K melodice dětské mluvy

Ludvika Petříková-Ryndová

[Articles]

(pdf)

-

V melodii dětské mluvy odráží se z velké části melodie mluvy matčiny nebo nejbližšího okolí dítěte. Napodobovací schopnost je u dětí velká, vždyť vlastně celá jejich činnost je napodobením. Tak i melodie řeči je odposlouchaná a napodobená, a to velmi věrně. Proto možno pozorovat v některých případech zdánlivé rozpory, v jiných shodu u všech dětí.[1] Ve shodných případech jde totiž o ty melodie, které jsou všeobecné a proto známé všem rodinám. Druhou skupinu tvoří individuální odchylky blízkého okolí dítěte. Sem patří ovšem také jevy dialektické; ty jsou u dítěte velmi silně vžity, takže i dítě rodičů mluvících dialektem, ale žijících dlouhá léta mimo oblast příslušného nářečí, nabývá v řeči charakteristických vlastností dialektu rodičů. V článku o intonaci hovoru dospělých k dětem (zde v předešlém ročníku, str. 27 n.) jsem hovořila o jejím afektovaném způsobu. I tento způsob mluvy dospělých dítě samozřejmě přijímá.

Dítě je v prvním roce svého života odkázáno jen na trpné vnímání melodií; ty pak se snaží napodobit. Mému děcku stačila za podklad nejprimitivnější slabika ta. Na ní „vyzpívá“ všechny své city a nálady pomocí reduplikace, modulace hlasu a pod.[2]

Tak tata znamená nejdříve mámu; prvé ta zvýšený dlouhý tón, druhé ta má tón snížený a krátký, melodie zvolání. — S rytmickým náznakem vyslovené tata tata naznačuje tikot hodin; tón obou slabik je krátký, ba staccatový, prvé ta má v obou slovech vyšší tón, druhé snížený. Mezi oběma je krátká pausa, takže napodobení tikotu hodin je dosti věrné. — Ta, hluboký dlouhý tón, smutný, protažený, značí pád (bác). — O něco méně hluboké je ta znamenající „není, je pryč“; je to konec melodie ‚smutku‘ dospělých. — Zato radostné ta, když se děcku něco podaří, má vyšší konkávně protažený tón. Stejně se vyjádří radost nad nějakým objevem nebo „tady je“!

Toto tata dostává i funkci různých substantiv. Tak znamená postupně volání na tetu a potom tetu samu, s touto melodií: prvé ta je vysoké, úsečné, snaha po vyslovení e je úží, takže je násilně vyraženo, druhé ta má tón značně nižší a protažený; [20]kontrastem k předcházejícímu má zabarvení laskavé, teplé. Později vždy užívá této melodie, i když jde o větu oznamovací, pro označení ženy v šátku. — Podobným způsobem vznikl název pro slepici: prvé ta mělo tón dosti nízký, zase krátký, druhé ta asi o tercii vyšší je protaženo; toto tata znamenalo nejdříve volání na slepici, známé „puta, puta“, pak slepici vůbec.

Druhou souhláskou bylo h, které bylo spojováno spíše se zvuky temnými, hlubšího tónu. Tak údiv se vyjádřil hu-hu; obojí hu mělo hluboký tón konkávně protažený, ale krátce, takže výsledek vyzněl staccatově.

Rázné, nesmlouvavé ne mělo krátký ostrý tón. Proti tomu odmítáním „laskavým“ bylo reduplikované nene; prvé ne s tónem konkávně protaženým, druhé krátké, nízkého tónu; znělo plačtivě a bylo doprovázeno zamítavým vrtěním hlavou.

Často stačí jen melodie „vyzpívaná“ na jedné hlásce, aby vyjádřila substantivum. Tak vodu znamená á značně protažené do čtyř tónů, z nichž první je vysoký, druhý nízký, třetí opět vysoký, ale poněkud méně než první, čtvrtý nízký. Tomu se dítě naučilo, když slyšelo vyslovit „slastné“ á při ponoření do vody. Citový dojem při setkání s vodou se stává názvem pro ni. — Podobně vyjadřovalo dítě bolest foukáním. Také názvy zvířat jsou tvořeny podle zvuků, které vydávají, haf je pes, íhá kůň a pod.

