Strukturalismus a poststrukturalismus

Oldřich Leška

[Rozhledy]

(pdf)

Структурализм и постструктурализм / Structuralism and post-structuralism

Zdá se, že výraz strukturalismus zavedl do povědomí a úzu v české podobě Roman Jakobson, když podával v týdeníku Čin (30. října 1929) zprávu o 1. slavistickém sjezdu v Praze, k jehož příležitosti vyšly v prvním svazku Travaux du Cercle linguistique de Prague Teze Pražského lingvistického kroužku. Strukturalismus podle Jakobsona ztělesňuje vedoucí myšlenku moderní vědy vůbec, podle níž kterýkoli soubor jevů se zkoumá nikoli jako pouhá aglomerace, nýbrž jako strukturní celek s tím, abychom odhalili jeho vnitřní – ať statické nebo vývojové – zákonitosti. Cílem vědeckého zájmu není již vnější stimul, nýbrž vnitřní předpoklady vývoje. Mechanická koncepce procesů uvolňuje místo otázce po jejich funkcích; proto imanentní strukturní úvahy o jazyce a literatuře musely zaujmout významné postavení v jednání pražského slavistického sjezdu.

Tímto jsme si ve zkratce zřejmě dostatečně jasně řekli, co se výrazem strukturalismus v jeho počátcích rozumělo a také dodnes rozumí. Neznamená to samozřejmě, že obsah [195]strukturního zkoumání byl ve všech jeho střediscích stejný. Nezáleží nám však na tom, čím se jednotlivé proudy lišily, a to již proto, že i pro jejich představitele byly rozdíly méně důležité než shody. Pro další výklad je důležité si připomenout, že strukturální hnutí nepokrývalo ve svých počátcích zdaleka celou mapu meziválečného vědeckého světa; již proto se někdy dodává pro vytčení právě meziválečné vývojové fáze zpřesňující určení „klasický (strukturalismus)“.

Dnes víme dobře, že de Saussurův Kurs nepřišel jako zjevení nové lingvistické pravdy, nečekalo se na něj a jím strukturní přemýšlení nezačíná. Jaké prameny, potůčky a stružky se v něm spojují, jsou otázky historiografické, které můžeme ponechat stranou. Na čtení de Saussura nás musí zajímat, jak se četl; mohl se totiž číst nejméně dvojím způsobem. Jednak se v něm mohla hledat artikulovaná představa nového rozvrhu a uspořádání lingvistiky, a pak se samozřejmě mohlo např. posuzovateli zdát, že zdaleka všechny otázky nevyřešil. Jednak se Kurs mohl číst jako práce z filozofie jazyka, a tedy v jiných souvislostech než (jen) lingvistických. Jako zcela přirozené lze očekávat, že se zpočátku v jazykovědných kruzích četl především prvním způsobem, a to i tam, kde bylo možné předpokládat otevřenost novým tendencím a proudům, snahu o dobré porozumění (nezapomínejme, že mezi prvními ohlasy na Kurs nechyběly ani takové, které v knize – mimo jednotlivé dobré postřehy – shledávaly mnoho diletantského). I při takovém „lingvistickém“ čtení měl de Saussurův výklad – jako poměrně velmi ucelený – velký význam jako medium i pozadí pro veškeré dění v okruhu klasického strukturalismu.

V době poválečné se výrazů klasický strukturalismus, klasická jazykověda začíná užívat také poloeufemisticky, aby se toto snažení odstínilo od směrů, které usilují o formalizaci; v očích jejich představitelů teprve formalismy mohou jazykovědě dodat statutu vědeckého. Důležité je to, že se v té době dostává de Saussurovi nového čtenářského okruhu, který ho začíná číst nově; začíná se číst jako práce z filozofie jazyka, a tak se i jeho vznikové souvislosti (vznikový kontext) vidí jinak. Do popředí se tedy dostávají souvislosti s filozofickým přemýšlením, buď nezřetelné, nebo zasuté. Z tohoto hlediska se také rozebírá to, co přinesl meziválečný strukturalismus, jemuž zacláněly ve výhledu mimo jiné i úspěchy, které slavil a které nedopřávaly času k sebereflexi.

