Jazykozpytné poznámky k řečnické výstavbě souvislého výkladu
Vilém Mathesius
[Articles]
-
V posledních letech bylo u nás několikrát, zejména Mukařovským a mnou, ukázáno na důležitost zásadního rozdílu mezi jazykovým materiálem, z něhož je kontext vybudován, a významovou výstavbou kontextu. Z prací Mukařovského upozorňuji tu především na studii Genetika smyslu v Máchově poesii, otištěnou ve sborníku Torso a tajemství Máchova Máje (Praha 1938, str. 13—110), sám jsem o takových problémech pojednal zejména v rozpravě Řeč a sloh, která vyšla v sborníku Čtení o jazyce a poesii I. (Praha 1942, str. 11—102). Rozdíl, o který jde, dá se stručně vyjádřit takto. Jazykový materiál, lexikální i gramatický, má, jak již ukazuje jeho příslušnost k jazykovému systému, platnost obecnou, neboť jen tak může vyhovovat nejrůznějším vyjadřovacím potřebám. Významová výstavba aktualisuje jazykový materiál tak, aby odpovídal zvláštnímu úkolu, který mu mluvčí nebo pisatel ukládá v konkretních promluvách. Tak se obecně zaměřený význam lexikálních jednotek mění významovou výstavbou kontextu ve význam jednoznačný, který zapadá do souvislosti, a věta, gramaticky složená z podmětu a přísudku, se významovou výstavbou aktuálně člení v základ výpovědi a její jádro. Můžeme jít však dál a rozeznávat vedle významové výstavby kontextu ještě jeho výstavbu řečnickou. Mezi těmito dvěma druhy výstavby není zásadní rozdíl, jaký lze konstatovat mezi jazykovým materiálem a významovou výstavbou kontextu. Oba jsou v témže pořadí a můžeme je dokonce shrnout pod společný název aktuální výstavby kontextu, ale usnadní nám rozlišovat věci, které nepatří těsně k sobě, když se budeme držet toho, že se významová výstavba kontextu týká především jeho věcného obsahu a směřuje k jasnosti podání, kdežto řečnická výstavba kontextu se týká kontaktu mluvčího s poslucha[115]čem, po případě pisatele se čtenářem, a směřuje k působivé účinnosti podání. V podrobnostech i toto rozlišování někdy selže a oba druhy kontextové výstavby nám budou splývat, ale v hlavních věcech se jejich rozloučení ukáže plodným. Připomeňme ještě, že k působivé účinnosti podání můžeme směřovat buď zvlášť uzpůsobenou slovní formulací výkladu nebo zvláštním uspořádáním jeho věcného obsahu. Linguistu zajímá především způsob první.
Pokud jde o kontakt s adresátem, t. j. s posluchačem nebo čtenářem, může být způsob, kterým se výklad podává, velmi různý. Někdy je výklad podán způsobem naprosto neosobním. Autor, t. j. mluvčí nebo pisatel, při něm ustupuje, pokud možno, zcela do pozadí a ať popisuje nějaké jevy (výklad popisný) nebo se snaží dokázat, po případě vyvrátit jejich existenci nebo souvislost (výklad dokazovací), hledí působit na adresáta prostředky zaměřenými docela objektivně, obecnou, neutrální jasností výkladu a jeho vhodným uspořádáním věcným. Proti výkladům typu neosobního stojí výklady zaměřené řečnicky. V těch chce autor adresáta svým osobním vlivem přesvědčit o nějaké pravdě (výklady přesvědčovací) nebo ho přemluvit k nějakému jednání (výklady přemlouvací, vybízecí atp.) a právě tento záměr ho nutí, aby vystoupil ze své reservy a navázal s adresátem přímý kontakt. Se stanoviska čistě výstavbového (nikoliv tedy se stanoviska vývojového nebo sociologického) můžeme označit výklad zcela zaměřený na věcný obsah za typ bezpříznakový a výklad zaměřený na působivou účinnost podání za typ příznakový. Zejména je příznakovost tohoto typu zřejmá tehdy, když se působivé účinnosti výkladu dosahuje tím, že se v slovní formulaci užívá zvláštních řečnicky zaměřených prostředků jazykových.
Aby bylo zcela jasno, je ještě zapotřebí říci, že naše řečnické zaměření výkladu na adresáta neznamená samo sebou změnu výkladu v dialog. Mukařovský ukázal velmi pěkně v první ze svých dvou Studií o dialogu (Kapitoly z české poetiky I. 1941, str. 145n.), že podstatným znakem dialogu je nejen účast dvou osob, nýbrž také neustálé střídání jejich funkcí a s tím souvisící prolínání alespoň dvou významových kontextů budovaných samostatně na společném thematu. V souvislém výkladu řečnicky zaměřeném na adresáta je rovněž zřejmá účast dvou osob nebo, lépe řečeno, dvou stran, které jsme označili jako autora a adresáta, ale jejich funkce se nestřídají, nýbrž zůstávají v podstatě stále stejné, autor je účastník aktivní a adresát účastník pasivní, a proto také je základem řečnicky zaměřeného výkladu nikoli prolínání dvou samostatných významových kontextů, nýbrž významový kontext jeden, vytvářený autorem výkladu. Thema naší stati je tedy prostší nežli bohatá problematika nadhozená v uvedené Studii Mukařovského a dá se stručně formulovat takto: jakými jazykovými prostředky je vytvářena v souvislém výkladu, řečnicky zaměřeném na adresáta, vlastní řečnická perspektiva? Na tuto otázku je možno odpovědět na základě celkem čtverého materiálu, u něhož se souvislý výklad zřejmě spojuje s řečnickým zaměřením na adresáta. Může jít o souvislý výklad živým slovem a určený tedy v podstatě k vyslechnutí, i když se s ním setkáváme třeba dodatečně ve znění tištěném, nebo o souvislý výklad určený od počátku ke čtení, a oba tyto typy souvislého výkladu mohou být zaměřeny jednou na adresáta jednotlivého a po druhé hromadně na celou skupinu adresátů. Příklad souvislého výkladu zaměřeného na jednotlivého adresáta a podaného živým slovem máme v napomínající domluvě, jaká se často vyskýtá v rodinném životě, příkladem souvislého výkladu individuálně zaměřeného [116]a určeného od počátku ke čtení, máme v dopisech adresovaných jednotlivcům a ve výkladech typu rozjímavého, při nichž si autoři rádi vytvářejí důvěrnou atmosféru tím, že je adresují jednotlivému čtenáři. Souvislé výklady adresované hromadně celé skupině jednotlivců jsou podávány živým slovem na př. v řečech politických a řečech před soudem, v kázáních a poučných přednáškách nejrůznějšího druhu, kdežto souvislé výklady adresované hromadně celé obci čtenářské jsou representovány hlavně rozmarnými causeriemi, u nichž právě úsilí autorovo o přímý kontakt s čtenářem je jedním z podstatných slohových znaků. Uprostřed mezi oběma skupinami adresovaných výkladů určených ke čtení, mezi skupinou s adresováním individuálním a skupinou s adresováním hromadným, jsou ty pasáže ve výpravné próze, v nichž autor vystupuje ze své reservy a přímo se obrací k čtenáři. To je typ, jehož řečnická výstavba zasluhuje zvláštního vyšetření.
Pro vlastní zkoumání jsem zvolil materiál, který nám poskytují souvislé výklady hromadně zaměřené na celou skupinu adresátů, neboť na tomto materiálu se nám objeví základní náš problém v celé své bohatosti. Budeme se tedy zabývat otázkou, jakými jazykovými prostředky je vytvářena řečnická perspektiva v kázáních a poučných přednáškách s jedné strany a v rozmarných výkladech causeristických se strany druhé. Z produkce kazatelské jsem měl za materiál kázání J. Š. Baara (Kázání. Ke Kristu blíž IV., Přerov 1940), S. M. Braita (Ježíš Kristus, Postní konference, Olomouc 1931) a J. Křenka (Na roli Boží. Kázání při visitaci. Opatovice 1941), z přednášek poučných jsem užil rozhlasových výkladů Jiřího Horáka (Naše staré písně, Praha 1941) a těch vlastních úvah psaných pro rozhlas, které byly otištěny v Besedě Naší doby v ročníku padesátém, 1942—43. Z literatury causeristické jsem opřel své výklady o materiál braný ze dvou knih, z feuilletonů Jana Nerudy Žerty hravé i dravé (vydání Melantricha, Praha 1929) a z rozmarných úvah J. Žáka Oheň (Praha 1943). U jednotlivých dokladů neoznačuji jejich původ, toliko u dokladů braných z literatury causeristické připojuji šifru autorovu, JN nebo JŽ.