Avšak i rozdíl výslovnosti staccatové a legatové může být funkční: ẹẹ znamená známou důležitou funkci v dětském životě, é pláč nebo že někdo pláče. Pa-pa je pozdrav na rozloučenou, pá procházka a pod.

Z tohoto pozorování vidíme, že různé kombinace tónu dlouhého s krátkým, vysokého s nízkým jsou významotvorné. Je zajímavé, že již u těchto primitivních náznaků funkcí melodie můžeme pozorovat vhodné rozlišení konvenčních intonačních typů řeči dospělých pro tu kterou situaci: údiv má tón hluboký, melodie voláni se kryje s touto melodií u dospělých a pod. Funkčnost melodie proniká v této dětské mluvě snad nejintensivněji, neboť v hovoru dospělých se melodie uplatňuje většinou jako průvodní znak celých úseků mluvy a je zde projevem složitějších vnitřních emocí citových, na které nestačí slova, ale v mluvě dětské je zúžena na vlastní slova — významové jednotky; čistě konkretní názvy nejvšednějších předmětů jsou vyjádřeny „hudebními motivy“.

Ovšem toto dětské rozlišování významu slov pomocí různých melodických útvarů není všeobecně platné a srozumitelné v širší oblasti jazykové. O jakési konvenci můžeme zde mluvit jen se zřetelem na dítě a nejužší kruh jeho vychovatelů. U některých funkcí bychom mohli tento okruh rozšířiti na rodiny s dětmi vůbec, neboť je někdy až překvapující, jak dvě děti zcela navzájem cizí užívají týchž intonačních prvků. Často jsou rodiče zklamáni, když slyší, jak se cizí děcko domlouvá týmiž intonačními obraty, které ve své ješitnosti považovali za individuální „zázraky“ svého dítěte. Příčina shod v intonaci u různých dětí vězí patrně v tom, že děti stejně reagují na mluvu dospělých k nim, mluvu, která je do značné míry konvenční.

 

U dítěte celkem ročního se již začínají objevovat reprodukce menších větných celků: tají je volá děcko v odpověď na volání; ta vyšší tón, na jí je snížení (melodie ‚smutku‘). Někdy stačí pouhé tají s touž melodií na označení místa.

Stejný slovní základ se stává podkladem různých melodií měnících se podle funkce. Tak se často mění melodie záporu: resolutní je ne ne! mající krátké ostré tóny [21]střední výše. Ještě odmítavější nē nene, kde prvé ne je dosti protaženo a další dvě ne spojená v jedno slovo mají v kontrastu tón ostře krátký; první ne má tón vysoký, druhé rovný, klesnutý. Pohrdavé, rozzlobené, ba netrpělivé (když se totiž výzva opakuje) ne má hluboký protažený tón.

Stejně tak najdeme různé melodie ve slově není, které má často melodii ‚smutku‘, vyjadřujíc zármutek nad tím, že se něco rozbilo, někdo odešel a pod. Mytyty není (Mikuláš není), smutně konstatuje děcko, že Mikuláš „zmizel“, když zlobilo; melodie ‚smutku‘. — Jinak prosté není, znamenající zápor, má prvou slabiku poněkud zvýšenu a krátkou, druhá je nižší a delší.

V počátcích souvislé mluvy možno již pozorovati onu jakousi pratendenci melodické linie: klesavou v taktě dokončeném a stoupavou v taktě nedokončeném. — O linii dynamické musíme soudit opačně: děcko klade na začátek věty nejdůležitější slovo, nesoucí větný přízvuk, tedy vrchol linie dynamické. Na př. ^|bebe ma Taja, oznamuje dítě, že má odřený prst; na be je vrchol dynamické linie, odtud klesá. Stejně je tomu ve větě ^|neni Tája ^|hona (hodná). Přihlížíme-li ovšem k převrácenému slovosledu, vidíme, že tato věta má tvar věty silně vytýkací prvé slovo; klesl pouze její silný význam častým opakováním na větu oznamovací. Avšak takových vět s melodií poměrně klidnou je málo. Jimi skutečně dítě jen oznamuje něco nového, prostě konstatuje bez citového zájmu. Proto vyniká stránka dynamická; melodie je poměrně prostá: klidně klesavá melodie dokončené věty oznamovací. Ale ještě jednou opakuji: je to případ poměrně řídký.

