Zahájení výboru z díla J. Zeyera

Věra Lišková

[Discussion]

(pdf)

-

Česká grafická unie, vydavatelka Zeyerových spisů, přichystala k jeho loňskému dvojitému jubileu obšírný výbor z díla. Má obsáhnout celé tři čtvrtiny básníkovy rozsáhlé tvorby, podstatné části jeho lyriky, epiky i odkazu dramatického. Redaktoru výboru, J. Š. KVAPILOVI, dostalo se tedy úkolu nadmíru lákavého, také však neobyčejně odpovědného. Neobvyklý u nás rozsah tohoto souboru dává nejen příležitost seskupit v mnohých případech látku organičtěji, nežli tomu bylo v dosavadních sebraných Spisech, nýbrž zavazuje pořadatele k výběru jaksi definitivnímu. Zajisté výbor takových rozměrů (je projektováno 12 svazků) může dát celému básníkovu dílu nový, výraznější a do jisté míry konečný relief.

První, nedávno vyšlý svazek výboru, nazvaný Básně,[1] zahrnuje téměř všechnu nečetnou lyriku Zeyerovu osobní i ohlasovou a mnoho menších prací epických. Shrnuje tři sbírky Spisů: Poesii, Nové básně a Ossianův návrat. Redaktorův úkol právě zde byl značně obtížný. Poesie byla uspořádána samým básníkem, kdežto Nové básně vyšly r. 1907 posmrtně; oba svazky postrádají však téměř docela komposiční jednoty. Úkol se ještě zkomplikoval přidáním knihy Ossianův návrat, obsahující kromě básně titulní Troje paměti Víta Choráze a Píseň o hoři dobrého juna Romana Vasiliče. Bylo nutno seskupit úplně nově materiál značně nestejnorodý: drobné i větší zlomky epopeje lidstva a několik rozsáhlejších epických básní, poesii nábožensko-meditativní, ohlasy národních písní i řídkou a vzácnou nejintimnější lyriku milostnou a reflexivní.

Ta zejména již volala po novém uspořádání. Roztroušena dosud porůznu v Poesii a v Nových básních mezi daleko hojnější epikou, zůstávala nepochybně nejzapadlejší, nejméně známou a čtenou složkou básníkovy tvorby. Zde se naskytovala pořadateli úloha vskutku záslužná, zde mohl doslova znovu objevit současnému čtenáři lyrika velmi osobitého a zralého, erotika temné tragické krve i básníka metafysického rozpětí nikoliv všedního. Intimní lyrika Zeyerova je až napodiv nečetná, ale co číslo, to kus takové třpytné ryzosti, že jí náleží rovnoprávné místo mezi nejčistší lyrikou Sládkovou a Vrchlického. [101]Jakoby v názorné zkratce je v těch několika básních obsažen celý charakter i vývoj Julia Zeyera, legitimního dědice Máchova mezi ostatními Lumírovci, který prožívá se stejnou intensitou poesii pozemské hmoty jako lákání hvězdného nebe, jemuž smyslovost a smyslnost je sestrou nejvyššího metafysického rozletu. V oddíle, který by organisoval po vnitřní zákonité souvislosti ona nejsubjektivnější čísla Zeyerovy lyriky, stály by jako úvod vedle sebe patrně čtyři básně, v nichž nejvýrazněji básník vyjádřil svůj dar hlubokého soužití s duší „dřímavé hmoty“, hymnus Země, elegie Bílému domu v staré zahradě, symbolické básně Borovice a Koroptev, kde současně mediem přírodních zjevů šťastně stylisoval Zeyer svůj niterný osud. Pak by asi následovala skupina deseti úsečných, rozryvných čísel jeho milostné zpovědi, kterou by od vrcholných básní náboženské meditace (především čísla Na Sinaji, V zadumání, Jsouť slova dým) mohly oddělovat Troje paměti Víta Choráze, báseň zoufalého hledání Erotu věčného. Řešení to, připouštíme, značně odvážné, směšující útvary čiře lyrické s formami lyricko-epickými, zdá se nám však, že by takto nejplastičtěji byla znázorněna dominantní tendence Zeyerovy tvorby, ono neustálé přetváření pozemského v nadzemské. Privatissimum Zeyerovy poesie by tak utvořilo konečně důstojný, ucelený soubor.