Základní skutečnost řečnické perspektivy je protiklad autora a adresáta. Bude tedy naším speciálním úkolem zkoumat v materiálu, který jsme si zvolili, jazykové prostředky, jimiž je v něm tento protiklad realisován. Případ nejprostší a také nejčastější je ten, že mluvčí nebo pisatel o sobě mluví v první osobě jednotného čísla a obrací se k svým posluchačům nebo čtenářům druhou osobou čísla množného. Jde tedy o protiklad „já — vy“ a ten se zhusta objevuje ve formě ničím nekomplikované. Autor přitom mluví zpravidla přímo o své aktuální činnosti mluvčího nebo pisatele, o rozvrhu a postupu svých výkladů, o myšlenkových cestách, po nichž dospěl k tomu, co říká, o mínění, které zastává, a o způsobu, kterým je vyslovuje. Velmi jasně se protiklad „já — vy“ v prosté své podobě ukazuje ve větách, v nichž se současně objevuje první osoba singuláru a druhá osoba plurálu. Na doklad toho uvádím tyto věty: To, k čemu vám radím, je přirozená cesta sebezáchovy a v mé radě není nic zpátečnického. — Chci zpytovat s vámi svědomí své i vaše, ne jen vaše, co jste přišli do chrámu, ale svědomí všech sem přifařených. Když je ve větě uvedena jen první osoba singuláru jako autor přednášeného mínění bez doprovodu druhé osoby plurálu, soustředuje se tím ovšem pozornost již sama sebou na mluvčího nebo pisatele. Z přečetných dokladů toho druhu uvádím jich jen hrstku: Ukázkou uvádím ovčácké zařikadlo ze začátku století osmnáctého. — Uvedl bych aspoň jeden doklad. — Právě tato aktivnost ve snaze poučit se je [117]thematem, o kterém chci promluvit, a to nikoli v oblasti soustavného učení, nýbrž ve volném získávání zkušeností. — Opouštím tento krásný, povznášející příklad, světlý bod z ukřivování Ježíše a vracím se v střízlivou přítomnost. — Řekl jsem, že pravé vychování žádá, aby je řídila matka. — Ohlas tohoto zvyku nalézám v písni moravské, kde večernice oznamuje chlapcům, že je čas domů. — Proč to zdůrazňuji? — Nejde mi tu o podrobné výklady hospodářské a sociální, jen bych připomněl, že vrchnosti obyčejně uzavíraly s ovčákem nájemní smlouvu. — Za jeden z nejkrásnějších rysů v povaze našeho lidu pokládám lásku k zvířatům a vůbec ke všemu živému. S tímto míněním nesouhlasím. — Dlouho již a s namáháním přemýšlím, proč asi přítel sobě tu sbírku dětí zřídil (JN). — Musím se násilně přemoci, abych se nestal příliš měkkým (JN). Někdy je protiklad „já — vy“ zdůrazněn tím, že mluvčí nebo pisatel vytýká svou individuálnost poukazem na své speciální znaky, na svou povahu, na vlastní zkušenost, na zvláštní situaci, v níž právě je, nebo děj, jehož je účasten. Bývá tomu tak zvláště v causeristických rozmarných výkladech, v nichž takovým zdůrazněním pisatele vzniká účinné napětí, neboť se autor představuje čtenářům téměř s dramatickou živostí. Již oba doklady z Nerudových feuilletonů, které jsem před chvílí uvedl, blíží se svým zabarvením k typu, který mám na mysli. Přidávám k nim tyto ještě výraznější příklady: Já znám jednoho muže a ten nemá pražádných povinností a práv přece nesmírně mnoho (JN). Zmíněný můj přítel má celou sbírku dětí. Zrovna tak, jako mívají lidé sbírky věcí zcela rozumných, já na př. starých pečetí a starých mincí (JN). Sedím v blátivém městě, ale myšlenky mé letí ven do volného, světlého kraje (JN). Sám také patřím mezi mistry zraněné a poznal jsem, co to je, když umělecký výkon není oceněn (JŽ). I ve výkladech promlouvaných se s takovým zdůrazněním osoby autorovy setkáváme. Vyjadřuje se jím zejména zkušenostní a znalostní povolanost mluvčího k podávaným výkladům. Z našeho materiálu uvádím tyto doklady: Z dětství se ještě pamatuji, jak nám babička uvádívala posměšné verše, které se dotýkaly právě této okolnosti. — Vzpomínám tu letního odpoledne s konce srpna asi před čtrnácti lety. — Vytkl jsem tento nedostatek již před dvacíti lety a spolu jsem také řekl, jak se o něm sami můžete přesvědčit. — Mám na mysli ženu, kterou jsem poznal v mládí jako paní středních let a která je dnes už nebožka. — Tuhle jsem četl rozkošnou historku. Za zdůraznění osoby autorovy můžeme také považovat užití první osoby jednotného čísla ve smyslu obecného podmětu. Tomuto způsobu vyjadřování je asi příznivější půdou výklad promlouvaný nežli výklad psaný pro čtení, neboť jediný doklad, který mám, je z rozhlasové přednášky: Jen tehdy mohu o sobě říci, že vím, co chci, je-li mi jasný cíl, k němuž se snažím dospět. Že tu jde opravdu o podmět obecný, vyplývá jasně z toho, že jej můžeme vyjádřit i jinými způsoby, jichž se v češtině užívá k vyjádření obecného podmětu. Místo Jen tehdy mohu o sobě říci … lze uvedenou větu začít i vazbami Jen tehdy můžeme o sobě říci … Jen tehdy můžete o sobě říci … Jen tehdy může člověk o sobě říci … Autor mohl užít kterékoli z těchto vazeb, ale užil jistě záměrně první osoby singuláru. Jindy zase naopak ustupuje autor ze skromnosti úmyslně do pozadí a vyhýbá se první osobě jednotného čísla i tam, kde by byla na místě, vazbou neosobní nebo tím, že se zahrnuje do houfu první osobou čísla množného. Příkladem na vazbu neosobní, kterou je nahrazena první osoba singuláru, mohou být tyto doklady: O polní práci se zmiňuje množství písní, ale bylo již řečeno (= řekl jsem již), že vlastních písní pracovních máme zapsáno málo. — Ale o těchto a jiných vnitřních tajích novin bude ještě řeč dále (=promluvím ještě dále). Je to ta složka, která noviny čte, ale také do nich více méně aktivně zasahuje, i bude nutno o ní [118]pojednati zvlášť (= budu musit o ní pojednati zvlášť). Takové ustupování do pozadí bývá zvykem u autorů se zaměřením věcným, zvlášť u autorů vědeckých. Tím si vysvětlíme, že první z našich tří dokladů je vzat z přednášky vědeckého pracovníka, kdežto druhé dva z rozmarné causerie v plášti vědeckého pojednání. Do houfu se zahrnuje první osobou množného čísla především mluvčí se skutečným řečnickým zaměřením. O tom však bude promluveno v širší souvislosti v oddílu následujícím.