Ve většině případů se silné citové zabarvení jeví v pestrých formách melodické linie. A všimneme-li si intensity dětských melodií, slyšíme, jak jsou většinou přeexponovány. Je to jednak vliv odpozorovaných melodií osob dospělých, které jsou v mluvě k dětem výraznější, ba přeexponované, jednak snaha dítěte, aby mu bylo lépe rozuměno; proto zesiluje hlas a snaží se jeho modulací, které je schopno, nahradit nedostatek schopností vyjadřovacích.

Dětský „hovor“ je skoro vždy zabarven citově. Není takřka klidné oznamovací věty. Buď se dítě raduje nebo má zármutek nebo se zlobí, „rozčiluje“. A to se odráží v melodii. Ani když si samo povídá, neužívá klidné melodie, neboť je právě tak zaujato svou fantasií, že zapomíná na okolí a vžívá se do představy, čímž se řeč stává velmi citově zabarvenou. „Vykládá-li“ horlivě o něčem, užívá velmi intensivně melodie taktů nedokončených, kterou odposlouchalo od dospělých[3]: Mimí hajá; zjišťuje, že dítě v kočárku spí a že proto nesmí křičet; mi má tón snížený, hajá tón zvýšený, rovný, já ještě rovně protaženo. Stejně tak: A baba nedá Tája hami; na ba snížení, od ne zvýšení rovného tónu trvající až na konec taktu; horlivý výklad silně procítěný. Z toho je možno soudit, že by dítě rádo tvořilo delší věty, jejichž prvou částí jsou tyto takty, ale že na to ještě jeho schopnosti nestačí. — Někdy se mu podaří souvislá věta dvou taktů: A Tája lobí, Mityty není! na ja snížení, lobí rovná melodie; druhý takt má na ty zvýšení, na ne melodie klesne (protože Stáňa zlobí, Mikuláš odešel).[4] — Většinou bývají věty uváděny spojkou a, i když se jimi začíná. To ukazuje na jakýsi výčet, stálé pokračování ve výpovědech, přerušované jen z důvodů „technických“, že totiž dítě není schopno tak rychle za sebou tvořit věty.

[22]Je zajímavé, jak rychle postupuje vývoj melodické stránky dětské řeči. V útlém věku, kdy se výpovědi dítěte omezují na několik reprodukovaných projevů, je melodie těchto projevů reprodukována tak, jak byla slyšena. Teprve později, asi koncem druhého roku, má dítě možnost voliti si samostatně. Vodítkem jsou mu zase dospělí, které napodobí. Úhrnem možno říci, že dětská řeč tohoto věku je chudá na počet melodií, i když je zdánlivě „zpěvavá“. Při bližším pozorování poznáme, že je jednotvárnější co do výběru melodií i co do melodií samých. Až během třetího roku můžeme pozorovat velký pokrok, kdy dítě poměrně dosahuje takřka stadia dospělých. Říkám poměrně, neboť nesmíme zapomenout na individuální rozdíly intonační, které se zde uplatňují stejnou měrou jako u dospělých. Tříleté dítě má již dost bohatý rejstřík odpozorovaných melodií, kterých užívá ku podivu dost přiléhavě. Jsou to melodie užívané v blízkém okolí dítěte, tedy se v nich odrážejí i dialektické prvky. Dítě je rádo přeexponuje, zvláště melodie citově zabarvené, ale i to se děje u vyspělého dítěte vědomě; přeexponování není vždy stejné, řídí se tím, co vyžadují okolnosti, a podle nálady dítěte. Ze začátku pozorování se nám ani nezdá, že nás dítě napodobí, neboť máme snadno dojem, že této melodie neužíváme. Teprve když si uvědomíme, že je přehnána, poznáme běžnou melodii svých vlastních výpovědí. Dítě dovede i jemnými odstíny odlišit melodie, mající reprodukovati různé emoce.

Je to věk, kde je dítě samá otázka, a tu se též objevuje její melodie. Dosud jí nepotřebovalo, protože se neptalo. Je to věčné póč? (proč?) značně konkávně protažené, někdy až afektovaně dlouze. Stejně tak kam? a kde? Objevují se také i jiné citově zabarvené formy otázky: Kde má domů teta Nováková? t. j. kde bydlí; zvýšení již na má (o této zvláštní formě srov. blíže u St. Petříka, Hud. stránka středoč. věty, str. 81).

