Pokus o strukturální morfologii a syntax

Stanislav Lyer

[Discussion]

(pdf)

Essai de la morphologie et de la syntaxe structurales

Kdežto fonologické systémy jazyků evropských i mimoevropských byly za poslední desítiletí studovány hojně, morfologie a syntax začínají býti teprve studovány se stanoviska strukturálního. V tomto časopise v roč. VIII, 46-49 referoval jsem o theoretickém osvětlení základních pojmů gramatické stavby jazyka od de Groota; nyní referuji o konkretním pokusu vystihnouti mluvnický systém francouzštiny, který podnikl GEORGES GOUGENHEIM, průkopník fonologie a strukturální linguistiky ve Francii, v knize vyšlé v Paříži r. 1938 Système grammatical de la langue française.[*]

[177]Autor nezabývá se v ní theoretickými problémy morfologie nebo syntaxe, nepodává ani definice morfému, sémantému[1] a pod., neřídí se ani klasifikací morfémů, jak ji načrtli na př. N. Trubeckoj nebo V. Bröndal,[2] nýbrž chce pouze podati první popisný náčrtek morfologického a syntaktického systému jazyka francouzského.[3]

V morfologii, která podle něho „studuje morfémy, pokud tvoří systém“, spokojuje se s výčtem a roztříděním jednotlivých morfémů. Zjišťuje ve francouzštině tyto skupiny morfémů: 1. pořádek slov ve větě; 2. nominální flexi, 3. částice determinativní; 4. zájmena; 5. flexi slovesnou; 6. pomocná slovesa; 7. morfémy značící stupeň intensity a stupňování; 8. morfémy negace; 9. morfémy tázací; 10. předložky; 11. spojky. Za další morfém je ochoten považovati i methodu větnou. Pak podává přehled a roztřídění těch morfémů, které „tvoří systémy morfologické“. (Studium protikladů ponechává do syntaxe.)

Částice determinativní[4] dělí na 7 skupin: 1. člen určitý; 2. člen neurčitý; 3. determinativa ukazovací; 4. determinativa přivlastňovací; 5. determinativa množství; 6. determinativa tázací; 7. determinativa vztažná. Zájmena dělí na osobní, ukazovací, přivlastňovací, zájmena množství, zájmena tázací a vztažná. Ve flexi slovesné rozeznává čtyři způsoby (totiž indicatif, tvary na -r (futurum a kondicionál), subjonctif a impératif); tomuto modálnímu rozdělení podřizuje teprve časy.

Z flexe nominální probírá v oddíle morfologickém protiklady rodu a čísla. Protiklad rodu (maskulinum — femininum) se vyjadřuje nejčastěji fonologickými protiklady, a to buď protikladem „žádná souhláska — souhláska“, na př. pti – ptit (petit — petite), nebo protikladem „souhláska — jiná souhláska“, jako f — v, na př. vif — viv (vif — vive); k — š, na př. sęk — sęš (sec — sèche) a pod. Méně často je vyjádřen tento protiklad protikladem sufixů, a to buď „sufix — jiný sufix“, na př. pešör — pešręs (pécheur — pécheresse), nebo „sufix — žádný sufix“, na př. mülę — mul (mulet — mule), anebo „žádný sufix — sufix“, na př. ān — ānęs (âne — ânesse). Často se může tato oposice vyjádřit jen protikladem prefixálního morfému, totiž členu, na př. lefijöl — lafijöl (le filleul — la filleule), önami — ünami (un ami — une amie); někdy, hlavně v terminologii vědecké, pak substantivem majícím funkci morfému, na př. une moustique mâle — une moustique femelle.

K vyjádření protikladu čísla (singulár — plurál) se užívá nejčastěji prefixálních morfémů, na př. lami — lezami (l’ami — les amis). V daleko méně případech je tento protiklad vyjádřen fonologickými protiklady na konci slova, na př. „souhláska — žádná souhláska“, jako böf — bö (boeuf — boeufs) a j. Někdy tato oposice má význam lexikální, na př. le gage ‚zástava‘ — les gages ‚plat‘ — le fer ‚železo‘ — les fers ‚pouta, železa‘.

Protiklady mezi morfémy se zabývá podle autora právě syntax; proto také část syntaktická je v jeho díle obšírnější (str. 99—348).