Je hezká řádka případů, v nichž se užívá k vytvoření řečnické perspektivy množného čísla první osoby místo jejího čísla jednotného, tedy my místo já. Řidčí skupinu tu tvoří pravý plurál autorský, to jest první osoba plurálu, kterou o sobě, a opravdu jenom o sobě, mluví individuální autor. Je to tehdy, když mluvčí nebo pisatel užívá množného čísla první osoby při vyjadřování něčeho, co se týká toliko jeho samého a k čemu nemůže adresáty ani imaginárně přibrat za činné pomocníky. Ani tenkrát však nejde o nic, co by bylo funkcí (o vývoji nemluvím) blízké plurálu zvanému maiestaticus, nýbrž o vyjádření, které leckdy téměř k nerozeznání splývá s plurálem inklusivním, o němž promluvíme doleji. Že jde skutečně o řečnické užití plurálu místo singuláru, ukazuje skutečnost, že tu lze plurál vždycky bez změny věcného významu nahradit singulárem. Za příklady pravého plurálu autorského považuj tyto věty: Ukázku moravského halekání podáváme (‚podávám‘) ze sbírky Sušilovy. — Mohli bychom (‚mohl bych‘) uvésti popisy také z jiných krajů našich, ale podstata obřadu je všude táž. — Prozraďme ještě (‚musím ještě prozradit‘), že maškarní přestrojení za rybnikáře bylo velmi jednoduché, jak nám zaznamenala pamětnice z Českomoravské vysočiny. — Jmenovali se rybnikáři, ale doznejme podle pravdy (‚musím podle pravdy doznat‘), že jejich pověst byla nechvalná. — Všem, kdož nad tím vyjádřili svůj podiv, prozrazujeme (‚prozrazuji‘), že nemáme (‚nemám‘) na mysli jenom takový oheň, který hoří v kamnech (JŽ). — Vzpomínáme si (‚vzpomínám si‘) na jednoho pana ředitele, nevím už, byl-li centrální nebo generální, jenž při zdařilém večírku vyskočil na kredenc (JŽ). — Ztratíme (‚ztratím‘) pár slov o tom, jak se s bolestí vypořádat po humoristicku (JŽ). K těmto, podle mého mínění nesporným dokladům na pravý plurál autorský připojuji alespoň dva příklady, v nichž autorský plurál je zřetelně zabarven inklusivností: Probereme je (‚proberu je s vámi‘) hezky po pořádku. — Těmito příklady jsme si vytkli (‚jsem vytkl sobě i vám‘) širokou základnu pro svou úvahu. Pro povahu pravého plurálu autorského je příznačné, že jsme doklady pro něj našli v týchž pramenech jako doklady pro neosobní vazbu, kterou se autor vyhýbá přímému označení své osoby, totiž v poučné přednášce vědeckého pracovníka a v rozmarné causerii, která se odívá pláštíkem vědeckého pojednání.
Mnohem řečničtější a také mnohem častější je plurál první osoby, který můžeme obecně nazvat plurálem inklusivním. Autor se jím z řečnických důvodů zahrnuje do větší skupiny, k níž patří i jeho posluchači nebo čtenáři, a tím se s nimi důvěrně sbližuje. Je tu možno rozeznávat dva typy plurálu. Někdy autor inklusivním plurálem první osoby přibírá posluchače nebo čtenáře k své individuální činnosti vykladatelské a činí je imaginárně svými spolupracovníky, nebo naopak se k nim přidružuje jako imaginární účastník jejich aktuálního posluchačského nebo čtenářského poznávání a uvažování. V těchto případech můžeme mluvit zvlášť o plurálu adjunktivním, a to buď subjektivně, když jím autor připojuje k sobě adresáty, nebo objektivně, když se jím autor připojuje sám k adresátům. Oč tu jde, ukazují názorně tyto dva příklady: [119]Došli jsme při svých úvahách k poznání, že každé umělecké dílo literární není samo sebou posilou pro život. — Mějme však na mysli, že jetel se obecně začal u nás pěstovati teprve asi před sto lety. V první z těchto vět běží o činnost příslušící speciálně autorovi, o postup a výsledek výkladu, a plurál první osoby vyjadřuje, že si autor k této své činnosti přibírá adresáty jako imaginární účastníky. Řečník mohl místo své formulace užít také první osoby singuláru a říci: Došel jsem s vámi při našich úvahách k poznání … Mohl však svou větu vybudovat také na druhé osobě plurálu a říci: Došli jste se mnou při našich úvahách k poznání … Výzva obsažena v druhém z našich příkladů se týká na rozdíl od příkladu prvního adresátů, neboť autor byl již dávno pamětliv toho, co mají mít podle jeho výzvy na mysli adresáti. Užitím první osoby plurálu se autor k adresátům připojil jako imaginární jejich společník při přijímání výzvy. Jediná druhá formulační možnost, kterou měl řečník při ruce, byla věta vybudovaná na druhé osobě plurálu: Mějte však na mysli … Dalo by se snad namítat, že je tu možná i konstrukce s neurčitým podmětem (Člověk však musí mít na mysli …), ale ta nepřichází v úvahu, protože se jí zcela vybočuje z řečnické perspektivy. Kriterium nahraditelnosti nám tedy dostatečně dokazuje, že naše věta o existenci dvou různých typů adjunktivního plurálu první osoby je správná. Jejich rozeznávání není však vždycky snadné, neboť poměr autora a adresátů se může objevovat při užití adjunktivního plurálu první osoby v různé podobě a s různou jasností. Uvádím pro tento plurál ještě hrstku příkladů z našeho materiálu: Abychom úkolu svému dobře dostáli, tažme se, co žádá Bůh na všech lidech a tedy i na osadnících zdejších. V tom máme rozvrh naší řeči. — O této větě i my blíže uvažujme. — Připomeňme si životopisnou kroniku o jihočeském sedlákovi Janu Cimburovi, ve které J. Š. Baar tak nezapomenutelně zobrazil vztah hospodářův k dobrému koni. — Než si posvítíme na Promethea, podívejme se zblízka na jiné podobné průkopníky, pravzory, hrdiny a zářné příklady (JŽ). — Je to tedy oheň vzácný, kdežto my spíše shromažďujeme plameny lidové, levně přístupné širokým vrstvám (JŽ). — Nechme tedy znalce hloubat a všímejme si lidí, již jsou v zajetí zvukového kouzla (JŽ).
Zvláštní odrůda adjunktivního plurálu je ten plurál první osoby, který můžeme nazvat plurálem addičním. Užívá se ho tehdy, když mluvčí nebo pisatel mluví o sobě a svých posluchačích nebo čtenářích jako o celku, v němž obě strany, já i vy, jsou zcela na rovni. Nejnázorněji se povaha addičního plurálu ukazuje na přisvojovacím zájmenu náš, když se ho užívá ve smyslu ten, kterým se já a vy právě obíráme. Již shora se při obměňování prvního z obou základních příkladů na adjunktivní plurál ukázala zajímavá věc, která potvrzuje zvláštní povahu přisvojovacího zájmena náš ve smyslu addičního plurálu. Toto zájmeno totiž, které se v původním znění příkladu objevuje vzhledem ke konstrukci věty ve tvaru reflexivním, zůstává beze změny, ať je obměna konstruována s podmětem v první osobě čísla jednotného nebo v druhé osobě čísla množného. Přisvojovací zájmeno náš ve smyslu addičního plurálu je ve výkladech zaměřených řečnicky velmi častým prostředkem k vytvoření řečnické perspektivy. Zde je několik dokladů z našich textů: Úkolem naší úvahy není však zkoumat, co se rádo čte, nýbrž, co se má číst. — Tímto zjištěním jsme se však dostali teprve na polovici naší dnešní společné cesty, neboť je to toliko východiště k druhé části našich úvah. — Malý užitek by byla měla naše paní z venkovského města pro svou výchovu z bystrého postřehu a zdravého úsudku, kdyby se jimi nebyla dávala poučit, jak si počínat lépe a správněji. — Zde ukázal Kristus, jak světce našeho miloval a vyznamenával.