V této době se dítě začíná již osamostatňovat ve tvoření melodií a není již tak otrocky odkázáno na napodobení dospělých; dovede již odlišovat melodie podle situací, které vystihuje melodicky i mimicky velmi výstižně. Neplýtvá již tak laskavou melodií ‚smutku‘, a ta se ozve jen při silném citovém zabarvení: A teď budu bouchat já! rozhoduje se čtveračivě dítě, že bude dělat samo strašidlo; na chat zvýšení a na já klesnutí tónu — melodie ‚smutku‘. — Při vyprávění pohádek užívá pro poslední takty zvýšení tónu před přízvukem posledního slova jako dospělí; napodobí je i v tom, že melodií naznačuje vzpomínání, jak je to dále, což se roztržitému vypravěči často přihodí: a potom … pišla ježibaba; tom vyšší tón značně rovně protažený, v posledním taktě na la zvýšení, na je snížení tónu a jeho protažení.

Přistupuje melodie varovací: Pozou! děcko varuje na ulici své spoluhráče; zou má konkávní protažení, o němž dále.

Rozkaz, nařízení má velmi resolutní formu: Kujáš! volání na psa; ku silně přízvučné a zvýšený tón, na jáš klesnutí. Stejně tak zákaz nechoď! Ještě silnější, zlostný zákaz nechoď! má přízvuk na obou slabikách a tón je pronikavý, stejný na obou slabikách. Poněvadž tato resolutní forma vyhovuje nejlépe slovům dvojslabičným, delší slova, s jejichž třetí slabikou a s dalšími slabikami si po silně přízvučné první slabice dítě neví rady, přizpůsobuje tak, že je zkracuje: Žijaf! (žirafo), pežin! (peřinko); melodie jako Kujáš!

Volání laskavé má první slabiku nepatrně protaženu: Kašpau! (kašpare!); ka protaženo trochu konkávně. — Prosté volání má všední známou formu: mamī! — ma má tón zvýšený, na mi snížený a rovně protažený.

[23]Dítě rádo konkávně protahuje přizvučné slabiky, a to v různých kombinacích podle funkce. Samozřejmý souhlas i námitka v odpovědi jsou silně citově zabarveny. Na př.: To si myslim! odpovídá dítě na otázku, zda je oříšek dobrý; si je poněkud sníženo, my má vyšší a silně konkávně protažený tón, lim je protaženo rovně, ke konci tón nepatrně klesá. Stejně tak námitka: Von (bažant) tetu štípne! — dítě varuje tetu, aby nebrala do ruky ptáka; štípne stejně jako myslim. — I jindy je toto protažení znakem silné citovosti. V důtklivé žádosti je spojeno s hlubokým tónem: Dej mi kaštánky! — dej hluboké, tón dlouze konkávně protažen, mi zvýšeno, krátké, ka i štán zase sníženo a obojí konkávně protaženo, ky ještě hlubší než předcházející slabiky a též značně, ale rovně protaženo. — Stejně tak údiv má hodně hluboký tón: Koukej! — kou protaženo konkávně, tón hodně hluboký, kej rovný protažený tón ještě nižší než kou. — Ba i ve volání najdeme toto protažení: Maminko! — všechny hlásky jsou protaženy, tón je poněkud vyšší. — Též silně citově zabarvená otázka je má: A kde mají děti? ptá se dítě s údivem v bezdětné rodině, kde bylo na návštěvě; dě zase silně protaženo konkávně, zatím co ti je protaženo obráceně, konvexně.

Někdy se stává tato melodie všeobecnou i ve větách oznamovacích, afektovaných: Já se tam kouknu; melodie zase jako na př. štípne a pod.

Vážnost a nevšednost situace vystihuje dítě pomalým tempem, monotonní melodií; zase afekt. Modlitbičku odříkává pomalu monotonně: Andělíku, muj tádníku atd.; melodická linka je rovná, tón hluboký, tempo velmi pomalé, vážné. Celá modlitbička má tuto melodickou formu, až teprve poslední takt Andělíku tátəte (strážce) muj má tempo velmi spěšné, jakési ulehčení, že je již konec; melodie ‚smutku‘.

Takovéto přeexponování melodie, jež se začíná jevit u dětí nejútlejšího věku, doprovází řeč dětí — stejně tak jako výše uvedené konkávní protahování přízvučných — i později, ba v některých případech až do věku školního. Záleží ovšem opět na individualitě dítěte.

