K „Čtení o jazyce a poesii“ (O dvou příspěvcích z české poetiky)

Julius Heidenreich

[Rozhledy]

(pdf)

-

Sborníkem „Čtení o jazyce a poesii“ se dostává vydatného a vítaného pramene také novým studiím o literatuře. Jazykovědná část prvního svazku, vydaného Družstevní prací (Praha 1942, str. 507), je už našim čtenářům známa z prvního čísla Slova a slovesnosti (str. 35n.). Přihlédneme k druhému oddílu knihy, věnovanému „čtení o poesii“: přináší dva základní příspěvky k novému poznávání literatury s hlediska strukturní estetiky. Felix Vodička tu pojednává o Literární historii, jejích problémech a úkolech a Jiří Veltruský osvětluje Drama jako básnické dílo.

Obě tyto studie sborníku, Vodičkova i Veltruského, nejsou věru lehkým čtením o poesii a jistě nepočítají s tím, že by získaly nepoučeného čtenáře rázem, „na první počtení“. Vyžadují značnou předběžnou průpravu a vědomě se obracejí k veřejnosti zasvěcené. Při četbě jazykozpytných kapitol Mathesiových a Trávníčkových jsme si připadali jako v lidové škole vynikajících učitelů, jejichž nejvyšší snahou je získat zájem a porozumění pro jednotlivé úseky a otázky jejich oboru, ovládnutého a promyšleného už se suverenní jistotou. Vyspělí badatelé v linguistické části sborníku podávali ucelené poznání, většinou z výtěžků svých dřívějších výzkumů. Ve studii Vodičkově a Veltruského se ocitáme rázem uprostřed pracovní dílny a odborné laboratoře, kde se teprve kreslí plány, horečně experimentuje a namnoze teprve hledá výraz a formulace pro složitou problematiku literární vědy. Oba mladí autoři prokázali už dříve své bezpečné vzdělání a odvahu samostatně myslit. Obě tyto vlastnosti jsou hluboko uloženy také v základech jejich příspěvků do „Čtení [202]o jazyce a poesii“, kde jim byl svěřen úkol nad jiné obtížný, ale i čestný: promluvit za mladé vědecké pokolení v duchu nového naukového nazírání a podat dvě různé ukázky téže pracovní metody. Felix Vodička syntheticky obzírá celkový okruh literární historie, pojaté strukturalisticky, a Jiří Veltruský se zahloubává do otázky dramatu jako jednoho ze tří základních básnických druhů. Obě práce mají společné strukturní východisko, jež jim dává jednotu a jistotu. Obě se však liší nejenom různým thematem a jeho potřebami, ale i individualitou autorů.

Stať Felixe Vodičky Literární historie, její problémy a úkoly prozrazuje každou větou klidného a rozmyslného učitele, který přes své mládí získal rozsáhlé zkušenosti didaktické a metodické, rozvážil si dobře svůj úkol a dovede využít hospodárně každého řádku, aby vyložil zřetelně a jasně na poměrně malé rozloze (str. 307—400) rozsáhlou problematiku celé vědecké discipliny i s historickou perspektivou jejího dosavadního vývoje. Širšímu čtenářstvu bude snad u Vodičkovy práce na závadu, že je příliš stěsnána na malý prostor, přinášejíc na několika desítkách stran výklady, jež si jinde vyžadují samostatné knihy třebas o několika svazcích. Proto je každá její věta zhuštěna takřka na nejvyšší možnou míru. Zabírá syntheticky vědomosti a poznatky, jež budou rozvedeny, jak lze očekávat, daleko podrobněji v dalších svazcích „Čtení“ a objasněny na příkladech.