[120]O druhém typu plurálu inklusivního, o plurálu inkorporativním, lze mluvit tehdy, když autor sám sebe zahrnuje jako prostého příslušníka do větší, objektivně dané skupiny, k níž patří i jeho posluchači nebo čtenáři, a tím naznačuje, že při jeho výkladu jde o věc všem společnou. Skupina, do níž se tak autor se svými posluchači nebo čtenáři zahrnuje, skupina inkorporační, může mít různý rozsah. Nejužší rozsah mívá při výkladu mluveném, když jde o skupinu tvořenou toliko přítomnými posluchači. Není to případ častý a plurál inkorporativní je tu na samém pokraji plurálu adjunktivního, zvláště addičního. Výrazná je funkce plurálu inkorporativního při širších skupinách inkorporačních, které na příklad při výkladu mluveném přesahují rozsahem přítomné posluchače. Dostáváme se k nim u příslušníků téže farnosti nebo obce, u společenství tvořeného lidmi téže generace nebo stoupenci téhož názoru, u členů téhož národa nebo téže církve, u lidí žijících současně v době autorova výkladu. Skupina, o kterou aktuálně jde, bývá někdy u příslušné náměstky vyjádřena aposičním určením nebo relativní větou, jindy se vyrozumívá z kontextu. Největšího možného rozsahu dosahuje skupina, k níž se autor připočítává, když jde o lidi vůbec. Tím se dostáváme vlastně už z oblasti plurálu inkorporativního do oblasti jiné, do oblasti, v níž plurál první osoby funguje jako obecný podmět. Všechny typy inkorporační skupiny můžeme doložit ze svého materiálu. Doklady pro skupinu nejužší, omezující se na přítomné posluchače: Byly však neděle, o nichž nás tu stávalo sotva 40 nebo 50 … — Jateľinka, jetelíček — kdo z nás by si nevzpomněl na slunný letní den a na sladkou vůni kvetoucího jeteliště! — Kéž by Bůh sám tak k nám všem tuto dnes promluvil! Z dokladů pro různé druhy inkorporačních skupin širších uvádím nejdříve ty, kde je příslušná inkorporační skupina přímo vyjádřena určením u náměstky první osoby množného čísla: Je v té výzvě něco, co se dotýká živé potřeby nás všech, kdo představujeme toto pokolení? — Jenom my Češi slavíme svátek sv. Václava jako svátek zasvěcený. — Písmo — litery psané na pergamenu a papyrusu, dochovalo nám kulturu starých věků — zprávy o Egyptě — Řecku a Římanech — ale písmo dochovalo i nám křesťanům zprávy o Ježíši Kristu a jeho nauce. — Podle toho, jak se nám Čechům vládne, vytváří se ve své době český typ. — My, kteří jsme dnes kolem šedesátky, a lidé ještě starší se na to všechno dobře pamatujeme. — Tlak budí protitlak a proto my, katolíci, jsme se rozhodli vydávati a co možná rozšiřovati tisk opět druhu opačného. — My ale, kteří máme v těle cit, my ještě dovedem nestydět se za slzu v oku (JN). Toliko z kontextu vyplývá inkorporační skupina v těchto dokladech: Co na nás jest — co my v malé osadě naší způsobiti můžeme, umíníme si, že pokoj Kristův si zamilujeme … — Ano, jsme národ žebráků, protože si nemůžeme dopřát oddechu a odpočinku nedělního klidu. — Ale neděle a svátky jsou nejen dnem, kdy máme navštíviti chrám, odpočinouti si, nýbrž kdy máme i zábavu si popřáti. — Erben nám zachoval řikadlo, kterého užívala chasa, když v přestrojení za maškary chodila o masopustě po statcích. — Takového rázu patrně byly podzimní slavnosti také u nás v době pohanské. — Oslavujeme dnes památku jednoho světce, mučedníka. A my tohoto světce, apoštola, neoslavujeme sami. Doklady pro inkorporační skupinu největšího rozsahu, v níž my znamená lidé vůbec: Bez Boha náš zápas a únava, naše umění a pokrok by bylo malomocné. — Bůh dává růst a podmínky k němu, ale nikoli bez nás. — Jenom tenkrát se staneme lepšími a lepšími, jsme-li na své vady upozorňováni. — Tak čteme, že v Bělé pod Bezdězem roku 1794 se pohádali dva mládenci. — Pak by se svět jevil takovým, jakým skutečně je, bez přetvářky a zastírání a pojednou bychom se asi dohmátli prapodstaty lidské bytosti (JŽ). — Je jisté na příklad, že obdivujeme-li krásnou sochu, [121]prožíváme cit libý, tak zvaně estetický, jakousi mírnou formu blaha, ale o plamenech se mluvit nedá (JŽ).
Typy inkorporativního plurálu první osoby, které jsme stanovili, nejsou výsledkem pouhé záliby v rozlišování, nýbrž jsou to individuální typy lišící se opravdu od sebe významovou podstatou. Seznáme to velmi dobře, užijeme-li i při nich svého kriteria nahraditelnosti. Osvědčilo se nám velmi dobře už v odstavcích dřívějších. Viděli jsme, že pravý plurál autorský můžeme nahradit jen singulárem první osoby, že adjunktivní plurál, kterým autor přibírá k sobě adresáty jako imaginární spolupracovníky, můžeme nahradit první osobou singuláru nebo někdy také druhou osobou plurálu, a adjunktivní plurál, kterým se autor přidružuje k adresátům jako imaginární účastník jejich aktuálního poznávání a uvažování, naopak jenom druhou osobou plurálu nebo, odvážíme-li se vyjít z řečnické perspektivy, obecným podmětem třetí osoby singuláru nebo plurálu. U jednotlivých typů plurálu inkorporativního se jeví nahraditelnost různě podle rozsahu inkorporační skupiny. Při skupině nejužší, tvořené při výkladu mluveném přítomnými, může se autor obrátit k adresátům druhou osobou množného čísla, čímž ovšem zůstává od nich oddělen. Mohl tedy mluvčí konstruovat na příklad první z příkladů, které jsme pro tento typ uvedli také na základě druhé osoby plurálu: Byly tu však neděle, o nichž vás tu stávalo sotva 40 nebo 50 … Byla by možná i konstrukce třetí osobou plurálu, ale tou bychom už vyšli z vlastní řečnické perspektivy: Byly však neděle, o nichž tu stávalo sotva 40 nebo 50 lidí. Při inkorporačních skupinách středního rozsahu je naproti tomu nejobyčejnější náhrada, která se nám naskýtá za inkorporační plurál první osoby, právě třetí osoba plurálu, jíž se ovšem o příslušnících dané skupiny mluví jako o lidech stojících mimo řečnickou perspektivu. Tak na příklad druhý z příkladů, které jsme shora uvedli pro tento typ inkorporativního plurálu, může znít v této věcné formulaci takto: Jenom Češi slaví svátek sv. Václava jako svátek zasvěcený. Poměrně zřídka a s jistou dávkou emfase může se autor obrátit i k příslušníkům střední skupiny jako k adresátům v druhé osobě množného čísla. Jde-li přitom o výklad mluvený, rozšiřuje tím mluvčí skupinu přítomných v příslušnou skupinu širší a přechází od přímého oslovení adresáta více méně k apostrofě. Odtud také moment zdůraznění, který je této náhradní formulaci vlastní a který ji činí vhodnou pro důrazné výzvy. Tak se na příklad věta My, čeští evangelíci, musíme dbát, aby duchovní odkaz Husův a Komenského zůstal mezi námi odkazem živým dá obměnit dvojím způsobem: buď se zkonstruuje na třetí osobě plurálu a přeloží se tím z perspektivy řečnické do polohy věcné (Čeští evangelíci musí dbát …) nebo se vybuduje na základě druhé osoby plurálu a změní se tím v emfatickou výzvu (Vy, čeští evangelíci, musíte dbát …). Inkorporativní plurál týkající se skupiny nejširší, totiž všech lidí, přestává, jak bylo shora připomenuto, vlastně už být výrazem řečnické perspektivy a stává se jedním z možných vyjádření obecného podmětu. Právě proto může být beze všeho nahrazen jinými způsoby, jimiž se v daném jazyku obecný podmět vyjadřuje. Přesvědčme se o tom na jedné z vět uvedených výše jako doklad tohoto typu: Jenom tenkrát se staneme lepšími, jsme-li na své vady upozorňováni. Tato věta obecně platná může být obměněna paterým způsobem: na základě prvé osoby singuláru (Jenom tenkrát se stanu lepším a lepším …), na základě druhé osoby singuláru (Jenom tenkrát se staneš lepším a lepším), na základě druhé osoby plurálu (Jenom tenkrát se stanete lepšími a lepšími …), na základě třetí [122]osoby singuláru (Jenom tenkrát se stane člověk lepším a lepším …) a na základě třetí osoby plurálu (Jenom tenkrát se stanou lidé lepšími a lepšími …). I když je však pravda, že tento typ inkorporativního plurálu první osoby se svým významem už vymyká z řečnické perspektivy, není pro ni bez významu, je-li pro vyjádření obecného podmětu volen právě on či jiný způsob vyjadřování. Pozorujeme zcela jasně, že výklad, v němž ve vyjadřování obecného podmětu převažuje osoba první a druhá, je řečnicky intensivnější, kdežto naopak ve výkladu zaměřeném věcně se dává zase přednost vyjadřování obecného podmětu osobou třetí. Tak na příklad v rozmarném výkladu Jaroslava Žáka, který si chce dodat zdání výkladu učeného, setkáváme se velmi často s obecným podmětem vyjádřeným osobou třetí. Uvádím namátkou tyto příklady a připojuji v závorce náznak formulace inkorporativním plurálem první osoby: Proto se pije na odvahu, na zlost, z nešťastné lásky, z trucu, proti průjmu a v jiných pozoruhodných případech (Proto pijeme …). — Sedí člověk hudební v koncertní síni, sto muzikantů vydává z nástrojů zvuky tak, jak je předepsal komponista a tisíce různých kmitů rozechvívají posluchači bubínek (Sedíme v koncertní síni …). — Velebě na každém kroku přírodu, má lidský jedinec plné ruce práce, aby alespoň částečně napravil, co příroda zbřídila (Velebíce na každém kroku přírodu, máme plné ruce práce …). — Popíjení básníků a umělců vůbec se stalo legendárním a těžko se dopátrat příčiny tohoto zajímavého fenoménu (… a těžko se můžeme dopátrat …).
