Nová učebnice polštiny

Adolf Kellner

[Kronika]

(pdf)

Nouveau manuel de polonais

Potřeba nové učebnice polštiny, která by v novém metodickém osvětlení seznámila čtenáře s mluvnickou soustavou dnešní polštiny a zároveň mu podala vše, čeho je zapotřebí k praktické znalosti její hovorové podoby, pociťovala se u nás živě již před poslední světovou válkou. Horova Praktická mluvnice polská s čítankou (1. vyd. r. 1900, 3. v. 1915) dlouho plnila své poslání, nemohla však už vyhovovat požadavkům, které na jazykovou cvičebnici klade po stránce theoretické i praktické doba nová. Nadto zastarala i pravopisně (sr. o revisi polského pravopisu v Sl. a slov. 2 246—248). Krokem vpřed proti knize Horově je Mluvnice jazyka polského od Lehra-Spłavińského a Izy Šaunové, a to především v tom, že si důsledně všímá jen řeči živé; trpí však vážnými nedostatky metodického rázu (sr. Sl. a slov. 2, 123 sl.).[1] Mnohem vyšší cíle než obě jmenované cvičebnice si stanoví kniha dr. Fr. Karasa Učím se polsky (Praha, Čes. graf. Unie, 1945, str. 274). Nechce čtenáři poskytnout jen pevné znalosti mluvnické, nýbrž i dostatečnou zásobu slovní a frazeologickou, aby mohl bez nesnází hovořit o běžných věcech denního života i věnovat se četbě krásné polské literatury. A právě tento široký praktický zřetel je nespornou její předností.

Kniha má celkem 68 lekcí, k nimž je připojen dodatek, zahrnující 4 ukázky z význačných polských autorů, polsko-český slovník (38 str.), vyčerpávající slovní materiál cvičebnice, a česko-polský (16 str.) k cvičením. Každá lekce se skládá ze dvou částí: theoretické, podávající zhuštěný gramatický výklad probírané mluvnické partie, a praktické, obsahující ukázku souvislého textu, přinášejícího novou zásobu slov a obratů s českým překladem za textem: je pak doplněna jednak otázkami, vztahujícími se k článku, jednak českým cvičením, určeným k překladu.

Cvičebnice je rozdělena do dvou částí. První (§ 1—43) zahrnuje elementární poučení o výslovnosti a o přízvuku, základy pravidelného tvarosloví (časování a skloňování) a — z Hory skoro úplně přejatý — mechanický výčet nejužívanějších příslovcí, předložek, spojek a citoslovcí. Textový materiál je čerpán především z nejrůznějších oblastí praktického života a má účel konversační. Podává tedy tato část praktické základy mluvené polštiny skutečným začátečníkům, majícím však aspoň gramatické školení nižší střední školy. Část druhá (§ 44—68), psaná jazykem polským, opakuje, prohlubuje a doplňuje znalosti tvarového systému (připojen je i výklad o psaní a skloňování cizích jmen a uvádí jednak do hovorové, většinou však literární polštiny ty, kdož se již v jejích základech orientovali. Proto také ukázky jsou v dosti hojné míře voleny a vybírány z předních polských autorů, básníků i prozaiků, nebo též z cenných překladů děl cizích.

[125]Mluvnická látka se podává srozumitelně, její výběr se řídí většinou zřeteli praktickými. V I. části, určené k rychlému zvládnutí základů gramatické soustavy, projevuje se v jejím uspořádání i didaktická zásada od jednoduššího a bližšího k složitějšímu a vzdálenějšímu, a to na př. v tom, že výklady o slovesných třídách začínají nikoli velmi složitou třídou první, jak je zpravidla zvykem, nýbrž šestou, protože je nejjednodušší a češtině nejbližší. Skloňování se v učebném postupu této části klade až na místo druhé, za slovesné tvary. Teprve část druhá probírá mluvnickou látku v pořádku obvyklém.

Při gramatických výkladech se stále přihlíží k češtině; bylo by proto bývalo vhodné přizpůsobit se českým zvyklostem i terminologicky. Při stupňování adjektiv se na př. mluví o stupni vyšším a nejvyšším místo o stupni druhém a třetím, pro slovesa opakovací se užívá názvu iterativa, nikoli frekventativa; nelze dále mluvit v českém pojetí o přehlásce v případech mieli—miaty, niesieni—niesiony atp.