Zásluha Vodičkovy studie je v tom, že po prvé rýsuje programní plán soustavné literárně dějepisné práce s hlediska vývoje literární struktury. Zní to poněkud neuvěřitelně, ale přece je pravda, že teprve novým noetickým a metodickým zaměřením se dostáváme na kořen literárního vývoje ve vlastním slova smyslu. Pojmem struktury, jak jej vykládá i ‚Předmluva‘ sborníku (str. 7), nabývá také literární historie konečně pevné základny a svéprávné autonomie, jak po ní toužili nejlepší čeští literární dějepisci, kdykoli si uvědomovali od konce minulého století nezbytnou potřebu pevné base literární historie jako samostatné vědy. V úvodní obsáhlé kapitole, jež zaujímá plnou třetinu celé Vodičkovy práce, podává autor zhuštěný „Historický přehled literárního dějepisectví“ od počátku literární historie přes její rozkvět za romantismu, nové plodné podněty v období positivismu a přes protipositivistickou orientaci duchovědnou až po formalismus, fenomenologii a strukturalismus. Vodička správně úvodem zdůrazňuje, že dějiny literárně historického bádání ozřejmují nejlépe a nejnázorněji vývoj literárně historické problematiky. O ni jde autorovi především, a nikoli o to, aby vyjmenoval všecky cizí významnější literární theoretiky, jak výslovně poznamenává (srov. str. 309 a n.). Také z ideových směrů si všímá zvláště těch, které mají výraznější vztah k českému badatelskému úsilí.[*] Mohl-li se Vodička v prvních dvou oddílech této úvodní historické kapitoly opřít celkem o značnou odbornou literaturu, jejíž seznam připojuje v závěrečné bibliografické poznámce, obraz novějšího vývoje od reakce proti positivismu je z největší části v této pregnantní zkratce jeho vlastnictvím a vítaně navazuje tam, kde se končily svého času výklady Novákovy Kritiky literární. Vzhledem k celkovému zaměření své studie Vodička dobře upozorňuje, jak znakový charakter literárního díla cítil už Hennequin (str. 319) a jak v některých thesích Brunetièrových lze spatřovat předzvěst strukturalismu (str. 320). Je ovšem otázka, pokud lze přiřazovat oba tyto francouzské myslitele k positivistickému období literární historie, zejména máme-li [203]na mysli Brunetièrův okázalý odklon od positivismu a jeho sympatie s novoidealismem. Z ostatních vedoucích zjevů zasloužil většího zdůraznění B. Croce (str. 332) jak pro svůj přímý kladný vliv na české pracovníky minulé generace, tak nepřímo ve srovnání se strukturalismem. Jednotnější postup mohl autor zachovat také v psaní křestních jmen: někdy je uvádí v plném znění, jinde zkratkou, někde je vynechává vůbec. V celku je však tato kapitola velmi dobrým historickým úvodem do vlastní literárně historické problematiky, jak je ji třeba řešit s hlediska strukturní poetiky.

Vlastní těžisko Vodičkovy studie je však v pěti kapitolách dalších, které poprvé soustavně naznačují úkoly literárního dějepisu, má-li být skutečně dějinami literatury, t. j. slovesného umění, a nikoli také historií nejrůznějších jevů jiných, mimoliterárních. Felix Vodička tu přesně vymezil vlastní předmět literárně historického bádání a odlišil jej od jevů vedlejších a průvodních. Objasnil podstatu literární historie a jejích zájmů, stanoviv „východisko a předmět literární historie“ (kap. II). Dobře vystihl, jaký je poměr literární historie k literární theorii (poetice), s níž dohromady tvoří literární vědu, a vyznačil její vztah k filosofii, estetice, linguistice, k psychologii, sociologii a k vědám historickým. V ústředí zájmu literárního historika je vývoj literární struktury, o níž pojednává kapitola III.: definuje strukturu a její vývoj, odhaluje imanentní příčiny vývojové, podává teleologický výklad strukturních celků, nadhazuje soubor otázek při analyse literárních děl a objasňuje vývojové tendence a vývojovou hodnotu slovesných výtvorů. V další kapitole autor plodně upozorňuje na důležité otázky genetické, pokud mají význam pro výklad literárního díla a jeho vztah ke skutečnosti (historie textu, prameny díla, literární vlivy, látkoslovné studium, život básníkův jako pramen literární tvorby, dobové prameny díla a polaritní vztah mezi dílem a skutečností). Jestliže doposud mohl autor uvádět v literárně historický systém povětšině naukovou žeň Mukařovského a přehodnocovat jejími výtěžky jednotlivé problémy, jež si literární historie kladla doposud z jiných zorných polí, přináší Vodička v páté kapitole (o dějinách ohlasu literárních děl) jako novinku literárního dějepisu už také mnoho ze svých vlastních myšlenek: na Mukařovském ovšem závisí jeho výklad literární normy a rekonstrukce hierarchie hodnot v literatuře daného časového okruhu. Ale jádro kapitoly, Ohlas literárních děl a jejich konkretisace, je vlastním přínosem Vodičkovým do soustavy literárního dějepisu a historikům slovesnosti se tu dostává pevné základny pro nový druh badatelské práce. Tu je také charakterisován význam literární kritiky nejenom jako nositelky časově platných literárních norem, nýbrž i jako spolehlivého zrcadla nejrůznějších konkretisací estetického objektu. Náležité místo je také vykázáno působivosti slovesných děl uvnitř literatury a v ostatním životě společenském. Vyvrcholením Vodičkovy studie je závěrečná kapitola (VI.), promlouvající o literárně historických celcích. Když si autor v předchozích analytických kapitolách připravil půdu, objasniv nejdůležitější pojmy, problémy a úkoly, podává nakonec synthetický obraz, jak by asi měly vypadat literární dějiny, pojaté opravdu literárně, t. j. s hlediska vývoje literárních tvarů. Přirozeným a základním slovesným celkem je ovšem jednotlivé dílo. Dílo je historickou skutečností, jehož historičnost je dána souvislostmi s ostatními literárními jevy. Ale základním problémem vědecké historie literatury je otázka definice jednotlivých období, do nichž každé dílo nějak zapadá. Vodička věnuje mnoho důvtipu otázce literární periodisace a ukazuje, jak lze jednotlivá období literárně historicky charakterisovat. Dovedeme-li blíže určit literární periodu, charakteristika ostatních celků už není tak nesnadná a probíhá analogicky. Od jednotlivého díla, zasazeného do vývoje daného období, přechází Vodička k problematice autora jako svérázné literárně dějinné struktury a odtud k vyšším pojmům národní literatury i nadnárodních celků a mezinárodních vztahů literárních.