Jak vychází z našeho rozboru, má autor řečnicky interesovaný v různých typech adjunktivního a inkorporativního plurálu první osoby velmi hojně prostředků, aby jejich častým užíváním zesiloval řečnickou perspektivu se strany své. Ve výkladu silně řečnicky zaměřeném opravdu nalézáme plurál první osoby v nejrůznějších vyjadřovacích funkcích. Není pak zjevem řídkým, že i v témže větném celku se může vyskytnout plurál první osoby v několikerém funkčním odstínu. Příkladem uvádím tuto větu: Ohlasy doby robotní se zachovaly v našich lidových písních až téměř do naší doby. Zde znamená výraz v našich písních tolik jako v českých písních a výraz až do naší doby tolik jako až do nynější doby.
Způsobu, kterým se autor, tedy mluvčí nebo pisatel, obrací k adresátům, posluchačům nebo čtenářům, jsme se dotkli již v odstavcích předešlých. Víme, že je v souvislých výkladech, z nichž jsme si vybrali materiál pro své zkoumání, oslovuje zpravidla druhou osobou plurálu. Jak jsme ukázali shora, jeví se řečnická perspektiva nejzřetelněji ve větách, v nichž se objevují proti sobě současně autor v prvé osobě singuláru a adresáti v druhé osobě plurálu. K příkladům, které byly již na onom místě podány, připojuji zde jen jeden pro osvěžení paměti: Dovolte mi tedy, abych dnes obrátil hlavy a oči vaše zpět a ukázal vám (aspoň přibližně), jak jsme po stránce náboženské skoro všichni žili v minulém roce. Velmi často, zejména ve výkladech, v nichž se autor, jako na příklad v kázání, stále obrací k adresátům, jimž jsou jeho slova určena, se setkáváme s větami, v nichž je vyjádřena jen ta složka řečnické perspektivy, která se jich týká a která se, jak bylo řečeno, vyjadřuje v našem materiálu zpravidla druhou osobou plurálu. Dokladů je na to všude hojnost. Vybírám z nich několik: Pečujte tedy nejen o rozumný pokrok, nýbrž nezapomínejte ani na spásu své nesmrtelné duše. — Z fondu otců nebudete žít na věky, jestliže sami neoráte, neplejete a nerozsíváte! — Všimněte si staré písně moravské, kterou nám zachoval Sušil. — Jen se zeptejte hezky po kamarádsku na oblíbenou četbu dvanáctiletého děvčete a uvidíte. — A tu musíte připustit, že kouřící kamna [123]jsou jednou z mála věcí, jež způsobuje, že i žena životem ošlehaná a skutečná paní domu brečí vztekem a to není maličkost (JŽ). — Jsou všelijaké theorie o podvědomí, komplexech a potlačených představách, ale tohle máte mnohem jednodušší. (JŽ.) Vždycky však není adresátská část řečnické perspektivy vytvořena tak jednoduše a prostě jako v příkladech dosud uvedených. Může být zeslabena, zesílena, nebo všelijak zabarvena.
K zeslabení adresátské složky v řečnické perspektivě dochází tehdy, když se tato složka posune z oblasti druhé osoby do oblasti osoby první nebo třetí. Takovým posunutím adresátské složky do oblasti první osoby je užití adjunktivního nebo inkorporativního plurálu osoby prvé všude tam, kde by bylo možno užít místo něho oslovovacího plurálu osoby druhé. Tím, že se ve větách s takovým plurálem první osoby autor neobrací na adresáty přímo, nýbrž je sdružuje se sebou, zmirňuje rozdíl mezi sebou a adresáty a ubírá přímosti svým výkladům, aniž zeslabuje jejich řečnickou perspektivu. Naopak zase všude tam, kde autor úmyslně užívá druhé osoby plurálu místo stejně možné konstrukce v plurálu osoby první nebo v osobě třetí, podtrhuje tím v dané řečnické perspektivě stránku adresátskou. Příklady na nahrazování druhé osoby plurálu první osobou plurálu není tu zapotřebí zvlášť uvádět, neboť jsou jimi všechny doklady z našeho dřívějšího výkladu o plurálu adjunktivním a inkorporativním, u nichž jsme konstatovali, že by v nich bylo bývalo možno užít také plurálu osoby druhé. Uvedu proto jen několik dokladů na druhou osobu plurálu, kterou autor vyvolil úmyslně místo stejně možné konstrukce v osobě jiné: Stačí hrát v jazzovém orchestru a když si pak jdete lehnout, neusnete ještě několik hodin, protože vám jazzové rytmy zvučí dále v hlavě (JŽ). Pes zavyje, šlápnete-li mu na ocas a občan vyskočí, byla-li jeho záď napadena záludným cvočkem (JŽ). Snad byste byli přírodě tou radou, že by si mohla ušetřit takové drastické prostředky (JŽ). Ve všech těchto dokladech je užito druhé osoby plurálu ve funkci obecného podmětu, a proto ji lze v nich nahradit nejen osobou první, nýbrž také osobou třetí ve vazbě typu neosobního (Pes zavyje, šlápne-li se mu na ocas) nebo osobního s příslušným obecným podmětem (Pes zavyje, šlápne-li mu někdo na ocas). Takovými konstrukcemi v třetí osobě se příslušné věty dostávají ovšem již mimo vlastní řečnickou perspektivu. Je však možno užít ve výkladu řečnicky stavěném třetí osoby i pro označení vlastního adresáta. Tím zůstáváme sice v řečnické perspektivě, ale adresátská složka její se tím znatelně oslabuje. Doklady, které jsem pro to našel, ukazují, že je to konstrukce vlastní výkladům určeným od počátku ke čtení: Z pikantního jejího obsahu neprozradím dychtivému čtenáři ani slůvka, jen tolik mu sdílím na upokojení jeho, že celá historie dopadá, jak žádoucno (JN). Poučení o tom dostane se čtoucímu až později (JŽ). „Tedy dítě,“ řekne čtenář. Ano, dítě! (JN.)
