láska jest. … Ale kdež těch slov není potřebí, jako pátého kola u vozu, t. když bez nich jazyk dobře se veze a rozum bezpečně sedí, tuť býti nemají. A protož neříkaj: pršel jest déšť, a tekly sou řeky, aniž říkaj: Mluvil jest němý, i divili sou se zástupové … Neb ta slova jest a sou zbytečně mluvíš, ale mluv tato bez tohoto barbarismu: Pršel déšť a tekly řeky — mluvil němý, i divili se zástupové ... — Hle coť se zdá, kdyby tu trávu zbytečnú někdo povyplel, očby biblí skrovnější byla? (Bl tu dodává poznámku: „Ba tímby znamenitě přispořil impressorům.“) — Staneť se někdy.“ — Bl zase chválí toto pravidlo, ale hned žádá výjimky s hlediska estetického: „V řeči České na některých místech to slovo jedno neb druhé pro quadam expletiva particula se klade, bez níž se zdá řeč býti jakás neplná a nehladká. Jako když díš: Jižť sou právě zlí časové přišli na svět. Item: Jižť sou nás se všech stran nepřátelé naší ssoužili atd. Tu vyvržeš-li to slovce sou, nepěknou a jako necelou jakous sentencí učiníš, jakoby sedlák mluvil; manebit adhuc auditor velut suspensus, teque aliquid plus dicturum putabit.“

Optáta následoval i Melantrich, který část tohoto pravidla cituje v předmluvě k své bibli; nepostupoval však důsledně, a z něho převzal mnoho složených tvarů i Bl, který by bez jeho předlohy byl jistě mnohem pokrokovější. Kr odstranila přes polovici těchto případů řídíc se mluvnicí. Ponechávala jen pomocné sloveso nejvíce u slovesa přijíti (přišel jest, přišli sou …).

O vyjádření rozkazu třetí osobě píše Blahoslav (Gram. 203): „Nesnadně můžeš česky vyložiti tertiam personam imperativi, ale musíš enallagen učiniti a pro tertia ponere secundam. A trefí se dobře takto: Faciat quae vult, Učiň co chce, aut per modum permissivum, Nechažť učiní co chce.“ — V NZ klade tu Bl osobu druhou, kdežto Kr raději tvar opisný nebo futurum:

Mat 24, 16: Tehdáž ti kteřížby byli v Jůdstvu, nechť utekou k horám (Bl utecte). — Gal 6, 16: Akteřížkoli tohoto pravidla následují, pokoj přijde na ně (Bl přijdiž). — Někdy dává Kr opis do poznámky: Efez 4, 28: Kdo kradl, již více nekraď: ale raději pracůj, dělaje rukama svýma což dobrého jest. — V poznámce: nechť nekrade, nechť pracuje.

Ojediněle objeví se v poznámkách u Bl i v Kr imperfektum, které odráží ozvěnu bojů na počátku 16. století, kdy je bible Benátská radikálně odstranila, kdežto Lukáš [199]v prvních novozákonních tiscích bratrských je obnovil, podrážděně pokárav tuto prý nešetrnost k latinskému originálu. Zásahem první mluvnice bylo ovšem imperfektum pohřbeno i v bibličtině. (Zbytek u Bl vynechala Kr: 1 Jan 1, 1 Což bylo od počátku — Bl v poznámce bíše. — Zjev 1, 4 pokoj od toho jenž jest, a kterýž byl, a kterýž přijíti má. — Poznámku bíše ponechává i Kr.)

Drobnější úchylky: Kr museli — Bl musili. Mat 9, 17 sic jinak rozpuknou se sudové a víno se vyleje (Bl rozpučí se). V Kr objevuje se častěji spojka v tvaru neboť proti nebo, nebť, neb u Bl.

 

K rozdílům skladebným patří doplňkový nominativ u některých sloves, zvláště býti, v překladě Bl, kdežto Kr vlivem Optátovy mluvnice dává přednost instrumentálu:

Žd 8, 10 a budu jejich Bohem (Bl Bůh) a oni budou mým lidem (Bl budou mi lid). — Žd 5, 10: Nazván jsa od Boha Biskupem (Bl Biskup).

Bl má v oblibě u komparativu genitiv srovnávací, Kr podle Beneše Optáta užívá spojení nežli s nominativem:

Luk 11, 26: i jsou poslední věci člověka toho horší nežli první (Bl horší prvních). — Luk 14, 8: aťby snad vzácnější nežli ty nebyl pozván (Bl vzácnější tebe).

