Kniha o slohové výstavbě umělecké prózy

Karel Horálek

[Rozhledy]

(pdf)

Книга о стилистической структуре художественной прозы / Un livre sur l’art du style en prose

Na začátku tohoto roku vyšla u nás stylistická monografie L. Doležela,[1] která vzbuzuje živý zájem. Práce je věnována jen některým speciálním otázkám stylistické výstavby uměleckého textu slovesného (nikoli konkrétních literárních děl). Jde tu především o charakteristi[278]ku základních způsobů výstavby epické prózy, o poměr mezi tzv. řečí autorskou (Doležel užívá výrazu „pásmo vypravěče“) a přímých řečí postav („pásma postav“). Ukazuje se, že moderní próza využívá v rozsáhlé míře různých útvarů přechodných a vyznačuje se stíráním ostrého rozlišení mezi pásmem vypravěče a pásmem postav. Doleželovi se podařilo dobře ukázat charakteristické znaky základních přechodných útvarů moderní epiky, nevlastní přímou řeč, polopřímou řeč a řeč smíšenou. Charakterizuje také dobře zvláštnosti tzv. vnitřního monologu. Ukazuje přitom, jak dosavadnímu bádání znemožňovala nesprávná teorie umělecké tvorby správné postižení těchto útvarů. Nejvíce pokročili ve zkoumání těchto stylistických prostředků někteří teoretikové sovětští; na ty Doleželova práce navazuje, ale vede si přitom značně samostatně.

Aby ukázal, že jde o zvláštnosti moderní české prózy, nepodává L. Doležel charakteristiku celého vývojového postupu, ale volí cestu historicko-konfrontační. Staví proti sobě klasický typ české prózy epické (jako příklad volí díla Boženy Němcové) a typ moderní (ukazuje jeho zvláštnosti na dílech Ivana Olbrachta, Karla Čapka, Marie Majerové, Marie Pujmanové, Jarmily Glazarové, Václava Řezáče, Jana Otčenáška aj.). Proti užití konfrontačního postupu nelze nic zásadního namítat, je však třeba pamatovat na to, že podrobnější historickou analýzou možno ukázat existenci „moderních“ epických prostředků již v dobách dřívějších (aspoň některých z nich). Pravda ovšem je, že jsou tyto prostředky v moderní próze daleko častější než dříve, kdy nebyly znaky charakteristickými, a některé se zde také skutečně vyskytují poprvé.

Doležel právem zdůrazňuje exaktnost svého popisu charakteristických znaků moderní i klasické české prózy a naskýtá se otázka, čemu vděčí za přesnost svého pracovního postupu. Myslím, že dosáhl značného stupně přesnosti především proto, že volil cestu rozboru čistě lingvistického, že nechává téměř úplně stranou problematiku literárněhistorickou a estetickou. Nezabývá se proto také např. důležitou otázkou, v jakém poměru je užití popisovaných stylistických prostředků k světovému názoru příslušných autorů, k jejich politickému postoji nebo k ideologické orientaci celých spisovatelských generací.

Je samozřejmé, že i tyto důležité otázky je třeba řešit, a zde má své místo spolupráce lingvistů a literárních vědců. Ideálem by bylo, aby obojí problematiku zvládla jedna osoba, ale není možné stavět to jako nutný požadavek. Pokud jde o obecnou problematiku vztahu mezi ideologií autora (doby atd.) a stylistickou výstavbou textu, udělala po této stránce mnoho sovětská věda, u nás pak zvláště akademik J. Mukařovský. Již dnes je možno říci, že různé stylistické prostředky nejsou na autorově ideologii závislé stejně těsně. Souvislost je nejlépe vidět na prostředcích pojmenovávacích; to platí ostatně pro každý jazykový projev, nejen literárně umělecký. Mluví-li někdo o papeži jako o „svatém otci“, dává tím zajisté svou ideologii jasně najevo.

Ale v umělecké próze je i po této stránce situace značně složitá. Tzv. autorský subjekt je něco jiného než autor. Doležel právem doporučuje užívat označení „vypravěč“, ještě lépe by bylo užívat označení „postava vypravěče“. V epice je běžné stylizovat příběhy ve formě vyprávění s fingovaným subjektem vypravěče, charakterizované často zřetelně stylistickými prostředky (srov. tzv. skaz). Tímto fingovaným subjektem vypravěče bývá nejčastěji některá ze zobrazovaných a jednajících osob, jež pak mluví v první osobě. Zvláštním případem prózy tohoto typu je epika v dopisech. Zde je již podobná situace jako v dramatě.

