Z bezručovské literatury

Oldřich Králík

[Chronicles]

(pdf)

Ouvrage sur P. Bezruč

Jubilejní rok Petra Bezruče — básník dovršil 15. září 1947 osmdesát let života — přinesl podobně bohatou žeň literárně historickou jako výročí před deseti lety.[1] První předzvěstí byla kniha Arthura Závodského, vydaná čilou Společností Petra Bezruče v Opavě.[2] Obsahuje deset studií nestejného rozsahu i založení. První tři články se zabývají výstavbou Bezručovy poesie, autor v nich probírá bezručovské využití protikladu, přirovnání a přírodních symbolů. Ve středu knihy je pět příspěvků k otázkám Bezručových vztahů k umělecké tradici naší i světové, t. j. k Čelakovskému, k výtvarné secesi, Poeovi, k antické literatuře a pátý článek letmo určuje místo jedné Bezručovy básně mezi Nerudou a Sovou. Závěr knihy tvoří dvě práce na thema „poesie a skutečnost“, jedna obecnějšího, úvahového rázu, druhá věnovaná životopisnému pozadí erotických čísel ze Slezských písní i mimo ně.

Přehled obsahu ukazuje, že Závodský se neomezil na jeden komplex problémů, nýbrž že se snažil přistoupit k Bezručovu zjevu s různých stran, takže vzniká dojem jisté pestrosti. Studie o formě básníkově na začátku knihy zpracovávají celkem běžná, málem otřepaná themata bezručovské literatury, aniž se autoru podařilo pronikavěji pozměnit kladení otázek. Šťastnější jsou některé podněty v těch částech knihy, v nichž stopuje souvislosti Bezručovy tvorby. V posledním oddíle nepřináší Závodský nic nového pro poměr mezi skutečností hmotnou a básnickou, ale pověděl leccos zajímavého o kořenech milostné lyriky básníkovy.

Všech deset studií Závodského se vyznačuje tím, co se eufemisticky pokládává za monografickou metodu, ale co je ve skutečnosti mechanickým tříděním materiálu. Autor se ovšem brání podezření na př. z mechanického chápání vlivů, koketně omlouvá nejednou v závěru možnou neúplnost, ale to jsou celkem jen slovní ohrazení. Vpravdě má malý smysl pro složitost literárních faktů, obyčejně mu klesají na doklady. I když si osvojil něco ze strukturalistické terminologie a využívá též některých konkretních popudů J. Mukařovského (Petr [188]Bezruč a výtvarná secese), neuvědomuje si náležitě strukturní vázanost díla Bezručova a je ochoten týž verš zařadit do dvojí nebo trojí přihrádky podle toho, jaké thema právě studuje. Když probírá antiku u Bezruče, prostě všechno vidí pod zorným úhlem tohoto thematu, všechno je zastíněno faktem, že básník tři roky studoval v Praze klasickou filologii. Když probírá přírodní symboly, zase se z Bezruče výlučně stává vášnivý turista a milenec přírody. Tato libovůle, s níž mění Závodský článek od článku těžisko, způsobuje, že Bezruč je chvíli staromilec, který jde ve stopách Čelakovského, chvíli moderní umělec, který souvisí se současnou secesí. Pochopitelně ztrácí se pak jednota básnického díla.

Ještě jedna metodická drobnost zasluhuje zmínky. Závodský z nepochopitelných důvodů zamlčuje jednou významný doklad, kolem něhož se točí jeho práce. Ve studii „Petr Bezruč a E. A. Poe“, podnícené vzpomínkami Víta Šedivce, je samozřejmě citována pasáž o mladistvé Bezručově četbě Havrana, ale vypuštěna z ní Šedivcova věta: „reminiscence na Havrana zaznívají i z básní Bernard Žár, Hučín i Hrabyň. Svědčí o tom jejich účinný refrén“. Přitom Závodský vychází právě z tohoto konstatování a u čtenáře se budí klamný dojem, že jde o vlastní nápad autorův. Věc má ještě druhou stránku: jako v tomto případě i jindy se dává Závodský inspirovat životopisem básníkovým. Nemusí to být na škodu, ale větší pozornost k samému dílu a ostřejší pohled na strukturní vztahy by nesporně dalším pracím Závodského prospěly.

Slovo a slovesnost, volume 10 (1948), number 3, pp. 187-188

Previous Vladimír Skalička: Polský přehled obecné jazykovědy

Next Felix Vodička: Nové svazky Národní klenotnice