K otázce normalisování české spisovné výslovnosti

Bohuslav Havránek

[Discussion]

(pdf)

La normalisation de la prononciation littéraire tchèque

Nedávno vyšla v Brně nákladem Zemského divadla rozsahem malá, ale obsahem důležitá práce: Správná česká výslovnost od FR. TRÁVNÍČKA. Tato práce spolu se zásadní metodologickou přednáškou autorovou, kterou měl 19. května 1935 v Pražském linguistickém kroužku, tvoří vhodný podklad k diskusi o české spisovné výslovnosti a bezpečné východisko k soustavné práci o její normalisování, kterou právě — jak se veřejnost dozvěděla již odjinud[1] — podniká Pražský linguistický kroužek za součinnosti československého rozhlasu a odborníků divadelních i j.

Otázka normalisované výslovnosti spisovné je sama ovšem jen úsekem širšího úsilí o kulturu mluveného slova vůbec a v takovémto vědomém pěstování mluveného slova českého vidí Pražský linguistický kroužek jeden ze svých úkolů, jak již ukázal zařaděním zvláštní stati o Zvukové kultuře českého jazyka od M. Weingarta do sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (1932). Práce Trávníčkova si však výslovně všímá jen tohoto menšího úseku, srov. v jeho Správné české výslovnosti na str. 7, ale je to právě úsek svrchovaně důležitý, přirozený základ každého úsilí širšího a také s hlediska dnešního praktického života potřebný.

Seznamujeme proto již předem čtenáře s hlavními zásadami této normalisační práce, jak byly formulovány v uvedené Trávníčkově přednášce a v některých podrobnostech doplněny v debatě.

Měřítka historická nebo geografická (t. j. podle rozšíření jisté výslovnosti) nestačí pro stanovení normované (orthoepické) výslovnosti spisovné; Trávníček ve svém výkladu ukázal na důležitost toho, aby se na orthoepii důsledně aplikovalo funkční hledisko. Žádal jednak, aby se význam stanovené normy samé chápal podle úkolu, který má a může míti: důležitost normy samé tkví právě v tom, aby tvořila základ, který lze pak záměrně porušovati pro speciální stylistické účely, ať emocionální nebo prostě hovorové, pro cíle umělecké, zvláště jevištní a pod., neboť bez takového základu se ztrácí účinnost (na př. porušení spisovné normy v slově strejc má svou účinnost jen potud, pokud se odráží od spisovného strýc, strýček, jako naopak v nářečí hanáckém na př. inu strýček má svou účinnost právě na pozadí normálního hanáckého stréc, stréček — abych uvedl příklad Trávníčkův).

Tím byla správně vytčena bezpříznakovost jakékoli normované výslovnosti a nutně z toho plyne, že taková výslovnost musí býti dosti pružná a připouštěti takové varianty jako rovnoprávné nebo alespoň jako trpěné, které samy nejsou schopny diferenciace, totiž pro příslušníky jistého jazyka anebo jisté jazykové vrstvy nemohou samy býti nositeli funkčních rozdílů.

Tím docházíme k druhému zásadnímu požadavku, formulovanému v Trávníčkově přednášce, totiž aby se měřítko funkční uplatňovalo při výběru variant výslovnosti, při jejich připouštění nebo zamítání, t. j. aby každý takový prvek mluvené řeči byl probírán i s toho hlediska, zda přispívá k zřetelnosti vyjadřovacích prostředků či ne, zda se hodí jako diferenciační prostředek či ne.

V souvislosti s těmi vůdčími zásadami konkretně ukazoval Trávníček na př. na to, že v otázce normalisování spisovné výslovnosti počáteční skupiny sh- je třeba také přihlížeti k homonymitě vznikající tím, vyslovuje-li se tato skupina jako sch-, na př. sházeti rovná se pak scházeti a pod. (srov. též v uved. spisku [183]na str. 33). Dále zvláště ukázal, jak je s tohoto hlediska pochybné žádati důsledné vyslovování rázu[2] jako na’opak, k’otci, s’Ouval a pod., jak činí Weingart; výslovnost s rázem je omezena a zachování takové výslovnosti je nesmírně těžký úkol pro značnou část Čechů mluvících spisovným jazykem, na druhé straně pak ráz sám je v českém jazyce beze vší úlohy, není diferenčním jazykovým prostředkem (není fonéma), což nejlépe vidíme z toho, že si zpravidla výslovnost s rázem nebo bez rázu mluvčí nejen neuvědomují, nýbrž často ani neslyší. Je tedy požadavek důsledného užívání rázu zbytečným zatěžováním spisovné výslovnosti (srov. v uved. spisku str. 48 a násl.).

Konečně upozornil přednášející na to, že do rozsahu normalisované výslovnosti nelze zabírati běžnou výslovnost hovorovou, která — nemá-li působiti školsky pedantským dojmem — právě potřebuje jistého zvukového odlišení od výslovnosti uniformní a snese do jisté míry i lokální zabarvení; jako příklady uvádí příručka Trávníčkova na různých místech rozdíly v rozložení kvantity, možnou výslovnost sem (m. jsem) a j.

Tím méně se může jevištní řeč vzdát možnosti normu porušovat, zbavila by se tím sama „působivého charakterisačního prostředku“. Nejde přitom ovšem, jak zvláště debata rozvinula, o naturalisticky věrné odchylky od spisovného standardu, nýbrž je každé takové porušování podřízeno estetickému zaměření jevištní řeči. Samozřejmé je, jak již vlastně bylo řečeno, že právě divadlo, má-li mít možnost účelně porušovat normu, musí předem tuto normu mít.

Prototypem normalisované výslovnosti, nelokalisované, měla by býti výslovnost hlasatelů v rozhlase; složitější je již otázka možností individuálního zabarvení u řečníků v rozhlasových přednáškách, ale ani tu nelze přehlížeti problém, jak dosáhnouti stejného účinku na všechny posluchače a vyvarovat se nebezpečí rozdílné interpretace. Je proto přirozené, že příslušná komise Pražského linguistického kroužku, v níž je vedle prof. Trávníčka prof. Havránek a Mathesius, začíná svou práci za součinnosti rozhlasu a se zřetelem na potřeby rozhlasu (čsl. rozhlasová společnost vyslala jako své zástupce J. Hurta a. V. Ruta). Vedle řešení hlavních sporných otázek ve spisovné výslovnosti slov domácích půjde také o uniformitu ve výslovnosti slov cizích. Bohatou problematiku této otázky ukázal jasně zásadní článek prof. Mathesiusa, otištěný v minulém čísle našeho časopisu. V obou případech je jednak třeba stanoviti obecné zásady, jednak shrnouti v příručním slovníku slova, jejichž výslovnost by mohla kolísat.

Budou-li uspokojeny potřeby rozhlasu, získá se i vhodné východisko k podrobnější a širší práci další.

Slovo a slovesnost, volume 1 (1935), number 3, pp. 182-183

Previous Vilém Mathesius: Péče o výslovnost v anglickém rozhlase

Next Sergius Hessen: K otázce metodiky počátečního čtení