Přednášky v Pražském linguistickém kroužku v době od května 1944 do února 1945

[Chronicles]

(pdf)

Conférences au Cercle linguistique de Prague

31. května 1944. Jaromír Bělič: Mimojazykoví činitelé ve vývoji nářečí. Sledováním hranic jednotlivých jazykových znaků se poznalo, že se často kryjí nebo probíhají paralelně s některými předěly nebo jevy na první pohled naprosto odlehlými, na př. fysikálně zeměpisnými, klimatologickými, phytogeografickými a zoogeografickými, jež všechny mají vliv na způsob života obyvatelstva. Tyto faktory, dané přírodou, ovlivňují leckdy utváření nářečí, na př. kladouce překážku šíření jazykových změn, ale nelze říci, jak se v některých extrémních případech dálo, že by jednotlivá nářečí byla přímo jejich produktem, že by totiž jistý nářeční typ byl nerozlučně spojen s místem vývoje. Faktory dané přírodou se v působení na jazyk nejrozmanitějším způsobem kombinují a kříží s jiným komplexem mimojazykových činitelů, s faktory, jež možno nazvat civilisačními. Hranicemi dialektických jevů nemusí být jen přírodní překážky, jako těžko překročitelné řeky, rozsáhlé plochy lesů, pohoří, pouště atd., jež geograficky isolují jistá území, nýbrž mohou je tvořit i hranice politických, dominiálních nebo i církevních jednotek. Pro vývoj nářečí je především rozhodující funkce jazyka jako dorozumívacího prostředku: čím úže nějaké území od přírody souvisí nebo je organisačně spjato, tím silnější je též jazykové stmelení obyvatelstva. Změny hranic, vytváření nových jednotek a pod., mohou v sobě skrývat i zárodek změn jazykových, divergentních nebo konvergentních, podle rázu oněch změn civilisačních. Příčinou diferenciace jednotné nářeční oblasti mohou býti též dlouhé války, epidemie atd., jež vedou k úplnému nebo částečnému vylidnění některých krajů, takže jednotlivé části území ztrácejí mezi sebou kontinuitu. Kolonisace některých pustých míst takové oblasti obyvatelstvem jiného nářečního typu vede pak přímo k jazykovému rozštěpení, pokud se ovšem kolonisté nepřizpůsobí svým nářečím starým usedlíkům; míšení obyvatelstva podporuje někdy vznik docela nových typů. Velký vliv na utváření nářečí měly i staré dopravní tepny, podél nichž putovaly jazykové změny.

Je už starý poznatek, že jazykové změny se šíří z nějakého centra ve formě vln. Nositeli těchto vln jsou mluvící a pohánějícím faktorem potřeby styku. Předpokladem šíření je zpravidla geografické sousedství a příčinou obyčejně kulturní nebo politická převaha jednoho místa nad druhým. Čím je centrum politicky, hospodářsky a kulturně silnější, tím větší a geograficky rozsáhlejší je i jeho jazykový vliv. Je vlastně nutno rozeznávat celou hierarchii center, z nichž nejmocnější ovlivňuje slabší a ta pak své okolí, šíříce jednak typické znaky vlastní, jednak prostředkujíce vlivy centra silnějšího. V některých oblastech se vliv různých center kříží. Se stoupající civilisací se jednak vytvářejí silnější centra, jednak se zvyšují a rozšiřují možnosti styku a tím i jejich vliv na úkor center menších, naproti čemuž se snižuje význam faktorů daných přírodou. Jsou ovšem i doklady, že silné centrum časem pozbylo na významu i vlivu a na jeho místo nastoupilo několik center nových. Vcelku je patrno, že civilisační faktory jsou dynamické, jejich vliv na vývoj nářečí je měnivý, kdežto faktory dané přírodou jsou v podstatě statické a jejich vliv, i když snad v nové době klesá, má ráz konstantní, neproměnný.

Zjišťováním geografického rozšíření jazykových jevů se zabývá t. zv. jazykový zeměpis, založený Juliem Gilliéronem. Stanovení hranic je však jen základem dalšího bádání, studium průběhu isoglos dialektických znaků má vésti k řešení otázek vzniku a života těchto jevů. Jazykový zeměpis tedy není jen vědou deskriptivní, nýbrž stává se „jazykovou geologií“. Nutno po právu přiznat, že se nepodařilo odhalit prapříčiny jazykových změn, ale přece jen se ukázalo, jak se takové změny šíří a jak působí. Vysvitla zvláštní skutečnost, že se jazykové změny nemusí provádět neuvědoměle, s nutností přírodního zákona, nýbrž že mohou býti podmíněny právě těmi rozmanitými mimojazykovými faktory civilisačními, jež působí při vzniku a ve vývoji nářečí. Z těchto důvodů jazykový zeměpisec nikdy apriorně nemůže předpokládat, že jistá nářeční forma je výsledkem autochtonního vývoje od pradávna, vývoje, nepodléhajícího žádným vnějším vlivům, nýbrž zjišťuje, není-li výsledkem rozmanitých, navzájem se třeba křížících tendencí. Stopy [127]mimojazykových činitelů někdy nacházíme přímo v jazyce (v t. zv. mirages phonétiques), jindy nám ukazuje konfrontace statických faktorů, daných přírodou, s isoglosami jazykových jevů, že zasáhl do vývoje i dynamický faktor civilisační, jindy konečně sám průběh jazykových isoglos prozrazuje existenci takových činitelů. Obtíže s jejich zjišťováním se stupňují úměrně k tomu, čím menší oblast podrobíme zkoumání bez zřetele k okolí. Spletitost nářečních problémů vysvitne až při zkoumání větších oblastí. Pak teprve je možno přikročit k spolehlivému vysvětlování jevů a k rekonstrukci vývoje.