Je nutno rozeznávat tři druhy protikladů mezi morfémy: 1. zvyklosti mluvnické: vnější příčiny vynucují užívaní určitého morfému v daných okolnostech[5]; 2. varianty stylistické: každý z protikladných morfémů má platnost stylistickou[6]; 3. protiklady lexikalisované: oba morfémy jsou syntakticky oprávněné, ale každý z nich má naprosto odlišný dosah sémantický[7].

[178]Oddíl syntaktický počíná autor pořádkem slov, který je ve francouzštině pevný, protože morfologická struktura substantiva nedovoluje vyjádřit syntaktickou funkci ve větě. Protiklad „normální pořádek slov — inverse“ má proto význam syntaktický, na př. le père bat le fils značí ‚otec bije syna‘, ale le fils bat le père ‚syn bije otce‘; un enfant pauvre ‚chudé dítě‘, ale un pauvre enfant ‚ubohé dítě‘.

U determinativ protiklady „člen určitý — člen neurčitý — demonstrativum — possessivum — interrogativum — kvantitativum — relativum“ odpovídají lexikálním protikladům „známost — neurčenost — deikse — vlastnictví — otázka — množství — začátek věty vedlejší“. Oposice „člen určitý — člen neurčitý“ má vyznám pro všechny jazyky, které tyto členy mají. Protiklad „žádný člen — člen určitý“ před komparativem značí protiklad „komparativ — superlativ“ (na př. l’homme plus fort — l’homme le plus fort); má částečně platnost i pro některé jazyky románské. Výlučně francouzské jsou lexikalisované protiklady „žádný člen — člen určitý — člen neurčitý“ před názvy dní, na př. je serai chez moi mardi ‚budu doma příští úterý‘ — je serai chez moi le mardi ‚budu doma každé úterý‘ — je serai chez moi un mardi ‚budu doma jedno úterý‘. Podobně jsou lexikalisovány tytéž protiklady i jinde (u přístavku); stejně i protiklad „žádný člen — člen neurčitý“. Protiklad „singulár neurčitého členu — determinativa singulárnosti“ (totiž un — quelque — certain) značí „neznámost — potenciální známost — neurčenost“. Dále jsou protiklady lexikalisované mezi determinativy značícími nerozhodnost (tout, n’importe quel) neznalost (je ne sais quel, on ne sait quel, Dieu sait quel), totálnost (tout), podílnost (chaque),

U zájmen jsou tytéž kategoriální oposice jako u determinativ. U zájmen osobních má význam lexikální protiklad „nominativ slabého zájmena — žádné slabé zájmeno“ u 2. osoby a u 1. osoby indikativu prés., na př. tu viens ‚přicházíš‘ — viens ‚přijď‘, atd.[8] Nedostatek nominativu slabého zájmena u sloves je dosud jen mluvnickou zvyklostí, ale v jazyce lidovém je snaha klást stále tento nominativ i tam, kde je podmět vyjádřen substantivem, na př. les enfants ils jouent ‚děti si hrají‘. Protiklad pádů existuje jen u slabých zájmen 1. a 2. osoby sg. (je, tu — me, te ve funkci dat. a akus.), a 3. osoby; ta má tři tvary: nom., dat. a akus. Protiklad rodu jest jenom u třetí osoby, a to v nom., sg. a pl. (il — elle, ils — elles) a v akus. sg. (le — la). Protiklad „zájmeno zvratné — zájmeno osobní“ existuje jen pro 3. osobu; na př. il se lave „myje se“ — il le lave „myje ho“. Protiklad zájmena slabého (conjoint) a zájmena silného (disjoint) je rázu výlučně gramatického. U ukazovacích zájmen se projevuje protiklad rodu dvěma způsoby: 1. maskulinum — femininum (obvyklé) a 2. maskulinum, femininum — neutrum (celui-là, celle-là — cela); prvé dva rody zastupují substantiva, druhé je hromadné a nespecifikující označení faktů. Velmi důležitý je protiklad morfémů -ci — -là. U zájmen přivlastňovacích jsou tytéž poměry jako u přivlastňovacích determinativ. U zájmen značících množství lexikalisováaný protiklad „zájmeno značící určité množství — zájmeno značící neurčité množství“ se tuší tam, kde číslovky značí množství neurčité, na př. mille déjà l’ont fait, mille pourraient le faire ‚tisíce lidí to již udělalo, tisíce lidí by to mohlo udělat‘. Důležitý je protiklad „zájmeno negativní neznačící množství — zájmeno singulárnosti a plurálnosti neznačící množství“ (to jest ne personne — personne, ne rien — rien); někdy se používá těchto zájmen bez negace ve smyslu negativním; na př. Qui est venu? Personne. ‚Kdo přišel? Nikdo.‘ U zájmen tázacích je lexikální protiklad osoby a věci v dvojici qui? — que? (kdo? — co?). Ostatní protiklady, na př. que? — qui?, qui? est-ce qui? jsou stylistickými variantami nebo mluvnickými zvyklostmi. U zájmen vztažných je protiklad pádu mezi qui (nom.) — que (akus.). Jiné protiklady, jako qui — lequel; de qui, de quoi, duquel — dont; à qui, à quoi, auquel — où a podobné jsou jen variantami stylistickými nebo zvyklostmi mluvnickými. Možnost se vyjadřuje u vztažného zájmena morfémem que, na př. quel … que .. qui, qui que, quoi qui, quoi que, où que atd.