Po zařadění všech těchto čísel do jednoho oddílu zbývaly by dvě skupiny drobnější poesie objektivní, zabarvené ovšem silně prvky lyricko-subjektivními: kusy zeyerovské epopeje lidstva a skupina ohlasů národních písní, zvláště litevských. V přísném výběru by tyto další dvě skupiny jen dokreslovaly a rozváděly svými složkami reflexivními a citovými básníkův portret z oddílu prvého. Současně by tato druhá a třetí skupina tvořila nenásilný přechod k poesii čistě výpravné, jež by v závěrečném oddílu byla zastoupena Ossianovým návratem, Zpěvem o pomstě za Igora a Písní o hoři dobrého juna Romana Vasiliče, třemi to skvosty Zeyerovy epiky, jež ukazují názorně šíři jeho kulturní inspirace i rozmanitost jeho koncepcí.

Naznačené rozdělení a soustředění básní v tyto čtyři oddíly bylo by nejvíce nasnadě jako přirozené a organické. Přihlédneme-li však k uspořádání Kvapilovu, je na první pohled patrno, že zde nebyla sledována cesta prostého a organického dělení, že pořadatel postupoval opačně, z jednoduchého čině složité. Jeho soubor má větších a menších oddílů sedm, a přes to, že J. Š. Kvapil každému z nich předeslal více méně obšírný a květnatý název, těžko se bude čtenář orientovat v jeho systému. A jeho princip bude nejasný i literárnímu odborníku, dokud nepostřehne, že Kvapilovi jde před všemi možnými dělítky, dělítkem vývojové i strukturní souvislosti, jen o jediný zřetel: o pestrou vnější efektnost a lákavost.

Knihu zahajuje pod názvem Vzývání báseň Jsouť slova dým, patrně proto, že má vnějškový ráz modlitby. Pak následuje oddíl Pravda a báseň života: I. Nevybouřené smutky. Obsahuje neúplný cyklus milostných básní spolu s elegií Bílému domu, zarámovaný alegorickým Proroctvím a antikisující básní Musám; tedy část nejdrásavější intimní lyriky Zeyerovy je postavena v sousedství dvou z jeho básní nejakademičtějších, v nichž se Zeyer stylisuje po dobové módě a ne vždy nejšťastnějšími výrazovými prostředky do osobnosti básníka romanticky-idealistického, s utrpením i pýchou nesoucího svůj úděl. Tato akademická čísla umístil sem pořadatel zřejmě pro jejich ráz vnějškově osobní — básník v nich totiž přímo vykládá sám sebe v 1. osobě — přes propastný estetický i psychologický rozdíl mezi nimi a cyklem milostným. Následují Troje paměti, označené jako druhý oddíl osobní poesie: II. Eros pročištěný spočinutím v Bohu. Básně epické uvádí jako Prolog hluboká náboženská duma duše už uklidněné, V zadumání; zde opět zmátl Kvapila, opačným způsobem než v případě předchozím, vnějšek básně. Báseň tak vysloveně osobní může být na první pohled pro motiv orientální mystiky řaděna k Zeyerově epice, libující si v motivické barvitosti nejrůznějších podání a témat národních, hlavně východních. — Zde ovšem se naskýtá otázka, do jaké míry možno v některých Zeyerových básních přes[102]něji rozlišit mezi prostou epikou a mezi subjektivní náboženskou meditací, užívající nejednou epického zakuklení nebo aspoň dekorativní strůje. U básně V zadumání, stejně jako u vrcholného čísla Zeyerovy náboženské poesie Na Sinaji, nemůže však být sporu o tom, že patří do čisté sféry metafysické reflexe.

