Jazykový materiál český a jeho výklad v pracích právního historika

Alois Jedlička

[Chronicles]

(pdf)

-

Spoluprací právníka, historika a filologa chce řešiti naléhavé problémy právní minulosti české Václav Vaněček. Volá po ní a ve svých pracích ji uplatňuje. Filologa nezaujmou však v jeho časopiseckých a sborníkových pracích z nedávné doby[1] jen aplikace a interpretace jazykového materiálu, nýbrž i obecně kulturní dosah jeho novotářských výhledů na nejstarší fáze vnitřní organisace Čech a Moravy, jeho odvážné stanovení poměru a vzájemné závislosti právních památek 14. století (Maiestas Carolina, Ordo iudicii terrae, Řád práva zemského) i zjištění funkce Statut Konrádových v českých právních dějinách a pokus o rekonstrukci jejich původního znění. Všechny tyto práce vynikají důkladným zvládnutím literatury problému, smělými konstrukcemi, jež nově osvětlují fakta v širokých souvislostech i přihlížením k časové hodnotě a příslušnosti jevů. Linguistovi není však dobře možno posouditi nosnost názorů v otázkách historicky právních a soudních, jež se namnoze stavějí proti názorům dosud běžně přijímaným.

Vnitřní organisace Čech a Moravy v době přemyslovské je určována postupně třemi organisačními principy, jejichž problematikou se Vaněček zabývá. Pro 13. stol. je rozhodující otázka pozemkové vrchnosti, pro 11.—12. stol. t. zv. hradské zřízení se soustavou hradských správců na knížecích hradech a konečně pro století 9.—10. problém t. zv. kmenů. Pojem kmenů, pro něž nenachází bezpečný historický podklad ani v doložených jménech Děčanů, Lemuzů, Lučanů, Doudlebů a j., nahrazuje Vaněček pojmem družin a družinových knížetství, organisovaných silnými jednotlivci.

Spíše je snad možno přisvědčiti názorům o pořadí starých právních památek českých a pokusu o jejich datování: Maiestas Carolina je podle toho částečně předlohou latinskému „Ordo“, z kterého opět vychází český ,,Řád“, který je sotva starší než z poslední čtvrti 14. století.[2] Tu by se Vaněčkův názor o pozdnějším původu ,,Řádu“, než se dosud soudilo, dobře shodl s míněním linguistů, kteří upozorňují na jeho nezvykle vyspělý jazyk a obratnou stavbu výkladů.[3] Vaněček sám přibírá jazykový materiál k podepření svých thesí a ukazuje na př. na dekadentní terminologii, jíž je užito při instituci „vdání“, kde český „Řád“ mluví o „vydání“, na termín „hofmistr“ a j.

Hlavní zájem linguistův však směřuje k jazykovým a terminologickým otázkám, jichž nalézáme v každé práci množství. V celku můžeme říci, že se Vaněček při užití jazykového materiálu a při přejetí některých názorů nespokojuje postojem pasivním, nýbrž že aktivně zasahuje podněty i do řešení problémů filologických. V poznámkových výkladech studie o vnitřní organisaci Čech a Moravy mluví na př. o zobecnění titulu družinových náčelníků „kněz“ pro křesťanské duchovní, podporuje názor, že „lech“ původně označoval vůdcovskou hodnost u Čechů a váží výkladové možnosti jména „Čech“ v souvislosti se svou theorií družin.[4] Soustavněji se zabírá do jazykových souvislostí v kapitole o domácí („lidové“) terminologii administrativní, jež se týká hodností, úřadů a vůbec postavení v knížecí službě a ve společenském rozvrstvení Čech a Moravy, správních obvodů a sídel a p. Etymologického rázu jsou výklady o termínech „kmet“, „pán“ (resp. „župan“) se stálým přihlédáním k významům, v nichž se objevují v českém středověku. Veden těmito zřeteli významovými, přiklání se Vaněček k výkladu van Wijkovu, že je ,,kmet“ slovo všeslovanské a odmítá naopak Hujerův výklad slova „pán“, pro něž přijímá Brücknerovo přímé spojení [216]se slovem „župan“, doplněné poznatkem Mikkolovým.

Starou terminologii soudní zachycují bohemika latinských Statut Konrádových (hrdost, kyj, nárok, nestojte, pomocné, póhončie, póvod, slubní súd, sok, svod, vřez, výboj; druh). Vaněček se obšírněji zabývá termíny slubní súd, nestojte a nárok. K jeho výkladu, formulovanému linguisticky tak, že „slubní súd“ bylo řízení založené na slibech, při čemž „slib“ byl prostě slib stran podříditi se rozhodčímu výroku, uvádím souhlasný záznam Zubatého v jeho rukopisném materiále[5]: „sľubnie řěč, sľubní súd by mohly míti jména také odtud, že strany slibovaly podrobiti se výroku ubrmanů.“ Při „nestojte“ soudí Vaněček, že je to forma původní a ne vzniklá z „nastojte“ a že má význam výzvy „běžte“, vyjádřené ovšem negativně.

Výklady Vaněčkovy, podložené hlavně souvislostmi historickoprávními, vzbudí jistě také pozornost jazykovědců. Nebudou přijaty vždy se souhlasem; ale jejich podněty jsou plodné a pro badatele o historii slov velmi cenné. Pro úplnost uvádím ještě v této souvislosti obecně přístupné a s hlediska filologického psané pojednání Vaněčkovo „Historické záhady našeho právnického názvosloví“ (Naše řeč 26, 1942, str. 130—142).

Slovo a slovesnost, volume 9 (1943), number 4, pp. 215-216

Previous Josef Vachek: Příspěvek linguistiky k zjišťování akustičnosti uzavřených prostorů

Next Bohumil Trnka: Acta linguistica