Od Blahoslavova spojení předložky v s lokálem odchyluje se často Kr k prostému instrumentálu, k předložce skrze nebo ojediněle i k jiným spojením:

Mat 3, 11: Jáť křtím vás vodou (zde má změnu již Bl, avšak oba překlady mají na okraji u Vodě). — Jan 5, 4: Nebo Anděl Páně jistým časem sstupoval do rybníka. (Bl v jistém čase.) — Skut 12, 8: Oděj se pláštěm svým a poď za mnou. (Bl v plášt svůj.) — Filemon 6: cožkoli dobrého jest v vás skrze Krista Ježíše. (Bl v Kristu Ježíši.)

Případy, kde Bl klade předložku k ve spojení řekli k němu učedlníci, většinou Kr mění: řekli jemu učedlníci.

Kr přidává často ukazovací zájmeno ten; typické příklady: Mat 26, 72: A on opět zapřel s přísahou, řka Neznám toho člověka. (Bl neznám člověka.) — Mar 9, 24: A ihned zvolav otec mládence toho s slzami řekl. (Bl mládence.) — Jan 4, 14: Ale kdoby se napil vody té kterouž já dám jemu, nežíznilby navěky: ale voda ta kterouž já dám jemu, bude vněm studnicí vody prejštící k životu věčnému. (Bl nemá té, ta.)

Starší typ byl káže, byl křtě, užívaný v dřívějších biblích jako vůbec v staré češtině,[11] změnil již Bl: kázal, křtil.

Zbytky pak odstraňovala Kr: Luk 9, 18: I stalo se když se on modlil obzvláštně, že byli s ním učedlníci (Bl když on byl modle se).

Při užívání participií pozorujeme, že Blahoslavův přechodník přítomný bývá někdy v Kr rozveden ve větu; častěji jej mění Kr v přechodník minulý; jindy klade Kr přechodník minulý místo mnohé věty Blahoslavovy. Tyto případy, jako i jiné v tomto oddíle, bude třeba posuzovati teprve s ohledem na rozdílné řeckolatinské předlohy. — Místy klade Kr nově přechodníky přítomné sloves dokonavých:

2 Petr 2, 4: Bůh Andělům kteříž zhřešili neodpustil, ale strhna je do žaláře řetězům mrákoty oddal. (Bl ale řetězy mrákoty strhl je do žaláře.) — Mat 18, 29: Tedy padna spolu služebník ten k nohám jeho, prosil ho. (Bl I padl …; zde Kr opakuje verš 26, kde i Bl má padna.)

Někde mění Kr slovesný vid, zvláště zavádí frekventativa: skrývá (Bl kryje), slýchal (slyšel), prokazovali (prokázali), dávej (dej!) nemívejte (nemějte.)— Také [200]má Kr četnější komposita: osvědčil (svědčil), sčekávejte (čekávejte), spustiž (pustiž), zpřevracel (převracel), zradoval se (radoval se) atd.

Pro hladší překlad vkládá Kr aspoň petitem sponu do vět neslovesných: Zjev 10, 1 I viděl sem jiného Anděla ... a duha na hlavě jeho byla, a tvář jeho jako slunce (Bl bez spony byla).

V tázacích větách užívá tradiční překlad často spojky však, kdežto Optát doporučuje klásti zdaliž ne.[12] Bl užívá obojího způsobu, Kr se častěji přiklání k Optátovi:

Luk 17, 17: I odpověděv Ježíš, řekl, Zdaliž jich deset není očištěno? (Bl Však jich deset očištěno.) — Jan 8, 48: Zdaliž my dobře nepravíme, že jsi ty Samaritán. (Bl Však my dobře pravíme — v poznámce však má: Zdaliž my zle.)

Po spojce ani Kr častěji než Bl vyjadřuje znovu zápor u slovesa:

1 Kor 3, 7: A protož ani ten kdož štěpuje, nic není, ani ten jenž zalévá. (Bl jest nětco.) — Zjev 9, 20: aby se neklaněli ďáblům a modlám … kteréžto ani hleděti nemohou, ani slyšeti, ani choditi. (Bl hleděti mohou.)

Bl po vzoru Optátově uvádí přímou řeč bez uvozovacího že, obvyklého v tradiční české bibličtině. Kr na této cestě pokračuje dalším opravením Blahoslava:

Mar 8, 16: I přemyšlovali řkouce jeden k druhému, Chleba nemáme. (Bl že chleba nemáme.) — Žd 7, 17: Nebo svědčí Písmo řka, Ty jsi kněz na věky. (Bl že ty jsi.)