Pochybný onen Prolog uvádí skupinu básní, jíž patrně nestačil titul Průhledy do epopeje lidstva, neboť ji bylo nutno označit ještě jednou jako Let prostorem a časem. Kromě podobenství o touze po absolutnu, kusu to básníkova osobního vyznání, Perla a oné slavné básně Na Sinaji, jež by obě podle našeho mínění patřily do prvého oddílu poesie subjektivní, spolu s rytmisovanou prózou Jsouť slova dým, obsahuje drobnější ohlasy epopeje lidstva i dvě velké skladby epické, Zpěv o pomstě za Igora a Ossianův návrat. Neorganický Epilog tohoto výpravného oddílu tvoří úchvatný zpěv Zeyerova metafysického rozdvojení mezi zemi a nebesa, báseň Země, souvisící stejně s jeho vrcholnými básněmi náboženského uklidnění jako s jeho vášnivě smyslnou erotikou. Patřil tedy podle našeho plánu opět do první skupiny.

Ještě nestejnorodější je skupina poslední, označená rétorsky jako Souznění duše s písněmi národů a s osudy bytostí i věcí. Jádrem skupiny měly být patrně přímé ohlasy litevské a ruské prostonárodní poesie vedle básní, v nichž redaktor shledává „souznění s osudy bytostí i věcí“ (Sen v zimní noci, Korotev a Borovice). Opět spojení čistě vnější, které pro slepenec titulku roztrhlo ony tři básně od prací s nimi vnitřně spjatých, totiž od elegie Bílému domu a od lyrické rapsodie Země. Jinak zdá se, že oddíl ‚Let prostorem a časem‘ měl obsahovat samostatná zpracování typických motivů různých národních poesií, kdežto oddíl poslední pak ony práce, v nichž se Zeyer přimkl k cizí, zejména lidové thematice co nejtěsněji i výrazovými prostředky. Není to ovšem vydavatelem nikde jasně řečeno a také míra Zeyerova přichýlení k lidovým vzorům není nikde jasně určena. Norská balada, Pan Ronan a Korrigan a Odříkání mohly stejně dobře, ne-li lépe, figurovat v oddílu Let prostorem a časem.[2]

Tyto nedostatky dělení jsou ještě maličkostí proti editorskému lapsu v prvním oddílu, kde báseň Ó chtěl bych … splynula ve vydání s básní Tvá láska ránu hlubokou…, metricky i strofickou stavbou naprosto odlišnou (o thematu ani nemluvíc), která je nadto umělecky daleko významnější než báseň první. Že to není omyl tiskařův, dosvědčují poznámky, kde se komentuje pouze báseň Ó chtěl bych … Avšak i když si čtenář tu obludnou dvojbáseň zase rozdvojí, pořád ještě cyklus deseti intimních erotických čísel, jak byly otištěny souhrnně v Nových básních, není úplný; chybí ještě poslední jeho číslo, báseň Horo, horo vysoká. S údivem zjistíme, že se dostala — nepochybně jen pro svůj začátek, připomínající známou lidovou píseň — do oddílu posledního, mezi Souznění duše s písněmi národů a s osudy bytostí i věcí. V poznámce pak je prostě zaznamenána bez výkladu.

Podle tohoto principu však tam stejně patřily z téhož erotického cyklu ještě básně Mládí, moje mládí, Smutno je mi a Píseň, v nichž Zeyer místy užíval výrazově i metricky prostředků lidové písně. A vycházíme-li už z vlastního Kvapilova rozdělení, nepochopíme, proč v oné poslední lidové ohlasové skupině je zařaděna Píseň o hoři dobrého juna Romana Vasiliče, kdežto Zpěv o pomstě za Igora je v Průhledech do epopeje lidstva. Pak bychom byli čekali vysvětlení, proč je Zpěv méně ruským ohlasem nežli Píseň o hoři, které jsme však v poznámkách marně hledali.

