K theorii recitace

Jan Mukařovský

[Kronika]

(pdf)

-

Zájem o otázky recitace básnických děl a přednesu vůbec je na postupu: novinářské články i odborné studie, ústní diskuse atd. tomu nasvědčují. Kvalita těchto projevů však je velmi nerovnoměrná: leckteré z nich spíše svádějí s cesty, než aby na ni uváděly. Základní vada je nedostatek rozlišování: jednou se směšuje orthoepie s kulturou hlasového projevu a ta opět s uměleckou technikou přednesu, jindy se neodlišuje konstatování faktů od norem; jindy opět se přehlíží rozhraní mezi tím, co ze zvukové formy je předurčeno textem a co vnášeno přednašečem, jindy konečně se ani s dostatek nerozlišují jednotlivé složky hlasové. A tak má zvýšený zájem i své stránky stinné. Před nějakou dobou (koncem r. 1942) uveřejnily Petrovy „Svazky úvah a studií“ pojednání L. Pelikánové „O přednesu“. Autorka je sama výkonnou recitátorkou, a nebylo by tedy divu, kdyby se odhodlala podat zprávu o vlastních zkušenostech z umělecké praxe; takové záznamy umělců o pracovním postupu bývají cennými příspěvky dokumentárními i tehdy, jsou-li terminologicky nepřesné, po případě vědecky málo informované. Obě tyto závady nacházíme v knížce Pelikánové, jenže zde autorčina ctižádost míří výše — k obecné theorii recitace; a tu ovšem nepřesnost a nedostatečná informovanost padají těžce na váhu.

Autorka nerozlišuje na př. vůbec intonaci od timbru, hlasového zabarvení. Linguistika zná intonaci (po př. intonační linii) stoupavou nebo klesavou, dále pak různé druhy kadencí; vždy však je pro ni intonace záležitostí tónové výšky hlasu a jejích proměn. U Pelikánové mluví se však o intonaci „ospalé“, „rozšafné“, „patheticky rozmávnuté“, ba dokonce i o takové, „na jejímž rozechvělém otazníku se houpe předzvěst slzy“. Všechna taková označení směšují intonaci s timbrem, avšak tyto dvě složky musí být v theorii přednesu rozlišovány, neboť se neuplatňují vždy rovnoměrně: jsou texty, které stavějí do popředí intonaci, v jiných pak vstupuje do popředí především hlasové zbarvení. Odlišení intonace od timbru má tedy důvody věcné a nesmí být zanedbáváno. Podobně nepřesně zachází autorka i s termíny týkajícími se přízvuku, jejž dělí na „logický“ a „ozdobný“. Logickým přízvukem, soudě podle příkladů, míní to, co bývá označováno jako přízvuk „větný“. To však, co nazývá přízvukem „ozdobným“, jejž dělí na „sforzandový“, „ritenutový“ a „pathetický“, není vlastnost přízvuku, nýbrž celkového tempa, po př. agogiky přednesu, a kromě toho i záležitostí artikulace; soustavné pojednání o všech těchto složkách přednesu bychom však marně u Pelikánové hledali. Podobně nedokonalé je u ní i rozlišení ostatních hlasových složek — není na př. zmínky o způsobech spojování slabik, o dynamické linii textu (která je rozdílná od rozložení přízvuků, týkajíc se slabik všech) atd. Za těchto okolností je ovšem přirozené, že chybí i jen zmínka o vzájemných vztazích a vzájemném vyvažování jednotlivých složek hlasových, ač právě zde je jeden z nejnaléhavějších dnešních úkolů theorie umění recitačního.

Otázka výstavby textu po stránce zvukové je pro Pelikánovou vůbec podřadná: tak zejména nevěnovala pozornost faktu, prokázanému i objasněnému již s dostatek theorií básnictví, že básnický text sám o sobě obsahuje již jisté hodnoty „zvukové“, jimiž omezuje svobodu recitátorovu. Každá příručka recitační techniky musila by za dnešního stavu vědy upozornit žáka na prostředky, kterými v sobě může při studiu textu navodit nastrojení na jeho specifickou zvukovou výstavbu — viz práce Rutzovy, Sieversovy atd.; tím spíše má se ovšem zvukovou výstavbou textu zabývat práce činící si nárok na dosah zásadní: jeť za dnešního stavu vědy dokonale možný objektivní rozbor zvukové výstavby projevu psaného. Tím, že autorka tento rozbor opominula, ušel jí i fakt, pro recitátorskou praxi krajně důležitý, že mnohdy text nabízí recitátoru volbu mezi několika, navzájem neslučitelnými způsoby přednesu; tak na př. může se v textu, stavějícím do popředí plynulou intonační linii, najít místo, kde je dán podklad pro zdůraznění eufonických hláskových sestav — a pak je recitátor postaven před rozhodnutí mezi realisací intonační linie nebo eufonie: obé najednou nemůže být realisováno, neboť eufonie si žádá oddělování slabik, které ruší jednotu intonační linie. O této „svobodě z omezení“ se čtenář pojednání Pelikánové vůbec nedoví. — Zmínky o výstavbě textu, které u Pelikánové přesto najdeme, jsou netoliko nesoustavné a omezené na věci nejprostší, ale namnoze i nepřesné; tak na př. členění verše v into[164]nační úseky nazývá autorka, jež jinak slovem „intonace“ plýtvá, „vnitřním rytmem básně“.

