Kritické metody

Věra Lišková

[Chronicles]

(pdf)

-

Ve 4. čísle V. ročníku Kritického Měsíčníku, vyšlém před prázdninami, vyvrcholil Karel Polák referátem o sborníku Morava Arnu Novákovi po jisté stránce serii svých „kritických výkladů“ o Novákově osobnosti. Prohlásil se tam totiž za jediného opravdového žáka A. Nováka a za jeho jedině schopného a zralého vykladače. Z Polákových článků o Novákovi vyčte prý ten, kdo umí číst, „dlouholeté drama učitele i žáka“, rozvíjející se již od dětských let K. Poláka, jenž se od Nováka „učil s nekonečnou láskou a oddaností mnohem dříve, než věděl, kdo to je a jak vůbec vypadá.“ Objev na objev a nebylo skryté drama Polákovo u Nováka dokonce osobní tragedií, již nikdo, ani on sám, netušil? Není v tom cosi hluboce tragického, projde-li A. Novák, literární historik s takovým smyslem pro posloupnost generací, vedle svého jediného zákonitého duchovního syna, aniž si jeho žákovství uvědomil? Věnuje-li svému dědici za své bohaté publicistické činnosti nedlouhé tři zmínky, z nichž jedna ani nemá podklad jen literárně vědecký? Způsob, jímž K. Polák sám sebe na Novákova nejlepšího žáka pasuje, místo, které v referátu o sborníku věnovaném A. Novákovi věnuje Karlu Polákovi — to obojí zaslouží si i při našich nynějších literárních mravech opravdu pozornosti. A stejně pozoruhodné je, jak Polák vždy znovu a znovu trefně usazuje „akademické“ žáky Novákovy, kteří prý Nováka „teď konečně po prvé a doufejme nikoli naposled celého čtou“, kteří „znají jen to, co vyšlo za jejich života“, zatím co on sám si ovšem „troufá říci o Novákovi něco, k čemu ani jeho žáci dosud ještě nedorostli, nebo čemu se volbou jiného oboru uctivě vyhnuli“; a nakonec důrazně prohlašuje: „To já si i ve zkratce mohu věru dovolit už víc!“ Lze se také těšit, že s pokračováním Polákova novákovského bádání zvíme postupně různé další okolnosti ze života tohoto Novákova žáka, okolnosti právě tak cenné pro správné ocenění Novákova vědeckého odkazu jako [167]ono sdělení, že K. Polák s J. Heidenreichem jsou spolužáky od třetí obecné.

To všechno by ovšem bylo možno posuzovat jako záležitost především Polákovu: záležitost jeho vkusu, jeho vědecké důstojnosti a smyslu pro komiku. Avšak ve všech jeho článcích o A. Novákovi, rozumí se, že posmrtných, nalézáme cosi, co nelze už chápat jako pouhé čtenářské pobavení. Prohlašuje v závěru svého referátu, že nepřestane „Arna Nováka nikdy milovat a přece kritisovat co nejostřeji“ a že chce naplňovat tu pravou Novákovu tradici a slavit provždy skutečného Arna Nováka.“ Zajisté, Arne Novák neoslavovával bez hodnocení a nepřál by si paušální nekritické chvalořeči ani u sebe. Ale ovšem, u každého kritika „přijde na to, jak to řekne, a musí vědět, o kom mluví“, jak bylo nedávno napsáno v novákovském nekrologu do téhož K. M. v přímém sousedství článku Polákova (A. N., kritik a historik, K. M. V, č. 3), jejž máme nyní především na mysli. U toho, kdo zasedl s takovou horlivostí k soudu nad významným kritikem, předpokládá ovšem čtenář jako samozřejmost vyrovnaný pohled na látku, její přehledné utřídění i ústrojné seskupení jasného výkladu. U Poláka však má dojem, že místo hotové studie se mu předkládá jen počáteční, syrový materiál k ní, jakési poznámky a náčrtky, nezřídka si dokonce odporující, pouhá analytická tříšť nepropracovaných postřehů. Prokouše-li se čtenář myšlenkovými a logickými skoky a zákruty i stylistickými nejasnostmi tohoto článku, který má být pokládán za kritickou synthesu, shrne si Polákův postup ve dva hlavní rysy. Záleží hlavně v apodiktických, briskních, zjednodušujících a nedoložených odsudcích Novákova kritického a historického díla, týkajících se hned té, hned oné jeho stránky, tu hodnocení jednotlivých zjevů a období, tu celé pracovní metody. („Vroucí ctitel a vykladač Nerudův nedostal se nikdy k jádru jeho osobnosti, poněvadž právě toto jádro bylo mu bytostně cizí.“ „Domnívám se, že by ho [třetí díl monografie o Svat. Čechovi] byl nemohl nikdy dopsat, ledaže by buď Čecha do nemožnosti skreslil, nebo zbořil celou budovu svého nazírání na svět.“ „Střední doba [č. literatury v Přehl. dějinách] dopadla asi jenom proto tak chudě, že nejsčetlejší český literát ani její hlavní díla nečetl, natož studoval“ „… hltal verše zcela nenasytně a chápal je často podle vlastních představ bez bádavé pozornosti k skutečnému slovu a smyslu básníkovu.“) Tyto výpady jsou pak doplňovány „oceněním“ a chválou, aby bylo kritické objektivnosti učiněno zadost. Že si ta chvála s útoky odporuje, že je nejednou přímo vyvrací a že po takovém tónu odsudků zní stejně skřípavě jako ony, toho Polák vůbec necítí. Křiklavým dokladem kritické neupřímnosti Polákovy je také jeho informativní stať v nakladatelském časopise (Panorama 20, 1942, str. 27), ukazující, jak je mu každé i nejnevhodnější místo vhodné, aby se dotýkal Novákova díla. Ó té Polákovy piety, ó té kritičnosti, která se ohání neustále „úctou a láskou“!

Jaká ironie v tom, že učenec, jehož práce vynikají vzácnou u nás přehledností, vytříbeností stavby i stylu, našel svého nejhorlivějšího soudce právě v Karlu Polákovi! Jaká ironie v tom, že kritik, který dovedl i jedovatou zlomyslností zašermovat s vybranou elegancí, dočkal se po smrti odpůrce, jehož zbraně mají tak hrubý úhoz! Arne Novák, jenž měl takový smysl pro vytříbenost kritických nástrojů, přijal by se stejným úsměvem Polákovu chválu jako jeho hanu. Takto nemůže být žádné velké životní dílo ani potupeno, ale ani oslaveno.

Slovo a slovesnost, volume 8 (1942), number 3, pp. 166-167

Previous Jan Mukařovský: O několika českých pracích z poetiky

Next Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od května 1941 do března 1942