Ze všeho je patrno, jak vnějškově a mechanicky redaktor postupoval, řadě básně podle nejbanálnějšího pojetí školského, podle „obsahu“ (jak to dosvědčují jeho Vzývání, Prology a Epilogy). Vnitřní významová souvislost a hierarchie jednotlivých básní v kontekstu [103]celého díla byla naprosto pominuta, ačkoli bez tohoto zřetele si dnes těžko můžeme představit moderní výbor ze staršího autora. Vidí-li pořadatel takto básníkovo dílo, jak může jeho podobu zjasnit a přiblížit obecenstvu? A jakého mínění o hodnotě básníka může nabýt vzdělaný čtenář, když mu jej pořadatel „přibližuje“ tak lákavými titulky?

Ještě k samému výběru básní chceme stručně poznamenati: Vynechání dramatického proverbu Blanka bylo nasnadě, velmi sporné se nám však zdá zařadění španělského Ramonda Lulla, jenž patří spíše k Letopisům lásky, a to k nejméně vyzrálým, takže ostatně mohl chybět bez větší škody v souboru celkovém. Místo toho mohla být ponechána aspoň jedna ze dvou španělských romancí. Jinak podle našeho mínění bylo by výboru prospělo, kdyby málo výrazný Osud, opakující prostředí rozsáhlé básně Co slza zmůže, byl vynechán; rozhodně však velmi zatěžuje knihu rozvleklý, málo zdařilý Blázen.

 

V úvodech k jednotlivým svazkům výboru měl vydavatel výtečnou příležitost osvětlit detailnějšími studiemi každou ze složek Zeyerovy tvorby, lyriku, epiku i tvorbu dramatickou; naskýtala se však i druhá možnost, pro účely nakladatelské úspornější; vyložit ve studii zahajovacího svazku úhrnně objektivní i dobový charakter a význam Zeyerova díla. J. Š. Kvapil zvolil druhý způsob aspoň potud, že kromě úvodního článku v prvním svazku se jeho vykladačská činnost v dalších knihách omezí jen na poznámky. „Vlastní obraz básníkův podá tu jeho dílo, a to, jak doufáme, obraz věrnější než dosud, obraz uvědomělého, světově orientovaného bojovníka za svéprávnost umělecké vise a umělcova projevu“, praví redaktor na počátku své stati, při čemž charakteristiku právě citovanou pokládá zřejmě za svůj významný objev, neboť na ní staví celý svůj článek. Klade si v něm za úkol vyvrátit prý nesprávný názor dosavadních badatelů, podle něhož Zeyer „byl by jenom básníkem ženské citovosti, měkkým snílkem, kouzelníkem barevných slov a opojných nálad srdce“. Každý literární začátečník ovšem ví, že citovost, snivost, vybroušenost a barvitost výrazová nijak nevylučují rozhodnost a uvědomělost básníkova postoje k vlastní tvorbě i k společnosti (jinak by patrně všichni velcí světoví romantikové byli bývali pasivními ubožáky netušícími svého významu a cíle). Nehledíme-li ani k této samozřejmosti, česká literární kritika několikrát přece zdůraznila právě onen rys neúchylné umělecké hrdosti, důslednosti a opravdovosti v postavě Zeyerově. Ovšem nesmíme chodit pro poučení k popisům Voborníkovým a Jurčinové, nýbrž k výkladům Šaldovým, Martenovým a Novákovým.[3]

