Ještě o skloňování jména Mathesius

Mts (= Vilém Mathesius)

[Kronika]

(pdf)

-

Glossa o skloňování jména Mathesius, kterou jsem otiskl v minulém čísle našeho časopisu, vzbudila ohlas, jenž ukazuje, že by bylo záhodno, aby někdo soustavně probral skloňování jmen s latinskou nebo řeckou koncovkou, jak se jeví v češtině opravdu živé. Poznámkami, které byly k mé glosse uveřejněny nebo mne došly soukromě, přibylo průkazného materiálu pro mé these. K jménům typu Faustus, která se vždycky skloňují po česku ze snahy, aby se zabránilo záměně se jménem jinak stejným, ale bez latinské koncovky, mohu přidat ještě jména Markus, Petrus a Paulus. Pamatuji se velmi dobře, že se jméno ředitele Pauluse, známého tehdy středoškolského odborníka ve vyučování moderním jazykům, skloňovalo před první světovou válkou napořád po česku i mezi středoškolskými profesory, kteří jinak bývají nejžárlivější strážci skloňování takových jmen po způsobu latinském. Myslím, že se po česku vždycky skloňovalo také jméno Primus, s nímž šel životem spisovatel Primus Sobotka. Alespoň se obecné jméno primus skloňuje po česku i podle Pravidel českého pravopisu. Poučná jsou osobní jména v tvaru latinského genitivu. Patří buď k latinské deklinaci druhé, jako na příklad jméno Filipi (lat. Philippi) a Pauli, nebo k latinské deklinaci třetí, jako jména Johanis (lat. Johannis) a Rektoris (lat. rectoris). Taková jména se skloňují beze všeho zření k latinskému tvaru napořád po česku (Johanise, Rektorise — Johanisová, Rektorisová) a nikoho ani nenapadne žádat, aby zůstávala beze změny, jak by podle latiny měla, nebo aby se u nich latinská koncovka odvrhovala a pak teprve se k nim přidávaly přípony české. Jeden autor poznámek k mé glosse myslí, že lze mé argumenty vyvrátit otázkou, zdali se má požadavek českého skloňování vztahovat i na jména typu museum. Otázka je prozatím zbytečná, protože to dnešní platná norma jazyková nepřipouští, ale živý jazyk již zřejmě ukazuje cesty, po kterých jde vývoj i u takových slov. S výjimkou mluvčích, kteří užívají jazyka opravdu pečlivého, jsou taková slova v živém jazyku nesklonná (říká se na př. chodí do gymnasium, je školníkem v gymnasium atp.) a byla nesklonná dříve i ve spisovném jazyce, srov. jen známý titul „Časopis Českého museum“. V jazyku lidovém se u některých slov objeví i skloňování typu českého (na př. datum, datumu). Jiné spisovné jazyky slovanské ukazují, že není nemyslitelné, aby se takové skloňování dostalo časem i do spisovné normy. [163]Týž autor nevěří v průkaznost českého skloňování jména Kašparides, protože toto jméno je prý bez toho už hláskově počeštělé. S jiné strany však bylo ukázáno na české skloňování jména Simonides, u něhož není možno takovou námitku uplatňovat.

Slovo a slovesnost, ročník 9 (1943), číslo 2-3, s. 162-163

Předchozí Pavel Trost: In margine Sušilových „Národních písní moravských“

Následující Jan Mukařovský: K theorii recitace