Věty se spojkou aniž

František Trávníček

[Články]

(pdf)

-

1. O větách s touto spojkou máme již řadu kratších nebo delších výkladů, které ji skoro veskrze pokládají za spojku podřadnou (podřadicí). Většinou spojka aniž podřadná je — viz v dalších odstavcích —, ale bývá též souřadná. Na př.:

kmotr ho nezdržoval, aniž pozval (Jirásek); Talafús žádnému nic neřekl, aniž ke komu se hlásil (tamt.).

Smysl je: nezdržoval ho, a nepozval, ani nepozval, ale ani nepozval; nic neřekl a k nikomu se nehlásil. Tu spojuje aniž dvě věty hlavní, věty obsahem na sobě nezávislé, mezi nimiž je poměr slučovací nebo odporovací.

Toto souřadné aniž je v dnešním spisovném jazyce silně archaistické a proto také dosti řídké.

Nebylo časté ani v jazyce starém; na př.:

zamúcenie takového nebylo jest, jakž sú počali lidé na zemi přebývati, aniž potom bude (Chelč. Post., Gebauer Hist. mluvn. IV, 655).

Vedle něho se vyskytuje niž:

hledám, niž naleznu (Hrad., Gebauer tamt.).

[14]Toto souřadné aniž má zcela stejný úkon jako a ne (a se záporným slovesem), ale ne nebo a ani ne, ale ani ne, t. j. s vytýkavým příslovcem ani (proti kladnému i).

Spojka aniž se skládá z ani a z částice -ž, která je v kdy-ž, a-ž, ne-ž … Ani je samo o sobě zbytek starobylého způsobu kladení záporky nikoli ke slovesu, nýbrž samostatně v čelo věty. Staročeské nejedl ani pil = nejedl a nepil. Ještě zřetelněji to viděti ze starých vět jen s ni: nejedl, ni pil, které znamenaly vlastně: nejedl, nepil. Jde tu o souvětí vzniklé bezespoječným spojením dvou vět. Když se časem ustálilo užívání záporného slovesa ve větách obsahově záporných, říkalo se: nejedl, ni nepil, většinou: ani nepil.

Souřadné je aniž také v tomto dokladě z B. Němcové:

kdyby byl věděl, že děvče ještě oka nezamhouřilo, nebyl by s tak hlubokým povzdechem odcházel, aniž by byl v zámku pod oknem na troubu spustil.

Nearchaisticky bychom řekli: „a nebyl by spustil, ani by nebyl spustil“. Aniž zde spojuje dvě hlavní věty podmínkového neskutečného souvětí, v kterých se klade kondicionál jako ve větě vedlejší s kdyby.

Někdy spojuje souřadné aniž dvě věty vedlejší, ale rovněž na sobě obsahově nezávislé, které obě patří přímo k větě hlavní, jsou na ní závislé každá zvlášť. Na př.:

kovářka Viktorce přikázala, aby to od sebe nedávala, aniž komu ukazovala (Němcová) = aby to nedávala a nikomu neukazovala [výpustkou místo: a aby neukazovala].

Jako ve větě předcházející a proti ostatním výše uvedeným větám je tu po aniž kondicionál z téže příčiny jako ve větě „aby to od sebe nedávala“. Výpustkou opisného by vzniklo: aniž ukazovala.

 

2. Podřadné (podřadicí) je aniž ve větách typu „odešel, aniž se rozloučil“. Věta jím uvozená je vedlejší, obsahově závislá na větě hlavní jako každá věta vedlejší. Vyjadřuje její příslovečné určení okolnosti, za kterých nastal děj hlavní věty = odešel bez rozloučení, nerozloučiv se.

Takovéto aniž mají zpravidla na mysli autoři výkladů o něm, ale nepřipomínají, že je též aniž souřadné. Jen Ertl ve zpracování Gebauerovy mluvnice mluví na jednom místě (II⁹, 76) o spojení dvou souřadných vět spojkou aniž, ale na druhém místě (II⁹, 263) uvádí výše citovaný doklad z Jiráska (aniž pozval) jako úplně stejný s doklady, kde je aniž nepochybně podřadné.

Podřadná spojka aniž není v dnešním jazyce zastaralá, je to vývojově novota, arciť stará, užívá se jí mnohem častěji než souřadné, a to hlavně v jazyce knižním.