Toto tedy Kvapil pokládá za své novum a snaží se je doložit především dokumenty životopisnými, citáty z korespondence a svědectvím současníků. Tedy doklady již dávno všeobecně známými. O Zeyerově nesmlouvavosti a ironii často kruté, s níž dovedl hájit své názory, jsme zpraveni dokonale: stačí otevřít vzpomínky R. Jesenské, F. Heritesa nebo A. Lauermannové-Mikschové. Snaha J. Š. Kvapila zdá se nám tedy při nejmenším zbytečná, i když dospívá k takovým odhalením, jako že Zeyer po své tovaryšské cestě se vrátil domů s pevnou vírou, „že stane jednou sám po zvládnutí světových literatur na výšinách lidského ducha“. Vycházeje ze života Zeyerova musí ovšem Kvapil zaznamenat i doby duševních krisí básníkových, v nichž Zeyer pomýšlel i na sebevraždu; takto sama fakta životopisná, sám základ Kvapilova výkladu, potírají jeho thesi o jednoznačnosti umělecké i lidské osobnosti básníkovy.

Kvapil postupuje vůbec primitivní biografickou metodou: dílo je mu přímým produktem životní historie, prostředí a vlivů četby. Vše je potom ovšem jednoduché a jasné. Tak se „otřásl v základech“ básníkův poměr k tajemné upíří ženě „kouzlem chvil prožitých v blízkosti Z. Braunerové“ a hle, vznikla Píseň o hoři dobrého juna a jinde se zase „otřásá v samých základech“ jeho víra národní a politická a ihned vzniká Plojhar, Dům u tonoucí [104]hvězdy, Tři legendy a báseň Na Sinaji. Tyto genetické objevy bývají někdy ještě doplněny souvislostmi s díly světové literatury pouhým výčtem jmen autorů (na př. na str. XVIII)[4]. Na tom obyčejně přestává výklad Kvapilův a tam, kde se pokusí o estetické ocenění, chybí mu zcela schopnost hlubší charakteristiky i nového postřehu. Na př. o „obnovených obrazech“, str. XVIII: „Vždy ale i tu, ať jde o látky staroegyptské, indické…, jako umělec Zeyer suverénně ovládá svůj námět a není myslitelné, že by to někdo stejně dovedl po něm.“ Nebo srovnání Šárky Zeyerovy se Šárkou Vrchlického na str. X. Jinde, na str. XV, o Karolinské epopeji opakuje známé ocenění Zeyerovy práce, která shrnula karolinské pověsti v komposiční celek a přidává toto estetické zhodnocení: „… vyniká i co do lidské stránky hrdinů, jejich občanských ctností, jakož i vlastní básnickou krásou…“ Nebo „A pak — je velký novatér v próze, kterou rytmisuje, při čemž jednotlivá kóla mu dávají charakteristickou hudebnost…“.

Nebudeme vyvracet Kvapilovy dohady o Zeyerově erotice, protože je nám lhostejné, jmenovala-li se jeho milenka miss Kershaw nebo miss Stone — vůbec v pátrání po životopisných drobnůstkách vidí Kvapil jeden z hlavních cílů zeyerovského bádání (viz Krit. měsíčník 4, 1941, str. 273—275 a str. 236, 237). Ani jeho pochybnou hypothesou, již však Kvapil předkládá jako dokázanou věc, totiž domněnkou o jednoznačnosti erotického zážitku Zeyerova, nechceme se zde zabývat.

Shrneme-li výtěžky a postřehy Kvapilovy studie, kterou jako úvod k tak významnému výboru musíme považovat za zásadní, nechceme se ani ptát, kde zůstalo začlenění básníkovo do domácího romantismu (Mácha, Čelakovský, Erben, k čemuž učinili významné náběhy M. Marten a A. Novák), kde určení místa Zeyerova ve vlastní generaci. Jde tu vesměs o poznatky, bez nichž žádný, ani zcela životopisně orientovaný výklad neobstojí. Tím méně pak se tážeme po jakémsi výkladu básnické individuality a jejího místa v literárním vývoji z díla samého, po zjištění jeho prostředků tvárných, po charakteristice jeho struktury.