Výsledky kritického rozboru de Saussurova přínosu, přímé i nepřímé inspirace jeho idejemi se uplatnily především tam, kde se opožděné seznamování s klasickým strukturalismem setkávalo s novým vývojem filozofickým, vedoucím především z fenomenologie a směrů nějak se od ní odvíjejících. Tak tomu bylo v Německu a ve Francii (srov. především německou hermeneutiku a především francouzský dekonstruktivismus). V anglosaských zemích můžeme mluvit o domýšlení vývojových linií fenomenologických, ale nemáme zde na mysli domýšlení ve smyslu historické filiace (pozdní Wittgenstein). Všechno to můžeme shrnout pod názvem post–klasický strukturalismus, nebo prostě poststrukturalismus/neostrukturalismus.

Ukazuje se, že se de Saussure svým pojetím langue zařadil do myšlenkového proudu, který deheroizuje – obrazně řečeno – subjekt; tímto pojetím subjektu se de Saussure řadí vedle Marxe, Nietzscheho a Freuda. Mluví-li subjekt, promlouvá vlastně skrze něho langue, jak čteme již v roce 1908 v knize de Saussurova žáka A. Séchehaye. Jiný dobový charakteristický rys se obráží v novém sémiotickém modelu, který de Saussure vytvořil. Musíme velmi dobře rozlišovat pasáže v jeho výkladu, které mají funkci prostého pedagogického „grifu“, od těch částí výkladu, které tvoří jádro jeho učení. V de Saussurově sémiotice je existence vnějšího světa vyloučena jako sémiotický předpoklad; v tomto smyslu de Saussure reprezentuje antimetafyzické zaměření, které vyznačuje filozofické přemýšlení jemu současné (např. okruh F. Brentana) i pozdější. Jazyk (langue) je pro de Saussura nutně systémem valérových opozic; tak se vlastně zakládá pojetí významu jako souboru pravidel užívání: proti langueovému valéru stojí signification, (funkční) obsah, který je efektem, výsledkem užití. De Saussure tak posiluje zájem o teorii znaku, který vzniká nepřetržitě od dob Lockových; lze dokonce mluvit o sémio[196]tické filozofii, kterou dokumentuje také dílo Ch. S. Peirce, které vstupuje opožděně do všeobecného povědomí. Projev sémiotického směřování lze vidět i v kognitivní psychologii.

Zdá se, že de Saussurovi čtenáři zapomínali, že jeho pojetí jazyka (langue) vylučuje jazyk (langue) jako něco pro mluvčího zadaného; obklopuje ho sice ve společnosti od dětství, ovšem ve zcela jiném smyslu, než v jakém nás obklopuje okolní příroda. Mluvčím se člověk stává, když se jazyka zmocnil v sociální interakci; tuto svou roli si neustále opakuje a jazyk si stále obnovuje. V tomto smyslu je vyloučena lingvistická taxonomie. Hermeneutický/interpretativní postoj je vlastně přirozený postoj mluvčího; v něm se neustále vyvažuje individuálnost jazyka se sociální normou, zakládá se dynamika synchronie.

V pražské škole se vědomí potřeby sémiotického zaměření zřetelně projevilo v programové redakční stati v 1. čísle Slova a slovesnosti. Zřejmě implikovalo i prohloubenou filozofickou orientaci, jak o tom svědčí odkazy na brentanovce A. Martyho, u něhož také studoval na pražské německé univerzitě V. Mathesius; o tuto orientaci se přičinily také nové kontakty s fenomenologickou filozofií (E. Husserl – J. Patočka). Nejde ale jen o programová prohlášení a náznaky, které nepřízeň osudu nedovolila rozvinout. Ve škole J. Mukařovského se vykonalo mnoho, co překračovalo původní hranice strukturního imanentního rozboru; tak v tomto myšlenkovém okruhu bylo možné řešit takové otázky jako recepce díla apod. Proto náš postoj k evropskému vývoji, který nám z velké míry ušel, nemusí být pouze receptivní, ale i diskusní. Bezprostřední příležitostí k tomu bude konference věnovaná jubileu J. Mukařovského.

Slovo a slovesnost, ročník 52 (1991), číslo 3, s. 194-196

Předchozí Seminář o zdrojích, přínosu a dalším vývoji idejí pražské jazykovědné školy funkčně strukturální

Následující Nikolaj Savický: O některých méně známých pramenech Tezí Pražského lingvistického kroužku