Jak je z obsáhlého a nadmíru zhuštěného nárysu Vodičkova patrno, nevyhýbá se ani strukturní literární historie žádné z literárně vědných otázek, jež byly dosavadními badateli nadhozeny a řešeny. Naopak, problematiku literární historie ještě rozšiřuje, prohlubuje [204]a rozmnožuje. Do středu badatelské pozornosti staví však literaturu samu, t. j. dílo a vývoj slovesného tvoření, a všecko ostatní odkazuje jako pomocné nauky na okraj literární historie. Felix Vodička vyložil všecky stěžejní problémy svého oboru z centrálního východiska vývoje slovesných tvarů a vložil tak hned do prvního svazku „Čtení o jazyce a poesii“ příspěvek, který je významným článkem ve vývojovém řetězci metodologických úvah o dějinách slovesnosti. Vodičkovy výklady jsou psány vesměs pozorně, střízlivě a jasně, i když nezasvěcený čtenář z nich nemůže mít plný užitek pro jejich odbornou hutnost a stručnost. Popularisace jejich vývodů by si vyžádala díla nejméně trojnásobného rozsahu. Pro toho, kdo přijímá s Vodičkou noetickou základnu strukturalismu, není v jeho práci vážnějších kritických námitek. Tu a tam by snad bylo možno volit ještě jasnější a výraznější formulaci (tak hned při definici struktury, str. 345, 346). Jednoznačnější srozumitelnosti by přispělo, kdyby autor důsledněji vyznačoval, kde má na mysli strukturu jednotlivého díla a kde mluví o struktuře vyvíjející se řady. Při výkladu analysy literárních děl (str. 350 a n.) by neškodilo rozvést podrobněji úkoly strukturního rozboru „díla — věci“, i když tu jde právě o nejznámější otázky, vyložené a propracované v „Kapitolách z české poetiky“ J. Mukařovského. Podrobnější zmínky zasluhují zejména thematické složky díla, jež jsou obšírněji připomenuty teprve při genesi literárních děl (ve výkladu o látkoslovném studiu). Z drobností: Vodičkovu výkladu o změnách estetické účinnosti díla v různých dobách (str. 382) by prospěl poukaz na znakovou povahu literárního díla. Při charakteristice literárních období (str. 390, 391) chybí připomínka, že jednotlivá období se prolínají nejenom v přechodných stadiích, ale že vždycky vedle sebe existuje několik estetických norem: vedle dominanty vládnoucího období pozůstatky starších period a předzvěsti nových vývojových tendencí. Tvrdí-li V., že „pochopit místo autorovo ve vývoji literárním se jeví neustále hlavním cílem lit. hist. studia“ (str. 394), rozumí se ovšem, že tu jde o hlavní úkol v problematice autora. Prohloubení si zasluhují závěrečné výklady o nadnárodních celcích a o srovnávací literatuře (str. 398, 399). Ale to všecko jsou drobnosti, jež nic nemění na celkové hodnotě pečlivé a obzíravé práce Vodičkovy: ta je naprosto kladná a české literární dějiny se k ní budou muset vracet znova a znova.