 

Po takovém úvodu musily by poznámky být dílem velkého vykladačského důmyslu, aby z nich čtenář nabyl jakési představy o prostředcích a typu Zeyerova umění. Poznámky k prvnímu svazku sotva nás však k takové naději opravňují. Především se nám zdá, že samozřejmá ediční pečlivost kázala, aby byl uveden výčet vynechaných básní u každé ze tří sbírek, z nichž vydavatel čerpal. Metrum jednotlivých básní vydavatel někdy charakterisuje, jindy je vůbec opomíjí, některé práce prostě zaznamenává dokonce bez výkladu, ač by jistě nebyl zbytečný.

Jinak se nám zdá, že místo zbytečných věcných výkladů slovníkového rázu (na př. o Meduse, str. 455, o Benátkách, gondolách a lagunách na str. 457)[5], vhodných snad ještě ve vydání pro školní potřebu, mělo být daleko více pozornosti věnováno tvárným složkám Zeyerovy poesie, zejména rozložení a typu jeho eufonie, stejně jako rázu a hojné rozmanitosti jeho básnických obrazů. Zde měl redaktor příležitost ukázat, jak se metaforická obraznost Zeyerova přizpůsobovala rozličným kulturním prostředím, z nichž čerpal náměty svých epických prací.[6] Kromě široce rozváděných věcných poznámek obírá se Kvapil jednak sledováním motivů otištěných básní v jiných pracích Zeyerových, jednak zjišťováním myšlenkových shod s básníky jinými. V případě prvním není opět důsledný — opominul ve výkladu Trojích pamětí motiv kající hříšnice-jeptišky, který se objevuje již v Xaverovi r. 1876, což by ovšem velmi oslabilo jednostranný jeho názor o vlivu četby [105]katolických spisovatelů francouzských (do nichž se podle Kvapila Zeyer zabral až r. 1895) na Zeyerovu sublimaci milostné vášně v askesi. Také důležitý, nápadně hojný motiv očí zůstal zde bez povšimnutí. (V této spojitosti upozorňujeme ještě na pochybné Kvapilovo pojetí básně Pod portálem šedé katedrály, v jejímž výkladu odmítá dualismus Zeyerovy erotické inspirace, vyložený tak přesvědčivě A. Novákem v Nosičích pochodní, Praha 1928, str. 135 a násl. a doložený v samém erotickém cyklu vedle jmenované básně velmi zřetelně Písní.) Co se pak týká vyhledávání drobných obdob thematických v dílech jiných básníků, působí téměř vždy bez náležitého rozvedení a začlenění do kontekstu celého díla dojmem spíše náhodného efektu (Wolker na str. 464!), i když Kvapilovy postřehy samy o sobě nejsou bezcenné. Opakuje se tu ostatně jenom metoda povrchního hledání shod z Kvapilova úvodního článku.

 

Co se týče samého tekstu básníkova, Kvapil správně modernisoval pravopis básní, ale upravuje a opravuje jejich jazyk, překročil míru nezbytnosti. Předně jeho zásahy do jazyka básníkova jsou namnoze zbytečné: nebylo na př. třeba opravovati krátký vokál na dlouhý v slovech, jako zhlédne, vlékli (na str. 7, 449) a pod.; tím méně bylo třeba opravovat na př. v básni Jurata správné básníkovo shledl (je z výše) na zhlédl, vystaven, rýmující se s ‚unaven‘, na vystavěn, jinde paprslek na paprsek. Naprosto nelze však souhlasiti se změnami charakteristických slov básníkových na slova běžná, které jsou spojeny i s přestavbou celého verše, jako na př. se změnou posledního verše 4. strofy básně Pod portálem šedé katedrály, kde nápadné a plné slovo obracoval je změněno v bezbarvé obracel si, s přestavbou celého verše v básni Proroctví pro básníkovo sléz, u něho dokonce časté (Kvapil: až pravila mi šeptajíc — Zeyer: a děla mi sléz šeptajíc), nebo se školskou opravou tvaru svojí ve verši k duši svojí drahé (opraveno „k duši té své drahé“) v básni Horo, horo, vysoká (ač v téže básni jiné tvojí — v rýmu — nechal).[7] Ještě povážlivější je, že i takovéto změny ve vydání Kvapilově jsou provedeny bez jakékoli poznámky nebo upozornění.