Cílem autorčiným a středem její pozornosti není ovšem text, ale osobnost recitátorova, jakožto prostředník mezi duševním děním básníkovým a posluchačovým; proto klade takový důraz na sugestivní ovlivnění přednašeče přednášeným dílem a posluchače přednašečem (str. 9 n.). Větší část pojednání je osnována na sledování recitátorova tvořivého postupu v jeho jednotlivých fázích a aspektech. Jakým způsobem se to děje, budiž charakterisováno vlastními slovy autorčinými: „Především spustí přednašeč při koncepci lyrických dřevorytů stavidla své představivosti. Musí vidět popsané (nebo zamlčené, ale existující) prostředí, popsané (nebo zamlčené, ale existující) děje, a uprostřed nich si vybudovat básníkovu osobnost. Črtá svým přednesem nejen portrét básníkův, nýbrž i jeho rám. Vedle „reálných“ intonací přijde zase k slovu i stylisace přednesu. Základní práce přednašečova, hledání básníkovy podoby ve verších, tu však není ztížena, jako u epiky.“ Od „spuštění stavidel představivosti“ k uměleckému přednesu básně je ovšem tak daleko jako od čtenáře, čtoucího text mlčky, k recitátoru; theorii recitace zajímá však právě tato cesta, nikoli její počátek: vyvolat si názornou představu dovede leckdo, recitovat však jen ten, kdo prošel školou hlasové techniky a dovede zacházet s tvárnými prostředky recitačního umění. A o ty právě jde theorii recitace. Zmínka o „reálných“ intonacích a stylisaci nepraví ovšem nic: zde by měla být probrána zejména otázka druhového členění poesie se stanoviska recitace a jejích tvárných prostředků. Autorka, pojednávajíc zvlášť o speciálních způsobech přednesu některých básnických druhů, dává ovšem v náznaku najevo, že celá poesie není se stanoviska recitace jednostejným materiálem. Tento náznak nestal se jí však podnětem k soustavnějšímu přemýšlení o rozdělení poesie se stanoviska recitace, nepovzbudil ji k pokusu podat podrobnější přehled jednotlivých recitačních „druhů“ (které se nikterak nemusí krýt s druhovým rozčleněním poesie samé), a podrobit rozboru objektivní „zvukovou“ výstavbu jednotlivých těchto „druhů“. — Na začátku své studie rozděluje autorka recitátory ve dva typy, přednašeče a předčitatele. Podstatný rozdíl mezi nimi vidí v tom, že přednašeč přednáší zpaměti, kdežto předčitatel drží před sebou knihu. Nutný — podle názoru autorčina — následek tohoto zevního rozdílu je ten, že předčitatel luští báseň před posluchači jako křížovku, improvisuje, i kdyby znal text sebe lépe, jeho intonace je monotonní, on a posluchači tvoří „sektu požívačů opia“; zato přednašeč dává „básníkově duši hovořit svými ústy“. O přednašeči má autorka mínění vůbec veliké: „Mluvit poesii je odpovědnější úkol než ji psát“ — a to je jistě mnoho, vždyť už básníka „stojí každé slovo tolik tělesných útrap jako matku porod“. Kritické poznámky k těmto tvrzením jsou, tušíme, zbytečné.

Jen tolik třeba na konec poznamenat: stejně jako každé jiné umění žádá si i recitace, aby byla chápána a vykládána především sama za sebe. Těžiště její „vnitřní“ stránky pak není v subjektivní psychologii recitátorově, kde je autorka hledá a nenalézá, ale v tom, že recitační výkon svými prostředky doplňuje celkový objektivní (t. j. nadindividuální) smysl básnického textu — vyúsťuje tedy nauka o recitaci v sémantiku, nauku o významu, nikoli v psychologii. Toto vyústění zůstalo autorce skryto, stejně jako základy theorie recitace, které tkví v linguistice a v theorii básnictví. Pojednání „O přednesu“ je se stanoviska odborného zásadně pochybené i plné omylů, se stanoviska čtenářova desorientující.

Slovo a slovesnost, ročník 9 (1943), číslo 2-3, s. 163-164

Předchozí Mts (= Vilém Mathesius): Ještě o skloňování jména Mathesius

Následující P. T. (= Pavel Trost): Sv. Augustin o jazyce