 

Po mnoha stránkách je docela jiného rázu studie Jiřího Veltruského Drama jako básnické dílo. Mladičký badatel prokázal už jednou čtenářům Slova a slovesnosti svůj žhavý zájem o drama a divadlo (srov. Dramatický text jako součást divadla, Sl. a sl. 7, 1941, str. 132 a n.). Svým příspěvkem do „Čtení o jazyce a poesii“ se podjímá nemalého úkolu: chce vyložit drama jako básnické dílo a vytvořit si tak základnu pro další zkoumání podstaty básnických druhů vůbec, lyriky, epiky a dramatu. Autor nepřichází k své práci nepřipraven. Láska k literatuře, doložená jak četnými vhodnými ukázkami z dramat českých a světových, tak rozsáhlou odbornou průpravou a sčetlostí, sahající od Aristotela přes Lessinga, Hegela a Zimmermanna až po Zicha a Mukařovského, pojí se u něho rovnomocně s myslitelskou zálibou pronikat vždy k jádru věci. Je-li možno mladému theoretikovi něco zásadně vytknout, tedy je to prozatím jeho důsledný sklon k čistému theoretisování, jež se ve svém jednostranném zaměření málo stará o to, budou-li jeho vývodům rozumět širší vrstvy neodborného čtenářstva. Veltruský slouží s mladou horlivostí odvážného experimentátora a přesvědčeného dialektika čisté vědě, ponechávaje prozatím jiným, aby vyvodili z výtěžků jeho poznání důsledky pro praxi. Náš vědecký život nepochybně potřebuje i v oblasti literárně estetického bádání ryzích theoretiků, kteří jsou kvasem dalšího vývoje. A není pochyby, že i Jiří Veltruský dovede časem najít způsob, jak přiblížit své učení širší veřejnosti populárnějšími výklady. Rozprava o dramatě jako básnickém díle nás uvádí do středu myšlenkového varu, přinášejíc vedle nesporných kladů tu a tam ještě leccos, co se neobejde bez diskuse.

Na plných sto stránkách (str. 401—502) rozpřádá Veltruský do detailů své these o dra[205]matě jako samobytném útvaru básnickém. Proti těm, kteří rádi zapomínali při výkladech dramatu na jeho souvislost s divadlem, zdůrazňovali estetikové předchozích generací, že drama je něco jiného než pouhé básnictví, ano že je pouhým slovesným libretem k vlastní divadelní hře. Tato zásada sice mnohé stránky dramatu plodně osvětlila, ale upadla do zřejmé jednostrannosti. Vytrhla drama z básnictví a vedla k přehlížení styků, jež může mít divadlo s ostatními základními druhy básnictví: s lyrikou a s epikou. Především však vysunula z badatelova zorného pole antinomii dramatu, jež je stejně básnickým druhem, jako textem pro divadlo. Veltruský se vrací k pojetí dramatu jako útvaru básnického. Úvodem se zamýšlí nad problémem básnických druhů, jejichž nadčasovou strukturu vidí správně nikoli v jejím neproměnlivém trvání, nýbrž v různých obměnách týchž složek. Také drama je mu druhem integrálně básnickým, jež může být jako každý slovesný výtvor plně realisováno už pouhým nehlasitým čtením, bez potřeby divadelní inscenace. K divadlu, jež je jiným, samostatným uměním, má drama ovšem úzký vztah a obě umění na sebe vzájemně působí. Podstatu dramatu osvětluje Veltruský podle metody rekonstrukce sémantického gesta: také konfrontací jednotlivých složek v básnickém druhu lze dospět k charakteristice druhové struktury a tato cesta je za daných poměrů schůdnější. V sedmi pevně stavěných kapitolách podává potom autor výklad jazykové i thematické stránky dramatu, aby v závěrečných poznámkách poslední (8.) kapitoly naznačil filosofický aspekt druhového rozlišení básnictví. Jeho studie má tak na zřeteli stále dvojí cíl: postihnout charakteristické vlastnosti dramatu a zároveň vytknout základní směrnice pro diferenciální charakteristiku všech tří básnických druhů.

