Na okraj pochybených názorů jazykových „oprávců“

Alois Jedlička

[Chronicles]

(pdf)

-

Mluvit o správnosti jazyka krásné prózy lze jen velmi opatrně. Jazyk krásné prózy je tak jako jazyk poesie svébytný útvar a není možno na něj přenášet běžná kriteria správnosti, platná pro spisovný jazyk sdělovací. Odráží se v něm sice vývoj spisovné normy, na nějž zpětně svým vlivem působí — bývá proto také pramenem pro zjišťování této normy —, ale posuzovat jej můžeme jen s hlediska kanonu soudobé jazykové normy literárního tvoření. Olbrachtovy jazykové a slohové úpravy jeho děl starších nebo změny v novém vydání děl Staškových jsou vedeny převážně těmito zřeteli. Jen tak se můžeme dívat na ono vymýcení všeho, co prý „je otřelé, slohově nevýrazné, na zjednodušení aparátu vznešených slov, na vypouštění někdejších přívlastků“, jak některé tyto úpravy neprávem charakterisuje Fr. Jílek-Oberpfalcer v článku v Oběžníku Kruhu přátel českého jazyka,[1] na jehož okraj tyto poznámky píšeme. Jílek sice cituje dokonce Olbrachtova slova doslovu k vydání Staškových děl, která jsou právě zcela ve shodě s naším theoretickým předpokladem (Olbracht mění text, „aby uvedl estetické cítění doby, kdy otce Blouznivce psal, v soulad s estetickým vnímáním dneška“), a přece sám zůstává stále v zajetí svých nesprávných, zjednodušujících představ o jazyce umění literárního a svého úzkoprsého pojetí jazykové správnosti.

Řekli jsme, že se v básnickém jazyce odráží vývoj spisovné normy. Je jisté, že se autor tak citlivý k jazykovému výrazu, jako je Olbracht, s tímto vývojem vyrovnává, a že tam, kde to nezasahuje do záměrné jazykově estetické výstavby díla, tento vývoj svou korekturou podepře. Máme však k tomu dvě připomínky: 1. Příklad Bezručův ukazuje, že se jazyková a literární kritika může stavět zamítavě k některým takovým korekturám, vyplynulým jen ze snahy o shodu výrazu s jazykovou normou, pociťovanou subjektivně jako jedině platnou. 2. I do jazyka takových jazykově tvůrčích klasiků, jako je Olbracht, zasahují jazykoví oprávci přímo nebo nepřímo, a právě ti mohou leckdy mechanicky a jednostranně uplatňovat nikoli normu, nýbrž její nedokonalou kodifikaci, která se rozchází s normou v jazyce existující (typický příklad imperativu typu utecme!). Vynořuje se při této příležitosti nejen znovu otázka o oprávněnosti zásahu těchto anonymních korektorů, nýbrž i palčivá otázka o dosahu takových korektur. Nepohybujeme se potom v bludném kruhu, považujeme-li jazyk dobrých autorů za jeden z pramenů pro zjišťování soudobé normy, ale zkoumáme-li jej v leckterých jevech často přičesaný podle archaické kodifikace nepovolaných jazykových oprávců nebo spíše jazykových škůdců, jak byli trefně nedávno nazváni?

Avšak to, že Jílek v uvedeném článku znovu dokazuje, že nerozumí problematice spisovného jazyka a jeho správnosti a nechápe složité otázky básnického jazyka, nás nikterak nepřekvapuje. Zarážejí však neskrývané výpady proti nové, pokrokové české linguistice, která osvětlením a řešením všech těchto otázek podstatně přispěla české jazykové kultuře. Kam míří tato ironická narážka, dokazující zároveň konservativní zaujetí k otázce demokratisace [96]jazyka:[2] „Zde (u genitivního tvaru do něj) se proto také měla uplatnit ‚demokratisace‘ spisovné češtiny, kterou si někteří u nových Pravidel českého pravopisu pochvalují.“

Demokratisace spisovného jazyka, projevující se také změnami některých výrazových prostředků, je jen součástí procesu probíhajícího v celém ústrojí společenském a Pravidla, pokud kodifikují jevy jazykové, mluvnické, nemohou k těmto změnám nepřihlížet. Proto fakt, že Pravidla alespoň kodifikací některých jevů postihují soudobou normu — nejde nikterak jen o demokratisaci — neměli by si pochvalovat jen „někteří“, nýbrž mělo by být pro všechny jazykozpytce samozřejmým požadavkem, aby kodifikace byla vždy co nejvěrnějším obrazem, postižením normy.