Zesilovat se může adresátská složka řečnické perspektivy rovněž několikerým způsobem. Nejčastěji je řečnický apel k adresátům zesílen tím, že je autor přímo oslovuje vokativem. Tento vokativ může být spojen s druhou osobou plurálu a pak je pouhým doprovodem a zesílením vlastního oslovení. Může se ho však užít i ve větě, v níž se autor jinak k adresátům neobrací a která je tudíž konstruována na základě osoby třetí nebo, řidčeji, na základě osoby první. Potom není vokativ jen průvodcem a zesílením vlastního oslovení, nýbrž přímým nositelem řečnické perspektivy se strany adresátů a vyjadřuje sám sebou, že se tím, co se větou v třetí nebo v první osobě konstatuje, obrací autor k adresátům ve vokativě jmenovaným. Na oba typy je možno najít hojnost dokladů. Příklady pro vokativ typu průvodného: [124]Vás všechny, v Kristu shromáždění, učiním kazateli a kázání tištěná do rukou Vašich dám. — Tak to zní dnes k vám, bratři a sestry tohoto sboru. — Považujte tedy, vážené posluchačky, za špatné doporučení, když si vaše přítelkyně na knížce pochvaluje, že v ní všechno krásně končí nebo že si nad ní pěkně poplakala. Místo průvodného vokativu užívá se někdy v téže funkci vysvětlující aposice k zájmenu druhé osoby, které se proto zvlášť opakuje: Zamyslete se nad touto výzvou, jako by promluvena byla pro dnešek a vám, vám zde v Opatovicích a celém tomto sboru a kraji. Příklady pro vokativ, který je samostatným nositelem adresátské složky v řečnické perspektivě: Leč, přátelé drazí, každá i ta nejlepší věc na světě má své světlé, ale i své stinné stránky. — A zde, moji drazí, je první příčina zvráceného vychování. — Ano, bratři, v církvi je potřeba více toho připřahání a méně vypřáhání, méně zlé vůle a vzdoru, více dobré vůle a lásky. Jak je z uvedených příkladů patrno, vyjadřují slova, jichž se ve vokativu užije, nejen adresáty samé, nýbrž i autorův citový vztah k nim. Plně se této možnosti využívá zejména v apostrofě. Apostrofou se obyčejně rozumí citové oslovení někoho nebo něčeho nepřítomného. Nepřítomnost adresáta však není podstatným znakem apostrofy, tím je neschopnost adresátova reagovat dialogicky na slova autorova. Ba, zdá se mi, že k tomu, aby se oslovení vokativem zařadilo mezi apostrofy, stačí již pouhá nepravděpodobnost takové dialogické reakce, takže vlastním základem apostrofy se nám pak jeví autorovo přesvědčení, že taková reakce vůbec nepřichází v úvahu. Tím se apostrofa vymyká z vlastní řečnické perspektivy, neboť není v podstatě mířena na adresáta nebo adresáty, které autor v ní jmenuje, nýbrž je to projev určený pro svědky apostrofy, které dlužno považovat za vlastní adresáty autorovy. Pro úplnost uvádím doklady pro apostrofu v pojetí právě vyloženém: Hledáte, filosofové, hledáte zvednutí lidství, jak výše byste je chtěli zvednouti, jak výše zvednouti? — Tedy Králem jsi Ty (Kriste)! Ty jsi řekl: Králem jsem, ale království mé není s tohoto světa. — Kdyby noční vrátný od „Zpustlého námořníka“ si udělal čtrnáct dní volno, sedl si na to a sepsal všechny výjevy, které viděl a okořenil je jadrnými úslovími, která při tom vyslechl, to byste, autoři, koukali, co je to úspěšná kniha (JŽ).
Druhou osobou množného čísla se autor nemusí obracet ke všem svým posluchačům nebo čtenářům. Může druhou osobou plurálu rozumět jen některou jejich část, již musí ovšem označit vokativem. Kazatel na příklad může tak ze svého posluchačstva vyjímat jenom ženy nebo jenom děti. Máme toho příklady v kázáních Baarových: Co říci mám Vám, sestry v Kristu. — Považte, milé dítky, jakou radost pocítil sv. Josef, anebo ten stařičký Simeon, když Spasitele světa na lokte brali. — Víme bezpečně, proč zde na světě jsme — Vy děti, abyste se učily, prospívaly, působily radost svým rodičům a učitelům a nabudouce vědomostí, mohly si vydělávat chléb náš vezdejší. K tomu ještě jeden doklad z kázání Křenkova: Drazí moji, mladí přátelé, proste Boha, aby si ve vás vzdělal pokolení, při jehož věrnosti opět rozkvete vinice Boží! Analogické případy by se jistě daly najít i ve výkladech určených od počátku pro čtenáře. Vrcholu dochází tato isolující tendence tehdy, když si autor vybírá pro větší důtklivost svého výkladu, ze svých adresátů imaginárního jednotlivce a obrací se přímo k němu druhou osobou čísla jednotného. Řekl jsem již v části úvodní, že na jednotlivého čtenáře rádi zaměřují své výklady autoři knih rozjímavých. Avšak i v materiálu, který jsme si vybrali pro své zkoumání, nalézáme doklady pro takové individuální zaměření druhou osobou singuláru: Když ti někdo ublíží, zhaní tě, chceš to oplatit. Ó ne, pamatuj, že se nesmíš mstít, ale jako Kristus křivdu trpělivě snášet (Baar). Bůh o tebe pečuje a se stará: jako otec dítě [125]trestá, aby se polepšilo, tak i Bůh tebe navštěvuje neštěstím (týž). Milé dítě, tobě-li kdo činí dobře, vryj to v desku mramorovou své dobré paměti (týž). Komu uškodíš, ó hospodáři, když nebudeš rozsévat? Především sobě! Na koho se obrátí osudné následky duchovní netečnosti? Především na tebe, a s tebou ovšem na všecky, s kterými jsi spojen (Křenek). Vždyť na poli tu brázdu aspoň vidíš, v duchovním světě ona ti není někdy ani dosti viditelná (týž). Jako na té vezdejší brázdě ti kámen rádlo vyrazí, ale ty neutečeš s pole, ale odstraníš jej a pokračuješ ve svém díle, tak je potřeba této nezdolné vytrvalosti v díle Páně (týž). Toužíš od kolébky do hrobu po lásce, po lásce velké a čisté? Kde nalezneš lásky větší? (Braito.) Někdy, jako na příklad v třetím z dokladů uvedených z Křenka, můžeme mít za to, že je druhé osoby singuláru užito k vyjádření obecného podmětu. I potom je to však věc pro řečnickou perspektivu důležitá, neboť autor si vybral k vyjádření obecného podmětu právě tento způsob jistě proto, že dodává jeho slovům zvláštní naléhavosti.