Není tu možno sledovat dopodrobna jemné výklady Veltruského a upozorňovat na každém kroku, kolik nových postřehů jeho studie přináší. Bedlivý čtenář neodejde od jeho úvahy bez hojného a trvalého užitku. Vycházeje z Mukařovského studií o dialogu (Kapitoly I, str. 143 a n.), zkoumá autor základní vlastnosti dramatického dialogu, jenž je strukturní podstatou dramatu a má své specifické ustrojení, odlišné od dialogu obyčejného. Velmi bystře je vyloženo pojmenování v dramatickém dialogu se složitou hrou významových přesunů mezi jednotlivými kontexty všech účastníků. Problematice kontextů jsou věnovány dvě hutné kapitoly (3. a 4.): vede-li přirozená konkurence jednotlivých kontextů k nedostatku významového sjednocení dialogu, určuje v něm básník situaci zvláštními prostředky (popisem, vyprávěním, jazykovým odstíněním) a zejména epickými poznámkami, zasazenými mimo dialog, většinou mezi jednotlivé repliky. Hlavní funkcí těchto poznámek je sjednocovat dialog významově, a je zásluhou Veltruského, že objevně ukazuje na jejich strukturní příslušnost k podstatě výstavby dramatu jako básnického díla, zatím co je starší estetikové podceňovali a nedocenili. Monologický ráz poznámek vede autora k obsáhlé úvaze o monologických prvcích v dramatě vůbec (některé přímé řeči, zprávy poslů a hlasatelů), při čemž vychází najevo, že i dramatický monolog bývá většinou skrytým dialogem, kdežto v epice mívá i dialog charakter monologický. Zabýval-li se autor doposud jazykovým rozborem dramatu, ve dvou předposledních kapitolách vykládá thematickou stránku dramatu analysou podstaty dramatické osoby a dramatického děje. Složitou otázku dramatické osoby objasňuje výkladem subjektu v básnictví monologickém a dialogickém. V dramatě se subjekt rozpadá v tolik subjektů dílčích, kolik je kontextů súčastněných osob, ale přitom jsou všecky tyto jednotlivé kontexty spojeny ústředním subjektem „básníka“. Protikladné napětí, které z toho vzniká, je specificky dramatickým aspektem antinomie významové statiky a dynamiky. Každá dramatická osoba jedná zdánlivě spontánně podle své povahy, ale zároveň je určena a omezena jednotným plánem ústředního subjektu. Dramatický děj skládají jednotlivé situace, výstupy a dějství. Na rozdíl od lineárního děje epického rozvíjí se děj v dramatě stupňovitě a je na začátku i na konci jasně ohraničen. Proti epice je soustředěnější i abstraktnější a má vlastní dynamiku, nezávislou na jazykovém projevu. Dramatický čas je synthesou času přítomného a minulého, stejně [206]jako drama, básnictví dialogu nebo jednání, namnoze spojuje vlastnosti básnictví epického a lyrického. Obě složky dramatu, jazyk i děj, jsou tu nerozlučně spjaty v protiklad. Závěrečným výhledem na druhové rozlišení básnictví dospívá autor v poslední kapitole k přesvědčení, že rozdíl mezi básnickými druhy (dramatem a epikou) odpovídá dvěma základním lidským schopnostem a činnostem — jednání a myšlení.