Několik jiných dokladů na aniž z krásného písemnictví:

obě básně otevřely básníkovi rázem cestu na prkna divadelní, aniž se o to sám přičinil; šla spat, aniž povečeřela; to vše dělají, aniž vědí proč; byl přesvědčen, aniž to zkusil, že …; přijela skoro až k nim, aniž ji byli slyšeli.

Podřadnost vět uvozených touto spojkou je zcela jasná z jejich smyslu: aniž se o to přičinil = bez vlastního přičinění; aniž povečeřela = bez večeře atpod.

Příslovečný význam vět s aniž má mnohdy zřetelný odstín připouštěcí: odešel, aniž se rozloučil = ačkoli se nerozloučil; dělají to, aniž vědí proč = ačkoli nevědí proč; aniž se o to přičinil = ačkoli se o to nepřičinil.

Věta s aniž může býti závislá nejen na větě hlavní, jak je tomu v hořejších příkladech, nýbrž také na větě vedlejší, jak tomu bývá s jinými větami vedlejšími, avšak na větě větoslovně stejnorodé. Na př.:

nesluší se, abys vešel, aniž bys pozdravil (Ertlův příklad) = abys vešel bez pozdravu; kdybych to byl věděl, byl bych přišel, aniž bych se byl ohlásil = byl bych přišel bez ohlášení; viz ještě v odstavci 5. a 6.

[15]V obojích případech má aniž takový úkon jako souřadná spojka a se záporným slovesem: odešel, aniž se rozloučil = odešel a nerozloučil se (ale nerozloučil se); šla spat, aniž povečeřela = šla spat a nepovečeřela. V tom se shoduje s aniž souřadným.

Rozdíl je ten, že věty s a ne z odstavce 1. jsou souřadné mluvnicky i obsahově, myšlenkově, kdežto věty typu „odešel a nerozloučil se“ jen mluvnicky; myšlenkově jsou to věty podřadné.

 

3. Ve větách s podřadným aniž klade se dosti často neústrojně kondicionál místo indikativu, jak už bylo vytčeno několikrát, zejména v Naší řeči. Na př.:

odešel, aniž by se (byl) rozloučil; odešla, aniž by odpověděla (z krásného písemnictví); uplynulo deset dní, aniž by mne byl navštívil (též); atp.

Kondicionál je na místě tehdy, kdyby byl též ve větě mluvnicky souřadné:

nesluší se, abys vešel, aniž bys pozdravil = abys vešel a (abys) nepozdravil [abys obyčejně vynecháváme, protože se rozumí z předešlé věty]; kdybych to byl věděl, byl bych přišel, aniž bych se byl ohlásil = byl bych přišel a nebyl bych se ani ohlašoval; viz ještě v 5.

Kladení kondicionálu místo indikativu má beze vší pochyby tu příčinu, že je spojka aniž výrazový prostředek knižní, nepříliš častý, bez delší ustálené tradice, která by byla vodítkem ústrojného užívání. Podobá se pravdě, že tu působil též vliv němčiny (ohne daß) a francouzštiny (sans que). Spojka aniž se nepochybně vyvinula ústrojně v češtině samé, a to podřadným pojetím původně souřadného aniž, ale na její větší rozšíření mohly působiti ony dva cizí jazyky. Vědomí, že je aniž střídný výrazový prostředek za ohne daß a sans que, oslabilo nebo úplně zatlačilo souvislost s větami mluvnicky souřadnými a mělo za následek kladení kondicionálu jako výrazného slovesného způsobu podřadného.

 

4. Naopak se v novější době neústrojně užívá minulého indikativu místo kondicionálu. Upozornila na to Naše řeč (22, 1938, 64). Na př.:

lidé by se mohli stěhovat z jednoho bytu do druhého, aniž to zpozorovali (z novin).

Bez aniž: lidé by se mohli stěhovat a ani by to nezpozorovali; tedy s aniž náležitě: aniž by to zpozorovali.

Kladení indikativu místo kondicionálu je dílem, jak se zdá, prostá neumělost. Mluvčí (pisatel) slyšel nebo četl, že se neprávem po aniž klade mnohdy kondicionál místo indikativu, a vyvodil z toho mylně, že kondicionál nemá býti nikdy. Z kondicionálu, který mu tanul v jazykovém povědomí (aniž by to zpozorovali), udělal mechanicky indikativ výpustkou opisného by (aniž to zpozorovali).

Dílem je to asi podle těch vět, kde se náležitě klade kondicionál, ale bez opisného by, které se rozumí z předešlé věty. Na př.:

vůle, která by myšlenky řídila, aniž je omezovala = aniž by je omezovala; souřadně: a která by je neomezovala.