Někdy se dosahuje v řečnické perspektivě zesílení adresátské složky způsobem, který můžeme nazvat dramatisací. Ke skutečnému, objektivně dramatickému seskupení dochází v řečnické perspektivě tehdy, když jsou jí účastny v různých funkcích alespoň tři strany. Trochu se k této situaci blíží ony výše uvedené případy, kdy se mluvčí obrací jen k části svých posluchačů. Ostřeji vyhraněná dramatická situace, se objevuje v kázání seniora Křenka na místě, kde se senior před tváří sboru obrací speciálně k jeho faráři: Kamení zklamání ti najednou vyrazí z ruky pluh, milý bratře faráři, ale kéž by ti dal Bůh trpělivost, abys po každém otřesu tím pevněji stál u svého pluhu! Nejvýrazněji se s objektivní dramatickou situací setkáváme při řečech pronášených před soudem, neboť tu se účastní řečnické perspektivy hned celá řádka stran: soud, což někdy znamená soudce a porotu, státní zástupce, obžalovaný, obhájce a přítomné obecenstvo. Podrobné zkoumání toho, jak se obráží tato dramatická komplikovanost situace v jazykovém ustrojení pronášených řečí, musil jsem pro nedostatek materiálu škrtnout z programu této studie. Všimneme si za to zjevů, které můžeme nazvat vnitřní dramatisací řečnického výkladu a které lze doložit z našeho materiálu. K této vnitřní dramatisaci patří již všecko to, co jsme shora řekli o zdůraznění řečnického já vytknutím zvláštní jeho situace. Toto dramatisující zdůraznění řečnického já má svou obdobu v dramatisujícím zdůrazňování posluchačského vy. Počítám k němu takové případy, v nichž mluvčí pro svou řečnickou potřebu výslovně konstatuje jakou reakci vzbudila jeho dosavadní slova u posluchačů. Jako doklad uvádím toto místo z kázání Baarova: Vy se usmíváte, patrně se Vám ta historka líbí. Jiným a rovněž jednoduchým způsobem vnitřní dramatisace je řečnický zvyk, že si autor, ať mluvčí nebo pisatel, sám klade otázku a sám na ní odpovídá. To je ovšem vnitřní dramatisace na straně autorově. Obdobnou vnitřní dramatisaci na straně adresátské představuje složitější a zajímavější starý řečnický trik, jenž záleží v tom, že autor předjímá možné námitky adresátů a sám je vyvrací. Tato metoda může nabýt dramatické formy zvlášť výrazné, když autor formuluje možné námitky adresátů přímou řečí. Jako doklad uvádím počáteční věty rozhlasové přednášky, nazvané Dvojí umění — šetřit a utrácet: Titul naší dnešní úvahy vzbudí ve Vás jistě udivenou nespokojenost. „Jaký to nápad říkat, že utrácet je umění!“ řeknete. „Že šetřit je umění, to víme my, hospodyně, nejlépe ze všech. Ale utrácet, to přece umí každý.“ Přesto, že se Vaše námitka zdá tak samozřejmě pravdivá, nemohu s ní souhlasit. Nejde nám jen o šetření a utrácení vůbec, nýbrž o rozumné šetření a o rozumné utrácení, a to oboje je opravdu umění a k tomu ještě [126]nikterak snadné. Nemusí jít vždycky jen o možné námitky posluchačů, nýbrž prostě o jejich možné otázky a nápady. To nám ukazují tyto doklady z našeho materiálu causeristického: Kdyby se mne někdo zeptal, koho že z dějin mám za největšího muže, řeknu také hned a bez rozmýšlení: Herodesa (JN). Nechutná někomu přec? To je mně ukrutně jedno (JN)! Někoho třebas napadne, že by to šlo zařídit tak, aby člověk popíjel mocnými doušky kyslík a nemusel při tom stoupat na lyžích na Ďumbier. To skutečně jde, a je to velmi prosté, ale nelze to spojit se sportem v jednolitý celek (JŽ). Myslíte-li někdo, že nejste hezký, co na tom? (JN.) Jak je vidět z našich dokladů, může být subjektem možné námitky, otázky nebo nápadu jen některý jednotlivec z adresátů, ale také adresáti obecně jako celek. Podle toho se řídí také příslušná větná konstrukce. V prvním případě bývá založena na třetí osobě singuláru, v druhém případě na druhé osobě plurálu. Odchylku od prvé části tohoto pravidla ukazuje poslední z našich dokladů.
K dotváření a zesilování řečnické perspektivy přispívají v souvislém výkladu ještě jiné prostředky a metody vyjadřovací, které si zasluhují pozornosti. V takovém řečnicky zaměřeném výkladu podpírá autor velmi často své these a vůbec postup své argumentace citáty z cizích autorit nebo ilustrujícími příběhy. Citáty mohou být brány z individuálních autorů nebo z knih jako je bible, u nichž na individuálním autoru tolik nesejde, nebo jimi mohou být přísloví a pořekadla, v nichž se zhušťuje obecná zkušenost celých staletí. Mohou být také reprodukovány doslova přímou řečí nebo skoro doslova řečí nepřímou nebo polopřímou, ale mohou být podávány také jen ve volné parafrázi. Ilustrující příběhy zase mohou být uvedeny jako něco, co zažil autor sám nebo někdo z jeho blízkých a známých, nebo mohou být vybírány z materiálu čteného. Všechny tyto momenty mají svůj význam v aktualisující výstavbě souvislého výkladu, zejména v jeho výstavbě řečnické, ale nás, kteří zkoumáme jen vytváření řečnické perspektivy, se týkají jenom potud, pokud se připínají přímo k autorovi nebo k adresátům. Tu se zase často dostáváme do oblasti toho, co jsme nazvali vnitřní dramatisací řečnické perspektivy. O případech, kdy autor výslovně sahá pro ilustrující doklad toho, co říká, k vlastním zkušenostem a vzpomínkám, jsme se zmínili již shora a uvedli jsme na ně také příklady. Připojuji k nim zde pro jasnější souvislost několik dalších: Slyšel jsem jednou mladší dámu z úřednických kruhů vykládat, že dopis po sobě nikdy po druhé nečte, protože by jej prý vůbec neposlala. Znal jsem ji dobře a vím, že měla pravdu. — Pamatuji se, jak mě děsívalo, když jsem v známé rodině slyšel, jak matka před dětmi a někdy i přímo dětem vykládala, že úspěchu v životě lze dojít jen protekcí a jinými postranními cestami. Své tvrzení dokládala konkretními příklady a měla jich ve svém okolí jistě dost po ruce, ale chyba byla v tom, že takové věci neodsuzovala a že si vůbec nevšímala příkladů povahy opačné, o něž také nebyla nouze. — Nemohu přece nevěřit tomu, co jsem slyšel z různých stran a při různých příležitostech, že totiž bytné považují studentky za podnájemníky méně žádoucí nežli studenty, protože nadělají v bytě více nepořádku; sám jsem se mnohokrát přesvědčil, že universitním posluchačkám je marno domlouvat, aby v pracovně, když odcházejí, nenechávaly židle rozestrkané tak, jak s nich vstaly. — Jen jednou jsem slyšel srdnatého muže — byl ševcem — který tvrdě a neúprosně panu poslíčkovi odseknul: „Já na svou smrt nedám ani krejcaru — však oni si mne nenechají!“ (JN.) O zkušenostech z kruhu přátel a známých jde v tomto dokladu: Zrovna tak, jako jistá nevěsta v nezapomenutelně slavnostní svůj den svatební dostala od pozvaných hostů v dar svatební třináct petrolejových lamp (svědkem toho je mně básník Adolf Heyduk, jenž dal také jednu) (JN). [127]U adresátů se nemůže autor tak snadno dovolávat konkretních zkušeností nebo konkretních vzpomínek. Nanejvýš může u nich mluvit pro dobu minulou o pravděpodobnosti, že v nich zanechala tu neb onu zkušenost, tu neb onu vzpomínku, a pro budoucnost o svém přesvědčení, že dojdou k jisté zkušenosti, když učiní to neb ono. Pro první typ uvádím tento doklad: Jistě jste také bývali nenasytní v poslouchání, když vám maminka nebo tatínek vyprávěli, jak to bývalo, když oni byli mladí. Druhý typ osvětlují zase tyto příklady: Zeptejte se jich, proč si tak často píší, a odpovědí vám, že je to tolik hezké. — Jen pošlete otce se šestnáctiletou dcerou někam do společnosti a uvidíte, kdo z nich vám dovede po návratu lépe vylíčit, jak to tam všecko vypadalo, zařízení i lidé. — Představte si, že syn třeba napíše otci, že se u nich v kanceláři stala minulý týden důležitá změna, ale ani slovíčko o tom, jaká, nebo že se dcera v dopise přizná matce, že se v minulých dnech pohněvala se ženichem, ale zase ani slova o tom, proč, a jak hluboká je trhlina. Jistě přisvědčíte, že se tak psát nemá. — Jen zkuste vybrat z naší moderní literatury díla, která byste mohli bez obavy vložit na prahu dospělosti do rukou chlapci nebo děvčeti, v nichž chcete vypěstovat víru v život a pevnou a statečnou povahu, a podivíte se, jak málo jich vám zůstane při tomto prosívání v kritickém sítu. Na skoku z řečnické perspektivy se ocítá autor tehdy, když se dovolává obecné zkušenosti, jíž jsou jistě účastni i jeho adresáti. Je tomu tak na příklad v těchto dokladech: U hokynářů, jak známo, jde také všechno „na knížku“ (JN). Také kostelník umí dobře počítat, povídá se, že na sebe nezapomene ani při největším pohnutí (JN). Pro úplnost uvádím, že spojení ilustrujícího příběhu s adresáty může být dosaženo i tím, že autor je vyzve, aby si jej poslechli: Poslyšte svěží příklad z dvacátého století o tom, jak vypadá pomsta ujařmené druhé duše (JŽ).