[179]U slovesa jsou nejdůležitější protiklady způsobu a času. Morfologické způsoby slovesné (v. výše) vyjadřují protiklady způsobu. Časy různých způsobů vyjadřují uvnitř každého systému modálního protiklady časové a někdy i způsobové. Mezi tvary na -r (totiž futurem a kondicionálem) je někdy rozdíl časový, někdy modální a pod. Mezi modálními protiklady jsou nejdůležitější tyto: indicatif — tvary na -r; 2. présent — imparfait, passé composé — plus-que-parfait; 3. indicatif — subjonctif; 4. présent du subjonctif — imparfait du subjonctif; impératif — jiné způsoby; 6. infinitif — ostatní způsoby slovesné.

Z první skupiny protikladů oposice „présent de l’indicatif — futur“, „passé composé — futur antérieur“ vyjadřují lexikalisovanou oposici „prostá výpověď — výpověď uváděná jako pravděpodobná“; protiklad „présent, futur de l’indicatif — présent du conditionnel“, „passé composé de l’indicatif — passé du conditionnel“ vyjadřuje lexikální protiklad „prostá výpověď — eventualita“. Modální oposici „indikativ — kondicionál“ odpovídá ve vedlejší větě souvětí začínajícího spojkou si protiklad „présent (passé composé) de l’indicatif — imparfait (plus-que-parfait) de l’indicatif“. Protiklad „indicatif — subjonctif“ vyjadřuje v hlavní větě protiklad „prostá výpověď — přání, rozkaz, a podobně“, ve vedlejší větě má význam lexikální jen ve větách příslovečných. Týž význam, jako má oposice „indicatif — conditionnel“ ve větách indikativních, totiž „žádná eventualita — eventualita“, má oposice „présent du subjonctif — imparfait du subjonctif“ ve větách vedlejších. Protiklad „imperativ — ostatní slovesné způsoby“ se vyskytuje ve všech indoevropských jazycích. Infinitiv, který má v některých případech platnost modální, tvoří s některými slovesnými způsoby stylistické varianty, na př. „infinitiv — indicatif“ (t. zv. infinitiv historický).

Protiklady časové jsou velmi četné; u indikativu jsou to hlavně tyto: 1. présent — imparfait, passé simple, passé composé:[9] 2. passé simple — passé composé značí „minulý děj dávno skončený — nedávno skončený)[10]; 3. imparfait — passé simple, passé composé (značí „děj obvyklý, trvací, současný — děj skončený“); 4. imparfait, passé simple, passé composé — plus-que-parfait (značí „minulý děj — minulý děj tomuto předcházející“); 5. passé simple — passé antérieur (značí „děj minulý skončený — děj minulý před tímto skončený“) atd. — U časů na -r jsou hlavně tyto časové protiklady: „futur — futur antérieur“ a „présent du conditionnel — passé du conditionnel“; u subjonctivu protiklad „présent — passé“, „imparfait — plus-que-parfait“ značí ve větách vedlejších předčasnost.[11] Protiklady časové existují také u infinitivu a participií: „présent de l’infinitif — passé de l’infinitif“, „participe présent — participe passé composé“ (značí předčasnost).