Není pochyby o tom, že také v takových případech se projevuje ideologie autora ve způsobu vyprávění a v užití stylistických prostředků. Ale zde je situace podstatně jiná než tam, kde autor v pásmu vypravěče mluví jasně za sebe a přímo zobrazovaný děj a postavy ideologicky komentuje. Existují také zastřené formy vyprávění s fingovaným subjektem vypravěče, které čtenáře ponechávají v nejistotě, mluví-li v pásmu vypravěče sám autor anebo subjekt fingovaný.

Je škoda, že se L. Doležel k této problematice nedostal. Sám jsem na ni narazil při konfrontaci uměleckého stylu Vladislava Vančury a Marie Pujmanové a chystám o tom podrob[279]nější studii. Zastávám zatím názor, že každá výraznější stylizace pásma vypravěče vyvolává dojem vyprávění s fingovaným subjektem vypravěče, ovšem v různé míře a v různé podobě.

Pokud jde o stylistické prostředky, kterými se obírá Doleželova kniha, zdá se mi nepochybné, že jsou v poměru k spisovatelově ideologii téměř irelevantní. Polopřímé a nevlastní přímé řeči i vnitřního monologu může užívat stejně spisovatel orientovaný marxisticky jako katolicky. Nebylo by nesnadné doložit to příklady z naší i světové literatury. Průkopníky uměleckých postupů, které jsou charakteristické pro moderní českou prózu, byli ve světové literatuře autoři spíše reakční než pokrokoví, pokud jde o jejich politickou orientaci. Snad by se ukázalo více jednoty v tom, čemu se říká noetický postoj ke skutečnosti — v této věci odkazuji na zásadní studii J. Mukařovského.[2]

Průkopnický ráz Doleželovy knihy s sebou nese, že je zde ještě nejedna formulace neúplná, prozatímní nebo i sporná. Bude např. třeba doplnit a prohloubit slohovou charakteristiku tzv. klasické epiky. Doležel říká, že její pásmo charakterizuje mimo jiné jedna mluvnická osoba (třetí) a jeden slovesný čas (minulý), ale úplně jiná situace je u vyprávění v první osobě (Ich-Erzählung), jež je i v klasické epice běžné (patří sem např. i některé povídky Nerudovy, ze světové literatury Robinson Crusoe aj.) a vyskytuje se i u B. Němcové.

Svému rozboru základních stylistických prostředků moderní prózy předeslal Doležel závažný výklad o tom, co je to styl (obzvláště styl umělecký), výklad o postavení stylistiky a o jejím poměru k jazykovědě a k literární vědě. Správně zde zdůrazňuje oprávněnost lingvistického zaměření stylistických rozborů vedle rozborů orientovaných literárně esteticky. Nelze však pochybovat o tom, že stylistika literárně estetická má u uměleckých textů hlavní slovo, stylistický rozbor popisně lingvistický má ráz průpravný, tvoří základ či východisko pro rozbor literárněvědný. Své oprávnění má ovšem lingvistická stylistika i tam, kde jde o prosté zjišťování a popis stylistických prostředků bez zřetele k jejich konkrétnímu funkčnímu využití.

Také v teoretickém úvodě Doleželově jsou některá místa sporná, místy je možno mluvit o prozatímní formulaci, což je dáno do značné míry dnešním stavem celé jazykovědy. Doleželovi se např. v plné míře nepodařilo zamýšlené zpřesnění teorie promluvy, jež má pro stylistiku základní důležitost. O oprávněnosti rozlišování mezi jazykem a promluvou (a ani o průkopnickém významu zásadní teorie de Saussurovy, i když nutně potřebuje zpřesnění) není však třeba pochybovat; to ukazuje jasně celá moderní teorie informací, kterou si nelze bez rozlišování kódu a textu ani představit.

Je třeba pamatovat také na to, že vztah mezi promluvou (jazykovým děním) a jazykem (systémem dorozumívacích prostředků) je dialektický. Jazyk je možno chápat jako soubor pravidel, kterými se řídí mluvení (užívání jazykových prostředků). Do jazyka patří svým způsobem i prostředky stylistické (např. přímá a polopřímá řeč, zásoba obrazných vyjádření atd.), je proto třeba rozeznávat stylistiku jazyka a stylistiku textů (promluv).

Vcelku je Doleželova kniha záslužnou publikací, která má význam nejen pro teorii stylistiky a literatury, ale i pro praxi (školskou, překladatelskou apod.).[3] Očekáváme, že autor bude v práci na tomto úseku pokračovat.

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 4, s. 277-279

Předchozí Miloš Dokulil: K diskusi o zásadách našeho pravopisu

Následující Karel Hausenblas, Slavomír Utěšený: Studie ze slovanské jazykovědy (Sborník věnovaný akad. Fr. Trávníčkovi)