Tento výpustkový kondicionál vypadá jako minulý indikativ (viz ještě v 5.) a neporozuměním se přenáší do vět, kde opisné by vynechati nelze.

Tak v dokladě shora uvedeném není to dobře možné proto, že je v předešlé větě kondicionál by se mohli stěhovat, v druhé však má býti: aniž by to zpozorovali. Tyto kondicionály jsou nestejné a proto musí býti v druhé větě tvar plný.

[16]Dále uvedla Naše řeč příklady s minulým indikativem místo indikativu přítomného:

soutěže jsou pro projektanty nákladné, aniž jim zaručovaly, že dostanou zpět aspoň to, co na ně vynaložili.

Bez aniž: jsou nákladné a nezaručují jim … Tedy s aniž náležitě: aniž jim zaručují.

Je to neumělost jako v předešlém případě. Pisatel chtěl původně položiti kondicionál (aniž by jim zaručovaly), vzpomněl si však, že se kondicionálu nemá užívat, a změnil jej mechanicky v indikativ vynecháním by (aniž jim zaručovaly).

 

5. Posuzovatelé jazyka jsou nejednou na rozpacích, je-li aniž správné či není.

Tak přispěvatel Naší řeči uvedl z překladu jako příklad „pohodlné náhrady za francouzské sans que“ tuto větu:

její myšlenky se v ní neutkávaly s vůlí, která, aniž by je omezovala, by je řídila.

Co se týče spojky aniž samé, žehrá kritik na překladatele neprávem, poněvadž je tu zcela namístě. Mluvnicky souřadně by to znělo takto: která by je řídila a (přitom by je) neomezovala. Lze proto říci též: která by je řídila, aniž by je omezovala; nebo bez by rozumějícího se z předešlé věty: aniž je omezovala.

Nečeské, spíše jen neobvyklé, nedosti vhodné, je v tomto příkladě jen to, že překladatel vložil větu s aniž do věty s která.

Kritikovy rozpaky mají příčinu asi v tom, že ve většině případů uvozuje aniž vedlejší větu závislou na hlavní (odešel, aniž se rozloučil), kdežto v oné překladové větě závisí věta s aniž na větě vedlejší: která by je řídila, aniž (by) je omezovala = která by je řídila bez omezování, neomezujíc je. Závisí-li jiné vedlejší věty často na větě vedlejší (přijde čas, že se zeptá zima, cos dělal v létě), nelze v takové závislosti spatřovati závadu ani při větách s aniž. Vždyť i střídná věta připojená spojkou a (ale) je obsahově závislá na předešlé větě vedlejší: která by je řídila a (která by je) neomezovala, ale neomezovala.

Podobně je tomu v tomto dokladě:

dosud se nepodařilo najíti dokonalejší zařízení, které by jiskření lokomotiv úplně zabránilo, aniž při tom nemělo škodlivý vliv na výkon lokomotiv.

Věta s naší spojkou je obsahově závislá na větě vztažné, vyjadřuje její jisté určení = které by zabránilo jiskření bez škodlivého vlivu na výkon lokomotiv. Její posuzovatel v Naší řeči praví o ní: „Nejraději bychom se tu ovšem vyjádřili vůbec bez spojky aniž.“ Není však žádné příčiny považovati zde užití spojky aniž zásadně za něco neobvyklého, nezcela ústrojného.

Je tu arciť chybné záporné sloveso nemělo místo mělo, jak dále vytýká Naše řeč.

Pisateli tanula na mysli podoba bez aniž: a nemělo škodlivý vliv …, a zní přejal záporné sloveso do věty s aniž.

Podle Naší řeči je zde ještě chybný minulý indikativ místo kondicionálu, ale to není zcela jisté.

Je docela dobře možné, že pisatel myslil na kondicionál (aniž by mělo škodlivý vliv …), ale vynechal opisné by, které se rozumí z předešlé věty „které by zabránilo“. Viz v odstavci 1., 3. a 4. I ve střídné větě s a (ale) lze docela dobře by vypustiti: které by zabránilo … a nemělo škodlivý vliv … [je tu vypuštěno i zájmeno vztažné: a které by nemělo …].

 

6. Důležitý pro stanovení normy spojky aniž je tento doklad uvedený z novin a vyložený v Naší řeči 22, 64:

je dosti dobrého, co je možno o něm říci, aniž se člověk musil přetvařovat.