Nejčastější a proto také nejznámější je afektace zvýšením tónu až do pronikavosti, oblíbená i u dětí věku školního. Tato melodie se stala jakousi representantkou dětské mluvy vůbec, a proto jí hovoří děti na scéně; stala se podkladem Skupovi ke karikatuře Máničky. Je totiž oblíbenější u děvčat; chlapci jsou prostší, nemilují „dělání lepšího dojmu“. Základním rysem je hodně vysoký tón, takřka pískání bez tónu, stoupání tónu po přízvuku až pronikavě vysoké; tato slabika je ještě velmi afektovaně konkávně protažena a dodává výpovědi vychloubačný ráz: tady pracuje náš tatínek (chlubí se děvčátko kamarádkám v dílně svého otce); celá věta pronikavě vysoká, na tí zvýšení a konkávní protažení. My tu máme pěkné lesy (vykládá dítě v rozhlase); né jako tí v příkladě předešlém. Ale i bez chlubivosti: my sme se to eště neučili (rovněž v rozhlase); na u zvýšení, ale bez protažení. — Zdá se, že toto přeexponování nastává tam, kde má dítě úmyslně napodobit, reprodukovat cizí projevy, při přednášení, v dětském divadle a pod., a odtud se dostává i do řeči běžné. Dítě se snaží něco říci neobyčejně a nalézá tuto melodii, kterou se také snaží dodat přednesu, ba i čtení onoho vyžadovaného způsobu „s citem“. Stejně tak v otázce. Dítě poznává, že melodie otázky je na konci stoupavá, napodobí učitele a v horlivé snaze dostát co nejlépe svému úkolu přeexponuje tuto melodii. Tak ve hře se ptá dítě as osmileté: ztratil čáp čepičku, jaké byla barvy? na ké pronikavý konkávně protažený tón. [24]I otázka doplňovací mívá tuto přeexponovanou formu: kolik je hodin? (ve hře); lik je pronikavě vysoké, bez protažení. Někdy je dokonce na několika slovech v jednom taktu: jestlipak víte, děti… (v rozhlase); na li stejně jako na ví konkávně protažené zvýšení, které působí nepříjemně, rušivě.

 

Pozorujeme-li soustavně řeč malého dítěte, vidíme, že dítě má období, kdy si oblíbí nějakou melodii a soustavně jí užívá, i nevhodně a afektovaně; po nějakém čase ji opustí, aby si oblíbilo jinou.

Jako zvláštní druh afektace možno připomenout i úmyslné komolení řeči — šišlání; děcko již dovede některá slova správně vysloviti, ale úmyslně — snad si všimlo, že i dospělí užívají tohoto způsobu, přemršťujíce citové zabarvení — komolí slova a mazlí se. Místo slon říká dlon a pod. Je to komolení úmyslné, a proto je můžeme považovat za fonologické. Dítě takto hovoří ke svým loutkám, aby vyjádřilo svou lásku a něžnost k nim. Také je-li okolím uvedeno do rozpaků, stydí se, komolí slova až do nesrozumitelnosti tím, že vůbec hlásky patřičně neartikuluje, nýbrž je vyslovuje ústy rozpačitým úsměvem do široka otevřenými, takže všechny samohlásky vyzní na e a souhlásky jsou palatalisovány tím, že jazyk přiléhá širokou plochou k patru.

Inteligentní dítě nepřehlíží svůj jazyk, není pasivní k jeho vývoji, snaží se jej zdokonalovat, vyciťuje také jeho schopnost hudebně intonační a vystihuje, že částečným měněním tvaru slova dosáhne změny jeho významu (vulgární koncovky, na př. -ák, Tylák, -ice, Martice a pod.). Dítě jde ve své vynalézavosti nových možností dále. Je také zajímavé si všimnout, že má v této „tvorbě“ jakési časové úseky, obdobně, jako jsme konstatovali výše u melodií: oblíbí si totiž nějaký druh komolení, užívá ho určitou dobu takřka u všech slov, takže pozbývá záhy své funkčnosti a děcko vymýšlí nový způsob. Tak na př. tříleté dítě vyslovuje jen první slabiky slov označujících milé osoby nebo věci, ba- místo babička, li- je liška, li- by- liška Bystrouška, ku- pes Kurýnek a pod. — Odpor vůči něčemu je vyjádřen úmyslným komolením slov, zejména přidáním jakési pejorativní koncovky -s. (Původ této koncovky možno hledat v názvu psa, kterému jsme žertem říkali Šotas. Dítěti se tento název nelíbil, cítilo v něm něco hanlivého, co milovaného psa zesměšňuje, bránilo se mu a přijalo tuto koncovku pro význam pejorativní.) A tak je neoblíbená loutka Kalupasa, Milas chlapec, který ji uhodil, a pod. Také adjektivum může míti toto s: plesesí šaty — neoblíbené pletené, protože „škrábou“, a pod.