Naše dialektologie prozatím zpravidla nepřihlíží k mimojazykovým činitelům a ulpívá jen na popisu dnešního nářečního stavu, který konfrontuje se stavem pračeským. Tímto způsobem se konstatují rozdíly a změny proti stavu „původnímu“, ale nevysvětlují se. Kde se pokouší dialektolog o vysvětlení, přistupuje k otázce většinou jen s hlediska čistě jazykového, vnitřního: snaží se vysvětlit změnu fysiologicky nebo psychologicky. Není pochyby o důležitosti takového bádání, ale je jisté, že se zde problematika změn zužuje předpokladem, že vývoj byl v každém případě autochtonní. O jazykovém zeměpise, který ukázal spletitost nářečního vývoje v celé šíři, se sice u nás už psalo (Ant. Frinta, Boh. Havránek, V. Vážný) i prakticky byl aplikován (většinou jen deskriptivně), ale přece jen zdaleka nemáme celé naše území tak prozkoumáno, aby se mohlo přikročit k vydání důkladného českého jazykového atlasu.

(Theoretický výklad řečník doprovázel sledováním střídnic za pč. ý, í, ú, aj a ej v t. zv. dolském nářečí, na němž prakticky ukázal, jak se zjišťuje existence mimojazykových činitelů v nářečním vývoji a jak se určuje jejich ráz a doba působení. Tato část přednášky vyšla v Časopise Matice moravské.)

 

7. července 1944. Alois Jedlička: Jungmannova účast při tvoření české terminologie literárně vědné a linguistické. V lexikálně sémantické oblasti odborného jazyka se neprávem zanedbává studium a strukturní rozbor jednotlivých fází ve vývoji terminologie. Zkoumání počátků vědecké terminologie kteréhokoli oboru má přitom zvláštní důležitost pro historii jazyka.

Předmětem našeho zkoumání je terminologie literárně vědná spolu s terminologií linguistickou, jak ji nacházíme v pracích Jungmannových.

Jungmann vychází z terminologie tradiční. Zvláštní místo v ní (v 2. vyd. Slovesnosti) zaujímá terminologie Komenského „Zprávy a naučení o kazatelství“, již Jungmann znal a přejal z Zieglerova vydání (1823) i s některými interpolovanými Zieglerovými neologismy. Výrazná je účast tradice barokní, projevující se též přejímáním typů tvoření a analogickým přitvářením prostředků.

Mnoho výrazových prostředků vytvářel Jungmann nově, ať už samostatně nebo překladem termínů cizích (kalky) nebo přejímáním prvků slovanských (slavismy). Ve skupině neologismů v užším slova smyslu jsou silně zastoupeny složeniny. Slavismů je ve srovnání s lexikem básnického jazyka méně — vědecká próza Jungmannova vychází jen ojediněle ze slovanských předloh, jejichž prostřednictvím se slavismy nejsnáze do jazyka dostávají; rovněž vědomé zření k odlišnosti obou jazykových vrstev působí na rozsah tohoto přejímání. Hlavní díla Jungmannova s těžištěm na terminologické stránce, obě vydání Slovesnosti, mají předlohy německé. Na terminologii a vědecký jazyk těchto předloh reaguje Jugmann velmi samostatně; projevuje se přitom jeho hledisko národně buditelské na bohatství jazyka a tlak osobitého zřetele stylistického. I při silné tendenci puristické zůstávají v Jugmannově terminologii některé termíny cizího původu nepočeštěné. Pro ponechání rozhodují vedle důvodů obecně jazykových také momenty speciálně terminologické (zpravidla větší nosnost termínu internacionálního).

Jugmannovu terminologii literárně vědnou vyznačuje přeplnění terminologického systému synonymními výrazovými prostředky. Je to projev neustálenosti, nehotovosti, stálého přetváření terminologie. Jungmann se staví vědomě na stanovisko přirozeného vývoje proti předčasnému normalisačnímu zasahování. Záměrně je mnohost terminologie podporována Jugmannovým národně buditelským nazíráním na bohatství jazyka a jeho výrazové možnosti. Částečně využívá Jugmann synonymních výrazových prostředků k elementární stylistické diferenciaci. Úzká rozloha praktického užívání neskýtá ještě možnost rozlišení funkčního. Teprve později využívá jazyk terminologických dublet, zvláště termínu internacionálního a příslušného českého, funkčně.