[17]S právem poznamenává autor výkladu, že je tu chybný minulý indikativ. Podle něho zde má býti kondicionál (aniž by se musil přetvařovat), protože prý jde o tento smysl: co je možno říci tak, aby se člověk nemusil přetvařovat. S tímto výkladem však nelze souhlasit.

Jde tu o větu s aniž závislou na jiné větě vedlejší (co je možno říci …). Ve všech ostatních případech, kde uznává onen filolog souhlasně s ostatními spojku aniž za správnou, jde o větu, která je větoslovně stejnorodá s předešlou, jak jsem připomněl v odstavci 2. Dosud to nebylo výslovně řečeno a proto na to zvlášť upozorňuji. Vyplývá to už z podoby spojky aniž samé, neboť je to a + niž, t. j. souřadná spojka a se záporkou kladenou podle starobylého zvyku samostatně, nikoli u slovesa v podobě ne. Viz výše v 1.

Na př.: nesluší se, abys vešel, aniž bys pozdravil = abys vešel a (abys) nepozdravil; zařízení, které by zabránilo, aniž by mělo škodlivý vliv = které by zabránilo a které by nemělo … (výpustkou: a nemělo); s vůlí, která by je řídila, aniž by je omezovala = která by je řídila a (která by) je neomezovala.

Dáme-li našemu spornému příkladu smysl „co je možno říci tak, aby se člověk nemusil přetvařovat“, je věta s aby závislá na větě vztažné s co, t. j. na větě větoslovně nestejnorodé. V tom by se tento případ zřetelně lišil od ostatních a proto se nezdá docela jasný.

I když však vycházíme ze smyslu, který do tohoto příkladu vkládá Naše řeč, a i když nehledíme k odlišnosti tohoto příkladu, není závěr o nutnosti kondicionálu odůvodněn. V ostatních případech je po aniž kondicionál jen tam, kde jej má také její vedlejší věta řídící; viz příklady uvedené výše (abys vešel, aniž bys pozdravil …). V našem případě však má řídící věta vztažná (co je možno říci) indikativ. Není proto namístě kondicionál ani ve větě s aniž. Lze jí dáti docela dobře tento smysl vyjádřený indikativem: co je možno říci tak, že se člověk nemusí přetvařovat. Je tedy zde namístě indikativ také po aniž: co je možno říci, aniž se člověk musí přetvařovat.

K tomuto závěru dojdeme i tehdy, vycházíme-li přesně ze znění našeho příkladu, v kterém není příslovce tak, a zachováme-li větoslovnou stejnorodost obou vět. Tu by zněl náš příklad bez aniž takto: co je možno říci a při čem se nemusí člověk přetvařovat; a s aniž takto: co je možno říci, aniž se musí člověk přetvařovat. Kondicionál by v něm byl namístě tehdy, kdyby řídící věta zněla: co by bylo možno říci.

I tak má tento případ jednu zvláštnost proti ostatním. Většinou je vztažné zájmeno v obou vedlejších větách tvarově stejné, takže je lze v druhé větě vypustit: zařízení, které by zabránilo … a které by nemělo škodlivý vliv …; výpustkou zájmena a opisného by: které by zabránilo a nemělo …

V našem případě je však co a při čem, zájmena tvarově různá. Ale není to závada, která by bránila užití spojky aniž, protože vztažné věty přeměnou ve věty s aniž ztrácejí ráz vět vztažných a pociťují se za věty vyjadřující různé okolnosti první věty vedlejší právě tak jako věty závislé na větách hlavních. Lze proto v našem případě říci zcela ústrojně: co je možno říci, aniž se musí člověk přetvařovat = co je možno říci bez přetvářky. Chceme-li ve větě s aniž vyjádřit její vztah k větě řídící, užijeme v ní příslovečného výrazu přitom: aniž se musí člověk přitom přetvařovat.

[18]7. V Naší řeči 2, 1918, 88 se praví, že podřadné aniž nemůže státi na začátku souvětí, před svou větou hlavní, že je to „naprosto nečeské“; na př.:

aniž bychom se pouštěli do bližšího rozboru, nemůžeme pominouti bez poznámky, že …

V dalším výkladě pomíjím to, že tu má býti indikativ: aniž se pouštíme, aniž máme v úmyslu pouštěti se …

Jindy prohlásila Naše řeč za nesprávný tento případ:

aniž by bylo třeba, abych ti o tom něco řekl, pochopila bys vše.