Koncovka -ain je dítěti znakem německého hovoru, přidává ji k českým slovům a říká, že mluví německy: babičkain, hvězdičkain a j., tak jak se usmívajn na mně matičkajn…

Větší děti rády napodobí řeč dospělých v řeči k dětem menším, aby tak uplatnily svou „dospělost“. — Tak pětiletý venkovský hoch s velkou vážností užívá v hovoru s ročním děckem laskavé melodie posledního taktu: a teď si pudeme lehnout (posílá děcko po způsobu dospělých spat); na me zvýšení, lehnout snížené. Stejně: Stáňa se bude koupat, a pod. — Podobně děvčátko as osmileté, značně afektované (po matce), hovoří k malým dětem přepjatě po dospělých nejen po stránce hudební, ale i syntaktické: Nepude Jaruška domů, nepude (těší plačící děcko, které nechce jít ještě domů); ne dosti vysoký tón, krátký, na pu klesnutí melodie, které trvá až do konce taktu; druhé nepude stejně jako prvé, jen poslední hláska je protažena.

[25]Třeba ovšem však ještě jednou připomenout, že není u všech dětí citový základ stejný, individualita dospělých se začíná jevit již zde a vliv okolí není také všude stejný. Dítě zanedbané bude samozřejmě na melodie chudší než dítě, s kterým se stále někdo zabývá; nesmělé dítě venkovské proti městskému „kvítku“. Proto stav, který zde uvádím, dlužno považovat za poměrně vyspělý, melodicky bohatý.

Také nesmíme zapomínat na vlivy okolí, jak jsem již připomněla; dítě ve společnosti buď je zaraženo nezvyklým prostředím, a tu je jeho řeč jednotvárná, takřka bez melodického zabarvení, nebo naopak chce ukázat „co umí“ a tu používá melodií nepřirozených — afektuje různým způsobem.

Je proto velmi nesnadné zachytit melodii dětské „přirozené“ řeči. Úspěšné je jen studium dítěte, s kterým je pozorovatel v nejtěsnějším styku, a proto i tento příspěvek je věnován podrobnému pozorování jen jednoho dítěte; vypozorovaný vývoj melodické stránky jeho řeči je doplňován pozorováním této stránky u dětí jiných a srovnáváním, jak vidno z uvedených příkladů.

Vedle počátečních prvků řeči je v útlém dětském věku velmi dobrou vyjadřovací pomůckou gestikulace. Tam, kde schopnost jazyková nestačí, a to je velmi často, zejména nestačí výrazy pro tlumočení citů a nálad, nastupuje gesto. Rovněž je odpozorováno od okolí a je někdy s podivem, jak si dítě všímá dospělých a jak je karikuje — ve své mimice.

Shrneme-li všechny tyto poznatky, můžeme pozorovat, že tyto stránky dětského projevu, které se u dospělých přehlížejí, totiž melodie a bezděčná gestikulace, jsou ve vývoji vlastně vyspělejší než ostatní složky řeči. Mohly by proto poznatky ty přispět k řešení otázky, zda je či není tato stránka řeči konvenční (St. Petřík, Carpatica 1, 1936, str. 274 n. a P. Trost, O problémech větné intonace, Slovo a slovesnost 3, 1937, str. 226 n.).

Zbývá jen shrnout odpověď na otázku, položenou již St. Petříkem v jeho pozůstalých poznámkách, zda totiž je dětská řeč melodicky jiná než řeč dospělých nebo naopak. Nelze stanovit kvalitativní hranici mezi stavem u dětí a u dospělých; rozdíly, které zde jsou, jsou podmíněny — stejně jako u jiných složek řeči — vývojem.

Slovo a slovesnost, volume 9 (1943), number 1, pp. 19-25

Previous František Trávníček: Věty se spojkou aniž

Next Josef Hendrich: „Retuňk proti Antikristu“ není od Komenského