Na jiném místě opakuje Jílek to, co již o nové české linguistice skresleně a nepřesně tvrdil a uváděl také jinde: „Vidíme zcela zřetelně, že Olbracht chápe jazykovou správnost přísněji než ti, kteří hodnotí jazyková fakta jenom podle toho, zda plní daný úkol a jakou mají číselnou hustotu.“ Taková záměrně zjednodušená a skreslená charakteristika pojetí normy s hlediska nové linguistiky má zmást širší neinformovanou veřejnost. Ale prozradí se u trochu přemýšlivého čtenáře vzápětí, protože v dalším sloupci cituje Olbrachtova slova, že jazyk je „stvoření živoucí, zdravé a krásné“ a dodává sám charakteristiku, která se celkem shoduje s pojetím normy s hlediska moderní linguistiky: „vždy jsou v něm jevy mladší vedle starých. Po nějakou dobu bývají v rovnováze a lze pro obojí uvádět příklady stejně hojné a stejně závažné. Jazykozpyt není chemie slov, nemůže lakmusem rozlišit zásadu od kyseliny. Tu je třeba uznat kolísání a dopřát jazyku volnosti …“

Ale vrcholem Jílkových myšlenkových zvratů je tato pasáž: „V úvodě k novému vydání povídek ‚O zlých samotářích‘ (1939) chválí Olbracht českou vědu o jazyce, že naučila spisovatele vědět, že naše řeč je živá, zdravá, vždy nového vývoje schopná. Ale přitom psal nové knihy češtinou křišťálově čistou a starší věci nepřestával jazykově tříbit.“ Rozpakujeme se vůbec tyto věty komentovat, nevylučujíce zásah tiskařského šotka, či se Jílek skutečně domnívá, že je podivné, že ten, kdo chválí českou vědu o jazyce (rozuměj: novou českou linguistiku, kterou Jílek haní), píše zároveň knihy „češtinou křišťálově čistou“? Olbracht sám to vyjádřil v citovaném úvodu knihy O zlých samotářích jasně: musel se právě osvobodit od nesmyslných zákazů, aby mohl dobře česky psát. Říká tam: „Jak mohl český spisovatel (a právě spisovatel vědomý si své odpovědnosti) ještě před pětadvaceti lety psáti dobře, vězel-li až po krk ve filologických pověrách předminulé a minulé generace, viděl-li při každé větě, jíž chtěl zformovati svou myšlenku, výhružně vztyčený prst filologův: „Nesmíš! Germanismus! Galicismus! Kazimluv! Pozor! Podezřelé! Vulgárnost! Nářečí!“, chápal-li se úzkostlivě každého nového Brusu, kdejakého zatuchlého, ale důrazně doporučovaného archaismu, nesmyslného jazykového vynálezu, toporné náhražky za obrat domněle nesprávný, musil-li se stále vyhýbat, obcházet, vymítat, a zbyl-li mu nakonec slovníček jistojistotně správných výrazů a rčení, který tak stačil na napsání dobré kvartánské „lícně“? S tímto doktorováním na živoucím, zdravém a krásném stvoření, jímž jest jazyk, jest bohudík skoncováno. A to je první velká zásluha, kterou má český jazykozpyt o naše písemnictví. A že jest naše řeč živá, zdravá, vždy nového vývoje schopná, to jsme snad tušili, ale věděti nás to naučila také teprve nejnovější filologie. To je její druhá veliká zásluha.“ ― Jen dr Jílek-Oberpfalcer tomu rozumět nechce a spěchá starý krunýř obnovit.

Slovo a slovesnost, volume 11 (1949), number 2, pp. 95-96

Previous Rudolf Havel: Bibliografie Šaldova díla

Next rd (= Redakce): „Čeština v životě a ve škole“