Četnými změnami Blahoslavova slovosledu Kr opravila větší i menší slohové neobratnosti:

Žd 6, 19: Kteroužto máme jako kotvu duše, i bezpečnou i pevnou. (Bl jako kotvu duše máme …) — Jak 2, 26: víra bez skutků jest mrtvá. (Bl mrtvá jest.)

 

Jako mnohé rozdíly ve skladbě, tak i změny ve slovníku jsou často odrazem měnících se předloh. Uvedeme proto jen nápadnější (první Kr, druhé Bl):

asi Kr — jakožto Bl: Luk 1, 56: I zůstala Maria s ní asi za tři měsíce Kr. — Bl jakožto za tři m.; Blahoslav zde podržel způsob tradičního překladu, ač jej jinde vymýtil. V poznámce však uvádí: asi, okolo.

čtvrták Kr — tetrarcha Bl. Zde Kr dává do textu poznámku Bl (Luk 14, 1),

dítko — syn, děti Kr — synové Bl; jde o rozdílný překlad řec. παῖδες, lat. pueri,

faryzeové — zákonníci; název sekty faryzeové zavedl Optát a přejal Bl, ale nedůsledně; důsledněji si počínají Kr.

Herodyáni — služebníci Herodesovi: Mat 22, 16; Mar 3, 6,

mezi sebou — sami v sobě || sami u sebe: Mat. 16, 7: Co to rozjímáte sami v sobě? — Kr: mezi sebou?

míti, mám — býti někomu, jest mi. Tento latinismus odstranil Optát, nedůslednost Blahoslavovu napravila Kr: Mat 13, 54: Odkud má tento moudrost tuto, a moc tuto? — Bl: Odkud tomuto moudrost tato, a moc tato?

nevěřící — nevěrný: 1 Korint 14, 22: ne těm jenž věří, ale nevěřícím: proroctví pak ne nevěřícím, ale věřícím — Bl: nevěrným (dvakrát),

obilnice — stodola (Mat 3, 12 a j.),

ovoce — skutky,

pacholátka — maličcí,

publikán — zjevný hříšník. Kr zde opravila pozůstatky tradičního překladu, který opravil již Optát. Bl zde nebyl důsledný.

pohané — národy,

satan — ďábel,

[201]šlakem poražený — dnou zlámaný,

za nic položiti — pohrdnouti,

vydechla — zemřela (O Zafiře, Sku 5, 10),

žrali — jedli (Mat 24, 38).

 

Výsledek srovnání jazyka obojího Nového Zákona, v překladě Blahoslavově z r. 1568 a v 6. díle Kralické bible z r. 1593, předně opravuje tradovaný omyl, že by v šestidílné bibli Kralické byl přetištěn překlad Blahoslavův skoro nezměněn. Za druhé nám toto srovnání překladů, vzdálených od sebe skoro 30 let, poskytuje malý pohled do vývoje české bibličtiny ve vrcholném období jejího rozvoje; právě v 16. století stála v popředí spisovného jazyka a byla mu vzorem. Blahoslav odmítl pokus Beneše Optáta, který chtěl jazyk bible přiblížit širokým vrstvám, a dotvořil jazyk biblický se zřetelem na jeho zvláštní funkci, především bohoslužebnou; přiklání se proto spíše k jazyku tradičnímu a ponechává dosti jeho archaismů. Kraličtí přejímají sice dílo Blahoslavovo, ale opravují jeho místy příliš estetisující výběr, dávající zvláště při možných dubletách přednost archaismům; sami se rozhodují proti Blahoslavovu kolísání pro tvary novější, uplatňujíce vůbec zásadu jednotnosti v užívání stejných ekvivalentů překladových i stejné formy jazykové. V tomto šťastném ustálení biblického jazyka je hlavní jazykový význam Kralických; jejich dílo je však v dalších letech ještě dále propracováváno i jazykově. Definitivním textem je teprve bible z r. 1613; ta stala se základem všech pozdějších vydání a pramenem klasické češtiny na staletí.

Slovo a slovesnost, ročník 9 (1943), číslo 4, s. 193-201

Předchozí Jindřich Honzl: Hierarchie divadelních prostředků

Následující Julius Heidenreich: K „Čtení o jazyce a poesii“ (O dvou příspěvcích z české poetiky)