Účelná a praktická sestava cvičení, dosti veliký výběr článků z nejrůznějších oborů života, pěkná zásoba slov a obratů, potřebných k hovoru, to vše jsou vlastnosti, které knihu doporučují co nejširšímu kruhu zájemců. Škoda jen, že v ní zůstala nedopatření, zvláště v partiích mluvnických, která nelze pominouti mlčením. Tak autor nečiní vždy přesný rozdíl mezi hláskou a jejím písemným vyjádřením. Na př. praví (str. 15): „K českým samohláskám a, e, y, o, u (omylem vynecháno ještě i, pozn. ref.) přistupuje ó (čte se jako u a stojí většinou za naše ů) a nosovky ę, ą.“ Ale ó je jen jiný grafický znak pro samohlásku u. — Dále se vždy náležitě nerozlišuje mezi akustickou stránkou hlásek a stránkou funkční. Jedna a táž hláska se může objevovat v různých fonetických obměnách. Na př. na str 78 se tvrdí, že substantiva rodu mužského, zakončená na -a, -o, mají v nom. pl. koncovky -y nebo -owie (na str. 150 se však pro týž pád uvádějí koncovky tři: -i, -y, -owie) nebo na str. 149 se dovídáme, že v dat. lok. sg. substantiv r. žen. typu dusza-ziemia je koncovka -y „jak v (sic!) dopełniaczu“ (podle str. 81 je tu však -i nebo -y). I když nepřihlížíme k nesrovnalostem mezi citovanými místy, ani jedna formulace neodpovídá skutečnosti. V obou případech jde vesměs o koncovku -i, která se po dnešních ztvrdlých souhláskách vyskýtá ve variantě y.

Poučení o výslovnosti hlásek nejsou vždy dosti úplná, přesná, ba ani ne docela správná. O ć se na př. praví, že se vyslovuje podobně jako české ť, „ale poněkud více vpředu“ (str. 11). Podle autora „čisté nosovky slyšíme před ch, s, ś, sz a szcz“, kdežto „před z, ź, ż je slyšeti jen nosový pazvuk“ (str. 20, 22); ve skutečnosti však se čisté nosové samohlásky vyslovující přede všemi třenými souhláskami (i před v, f, o nichž se vůbec nemluví). — Chybí sebemenší zmínka o výslovnosti měkkých retnic. Bylo by třeba zřetelně vytknouti, že litera ą neoznačuje nosové ą, které se ostatně v polštině také často vyskýtá (sr, kwadrans, transport … vyslov kfadrąs, trąsport), nýbrž nosové ǫ. V knize se o tom přímo nemluví (lze se tak domýšlet jen z transkripce několika příkladů).

Gramatické výklady trpí nedostatkem jednotného hlediska. V popise současné polštiny bychom čekali, že se v něm důsledně uplatní pojetí synchronické. Zpravidla tomu však tak není. Mluví se na př. o změně samohlásky o v ó (39, 72, 78 …, správné pojetí na str. 61), o změně ę v ą (str. 72, 75, 78 …), ba dokonce o změně ą v ę (dąb—dęba, str. 61); slovesa typu wiązać, płakać prý v praes. „przypominają czasownik biję“ (str. 202).

Při probírání mluvnických partií pozorujeme jistou nerovnoměrnost. Zatím co se tvarosloví vykládá velmi podrobně, poznámky o základních zvláštnostech hláskoslovných jsou buď vůbec opomenuty, na př. střídání tvrdých a měkkých souhlásek (zęby—zięby, pasek—piasek, mody—miody …), nedostatek slabikotvorného ṛ, ḷ (místy se jen zaznamenává výslovnost v případech typu wiatr, krwi, sióstr), nebo redukovány na nejmenší míru a roztroušeny po různých stránkách knihy.

Místy bylo možno přesněji vymeziti rozsah užívání některých tvarů, na př. u mužských substantiv v lok. sg. (str. 65, 131), v nom. a v gen. pl. (str. 66, 133, 67, 134). — Vůbec by práci prospěla větší přesnost a určitost ve vyjadřování.

Z drobnějších věcných nedopatření připomínám aspoň tato: Mezi příklady, kdy má polština a (ia) proti čes. e, ě, vzniklému přehláskou, se omylem uvádějí slova dziad, zmiana, miasto (str. 16). — U sloves vzoru cierpieć s kmenem zakončeným takovou souhláskou, po níž musí následovat jen y, bývá toto y místo i nejen v 2. os. č. jed., jak se tvrdí na str. 45, nýbrž i v 3. os. sg. a v 1. a 2. os. pl. (leży, leżymy, leżycie). — „Změna o v ó“ se nevyskýtá jen v „3. os. č. jedn. času min. v tvarech mužských“ (str. 53), nýbrž vůbec v příč. min. r. muž. č. jed.

[126]V polském textu zůstaly místy tiskové chyby celkem však málo (str. 34, 39, 42, 68, 76, 149, 165, 173, 179, 180, 192, 202, 210). Český text se v některých maličkostech odchyluje od nynějších Pravidel, protože cvičebnice byla úplně hotova již v roce 1941.

Slovo a slovesnost, ročník 10 (1948), číslo 2, s. 124-126

Předchozí Adolf Scherl: Z letopisů českého divadelnictví

Následující Přednášky v Pražském linguistickém kroužku v době od května 1944 do února 1945