S hlediska vývojového je plodné srovnání terminologie 1. a 2. vydání Slovesnosti, jež nám prokáže [128]oslabení tendence puristické a slavisující ve 2. vydání, ale rovněž stálý pohyb a přetváření terminologie.

 

9. ledna 1945. Josef Polišenský: Jazykový materiál a historikova práce. Nakolik jazykozpyt může pomoci při řešení dějinných problémů, lze ukázati na příkladě historie jihovýchodní Moravy, zejména pak zlínského kraje. — Pro dějiny středověkého osídlení je důležité studium místních jmen čeledních. Přitom však typická koncovka -ov, -ice sama o sobě nezaručuje starobylý původ místa, neboť jména tohoto typu byla oblíbena i u kolonisátorů pozdějších věků. Etymologický slovník místních jmen je naší starou slabinou. Dosud nelze na př. ani jméno Zlína vysvětliti jinak nežli analogií Húla-Hulín ze jména pravděpodobného lokátora. Názvů traťových musí historik užívat v argumentaci jen s velkou opatrností. Jejich povahou je dáno opakování jistých typů, které v pravopise středověkých písařů už často svedly místní historiky k vábným generalisacím.

Pozdní středověk přináší problém tvoření a ustalování jmen osobních. Lidová dvoujmení se stala pravidlem na přelomu 16. a 17. věku, při čemž příjmení kolísala až do doby tereziánské. Příjmení s hlediska historika lze zařadit podle původu do tří skupin; příjmení odvozená z apelativ, z povolání a podle původu. Jejich odolnost byla různá. Statisticky lze doložiti největší odolnost příjmení skupiny první, využít lze však s hlediska historikova především příjmení skupin zbývajících. Jména cizího původu přecházejí do českého prostředí více či méně pozměněna, jiná, na př. Pikhart, Habán, lze někdy historicky vysvětlit migracemi, způsobenými zásahy protireformačními.

Od raného 16. století vyskytuje se v městských knihách východomoravských měst příjmení Gahura, Čirula, Šmigura, Magula a pod. Profesor sofijské university Krăndžalov některých z nich použil ve své práci o Valaších. Podle dnes známého materiálu přišli první valaši — t. j. pastýři — na půdu východní Moravy na přelomu 15. a 16. století, a to především na panství šlechty uherského původu, jež se na Moravě uchytila za vlády Matyáše Uherského. Šlo o migraci sociálního a hospodářského podkladu, vyvolanou snahou o osídlení dosud nevyužitých horských oblastí. Po destrukcích třicetileté války byla kolonisace valašská a kopaničářská přenesena až na druhý břeh Moravy. Rozřešiti zbývá otázku, kdy se vytvořil z Valachů svérázný kmen. Nebylo to, jak soudí Davídek, až v 18. století. Už na sklonku dvacátých let 17. století znali Valachy jako nositele určitých kmenových vlastností (v tomto případě vzdoru vůči katolické vrchnosti) cizí pozorovatelé (v londýnských knihovnách našel loni přednášející v anglických překladech francouzských relací z let 1622—23 dokonce i zmínky o Valašsku). Jazykové podmínky neměly tedy v genesi Valachů zvláštní úlohu.

Moravská nářečí byla úředními kruhy rozlišena v patentu z roku 1755 (na české, hanácké čili moravské, slovácké). Isoglosy ej/ý a ou/ú se ustálily až po třicetileté válce na dnešní hranici. Jazykové zvláštnosti ostrůvku kelečského a dolského, jejž prostudoval Jar. Bělič, lze vysvětliti odolností staršího obyvatelstva vůči novým usedlíkům z východu. Sociální postavení větší části obyvatelstva obou ostrůvků odlišovalo je od okolí. Odkazem třicetileté války byly přesídlovací akce, přivádějící do zpustošených oblastí nové usedlíky z východu. Přednášející sledoval tři migrace: založení Rusavy u Bystřice p. Hostýnem, Nové Dědiny u Kvasic a hromadné přestěhování ze Zlínska na panství lomnické u Tišnova. Jen v prvních dvou případech se osady odlišily jazykově od okolí, ve všech případech šlo o migraci motivovanou hospodářskými důvody, nikoliv o akci trestnou. Jazykový význam má ještě zakládání kopaničářských osad obyvatelstvem ze slovenské strany. Po rozpadu zřízení patrimoniálního, lze sledovati pohyby v obyvatelstvu jen obtížně.

 

12. února 1945. Vladimír Skalička: Jazyková různost. Otištěno v tomto čísle Slova a slovesnost.

Slovo a slovesnost, volume 10 (1948), number 2, pp. 126-128

Previous Adolf Kellner: Nová učebnice polštiny

Next rd (= Redakce): „O básnickém jazyku“