Mezi pomocnými slovesy avoir a être spojujícími se s participe passé slovesa významového je nejčastější protiklad „aktivum — pasivum“.[12]

Protiklady osoby a čísla jsou u každého francouzského určitého slovesa. Protiklady osoby jsou — jako ve všech indoevropských jazycích — „osoba první — druhá — třetí“;[13] stejně všeobecné jsou protiklady čísla[14] (sing. — plur.).

[180]Morfémy značící stupeň intensity se dělí na morfémy značící prostý stupeň (na př. très ‚velmi‘) a na morfémy značící srovnávání (na př. aussi que ‚tak jako‘). První skupina se opět dělí na morfémy intensity autonomní (na př. il est très intelligent ‚je velmi inteligentní‘) a relativní (na př. il est trop intelligent pour son âge ‚je na svůj věk příliš inteligentní‘). U morfémů značících stupeň intensity autonomní rozeznáváme tři stupně: intensitu slabou (na př. peu ‚málo‘) — intensitu prostřední (na př. un peu ‚trochu‘) — intensitu silnou. Morfémy značící stupeň intensivy relativní mají tři stupně, a to: intensitu nedostačující (trop peu ‚příliš málo‘) — dostačující (peu ‚málo‘) — přílišnou (trop ‚příliš‘). Morfémy značící srovnání vyjadřují trojí stupeň srovnání: rovnost (autant-que ‚zrovna tak jako‘) — více než rovnost (plus ‚více‘) — méně než rovnost (moins ‚méně‘).

Morfémy značící negaci tvoří — jsou-li samostatně položeny — protiklad s morfémy značícími klad a s nedostatkem negace; máme tedy protiklady: 1. negace — oui, si ‚ano‘, 2. negace — žádná negace. Z protikladů morfémů negace nesamostatné je nejdůležitější lexikalisovaná oposice „ne … pas — žádná negace“.[15]

Při morfémech tázacích nutno rozeznávati, zda se tážeme na sloveso či na ostatní části věty a zda jde o otázku přímou či nepřímou. Tážeme-li se v otázce přímé na sloveso, stává se tázacím morfémem buď tázací tón nebo inverse, po případě morfém est-ce que. Tážeme-li se na sloveso v otázce nepřímé, stává se morfémem tázacím částice si ‚zda‘. Tážeme-li se v přímé otázce na jinou část věty než na sloveso, užijeme tázacích zájmen nebo částic a velmi často ještě inverse (tázací tón se rozumí sám sebou), nebo po případě tázacího morfému est-ce que s normálním pořádkem slov; v otázce nepřímé však nastupuje pořádek slov normální a nelze použíti tázacího morfému est-ce-que.

Spojky, které spojují jazykové prvky, dělí autor na souřadné a podřadné. Mezi spojkami souřadnými existují tyto protiklady: et — ou[16], dále jsou spojky adversativní, vysvětlovací a důsledkové. Hlavní a jakousi všeobecnou spojkou podřadnou je ve francouzštině que, které tvoří s ostatními spojkami podřadnými varianty stylistické a zvyklosti gramatické. Podobně je tomu u spojek uvádějících příslovečné věty časové: quand, lorsque atd. Naproti tomu lexikalisované protiklady jsou mezi těmito spojkami časovými, na př. avant que — après que (značí „předčasnost — následnost“).[17] Protiklad lexikalisovaný existuje také mezi důvodnými spojkami parce que — puis que — comme,[18] kdežto mezi spojkami účelovými pour que — afin que, připouštěcími bien que — quoi que — malgré que — encore que a srovnávacími selon que — suivant que (à mesure que, à proportion que) jsou jen varianty stylistické. Stejně je tomu mezi časovými spojkami a absolutními vazbami participiálními (t. zv. participe passé absolu, gérondif).

Resumovaný „système grammatical“ je dílo nejen bohaté materiálem, jasně utříděným podle své jazykové funkce, takže se před námi tyčí jasná a logická stavba jazyka, nýbrž je také dílo velmi podnětné i po stránce theoretické, protože se pokouší o vystižení systému morfologického a syntaktického, které s určitými obměnami platí i pro jiné jazyky románské, ba i pro část jazyků evropských vůbec.

Slovo a slovesnost, volume 10 (1948), number 3, pp. 176-180

Previous František Daneš: Několik poznámek o spisovné výslovnosti

Next Bořivoj Novák: Nové učebnice ruštiny