Acta linguistica

Bohumil Trnka

[Kronika]

(pdf)

-

2. číslo nového ročníku (II.) přináší dokončení článku Terraciniho L’héritage de la méthode comparative (str. 69—82), v némž autor pojednává hlavně o stanovisku Meilletově k novým proudům jazykozpytným.[1] Následující pojednání (E. Buyssens, La nature du signe Linguistique, str. 83—86) připíná se k článku Lerchovu (I, 145).[2] Autor považuje za zbytečné pojednávati o rozdílu mezi předmětem a jeho představou o něm, a tedy také o rozdílu mezi objektivní hláskou a představou o ní, neboť i hláska je nám dostupná jen smysly a představou. Význam slova není nikdy poutem mezi hláskami a čímsi vnějším; podobnost mezi slovem coucou a zpěvem kukačky je dána apercepcí slova a apercepcí zpěvu v našem vědomí. Lerchově hegelovské definici symbolu (symbol je obsah A, který může zastupovati jiný obsah B) vytýká přílišnou šíři a zdůrazňuje gramatičnost symbolu, navrhuje změnu Lerchovy these v ten smysl, že by se všechny významové živly považovaly za gramatické a dělily pak na dvě skupiny podle toho, mají-li také ráz symbolický (jsou-li expressivní) nebo nemají-li tohoto rázu (jsou-li neexpressivní). Symboly, jako kříž Kristův, váhy spravedlnosti, jsou sice také expresivní, ale nejsou gramatické. Jazyk není souhrnem symbolických forem; je systémem, v němž eventuální expresivnost některých jazykových znaků je čímsi dodatečným. V pojednání Les aspirées de l’indo-eurupéen considérées surtout dans leur rapport aux faits latins (str. 87—97) zabývá se autorka G. Porru střídnicemi za ie. aspiráty v starých jazycích italských, vycházejíc z názoru Kuryłowiczova o fonologické jednotnosti znělých a neznělých aspirát v ie. prajazyce.

Zajímavý příspěvek k severské fonologii podává Einar Haugen v článku On the Consonant Pattern of Modern Icelandic (98—107). Výsledky jeho fonologické diagnosy závěrových souhlásek v nové islandštině lze shrnouti v terminologii Pražské školy linguistické asi takto: Staré mediae a tenues jsou ve fonologickém protikladu na počátku slova, po krátkých samohláskách a znělých nepárových souhláskách (r, l, m, n, ŋ); po dlouhých samohláskách a po s f θ se tento protiklad neutralisuje. Zajímavá je jeho realisace: Na počátku slova se p t k realisují aspirací a neznělostí, b d g částečnou znělostí a nedostatkem aspirace; po krátkých vokálech preaspirací a neznělostí, resp. počáteční znělostí (která může scházeti) a nedostatkem aspirace; po znělých nepárových souhláskách ztrátou znělosti těchto souhlásek (nebo při ponechání jejich znělosti neznělostí tenuí), resp. znělostí jak těchto souhlásek, tak i medií (srov. hampa s neznělým m a znělým p nebo se znělým m a neznělým p: lamba se znělým m i b). Protiklad p|b, t|d, k|g je tedy korelace, která podle Haugena záleží ve způsobu, kterým jsou protikladové členy této řady připojeny k sousedním fonématům: bezpříznakové b d g se připojují přímo, kdežto příznakové p t k jsou od nich odděleny buď koncovým nebo začátečním intervalem neznělosti, vyplněným aspirací. V neutralisačním postavení vyslovují se orální explosivy zněle před znělou souhláskou, nezněle na konci slova. Touto neutralisací protikladu p|b atd. blíží se islandština s fárštinou dánštině, dialektům jihošvédským (původně dánským), norským nářečím na jihozápadním pobřeží a skotské gaelštině. Haugenův rozbor je názorným dokladem nepostradatelnosti fonologie i pro fonetický popis řeči, který by bez ní neměl smyslu. Z odkazů na literaturu postrádám zmínku o Sveinbjörnssonově Icelandic Phonetics (Aarhus 1933).

Mimo tyto články obsahuje toto číslo nekrolog N. van Wijka od Hjelmsleva; z referátů je uvésti Bodelsenovu recensi 5. dílu Jespersenovy A Modern Englisch Grammar (SyntaxIV. 1940) a Hjelmslevovy recense o sborníku Ch. Ballyho (1939) a Grayových Foundations of Language (1939).

Z pojednání obsažených v 3. sešitu (H. Frei, Un système chinois des aspects; R. Bröndalová, La signification du préfixe italien s-; A. Sechehaye, Ch. Bally, H. Frei: Pour l’arbitraire du signe) zaujme naši pozornost zvláště poslední článek, v němž je zdůrazněno stanovisko Ženevské školy jazykozpytné k otázce o náhodnosti jazykového znaku (srov. články v 1. roč. Acta ling., v. Slovo a slov. 6, 237). Autoři setrvávají — a to právem — na thesi de Saussurově, podle níž jazykové znaky mohou býti nanejvýš jen částečně motivované, ať již svou „přirozenou“ expresivností nebo odvozováním (str. 165—169). Z referátů je uvésti Bröndalovu kritiku spisu Kindersprache, Aphasie und allgemeine Lautgesetze (Uppsala 1941) a přehled nových prací o problému samohláskové délky od E. Fischerové-Jörgensenové.

Slovo a slovesnost, ročník 8 (1942), číslo 4, s. 218

Předchozí Stanislav Lyer: Kompensace a variace v jazyce

Následující Josef Vachek: Písemný výcvik při studiu cizího jazyka,