Vývody Jiřího Veltruského jsou v podstatě správné a jako celek mohou být přijaty bez námitky. Jeho stěžejní myšlenku, pojímající drama jako samostatný a svéprávný druh básnický, podepírá několik tisíciletí literární tradice, kdy od rozkvětu antického dramatu bylo drama vždycky pokládáno za součást literatury. Je tedy nejenom možno, ale i nutno přistupovat vždy znova a znova k výkladům dramatu metodami literárně vědnými, jak to učinil právě Veltruský. Ale vedle toho je třeba neustále také pamatovat, že dramatický text má už při svém vzniku zvláštní poslání. Chce být realisován nejenom četbou nebo poslechem jako epika nebo lyrika, nýbrž také na divadle „jako součást divadla“, jak ví velmi dobře Veltruský. T. zv. „knižní dramata“, která se předem vzdávají myšlenky na možnost inscenace, jsou výjimkou, potvrzující sice literární podstatu každého dramatu, ale nijak nevyvracející vlastní úkol dramatického slovesného výtvoru. Fakt, že téměř každé drama má ctižádost dostat se také na divadelní scénu, kde je očekává teprve „skutečný“ život, určuje celou strukturu dramatu a vtiskuje jeho stavbě osobitý ráz. Se zřetelem k divadelní scéně je voleno dějiště dramatu, a podobně jako je na inscenaci divadelního představení vázán dramatický čas, řídí se ohledem na technické možnosti jeviště dramatický prostor, dějiště. V témže sv. „Čtení o jazyce a poesii“ ukázal J. Vachek, jak se projevuje rozdíl mezi jazykem mluveným a psaným také v celé výstavbě konkretního jazykového projevu (str. 239 a n.). Stejně je tomu i u dramatu, jehož výstavba se pravidelně řídí zřetelem na strukturu divadla, jak ostatně uvádí i sám autor (str. 407). Veltruský tedy nechce násilně isolovat básnickou strukturu dramatu od složek při jeho inscenaci (str. 406). To by byla podobná krajnost, jaké se dopouštěla starší estetika, když naopak pochybovala o básnické podstatě dramatu, jsouc ochotna pokládat je za pouhou textovou složku divadla a za libreto, s nímž může divadelník nakládat podle libosti. Za zvláštní zmínku by tu stálo nové drama rozhlasové, které má své zákony a hledá teprve nové cesty výstavby podle změněných možností realisačních prostředků u herců i posluchačů.

Z vážnějších kritických poznámek bych chtěl uvést aspoň toto: Tvrdí-li Veltruský, že „všechny thematické prvky (básnického díla) vyrůstají ze stránky jazykové“ (str. 486), nelze tím rozumět jednostrannou závislost thematických jednotek na jazyku, nýbrž opět vzájemný polaritní vztah a napětí: není možno realisovat v literatuře žádné thema bez jazykových prostředků, ale není ani jazykového projevu bez thematu. V tom smyslu je třeba upravit i výklady další (str. 487). Jazyk i thema jsou partneři rovnocenní, hrající stejnou úlohu „nerozlučným protikladným sepětím obou složek“ také v dramatu (str. 498). Shodně se Zichem přijímá Veltruský pro nejnižší jednotku dramatického děje označení „situace“ a dobře ji odlišuje od situace mimojazykové (str. 487 a n.). Abychom se uvarovali všech možných záměn a nedorozumění, nebylo by vhodné nazývat tuto nejnižší jednotku děje „dramatickou situací“ (podle citátu ze Zicha, str. 489, 6. řádek shora) nebo „dějovou situací“ (označení Veltruského, tamtéž, 10. řádek shora)? V metodologických výkladech Úvodu (str. 408 a n.) užívá autor s úspěchem pojmu „sémantického gesta“, jak je určil Mukařovský v „Genetice smyslu v Máchově poesii“, (Torso a tajemství Máchova díla 1938, str. 13 a n.). Veltruský výslovně zdůrazňuje, že sémantické gesto „spočívá v podstatě ve vyhledávání toho, co je společné různým dílům téhož básníka“ (str. 409). Sémantické gesto se však uplatňuje i v každém díle jednotlivém a lze ho i tu dobře použít při výkladech.

Přes tyto drobné výhrady je nutno označit studii Jiřího Veltruského za znamenitý příspěvek z nové české poetiky. Zapojuje drama jako slovesný útvar znovu do těsné souvislosti s ostatní slovesnou tvorbou a šťastně vymezuje jeho poměr k lyrice a epice.

Slovo a slovesnost, ročník 9 (1943), číslo 4, s. 201-206

Předchozí Vladimír Kyas: Jazykové rozdíly Nového Zákona v překladě Blahoslavově a v bibli Kralické z r. 1593 (K 350. výročí dokončení šestidílné bible Kralické)

Následující Josef Vachek: Příspěvek linguistiky k zjišťování akustičnosti uzavřených prostorů