V některých básních nahrazuje Kvapil definitivní podobu, otištěnou v posmrtně vydaných Nových básních, původním zněním prvního otištění v časopise; někdy to v poznámkách připomíná, ale někdy nikoli (u básně Pod portálem šedé katedrály). O oprávněnosti takové náhrady máme místy pochybnosti, zvláště v této strofě básně Jako pozdní chůdce:

 

(znění původní, převzaté Kvapilem) Když mně vidmo lživé (Bože při mně stůj!) vedlo, šlo snad snivé blaho kdes mi vstříc? Žel, že jsem je minul — nenajdu je víc!

(znění Nových básní) Běda cestě křivé! (Bože při mně stůj!) Od krbu snad snivé blaho šlo mi vstříc. Minul jsem je, nikdy nenajdu je víc.

 

Zde je zaměněna u Kvapila výrazově a syntakticky velmi pregnantní strofa za verše neobratné a k tomu vydavatel sám mluví v poznámce k této změně o „meziřádkových nečitelných (dnes?) variantech“ v básníkově pozůstalosti. Nutnost vracet se všude k původnímu znění časopiseckému musil by Kvapil teprve opříti o důkaz, že vydavatel Nových básní tekst opravdu upravoval a to Kvapil nedokazuje. Dokázal však i v těchto několika místech, kde převzal znění původní, že sám tekst libovolně mění: v místě výše citovaném je v původním znění Žal, že jsem je minul, nikoli Žel, jak má Kvapil, v básni Vím o bájném lese je v původním znění v čarných očí sluni, nikoli … slůní, jak čteme u Kvapila (tedy subst. slun f. a ne slůní n., jak vykládá Kvapil ve své poznámce).

Opravuje-li Kvapil tekst Nových básní podle původního znění časopiseckého, překvapí [106]pak, že v básni Jurata beze všeho přejal chybu k pohřbu z Nových básní ve verších Již pojď! Již moře ti hude | k pohřbu. Do hrobu vstup!, která rozrušila verš metricky (snad jde v Nových básních jen o chybu tisku, protože o několik veršů dál je necháno ku skále); zde mohl a měl opravit podle znění původního ku pohřbu. Také zřetel ke znění časopiseckému by jej byl v této básni uvaroval další chyby, totiž toho, že potlačil odstavec po 20. verši (v Nových básních zde končí a začíná stránka a proto není odstavec označen). Tedy v básni Jurata původního znění proti svému pravidlu nedbal, ale zde na svou škodu.

Je tedy vidět, že se nelze ve vydání Kvapilově spoléhati na tekst básní — nevíme bez vlastního srovnání, zda čteme znění původní nebo znění Spisů nebo snad jen tekst opravený a upravený Kvapilem — třebaže vydavatel na začátku svého úvodu slibuje, že v jeho vydání bude „zvláštní péče věnována textu“.

 

Zeyerovo dílo nám v Kvapilově edici nepodává samo o sobě „obraz věrnější než dosud“, jak to bylo vydavatelovým úmyslem. Daleko spíše se Zeyerův obraz Kvapilovým uspořádáním zatemnil. Ani způsob seřadění básní, ani výklad v úvodě a poznámkách, ani samu edici tekstu básní nepokládáme za důstojný jubilejního výboru z velkého českého básníka.

Slovo a slovesnost, volume 8 (1942), number 2, pp. 100-106

Previous Jindřich Honzl: Dramaturgie devadesátých let. I.

Next Bohuslav Havránek: Dva záběry ze sedmi století české poesie