Citáty bývají do řečnické perspektivy také nejčastěji zařaďovány tím, že se spínají s autorem řečnického výkladu. Uvádí se, jak se autoru citát namanul, konstatuje se jeho činnost citovatele nebo se zdůrazňuje jeho poměr k tomu, co citát říká. Několik dokladů jasně ukáže všechny tyto možnosti. Doklad pro možnost první: Dívám-li se na poměry a nestřídmost na osadě, napadají mi slova basilejského profesora Rungeho: Když člověk chce, nemá o důvody k pití nouzi. Doklady pro možnost druhou: Cituju zase jistého učence, pravím-li, že děvče dívá se na každého mužského jako na vykupitele, který z ní může sejmout dědičný hřích „panenství“ a dát se pro ni přibít na kříž manželský (JN). Anglický časopis „Saturday Review“ měl před nějakým časem o předmětu tom zvláštní článek. Vypravoval tam několik příkladů prohnanosti mužské, dva z nich uvedu zde (JN). Doklady pro možnost třetí: Nejsem tak nezdvořilý jako známá italská ritornella, která praví: „Vy mládenci, chcete se oženit? Právě přibyl do přístavu koráb s nákladem panen … (JN). Ach, básník měl pravdu, když řekl, že smrt má sílu očišťující (JN). Někdy autor řečnického výkladu aktualisuje citát toliko tím, že označuje toho, kdo jej napsal nebo vyřkl, jako osobu jemu nebo i adresátům nějak blízkou, při čemž blízkost může být pojímána také jenom časově: Náš Hanuš to ale ve svém „Kalendáři bájeslovném“ praví zcela určitě, že „naše masopostné koblihy jsou zajisté co zvláštní pečivo svátečné původně jakýmsi symbolem, jako vánočka“ (JN). Ondyno napsal kdosi: „Masopust liší se teď od postu jedině tím, že není mezi oběma už pražádného rozdílu“ (JN). Před několika dny vykládal vídeňský „Fremdenblatt“, že prý původ kobližek „sahá až do dob mythických“ (JN). Jindy zase naopak může autor citovat sám sebe: Vytkl jsem tento nedostatek již před dvacíti lety a spolu jsem také řekl, jak se o něm sami můžete přesvědčit. — Vyslovil jsem to velmi krásně, že posvícení je nejmastnějším materialismem, který na př. nedá se opěvat [128](JN). Podobné možnosti jsou i při uvádění přísloví. Podávám tu jen doklad na aktualisaci tím, že se vytýká autorův poměr k obsahu přísloví: Přísloví „oheň, dobrý sluha, ale zlý pán“ je hloupý výmysl. Oheň je sluha vzpurný a trucovitý (JŽ). Spojení citátů s adresáty je mnohem řidší. Zakládá se buď na předpokladu, že adresáti znají citát, který má autor na mysli, nebo na vybídnutí, aby se s ním seznámili. V obou případech je zase možná velmi různá formulace, ale není tu místa pro podrobný rozbor, a proto uvádím jen po jednom dokladu pro každý z obou typů. Doklad pro typ první: Vzpomeňte si na onu Američanku, která se divila, proč as mužští tak běhají za ženskými: kdyby toho nechali, ženské by jistě přišly samy (JN). Doklad pro typ druhý: Přečtěte si v slavném Gil Blas, co praví Mergelina: „Ach! Markose, buď nejsem jako jiné ženy nebo znáte …“ (JN).
Aby problematika řečnické perspektivy v souvislém výkladě byla alespoň v hlavních rysech úplná, musíme si nakonec třeba jen stručně všimnout toho, jak přispívají k vytváření řečnické perspektivy výzvové věty řízené autorem na adresáty. Rozumí se samo sebou, že takové věty vždycky řečnickou perspektivu zesilují, ať jde o výzvové věty v podobě příkazů, vybídek, žádostí a proseb, nebo o otázky, které jsou v podstatě výzvou k odpovědi. Zejména si podrobnějšího zkoumání zaslouží funkce otázky v řečnické výstavbě souvislého výkladu. Zvláštnost této funkce je dána rozporem mezi podstatou otázky a povahou souvislého řečnického výkladu. Otázka je v podstatě útvar dialogický, neboť, jak dosvědčují i některé zjevy intonační, tvoří normálně celek teprve dohromady s příslušnou odpovědí. Souvislý výklad, jaký jsme si vzali za materiál svého zkoumání, je však založen, jak bylo již shora vyloženo, na aktivní účasti pouze jedné z obou stran, takže jeho kontext je v zásadě stavěn monologicky. Z tohoto rozporu je možno se dostat dvojím způsobem: buď autor klade otázky, na které sám odpovídá, nebo klade otázky, na které se odpověď nedává. První z těchto dvou možností se nejčastěji projevuje tím, že autor klade otázku sám sobě nebo celému výkladovému kolektivu, vyjádřenému adjunktivním plurálem první osoby, a že na takovou otázku sám odpovídá dalším výkladem. Ostatně je každý výklad v podstatě odpovědí na nějakou otázku nebo postupně na řádku otázek. Nejčastěji se to ovšem projevuje ve výkladu samém v podobě otázek závislých. Podávám na to několik ukázek: Úkolem naší úvahy není však zkoumat, co se rádo čte, nýbrž, co se má číst. Znamená to uvažovat o tom, co můžeme v četbě hledat, a to mohou být, zhruba vzato, čtyři věci. — Došli jsme při svých úvahách k poznání, že každé umělecké dílo literární není samo sebou posilou pro život, a musíme si položit otázku, jaké důsledky máme z této skutečnosti odvodit jako příslušníci národa usilujícího o životní pevnost a statečnost. — Abychom úkolu svému dobře dostáli, tažme se, co žádá Bůh na všech lidech a tedy i na osadnících zdejších. Takové otázky, které klade autor sám sobě nebo celému výkladovému kolektivu, mohou být ovšem formulovány také jako otázky přímé. Ukazují to tyto citáty z Baarova kázání: Je tu celkem 69 dnů svátečních, o kterých Bůh velel tři věci: abychom do chrámu šli a v něm byli přítomni celé mši sv., odpočinuli od práce, osvěžili se počestnou zábavou a veselím. A jak zachovala se osada naše? … — Bůh ve 3. přikázání dále žádá, abychom odpočívali od prací tělesných. Jak chovala se k tomu osada? Nekonaly se v neděli a ve svátek práce méně nutné? Někdy může autor formulovat svůj výklad tak, jako by jím odpovídal na nevyslovenou otázku adresátů nebo na svou otázku řízenou na adresáty. Blízka prvnímu typu je tato řečnická formulace: Snad jste místo [129]tohoto obecného povzbuzení čekali ode mne, že vám podám podrobnou odpověď na otázku, jak máte psát přátelské dopisy vyprávěcího typu. Pro takový návod není v úzkých mezích mé úvahy dostatek místa, ale dám vám náhradou tři rady, které jsem vyvážil z dlouholeté zkušenosti a které vám, jak doufám, prospějí při psaní takových dopisů. Druhý typ je zase vidět na tomto úryvku z kázání Baarova: Chci zpytovat s vámi svědomí své i vaše — nejen vaše, co jste přišli do chrámu — ale svědomí všech sem přifařených — i těch tedy, kteří o kostel nestojí. Jak jste v tom víru a žití denním na Boha myslili. Tento doklad také ukazuje, jak se řeší v souvislém výkladu otázka, kterou autor řídí na adresáty a na niž se dává odpověď. Jak je vidět, odpovídá tu autor sám za ty, kterých se ptá. Stejně tomu tak bývá, když vyzývá adresáty, aby se ptali na něco sami sebe. Otázka, kterou autor řídí na adresáty a na niž se odpověď nedává, ba ani nečeká, je pravá tak zvaná otázka řečnická. Tu není už otázka skutečnou výzvou k odpovědi, nýbrž spíše větou oznamovací, která užívá formy otázky k naléhavému tvrzení. Když se na příklad Neruda táže: Nešla krásná Desdemóna za ošklivého Mouřenína?, je to zrovna tolik, jako kdyby důrazně tvrdil: Vždyť přece krásná Desdemóna šla za ošklivého mouřenína. Právě pro tuto naléhavost tvrzení, obrácenou k adresátům, je řečnická otázka důležitým prostředkem k zesílení řečnické perspektivy.
Slovo a slovesnost, volume 9 (1943), number 2-3, pp. 114-129
Previous Jan Rypka: O překládání a překladech z perštiny a turečtiny. Program a technika
Next Bohuslav Havránek: Lidový podklad jazyka v „Babičce“ Boženy Němcové
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1