Za důvod toho se uvádí, že ani „může státi jen jednou na začátku věty nebo souvětí jenom, kde je silným záporem, vztahujícím se k jediné části věty, kde znamená totéž co něm. nicht einmal“; na př.: ani kuře darmo nehrabe, ani se mi nechce domů … Jinak že spojuje dvě věty nebo dvě větné části a klade se buď dvakrát (ani oko nevídalo, ani ucho neslýchalo) nebo jednou, a to před druhou větou nebo větnou částí (oko nevídalo, ani ucho neslýchalo), nikoli před větou nebo částí první (ani oko nevídalo, ucho neslýchalo). Tento důkaz však nepřesvědčuje, protože nelze srovnávati podřadnou spojku aniž s ani ve větách typu „ani oko nevídalo, ani ucho neslýchalo“, kde je to vytýkavé příslovce. Aniž je sice od původu též příslovce, ale má-li dnes úkon podřadné spojky, nelze na ně beze všeho přenášeti poměry při ani. Svou spojkovou platností se aniž odloučilo od příslovečného ani a vřadilo do skupiny podřadných spojek. V otázce, může-li aniž a věta jí uvozená státi na začátku souvětí či nemůže, musíme přihlížeti k jejímu spojkovému úkonu a hledati obdobu mezi vedlejšími spojkami a větami.

Vyložil jsem ve 2., že věta s aniž vyjadřuje určení okolností své věty hlavní nebo své řídící věty vedlejší: odešel, aniž se rozloučil = odešel bez rozloučení. Lze-li říci též „bez rozloučení odešel“, je zajisté dobře možné říci větně: aniž se rozloučil, odešel. Podobně říkáme: protože pršelo (= pro déšť), nepřišel, i: nepřišel, protože pršelo. Není tedy nečeské ani souvětí uvedené Naší řečí: aniž se pouštíme (aniž máme v úmyslu pouštět se) do bližšího rozboru, nemůžeme pominouti bez poznámky, že … Postavení vedlejší věty s aniž před větou hlavní je v tomto příkladě dokonce výhodnější než za hlavní větou, protože za ní následuje druhá vedlejší věta (se že). Jinak by šly rušivě za sebou dvě vedlejší věty na sobě obsahově nezávislé: nemůžeme pominouti bez poznámky, aniž se pouštíme …, že …

Mohlo by se též namítati, že takové začátkové věty s aniž nelze převésti na věty souřadné nebo stejnorodé vedlejší s a ne: a nechceme se pouštěti …, a nebylo by třeba. Ale je to možné, položíme-li je za větu hlavní nebo za vedlejší řídící: pochopila bys vše, aniž by bylo třeba, aby … = a nebylo by třeba. Možnost nahraditi větu s aniž souřadnou větou s a ne je pouze kriterion, zda je tato věta v podstatě správná, a nezáleží na tom, zda střídnou větu s a ne nutno položiti za větu hlavní nebo za vedlejší řídící. Věta s aniž je podřadná a nemusí proto státi jen tam, kde věta souřadná, jak jsem právě ukázal.

Naše řeč navrhuje zde souřadné vyjádření: nechceme se pouštěti …, ale nemůžeme pominouti …, že … To je zajisté správné, ale tím se připravujeme o možnost vyjádřiti myšlenku podle potřeby a úmyslu větou vedlejší. Podřadná forma je výrazově přesnější, vystihuje myšlenkovou závislost jedné věty na druhé, hoví našemu přesnému myšlení. Podřadná spojka aniž vznikla ze souřadného ani ze snahy po výrazové přesnosti, a nebylo by proto správné v mezích ústrojnosti její užívání omezovati, protože bychom tak ochuzovali výrazovou schopnost nového jazyka.

[19]Podřadná spojka aniž je sice výrazový prostředek knižní, ale i jiné knižní spojky jsou podstatnou součástí spisovného výraziva.

Že se tu uplatňuje snaha po výrazové přesnosti, je viděti jasně z té okolnosti, že se souřadná spojka aniž pociťuje jako archaismus a že je velmi řídká. Tato spojka nepřispívá k výrazovému zpřesnění jazyka, vyjadřuje myšlenku tak jako věta s a ne a proto ji jazyk skoro nevšímavě pomíjí.

Slovo a slovesnost, ročník 9 (1943), číslo 1, s. 13-19

Předchozí Vilém Mathesius: Poznámky o překládání cizího blankversu a o českém verši jambickém vůbec (Svému spoluredaktoru Bohuslavu Havránkovi k padesátinám)

Následující Ludvika Petříková-Ryndová: K melodice dětské mluvy